Tramvaj

Léta šedesátá – 1966

Mladík volající „Ahoj zítra“ vyběhl z plechových vrat a utíkal k zastávce. Chvilku si dal závod s tramvají a taky úspěšně doběhl, než se oba vozy znovu rozjely. Tak tak se protáhl zavírajícími se dveřmi. Rozepnul si balonový plášť a horní knoflíček košile. Trochu se zapotil, ale stálo to za to. Byl tam. Chytil se zavěšeného držadla. Jako vždycky touto dobou plno. Posunul se na další zastávce blíž k němu. Ruku na držadle, sledoval ubíhající ulici. Baloňák jen trochu jiné šedi, štruksové kalhoty. Černovlásek s kudrlinami padajícími do čela, narůžovělé tváře, menší nos i ústa. Oči jako panenka. Občas mrknul stejně jako mrkací hračka. Jo, byla by to krásná hračka, sevřít ho v bocích a… Přemýšlel už po několik dní, jak s ním začít řeč. Všechno mu připadalo moc stupidní. Kolem se tlačilo několik žen, jedoucích taky z práce. Jedna plnoštíhlá ho namáčkla až k jeho idolu. Než ovšem něco stačil říct, začala tramvaj šíleně zvonit a náhle zabrzdila. Ruka z držadla se mu vysmekla a loktem se trefil chlapci rovnou do nosu. Taky se mu hned spustila krev.

„Promiň, špatně jsem se držel, moc se omlouvám, vezmi si čistej kapesník.“

Podával ho chlapci.

„To nic, jen raději vystoupím a někde se dám dohromady. Tady je kavárna a ten kapesník ti vyperu a vrátím.“

Oba na zastávce vyběhli a na ostrůvku si hoch prohlížel jeho plášť. Pár cákanců krve.

„Chce to hned namočit a přes rub omýt, vyčistit, trochu mýdla.“

Přešli na chodník, kousek byla kavárna. Hned se jich ujala šatnářka.

„Chlapci, to jste si dali do nosu?“

V krátkosti jí řekli, co se stalo.

„Hned vyprat studenou vodou. Mýdlo tam je. Než vypijete kávu, za chvilku to oschne. A doma do pračky.“

Skvrny nebyly velké a docela zmizely.

„Moc děkujeme, jenom, prosím, musím se podívat, jestli mám v kapse drobné na kafe. Peníze jsem si nevzal, jedu hned na ubytovnu.“

„Na dvě kávy určitě mám.“

„Ale to bych tě měl pozvat já, já tě praštil, i když nechtěně, a jinak jsem Jeremiáš, říkají mi Jeremy.“

„Máš krásný biblický jméno, já jsem jenom obyčejnej Honza. A jdeme na kávu.“

Prošli od šatny do sálu a posadili se u prvního volného stolku.

„Pane vrchní, prosíme dvě vídně a dvě laskonky.“

„Stačila káva.“

„Neboj, to vyjde, díval jsem se, nejsou drahý. Já dělám ve Zbrojovce na kompletaci Zetoru tři tisíce jedenáctky, rok po vojně.“

„Já v dílně, kde opravujeme elektromotory, taky rok po vojně. Jedu na nádraží a ubytovnu máme na kraji Hybešky, to je kousek.“

„Taky na nádraží, přesedám na Obřany. Až na konečnou, na Babické máme domek a za zahradou Svitavu.“

„Tam začínají Hády, říkal jsem si už loni na podzim, že se tam vypravím. Ale samotnému se mně nakonec nechtělo.“

„Klidně zajdu s tebou. Dost to tam znám, ale v lese je vždycky krásně. Jsme oba zavření v dílnách, co v neděli?“

„Jistě, rád. Domluvíme se zítra, jen jestli se potkáme.“

„Viděl jsem tě nastupovat, vystoupím tam a počkám, nebo počkáš ty. Prostě na zastávce.“

Chlapci ještě chvíli povídali. Honza zaplatil, na baloňáku byly jen tmavší šmouhy, to se doma vypere. Ještě k nádraží a tam se rozloučili.

Jeremy si kousek cesty hvízdal. Jo, to se povedlo, snad to nebolelo, nebylo to úmyslné a splnilo se mu toužebné přání. Jistě, zatím bude mít jen kamaráda a dál se uvidí. Vyšlapal dvě poschodí. Původní činžovní dům se předělal v padesátkách na ubytovnu. Naštěstí nad ním byla už jen půda. Jinak si hlavně dolní stěžovali na hluk z odpadního potrubí, které vystupovalo ze zdi. Vedlo sice i jeho pokojíkem, ale už jen jako větračka. Miniaturní sprcha a záchod byly u takových ubytoven skoro zázrak. Jinak bývalo všechno na chodbách. Tady byly mimo, jen dvě místnůstky s vanou, pak kuřárna, malá společenská místnost s televizorem a kuchyňka. Většinou se sprchoval v práci. Televize ho nelákala, málokdy něco vařil, na pokoji měl jednoplotýnkový vařič. Jen někdy využil lednici, když byla horka. Jak si něco donesl, tak to za chvíli snědl. Měl rád na večeři saláty s majonézou, rybičky, nebo uzeninu s vejci. Kousek byl obchod, o něco dál hospoda. Stejně nejradši si koupil rybí nebo vlašský a solené rohlíky. V zimě česnečka. Hodně česneku, sádlo, pokrájená uzenka a kostka Masoxu. A k tomu kopec topinek. Zase hodně, hodně česneku. No co, na rande nechodí. I když by šel, jen ne s dívkou, která by se našla už dávno. Jeho ovšem přitahovali kluci a hlavně takoví jemní, žádní svalovci, ale jak je nazýval se smíchem, klučičí panenky. A Honza je přesně to, co si vysnil. Líbezný kudrnáček k zulíbání. I když šance, že bude i jako on, byla tak na půl. Ze zkušenosti věděl, že takové typy bývají častěji teplí. Jeden takový panáček byl v učilišti, jenže pro něj skoro nedostižný. Vůbec neskrýval, že na svou tvářičku loví takové, co dobře zaplatí. Ale zase úplný škrt nebyl. Zasvětil Jeremyho do všech tajů klučičí lásky. Jen neměl čas. Dostat se na pořadník v jeho zápisníčku byl docela problém. Na vojně pak poznal trochu ustrašeného hocha na ošetřovně. V kasárnách nechtěl vůbec a venku měl pořád obavy, že je někdo uvidí, překvapí, udá. Pak získal práci v Brně a myslel si, jak to bude jednoduché. V jedné studentské kavárně našel spřízněnou duši, ale uběhly dva měsíce a hoch si našel staršího přítele s autem, chatou a štědrou peněženkou. Ještěže mu to řekl hned. Zůstal jen u snů a ty se najednou zhmotnily v Honzovi.

Jenže i kdyby, co mu může nabídnout? Nemá v podstatě nic. Ani slušný oblek, aby mohl někam zajít. Na vojně trochu zesílil a snad i vyrostl. Z domu si moc nepřivezl. Dva mladší bratři a dvě starší sestry, co ještě nebyly vdané. Otec v továrně, máti prodavačka, starý byt sice se čtyřmi místnostmi mimo kuchyni, ale až na obývák krcálky. Ložnice rodičů jen na skříně a postele, větší obývací pokoj a dva dětské s palandami nad sebou. To hlavně vadilo holkám. Tady má trochu víc prostoru. Válenda s peřináčem, trojdílná skříň, malá skříňka, stolek a čtyři židle. Dokoupil si hluboké, otáčecí, čalouněné křeslo, odkud se dala pozorovat ulice – veliký akát, co právě kvetl, a dobře se v něm dřímalo. Ještě vlastní vařič a rádio. Větší komfort než doma. Hlavně klid. Oba vedlejší sousedi byli docela tišší. Jen někdy bylo slyšet opilce z chodby.

Zaskočil si do lednice pro rybí salát, vyndal z pláténka slané rohlíky a otevřel si jedno Starobrno. Pootevřeným oknem intenzívně voněl akát. Ještě týden a bude konec. Pak už je skok do prázdnin. Jenže ty už jsou jen vzpomínkou. Chodil na brigády doma do místního zahradnictví. Co se ze zeleniny neprodalo v trhu nebo v obchodě, bylo za haléřové sumy nebo vůbec zdarma, a tak nanosil množství zeleniny, co se doma naložila nebo usušila. Chodil pak i na podzim v neděli, když se všechno uklízelo před mrazy. Teď ho vystřídal bratr. Vozí si tak naložené okurky z domu, ale i česnek a cibuli.

Příští týden pojede domů a proslýchá se, že bude od léta každá čtvrtá sobota volná. To by už stálo zato.

Usadil se do svého snového křesla a v duchu si představoval Honzíka. Viděl, jak se mu na teplácích tvoří malé pohoří. Rozesmál se. Stáhl je i s trenkami a zálibně si prohlížel stavící se penis. Ostatní domy byly níž, tak mohl svoji fantazii vybít jako jindy v křesle. Vždycky se první vloudila vidina Mildy. Používal pánský parfém s jemnou, ale děsně vzrušující vůní. Ústa, uši, krk. To bylo neskutečné nabuzení při polibcích a líbání nahoře. Dole v klíně voněl úplně jinak. Jeremy by nikdy neřekl, že vůně může být i drsná. Skoro zvířecí. Snad ani vůní nebyla, jen přiváděla protějšek k chuti nespoutaného, drsného milování. Svírat panáčka a pronikat co nejhlouběji. Mildův skoro dívčí a nevinný hlásek se změnil v hrubý chrapot.

„Narvi ho do mě víc, snaž se, dorážej, zrychli, zpomal, kousej mě do ramene, neboj, zkus mou krev.“

Nejdřív to bral jen jako zvukovou kulisu a netroufal si být nějak hrubý, ale tenhle andílek hříchu to myslel vážně. Docela se chlubil cucfleky svých milenců, říkal jim love bite a miloval je všude po těle. A Jeremy se snažil. Bylo to vzácné koření. Tenhle krasaveček si mezi kluky vybíral jen ty, co se mu líbili a měli i pěkné klády. Bez problémů svedl i zapřísáhlého odpůrce něčeho takového. Po trošce alkoholu mu neodolal nikdo. Nedalo se zapomenout, když se s kluky vsadil, že dostane i toho, co ho dokonce chtěl prásknout pro homosexualitu a prostituci. Fotbal, hokej, ragby, ale i kulturistika a plavání. Jak říkal, tělo má vytesané sportem. To už byli v práci před vojnou. Někdo slavil narozeniny, trochu se pilo a tenhle zapřísáhlý buznobijec nakonec ošukal Mildu, až z toho sám málem omdlel. Druhý den přiznal, že to bylo lepší, jak všechny ženský, co měl. Jo, Milda, kde je mu konec? Na vojnu nešel, vysouložil si modrou, sbalil nějakého západoněmeckého bankéře, co se u nás chvíli motal okolo Motokovu a Tuzexu, a zcela legálně vycestoval.

A Honzík je stejná panenka nebo panáček, ale nevypadá na nějaké zkušenosti. Začal si představovat, jak ho zasvěcuje do všech praktik a hezky se tím rozdráždil. Nasát si pytlík s kulkama, jak to miloval Milda, ochutnat smetánku a pak se pomalu narvat do Honzíkovy rozkošné prdelky. Ta vidina ho dohnala k pořádným výstřikům. Fontána na podbřišku. Nezbylo než nadělení utřít ubrouskem a jít se osprchovat. Pod sprchou se začal smát. Měl by si ji dát studenou. Aby vystřízlivěl z takových představ. Klučina bude nepolíbený panic a heterák až na Špilas, jak by řekl kolega z práce Kódl, kterému kolikrát, když mluvil hantecem, nerozuměl. Hned když přišel poprvé do práce, byl nadšené, že néni Švéd, ale špica kalósek, má betálný džanky a zupácký hára. Když řekl, kde bude bydlet, komentoval to dyž dobóchá ve faše, bude valit na štacu, svištět šmirglem na rolu a potom se córat na kér, na sólovku.

Další z pracovníků se smál a řekl, má štěstí, že néni Kódl z Líšně, to by mu nerozuměl ani on, ale je z Gelbecu. Pak mu všechno přeložil. „Je rád, že není z Prahy, je hezký mladík, má pěkný džíny a vojenský sestřih vlasů. Když skončí v práci, doběhne na zastávku a pojede tramvají na nádraží a pak pěšky na byt, garsonku. A Gelbec je Žlutý kopec.“

Dnes už většině výrazů rozuměl a v práci je kolikrát i používal. To byla zase vzpomínka k zasmání. No zítra se uvidí, ale to by v tom byl čert, aby tenhle klouček nebyl teplý. Je úplně jak Milda. Ještě si natáhnout budík.

V sobotu se končilo v poledne, ale moc práce se nikde neudělalo. Pokud to šlo, tak se uklízelo, dělaly schůze, školení, a hlavně čekalo, až houkne siréna. V Jeremyho práci na dílně jich bylo jen pět a žádné píchačky tam neměli. Ale občas se stalo, že se v sobotu někdo zastavil z podniku, tak hodiny dodržovali. Na obědy chodili přes týden do hospody. V sobotu každý spěchal domů. Z kraje šedesátek se rozmohlo chalupaření, chataření a vznikaly zahrádkářské kolonie. Toho všeho tady bylo v okolí plno. Svratka i Svitava a Prigl, brněnská přehrada, to byla velká lákadla.

Jeremy vyšel o něco spíš a díval se na konec druhého vozu. Tam už na něj mával Honza. Měl lehkou větrovku světle hnědé barvy. Je dost teplo, bude si už brát taky bundu.

„Čaues Jeremy. Máma dala raději kabát do čistírny. Máš něco v plánu teď a na neděli?“

„Ani ne a čistírnu ti zaplatím.“

„Neplaš se. Nevadilo by ti, kdybych tě pozval k nám? Večer chceme venku opékat špekáčky.“

„Nevím, snad jo, ale musím u nádraží něco koupit. Kolik vás doma je?“

„Rodiče a já, ale máme tam i babičku s dědou a prababičku. Na opékání přijde plno rodiny a známí, ale to neřeš.“

„Skočím aspoň pro bonboniéru a vzít něco k pití? Co máte rádi?“

„Říkám ti, neplaš se, to není žádný svátek nebo narozeniny. Jenom první opíkačka.“

Jeremy si to ovšem nedal vymluvit. Koupil dvě malé bonboniéry a sedmičku moldavského vína. Jeli poměrně dlouho. Konečná byla v zeleni a tady zase kvetly kaštany se svojí nezaměnitelnou vůní, prý po mužském semenu. Tak se to tvrdilo.

„Jsme tady z jedné strany sevření Svitavou, z druhé samé koleje. Tady už začíná nákladní nádraží Maloměřice. Ale za Svitavou jsou už samý lesy.“

Taky domky byly jen zleva a na druhé straně cesta, za příkopem už byl jen železniční násep.

„A jsme doma.“

Většina domků měla na průčelí zabudovaná ve střeše vikýřová okna, někde i vystouplé arkýře. Domek, kam směřovali, měl jako všechny malou předzahrádku za nízkým plotem, na boku dveře od garáže, veliké vikýřové okno a vchod také z boku. Předzahrádka byla plná kvetoucích a dokvétajících narcisů. Žluté, bílé, s oranžovými i růžovými trubičkami, které krásně parfémově voněly.

„Babička byla pošťačka a narcisky sbírala. Jak někde viděla nějaké, co neměla, vyprosila si pak v létě cibulku.“

Honza otevřel dveře do předsíně, podal Jeremymu trepky a vzal a pověsil baloňák.

„Vedu návštěvu,“ volal, když otvíral jedny dveře.

Vešli do poměrně velké kuchyně s moderním nábytkem. Velký stůl a šest židlí. Od kuchyňské linky ho šla uvítat maminka. Taky černovláska, v zelené zástěře. Když se představovali, přišel z vedlejší místnosti otec. Sice už prošedivělé, hnědé vlasy na krátko střižené, ale stejně kudrnaté jak jeho syn. Jeremy předal dárky.

„Honzíku, zaskoč pro naše. Budu nalévat polívku.“

Dědeček, který přišel první, měl rovněž kudrnaté, jen bílé vlasy. Pak s holí prababička a nakonec babička a Honza. Ten přinesl ještě jednu židli. Tatínek zase dvě lahve a Honza skleničky. Pánové dostali panáčka slivovice a dámy griotku. Na spálení červa. Jak se říká.

Polévka vývar s játrovými knedlíčky, uzené, knedlík a zelí. Pivo.

„Děvčata, dejte si mls od Jeremyho. Dáme si, Lojzinko, kávu a reveňový táč. Kluci pak nachystají dřevo.“

Reveňový koláč byl opravdu skvělý. Ten pekla babička. U kávy se probralo, co se děje ve světě i doma.

„Zdá se, že se trošku začíná blýskat na lepší časy,“ pochvaloval Honzův táta.

„Komančům nevěřím nic. Jednou komanč, vždycky komanč. Nachytají lidi na hezký slova a pak je z toho další všivárna. To nepamatuješ osmačtyřicátej?“ přidal se děda.

„Táto, kroť se. Nejste, Jeremy, straník?“

„Kdepak, dědeček měl obchod docela velký. Znárodnili ho. Dělal tam i táta. Tak musel do továrny a máma je v samoobsluze. A tady mě nikdo do ničeho nenutí. Jen se musí plnit plán. My jsme v malé dílně a převíjíme elektromotory. Chtěl jsem na školu, třeba na lesárnu. Mám rád stromy, zvířata a čerstvý vzduch. To všechno mně v práci chybí, ale jde to. I výdělek na poměry je slušný. Jsou i prémie, něco za přesčasy.“

„My jsme ajznboňáci. Táta byl strojvůdce. Vezl ještě císaře a pak i Masaryka. Já jsem tady kousek na nádraží, ale Honzík chtěl k traktorům už jako malý.“

Povídalo se o všem možném, pak kluci zašli nahoru, kde měl Honza pokoj.

„Vidíš, jsou tu dva stejný, každý na jednu stranu. Jenže jsem sám, nějak se dál nedařilo. Dáváme tam odložené věci.“

Pod velikým oknem byl stolek a židle. Taky veliký trs šáchoru v bílém kbelíku s vodou.

„Kdysi jsem dostal malou rostlinku, Egypťané z něj dělali papír. Tady je slunce jen chvíli dopoledne a teplo, tak se mu daří. Už je jako já. Taky mu občas dopřeju zkvašené slepičince. Tím děda zalévá všechno. Zrovna kvete. To jsou ty zelené načechrané klásky. Prý čistí vzduch.“

Válenda, skříň a sestava skříněk s policemi na knížky. Dvě křesílka s lampou a kulatý stoleček.

„Převlečeme se do tepláků k ohni. Mám tady jednu soupravu, co je mi velká. Snad ti bude.“

Jeremy nemohl než sledovat svého hostitele, když byl jen ve slipech. Bože, to je rozkošná prdelka. Přesně taková, jakou si představoval. Zase v něm viděl Mildu. Ještěže seběhli dolů do zahrady.

Pár záhonků se zeleninou, květiny a růže podle cestičky a mezi keři angreštu a rybízu ohniště ze žulových kostek a z klád sedáky kolem. Pak ostružiny, maliny a schodky k vodě.

„Stromkům se tady nedaří. Jsou tu hryzci. Teď sice děda sehnal nějaké pryšce a máme tady plno řebčíků, co je taky odpuzují. To jsou takové ty jakoby palmičky s visícími zvonky. Nejsou krásné?“

„Dokonalé zvonky. Červené a oranžové i skoro žluté.“

Nanosili z kůlničky dřevo.

„Pomůžeš mi s řezáním. Máme tady plno silných větví, co se zachytily na jaře. Někdy bývá i povodeň a zatopí nám sklepy. Proto máme i kotel na takovém vyvýšeném soklu, aby k němu nedosáhla.“

Vynášení větví, řezání a sekání zabralo dost času.

„To tam dáme až po špekáčcích. Myslím, že už všichni jdou.“

Prababička a babička se ještě zabalily do deky. Otec naléval panáky slivovice. Honza přinesl vidlice a maminka buřty.

Jak vzplál oheň, přicházeli sousedé od vedle i zřejmě z jiných domků a každý nesl mimo uzeninu i nějakou lahvinku. Najednou tam bylo minimálně třicet lidí. Ještě několik dětí a dva psi.

„Víte, Jeremy, na první opékání chodí plno sousedů. Je to takové pohanské díkůvzdání. Dočkali jsme se nového jara, ještě je plno květů, ale je už teplo, i když přijde večerní chlad, tak neponocujeme. Tak za hodinku se všichni rozejdou. Ještě pak bude malá večeře. Gulášová polévka na zahřátí. Jsem vám vděčná za návštěvu. Honza žádné kamarády nemá a člověku samotnému moc dobře není.“

„Jsem taky rád, s tou samotou to mám stejně. Jen jsme se seznámili trochu, nevím, jak to říct, neběžně.“

„Ale dopadlo to dobře. Honza je na nějaké seznámení ostýchavý, do hospody nechodí a v práci pak každý utíká domů.“

„Já chodím do restaurace občas, ale jenom na večeři. Stejně si radši něco koupím domů, pokud tak mohu nazvat mou ubikaci. Ale tam je zase výhoda být sám. Většina moc holduje pití a mít za spolubydlícího opilce není žádná radost.“

Odešly babičky a pak postupně ostatní. V kuchyni už čekala gulášovka.

„Přidávám si majoránku a nadrcené feferonky, co pěstuje děda. Dáš si taky?“

„Jistě, taky si přiostřuju i saláty. A hodně používám česnek a cibuli.“

„Tady je základ taky cibule a paprika. Nezajdeme pak ještě chvilku k ohýnku? Vezmeme si přes sebe deky.“

„Rád, to se mi dlouho nepoštěstí.“

„No, mohl bys i jindy, pokud nejedeš domů.“

Ještě byly žhavé uhlíky a spoustu naplaveného drobného dřeva. Seděli vedle sebe a povídali si. Oba cítili vzájemnou blízkost. Po návratu dal Honza svému hostu ručník.

„Dej si vanu, nebo jen sprchu, pěkně jsme nasmrádli kouřem. Já ti nahoře nachystám spaní.“

Když vyšel Jeremy nahoru, měl ustláno na válendě ve vedlejším pokoji.

„Je tady plno krámů, ale snad na přespání ti to nebude vadit.“

No co se dá dělat, myslel si, jak bude obdivovat tu miloučkou prdelku aspoň z dálky, třeba že mu ustele na zemi.

Jenže co by chtěl, znají se tři dny a snad…

Ráno už byl Honza v kuchyni. Vonělo kakao a na stole byla vánočka a meruňková marmeláda. Přišla maminka.

„Manžel je už v práci a bábinky s dědou vstávají až po osmé. Vezměte si, prosím. Udělám vám pak jídlo do lesa. Prý se půjdete projít na Hády. Prababička prosí o květy hlohu. Budou-li už bezinky, jak říkáme kozičky. A kolem trati pokvetou akáty.“

„Vezmeme si sáčky a košíky. Neboj, mami, už jsem se včera domlouval s babičkama.“

Vydali se hned po jídle. Nejdřív pokračující cestou k velikému železničnímu mostu přes Svitavu. Nepřecházeli na druhou stranu, ale podešli ho a směřovali pak nahoru do lesa.

„Tady je všude vápenec a jižněji a východněji plno lomů pro Maloměřickou cementárnu a další v Mokré. Jinak před námi je kulatá betonová, televizní vysílací věž. Tu dostavěli, myslím, jsou to dva roky. Vede tady stezka ke studánce, těch je tady několik. Dnes zajdeme na kopec Šumbera, kde je památník básníka S. K. Neumanna, a vrátíme se. Houby tady teď nerostou, jen ucho jidášovo na bezu.“

Lesní porost tvořily duby a habry, místy byl modřín a smrk, ale převážně doubrava s podrostem hlohu a brslenu. Na okrajích bezinky a trnky. Sbírání květů je docela zaměstnalo. V jednom místě s výhledem a lavičkou si dali chleby se sádlem a škvarky. Kolem poledne je vítal vrch Šumbera s kamenným památníkem a úryvkem Neumannovy básně.

„Prý tady býval nádherný výhled na všechny strany, jenže to zarůstá lesem. Tady básník tvořil svou sbírku Kniha lesů vod a strání, osm let žil v nedalekých Bílovicích. Místní tvrdili, že tady psal vždy s lahvinkou dobrého vína. Tak budeme pokračovat v tradici, vzal jsem k obědu do košíku sedmičku a dva malé papírové pohárky. Máme řízky, chleba a sladkokyselé okurky.“

„Zbývají jen nějaké verše,“ smál se Jeremy.

Zašli se podívat na Šumberovu jeskyni.

„Ještě jako kluci jsme tam prolezli, má dva vchody, ale nic tam není a vidíš, vchody jsou zavalené sutí a kameny. Šumbera byl kdysi rytíř z Boskovic, který tady prý v noci straší. Mám doma o tom pověst. Dáme se teď níž k zřícenině hradu Obřany. Další zřícenina Obřany je u Chvalčova v Hostýnských horách. Jen tam jen pár zbytků zdí a valů.“

Od Obřan se vraceli podle řeky zpět.

„Tady ten kopec na druhém břehu jsou Hradiska, bylo tam veliké hradiště už v době bronzové. Něco tam kopali, ale níž, kde jsou pole a zahrady, se dá najít spousta střepů z té doby. Známí tam mají kadlátky, jak se tady říká švestkám, protože se o jejich rozšíření zasloužil Karel IV.“

Vraceli se skoro k večeru a košíky byly plné. Poslední úlovky byly akáty rostoucí na svazích tratě. Největší radost měly babičky a hned si květy hlohu nesly k sušení. Z bezinek a akátových květů se v sladkém těstíčku smažily výborné kosmatice. Ve slaném kozičkové řízky. Tohle Jeremy neznal a moc mu obojí chutnalo. K večeři se přidaly študácké řízky z výrobního salámu. Rozloučil se a jel domů. Honza ho vyprovodil k tramvaji.

„Nepodnikneme zase něco? My teď budeme koncem měsíce honit plán, tak budu končit různě, ale co v pátek?“

„Jedu domů, Honzo, asi už ve čtvrtek, mám nadděláno. Nebyl jsem doma měsíc. Co pak v pondělí?“

„To snad už půjde a v pátek můžeme u nás do kina, hrají nějakou kriminálku.“

Jeremy ještě mával, až dokud viděl Honzu.

Na cestu dostal od maminky dvě sklenice škvarků se sádlem a další s okurky a meruňkovou marmeládou. Před domem voněl akát. Takové smaženky si může udělat. Mouku má i olej. Koupí vejce a mléko. Když si šel lehnout, viděl před sebou Honzu. Pěkně se propojoval s Mildou. Bože, to by bylo, ale zůstává jen snít a ruční pohon.

Ve čtvrtek jel z práce hned na nádraží. Mámě a holkám tentokrát koupil krabičky s višněmi v likéru a čokoládě. Tátovi a bratrům pravé maďarské klobásy v dárkovém balení, na které narazil úplně náhodou. Ještě láhev griotky a vodky. Pořád měl tendenci brát své sourozence jako děti. Přitom starší půjde na podzim na vojnu a mladší za rok. Nějak moc rychle stárnu, říkal si s lítostí. Snad toho rozkošného kudrnáčka získá.

Cestu vlakem proklimbal, a nebýt halasu vystupujících, přejel by. Přišel v pozdním odpoledni a doma byli jen rodiče. Hovor se stočil k obvyklému tématu. Holky jsou zatím samy, což je v jejich letech na pováženou, a naopak oba bráchové už mají své slečny.

„Nebyl jsi dlouho doma, našel sis někoho?“

„Mami, neměj pořád obavy. Možná zatím kamaráda a dál uvidím.“

„Magda šla z nemocnice do domova důchodců, tam si těžko někoho najde. Maruška vaří v hotelu, kde jsou skoro samý ženský. Zato kluky musíme brzdit. Měl bys s nimi taky promluvit. Pavel snad má trochu rozum, ale Matouš by se chtěl ženit a nemá ani osmnáct. Víš, jak to pak dopadá. Kluk jde dva roky pryč a holka si najde jinýho, nebo pak ani neví, jestli je vůbec otcem děcka.“

„Myslím, že to nemá cenu, posledně jsme se málem pohádali. Maty se rozčiloval, že mu do toho nemám mluvit a že taky nikoho nemám a on mi nevyčítá, že jsem teplej.“

Jeho rodina byla, co se týkalo jeho jinakosti, v pohodě. Rodiče to už vycítili z jeho chování a řeči. Hlavně měli strach, aby se to nevědělo. Malé město je strašná drbárna. Sourozenci to brali spíš v legraci. Dalo se říct, že jako rodina dost drželi při sobě. Prarodiče už neměl z žádné strany. První se vracela Maruška. Přinesla knedlíky, svíčkovou a karbanátky.

„Maso nám vyšlo tak tak. Karbošky jsou dobrý a hlavně omáčka.“

Šla pak na chvilku s Jeremym do pokoje. Trochu se mu svěřit.

„Byla jsem na záskok ve druhém hotelu. Vaří tam kuchař, je o čtyři roky mladší než já. A docela jsme si rozuměli. Myslíš, že se to hodí?“

„To musíš poznat ty, když je ti s ním dobře, tak na roky se vykašli. To až tak velkej rozdíl není. Když jsem byl na intru, tak jedna vychovatelka, co byla u holek, měla manžela mladšího o deset let a bylo vidět, jak se mají rádi. Už jste spolu někde byli?“

„V sobotu mě pozval do kavárny a pak do kina.“

„Zajdi si zítra ke kadeřnici, vezmi si stříbrnej náramek, hezký šaty, nevím, proč chodíš pořád ve stejným.“

„Šetřím si to.“

„A na co? Je ten kluk odsud?“

„Není, je až ze Sokolova. Tady byl na vojně, chodil tu už s holkou, jenže ona si vzala jinýho.“

„Tak to chce se na něj, a jak to bylo, trochu zeptat. No zatím si ho nebereš.“

„Já jsem myslela, jestli by ses na něj nechtěl podívat. Že bys šel taky do té kavárny a jako…“

„A co na něm uvidím, navíc mně se určitě líbí jiní kluci než tobě, já s ním nebudu.“

Nakonec se nechal umluvit. Zajde tam, dá si dvojku vína. V Brně by šel s Honzou. Přišel Matouš, prohodili pár slov, jede v sobotu odpoledne s rodinou jeho Mirky na chatu. Vyslechl si menší kázání od maminky.

„Proboha, máti, kde žiješ. Je jiná doba než po válce. Nejsem takovej vůl. Její rodiče to berou jinak, nekladou nám žádný překážky a jedeme s nima.“

„To nejsou překážky, jen máme strach, aby ses nemusel ženit a dával si pozor.“

Matouš jen mávnul rukou. Zadýchaný doběhl Pavel, že má hrozný hlad a taky bude přes neděli u své Aleny. Poslední přišla Magda. Jen se přivítala s bratrem a šla si lehnout, už jedla v práci. Ostatní se sesedli u karbanátků a svíčkové. Když teď jezdíval domů, spával v obýváku na gauči. Kluci poschoďovou postel zrušili a měli tam teď dvě válendy. V pokoji měl klid a mohl si přispat. Nejdřív si říkal, zajde do města, ale ráno se rozhodl lenošit. Všichni byli v práci a ve škole. Probudil se až před polednem a šel se naložit do vany. Kluci přišli první, jen nakoukli, ani nečekali na rodiče, zmizeli. Po druhé hodině přišel otec a Magda. Maminka a Maruška až večer. Od včerejška polévka a obalované filé, brambor. Salát z ředkviček. Dojedli po třetí hodině. Chvilku se šli dívat na televizi. Pak Magda dělat večeři. Tedy jen část. Zelí z kedluben. Maruška přinesla vepřové plátky a knedlíky. Poslední maminka a kluci. Poseděli chvíli u vína a televize. Kluci se chystali. Ráno jdou do školy a pak je uvidí až v neděli večer.

„Musíš si, Jeremy, koupit oblek. Do kavárny si můžeš vzít kárované sako, to snad oblečeš a bundu,“ starala se Maruška.

Dopoledne uběhlo rychle. Jeremy vyšel dřív a v kavárně si sedl tak, aby všude dobře viděl. Vzal si kávu a pak sedmičku vína. Nebylo moc obsazeno. Venku hezky, tak všichni šli raději někam do parku nebo po malém nábřeží. Konečně se dočkal Marušky a jejího objevu. Musel uznat, že toho by sbalil i on. Příjemný, krátké blond vlasy, trošku ostřejší rysy, dalo by se říct. Ale zjemňoval je úsměv. Větší ústa i nos zapadaly dobře do celkového vzhledu. Jemná gestikulace. No být to na něm, bral by ho. Musel se tomu zasmát. Něco si začít s možná budoucím švagrem? No třeba bude mít Honzu. Ale nějak mu to nedalo a musel se tam občas podívat. Několikrát se jejich pohledy střetly. Pak se najednou hoch zvedl a šel s úsměvem k němu.

„Ahoj,“ napřáhl ruku, „Olda, pojď si přisednout k nám. Doufám, že jsem u tebe obstál.“

„U mě určitě a u sestry, to už je na tobě. Jeremy.“

„Maruška to nevydržela a hned mi řekla, že tady budeš.“

Jeremy si šel sednout k nim. U vínečka si hezky popovídali. Olda si tady našel práci, když končil vojnu, kvůli dívce, se kterou poslední rok chodil, jenže měla ještě jednoho a pro toho se rozhodla. Dělá si nějakou nadstavbu, aby mohl později dělat vedoucího, a chtěl by někam do hor na chatu.

„Vzali jsme ti, Jeremy, taky lístek, doufám, že půjdeš s námi do kina. No asi to moc pro holky není, ale mezi námi dvěma se bát nebudeš. Je to japonský film Samuraj. Je tam moře soubojů, režíroval to Kihachi Okamoto a hlavní role Toshiró Mifune. To nám tady nic neříká, ale prý jsou dobří a celosvětově známí.“

Maruška se chvílemi držela obou kluků za ruku a zavírala oči. Ti se jí smáli. Olda šel pak s nimi až domů. V neděli je v práci, ale domluvili se na večer. To už Jeremy bude v Brně. Co asi dělal jeho Honzík? Okolo osmé už byl ve svém kéru.

V pondělí vyhlížel tramvaj. V první nic, ve druhé už viděl smějícího se Honzu. Do té doby se cítil divně sevřený a netrpělivý. Teď všechno spadlo. Moc si toho neřekli. Jeli jen kousek.

„Nechceš k nám a ráno můžeme jet spolu?“

S radostí přikývnul. Hned, jak přijeli, šli o zastávku zpět a pak přes most do Obřan, na Hradiska natrhat skoré třešně. Byly poměrně dosti velké a už hodně zralé. Budou na bublaninu, táč a na džem. Natrhali i další známým, kterým stromy patřily. Na okraji pole  ovšem našel Jeremy ouško, zřejmě z nějakého džbánku.

„Chce to zajít sem, když je pooráno, střepů tady bývá plno. Hlavně když se orá hlouběji.“

Políčka tady byla mezi pásy třešní a hlavně kadlátek.

Večer se chvíli posedělo. Museli ráno vstávat už před pátou, aby stihli dojet do práce. Ustláno měl zase ve druhém pokoji. Dohodli se na sobotu a další zase Honza zůstane u Jeremyho.

V sobotu se potkali na zastávce. Večer šli do kina v Obřanech. Promítací sál byl dveřmi spojený s hospodou a poslední řady byly během promítání obsluhovány pivem, rumem a dalšími lihovinami.

„To je naše kuriozita. Kinohospoda. Hrají francouzskou kriminálku, Komisař Maigret zuří, s Jeanem Gabinem.“

„Tu jsem neviděl. Je ale z třiašedesátého roku.“

„No než to doleze na vesnici, co jiného tady jsme. Do města daleko, i když jsme Brno.“

Jak se vraceli, Honzovi se podvrtla noha. Jeremy ho zachytil a dotkli se chvíli tvářemi. Zdálo se, že dotek mu nebyl nepříjemný. Doma si kotník zafixoval obvazem. V neděli zůstali raději doma a udělali si odpoledne oheň. Na mřížce nad uhlíky opékali hejky. Prodávali se zmrazení velmi levně. Ugrilovali i pro ostatní.

„Koupili jsme celých deset kilo, budou ještě na dvakrát. A chleba máme z Bílovic. Je lepší jak z velké pekárny ve městě.“

Na sobotu se Jeremy připravoval. Honzu pořád trochu bolel kotník, tak zůstanou doma. K večeři koupí chlebíčky. Ještě víno, vodku, džus, na snídani vejce a šunkový salám a na oběd bude pečené kuře a salát. To si i s chlebíčky domluvil ve Sputniku. Jak se říkalo v hantecu, smégne do Spuťálu dovalit gábl na futrovačku. Vyjde to levněji než v restauraci. V sobotu skončí dřív, všechno si vyzvedne a pak zajde na nádraží naproti Honzovi. Stejně tak i zákusky a jeden ze sousedů mu půjčil velkou termosku na zmrzlinu. Všechno tak nakoupí na jednom místě. Do Sputniku chodil často. Mléčný bar a bufet. V poschodí lepší restaurace.

V práci byl v sobotu nervozní a pořád sledoval hodiny.

„Eslis klofl betálnó koc a má švicu, tak dé cund.“

Tak koc to není, ale goldnové hofirek. Jenže to říct nemůže, hned by si Kódl domyslel, že je bukvica.

„A máš pugét?“

Byl rád, když ho po desáté kluci poslali domů. Všechno stihl a s vylepšenou náladou šel čekat před roló na šmirgl.

Když uviděl Honzu, oba se rozesmáli.

„Ja, lochčíme se jak potróblí pošuci,“ napadlo ho v hantecu a smál se ještě víc. Snad to dnes vyjde. Vědět, na čem je, a pak se uvidí.

Honza vyndal taky vodku, z domu bábovku, malinový džem a lázeňské oplatky spojované tuhým krémem. Takový jako dort.

„Myslíš, že vodku můžeme dát do ledničky?“

„Jedna už je v mrazáku. Skoro všichni odjeli, ale večer bych to neriskl. Opilci nerozlišují. Zabral jsem půl lednice. Z jídla se nikdy nic neztratilo, ale u pití mě kluci varovali. Dáme nějaký chlebíček a přinesu snad vychlazenou.“

Na láhvi byla námraza. Připili si a po chlebíčcích do druhé nohy.

„Za týden děcka končí a začnou prázdniny. Pro nás už jenom vzpomínka.“

Chvilku si svoje prázdniny v posledních létech připomněli. Zmrzlina, zákusky a káva. Pak při řeči spočinula Jeremyho ruka na Honzově. Nevymanil se.

„Honzo,“ díval se mu přímo do očí. „Já, prostě chtěl bych ti říct, že cítím k tobě víc, než by měl kamarád. Jseš, no nechci tě nějak poplašit, jseš, co jsem hledal, mám tě rád.“

Chlapec sklopil oči, chvilku byl potichu a pak se podíval, jemně se usmál.

„Já taky Jeremy, jen si s tím nevím rady. Vím, je to i mezi klukama, zatím jsem to tak jako k tobě nepocítil ještě s nikým. Určitě hledáš někoho, co už někoho měl. Já se toho trochu bojím.“

„Není čeho se bát. Nesmíš se nechat strašit řečima. Už to není nic trestnýho, ale před lidma to musí člověk skrývat.“

„Nevím, co na to řeknou naši. Je bych klamat nemohl. Co tví rodiče a sourozenci?“

„Ví to dávno, brali to všichni rozumně. Zkraje mě spíš litovali. Je to pořád láska, se kterou se nemůžeš pochlubit.“

„Já bych ani nechtěl, aby to někdo jiný věděl. Nějak jsem to pocítil, už když jsi mi dával kapesník. Já si tě taky víckrát všiml, ale jít blíž jsem se bál. Vidíš, i teď se z toho chvěju, prosím, promiň mi to.“

„Jseš můj malej kudrnáček. Všechno bude hezký, uděláme si všechno podle sebe.“

Dal ruce na chlapcova ramena a pomalu si ho přitáhl blíž. Trochu se usmíval, ale pořád byl spíš vystrašený. Pomalu se k sobě blížili. Nejdřív jen opatrný dotek rtů, co se změnil ve skutečné líbání.

Jeremy šel zamknout. Občas se někdo z kluků zastavil.

„Někdo sem přijít, to by asi nebylo dobrý.“

„Jak by řekl v hokně Kódl, sósed plotňák, dyž je nakóřené a négrové, hodí špizuňk a somruje pětku na kóřku a bahno, inak vyšije bóřku. Zmerčit nás, měl by žgryndy, že sme bukáli.“

„Bóže, já su Brňák, ale hantec neumím.“

„Ty si z lochny za Majlontem, né ze štatlu.“

„Tak to vím, že Majlont jsou Maloměřice, a co je négrové a plotňák?

„Plotňák je městský povaleč, nakóřené opilý a négrové bez peněz. Já nic jinýho v práci neslyším. Kódl je teď zabóchlé do betálné koži a camrá, jaká to byla sekačka, když ju vyklátil. Myslíš, že mezi nama to bude taky sekačka?“

Jeremy se smál a Honza se červenal.

„Když mě smích přechází. Věř mi, trošku se bojím.“

„Neboj kudrnáčku, nebuď dohókané, bude to goldnový.“

Smích přešel v další líbání. To už se chlapci vysvobozovali ze svých oděvů. Nakonec si stáhli i slipy.

„Jseš dole jako ovečka. Krásný kožíšek a ještě krásnější zvířátko, co se vzbudilo a krásně roste.“

Jen se sehnout. To už rty obemkly ještě trochu měkký penis, co rostl a tvrdnul.

„Chceš to taky zkusit? Můžu se otočit.“

Odpovědí bylo kývnutí. To už Jeremy cítil nejdřív ruce a pak opatrná ústa svého milence.

„Zajdeme do sprchy.“ Zdálo se, že Honza by další pokračování nezvládnul.

Ještě tuzexový olejíček.

„Neboj se, bude to, jak budeš cítit a chtít.“

Pomalé, velmi pomalé pronikání. Dvě klečící těla. Ruce držící boky pomáhaly v pohybu.

„Můžu dál?“

Tichounké:

„Ano.“

Slabé povzdechy obou sílily až k vrcholu. Pak si Honzu položil, trochu přihonil a ochutnal smetánku.

„Promiň, prostě jsem tele, pořád jsem se bál. Asi se ti to…“

„Pro mě to bylo krásný a ty tomu taky přijdeš na chuť. Večer to bude skvělý.“

Bylo. A ráno bylo špicový. Mimo oběda, kávy a večeře nevylezli.

„Nevěřil bych, že budeme celý den v posteli. Teď se mi bude doma stýskat. Aspoň v půli týdne pojedeš se mnou, nebo půjdu k tobě.“

„Ono není jenom vykropit hrobku, ale filcovat se a cicmat.“

„Co je, prosím tě, ta hrobka?“

„Souložit, Kódl, co je se mnou v práci, teď kropí furt, akorát dává pozor, aby neuvařil svišťa.“

„Svišť je děcko, to vím. Tak to nám nehrozí.“

Ještě jedna krásná noc a brzké vstávání do práce. Potkali se zase v tramvaji.

„Já se doma přiznal. Nejdřív prababičce. Říkala, že si to myslela. Prostě všichni to vzali a máma se hned ptala na tebe. Neboj, neřekne ti nic špatnýho, ale promluvit si s tebou chce. Budeme moct spát u mě. Máš radost?“

„Asi se budu zase stydět já, ale co už nadělám.“

V půli týdne zůstali u Jeremyho. V sobotu pojedou k Honzovi domů.

„Neboj se, přijmou tě jako mě.“

„Nebojím se, spíš je všechno, nevím, jak to říct. Neobvyklý.“

„Tak bys chtěl, aby mě naši vyhodili? To by bylo spíš obvyklý.“

„Jistě že ne, no uvidíme. Vezmu ženským nějaký čokoládový bonbóny a mužským dobrý víno.“

Jeremy byl sice z těch, co měli pro strach uděláno, ale trošku měl obavy. No co brát glajze nebude.

Když přijeli, byl už připravený oběd a všichni se chovali jako obvykle. Po zákusku a kávě je maminka vzala do pokoje.

„Ještě jsem trošku zmatená. Honzík nám řekl, jak na tom je. A hned že má, no že už má vás a máte se rádi. Rozhodně vám oběma to přeju, jen vás poprosím před cizími lidmi, hlavně tady u nás, abyste si dávali pozor. O některých přímo vím, že tohle odsuzují, jinak jsou ty vztahy tady přátelské. Neradi bysme zůstali pak izolovaní a vystavení nepříjemnostem.“

„Jistě, nemusíte se bát. Jsem šťastný, že jste tak tolerantní jako mí rodiče. Taky doufám, že příště sjedeme k nim. Pro nás je krásný, že jsme tím nikoho z blízkých neztratili. Slibuju, budeme si dávat pozor. Jinak by to nešlo. Nemyslím si, že by jednou nastala doba, kdy bysme nikomu nevadili.“

Vrátili se mezi ostatní. Opět se rozproudila debata. Honza pak řekl, že Jeremy, i když není místní, ovládá brněnský hantec. Všichni chtěli, aby jim něco řekl. Taky spoustu výrazů znali.

„Tak něco teda o nás dvou s Honzou. Být z Oltecu, hókl bych do placu, je to old, sme v holpecu, cetl na to néni, gólka nebude.“

„Tak to, to je snadné,“ usmívala se babička. „Oltec je Staré Brno, holpec, že jste spolu dohromady, cetl je úřední papír nebo povolení a gólka je svatba.“

„Gólku to bych nevěděla,“ přiznala maminka.

„Já v padesátým, když jsem musela jako pošťačka na Starý Brno, jsem kolikrát měla co dělat se tam se staršíma babičkama domluvit. Dosti používaly i slov německých nebo z němčiny odvozených, nakonec to je i v hantecu, ale ten se vyvíjí, dnes už taky mnoha slovům nerozumím.“

„Já jsem v práci s klukama, kteří tak mluví. Hlavně Kódl. Tak to člověk pochytí, i kdyby nechtěl. Hned když jsem tam nastoupil, se mě ptal na neděli, že jedó aus córákem k Vyškovu na betálné bergl na gample a dajó aji cédačku. Na beneli se šábnem. Znal jsem akorát córák, že je osobní vlak, a pak se o něco rozdělíme. Ostatní kluci se mně smáli. Bergl byl kopec, gample houby, cédačka, že se i budou koupat, a podělíme se o benzín. Navíc některé slovo má i několik významů. Ale už jsem si zvykl.“

Posezení bylo příjemné a v podvečer si šli opékat špekáčky k ohništi. Večer byla, kdo měl chuť, ještě uzená polévka s kroupami. Chlapci si vzali nahoru sedmičku vína a oplatky. Honza připravil ležení u sebe.

„Příště tu vedlejší válendu přestěhujeme, nebo ještě dnes?“

Bylo to naproti. Takže stěhování proběhlo. Dlouho si ještě povídali. Kdyby tramvaj nezabrzdila, možná by se ani nepoznali. Jeremy vyprávěl o Mildovi.

„To bych asi nemohl. Milovat se za peníze. I když asi se tak dostal, k čemu chtěl. Mít se dobře, mít, na co si vzpomene. Nevím, jestli to bude láska. Taková, jakou máme my. I když mimo ni nemáme nic.“

„Ale máme naději. Něco mít snad budeme. A zatím nám stačí, že můžeme být spolu. Kolikrát jsem o tom snil a říkal si, jak je něco takového nedostižný. Teď tě můžu políbit, pohladit, dotýkat se všeho na tobě, co miluju.“

„Je to krásný ulehčení. Nevím, jak jinak bych to nazval. Někde hluboko ve mně se taková bytůstka drala na povrch a já se bál, co bude dál. Pocitem k tobě to nějak vyvrcholilo. To si uvědomuju až dnes. Stejně je zvláštní, oba jsme se k sobě chtěli přiblížit. No já bych asi odvahu neměl. Ty sice jo, ale může za to šalina. Nebo řidič, vlastně ani on, ale něco kvůli čemu brzdil. Dítě, babča, pes, kolo, auto. Ani nevíme, co to bylo.“

„To bohové lásky se nad námi smilovali a poslali mi kudrnáčka. Jak by řekl Kódl: Chtěl sem hodit sicnu, dyž sem zmerčil tvý augle, bedna to nebrala, brko se cukalo. Čapnót tě tak za dekl a mastit gébiš, né jenom čubrnět. Ale bylo to v kopru. Hercna málem dala pali, jak sem celé fajroval. V tym šmirgl sebó cukl a já tě džigl do ksichtu, až valila červená.“

„A od kady si z Kénigu, Rotecu nebo ze Šrajbecu?“ smál se Honza.

„Z Oltecu kemo.“

Krásný osvobozující smích přešel v polibky.