Shakespeare (2)

Marek

30. července

„Dobrý den,“ pozdravil Vilém po vstupu do recepce rehabilitačního centra, „jsem objednaný na půl druhou.“

„Dobrý den,“ odpověděla sympatická recepční, „pan Hruška, že?“

Vilém přikývnul.

„Posaďte se, Max hned přijde,“ pokynula mu recepční do čekárny.

Ještě než si stihl sednout, otevřely se dveře s cedulkou Mgr. Ing. Marek Třepal DiS. a muž v bílém vyprovázel starší paní.

„Takže v pondělí.“

Vilémův pohled se setkal s pronikavě modrýma očima fyzioterapeuta. V tu chvíli se mu zatmělo před očima, v hlavě došlo k menší explozi, rovnováha se ztratila a on začal padat. Velmi pohotově však byl zachycen magistrem Třepalem.

„Opatrně, pane Hruško,“ usmíval se na něj fyzioterapeut, „pojďte dál.“

Vilémovi se stále motala hlava, ale nechal se uvést do ordinace.

„Moje jméno je Marek Třepal a spolu budeme cvičit…,“ ujistil se pohledem do papírů Marek, „… levou nohu.“

„Ano,“ řekl stále ještě trošku zmateně Vilém. „Já jsem Vilém Hruška. Asi bych se měl omluvit za to entrée, nějak se mi zatočila hlava.“

„To se občas stane,“ usmíval se Marek, „sádru vám sundali kdy?“

„V pondělí.“

„Dobře, tak dnes začneme zlehka, já si tu nohu prohmatám a zjistíme, co zvládnete. Můžete si odložit kalhoty, prosím.“

Vilém zrudnul, vůbec mu nedošlo, že se bude muset na rehabilitacích svlékat.

„Pane Hruško,“ všiml si Marek rozpaků svého pacienta, „víte, kolik lidí se tu přede mnou týdně svléká? A cvičit přes kalhoty opravdu nejde. A hlavně, musíte si sundat tu ortézu.“

Vildovi se moc nechtělo se svlékat před cizím mužem, ale nezbylo mu nic jiného než to udělat. Odložil kalhoty a opatrně odepnul ortézu. Bylo to poprvé, co se zkusil na tu nohu postavit bez sádry či ortézy. Noha však okamžitě vypověděla poslušnost, ještěže byl opět nablízku Marek a Vilémova berle.

„Říkal jsem, že začneme zlehka,“ usmíval se Marek a vedl Viléma k lůžku, „měl jste tu nohu v sádře docela dlouho, takže ta noha si odvykla nést tíhu. A to ji teď musíme znovu naučit.“

Vilém se položil na lehátko a Marek si přitáhl židli. Opatrně prohmatal raněnou nohu od kotníku až po kyčel. Tu a tam se Vildy na něco zeptal, jako kde ta noha byla zlomená, jestli něco cítí, jestli ho to bolí apod. Když začali s tou nohou hýbat, teda spíš Marek s ní hýbal, Vilém ji moc neovládal, vhrkly pacientovi do očí slzy.

„Bohužel ze začátku to bude nepříjemné, možná i trošku bolestivé,“ všiml si vodnatých očí cvičitel, „ale musíme tu nohu naučit se hýbat. Samozřejmě, pokud by to na vás bylo moc, tak řekněte a dáme si přestávku.“

„Sssss,“ uteklo Vilémovi a s těžkým výdechem dodal, „zatím dobrý.“

„Dobře, tak na chvilku přestaneme,“ položil Marek nohu opatrně na lehátko a s trošku káravým pohledem se zahleděl do Vilémovy tváře. „Opravdu si nehrajte na hrdinu, jakmile to začne být hodně nepříjemné, musíte mi to říct. Tohle nesmíme dělat přes sílu, ta noha se samozřejmě bude zezačátku bránit a my jí musíme po kouskách posouvat hranice, až se vrátí k normálu.“

„A myslíte, že se někdy k normálu vrátí?“ zeptal se pochybovačně Vilém.

„Vrátí,“ usmál se Marek, „podle informací, co o vás mám, vám to krásně srostlo, žádná deformace kostí nevznikla, klouby ten úraz nezasáhl. Takže jde teď jen o ty svaly a šlachy, aby se vrátily k původnímu stavu. Můžeme pokračovat?“

„Ano,“ potvrdil Vilém, zhluboka se nadechl a v obavě další bolesti lehce zatnul prsty do lehátka. Markovi toto gesto neuniklo, ale nijak ho nekomentoval, tohle už viděl tolikrát a taky se to gesto pokaždé po několika cvičeních zcela ztratilo.

Večer Vilém ležel ve své posteli a přemýšlel. Hledal klíček ke své paměti, tak jako to dělal už dva měsíce. Nechtěl ani tak vědět, co se přesně stalo, ale chtěl vědět, kdo mu zachránil život. Podle doktorů ho dovezli do nemocnice právě včas, kdyby tam ležel ještě půl hodiny, tak by to bylo mnohem vážnější.

„Kam jsem tamtudy šel?“ kladl si Vilém pořád dokola stejnou otázku. „Za dětmi do domova chodím z druhé strany.“ Asi při tisícím položení této otázky se mu zavřely oči a on se odebral do říše královny Mab, konečně. Koně královnina snového kočáru dnes byli poněkud divocí a Vilém neměl lehké spaní. Svým způsobem to ale byl pokrok, protože od té nehody se mu sny nezdály a dnes poprvé ano.

Vilém ve svém snu spal, velmi tvrdě spal. Chtěl se probudit, moc se chtěl probudit, ale nešlo to. Něco mu drželo oči zavřené a on neměl dost sil na to tu zlou sílu překonat. Chtěl křičet, moc chtěl křičet, ale nešlo to. Něco mu drželo ústa zavřená a on neměl dost sil na to tu zlou sílu překonat. Vzdal to, přestal bojovat, už nikdy se neprobudí. Už nikdy neřekne na jevišti ani hlásku. Už nikdy se nepokloní divákům. Už nikdy neuvidí svůj obchod. Už nikdy nepůjde na zápas své neteře. Už nikdy… Najednou ucítil vedle sebe pohyb, něco slyšel. Nepoznával to, nevěděl, jestli je to řeč nebo jen nějaký šum, ale nebyl tam sám. NEBYL TAM SÁM. Někdo se ho dotknul a pak ještě jednou. Sebral všechnu sílu a vložil ji do toho malého pohybu, jakým je otevření očí. Viděl oči, šedé oči, oči plné strachu. Jeho víčka se zase zavřela a Vilém už nenašel dost sil na jejich opakované otevření.

Zvonění budíku Viléma vysvobodilo z jeho snu, byl durch propocený, ale svým způsobem šťastný. Mozek mu dal první sen, určitě to znamená pokrok a krok k lepšímu. A stejný sen se mu začal vracet noc co noc.

Marek byl z nového pacienta trošku nervózní. Z každého nového pacienta byl nesvůj, protože nevěděl, o čem si s ním má povídat a jak dalece může detaily toho zranění rozebírat. Už měl paní, které manžel v hádce přerazil ruku dveřmi, ale taky naopak měl i pacienty, kterým prostě jen luplo v zádech při nevhodném pohybu. Taky, bohužel, měl pacienta, který byl milencem jeho tehdejšího partnera.

Neměl moc rád pacienty, kteří přijdou stylem „tak jsem tu a něco se mnou dělejte, hlavně nechtějte, ať cvičím i doma“. Vilém Hruška byl ale jiný případ. Všechny rady bral vážně, cokoliv mu Marek řekl, si hned zkoušel, dokonce si nechal cviky poslat na mail i s odkazy na YouTube, aby mohl cvičit doma. Je lačný po tom, aby byl opět maximálně pohyblivý, až se Marek bál, že to tou přílišnou horlivostí pokazí. Ale po dvou cvičeních nemůže dělat unáhlené závěry. Uvidíme, jak se to vyvine dál.

Zazvonil mu telefon – máma.

„Ano, mami?“

„Můžeš přijít k nám na slovíčko?“

„Jistě, už jdu.“

Sice bydlel v jednom domě se svými rodiči, ale měl oddělený byt s vlastním vchodem, proto mu máma vždy volala, když ho chtěla pozvat. Marek nabízel, že vybuduje domovní telefon, ať to není tak neosobní, ale to bylo otcem zamítnuto jako zbytečná investice v době mobilních telefonů.

Seběhl po venkovních schodech, obešel dům a už vcházel do předsíně svých rodičů.

„Halo, kdepak jste?“ halekal z chodby.

„V pracovně,“ ozval se otec.

„Ahoj tati, ahoj mami,“ pozdravil Třepal junior Třepalovy seniory.

„Marku,“ nasadil otec velmi oficiální tón a Marek začal tušit, že jde do tuhého, „rozhodli jsme se s mámou, že půjdeme do penze a tedy, že ti předáme celou firmu. Chceme se s tebou tedy domluvit, jak to provedeme.“

Marek koukal na své rodiče poněkud zaraženě, věděl, že to jednou přijde, ale teď se to maximálně nehodilo. Zrovna se chystal rozšířit svoji rehabilitační ordinaci, už měl objednané nové vybavení a nové přístroje a bylo mu jasné, že převzetí rodinného podniku – velké tiskárny – ho od jeho milované fyzioterapie odvede. Vždyť tu technickou vejšku vystudoval jen kvůli tátovi, aby měl klid (on i táta), ale současně si dělal i fyzio vejšku, která ho nadchla, a chtěl se fyzioterapii věnovat naplno. Ano, je pravda, že měl ve firmě 49% podíl už teď a věděl, co a jak, ale nikdy se tomu nechtěl věnovat do hloubky.

„Proč teď?“ zeptal se Marek. „Právě rozšiřuji ordinaci. Nemám čas ještě sedět v tiskárně.“

„Právě o tom s tebou chceme mluvit,“ vstoupila do toho matka, „je možné, že bys tu ordinaci někomu předal? A jak dlouho by to trvalo?“

„Ale já tu ordinaci nechci nikomu předávat, já to dělám rád. A oba dva víte, že to dělám mnohem radši než tiskařinu.“

„Toho jsme si vědomi,“ řekl smutně otec, „ale přece nečekáš, že to potáhneme až do smrti. Chceme si taky trošku užít toho, co jsme dosáhli. Chceme se odstěhovat na chalupu a tam si v klidu užívat podzim života.“

Marek se musel vnitřně pousmát nad tátovými knižními obraty, které používal vždy, když chtěl syna dostat někam, kam se Markovi nechtělo. Tentokrát se ale Marek rozhodl, že neustoupí. Ordinaci si nechá stůj co stůj.

„Tati, já to chápu, ale pochopte i vy mě. Můžu sedět v tiskárně, ale nikdy mě to nebude bavit, nemám to v krvi jako vy. Mě baví pomáhat lidem, dávat jim dohromady pochroumané klouby. Vždyť víte, že ani nemám cit pro kombinování barev a o stylech písma ani nemluvím.“

Paní Třepalová se na svého syna smutně usmála.

„Právě. My tě do toho nechceme nutit, ale zase ty musíš uznat, že se nám nechce naše celoživotní dílo jen tak prodat někomu cizímu.“

V podobném duchu ještě chvíli debatovali, až nakonec Třepal starší rozhodl:

„Nenutíme tě, pokud to opravdu převzít nechceš, tak se podle toho budeme muset zařídit. Ale zkus nad tím zapřemýšlet a najít nějaký kompromis.“

„Dobře, já se nad tím zamyslím,“ slíbil Marek.

Jak slíbil, tak udělal a už v sobotu předstoupil před své rodiče s návrhem řešení.

„Pokud tu firmu převezmu, tak mám několik podmínek.“

Otec s matkou se pohodlně opřeli do křesel a čekali, co jejich syn vymyslel. Byli rádi, že tu myšlenku hned nezavrhl a chtěl to nějak vyřešit.

„Zaprvé necháte si ve firmě maximálně 10 procent každý a budete mít jen poradní hlas. Konečné rozhodnutí bude vždy na mně.“

„Mysleli jsme, že ten poměr jen otočíme, ty 51 a my 49,“ podívali se po sobě rodiče, „ale povídej dál, třeba se o tom bude dát hovořit později.“

„Dobře. Druhá moje podmínka je, že si praxi nechám, ale budu tam jen v pondělí, ve středu a v pátek. Stejně chci najmout někoho k sobě, tak aspoň vykryje to úterý a čtvrtek, kdy budu v tiskárně.“

„Jak chceš během dvou dnů všechno stihnout?“ zeptala se matka. „Vždyť víš, kolik je v tiskárně práce.“

„A to je třetí moje podmínka, dovolíte mi jmenovat provozního a obchodního ředitele, kteří se o běžný chod postarají a já tam budu opravdu jen jako majitel a rozhodovat jen to nejdůležitější.“

„Roky jsme se bránili tomu mít tam nějaké ředitele, vždycky jsme to řídili my,“ oponoval otec, „to chceš vypisovat nějaký konkurz?“

„Ne, jmenoval bych lidi z fabriky. Pan Malý je dlouholetým mistrem u strojů, tak jsem z něj chtěl udělat toho provozního ředitele a paní Richtrová z účtárny by mohla dělat obchodní ředitelku, stejně vám do toho pořád kecá,“ zakončil Marek úsměvem.

„A to jim natolik důvěřuješ?“ zeptala se nejistě máma.

„Oba u nás pracují minimálně dvacet let a nepamatuji si, že by s nimi někdy byl sebemenší problém,“ vysvětloval Marek, „a hlavně pořád nad nimi budu já jako generální ředitel a jeden z majitelů a vy coby zbývající majitelé. A rozhodně si ponechám právo do čehokoliv zasáhnout dle mého.“

„No, mně se to s těmi řediteli moc nelíbí,“ přiznal otec, „když si s mámou necháme jen těch dvacet procent, promyslíš ještě ty ředitele?“

„Tati, já potřebuji, aby se někdo staral o chod fabriky, kterou jste vy dva vybudovali,“ pustil se do debaty Marek a otočil se na mámu, „a to, jak jsi správně podotkla, během dvou dnů nestihnu.“

„A nemohl bys ty dny aspoň otočit, pondělí, středa, pátek ve firmě a jen úterý a čtvrtek v ordinaci?“

„Co si pomyslí moji pacienti? Že jsem je nechal na holičkách? Dostal jsem lepší místo a oni ať se postarají sami? Já mám rozvrh plný a zájem pacientů, že bych uživil další tři fyzioterapeuty,“ vyjmenovával Marek.

„Zase to tvoje samaritánství, pořád myslíš jen na blaho ostatních. Mysli taky někdy na sebe,“ zvedl trošku hlas Třepal senior, „jak dlouho myslíš, že budeš moct ty masáže a cvičení ještě dělat? Za pár let ti odejdou klouby od toho věčného přetlačování se s nepohyblivými končetinami pacientů a co pak?“

„Pak vyhodím provozního i obchodního ředitele,“ usmíval se Marek, „a převezmu řízení firmy na plný úvazek.“

„Já to vzdávám,“ rozhodil otec rukama, „s tebou není rozumná řeč. Pořád to samé, pomáhat bližnímu, to máš ty tvoje masáže, návštěvy dětského domova, trénování mládeže… Kdy máš čas na sebe, na svoje koníčky. Prosím tě, najdi si zase nějakého chlapa. Když se můžeš večer k někomu přitulit, tak tě nějaké volejbalistky ani opuštěné děti nezajímají.“

Marek nevěřícně koukal na svého otce. Nikdy se nezmínil, že mu jeho aktivity přijdou nevhodné. Ano, chodil pravidelně do dětského domova pomáhat s dětmi, v létě blbli na zahradě, v zimě hráli společenské hry, pomáhal při organizování výletů, párkrát i na ty výlety jel jako pomocný dozor. A ty volejbalistky vzal jako pomocný trenér, protože starý trenér už nezvládá všechno sám a Marek nechtěl, aby sport mládeže úplně zanikl, vždyť tady už zbyli jen ti volejbalisti. A otcova narážka na to, že je už druhým rokem sám, ho ranila asi nejvíc.

Marek zcela bezmyšlenkovitě, ve snaze se nějak bránit, ze sebe vypustil:

„A uvědomujete si, že když se vzdám ordinace a všeho dalšího a nastoupím do firmy, bude to vypadat, že jsem se nechal uplatit miliónovým majetkem? Jak budu vypadat?“

V okamžiku, kdy to dořekl, by si hned nafackoval, a když viděl zaražené obličeje svých rodičů, začal to hned žehlit:

„Promiňte, já to tak nemyslel. Chápu, že vám jde o blaho firmy, ale pochopte i vy mě, že mám priority trošku jinak nastavené. Co je pro vás tiskárna, to je pro mě ordinace, dětský domov, volejbalisti a další. Já jsem se jen snažil vyjít vám vstříc, něco obětovat, najít kompromis, ale asi to je málo. Omlouvám se, ale já víc dát nemůžu.“

Rychle odešel, aby rodiče neviděli slzy, které se mu draly do očí. Doma padnul na postel a zcela neskrývaně si pobrečel. Ano, byl už dva roky sám, protože jeho přítel měl vedle něj několik dalších přítulníků. Bohužel to prasklo, když jeden z nich začal k němu chodit na rehabilitace. Od té doby se snaží se s pacienty o osobním životě moc nebavit.

Zmožen pláčem usnul a královna Mab mu ve svém kočáře dovezla podobiznu jednoho z nových pacientů, Viléma.

V tomhle snu se znali už dlouho, dlouze si povídali o všem možném, vodili se za ruku, chodili na výlety a Markovi ještě zbývalo spoustu času na práci, na děti z dětského domova i na volejbalisty. Vilém chodil fandit na zápasy a Marka těšilo, že je tam s ním. Nakonec se těsně před zazvoněním budíku políbili.

Toho rána se Marek zvedal z postele s největším sebezapřením, ale přesto tak nějak lehce a odpočatě. Na mobilu na něj čekala SMS od rodičů s pozváním k nedělnímu obědu. Nechtělo se mu, ale přesto pozvání přijal.

„Ahoj, hned nesu na stůl,“ zdravila máma z kuchyně příchozího Marka. Podle hlasu byla v dobré náladě.

Táta seděl v obýváku u jídelního stolu a koukal do tabletu. Jakmile Marek vešel, hned ho odložil a vesele pozdravil:

„Nazdárek, Marku.“

Marek nechápal tu dobrou náladu, čekal, že po včerejšku bude trošku dusno, ale dnes se do růžova nejspíš nevyspal jen on.

Máma uvařila „mráčkovou“ polévku. Tohle jméno jí dal před skoro čtyřiceti lety pětiletý Mareček, protože kapání, které se vznášelo ve vývaru, skutečně připomínalo mraky na obloze. A taky to byla polévka, kterou ten, dnes výrazně starší, Mareček, nikdy nepřestal milovat.

A druhý chod byl opět Markovým oblíbeným, rajská podle jeho mámy s plněnými paprikami a domácím knedlíkem.

A díky tomuto menu Marka začalo jímat podezření, že se něco děje.

Po obědě si vzal slovo Markův otec:

„Včera jsme s mámou ještě přemýšleli o tvém návrhu.“

Marek zvědavě pozvedl obočí.

„Nakonec jsme došli k závěru, že vlastně není až tak špatný. Vymyslel jsi kompromis mezi svými a našimi prioritami. Včera mi to asi úplně nedocházelo, jakou oběť nám přinášíš. Když jsem si ale představil, že firmu prodávám někomu cizímu, tak mi to došlo. Promiň, a ty moje řeči o tvých zálibách… můžeš na to zapomenout? Jsme rádi, že máš i jiné zájmy než práci.“

Marek se na tátu i na mámu usmál, včerejší bouřka odezněla a vše je v pořádku.

„Už je to dávno zapomenuto. Musím přiznat, že něco pravdy na tom včerejšku bylo. Hlavně o tom partnerovi, ale v tom se moc poroučet nedá, to musí přijít samo.“

Rodiče se uvolněně usmáli.

„Takže jsme se nakonec s mámou rozhodli, že ti převedeme 41 procent našeho podílu a my si dohromady necháme jen symbolických 10. A do řízení ti nebudeme vůbec zasahovat, pokud nás o to nepoprosíš.“

„Můžu tedy najmout ředitele?“ ptal se opatrně Marek.

„Ano,“ přitakal otec, „je to tvoje rozhodnutí a tvoje firma. Jen si pořádně promysli, jaké jim dáš pravomoci.“

„Děkuji,“ objal Marek otce, „doufám, že vás nezklamu.“

Když objímal mámu, ta mu do ucha pošeptala:

„Vím, že nezklameš, protože jsi včera prokázal, že víš, co je pro tebe důležité.“

Vzpomínka 2) Občanka

únor

„Dobrý den, vezu panu Hruškovi balík,“ ohlásil se kurýr u pokladny.

„Vildóóóóó, pošta,“ zahulákala Jana do skladu.

„Zdravím,“ usmál se na Viléma kurýr, „dnes budu potřebovat vaši občanku, je to pojištěné na patnáct tisíc.“

„Jasně,“ odběhl Vilém pro doklady.

Po nezbytných formalitách převzal Vilém balík a kurýr odešel.

„Proboha, cos to zase objednal?“ koukala na balík zvědavě Jana. „Takových peněz.“

„Co by, zboží, využívám množstevních slev,“ páral Vilda izolepu na balíku, „čím víc toho vezmu, tím levnější to bude a tím větší zisk budeme mít. Podívej.“

Vilém překlopil krabici a po pultu se rozjely pytlíčky s různými korálky, od úplně malinkých až po velké broušené skleněnky nebo perličky různých velikostí.

„A kolik jich je pro tebe a kolik pro obchod,“ rýpla si Jana, „stejně toho půlku přede mnou schováš a budeš si doma vyšívat ty tvoje obrazy.“

„Tss, že ti to vůbec ukazuji,“ shrnul Vilém zboží zpátky do krabice. A krabice byla následně odnesena do skladu.

Pár dní na to Vilém přišel do práce ve špatné náladě.

„Copak se děje?“ starala se Jana.

„Asi jsem ztratil občanku,“ přiznal zdrble Vilda, „nemůžu ji nikde najít, v peněžence, kde bývá, není. Celou peněženku jsem přehrabal a nic.“

„A kdy jsi ji měl naposledy?“ snažila se pomoci jeho sestra.

„To nevím,“ snažil se Vilém vzpomenout, „určitě jsem minulý týden přebíral ten balík, ale to už bychom ji tady našli.“

„To asi jo… A nic jiného ti nechybí?“

„Ne, jen ta občanka.“

„Tak ještě doma prohlídni všechny kapsy,“ radila Jana, „víš, co tam před praním najdu za poklady? Třeba Albert nedávno v bundě zapomněl krabičku cigaret, už zase kouří.“

„A zeptala ses ho?“

„Jo. A musím říct, že se zachoval chlapsky a přiznal se. Prý si dá tu a tam na pohodičku, ale prý mu krabička vystačí tak na dva měsíce. Každý máme nějakou tu neřest.“

„Počkej, až on tobě přijde na ty bonbóny, co máš schované tady pod pultem.“

„Na to nesmí nikdy přijít, s cukrem se u nás doma zachází velmi opatrně,“ smála se Jana, pak ale zvážněla, „to jsme uhnuli od tématu. Díval ses do těch kapes?“

„To bylo první, kde jsem hledal. Dokonce jsem vytáhnul i všechno z šatníku, ale bez úspěchu.“

„Tak holt budeš muset na úřad a požádat o novou,“ objala se sesterským pochopením Jana Viléma.