Není Bach jako Bach

Léta šedesátá – 1964

Odpolední kavárna byla pěkně našlapaná. Vyšší chlapec ve žlutém roláku se marně rozhlížel. Pak uviděl malý stolek, kde seděl o něco starší hoch s dvojkou vína před sebou. Tak ten určitě čeká na nějakou koc. No co, zkusit to může.

„Promiň, nemáš tady volno?“

„Ale jo, jen jestli ti nebudu vadit.“

„A proč bys měl?“

„Vidíš, že se sem nikdo nehrne. Dělám na prosektuře neboli pitevně.“

„Sice to není místo, po kterém bych toužil, ale nevím, proč by mi to tady mělo vadit. Tak můžu, jestli na někoho nečekáš?“

„Jak se zpívá, ze známých důvodů, není žádná kráska, ba dokonce ani ošklivka, co by přisedla, takže můžeš.“

„Slávek Škorpil, šoupli mě sem na stavební úřad, tak kdybys chtěl postavit pohádkový palác, jsem k dispozici.“

„Jsem tak trochu taky Slávek, Jaroslav Anděl, velmi vhodné příjmení na pitevnu. Taky to už všichni používají. Už mu pomůže jen Anděl. Nebo: až budeš na stole u Anděla a podobně. Ale nejlíp je na všechno jít s humorem.“

„No já bych trochu humoru bral. V práci mám dvě skříně starých věcí a jednu nových. Předchůdce šel do důchodu a už na to kašlal. Teď si myslí, že tam budu i spávat. I když by to bylo asi lepší než na ubytovně. Jsme tam tři a kluci jsou trochu hluční a skoro denně pod obraz. Ale musím čekat, nebo si něco najít. Zatím tady nikoho neznám a ještě jsem ani nezjistil, kde jsou nějaké inzeráty.“

„No, teď znáš mě a věděl bych o pěkném pokojíku. Ten druhý mám já. Ale nikoho jsem nesehnal z těch známých důvodů. Má to společnou kuchyňku a záchod s koupelnou. A pak by ti nesměl vadit klavír. Domácí vyučuje budoucí génie, tak někdy je to opruz. Ale jen do večera a to je člověk většinou pryč. Má u sebe sestru a ta docela slušně maluje. Obě jsou zřejmě vdovy, takže to nejsou zapšklý starý panny. Pokud by ti tohle všechno nešlo proti srsti, tak můžeme po chvilce vyjít. A tohle Chardonnay ze soukromého sklepa v Mikulově je výborné.“

„S vínem si nechám poradit a na privát bych se určitě mrkl rád.“

Jarda objednal u číšníka sedmičku. Pak zaplatili a vyšli jen malý kousek do boční ulice s krásným jménem Růžová. Vilky byly schované většinou mezi stromy. Dole zaklepali na dveře z chodby. Přišla paní Lenka a poslala je nejprve nahoru, ať si případný zájemce byt prohlédne. Dřevěné schodiště s kobercem vedlo k chodbičce, kde byly dveře do kuchyňky, koupelny a na toaletu a menší na půdu. Kuchyňka měla z jedné strany necelou kuchyňskou linku s plynovým sporákem, na druhé straně skříňka a lednička. Uprostřed stůl a čtyři židle. Veliké okno s dveřmi na půlkruhový balkon, z poloviny krytý stříškou se dvěma bambusovými křesílky. Na každou stranu dveře. Jarda otevřel ty do volného pokoje.

Stůl pod oknem, rozkládací gauč, šatní skříň, knihovna, stolek a dvě křesílka.

„Tak to je přepych. Rozhodně beru, pokud nebude mít paní námitky, a zítra bych se přistěhoval. Ani jsem si nic moc nepřivezl.“

To už se ozval klavír, ale zas až tolik slyšet nebyl. Dole se hned Slávek domluvil. Paní Lenka přinesla tři štamprle a zapili to domácí ořechovkou.

„Tak vy jste to vzal po panu Zapletalovi? No možná vás trošku využijeme. Vnuk tam má u vás žádost, chce stavět chatu. Jenže teprve maturuje a je to moc velký snílek. Asi to má po Anežce, to je má sestra. Baví ho psaní, poezie, divadlo, hudba, ale zatlouct hřebík mu dělá problém. Otec mu zemřel při autohavárii, a tak se protloukají sami. No nic, nebudu vás zdržovat, pane inženýre.“

„Myslím, že ho také můžete, paní Lenko, oslovovat jen Slávku.“

„Jistě, budu rád.“

„Jste ještě chlapci, Jarouškovi bude teprve v zimě šestadvacet a vy jste, Slávečku, určitě mladší.“

„Jenom o rok.“

Rozloučili se, Jarda šel Slávka kousek vyprovodit.

„Chtěl jsem platit za celý vrch, ale paní Lenka nechtěla. Tak teď se nebudu cítit tak trapně a doufám, že ti vadit nebudu.“

„Naopak, jsem moc rád.“

Během týdne se Slávek přestěhoval, něco si přivezl z domu, něco přikoupil. S Jardou se ani moc nepotkával. Býval dlouho v práci, někdy si skočil na večeři, nebo si něco koupil. Ráno sice oba chodili na sedmou, jen Jarda to měl dál, tak i spíš vstával. Slávek jezdil v sobotu odpoledne domů. Tuto zase naopak jel domů Jarda už v pátek. Rozvaloval se do devíti, když někdo zaklepal.

„Moment, hned to bude.“ Myslel, že je to některá ze sester, ale zatím je nahoře ještě neviděl.

Natáhnul si tepláky a šel otevřít. Návštěvník za dveřmi ho pěkně uzemnil. Miloučký brunet, vlasy na patku, černé džíny a lehký černý svetřík s vyhrnutými rukávy.

„Promiňte, poslala mě babička, nechtěl jsem vás zřejmě vzbudit, pane inženýre.“

„No vzhůru jsem dávno, ale vstávat se mi nechtělo. Posaď se, jdeš kvůli chatě, že? Moment, jen se skočím opláchnout.“

Krásné stvoření, pomyslel si. Trošku ho rozhodil a připomněl mu, jak velice mu chybí spřízněná duše. U Jardy na to ani nepomyslel. Asi taky působilo trochu ze známých důvodů. Tak ty jeho papíry už prohlížel. Pozemek u potoka vlastní s matkou, ta je tam taky uvedená, to ještě při žádosti neměl léta. Prakticky by tam nemělo být nic překážkou.

„Tak jsem u tebe. Dáme si trošku vína?“

S Jardou si vzali od číšníka dvě přepravky sedmiček Chardonnay, ještě si říkali, že známý vinař tak má docela slušný kšeft. Vyndal sklenice a vývrtku.

„Tak na tvoji chatu. Díval jsem se na to, všechno je v pohodě.“

„Víte, chtěl bych se poradit.“

„Jistě a jsem Slávek.“

„Kamil. Já, já si nakreslil, jak bych to chtěl, několik návrhů, pak mi to táta spolužáka hodí na papír a dá razítko, je architekt. Teda někdo tam u něj.“

„Záleží, co budeš stavět, plocha je rozhodující.“

„Taková malá Hluboká,“ hoch se krásně usmál.

Ukázal bezvadné zuby, a že nemá jen malou pusinku. Ten by… Ach jo, tak tohle je dráždidlo, musím se zklidnit. To už měl před sebou slohu s výkresy.

„To jsou tvoje skicy?“

„Jo, blbý?“

„Naopak skvělý, co chceš studovat?“

„Estetiku a filozofii umění. Tak ode všeho trochu.“

„To dnes není nic, čemu se fandí. To tě čeká socialistický realismus.“

„Už nejsou padesátá léta.“

„Ale daleko od nich není. A je to teprve dva roky, co odstřelili Stalinův pomník. Profesoři tam budou stejní. Jistě, teď se všechno mění každým rokem a snad, no nedělejme si iluze. Ve Svazu se už něco hýbe. Tak se mrkneme.“

Kamil si sedl těsně vedle něj a ukazoval mu své nápady. Jemná vzrušivá vůně. Pomalu se zabrali do možností různých řešení. Poschodí nebo jen přízemí, typ střechy a materiál, vytápění. Vůbec si nevšimli, že je dávno poledne. Pak slyšeli volat babičku.

„Promiň a pojď taky dolů, máš přijít na oběd.“

Seděli naproti babičkám. Paní Anežka byla prý trochu mišuge, jak říkal Jarda. Moc toho nenamluvila a většinu času trávila někde ve svém pokoji, kde malovala zimní motivy. Slávek s ní mimo pozdrav ještě nemluvil. Teď je obsluhovala a Kamil jí pomáhal. Zeleninová polévka a sekaná s opečenými brambory. Jahodový kompot. Jako skoro všude v neděli bábovka a káva.

„Kami, nemůžeš tak Slávka využívat, dělá do večera, měl by odpočívat.“

„Ale to nevadí, vzpomněl jsem si na školu. Raději to chce pořádně probrat, ať se pak už nemusí nic měnit.“

Vyšli zase nahoru. Probírali střechu, vytápění a zase je zastihla večeře.

„Prostě variant je mnoho a chce to, i aby chata plnila tvé požadavky a nevyšla draho.“

„Jo, jak říká naše babička, není Bach jako Bach. Ona ti o tom řekne víc, musíme na večeři.“

Po večeři šel Kamil domů. Ale zastaví se zítra po čtvrté, to už bude Slávek doma.

„Jen Slávku, jestli vás Kamil s tím neobtěžuje.“

„Ale ne, je to docela zajímavé. V práci se k ničemu takovému nedostanu. Jen čtu vyhlášky, nařízení a dávám razítka k realizaci hotových projektů.“

Smál se a poprosil o vysvětlení, proč není Bach jako Bach.

„To jsem zase já přejala od našeho profesora. Snad každý zná jako Bacha Johanna Sebastiana. Jenže on byl jen jeden z mnoha muzikantů, skladatelů jak před ním, tak i po něm. Známí jsou i někteří jeho synové jako Johann Christian, kterému se říkalo anglický. Byl úspěšný se svými operami v Londýně. Další tři synové byli hudebníci a skladatelé. Ale rodina Bachů měla v průběhu od šestnáctého do devatenáctého století přes sedmdesát Bachů, co byli hodně často varhaníci, skladatelé, nebo učitelé hudby. Sám Johann měl devět dcer a jedenáct synů. I když někteří zemřeli v dětském věku. No další, ale nepříbuzný Bach byl rakouský ministr vnitra a spravedlnosti, známý po roce osmnáct set čtyřicet osm. Taky se říká, že dávej bacha vzniklo kvůli němu. Ale spíš jsou to zkomoleniny německého Obacht, pozor, nebo Wache, stráž. O to se filologové přou. Tak vidíte, Bachové měli uctihodný rodokmen, pokud jde o hudebníky.“

„Díky za podrobné vysvětlení, za oběd i večeři.“

„Naopak já vám děkuji, Slávku, mám o Kamila obavy. Nemá otce ani kamarády. Usmyslel si chatu, že si tam chce vytvořit, jak říká, svůj svět. Pozemek je po otci, má i nějaké peníze po něm. Ne moc, tak mu chceme přispět. Ale jeho představa stavět všechno sám, to posoudíte spíš vy.“

„Jistě, myslí tím, že by dělal jen, na co bude stačit. Já mu slíbil, že pomohu sehnat postupně nějaké pracovníky. S dozorem, no a trochou fyzičky, si neublíží.“

„Nemůžete se uvázat ke stavbě. Jistě máte v úmyslu taky se trochu zabavit, někoho si najít, pokud nemáte. Nesmíte mu na všechno kývnout. Za rok, pokud se dostane, půjde na školu, pak vojna. To víte, máme ho rádi, ale všechno má své.“

„Jistě, není Bach jako Bach. Děkuji a dobrou noc.“

Vyšel nahoru a všechno mu tam připomnělo Kamila. Je to zvláštní chlapec. Měl silný pocit, že by mohl být…, no nechme to. Čas ukáže. Ale ten strávený s ním byl krásný, ani nesledovali hodiny. Po desáté dorazil Jarda s batohem a plechovým kufříkem.

„Je to těžký jako kráva, dvanáct kilo, ale mám asi deset kotoučů s páskama. Já měl Sonet domluvenej a máma mi ho vyzvedla. Dva tisíce tři sta, no nekup to. Ale co, nekouřím, nepiju, nesouložím, takže se chechtáčky nashromáždily. Budeme mít naše i světový hity. To mi nahrál kámoš. A ani jsem ti nestihl říct, že se jedna laborantka nevyhnula pozvání na kafe a do kina a byla i za mnou na pitevně. Takže se snad konečně zadaří. Aby ses nelekl, když tady uvidíš ženskou. No a co ty? Chodí na váš úřad nějaký?“

„Jsem tam chvíli, ale nic moc a holky v kancelářích vdaný a taky nic moc.“

Pro sebe si pomyslel, naštěstí. O dámskou společnost nestál. Řekl Jardovi, jak ho zaúkoloval vnuk jejich domácí.

„Je to škovnej kluk, a až půjde o nějakou práci, rád pomůžu. To bude stejně až z jara. Dáme si švestkovej koláč. Máma ho dělá výbornej a snad sneseme i kafčo, nebo teď na noc radši meltu?“

Slávek pak nemohl usnout. Nebylo to kávou, ale nějak moc musel myslet na Kamila. Zkusí zítra načít hovor o holkách. Uvažování ho pěkně nabudilo a nakonec se udělal do malého froťáčku. Jen aby u toho nezůstalo i dál. Vzpomínal na své začátky. Jeden spolužák se mu líbil už někdy v šesté třídě. To ještě nevěděl, proč to tak je. Něco zaslechl, když kluci mluvili o buzerantech. Velice se bál, že by mohl někým takovým být. Ale nemohl se zbavit podobných pocitů. V osmičce už věděl skoro všechno, jen to byla pouhá teorie. Dát někomu takový pocit najevo neměl odvahu. Pak se svěřil staršímu kamarádovi, co chodil s holkou. Ale slyšel ho mezi kluky teplouše hájit. Nemohou za to. Narodili se tak. Tehdy ale převládal názor, že je to nemoc a měla by se léčit. Vytrpěl si své. Kamarád mu plno věcí vysvětlil, ale o nikom takovém nevěděl. Malé město byl problém. Až na VUT, stavební fakultě, se o jednom velmi hezkém asistentovi spíš jen šeptalo, že je na kluky. Každý rok si prý někoho z prváků najde. Snažil se nějak upoutat jeho pozornost, ale zároveň se bál.

Pak s ním šli na prohlídku do labyrintu pod Zelným trhem. Původně sklepy sloužily k uchovávání potravin a také ve válkách k úkrytu. Časem se různě propojily. Někde jsou až v hloubce osmi metrů a první vznikaly zřejmě už okolo třináctého století. Prohlídka nebyla povinná, navíc bylo škaredé počasí a sešlo se jich jen pět. Po skončení šli na grog zahřát se. Jeden student odešel hned, ostatní se postupně vytratili a s asákem Danem zůstal sám. Něco napověděly oči, něco rum, s rukou Slávek neuhnul. V chodbičce u záchodů se políbili a pak už to mělo rychlý spád. Na Danově privátu okusil své poprvé. Dan miloval obě role a jeho nový milenec si užíval všeho s oddaností a radostí. Ale s koncem prvního ročníku skončil i jejich románek. Jistě, Slávek od počátku věděl, že to bude jen rok. Taky se nijak do Dana nezamiloval. Byl to jen krásný sex. Štěstí se ovšem usmálo a dal se dohromady se svým předchůdcem u Dana. Ten je vlastně seznámil. Teď to bylo poněkud složitější. Oba bydleli na kolejích a měli spolubydlící. Mimo zimu posloužila i příroda, chata, malý hotýlek v Pisárkách. Ani tady nic hlubšího nevzniklo. Jenže jeho milenec skončil o rok spíš a to už se mu najít náhradu na škole nepodařilo. Jednou se večer potkal s Danem a skončili u něj v posteli, přestože měl zase prvoročáka. Mělo to pokračování, ale ve trojce neskončili. Dan zvládal oba.

Vojna byla na nějaký vztah chudá. Tak při opušťáku zkusil znovu Dana a tentokrát i trojku. Možnosti vojáka jsou hodně omezené. Setkání bylo jen pár. A tady pochopitelně nic. S Jardou ho to skutečně ani nenapadlo. I kdyby si nepřipustil, co dělá, prostě nebyl jeho typ a zřejmě už našel dívku, tak není co řešit. Zato Kamil by měl všechno, a dokonce se choval, jako by mohl být bukál, jak se říkalo v Brně. Jenže tady není Brno a není Bach jako Bach. Tak tenhle hezký příměr ho rozesmál.

V práci bylo šedivo. Nic zajímavého, zato se těšil na odpoledne. I počasí se studenou přeháňkou jakoby se spiklo. Chodníky byly plné padajícího listí. Co nevidět bude Dušiček, tak plískanice k téhle době patří. Neměl deštník a jeho zaručeně nepromokavá bunda z NDR nějak nesplňovala, co měla. Doma se musel vysvléct. Když vycházel z koupelny ve slipech, střetl se v chodbičce s Kamilem. Nemohl si nevšimnout, kam směřoval chlapcův zrak. Šel k sobě a vzal si teplákovou soupravu. Kamil zatím v kuchyňce dal na misku krásné hrozny.

„Máš je rád? Já hrozny miluju.“

„Díky, hrozny mám moc rád.“

Seděli naproti sobě a uzobávali z misky.

„Pojedeš teď na Dušičky domů? Prvního je v neděli.“

„Nepojedu. Hroby máme daleko, tam jedou rodiče, nestihnul bych to.“

„Mohl bych tě poprosit, šel bys s náma? Táta zemřel před třemi roky, jde máma a babičky. A já to nesu moc těžko a nikoho nemám, co by mi pomohl ustát to. Nezlob se, prosím tě.“

Kamil měl v očích slzy.

„Jistě, domluvím se s tvou babičkou.“

„My přijdeme sem s mámou. Opravdu ti to nebude vadit?“

„Rozhodně ne, a pokud bys s čímkoliv nějak potřeboval pomoct, řekni. Vidíš, jsem tady taky sám.“

„Nevadí ti, že sem chodím? Víš, navíc v tomhle počasí cítím smutek a bolest. Prostě jsem jinej než ostatní kluci. Možná mám taky nějakou psychickou poruchu jako prateta Anežka. Maluje krásné krajinky, ale jen v zimě. Jednou, když jsem je obdivoval, mi řekla, jak má zmrzlé srdce, plné ledu. Nemůže malovat slunce, květy a šťastné lidi, protože ji všechno a všichni opustili. Nikdo o tom nechce mluvit, ale prožila prý nějakou tragedii. Studovala malířství v Paříži i tam žila, když Francie ve čtyřicátém podlehla Hitlerovi, byla pak v koncentráku a po válce se vrátila sem. Šla na nějaký čas na léčení a babička, její sestra, si ji vzala k sobě.“

„Není snad rodina, kterou by válka nezasáhla. A pak padesátá léta. No posuňme se jinam. Maluješ taky, nebo kreslíš?“

„Ode všeho něco. Taky se pokouším psát. Bavilo by mě divadlo, ale jen monodrama. Nejsem kolektivní typ.“

„Individualismus se dnes bohužel potlačuje. Všichni v jednom šiku, znáš to. Můžeš mi něco přinést. Třeba co píšeš. Já jsem technicky založený a třeba sepsat smysluplný životopis byl pro mě problém.“

„Asi bych se styděl. Moje první pokusy četl táta, jenže…“

Chlapec měl v očích znovu slzy.

„Nebo možná nějakou kresbu, to je mi bližší.“

„Zkusím, ale určitě mě s tím poženeš k šípku.“

To už se konečně usmál. Bere mne spíš jako náhradu za otce, pomyslel si Slávek. Snad to bude i víc. Jo, tohohle hocha si nebezpečně zamilovává. Je to jiné než ti dřív. Jistě i tady myslí na sex, jenže je v tom mnohem víc. Něco, co zatím nepoznal.

Seděl pak odpoledne s Kamilem. Přinesl mu pár kreseb a bavili se zase o chatě. Prošvihli večeři. Babička jim se smíchem řekla, ať si příště dají budíka, nebo po schodech natáhnou zvonek. Po večeři seděli a povídali do půlnoci.

Druhý den se chlapec přiznal, že dostal vyhubováno od maminky, že nemá otravovat. A kvůli babičce si natáhli budík. Slávek donesl dolů klobásky a velký kus bůčku s kostí na upečení. Babičky se trochu handrkovaly, nechtěly to přijmout.

„Nemohu sem chodit na večeři jen tak, a navíc na neděli donesu maso na řízky a krásné hovězí. Vedoucí Masny hned vedle úřadu bude stavět. Tak taková známost není k zahození a nemusím stát ve frontě.“

Tentokrát přišel Jarda i se svým objevem, což byla příjemná dívenka s drdolem z copu.

„Anička je s vlasy jak ruská bárišna, ale u nich na Valašsku to nosí kde kdo.“

Otevřelo se vínečko, Anička přinesla pár zákusků, pustili si magnetofon. Pilarová, Simonová, Chladil, Matuška a Gott, ze zahraničních Dylan, Benett, Sinatra i Beatles. Slávek šel Kamila vyprovodit, chtěl se projít a Anička zřejmě zůstala u Jardy. Domek Kamilovy maminky nebyl až tak daleko. Přízemní, zřejmě menší, stejně v řadě s podobnými v zahradách.

Ještě chvilku stáli u vrátek. Co tak ho obejmout a políbit? Pomyslel si. Ale samozřejmě zůstalo jen u myšlenky.

„Můžu zítra?“

„Jistě, kdykoliv, ale přijdu až po páté.“

„Počkám u babičky a budu se učit.“

„No jo, maturuješ.“

„S tím nemám problém. Mám dost dobrou paměť.“

Při návratu byl studený vítr. Už to bude chtít vytáhnout zimník. Plášť má sice podšívku, ale další týden po Dušičkách, až pojede domů, si musí zimník a zimní bundu přivézt, nebo poslat poštou. V předsíňce byly Aniččiny boty a kabát, ale v pokoji bylo ticho. Ještě si uvařil čaj a vzal si ho k sobě. Jardovi děvče přál a on? Nemůže tam mít Kamila pořád. Ale říct mu, ať nechodí, to nejde a ani nechce.

Ráno se mu nechtělo vstávat a doběhl na poslední chvíli. Dole, kde byla vrátnice a podatelna, se na něj smála paní Karlička.

„Pane inženýre, která vám přilehla košili? Nespěchejte, vždyť tu budete až do večera. A tady máte v balíčku ode mě pár buchet, včera jsem jich napekla plno. To byla generálka na pátek. Sjede se nás v sobotu okolo třiceti.“

Poděkoval a u sebe se hned do buchet pustil. Tvarohové s hrozinkami. Mimo tři zatvrzelé a skalní komouše si tady všichni říkali paní a pane. Soudruhů měl dost ze školy a z vojny.

To ještě netušil, jaký ho čeká cirkus. Přišli dva muži, co si vzájemně dělali jen naschvály. Jeden si chtěl vybourat okna ve zdi k sousedovi. K tomu potřeboval souhlas stavebního úřadu, ale hlavně souseda. Ten mu nechtěl nic takového povolit, ani v případě mléčného skla. Okna nebyla povolená předchůdcem Slávka v územním řízení. Oba muži na sebe začali postupně řvát a vypadalo to, že se začnou rvát. Uklidnit je nešlo. To už se na chodbě shromáždilo pár zvědavých kolegyň a kolegů. Slávek otevřel dveře, křikl na ně, ať si to vyřídí u soudu, kde by už dávno za chování dostali pokutu, a pak je vyhodil ven. Jeden řval, ale šel, druhého chytil za kabát a vystrčil ho. Muži, jak šli ven, si ještě nadávali a osazenstvo chodby s úsměvem zatleskalo.

„Už jsme chtěli volat Bezpečnost. Měli jsme strach, že vám ublíží. To jsou známé firmy. Esenbáci tam jezdí každou chvíli.“

Zasmál se a řekl, že je v pohodě. Ale nějak mu z toho rozčilení vyhládlo a v poledne si v restauraci dal po koprovce ještě vrabce se zelím. Hlavně se těšil domů na Kamila.

Tak to šlo až do nedělních Dušiček. Hned ráno přišel Kamil s mámou. Menší tmavovláska s trochou začínajících šedin. Pro babičky přijelo taxi a maminka jela s nimi s přízdobami na hrob. Hoši šli pěšky a sešli se všichni u rodinné hrobky. Lesní věnec ze stříbrného smrku. Lesní kytice a koš z rostlých žlutých chryzantém. Do vázy karafiáty a k ní věneček ze šišek. Hřbitov byl plný lidí a dětí. Všude plápolaly svíčky, olejové lampičky, nebo i moderní na baterky. Tísnivou náladu dospělých přerušovaly děti. V očích celé rodiny viděl Slávek slzy.

„Restaurace jsou plné, čekám vás na oběd u nás, pane Slávku. Já pojedu zase s babičkami.“

„Jistě, mami, my dojdeme pěšky.“

V útulné kuchyni s dřevěným zařízením někdy hned po válce už seděly babičky a maminka hned nalévala polévku. Slepičí s nudlemi. Mrkev byla tvořítkem vykrájená jako malá srdíčka. Pak byly vepřové nudličky na houbách se šťouchanými brambory a nakládaná zelenina. Jablečný závin. Griotka a chlapcům vodka. Pro babičky přijelo zase taxi. Kamil vzal svoji návštěvu k sobě. Válenda, psací stůl, skříň a police s knihami a vším možným. Plakáty, fotografie, krystaly, zkameněliny, mořské lastury, kresby, akvarely, sošky z porcelánu, skla, dřeva i z kovu. Sedli si do dvou křesílek u malého kuřáckého stolku s lampou.

„Můžeš zůstat, ustelu ti v pokoji, večer máme chlebíčky a posedíme chvíli s mámou. Nebude ti to vadit?“

„To víš, že ne. Jen bych nechtěl narušit vaše soukromí.“

„Vždyť já ti ho narušuji každý den. Divím se, žes mě ještě nevyhodil. V tohle období se od tátova pohřbu cítím vždycky špatně a jsem ti moc vděčný.“

Ukazoval alba s fotografiemi a vydrželi, než byla večeře. Pak zůstali v kuchyni, kde byla i televize. Povídalo se o všem možném, o škole a zájmech. Když šel Kamil ukázat gauč, kde bude spát, bylo vidět, že do pokoje se nechodí. Byl zařízený nábytkem z leštěného ořechu, jen nebyl zabydlený. Když šli spát, uvažoval Slávek, co kdyby za ním klouček v noci zašel. Ty jeho pohledy. Asi je to jen otázka času, i když se může mýlit a je to jen dušičkovou náladou. Ráno posnídali loupáky s kakaem a vyšli do studeného větru. Domluvili se na středu.

Když se Slávek vrátil z úřadu, bylo v jejich kuchyňce sice teplo, kotlík na plyn byl skvělý, ale prázdno a nehostinno. Přišel Jarda a poseděli u vína.

„Skoro to vypadá, že jsme se s Aničkou dali do kupy. A nebudu daleko od pravdy, když řeknu o Kamilovi, ten kluk na tobě jen visí a není ti to nepříjemný. Takže byste mohli být skvělá dvojka. Čili tím chci říct a doufám, že po mně nehodíš tu láhev, jste chlapci oba přihřátí. Nic ve zlým, mně to nevadí.“

„To je tak vidět?“

„Jasně. Opakuju, nic proti tomu. Už jste si to spolu rozdali?“

„Sakra, Jardo, ani jsme si nic neřekli. Nějak mi to nejde říct nebo zeptat se.“

„Zase moc spěchat nemusíte, ale vidím to jako hotovou věc. Kluk je to velice hezkej, blbej taky není, jen zřejmě si s tím neví moc rady. Je to na tobě. Navíc tady budete mít perfektní zázemí. Ty tady bydlíš, on tu má babičky. A venku si musíte dávat pozor. Trestný to není, ale lidi jsou holt svině. S Aničkou jsme sotva pár dnů a už ji kamarádky varovaly. Prý patologové jsou úchylové, normální kluk se na nic takového nedá. Aby na sebe nenechala sahat rukama, co se hrabou v mrtvole. Přišla za mnou s brekem, když prý řekla, že jí to nevadí, tak s ní přestaly mluvit. Nány pitomý.“

„Snad nám to vyjde a stejně tak i vám. Děkuju za podporu a pochopení.“

Na sobotu se všude chystala výzdoba k Velké říjnové revoluci. I do kanceláře jim přinesli vlaječky a materiál pro nástěnky. Ujaly se toho dvě ženy z jeho odboru. Slávek vzpomínal na průšvih ve škole. Na veliké nástěnce hlavní chodby na fakultě byl veliký Lenin a za ním Zimní palác. Někdo mu k ruce přilepil láhev vodky a dole bylo napsáno:

„Soudruzi, střídmě, ne abyste se zase tak ožrali a stříleli z Aurory. Celý svět se na nás dívá.“

Řešilo se to pomalu až do Vánoc, na nikoho se nepřišlo. Když tam pak byl Děda Mráz a jolka, zase tam bylo napsáno: „My máme Ježíška, betlém a stromeček, ty ruský hovadiny si strčte do prdele, soudruzi.“

Nezjistilo se zase nic a nástěnku raději zrušili. Tady to s Leninem nepřeháněli. Hlavně vlaječky v oknech, aby zvenku bylo vidět, že slaví. A taky se slavilo. Předseda okresního výboru a tajemník strany měli krátké proslovy, pak dostal každý dvě nožky párků, dva chlebíčky, pivo, ženy, kterých tady byla většina, limonádu, kávu a zákusek. A šlo se domů. Slávek hned na vlak, po poledni už byl doma u rodičů. Měl teď možnost občas zavolat tátovi do práce. Byl stavbyvedoucím na velkém komorovém obilném silu. Maminka v kanceláři stavebního podniku. Ta už byla doma a hned se vyptávala, co je nového.

Večer poseděli u vína. Venku sice nepršelo, ale bylo kolem nuly a namrzající mlha. Původně si chtěli zajít na večeři do restaurace, ale zůstali doma. Zapečené brambory s kabanosem a naložené kulaté feferonky z vlastní sklizně. Bydleli v řadových domcích z třicátých let s malými zahradami. Posunuli dvorek a za domkem měli veliký skleník. Solární konstrukce šetřila topení a v létě se nemuselo stínit. Nakonec byli všichni stavaři. Slávkův otec tam měl citrusy, co byly pak v létě venku, feferonky a maminka zeleninu, pár orchidejí a hlavně amarylisy, které pokvetou od Vánoc z velikých cibulí. Vždycky s úsměvem vzpomínala, jak si přes známého, co jezdil ven, cibule zaplatila v Holandsku a v půli padesátých let jí přišla velká krabice. Samozřejmě, veškerá pošta z ciziny se otvírala. Nad sáčky s čísly podle jejich katalogu soudruzi dlouho přemýšleli, jestli to nejsou nějaké špionážní kódy. Nakonec se všechno vysvětlilo.

„Chvíli jsem byla v podezření, že jsem špionka,“ smála se tomu pak maminka, když ukazovala známým kvetoucí krásu.

Taky dva květináče pěkně narašených poupat měla připravené pro syna.

„Jeden dáš tvé domácí a druhý si dáš do kuchyňky. Rozkvetou na Vánoce. Tyhle jsou rudé s bílým lemem.“

Ještě měl stále svůj pokoj, i když teď trochu vykradený. Odvezl si obrázky, knížky, dvě poličky, fíkus a mučenku. Když si vlezl do vany, hned měl představu Kamila. Nějak se mu doslova zadřel do života. Chyběl mu. Jeho hlas mu zněl v uších. Snad to vyjde, jak myslí Jarda. Zase nemohl dlouho usnout.

Dopoledne šli navštívit známé, jen přes dva domy. Koláč, káva a popovídání. Nijak mu nevadili. Byli přáteli, už co si pamatoval od raného dětství. Měli tehdy holčičku, se kterou si docela rád hrával. Dnes v prodejně parfumerie v Brně. Má přítele západoněmeckého obchodníka a vyřizuje si legální vystěhovalecký pas, aby mohla za rodiči jezdit.

„Dělali s tím plno těžkostí a Karl musel pár lidí podplatit. Nás ven nepustí, tak bude malá svatba tady a velká pak u jeho rodičů těsně před svátky. Tak se jen modlíme, aby všechno vyšlo. I u ní v práci chtěla vedoucí odchodné, všichni jen natahují ruce, aby nějakou marku urvali. Že se mají skutečně rádi, to nikoho nezajímá.“

Taky to holka nemá lehký. S tím svým Karlem už chodí přes dva roky. Výjezdní doložku jí nedali, aby ji mohl představit rodičům. Ale kolik lidí je nešťastných, že jim vycestování neumožní, i když tam mají rodinu nebo možnost práce. Její Karl ho dokonce jednou svezl do Brna ve svém sportovním kupéčku Lotus Elite slonovinové barvy. Obdivoval krásné a výkonné autorádio a rychlost až dvě stě kilometrů. Tak se jí podařilo štěstí chytit za klopy. A on? Jak všechno dopadne s Kamilem? Večer se vracel pořádně nabalený. Dvě plné velké tašky.

Doma odevzdal jeden amarylis babičce a dostal kus nákypu s jablky a bílou kávu. Nahoře nikdo. Prázdno bylo až tísnivé. Jarda zřejmě dojede až v pondělí rovnou do práce. I ráno bylo dušičkové. Mrholilo a na spadaném listí vznikla skluzavka. Ani nemusí být náledí, pomyslel si. Večer si s Jardou dali pár štamprlí slivovice, co si přivezl od Aniččiných rodičů, kde byl. Smál se. Velice uctivě ho přivítali, ale spali každý zvlášť.

„Musí jim být jasné, že spolu jen nechodíme, ale dodržují tradice. Před svatbou nic. A svatba tak honem nebude. Nejspíš příští rok v létě. Vzít se, tak musíme hledat bydlení. Nemocnice má jenom garsonky. A tam je to strašná drbárna. Sem můžeme kdykoliv zajít. Taky musíme něco našetřit.“

Kamil má chřipku, říkala babička, a přišel až v neděli.

„Doufám, že už žádné bacily neroznáším, nechtěl bych, abys dostal chřipku. Nechce to teď chodit někam, kde je moc lidí. Bylo mi doma smutno. Přinesl jsem ti jeden blok, kde si kreslím. Je to jen takový mišmaš. Jak mě co zaujalo.“

„Rád se podívám. Škoda, myslel jsem, že spolu zajdeme do kina, nebo místní divadelníci se pustili do Gogolova Revizora, ale asi je teď všechno zrušené. Tak ti tady musím stačit já.“

„Já sem chodím rád. Chtěl jsem tě pozvat na narozeniny. V sobotu osmadvacátýho. Narozeniny mám prvního prosince, jenže to je úterý. Bylo by to dole u babičky. Chci pozvat i Jardu s Aničkou. Jinak nikoho nemám.“

„Co ve škole? Nemáš tam nějakou ctitelku? Nebo možná ctitele?“

„To nehrozí. Spolužáci mě nemusí a já je taky. Spíš mám s nimi problém.“

„Snad ne nějaká šikana.“

„Prostě je zajímají jiné věci. Fotbal, motorky a někde se pořádně zkalit do němoty. Nechápou, že si čtu básně, zajímá mě historie, příroda, památky. Jako s tebou si tam s nikým nepromluvím. Proto tě otravuju.“

„Ale už jsem ti to říkal, tady nikomu nevadíš. Jak jsi byl nemocný, moc jsi mi chyběl. Taky nikoho nemám. Jarda má Aničku, tak se věnuje samozřejmě jí.“

Povídali si dlouho. Najednou byla půlnoc.

„Můžu se zastavit v sobotu? Přes týden pomáhám mámě u nějaké staré paní a trošku musím mrknout na školu. Mohl bych přespat u babičky a v neděli někam zajdeme, kde nejsou lidi. Podívej se na moje mazanice.“

Jak hoch odešel, vzal si Slávek blok a začal prohlížet skicy. Na několika stránkách byly listy. Detailně propracované jako do přírodovědného atlasu. Platan, topol, lípa, úzká vrba dokonce s hálkou ve tvaru šišky na konci letorostu, připsáno růže na vrbě v závorce (hálka bejlomorky). Pak kamenný mostek nad potokem. Dřevěný domek s šindelovou střechou, nějaká moderní plastika, dítě na popruzích naklánějící se z kočárku. Váza s uvadlými a napůl opadanými pivoňkami, to bylo mistrovské zátiší. Jenže čišící smutkem a zmarem. Dlouho zůstal u této skicy. Při bližším pohledu bylo vidět, že i váza má kus odštíplého hrdla, napůl zakrytého opadlým zkrouceným okvětním lístkem. Další listy vypadaly slepené. Byl mezi nimi kus papíru odněkud vytrženého.

„Nevím, jak tě oslovit, jak vyznat všechnu lásku k tobě,
jsi vzdálený, neskutečný, jak hvězdná mlhovina.
Můj život je příliš krátký, abych k tobě doletěl,
i když sedíš vedle mě, mám stokrát zlomená křídla.

Nezbyla žádná naděje.
Pošlapali ji krutí a nelítostní, co určují, co se smí.
Nemohu tě obejmout, nemohu tě políbit,
tak jen poslouchám tvé kroky
a těším se z jejich ozvěny v mém srdci.

Miluji všechny chvíle u tebe,
jen jsem zůstal němým,
nesmíš, nesmíš, nesmíš
a jen sklopím hlavu, než bych řekl,
vezmi si mě, miluji tě.

Slávek měl v očích slzy. Není pochyb, že tohle patří jemu. Chtěl mu to takhle dát, nebo to jen zapomněl? To, že přijde až za týden, bylo hned podezřelé. Nějaká výmluva. Do soboty musí vydržet. Jistě, říct to si netroufal, tak bude vidět, jak se k tomu postaví. Jak? Obejme ho a políbí a pak…

Následující dny byly nekonečné. A v práci plno starostí. Před koncem roku všichni hrozně spěchali. Bohužel on zákony, směrnice a příkazy nedělal. Některé věci obejít nejde. Není to jen na něm. Na Kamila myslel akorát, když mu jeho napůl sekretářka a napůl referentka uvařila kávu.

„Slávku, nedělejte si z toho hlavu. Za měsíc jsou Vánoce. Tak to tady chodí. Po Novém roce bude zase klid. Všichni se pak probudí na jaře, až půjde kopnout do hlíny a budou spěchat. Zjistí, na co všechno zapomněli. Myslím, že tady máme ještě cedulky na dveře: Jsem na ONV, na výboru, na geodesii, v terénu. Váš předchůdce to praktikoval často. Hned na první dveře a přes Hedviku, pokud by někdo ceduli nerespektoval, už nikdo neprošel.“

„Zní to lákavě, ale jen by se všechno oddálilo, díky, kafe bodlo.“

Navíc tahle sobota byla volná. Na to se všichni nesmírně těšili. Jenže Slávek si nedovedl představit, co bude dělat. Taky pak doma poletoval od ničeho k ničemu. Naštěstí zjistil, že vítr shodil na zahradě přístřešek z vlnitých plechů, tak se pustil do opravy. Babičky ho pozvaly na oběd.

Když se nahoře umýval, objevil se Kamil. Stál nerozhodně v kuchyňce.

„Ahoj. Já, já jsem přišel, jdeš, jdeme dolů na oběd. Tys našel moje…?“

„Našel, je to vážně pro mě?“

„Říct se to stydím, tak.“

To už byl Slávek u něj a objal ho. Pak se nejdřív dotkli rty. První polibek. Plný zvědavosti, ale i touhy.

„Jdeme dolů, lásko.“

„Tys mi řekl lásko, Slávku?“

„Doufám, že můžu? Tak nějak jsem to cítil už dlouho.“

„Já taky, jen jsem měl strach.“

„Babi, babi, babičko, jsem moc šťastnej. Jsem nejšťastnější člověk na světě.“

Kamil objímal a pusinkoval babičku a pak i druhou, její sestru.

„Chlapci, sedněte si, oběd je skromný. Cibulačka a koprovka s vejci a brambory. Ale snad nám nedáte košem.“

„Kdepak, polévka i omáčka, to miluju. A určitě i Slávek. Řekni, Slávi.“

„Určitě, už jsem ji tady jedl. Je tam hodně kopru, těším se na ni.“

„Jen to, chlapci, nepřehánějte. Není to žádný zázrak. Jen je tam to, co tam má být.“

Po obědě Kamil nevydržel.

„Já vám musím něco říct. Jsem toho plnej a doufám, že nás nevyhodíte. Já, já, my se Slávkem se máme rádi.“

Jedna babička, paní Lenka, se rozesmála.

„Ale to není pro nás žádná novina, viď, Agnes?“

„Jistě, máme oči.“

„Vy, vy jste to věděly, vždyť já se k tomu přiznal až dnes.“

„Ale vidět je ti to na nosíku už dávno. A na Slávkovi to bylo lehké poznat.“

„Vám to vůbec nevadí?“

Babička Anežka vstala. Opřela se o hůl.

„Pojďte se mnou, něco vám povím o dávné příhodě.“

Přesunuli se do pokoje, kde Slávek nikdy nebyl. S úžasem se rozhlížel. Veliká knihovna, pohovka, skříň a menší skříňky, židle, stůl, všechno ve světlé načervenalé hnědi borovice. Masivní nábytek z počátku století. Malířský stojan a všude kolem množství obrazů, obrázků, fotografií za sklem. Na jedné straně převažovaly v námětech portréty i fotografie krásných dívek. Eiffelova věž, nádraží s nápisem Paris, krásné staré ještě kočárové auto. Některé motivy se opakovaly na fotografiích i uhlech, kresbách, olejích, akvarelech.

„Posaďte se, chlapci.“ Přinesla veliké album. „Na téhle stěně a tady je moje mládí. Skončila první světová válka a já jsem odjela do Paříže studovat malířství. Byl to nádherný bohémský život. Jeden den šampaňské a kaviár, druhý suchý chleba. Pain parisien s oreganem. Potkala jsem tam přítelkyni Colette z jihu Francie z kouzelného starého městečka Miramas, kousek od Arles, kde žil van Gogh. Jeden čas i Gauguin. Tady si taky po hádce s ním uřízl lalůček levého ucha. My jeli do Miramas v šestadvacátém, to se jel na okruhu kousek za městem slavný automobilový závod, který vyhrál Jules Goux na tady téhle Bugattce. Dnes vám určitě takové auto připadá směšné. Tady v kožené přilbě je Jules, ta dívka se slamákem je Colette a ta prostovlasá u volantu jsem já. Jules byl veliký milovník vína. Tehdy měl kolem čtyřicítky, ale vypadal velmi mladě. Šampáňo teklo proudem. Vyhrál Velkou cenu Francie. Tohle je z naší návštěvy Arles. Překrásný římský amfiteátr. Vylezli jsme do patra a nějaký strážný nás naháněl. Ale pak se nechal obměkčit, a dokonce nás zavedl k fotografovi, co tu pořizoval snímky pro berlínské muzeum. To jsou tyhle snímky. V Paříži jsme žili na Montmartru v malinkém pavlačovém bytě, ale byly jsme nevýslovně šťastné. Na místě, kde jsme potkávaly ty skutečné světové umělce a hlavně jsme byly spolu. Stoleté hospůdky a vinárny. Nejlepší byla druhá půle dvacátých let. Od třicátých už byla celá čtvrť cílem četných turistů, ale plno hlavně malířů zde zůstalo. Ale i herci, spisovatelé, básníci a filozofové. Měly jsme malý ateliér kousek od jednoho z nejstarších kostelů v Paříži, sv. Petra. Většina našich maleb byly portréty a hlavně malebná místa Paříže. To se skvěle prodávalo hlavně turistům z Ameriky. To už jsme žily velice slušně a mohly si ledaco dovolit. Tak jsme objely většinu Evropy, ale i Spojené státy, Kanadu a Austrálii. Tady je plno snímků. A tohle je naše hospůdka, kam jsme chodily patnáct let. Tady jsme s místním rodákem a slavným malířem Montmartru Mauricem Utrillem. To je rok třicet. Za pět let se oženil a odstěhoval někam na okraj Paříže. Kamilku, dej prosím vařit vodu. Já si dám kakao jako vždy a ostatní zřejmě kávu. A podej nejdřív víno z ledničky. Napijeme se, vyschlo mně v krku z vyprávění.“

Kamil šel do kuchyně a za chvíli přinesl podnos se vším a přidal talíř malých tvarohových šátečků. Prohlíželi druhé album.

„Další rodák z Paříže, Jean Gabin. Tady je ještě, když účinkoval v kabaretu, jako herec se proslavil až v druhé půli třicátých let. Dívejte se dál, já si trochu odpočinu. Všude je napsáno, kdo to je. Asi jste pochopili, že jsme s Colettou byly víc než přítelkyně. V tom kostele sv. Petra jsme si stvrdily svou lásku. Náš vztah, který jsme nijak nezdůrazňovaly, ti nejbližší věděli, ostatní tušili, ale nikomu nevadil. Když jsme ovšem někdy ve dvaatřicátém navštívily Československo, byl z toho skandál. Odjížděla jsem velmi smutná. Ale má drahá mi dala zapomenout. Všechno šlo krásně až do roku čtyřicet, kdy Francii obsadilo Německo. Varovali nás přátelé, má přítelkyně byla židovka. V jednačtyřicátém ji odvezli do sběrného tábora v Rivesaltes a už nikdy jsem ji neviděla. Já se dostala do pracovního tábora u Paříže, pak do ženského tábora v Rawensbrücku. Co se tam dělo, nemám odvahu vyprávět. Znamenaly jsme míň než zvířata. Třicátého dubna nás osvobodila Rudá armáda. Když jsem se v pětačtyřicátém vrátila do Paříže, neměla jsem nic. Pár přátel pomohlo. Ještě jsem se snažila pátrat po Colettě, zřejmě zahynula v Natzweileru. Vrátila jsem se do Československa k sestře a byla pak skoro rok v léčebně. Už jsem se nikdy z toho nevzpamatovala. Dali mi malý invalidní důchod, ale díky Lence, co dává hodiny klavíru, žijeme aspoň trochu slušně. Mívám návaly bolesti. Nikam nechodím a jsem v tomhle panoptiku. Už jsem nenašla odvahu žít jako jiní. Promiňte, několik let jsem o tom všem nemluvila. Vy dva chlapci jste mi dali chuť do života. Na chvíli. Nenechte se rozdělit.“

„Agnes, nechtěla jsem tě přerušovat. Jsem ráda, žes o tom dokázala po létech mluvit. Ale jsi určitě unavená. Půjdeme do kuchyně, lehni si a odpočívej. Chlapce tady budeš zase mít, můžeš jim dovyprávět ostatní. Jsem moc šťastná, že ses trochu se vším vyrovnala, a máme tě všichni rádi.“

„Zase se, chlapci, zastavte za bláznivou bábou. Děkuju vám. Lehnu si. Bolí mě i oči.“

Kamil bábinku objal a políbil, Slávek jí podal ruku. Přestěhovali se do kuchyně.

„Co se Anežka vrátila, nikdy o tom nechtěla mluvit. Na alba jsme nesměli sáhnout. Těch pár starých věcí zachránila její domácí a pak je posílala sem. Asi rok po válce. Začaly spolu komunikovat, když se vrátila z léčebny. Ale všechny cennosti, peníze a šperky zabavili a ukradli vichisté, to byli francouzští kolaboranti v době války. Dnes by to mělo cenu pro nějaké muzeum. I když jsem vzala jeden obrázek do Prahy ohodnotit, když byla Anežka v nemocnici. Asi dva znalci, pokud neviděli signaturu, byli přesvědčeni, že je to Utrillo. Ale i pak nabízeli velikou cenu. Jistě, musela jsem obrázek vrátit. To bych jí nemohla udělat. Kdo to vlastně maloval, jestli Coletta nebo ona. Prý obě. Nevím. Občas pak tady malovala různé krajinky. Jsou všechny zimní, ale to už je taky pár let. Nějaký obrázek dala vždycky doktorům, co ji léčili, a prý bezcenné nejsou. Je to těžké. Někdy je moc divná. Vypisuje si vlaky do Paříže, i když ví, že by ji tam nepustili. Teď vypadala naprosto normálně. Uvidíme zítra. Jdu se na ni podívat.“

Za okamžik se vrátila za chlapci do kuchyně.

„Spí a usmívá se. K večeři si, chlapci, vezměte něco z ledničky. Já si dám čaj a koláčky a půjdu spát. Trochu jsem taky měla nervy z toho, co sestra udělá. Většinou nemluví, ale pak začne úplně z cesty.“

Kamil otvíral ledničku, když zaklepal Jarda.

„Kluci, to jsem rád, že jste tady. Byli jsme s Aničkou v jedné hospodě. Nesu z udírny přeuzenou krakovskou, je ještě teplá, chce to jen chleba a hořčici. To stejně nesežereme, zbude i po studenu. Babičky už spí?“

„Jo, právě jsme chtěli pojíst a jít nahoru.“

„Je to bomba, vidím i francouzskou v krásné malované skleničce. Bohužel v běžným obchodě není, ale v Praze je v Domě potravin.“

„Tahle je přímo z Francie. Babička si píše z dcerou jejich bývalé domácí na Montmartru. A ta jí posílá olivy, hořčici, ančovičky, nějaký omáčky. Kolikrát jak to celníci rozbalujou, tak z toho něco šlohnou. Koňak, pak víno, i nějaký konzervy a do té prostory v balíku dají srolovanou lepenku. Ale ozvat se nemůžeš, příště by nedošlo nic.“

„Necháme tady kus babičkám a něco bude na zítra, to vezmeme nahoru a, kluci, na zapití tam mám víno nebo slivovici. Myslím, že dva panáčky dáme a pak si dejte vínečko. Já se osprším a zalehnu.“

„A my stejně ne, Kamilku?“ usmíval se Slávek.

Ten svraštil obočí.

„Když se bojím.“

„Není čeho a bude to krásný. Ale podle tebe.“

Zašli také do koupelny jen každý zvlášť. Kamil měl na sobě džíny, Slávek přišel jen opásaný ručníkem.

„Já se stydím i mluvit.“

Kamil se pokoušel usmát. Pak se skoro šeptem domlouval.

„Když si myslíš, že ne, tak počkáme týden na tvý narozeniny. Nebo jak budeš mít odvahu.“

„Tu nebudu mít nikdy.“

„Přijde to samo, uvidíš. Sedneme si do křesílek k vínu a přidal jsem stupeň na kotlíku, ať máme pohodu.“

„Je zvláštní, že to vlastně u nás už bylo. Myslíš, že je to dědičný?“

„To nevím, jsem stavař, ne biolog. Prostě to bylo, je a bude.“

Lehli si. Kamil si stáhl slipy až pod dekou. Stočil se do klubíčka. Slávek přilehl a líbal mu jemně krk.

„Celý se chvěješ, neboj.“

Hoch se otočil a brzy podlehl touze po polibcích. Už byly odvážnější a žhavější.

Slávek se natáhl ke stolku pro jablíčko.

„Bude to jako v ráji. Teologové vedou spory, co tím rajským jablkem bylo. Jedni říkají, že fík, druzí granátové jablko. My máme podzimní, Gráfštýnské vonné, říkala babička, a skutečně krásně voní. Mám je rád, jsou šťavnatá a mají i skvělou chuť. Jen dlouho nevydrží. Na Vánoce bude Coxova reneta, to je nejchutnější jablko na světě, jenom je moc náročná. Ale u nás roste sama a daří se. V lednu Hájkova muškátová reneta, ta je taky dobrá, na jaro máme Boskopské červené a Strýmka se dá jíst až v březnu a vydrží do nových letních. To je žňové Průsvitné, to máme taky. Prý to děda sázel tak, abychom měli jablíčka po celý rok.“

„Tak se do jednoho zakousneme. Ale nás z ráje nevyženou. Naopak tam směřujeme.“

Slávek ukousl větší kousek a hned s ním mířil do Kamilových úst. Ten se začal smát.

„Jseš jako ptáček, když krmí mláďátka.“

„Nějaký ptáček by tady byl.“

Ruka odložila jablko a zajela pod deku.

„Vidíš, ptáček chce.“

To už prsty opustily penis a sunuly se ke štěrbince zadečku.

„Neboj, mám olejíček. A nemusíš mít zavřené oči, Kami.“

„Já vím, je to asi směšný, mám si kleknout?“

„Hlavně se neboj.“

„Lechtá to, takový divný. To je pořád tvůj jazyk?“

„Není ti moje líbání nepříjemný?“

„Ne, to už je? Nemůžu se zbavit toho pocitu, že je to tak, nevím, jak mám říct, prostě trochu divný.“

„Tak mám?“

„Ne, ne, chci tě, nechci, abys mi odešel.“

„Neodejdu, počkáme.“

„Ne, můžeš, musím se přemoct.“

„Jsi vystrašený, počkáme.“

„Ne, jenom mě líbej, prosím.“

Slávek sotva slyšel syknutí, když jeho penis opatrně pronikal. Snažil se být pomalý a jemný.

„Nepřestávej, můžeš, jsem teď úplně tvůj.“

Jistě i on byl zmatený kdysi s Danem a jeho poprvé nebylo nic, čím by se mohl chlubit. Cítil, jak se chlapec uklidňuje, a zdálo se, že mu vychází vstříc. Prostě není Bach jako Bach.

„Pořád tomu nevěřím. Odpusť mi, jak jsem se choval. Můžu zůstat s tebou?“

„Pokud tě babička nebude postrádat.“

„Až do rána?“

„Jak budeš chtít.“

„Nesměj se mi, strašně jsem se bál, že to neumím.“

„Teď máš učitele a máš čas. Můžeme tady udělat takovou školu umění. Jedna babička bude učit malování, jedna už učí klavír, Jarda může učit milování dívenky a já chlapce a oba už máme první žáky.“

„Chtěl bych být, pane učiteli, zároveň i poslední.“

„Dám na třídu tabulku navždy obsazeno.“

„Víš, je krásný smát se. Připadal jsem si divně. Ty pocity k tobě byly různý. Já měl moc rád tátu. Ten mě rozmazloval, ne máma. Byl vždycky v pohodě, se vším si uměl poradit. Odešel moc náhle. Tolik jsme toho chtěli udělat. Vždycky se mnou jednal jako rovný s rovným. Nejdřív jsi mi ho připomínal. Byls ke mně pozorný, i když jsem tě otravoval. Všechno mi trpělivě vysvětloval. Pak začal převažovat kamarád. Taky žádného nemám. Teprve potom jsem začal cítit daleko víc, jen se moc bál. Že se ztrapním a přijdu o všechno.“

„Taky jsem měl obavy. I kvůli babičkám a tvé mámě. Moc takových není, co by náš vztah přijali bez výhrad. Jsem za to velice vděčný a zavázaný. A snad nám babička Anežka ještě něco poví a začne zase malovat. Mládí měla nádherné. Stýkala se s nejpřednějšími umělci té doby. Byla krásná a s Colettou se měly úžasně rády. Prožít hrůzy v táborech a přijít o životní lásku. Nedivím se, že to pak nezvládala.“

„Jsem rád, že jsme jí všechno nenásilně připomněli. Dali jsme jí naší láskou vzpomínku a věřím, že bude na tom líp.“

„Můžeš mě obejmout? Ale když ti budu ležet na ruce, bude ti mravenčit.“

„Tak si ji přendám na lepší místo, třeba sem.“

„To je krásný. Proč máme jen dvě ruce?“

„Kdybych byl indický bůh Šiva, nebo i někteří jiní, měl bych rukou víc a dokonce i třetí oko. Každá ruka by si na tobě našla nějakou lahůdku. Ouška, prsíčka a všechno dole.“

„To je, jako bys mě porcoval jako prasátko.“

„No jsi takový roztomilý čuník, kterého mám rád.“

Ještě dlouho si povídali, hladili a líbali se.

Ráno vstal Kamil dřív a seběhl dolů k babičkám. Vrátil se celý nadšený.

„Jdeme na snídani dolů. Babička Anežka dala na stojan plátno a chce nám namalovat kostelík sv. Petra na Montmartru, o kterém nám vyprávěla, že si tam s Colletou slíbily lásku. Není to krásný?“

Po pár polibcích šli dolů.

„Nevím, jestli se Agnes znovu pomátla, nebo naopak vyléčila,“ se smíchem jim sdělovala její sestra.

„Oblékla si růžové hedvábné šaty s květy máků, na hlavě má slamáček a sedí u stojanu a maluje. Nechce do oběda rušit. Tak mi, chlapci, pomůžete? Sehnala jsem hovězí žebra. Jako na objednávku. Anežka vyprávěla, jak často vařili, ale jen mijoter, to je velmi pomalu, kdy jen občas vyběhne bublina a vše jen probublává. Chce to očistit hodně kořenové zeleniny, budu ráda, když pomůžete všechno umýt, oloupat a nastrouhat.“

Kluci se pustili do zeleniny. Mrkev, pastinák, petržel a celer. Ještě se nachystala cibule a česnek. Pak se očištěná žebra vložila do velkého hrnce se zeleninou, zalila studenou vodou, posolila a dala vařit. Přidalo se koření. Pepř, nové koření, bobkový list, sušená feferonka, mateřídouška a muškátový květ. Jak voda dosáhla varu, stáhl se plyn na minimum.

„Nesmí se vařit klokotem, ale ani mírně. Je třeba to pohlídat. Budeme vařit tak tři hodiny. Maso bude jako dech, ale nerozvařené. Zatím, křen s jablkem, s trochou cukru, citronu. Hořčice a chleba. Z vývaru uděláme rychlou cibulačku. Na to můžeme zase všechno připravit. Bude to chtít hodně cibule. Tu spaříme před loupáním horkou vodou. Nebudeme při krájení plakat.“

U cibule se kluci prostřídali. Kopec krájené cibule se nejprve dusil na másle. Pak se přidal cukr, cibule zkaramelizovala.

Trochu vína, po odpaření vývar z žeber. Dosolit, pepř a vařit asi čtvrt hodiny. V troubě se zapekla veka pokrájená na trojúhelníčky, potřená trochou másla a posypaná strouhaným sýrem. Kamil šel pro babičku. Přišla s úsměvem, odložila slamáček.

„Jste zlatíčka, Soupe à l´oignon a les nervures de la viande bovine par Colette. Naše nejčastější jídlo ve Francii. Blízko byl řezník a žebra nám nechával levně. Na trhu zas naseklou nebo jinak poškozenou cibuli pro rychlou spotřebu. Moc, moc děkuji a vyprosím si pak pastinák, zeleninu jsme vždycky jedli k žebrům, a chléb. Doufám, že je křen a máme hořčice.“

Zastavil se Jarda, že je nahoře v lednici přeuzená krakovská, a hned ho babičky pozvaly. Oceňoval hlavně polévku a říkal, že přivede příště Aničku, aby se ji naučila dělat.

„A cibuli vám doneseme, u Aničky jí mají půl mlatu.“

„Dnes, chlapci, maluju kostelík, za týden vám zase něco ukážu v albech a řeknu. Jste pro mne osvobozením. Díky.“

Když přišli nahoru, Kamil teď pořád rozesmátý zvážněl.

„Nevím, jak si to říkají milenci.“

„Že se mají rádi? Že je jim spolu krásně? To si říkáme, ne?“

„Ano, jen jsem ti to napsal, víš?“

„Vezmi si mě? To se stále bojíš říct?“

Hoch přikývl, přistoupil ke Slávkovi a políbil ho. Ten ho vzal do náruče a odnesl k sobě na gauč, rozložený od noci.