Bez cibulky?

Léta padesátá – 1955

„Krucinál, hergot, vy idioti, co vás v učilišti učí? Takový vemena jsem ještě neviděl,“ láteřil vysoký hubený kuchař dvěma učňům.

„Pane Pěnkava, nezlobte se na ně. My byli taky v jejich létech blbí.“

„Jo, taky jsem vám nadával, ale váš ročník byl zlatej proti těmhle nicmachrům. Já si musím dát panáka.“

„Vášo, do prdele, ty nemáš hodinky? Je vás tu jak dobrejch a já tam lítám s vyplázlým jazykem.“

„Stačí zavřít hubu, Terez, já si to klidně s tebou vyměním. No co vy dva, budete s tím hrncem chodit jak s Panenkou Marií o procesí? Vášo, zaskoč tam, nebo se Terky nezbavíme.“

„Co já? Víš, kolik je tam lidí?“

„Jako každej den, Terez, jako každej den.“

Vašek si prohrábl ještě vojenského ježka a prošel k výdejnímu pultu v bufetu. Už slyšel vykřikovat z šedivého davu před sebou:

„Kde jste, to je v řiti, nemáme hodinu na gábl. Skopovou s bramborem a přitlač, šťávu ani za těch třináct korun není vidět.“

Tak tohle Vašek docela miloval. Tady to žilo. Fronta byla dvakrát zalomená a všichni spěchali. Od jedenácti do dvou. Vlna strávníků, pak pokles a hned nová vlna. Sežer futro, jedno pivo a vypadni. Na tvý místo už čeká pět vlčáků. U sloupů viděl dva místní dojížděče. Dvě lžíce brambor, knedlík, tam nějaká fiflena nechala celé maso. Je třeba hned vyrazit, než to sebere uklízečka nádobí, bába Malena, do kbelíku pro nějakou zvěř. Teď šly čtyři porce uzeného za sedmnáct. To je tady nejdražší jídlo. Bramborová kaše za šest, s cibulkou za šest třicet, s okurkou za sedm, stejně tak hrachová kaše s okurkou a kynuté knedlíky. Dost jde párek s hořčicí za sedm dvacet. O dopoledni i odpolední svačiny. Dnes to jistí sekaný řízek s bramborem za dvanáct korun. Těch dělali čtyři pánve, ale stejně pochybí. Všiml si u druhého sloupu podle vlasů zřejmě taky navrátilce z vojny. Nejspíš tady na někoho čeká. Taky se za chvíli objevila nějaká dívka v šátku, ale stála zády, tak ji moc neviděl. Ale hoch se s ní rozloučil a stál tam dál.

Přicházeli poslední strávníci po druhé hodině. Těch moc není, pak bude do večera klid. Už to vypadalo, že se mladík chtěl rozejít k výdejnímu pultu, ale zase jak šlo víc lidí, couvnul. To by už normálně Vašek u výdeje končil, ale teď houknul na Terezu.

„Dnes nespěchám, určitě jsi nejedla, skoč si na něco, Terko.“

„Seš tady ten nejmilejší kluk. Strašně mě bolí nohy a mám šílenej hlad.“

Zrovna když si chtěl taky na moment sednout, uviděl toho mladíka před sebou.

„Mohl bych dostat tu bramborovou kaši, ale bez cibulky. Prostě jsem nějak nevyšel s penězma, za šest?“

„Ale to se stane, u pokladny zaplatíš jenom čaj za tři kačky a dáš pokladní tady ten žlutej lísteček. Tak ať ti chutná.“

Dal na tácek polévku, sekaný řízek a bramborovou kaši s cibulkou i okurkou.

„Počkej, ještě ten čaj s citronem. Vidím, taky z vojny, já za chvilku končím, pokecáme.“

„Ale já opravdu mám jen šest korun.“

„Zbytek zaplatíš tím lístečkem, tak zatím se měj.“

Vašek se šel převléknout a poslal za sebe jednoho učně, když viděl Terezu u kávy. Měli takovou domluvu. Když došel někdo z rodiny, nebo dobrý známý, poslali k pokladně žlutou cedulku a zaplatil se jenom čaj. On to vlastně ještě nikdy nevyužil. Vzpomněl si, jak se jednou opil v Brně, usnul na lavičce a někdo ho okradl. Neměl se jak dostat zpět. Zkusil nějakou korunu vyžebrat.

„Na vlak, jo, to znám, hned vlítneš na pivo.“

Tak podobně ho odbývali všichni. Cítil se strašně trapně a ponížený. Nakonec se u vlaku svěřil průvodčímu.

„Nejsi první, no naše železnice snad nezchudne.“

Směřoval přes výčep k východu. Hoch postával venku.

„Promiň, je mi to blbý, samozřejmě ti to zaplatím, ale až o záloze.“

„Na to zapomeň, jsem v tom blázinci kuchařem, Vašek.“

„Já jsem v kovárně a slévárně, tady vedle v podniku. Závodku tam nemáme a …, no je to složitý, Rosťa.“

„Jak jseš na tom s časem? Můžeme si dát dvojku tady U Sklenářů, zvu tě.“

„Leda že bych to oplatil. Tak jo.“

„Jdeme z bufáče do hospody.“

Sem chodilo hodně lidí, ale i rodinky s dětmi v neděli. Dobře se tady vařilo a nebylo to na stojáka jako většinou v bufetu.

„Vašíčku, ty nevěrníku, to nemůžeš být bez Pěnkavy?“

„Víš, jak je to. Strčej tě tam, kde je díra, a moc si člověk vyskakovat nemůže,“ smál se Vašek na vrchní s bílou zástěrou.

„Hoď nám dozadu Müllera, buď té lásky.“

Prošli do salonku, kde několik důchodců hrálo šachy a karty.

„Když vidím karty, je mi zle. Tady hrají o desetníky. Můj otec prohrál všechno a ještě nasekal dluhy.“

Posadili se ke stolku v rohu a už tady byl litřík vína.

„Tak na zdraví.“

„Je divný, že se neznáme, jsme sice z opačných konců, ale stejně jsme končili, šli na vojnu a vrátili se. Nechodils na taneční zábavy?“

„Tak to jsem nechodil. Byl jsem pořád na brigádách, abychom přežili. Otec vydělával dost, ale všechno prokouřil a prohrál v kartách. Vracel jsem se z vojny, akorát měl pohřeb a teď se objevuje plno lidí, kterým dlužil. Ani nevíme, jestli je to pravda. Ale hrozí nám, že přijdeme o všechno. I když nic vlastně nemáme. Máma má jen invalidní důchod a sestry mají patnáct a šestnáct. Dostává něco na ně, ale ti věřitelé nás oberou o všechno. Nevím, jak z toho.“

„Prostě karty za větší peníze, to není legální, zeptám se ti. Chodí k nám nějakej právník. Tak by vás mohli obírat pořád. Lidi jsou hyeny. Ačkoliv ty určitě takový nejsou. Viděl jsem je v zoologické zahradě. Nejsou moc hezký a smrdí. Možná my jim taky smrdíme,“ Vašek se zasmál. U Rosťi to byl jen pokus.

„Na oběd, než budeš mít výplatu, přijď. Máte nějaký kastrůlky a konvičku? Pro pokladnu ti dám lístky, polívky můžeš mít, co se vejde, a ostatní vždycky něco z levnějšího. A až budeš mít peníze, vyřiď si lístky přes fabriku.“

Probírali trochu vojnu, učiliště i různé postavičky známé nějakou svojí výstředností. Paní učitelku Pelerínu. Jezdila za každého počasí na kole v červeném plášti, peleríně a v dešti mívala přes ni další, jen rovněž červený pršiplášť. Nebo starého pána Spinku. Taky mu říkali Psí dečka, oba názvy byly podle bílých návleků na boty, co se už dávno nenosily. Chodil všude s dávným fotoaparátem a jeho fotografie zdobily chodby úřadů, knihovny, kina i skoro každé restaurace. Většinou zobrazovaly krásy města a okolí. Někdy k páté hodině se rozloučili a každý šel na jinou stranu.

Vašek si pohvizdoval a vydal se k domovu. Vážil si domova a teď po vojně ještě víc. Byl domácký typ. Rozruch mu stačil na pracovišti. Jako vášnivý čtenář byl v knihovně jako doma už od dětství. Doma moc knížek neměli. Táta pekař, máma cukrářka. Takže učební obor kuchař-číšník byl jaksi v rodině. Po válce jim přidělili velký byt po židovském obchodníku. Nikdo z nich se nevrátil z koncentráku. Ovšem byly tam jen holé stěny. Bylo mu deset a válku prožili převážně u babičky na vesnici, kde rodiče měli malou pekárnu. Dostala přímý zásah dělostřeleckým granátem. Nezbylo z ní nic než kráter a zbořeniště. Tak se dostali do města. Jeho pokoj mu tehdy připadal obrovský. Sehnali do něj skříň a železnou postel. Nějaké oblečení dostali z poválečné pomoci. Jim nezůstalo nic. Jen co měli s sebou v krytu. Pamatoval si na pumpky, podkolenky a kabátek. Ve škole mu spolužáci říkali, že je z Hitlerjugend. Ale poválečná doba dala rychle zapomenout. Miloval knihy. Z vyřazených věcí z protějších domů mu přinesli rodiče veliký květovaný ušák. Dalo se v něm sedět a ležet na mnoho způsobů a číst.

Miloval knihy a kamarádi ho málokdy zlákali k venkovním hrám. Četl rád cestopisy, ale lákaly ho dávné dějiny.

Ve dvanácti si odnesl domů Hrůšův překlad Xenofonta O Kýrově vychování. Prožíval vojenské výpravy v dávných dobách, ale odnášel si i různá ponaučení velkého filosofa. Rodiče nechápali, co to čte. Ale babička z knihovny byla tím spíš nadšená. Objevil pak i další díla starověku i středověku. V dějepisu a zeměpisu měl pak velké znalosti. Vytvořil si svůj snový svět a začal poznávat, že tohle není jediná věc, co ho odlišuje od jeho spolužáků. S dívkami se rád bavil, ale nijak ho nepřitahovaly. Knihy měly odpověď na všechno. Jen takové si domů nenosil. Jistě, někde se i psalo o nemoci, škodlivosti, kriminalitě a byl z toho slušně zmatený, ale našel i ty, co říkaly opak. V knihovně byl jako doma a mohl se pohybovat, kde chtěl. Ale rozhodlo se, že půjde někam, co funguje i za války a v každém režimu.

„Pekli jsme celou válku, lidi jíst musí a kdo ví, co nás čeká,“ rozhodl otec. Vašek nic proti tomu neměl. Dobře pamatoval za války mámina bratrance, vysokoškolského profesora, kterého ukrývali od dvaačtyřicátého, a pomáhal v pekárně. Vařil rád a možná se jednou může dostat do nějakého hotelu, kam jezdí zahraniční hosté. Ale byl spokojený i v kuchyni bufáče. Nevadil mu ani uřvaný šéf kuchyně pan Pěnkava. Seřvával je všechny, ale pak dokázal pro svoje lidi zařídit prémie i proplacené přesčasy, rekreace přes ROH, prostě bil se za ně.

Doma. Už to nebyly poloprázdné vysoké šalandy, ale útulně zařízený byt. Co na tom, že většina byla z frcu. Chodil do Bazaru s maminkou a svoje hnízdečko stále zvelebovali. Hezké záclony a závěsy, lustry. Jejich dům, jako jeden z mála starých, měl ústřední topení ještě z první republiky. I v nových cihlových domech na sídlišti byla kamna. Táta měl své kanapíčko v kuchyni, kde si odpočíval, když došel okolo osmé ráno z práce. Pustil si rádio a dřív pospával, než se Vašek vrátil ze školy. Teď ho neruší nikdo. Při krátké směně chodí jako dnes po druhé, při dlouhé po šesté večer. V sedm všichni večeří.

„Vašku, tys měl dlouhou?“ Táta si na kanapi četl. „Máma hned přijde.“

„Ne, seděl jsem s jedním klukem U Sklenářů.“ Začal vyprávět jeho příběh.

„Tak to bylo od tebe hezký, lidi si mají pomáhat, a on je?“

„Bože, tati, znám ho pár hodin. Jo, bylo by to krásný, ale víš, jakou mám smůlu.“

To se zrovna vracela maminka.

„Vašíku, přebereme tady ty malé brambory. Prodávali je z družstva na krmení, některé jsou poškozené, ty se udělají v neděli a ostatní dáme do sklepa. Ale teď budou topinky a vzala jsem velký kus paštiky ve slanině.“

„Brambůrky uvaříme v tlakáči s trochou oleje, budou jako ty první, podbíraný.“

U babičky tak za války chodili trošku odhrábnout na hrůbku zem a pár větších podebrat. Zbytek se opatrně zahrnul.

„Chleba je krájený a odfouklej.“

Tak se říkalo prasklému chlebu. Údajně byl lepší. Vašek už měl sádlo na dvou pánvích, aby se moc nečekalo. Sádlo se krásně rozvonělo. Hned si vzpomněl zase na babičku, jak říkávala:

„Brambory ve sklepě, hrnec sádla ve spíži, to už nám hlad v zimě cestu nezkříží.“

Tatínek nevydržel a hned si jednu horkou topinku pěkně načesnekoval. K vůni sádla se přidal ostrý česnek. Ještě vůně chleba do zlatova opečeného. Ani by ta játrovka nemusela být. Pak ještě vůně melty a makových koláčků, co si daly rozpéct na troše másla.

„Bože, to jsou hody. Přemýšlím nad Rosťou, jestli mají vůbec co jíst. Snad si donese kastrůlky.“

Ještě o něm povykládal mamince. A když si šel lehnout, zrekonstruoval si jeho podobu. Tak trochu si ho oděl do bílého chitónu a rudého farosu sepjatého dvěma zlatými sponami. Ještě meč a… začal se smát. Krásně by mu zapadal do vidiny mladého Kýrose. Tohle mu chybí až bolestně. Zůstala jen vzpomínka na krátkou dobu před vojnou, kdy ho poslali půl roku vařit na horskou chatu v Krkonoších. Na pokoji byl s klukem, který se právě zase z vojny vrátil. Hned poznal, že ho Toník oťukává. Trochu narážky na holky v kuchyni, na vojnu a asi třetí den se potkali ve sprchách. Úplně ho dostal, jak si mydlil a myl svoje hodně ztopořený péro.

„Co ty, docela hezkej kousek a prdelka k nakousnutí. Už jsi ojel nějakou kočenu?“

Viděl, jak kluk zčervenal a zavrtěl hlavou.

„Můžeme to zkusit spolu. Co?“

Neviděl žádnou odpověď.

„Pěkně si ten všivej svět vylepšíme.“

První doteky ve sprše je hezky nažhavily.

Vašek si poprvé vyzkoušel, co znal jen teoreticky. Viděl, že jemu stejně jako Toníkovi sednou obě role. Z jejich malého pokojíku v podkroví se stal, jak říkal jeho kolega, stánek hříchu. Bylo nutné dávat si pozor. Homosexualita byla stále trestná. Hlavně si museli dávat bacha před zdejšími děvčaty, která těžce nesla jejich odmítání. Pochopitelně, byla to touha po poznání a udělat si maximum ukojení. City nebo láska v tom nebyly, ale i tak období, co prožívali, bylo krásné.

Zato se nic takového nedalo říct o událostech kolem nich. Jednu noc je vzbudil křik. I jejich pokoj prohledávali vojáci a zřejmě StB. Zatkli tři hosty a šéfa chaty. Prý protistátní činnost.

Na jaře padla měna a hned se rozjelo pátrání po keťasech, šmelinářích a někteří lidé se octli za mřížemi, aniž by věděli proč. Bylo potřeba po sovětském vzoru najít a odsoudit nepřátele i ve vlastních řadách. Strach měli všichni a nakonec byl rád, že šel na vojnu. V kuchyni se dalo docela dobře přežít. Jen spřízněnou duši nenašel. Zbyly jen vzpomínky na Tondu. Jeho skutečně tvrdé péro někdy dělalo problémy. Stálo si jako stožár a ani krásná prdelka ho nedonutila se trochu ohnout. Musel se co nejvíc přitlačit na svého partnera, aby mohl zasunout. Pak už si dalo říct.

A naopak, když si Toník nasednul, bylo jak přišité k podbřišku a neklimbalo se ze strany na stranu jak Vaškovo.

Po téměř každodenním milování byla vojna najednou úplnou prázdnotou. Ještě, že kuchaři měli v kójích, co se daly zavřít, vany. Ruční práce, vzpomínky a v mundůru schovaná okurka.

A dnes to není o moc lepší. Vyrobil si umělohmotné dildo z tuby od maďarské paprikové pomazánky. Na to ho navedl, aniž by chtěl, jejich šéf pan Pěnkava. Hned když je dostali, tak utrousil poznámku před holkami, že je to jak náhradní péro nějakýho jejich nabíječe. A pak měl co dělat, aby na něj vyšlo. Najednou se pomazánka hodila všude. Prostě chce to si někoho najít, ale bez rizika. Rosťa by všechno splňoval, jenže to by byl skutečně zázrak. A zázraky se dějí jen ve filmech a knížkách. Jednu takovou sehnal v antikvariátě. Ze soukromého tisku z první republiky. O chlapci, co hledal velmi trpce své štěstí, až ho našel s o generaci starším mužem, co se vrátil jako bohatý ze Spojených států. Mělo to velice dojemný konec. Taky znal plno takových událostí z knihovny antiky. Ale sebelepší a sebedojímavější příběhy byly jen snovou vidinou. Když si pořídili gramofon, dostal se v antikvariátě, kam často chodil, k deskám s americkými mistry blues. Blues se mu líbilo a tohle byly poklady, jména jako Muddy Waters, B. B. King, nebo Big Bill Broonzy, znali i naši muzikanti a všichni nadšenci blues. Rád si je pouštěl a smutnil. Bylo to tak krásně smutné, že se kolikrát sám rozplakal. Na nic nehrál. Hlavně k tomu neměl odvahu. Jo, kolikrát si představoval u úst harmoničku nebo kytaru, která dostávala s elektrikou jiný, jak se říkalo chicagský zvuk. Taky si sehnal pár překladů slov. Byly o těžké práci, o zhrzené lásce, o ztrátě všeho a bolesti. Doplňoval si vlastní slova o hledání své zakázané lásky. Zvlášť když bylo venku sychravo, mlhy a déšť, nebo přišel později z práce, lehl si a poslouchal své oblíbené skladby.

„Vyšlo sluníčko, v práci jsi pořád zavřený, Vašíku, vždyť je to moc smutné, co posloucháš.“

„Mami, a ty vidíš kolem veselo? Včera jsem šel kolem Horkých. Nejdřív jim znárodnili krám, nechali je tam prodávat a najednou rolety a šlus. Lidi říkali, že si mysleli, že už tohle skončilo. V noci ho odvezli a nikdo neví proč. Tak můžou jednou zazvonit i u nás.“

„Bože, co to říkáš, nic jsme přece neudělali.“

„To neudělalo plno lidí a jsou jich ještě plný kriminály. Jo v třiapadesátým něco pustili a teď devátýho května. Aby měli místo na další. Stačí, aby někdo udal, že jsem teplej, a jedu. Někam do dolů budovat vlast.“

„Musíš si dávat pozor.“

„A jak si při tom mám někoho najít? Akorát tady máme svůj hrad, kde nemusíme nosit masku. A to si může někdo vzpomenout na náš byt a strčí nás někam na pavlačák. Nic není dnes jistýho, mami, nic. Máme tady sice jen starý krámy, ale hezký. Hned bysme byli buržujové. Ale půjdu, poohlédnu se po Pařízkovi.“

„Máš nějaký problém?“

„Ne, chci pomoct tomu chlapci, jak jsem říkal.“

„Jen se do ničeho nezapleť.“

„Neboj, mami.“

Pařízek, to byla přezdívka jeho kamaráda z dětství. Byl o pár let starší. Když přišel tzv. Slánského program a po studijních prověrkách vyhodili polovinu studentů Právnické fakulty, ho pro dělnický původ, oba rodiče byli dělníci a komunisté, hned na práva dosadili. Na rozdíl od tehdejších absolventů dělnických kurzů, kde se získalo gymnazijní vzdělání za půl roku, on gymnázium měl. Stal se promovaným právníkem, a navíc končil i na vysoké škole politické. Dělal na soudě a byl velké zvíře, ale na své kamarády z dětství nezapomněl. Srdečně se s nimi vítal a dokázal i pomoci. Vašek se rozhodl řešit to rychle. Josefa našel v kavárně, kam chodil hrávat šach. Měl štěstí. Uviděl ho, ukázal na stolek vedle a za chvilku mu číšník přinesl dvojku vína. Ještě neměl dopito, Josef byl u něj.

„Teď už ti můžu říct, Véno, stará vojno. Jak se daří, co vaši, jaké máš přání, jen se svěř Pařízkovi. Kolikrát si připomínám léta po válce. Rozprchli jsme se do světa. No taky mě to čeká, už si pomalu balím kufry do Prahy. Ale na staré kamarády nezapomenu, neboj. Tak co tě přivádí?“

Vašek mu povyprávěl problém Rosťovy rodiny.

„To je velice jednoduché. Zastav se zítra u mě v kanceláři po páté odpoledne. Napíšu ti a potvrdím tiskopis, že zastupuji právě tuto rodinu po zesnulém manželovi. Dám ti moje navštívenky. Stačí to těm vymahačům ukázat a přidat mou navštívenku. Jejich počínání samozřejmě není legální, ale nač kolem toho dělat rozruch. Toho si budou dobře vědomi, a kdyby něco, tak pomohu. Hlavně mi přines všechny iniciále jako jména, data narození, u toho muže úmrtí, aby to mělo své náležitosti.“

Poseděli ještě hodinku a povzpomínali. Bylo to velmi příjemné. Kdo ví, jaký je k cizím lidem. Jistě, všichni nejsou stejní. Ale co když Rosťa zítra nepřijde. Jednal moc zbrkle, ale ti vymahači určitě taky nečekají.

Ráno si domluvil po jedné volno a před druhou šel k bráně fabriky. Kámen mu spadl ze srdce, když uviděl Rosťu.

„Ahoj, máš volno, já jsem vzal kastrůlky, tak jindy.“

„Kdepak, všechno ti povím cestou. Mám řešení vašich problémů. A obědy vyzvedneme.“

Rosťa bydlel kus za továrnou v dělnické čtvrti. Dva a dva domky zády k sobě s dosti velkými zahrádkami tak vytvářely dvě úzké jednosměrné ulice. Bylo před koncem října a všude byla spousta posledních květů. Podzimní astry a chryzantémy, dokvétající cínie, hledíky a plno růží. Zahrádka, kam směřovali, byla krásně upravená. Za květinami u vchodu byly vyrovnané řady kapusty i růžičkové, zelí, póru, a další už zryté dávno a plné dokvétající svazenky na zelené hnojení.

„Místa je málo, tak stromy u plotu máme se sousedy napůl. Jeden z naší strany, druhý z jejich a sklízíme napůl. Máme tady třešeň, višeň, švestku a meruňku. S druhými sousedy jabloň, hrušku, meruňku a broskev. Stromy jsou už velké, tak každý máme dost na jídlo i zavaření.“

Maminka je viděla zřejmě z kuchyně a vyšla ven. Nad vchodem byla stříška porostlá vínem s modrými plody.

„Mami, Vašek nám pomůže přes kamaráda, jak jsem ti říkal, a nesu obědy.“

„Pojďte dál, děvčata ještě nejsou doma a vás, pane Václave, vítám.“

Všude bylo vidět pečlivou ženskou ruku. Kuchyňský nábytek z doby před válkou slonovinové barvy. Květovaný ubrus z vikslajvantu, u sporáku kořenky a nad kamny několik nádob z mědi. Krásné kuchyňské porcelánové hodiny s kyvadlem, stejný nástěnný mlýnek na kávu a za sklem pár vyšívaných obrázků, zátiší s květinami a ovocem.

„Nejdřív si vezměte oběd, sestry prý obědvají ve škole.“

„A vy? Mohu vám aspoň nalít z konvice meltu.“

„Jistě, budu rád. Zatím vám povím, co jsem pořídil a co bude potřeba.“

Taky všechno vyřídili. Se vším potřebným se pak Vašek vypravil za Josefem. Když se ho chtěl zeptat, co to bude stát, málem se urazil.

„Dobří kamarádi si pomáhají a tohle není nic, jen kus papíru a razítko. A pokud by měl někdo něco proti, bude ho to dlouho mrzet. Je smutné, když se lump hodlá obohatit na neštěstí druhého. Ovšem to není nic nového. Já tohle nedělám, ale vím od kolegů, jaké vztahy jsou i mezi nejbližšími příbuznými, ne tak u lichvářů a podvodníků.“

Vašek se ještě se vším hned zastavil u Rosťi. Maminka se také ptala, kolik zaplatí, že má železnou zásobu, pár korun pro nejhorší dobu, na kterou ještě nechytla.

„Zásobu nechte klidně rezavět dál. Teď už o žádné peníze nepřijdete.“

Viděl taky obě mladší Rosťovy sestry. Budou to docela hezká děvčata. No jeho spíš zajímal bratříček. Vyprovázel ho ke vrátkům.

„Možná si vůbec nejsi vědomý, cos pro nás udělal. Hned jak budu mít za týden peníze, koupím stravenky, podnik na to přispívá a mámě budu brát oběd domů. Teď už se z toho vyhrabeme. Moc ti děkuju a jsme všichni tví dlužníci.“

Rosťa mu podal ruku.

„Můžeme snad někam zase zajít na dvojku, nemyslíš?“

„Moc rád, jen tento týden budeme uklízet ještě něco ze zahrady. Nemůžu v tom nechat máti.“

„A nevzal bys jednoho pomocníka? Já zahradu nemám a moc lenoším.“

„Vždycky tady budeš vítaný, taky by mně byla milejší tvá přítomnost než našich holek.“

„Uvidíme se stejně na obědě, kdyby něco.“

Teď se teprve pustili a oba se usmáli.

Aniž by to tušili, oba si pomysleli, kdyby tak…

Rosťa se vracel a stále ještě cítil kamarádův stisk. Určitě kamarádův. To by běžně nikdo neudělal, zvlášť v této době. Kdy člověk slyší spíš slovo udavač. Teď zrovna v práci. Jejich inženýr má velikou zahradu někde na vesnici se spoustou švestek. Něco se v práci slavilo a kolovala lahvinka slivovice. Chlapi mluvili o pálenici, a že by se pálilo, ale není co. Všude si stromy lidi hlídají. A on řekl, že mu švestky opadnou. Měl to tchán, on nepálí. Tak jestli si přijedou a otřepou, není problém. Tak tam tři jeli. Otřepávali do plachty ještě z padáků za války. V poledne si v takové boudě vařili meltu a inženýr jim tam ještě přinesl špek a chleba. V bedně s víkem tam jeden z nich našel něco, co myslel, že je vysílačka. A hned si to v pitomé palici spojil. Plachta z padáku, vysílačka, špion bude někde schovaný. Nad ránem jejich šéfa vytáhli z postele a jeli zjišťovat udání. Nakonec se zjistilo, že padák byl z UNRRY, ale z doby konce války, a v bedně byla střeva z několika radiopřijímačů, ze kterých si syn stavil rádio.

Nejprve to ovšem odvezli na zkoumání. Když to všechno prasklo, dali chlapi tomu bonzákovi ve skladu deku. Další den už nepřišel a dal výpověď. Jak řekl jeden z těch, co byli na švestkách:

„Teď bude hajzl udávat zase jinde. Měli jsme ho přidusit víc.“

Nakonec se to obrátilo v dobré. I u StB nejsou jen hajzli. Jeden z nich inženýrovu synu domluvil radiokroužek, kde se dostal i k vysílačkám. Jistě, že pod dohledem Svazarmu a vojáků, ale mohl svůj zájem uplatnit.

A jak nevzpomenout na vojnu. On naopak na vojně měl štěstí se svým nebezpečným tajemstvím. V učilišti nic, před vojnou rovněž. Na vojně šel po přijímači do dílen. Pracovalo tam i několik civilních zaměstnanců. Práce tam bylo nad hlavu. Dělávalo se i dlouho do noci. Ve vozovém parku plno už přestárlých aut, ale hlavně opravovali i pro jiné útvary elektrocentrály. Tady doslova kraloval Nikola. Taky proto mu všichni, i důstojníci, říkali Teslo. Rosťa taky dlouho nevěděl jeho skutečné jméno. Tomu zrovna odešel do civilu kluk, co mu pomáhal, a Rosťu, i když nebyl automechanik, si vybral. Od té doby se v sobotním poledni loučil s kasárnami a viděl je až v pondělí ráno, když šli do práce. Bylo to sice z dílny do dílny, ale tam žádné zelené mozky. Místo toho kamarádi, co jezdili na motorkách, kolikrát i se svými děvčaty. Pilo se a bylo veselo. Nikola u sebe i v kasárnách vždycky někomu něco spravoval. Dílnu měl v garáži a nad ní kutloch. Něco, čemu se stěží dalo říct pokojík. Vlezlo tam ležení pro dva, v nouzi i pro čtyři a skříňka s malou ledničkou a s pitím. Toho tu byl stále dostatek od spokojených zákazníků. Vedle byla o něco větší místnost se sprchou a vanou. Pak dlouhá chodba k jejich vilce. Nikolova maminka byla Chorvatka, stejně jako slavný vynálezce. Bývalá tanečnice. Přes svá léta okolo šedesátky stále velice krásná žena. Syn rozhodně za ní nezaostával. Tmavá pleť, ale velmi jemná, černé vlasy, ostřejší nos a tělo Apollóna. Sobotní večer vždycky přišli kluci s něčím opravit nebo vyladit motor. Sami také pomáhali a k večeru se hlavně pilo. Kolikrát někteří upadli hned v dílně. Když vzal domácí pán Rosťu poprvé spát do kutlochu, byli oba na šrot. Taky moc umývání nedali. Ráno ho vzal na snídani k jeho mamince.

Podruhé sice neměli návštěvníky s pitím, ale pěkně se zaprasili u hydraulického zvedáku a vraku Aerovky. Nejdřív se umývali ve sprše a prostě Rosťu prozradil jeho penis. Nesnesl Nikolovy ruce.

„Ty vole, tak jsem se nespletl, když jsem chtěl tebe. Dva roky si užijeme parádní šukačky. Ještě dáme i vanu, abychom se seznámili víc, než na to vletíme.“

„Jo, máš pravdu, jsem asi teplej, ale ještě jsem nikoho neměl.“

„Ty vole, skvělý, já zase nikoho nepřipravil o věneček. A ten tvůj je hezky panicky sevřenej. Doufám, že pak taky pěkně protáhneš komín i mně.“

Dali si vodku na kuráž, které měl Nikola až moc. Po krásné a vzrušivé líbačce, kdy ho pěkně začaly bolet koule, si nechal svůj věneček namazat voňavým olejíčkem.

„Sleduješ, to není šmíra ze zdola, ale zvláštní olejíček pro tvoji penetraci. Ale nejdřív si užiju míst, kde přede mnou nikdo nebyl. Neboj se, mohli jsme si pokouřit péra, ale to bych nevydržel. Bože, já snad vyteču, než tě obdělám. Zkusím trochu prstem, neboj se.“

Rosťa se sice nebál, ale přesto, když ucítil prst, jak se dobývá dovnitř, byl to divný pocit. Sám si to nikdy s ničím nedělal. Najednou cítil dva prsty, co se pomalinku zasouvaly dál. Jenom trochu vzlyknul.

„Nebolí tě to? Nechci žádný násilí. Máme před sebou dva roky. Co tohle?“

„Je to jemnější než prsty, jenom širší a…“

„A co?“

„Nevím, příjemný se mísí s divným tlakem, jo, jdi dál, ale to, co držím rukou, bude celý ve mně?“

„Neboj, všechno se přizpůsobí.“

Přizpůsobilo. Teď to bylo k pousmání. V opačné roli to šlo líp a hned si to užili oba až do poslední matky, jak říkal jeho první a zatím jediný milenec. Dva roky krásného milování. Většinou jen soboty a neděle, ale i tak bylo pak loučení velice těžké. Přes jeho téměř neúčast na vojně se vracel jako rotný. To sice kádrovačka v práci kladně zhodnotila, ale za to si nic nekoupil. Vůbec netušil, co se doma dělo. Přijel na pohřeb otce, ale ještě se vracel na pár dnů do kasáren. Snad ten papír od právníka pomůže.

V sobotu přišel Vašek pomáhat s uklízením úrody. Přinesl na večeři veliký kus rolády, co si domluvil v práci. Taky pár piv a láhev vína. Nejprve se musí sklidit i s kořeny kapusta, taky květák do dřevěného přístřešku, částečně zapuštěného v zemi. Taky zbytek řepy, ředkve a tuřín. Nakonec, až začnou mrazíky, zelí a růžičková kapusta vydrží i venku přes zimu. Trošku ji ochrání ostříhané a svázané květiny ze severní strany. Večer nabídl Rosťa přespání. Jenže poseděli u vína. Doma také něco měli. V jeho pokojíku vedle kuchyně byly dvě nízké postele bez vysokých čel naproti sobě. Jedna sloužila jako postel, druhá nahrazovala gauč. Mezi nimi stolek, pak skříň a knihovna. Pokojík měl od kuchyňských kamen vyvedenou rouru, která byla rozšířená do válce s trubkami jako průduchy. Když hodně mrzlo, nechávaly se otevřené dveře z kuchyně. Stejně se z velkých kamen v ložnici vytápěl pokojík děvčat. Kdyby tak chlapci tušili, ale zatím se k ničemu nedostali. V neděli se všechno dokončilo.

Příští, třicátého, už všichni chodili na hroby. Jeden z křesťanských dnů, které se nijak nepodařilo odstranit. Nakonec, jsou to žně pro zahradníky, i když jsou v komunálním podniku. Rosťa s rodinou byl u hrobu otce, kde byl zatím jen okraj vyznačený zapuštěnými prkny. Rám kolem hrobu z umělého kamene a malý náhrobek až z jara. I Vašek s rodiči byl na hrobech jejich rodiny. Hřbitovy už svítily od soboty a budou až do příští neděle. Zatím letos nemrzlo. Jen dvakrát bylo zrána jíní. Hned po Dušičkách, asi v půli týdne, viděl Vašek rozesmátého Rosťu.

„Musím ti hned říct, co se stalo. V neděli přišli zase ti dva, co tvrdili, kolik ještě dlužíme. Ukázali jsme jim tu listinu a dali navštívenky. Odešli, večer se jeden objevil, že to asi špatně spočítal a něco mámě z peněz vrátil. Druhý poslal jen po nějakém klukovi napsáno, že nic nedlužíme. Ještě je jeden, ale myslím, že ten se už neobjeví. Zřejmě si to mezi sebou poví. Já dostal taky výplatu. Tak ti musím zaplatit ty obědy z dřívějška.“

„To je skvělá zpráva. Taky nic nedlužíš. A lístky si oraz číslem a vhoď do bedny. Prostě všechno už bude normální. Maminka nebude muset stát fronty na maso, stačí na jiný věci. A můžeme to v sobotu zapít zase u mě. Souhlas?“

Vašek ve vidině sobotního večera nedával moc pozor, drcl do hrnce s vařící vodou a opařil si loket.

„Ty magore, snad jseš zamilovanej? Kam hledíš? No co čumíte? Už tu měla být lékárnička.“

To už měl Vašek loket v umývadle a chladil ho ve studené vodě.

„Jen ho tam ještě nech, minimálně čtvrt hodiny,“ domlouval šéf Pěnkava.

„Dáme mu na to sádlo?“

„Sádlo si namaž na chleba, Terez, zase babský kecy. V lékárničce máme mast na popáleniny, náplasti i obvazy.“

„Pane Pěnkava, my tu lékárničku nemůžeme najít.“

„Co jsem říkal, že má být přibitá na zdi, ne v torně, nejsme vojáci v zákopech.“

„Dívali jste se v šatně?“ ptala se Tereza.

Taky odtamtud ji učni přinesli.

„Teď se pojďte podívat na ošetření, i ty, Terez, s tím tvým sádlem.“

Sice to docela kurevsky bolelo, ale jinak se musel Vašek držet, aby se nesmál. Pan Pěnkava všem názorně předváděl ošetření popáleniny.

„Ještě se to musí napsat do knihy úrazů. Pro sichr, kdyby ti do rána ruka upadla, Vášo. Konec představení. Bože, vy nemehla. Řekl jsem slít, ne vylít. Národ je čím dál blbější. Po vás už přijdou samí kreténi a já si na kuchyň dám cedulku pobočka psychiatrické léčebny.“

„Co, zmákneš to, myslím výdej?“

„Jasně, pane Pěnkava, je to levá ruka.“

Vytoužená sobota nastala. Nejdřív zanesli obědy k Rosťovi a pak se zastavili ve vinárně, jen na dvojku. Doma jsou taky zásoby, říkal Vašek. Zdálo se, že jsou oba jako na trní. Něco viselo ve vzduchu. Přišli k večeři. Guláš se slanými rohlíky, speciálně upečenými u táty v pekárně. Posolené, pokmínované, nezahnuté jako rohlíky. Na dochucení se podepsal Vašek. Chvilku poseděli s rodiči a pak si do pokoje odnesli víno a solené mandle. Taky slané keksy a Rosťa přinesl jejich hrozny na zobání a samozřejmě taky lahvinku.

„Tak to je nádhera. Tvůj pokoj je jako můj i s kuchyní. Těch knih. Máš tady i globus, jako jsme měli na učňáku.“

„Mám tady i plno serepetiček, jak říká táta mým malým kamarádům z porcelánu, hlíny, cínu, železa, dřeva a bůhví z čeho.“

„Je to krásný. Celá armáda a všechny mají tak pod deset centimetrů. Takový miniatury.“

„Jo vidíš, tady mám slony pro štěstí. Od porcelánu až po slona z chleba. Ten je od jednoho příbuzného z koncentračního tábora. Musel jsem ho napustit lakem. Měl jsem strach, aby se nerozpadl tady suchem. Tenhle je skleněnej a je to dárek táty mámě, když spolu začali chodit. Malej s poutkem na řetízek je stříbrnej a pozlacenej. Od jedné babičky. Tohohle černýho ze dřeva jsem si koupil na patnáctiny a skleněného dostal od rodičů. Zelenej z nějakýho prý polodrahokamu jsem si nadělil k osmnáctinám a byl dost drahej. Každý zvíře i postavička má nějakou svoji historii. Nejvíc mám slonů. Já vím, že je to zábava spíš pro holku, ale mám tady moc prostoru a nábytek je s figurkama takovej živější. Tahle skříň je celá prázdná. Tady mám prádlo, oblek a tady bundy a kabáty.“

„U nás je zase všechno malý. A mám jen porcelánovou vázičku. Přinesl jsem si z práce pár nálitků, co vznikají při odlévání do písku, ale mám je ve skříňce. Některé vypadají zajímavě. Měl bych zkusit z toho něco udělat.“

„To určitě, já se přiznám, jsem trochu pecivál, ale říkal jsem si, že zajdu do lesa a najdu si nějaké zajímavé kořeny, nebo rozpadlé pařezy a nějak si je upravím. Mohly by tam sedět moje sovy, mám i orla a čápa, ale i kočky. Jenže se mi samotnému nechce. Naši mě akorát vytáhnou někdy na houby, když hodně rostou, protože je mám rád. Tedy, rád je jím v jakékoliv úpravě.“

„To já jsem v lese jako doma. Ve slévárně a hlavně v brusírně moc čerstvého vzduchu není. Tobě to v kuchyni voní, i když být v tom celý den taky není nic moc. Můžeme se mrknout do lesa. Chodívám před Vánoci a nosím si choroše, kůru a šišky na svícny.“

Pak se téma rozhovoru pomalu stočilo k intimnějším rozhovorům. Ani jeden žádnou dívku nemá a nevypadá to, že by nějaká byla v dohledu.

„Všichni prostě štěstí v manželství nenajdou. Mí rodiče jsou výjimkou.“

„To máš pravdu. U nás byly pořád problémy s tátovým pitím a pak s karbanem. Přitom tam většina kluků spěchá.“

„My asi nespěcháme, Rosťo. Možná to má i jiné příčiny. Ne?“

„Nevím, co chceš říct. Život má někdo složitej.“

„Možná v tom složitým životě by bylo líp dvěma.“

„Je nám krásně, to máš pravdu. Jenom…“

„Jenom chybí říct si to, jak to je. Nemyslíš?“

Seděli naproti sobě, Vašek vzal svůj protějšek za ruku.

„Nesedneme si na gauč?“

Oba pomalu vstali.

„Trvá nám to, viď?“

„Jako, že jsme asi…“

„Ne asi. Určitě.“

Vzájemné ruce na ramenou. Ještě se naklonit. První polibek byl na světě. Rozesmáli se.

„Jsme paka. Skoro bysme si to neřekli. Můžeme všechny ohledy zahodit. Mí rodiče to vědí a nevadí jim to.“

„Máma taky, ale má strach.“

„Jo, ten musíme mít i my na veřejnosti. Nejenom si dávat pozor, co řekneme politickýho, ale ani se nemoct obyčejně chytit za ruce, nebo se políbit. Tady můžeme všechno.“

Tohle líbání už bylo daleko intenzívnější a chlapci při něm leželi na polštářku. Trošku si popovídali o sobě. Vašek zvenku pověsil na dveře hotelovou cedulku Nerušit.

„Tu jsem si přivezl z Krkonoš, ale tady ještě neměla uplatnění.“

„Zezadu jsi nádhernej.“

„Zepředu ne?“

„Zepředu vypadáš přísně, jako když ses divil, že chci brambory bez cibulky.“

„Vidíš, to je vlastně, co nás sblížilo. Nebyla v tom žádná romantika. Ale kus žrádla.“

„Myslíš, že sem vaši nepřijdou? To bych se hanbou propadl.“

„Neboj, to je pevnej barák, nikam se nepropadneme, jen do náruče hříchu.“

Není nad seznamovací devětašedesátku.

Když procházeli jen v trenkách do koupelny, natrefili na maminku.

„Mami, máme hroznej hlad. Udělej nám něco na zub, prosím, prosím.“

„Jistě chlapci, ráda.“

Teprve v koupelně ze sebe Rosťa vypravil:

„Měl jsem malou dušičku, ještě se z toho klepu.“

„Tak se neklep, klepou se ratlíci. Máma bude ráda, že někoho mám. Jestli teda mám?“

„Máš, bože, to je koupelna. A ze stropu visí rybičky, to je skvělej nápad.“

„Prostě v takové šalandě bylo neútulno a skoro zima. Tak jsem ten prostor nad vanou zabydlel rybami z papíru. Máme tady u kohoutků i žáby a mloka.“

„Byli jsme moc nadržení. Teď se můžeme líp poznat. Stoupni si tady na tu stoličku. Jsme na trhu s otroky a majitel ukazuje všechny přednosti svého nejlepšího kousku. Podívejte, Peršané, takovou krásu nespatřil svět. Ani Ahura Mazda, sám stvořitel. Ani Anáhitá nezrodila tohohle chlapce. Je z míst, kde panuje Zurvan, bůh času.“

„Tak to nevím, kdo je. To jsme se neučili. Jen si vzpomínám na řecko-perské války.“

„No vidíš a jsme doma. Přímo v Persii a už přinášejí truhlice zlatých dariků a stříbrných siglosů, aby tě jimi vyvážili. Do toho tě zasvětím za zimních večerů.“

„To já takové znalosti nemám.“

„Není třeba, jen hezky zůstaň, musím předvést tvoje přednosti.“

Vašek postupně rukou hladil ukazovaná místa.

„Pohleďte sem, urození a vzácní. Prsty jeho nohou byly častými objekty polibků bohů, stejně jako tahle krásně tvarovaná lýtka a stehna jako z bílého mramoru. Hýždě ukrývají vstup do rajské zahrady. Kdo jednou ochutná, už nikdy netouží po žádném pokladu světa, protože ten je v těch božských půlkách ukryt.“

„Víš, jak to lechtá?“ smál se obdivovaný.

„To myslím stačí, půjdeme do vody. Tu tvoji komůrku neřesti a slasti si nechám na později. A už se těším, jak ji budu deflorovat. I když vlastně i poprvé tam žádná blána nebyla. Kluk holt nemůže předstírat, že nikoho neměl. Tak si budeme myslet, že je to první poznání. A ono vlastně je. Moje péro jsi už ochutnal a další ochutnávka nastane.“

Když se konečně dostali k posteli, Vašek už byl překecaný a šel tvrdě na věc, beze slov. Rosťovi pomáhal rukou. I když to splnilo všechna očekávání, po předešlém mazlení a vykouření brzo skončili.

„Sakra, Rosťíku, já bych si tě ještě jednou tak strašně rád dal, ale podívej, jak mrcha leží.“

„A to jak, s cibulkou, nebo bez cibulky?“

Smáli se.

„Myslím, že za studena, předtím do křupava usmaženou vylízávat mezi tvýma půlkama by bylo přímo božský. Kdo ví, jaký prasárničky dělali Peršané a Řekové. U Římanů bych si to dovedl představit spíš. Řadu kloučků pěkně podojit, pak kulinářsky nazdobit jejich prdelky, pochutnat si a otevírat je, jak zakázané komnaty.“

„To jsem taky četl, že různě jídlem a ovocem zdobili ležící panny a hochy. Večeřeli z jejich těl a po večeři je měli jako ubrousek. Stačilo jen otočit, nebo nazvednout nohy.“

„Vidíš, to by nám šlo. Zítra si dáme postele k sobě. Dnes si tě budu držet, a pokud mě můj malý vzbudí, nebudu na nic čekat, rychlým patří svět.“

„Jistě, je to lákavá představa probuzení. Takže, krásnou noc, Vašíku.“

„Kéž je takových co nejvíc.“