Shakespeare (3)

Romeo a Julie počtvrté

3. srpna

„Kdy si myslíte, že bude vše v původním stavu?“ zeptal se Vilém po skončení další rehabilitace.

„Na to je ještě brzy,“ usmál se Marek, „znovu vám připomínám, nespěchejte na to. Proč vůbec na to tolik spěcháte? Komplikuje vám to práci?“

„Práci ani tak ne, za pultem mám jezdící židli, takže prodávat zvládnu,“ začal se smát Vilda, „ale už jste někdy viděl na divadle herce s ortézou?“

„Vy jste herec?“ podivil se terapeut.

„Ano a taky režisér,“ doplnil Vilém a hned dodal, „divadelní spolek William. Jsme vlastně sousedi, hrajeme vedle ve Spolkovém domě, přijďte se někdy podívat.“

Po skončení rehabilitace vyšel Vilém na ulici a zamířil hned k vedlejšímu vchodu, chvíli zaváhal, ale nakonec vešel do Spolkového domu, kde bylo v jedné z kluboven sídlo jeho ochotnického divadla.

Opatrně vystoupal schody a nesměle vešel do místnosti.

„Zdravím spolek.“

„Jé, ahoj rejžo,“ dostalo se mu pozdravu, „rádi tě vidíme.“

Milan, který se po dobu jeho nepřítomnosti snažil spolek nějak vést, uvolnil místo v čele stolu:

„Váš trůn je volný, Blahorodí.“

„A chcete mě ještě na tom trůnu,“ zeptal se nejistě Vilda, „když jsem vás tak dlouho zanedbával?“

„Co blbneš?“ odpověděl Milan. „Všichni víme, že William je tak trochu tvoje dítě, ostatně jmenuje se přece po tobě.“

„No tak to zase ne,“ krotil ho s úsměvem příchozí, zatímco si opatrně sedal, „dohodli jsme se všichni jednomyslně, jak to pojmenujeme, a není to po mně, ale po mém mnohem, mnohem slavnějším jmenovci Shakespearovi.“

„I tak by to šlo vysvětlit,“ přitakal další herec.

„Trošku jsi nám to tou svou zdravotní dovolenou zkomplikoval, ještěže sis ji vybral během divadelních prázdnin, protože nevíme, kdo by tě alternoval.“

„Hele, hned na začátek, ať kolem toho nechodíme jako kolem horké kaše,“ počal Vilém vysvětlovat, „všechny vás to zajímá a mě taky, ale nepamatuji si nic, co se toho večera stalo. Prostě mám okno a nedaří se mi si na cokoliv vzpomenout. Asi jsem se ocitnul na špatném místě ve špatnou dobu a smetlo mě tam auto. Někdo mě tam našel, zavolal záchranku a potom se v tom zmatku vypařil.“

Herci trošku zklamaně vydechli.

„K vašemu velkému štěstí se ta amnézie nijak nedotkla divadla, takže si moc dobře pamatuji všechny vaše nešvary a zlozvyky.“

Skupinka se zasmála, protože poznala, že jejich rejža je zpět a v plné síle.

„Tak co na nás teda chystáš letos? Platí ten Romeo a Julie?“

„Jestli jste si to nerozmysleli, tak já bych do toho šel,“ kývl Vilém.

„Já vám to říkal, že ho to nepustí,“ usmíval se Milan. „Rejžo, máme pro tebe překvapení, všichni jsme si to už aspoň jednou přečetli.“

„Tak v tolik jsem ani nedoufal, většinou to čtete poprvé na první zkoušce,“ neodpustil si Vilém.

„A čím zahájíme sezónu? Do září to secvičit nestihneme. A co budeme hrát na obecních slavnostech?“ ozvalo se z pléna.

„Na slavnostech obce musíme sehrát nějakou komedii. Lorda Sandwiche jsme tam ještě nehráli, co vy na to?“ ptal se Vilda.

„Jo, to se na venkovní podium hodí,“ souhlasili všichni.

„Taky jsem vás chtěl poprosit, jestli mě můžete ještě nějaký čas šetřit a alternovat v náročnějších kusech,“ požádal Vilém, „teprve jsem začal chodit na rehabilitace a nesmím to tolik zatěžovat, ale za dva měsíce už to bude určitě v pořádku.“

„Vildo, hlavně to neuspěchej,“ krotil režisérovo nadšení Milan, „Lorda můžeš hrát i s ortézou a o holi, tu scénu s tancem přepracujeme. Aspoň ti, co už to viděli na divadle, budou mít něco nového.“

„Tak nemůžu vás táhnout dolů,“ oponoval vedoucí.

„A dost, tyhle řeči si nech od cesty,“ bouchla do stolu Marie, „my jsme ti vděční, že jsi nás dal před lety dohromady, že se tady u nás něco děje. Když jsem byla těhotná, taky jste mi upravovali role, abych mohla hrát co nejdýl. Díky Pepovi a jeho vyhozenýmu koleni máme ve fundusu invalidní vozík, a jak na něm exceloval jako Král Kazisvět. Takže žádný táhnutí dolů, to je táhnutí kupředu. Do fundusu seženeme pěknou hůl hodnou anglického lorda a je to. Nebo snad se mnou někdo nesouhlasí?“

Marie se rozhlížela kolem stolu a dočkala se jen souhlasného přikyvování.

„Tak vám děkuji,“ pýřil se trošku Vilém díky projevené důvěře.

„Tak s čím teda začneme?“

„Tak si pojďme zopakovat toho Lorda, ať najdeme krizová místa, která musíme upravit.“

Spolek William se ponořil do práce a Viléma po celou zkoušku hřál pocit, že ho neopustili, a po zkoušce ho hřál ještě víc, protože se někteří málem poprali o to, kdo rejžu odveze domů.

Vzpomínka 3) Hubert

únor

Hubert o sobě už měsíc nedal slyšet a najednou se objevil u Viléma v obchodě.

„Ahoj.“

„Ahoj,“ odpověděl Vilém, aniž se přepnul z módu prodavače, „můžu ti s něčím pomoct?“

„Naposledy jsem si nestihnul sbalit všechny věci,“ šel k jádru věci Hubert, „mohl bych si je vyzvednout?“

„No jo, ty už nemáš klíče,“ ušklíbl se Vilda.

„Asi bych se ti měl omluvit… za ty klíče.“

„To bys asi měl,“ podíval se mu Vilém zpříma do očí, „přijde ti normální mít kopie klíčů od cizího bytu? Nebo jsi je měl připravené pro Filipa?“

„To byl Filipův nápad,“ bránil se Hubert.

„A ta noční návštěva taky? Co jste si tím chtěli dokázat? Panáčka bolelo ego, protože jsem ho přepral?“ začal lehce vřít Vilém. „Ty buď rád, že jsem tě varoval a nezavolal rovnou policajty.“

„Já vím, byla to strašná blbost. Přiznávám, že vlastně ani nevím, co jsme tam chtěli dělat.“

„Hele, možná toho nech,“ zastavil ho Vilém, „budu dělat, že ti to věřím, a už o tom nemluv. Věci máš sbalené u mě doma, zítra je dovezu sem, tak se tu pro ně můžeš kdykoliv zastavit.“

Pod zcela nesmlouvavým Vilémovým pohledem Hubert rezignoval:

„Díky, tak já se tu zastavím.“

Sotva za Hubertem zaklaply dveře, vykoukla zezadu Jana.

„Co tu ten hajzlík chtěl? Neříkej, že chce druhou šanci.“

„Ne, jen chce svoje věci, které si ještě nevyzvedl,“ přiznal Vilém, „zítra je dovezu, nechám mu je tady, kdyžtak mu je dejte.“

„No, jak myslíš.“

Za dva dny se v obchodě znovu objevil Vilémův ex-přítel a hned ode dveří hulákal:

„Kde mám ty věci?“

„Hned ti je donesu,“ odešla Jana do zázemí, odkud donesla dvě krabice s věcmi, zatímco Vilém s Hubertem se propalovali pohledem.

„Doufám, že je tam všechno, už se sem nechci vracet,“ začal se v krabicích přehrabovat.

Jana to nevydržela, ukázala na dveře a naprosto chladně Huberta vyhodila:

„Buď tak laskav, sbal si to a táhni.“

„Takhle se chováte ke všem zákazníkům?“ vzal Hubert bedny do náruče a odešel.

Sen nebo vzpomínka

10. srpna

Zase ten sen. Vilém v něm stále spal a stále neměl sílu se probudit. Jen na chvilku se mu podařilo otevřít oči a pohlédnout do těch strachem rozšířených šedých očí neznámého pozorovatele. Den ode dne se ale ten sen zaostřoval. Už věděl, že ten neznámý na něj mluvil, nerozuměl mu, ale věděl, že mluví.

„Začaly se mi zdát sny,“ oznámil Vilém psychiatrovi na dalším sezení.

Doktor Hořčička se pohodlně opřel do křesla a zadíval se na Viléma.

„To je dobré znamení.“

„No zdá se mi pořád jen jeden sen, ale den ode dne je jasnější,“ doplnil Vilém a odvyprávěl doktorovi obsah tohoto snu.

Doktor trpělivě vyčkal, až jeho pacient dokončí své vyprávění, a pak mu položil otázku:

„A co si o tom snu myslíte?“

„Prosím?“

„Jak na vás ten sen působí?“ zpřesnil dotaz doktor. „Děsí vás? Uklidňuje? Nebo něco jiného?“

„Já nevím, pane doktore, možná…,“ zamyslel se Vilém, „napoprvé mě asi vyděsil, ale teď mě naplňuje nadějí, že se to v lepší obrací.“

„Je to váš sen a vy jediný se s ním můžete nějak vypořádat.“

„Já si začínám myslet, že…,“ Vilém se tázavě podíval na doktora, ale ten nehnul ani brvou, takže Vildovi nezbylo než pokračovat, ztěžka polknul a vychrlil ze sebe, „… že to není sen, ale vzpomínka. A že nějak souvisí s tou nehodou.“

Doktor se usmál:

„Taky si myslím. Řekl bych, že jste našel klíček.“

„To mě už napadlo, ale nevím, co to je.“

„Není důležité, co je tím klíčkem, ale že se odemkl ten správný šuplíček.“

„Omlouvám se, že jdu pozdě,“ vychrlil ze sebe Vilém, když ho Marek uvedl do ordinace, „jedu od doktora a autobus měl zpoždění.“

Marek se podíval na hodiny, které ukazovaly dvě minuty po půl.

„Tomuhle říkáte zpoždění? Jsou pacienti, kteří přijdou o čtvrt hodiny později a ani se neomluví.“

Vilém si automaticky, už beze studu, sundal kalhoty, odepnul ortézu a s pomocí berle se došoural k lehátku. Marek ho lehce přidržel, když se zvedal nahoru a při tom se mu zadíval do očí. Jejich pohledy se spojily a po spojnici modrých očích (ano, oba mají modré oči) opět proletěla neviditelná jiskra. Vilda lehce zčervenal a rychle pohledem uhnul. Během dnešního cvičení stále pozoroval Markovu soustředěnou tvář, což občas vedlo k tomu, že nevnímal jeho pokyny.

„Pane Hruško,“ obrátil se na něj trošku rozladěně Marek, „vy dnes vůbec nespolupracujete. Děje se něco?“

„Promiňte, pane doktore, už se soustředím.“

„Nejsem doktor, ale chápu to. Hodně pacientů má problém s tím, jak mě oslovovat,“ usmál se Marek a napřáhl k Vildovi pravici, „Marek.“

Vilda byl nejdřív trošku zaražen, ale nakonec pravici přijal:

„Vilém.“

„Tak, Viléme, už jsi tady? Můžeme pokračovat?“

„Už jsem plně soustředěn, jdeme na to, Marku,“ vyzkoušeli si navzájem právě uzavřené přátelství.

Na příštím cvičení už byl Vilém plně soustředěn od samého počátku. A ty chvíle s Markem ho začaly zvláštně naplňovat. Dokonce si začali povídat i o obecných věcech, zjistili, že oba navštěvují děti v dětském domově. Marek jim dělá rozptýlení spíše sportovního rázu a Vilda zase uměleckého.

Na Markově straně bylo podobné citové rozpoložení. Přistihl se, že se vlastně na Vilémovo cvičení těší.

„Jak moc doma cvičíš?“ zeptal se Marek.

„Každý den tak půl hodinky,“ odpověděl po pravdě Vilém, „držím se tvé rady, že se to nesmí uspěchat a cvičím pozvolna.“

„Děláš krásné pokroky, ta noha se začíná celá uvolňovat a pohybovat správně. Pojď, zkusíme udělat pár kroků bez ortézy.“

Vilda trošku nejistě slezl z lehátka, přijal podávanou berli a nechal se Markem podepřít z druhé strany.

„Opatrně, hlavní díl váhy nech na té berli, ale zkus tou nohou udělat krok.“

Noha se poslušně posunula požadovaným směrem, ale při přenesení váhy stále vypovídala službu. Berle však nedovolila Vildovi upadnout a stejnou oporu mu dělal Marek. Vilém se přistihl, že se snaží padat směrem na Marka, nikoliv opírat se primárně o berli. A Markovi to neuniklo a nepříjemné mu to rozhodně nebylo. Dvakrát přešli ordinaci tam a zpět.

„To bylo dobré,“ pochválil Marek, „příští týden můžeme zkusit bazén.“

„Ty tu máš bazén?“ divil se Vilém.

„Bazén, jak ty si představuješ, ne,“ smál se cvičitel, „taková větší vana. V pondělí si dones plavky.“

Vzpomínka 4) Romeo a Julie poprvé

březen

„Julie má ctitele,“ pronesla Jana po příchodu do práce.

„Cože?“ podivil se Vilém.

„Dala mi prádlo na praní a tohle na mě vypadlo,“ podávala bratrovi obálku.

„A ty jsi to četla? To bys neměla.“

„To víš, jsem zvědavá ženská.“

Vilém vytáhl z obálky list ručního papíru, na kterém bylo krasopisem vyvedeno:

„Má milovaná Julie,

vlastních slov se mi nedostává, proto mi dovol Shakespeara na tvoji oslavu citovat.

Toť moje paní! Ó, toť láska má!
Ó, kéž by o tom věděla, že jest!
Teď hlesla, ničeho však nemluví.
Co na tom? — Její oči hovoří;
těm odpovím. Jsem příliš odvážný,
neb ke mně nemluví tím hovorem.

Dvě nejkrásnější hvězdy nebeské,
kdes jinde jakýs úkol majíce,
teď prosí její oči, místo nich
by bleskotaly v jejich okruhu,
než navrátí se. — Kdyby její oči
tak byly tam, a hvězdy v její hlavě?

Zář jejích lící zahanbila by
ty hvězdy, jako lampu denní svit,
a její oči v nebi zářily by
prostranstvím vzdušným jasně tak, že ptáci
by pěli, myslíce, že den se vrací.

Prosím odpověz na můj list nebo ještě líp, přijď na místo, kde poprvé jsme se potkali. Budu čekat každý den.

S láskou tvůj

Romeo“

„To je pacholek, on svádí naši Julii Shakespearem,“ smál se Vilém, vrátil dopis sestře a začal vytahovat nové zboží z krabice, „tak my budeme mít v rodině Romea a Julii.“

Jana koukala na svého bratra, jak se myšlenkami začal vzdalovat tématu konverzace.

„Bráško, co se děje?“ vrátila ho zpět do reality drobným šťouchnutím do zad.

„Nic, už vím, co bude William hrát v nové sezóně, Romea a Julii.“

„Já tak mám teď náladu na tvoje divadlo. Tak víš, o koho jde nebo ne?“

„Asi ano,“ otočil se na ni, „ale nevím, jestli ti to řeknu.“

„Prosím tě, nedělej ze mě hysterku. Je jí šestnáct, stejně nějakého kluka dřív nebo později mít bude. No tak, netrap mě. Nebo aspoň řekni, že je to slušný kluk a že není o moc starší.“

„Neboj, je mu sedmnáct, chytrý, hezký a moc šikovný. Však se podívej na ten krasopis.“

„Myslíš, že to psal sám?“

„Tak tím jsem si jist. Tohle písmo jsem ho sám naučil.“

Jana se podezíravě podívala po svém bratrovi, který pokračoval v přebírání novinek, a znovu si zjednala jeho pozornost štulcem do ramene.

„Tak mě nenapínej!“

„To, že jsi starší, ještě neznamená, že mě můžeš bít,“ začal se smát Vilém.

„Vždyť si to zasloužíš. Takhle mě tu napínat. Pověz, kdo to je?“

„Promiň, ale ne,“ nenechal se Vilém přesvědčit a dodal, „jen si, sestřičko, počkej, až ti Julie svého Romea představí sama. Hlavně jí neříkej, že o něm víš a už vůbec ne, že jsi ten dopis četla.“

„Neboj, jako hrob.“

„A tohle,“ ukázal Vilém na obálku, „někam dej, aby si Julča myslela, že to tam nechala ona.“