Předem ztracená věc

Léta sedmdesátá – 1972

Pod vysokým oknem do půli z mléčného skla, kam se prodíralo slunce mezi větvemi blízkého platanu, seděl na židli s koženkovým, zeleným potahem mladík v riflích a kárované košili s krátkými rukávy. Nervózně si mnul ruce a každou chvíli pohlédl k bílým dveřím. Na zdi bylo v rámech několik reprodukcí známých děl předních malířů, jak se říká. Jsou i nějací zadní, pomyslel si a skoro se pousmál. Dveře se otevřely a vyšla sestra se slohou papírů v ruce.

„Ještě trpělivost, pane Zikmunde, pan primář vás přijme. Za chvíli končí vizita. Nevadí, když otevřu okno?“

„Jistěže ne. Venku je krásně.“

„Někde u vody by bylo líp, viďte?“

„Máte pravdu, jen všechno je jinak.“

„Nemusíte mít obavy, váš…,“ udělala znatelnou pauzu, „váš kamarád je už mimo nebezpečí. Ostatně to vám všechno pan primář řekne. Tak vydržte.“

Usmála se a vyšla ven. Po rámu jednoho obrazu lezla vosa. Vzpomněl si, jak kdysi s kamarády chtěli vykouřit vosy z hnízda ve starém altánku. Málem museli volat hasiče, když vyschlé dřevo chytlo a kus stavby shořel. Ještě se mu vybavovaly další příhody, když se otevřely dveře.

„Prosím, pane Zikmunde, pojďte dál.“

Mladík vstal, pozdravil se s primářem a přijal nabízené křeslo.

„Jirka se z té otravy poměrně dobře dostal. Taky díky vám, že jste ho našel. Už s námi mluvil, ovšem potřebuje teď klid a hlavní problém bude, jak dalece je narušená jeho osobnost. Hned se na vás ptal, pozítří s ním budete moct mluvit. Nedělejte si, prosím, moc nadějí. Víte, čím vším prošel, podobné případy jsme tady měli. Bohužel většina končila špatně. Nechci vám nic zastírat. To na druhou stranu neznamená, že se z toho nemůže dostat. Potřeboval by péči rodiny. Tu nemá. Jistě, jste tady vy, ale po všech stránkách je to komplikované. Už jsme o tom všem mluvili. Sice je plnoletý, máte ho rád, ale víte, jak se na to dívají ostatní. Pořád je to v očích lidí něco špatného a zavrženíhodného. U nás bude rozhodně nejméně tři měsíce a uvidíme, jak se všechno bude vyvíjet. Mám jen obavy, aby to nebyla předem ztracená věc.“

„Díky, já si přece jen myslím, že to zvládneme. Snad, jak napsal v tom dopise, mě má taky rád a teď nám nic nebude bránit. Samozřejmě mimo mínění lidí. Už se dokázal předešlého života vzdát, ale podlehl výčitkám, obavám a lidské nenávisti. O tom se mi těžko mluví. Myslím, že v každém je něco dobrého, jen to musíme najít.“

„V tom s vámi souhlasím. A rozhodně vám přeji úspěch v tomto případě. To ukáže čas. Probereme vše podrobně, jak nám ukáží další výsledky. Pozítří se zastavte, pokud můžete, dopoledne, po deváté. Uvědomím je na oddělení. Jinak, jen abyste věděl, kontaktovali jsme rodiče, odmítli cokoliv. Je to smutné.“

Rozloučili se, mladík vyšel, kus parkem na Húskovu, kousek na zastávku autobusu. Odjížděl z Černovic se smíšenými pocity. Uvidí pozítří. Snad otrava nenarušila ještě víc jeho křehkou psychiku.

Konečně byl doma. Podědil s bratrem a sestrou domek. Sestru s pomocí rodičů vyplatili. Dolní část obýval bratr se svojí ženou a malým chlapcem, horní, rozlohou o něco menší, on. Ale nestěžoval si. Byl sám a horní byt s vlastním vchodem po malém schodišti mu vyhovoval. Kuchyňka byla útulná, s přilehlou spíží, dva pokoje a balkon. Stejně pokoj ještě neměl zařízený, jen ložnici. Většinou byl zvyklý trávit čas v kuchyni jako většina lidí. Jeho návštěvy byly jen občasné a těm ložnice stačila. Zato koupelnu měl přepychovou. Velká rohová vana, obložená jako celá koupelna imitací bílého mramoru, byla skutečně malým zázrakem. Jeden z jeho bývalých šéfů si ji objednal z NDR, ale nakonec mu tam, kam chtěl, nevlezla. A tady byla jako na míru. Nakonec ani nevyšla tak draho. Vysoká skříň v dolní části ukrývala pračku, nad ní byly osušky, ručníky a župany. Ještě koš na prádlo ve tvaru sedátka a další taburet před velikým zrcadlem s toaletním stolkem. Nástěnný plynový kotlík Bosch za zástěnou na schodišti sloužil k vytápění a na ohřev vody. Bratr měl stejný a kupovali je v Tuzexu. Kuchyně laděná do jemné oranžové vypadala, jako by tam stále svítilo slunce. V ložnici bylo všechno do stříbrna. V podstatě jen přes celou zeď šatní skříň se zašupovacími dveřmi, letiště se dvěma stolky a televize na naklápěcím držáku. Pod ní hudební skříň s radiem, gramofonem a magnetofonem. Všechno z druhé ruky, ale zahraniční. Pokoj byl prázdný a zatím se tam odkládalo, co nemělo použití.

Bratr pracoval v Tuzexu, i když ne zrovna na vysokém postu, ale díky tomu měl zase spoustu známostí. Ty byly cennější než peníze. Milan se vypracoval z prodavače na vedoucího velké prodejny obuvi. Ve svých šestadvaceti létech to byl úspěch. Trochu tomu napomohla náhoda, ale byl vždycky při všech hodnoceních ten nejlepší. Už od učňáku. Napomohlo tomu i to, že byl v osmašedesátém na vojně, takže se nijak angažovat nemohl. Měli představu s o dva roky starším kamarádem, když se uvažovalo o nové spolupráci s Baťou, že by do toho šli. Kamarád to zvládl a dostal se do kanadské Batawy, jenže z vojny se emigrovat nedalo. Měl v obchodě tři prodavačky, tři prodavače a paní v kanceláři, co byla zvyklá na vše kolem obchodu od výplat po objednávky zboží. Se všemi se snažil vycházet co nejlépe. Nebylo nad to mít v práci pohodu, což všichni oceňovali.

Jeden problém a vážný měl. Ne ani tak v tom, že byl homosexuál, ale ve výběru svých partnerů. Doslova ho přitahovali problémoví chlapci, kteří se neustále pohybovali na ostří nože mezi prostitucí a kriminálem. Měl utkvělou představu, jak některého z nich zachrání. Bohužel s nulovým úspěchem. Navíc riskoval své jméno i postavení. Ohledně toho měl věčné spory s rodiči, sestrou a hlavně s bratrem. Stejně tak to bralo i několik přátel. Snažili se ho seznámit s podle nich neproblematickými studenty všech možných škol nebo s chlapci, kteří se živili prací. Od pekaře, po kluka z baletu, nic. Zato stačilo, když potkal hezkého chlapce, co šlapal chodník, a byl ztracený. Výsledek byl vždycky stejný. V potyčce s nějakým pasákem si odnesl zlomené žebro. Jistě, udělal se z toho úraz na lyžích. A hoch ani nevydržel, než se žebro zhojilo. Že si přitáhnul filcky, svrab a kapavku, to byl dárek navíc, jak říkal jeho bratr. Před rokem, když jeden z jeho zachráněných hochů ještě vykradl jeho i něco u bratra, se strašně pohádali.

„Už je z tebe stejnej magor jako z těch tvých zkrachovanců. Nakonec mi nezbude, než mou půlku prodat, ať se s tebou otravuje někdo jiný. Všechny nás vystavuješ nebezpečí. To ti nedošlo, že tady mám ženu a dítě a nějakej kriminálník nás tady všechny oddělá, když dostane typ od tvýhoAdoniska?! Určitě jich polovina seděla. Na to dám krk.“

„Ty vůbec nevidíš, že jsou to lidi jako my. Jen neměli v životě štěstí.“

„A ty jseš co? Armáda spásy? Nic tě nepoučilo. Kterej to vydžel dýl jak měsíc?“

„Mirda tady byl skoro půl roku a kdyby ho nepotkali kamarádi…“

„Kamarádi z kriminálu, přišel před zimou, tak se mu líbilo v teple a na jaře byl fuč.“

Hádka nabírala na intenzitě, nepomohla ani Michaela, bratrova žena, která je přišla uklidňovat. Bratři pak pár měsíců spolu nemluvili. To se opakovalo i loni před Vánocemi. Opět další bezvýsledná hádka. Tak začal jeho příběh s Jirkou.

Ani na svátky si nepopřáli. Milan sice přišel, ale otevřela jen jeho žena.

„Nechce tě vidět, promiň, přeju ti, ať konečně někoho normálního potkáš.“

I u rodičů byla návštěva chladná a sestra s ním taky mluvit nechtěla.

Byl druhý svátek vánoční, pod mrakem, okolo nuly. Začal poletovat sníh a ochlazovalo se. Vracel se kolem nádraží. Měl tříčtvrteční dubeňák, kozačky s kožešinou a teplou šálu, napůl angoru. Nesl si v plátěné tašce dárky od rodičů a v očích měl slzy. Tohle bylo profláklé místo. Párkrát už tady sbalil kluka na jednu noc i jednoho, co vydržel snad měsíc. Nemohl se tomu ubránit nezajít tam. V hale bylo plno lidí. Na Štěpána se přece lidé navštěvují. Taky u pokladen byla malá fronta. Bokem u odpadkového koše zahlédl chlapce. Ošuntělý plášť, modrá šála přes ústa, kotníčkové boty a světle modré džíny. Černé vlasy mu padaly do čela. Ruce měl v kapsách. Ke koši směřovala matka s asi desetiletou dívenkou. Ta sotva nakousnutý krajíc spustila do papírového sáčku, zavrtěla hlavou a vhodila zřejmě svačinku do koše. Jak poodešli, hoch se rozhlédl, pak si napůl poklekl a rychle rukou zalovil v koši. Hned se přesunul dál k jízdním řádům a pustil se do chleba. Milan znovu zakusil ten pocit, kdy se v něm něco zlomilo. Doslova. Jako by slyšel ten zvuk. Jako úder do drátěného skla. Nevysype se. Jen se v něm rozběhnou praskliny jako pavučina.

„Čekáš na někoho?“

Hoch jako by se lekl. Uviděl teď jeho oči. Připadly mu jako oči divokého zvířete, chyceného do pasti. Přijde teď smrtící úder, nebo ruka rozevře železa. Svoboda, nebo smrt?

„Ne, není na koho.“

„Taky na nikoho nečekám, jen jsem si myslel, je Štěpána. Lidé mají k sobě blíž, navštěvují se, dávají si dárky, které předevčírem nestihli. Vidím, moc do zimy oblečený nejsi. Možná bys přivítal teplo a slušnou večeři.“

„Už jsem nechtěl, jenže…, ale neptáte se kolik beru a co všechno nabízím?“

„Je svátek, možná bych se jindy ptal, teplo, večeři, nemám žádné podmínky. Jistě, nejsem samaritán ani provokatér. Mysli si, že chci jen udělat někoho na chvíli šťastným, nenutím tě, všechno je na tobě. Milan.“

„Šťastným? Myslíš, že něco takového jde? Všechno je k hovnu. Lidi jsou svině, děsný svině. Proč jsem se narodil? Není tady pro mě místo. Ve sračkách mě počali a ve sračkách chcípnu. Jestli to myslíš vážně, je mi zima a mám hlad. Třeba jsešnějakej úchyl a chceš si mě naporcovat pod stromeček.“ Usmál se, prohrábl si vlasy a natáhl ruku.

„Jirka, i když je to jedno, že bych večer žil jako člověk. Nebo i kus noci. Ráno mě stejně vykopneš jako ostatní. Pak mě cajti vezmou dolů k záchodům. Pěkně podrž, hajzle, nebo tě sebereme. Pěkně vlezeš první do sprchy, ať něco nechytíme. Jo a teď ti tu prdel natrhneme, buzno. Člověku se chce zvracet, ale musíš držet, mlátí tě, škrtí a někdy i zkopou. Ale při tom tě drží dál od kriminálu, od pasáků. Jen tu chvíli přežít. Třeba jsem si to posral. Teď vytáhneš odznak nebo průkazku. Všechno, všechno se mi posralo.“

„Vím, není to lehký, jestli chceš, tak můžeme jít.“

Hoch rychle spolykal zbytek chleba, přes ústa si zase přetáhl šálu a šel. V tramvaji mu Milan koupil lístek. Prošli slabým popraškem k domku. Dole byl vidět svítící stromeček.

„Bydlím nahoře.“

Odemkl a vyšli po schodech. V předsíni si chlapec vyzul boty, svlékl kabát, pod ním měl jen starou flanelovou košili.

„Zajdi si do koupelny, vezmi si pak ve skříňce župan, já nachystám něco k jídlu a k pití.“

Otevřel dveře do koupelny a Jirka jen tiše hlesl.

„To je nádhera.“

„Tady máš mýdla, šampony, pánské voňavky, vody po holení. Ohol se, je tu k tomu všechno, nespěchej, pak přijď do kuchyně. Oblečení hodíme do pračky.“

Do trouby dal z ledničky upečené kuře, které myslel, že včera sní s bratrem a jeho rodinou. Vyndal bramborový salát, přidal majonézu. V lednici bylo pivo a dvě láhve vína. Sedl si a najednou cítil, jak se mu řinou slzy. O co je na tom líp než Jirka. Všichni ho odepsali, má všechno, ale nemá zároveň nic. Cit, lidský docela obyčejný cit mít někoho rád. Proč si nemůže najít nikoho normálního.

„Jseššáhlej stejně jako ti tví příživníci. Jeden hajzl vedle druhýho. Co chceš na nich zachraňovat. Jednou tě zavřou jako je. A dobře ti tak.“

To bylo poslední, co mu řekla sestra místo přání. Rodiče ani nic kolem toho nevzpomínali. Jen jak je v práci, aby si toho vážil, co má, ale nijak se nedotýkali ničeho, o čem by se mohli dostat do konfliktu. Jsou přece svátky. Nakonec jim byl za to vděčný. Přemýšlel o Jirkovi. Jistě, není první, a dokonce ani první z nádraží. Vždycky se to nějak zvrtlo, ale říkal si, teď je to jiné. A je? Ne, nepřinesl ho Ježíšek ani Děda Mráz, Santa Claus, PéreNoël, ani Saint Nicolas. Přineslo ho nádraží snad s velkým N, brněnská rola. Taky už zkusil místní záchody a jenom na rychlovku. Jistě, nebylo v tom nic, než se udělat. To jenom když už nemohl vydržet. A dávno. Tam hrozilo, že něco chytí, tady že o něco přijde. Každý takový nebyl. Někteří měli jen smutek v očích, ale zůstat nechtěl nakonec žádný. Přicházeli a odcházeli a každý tady zanechal kus svého neštěstí. Kolikrát se mu zdálo, že ho všechna hrůza jejich osudů zadusí. Ale nemohl jinak.

Ozvalo se nesmělé zaklepání.

„Jen pojď dál, Jirko.“

Dveře se pomalu otevřely a do kuchyně vstoupil jeho návštěvník jako herec na scénu. Bylo to jako blesk z čistého nebe. To nebyl zanedbaný, trochu ustrašený a ponížený prostitut, ale nádherný chlapec z družiny Erosovy, boha touhy a přitažlivosti. Teď jemná tvář, ostřejší nos, plné rty a oči žhnoucí příslibem neřesti.

„Pár modřin prosím nevnímej, ztratí se časem, než přibudou nové.“

Hoch svlékl květovaný župan a stál tam nahý jako antická socha. Pár modřin bylo skutečně vidět. Milan se nemohl pohnout.

„Díky za koupelnu, neboj se, nic nemám, ani kapelu.Můžeš cokoliv, nechci nic, jen ještě pak do koupelny do vany. Teď jsem se jen umýval pod sprchou. Ta vana je moc vody, tak když dovolíš potom.“

„Přiznám se, docela jsi mě dostal. Jistě vana platí, ale teď se obleč, pojíme.“

Milan vyndal pekáček s kuřetem z trouby na podložku a mísu salátu.

„Ukrojím ti, ale vezmi si pak, kolik chceš. A pivo na zapití.“

„Neřeknu ne, ale zatím jsem si nic neodpracoval,“ Jirka se usmál a teď se teprve jeho tvář rozzářila neskutečnou krásou. „Můžu ještě?“

„Jistě, ale máme i dort a vánoční cukroví. Můžeme si udělat grog, nebo punč.“

„Já skoro tři dny nejedl, jen jaks mě viděl, zbytky z koše. Lidi toho moc nevyhazují. Tácek s hořčicí a zbytek chleba. To většinou.“

Přesto nejedl rychle nebo hltavě, bylo vidět, že se umí u stolu chovat. Asi zažil i lepší časy. Neví o něm nic. Je lehké někoho odsoudit. To nikdy nedělal. Spíš v každém hledal jeho lepší stránky. Pojedli, dali si pivo.

„Jestli můžu, dort a cukroví až později. Můžu tě poprosit o kávu?“

„Jistě cokoliv, pokud to je. Kávu hned udělám.“

Umlel ji v elektrickém mlýnku. Hned se rozvoněla. Vyndal dva porcelánové hrníčky. Když ho podal chlapci, měl dojem, že má v očích slzy.

„Mám na kávu smíšené vzpomínky. Nádherné a strašné. Myslíš si, nejde to dohromady. Začly šedesátky. To jsme doma pili jen meltu. Kávu měli dospělí v neděli po obědě. Nádherně voněla a já byl do té vůně úplný blázen. Ale dostala ji jen starší sestra. Ta už chodila ke kasárnám šlapat. Vojáci moc peněz neměli, ale zvládla několik za večer a bylo to bez rizika. Důstojníkům to nevadilo a taky si přišli na své. Mně bylo třináct, když mě strýc znásilnil. Řval jsem, ale nebylo to nic platný. Naše bába mi pak řekla, neřvi, zvykneš si. Víš, kolik za tebe dostaneme? To nevydělají sestry s matkou za celej měsíc. A dala mi hrnek kávy. Já byl najednou strašně šťastnej, mám kávu, už jsem dospěl. To jsem netušil, že je to něco trestnýho a na kriminál. Občas v sobotu přijelo auto a v něm muž okolo čtyřicítky a jel jsem se strejdou většinou na chatu nebo do hotelu. Výborný jídlo i něco na pití, byli ke mně velice milí, pak si se mnou pohráli v posteli a mně se to moc líbilo. Doma bylo jen bití, nadávky, jediná babča mě chránila. Ona to nebyla až tak láska, jako obava, aby se nepoškodilo zboží. Nic jinýho jsem nebyl. To všechno jsem si začal až postupně uvědomovat. A poznal jsem, jak se k takovým jako já jiní chovají. Jenže jsem to měl v sobě asi vrozený. Na holky jsem nikdy nemyslel. Zato se mi líbil jeden spolužák. Chtěl jsem ho jen políbit, ale vyšiloval, že jsem buzna, že to máme v rodině, když sestry jsou kurvy. Asi ti to přijde hodně drsný, ale já tak žil. Jeden čas jsem si četl červenou knihovnu, co měly ségry, a doplňoval si tam místo holek kluka. Jenže jsem odrostl a už jsem nebyl atraktivní pro mou klientelu. V učilišti jsem zůstával na internátu a domů nejezdil. Bába umřela, rodiče chlastali a jednu ségru zabásli za prostituci. Nedávala si holt pozor. Ale mně milování chybělo. Pořád to bylo na basu. Ale využil mě jeden vrchní. Vyučil jsem se tesařem a jezdil s partou, co po stavbách dělá bednění při betonování. Našel jsem si večer místečko, kam chodily holky, a občas mně něco dohodily. Přišla vojna. Náš major to nějak vycítil a vojna byla v pohodě. Občas mě půjčil kamarádům na nějaký večírek. Po vojně na stejný místo, děláme teď po Brně. Já tady trochu fušoval místním, ale nedopadlo to dobře. Práskli mě polišům a dělám jim děvku. Ubytovnu na svátky zavřeli. O prachy, co jsem měl u sebe, mě tady pár kluků okradlo. Snad můžu dopít to kafe?“

„To myslíš, že tě vyhodím?“

„Moc jsem ti toho neřekl, jen abys věděl, kdo jsem. I když, asi jsi s tím počítal, kluk z nádraží. Slušní kluci jsou v kavárnách, na přehradě. Teď možná někde bruslí na zimáku. Já, taky bych chtěl normální život, ale žít s klukem nejde a ani bych to už nedokázal. Zkurvili mi ho, zvykl jsem si a už to jinak nedokážu. Za pár let se nikdo po mně neohlídne. Uchlastám se, prášky, tubera, i když nekouřím. Tak to lžu, kouřím strašně rád, ale né cíga. Nic nezměním. Aspoň jeden den budu mít svátek, takže dík.“

„Nebylo to hezký vyprávění, ale nemusíš přece tak žít. Můžeš změnit práci, prostředí, stýkat se s jinýma lidma a zařídit si život podle sebe. Najít si opravdového přítele, co ti pomůže.“

„Blázne, kde žiješ? Proto raději říkám lidem jako ty, v čem žiju. Aby si nedělali iluze o mně a mým životě. Už nic v něm neopravím, a kdybych to neřekl, časem by bylo všechno horší. Můžu do vany a půjdeš se mnou?“

„Samozřejmě, vezmeme si tam víno. Co zítra? Já mám volno a ty?

„Začínáme až osmýho ledna, podle počasí.“

V koupelně hned pustil Milan vodu. Stáli u sebe a připili si. Možná si kluk jen vymýšlí. Tak strašný život snad ani nemohl mít. To teď nevyřeší. Vysvlékl se a Jirka odložil župan. Stáli u sebe, jako by si prohlíželi svá těla. Přípitek a pak si sedli naproti sobě do napouštěné vody.

„Co chceš do vody? Sůl, pěnu nebo olej? Sůl je tady epsomská, himalájská, švýcarská, heřmánková, levandulová a mořská. Pěna taky mořská, rozmarýnová, kneipova a tropická. Olej zklidňující, z pomerančových květů a mandlový.“

„Tos vyloupil Tuzex?“

„Ne, brácha tam dělá, jenže teď spolu nemluvíme, bydlí pode mnou. Ale zásoby jsou.“

„Většinu z toho neznám, zvol podle sebe. Jen olej, ten jsem v koupeli neměl.“

„Miluju mandlový a trochu himalájské soli s bylinkami nejdřív. Mám tady taky houby, žínky a kartáče na záda, ale ty používám, když jsem sám, což je většinou.“

„Tomu nevěřím, že by nikdo nechtěl kluka jako ty. Krásnýho a s dobrým srdcem.“

„Bohužel jsem sám, ty bys mě nechtěl?“

„Bral bych všema deseti, ale to bych nesměl mít svou minulost. Té se už nikdy nezbavím. Ale rád přijdu, kdybys chtěl. No nechme takových úvah. Každý si to za pár dnů rozmyslí.“

„Otoč se, tohle je přírodní mořská houba. Pohraju si s tvými zády.“

Milan zastavil zatím vodu, na houbu dal trochu gelu a mazlil se zády před ním. Široká ramena, užší pas, jen se zastavil na jedné modřině.

„Nebolí tě ledvina?“

„Nevím, možná trochu, na to se vy… kašli. Musím v takovém krásném místě mluvit slušně. Jseš moc jemnej, na to nejsem zvyklej. Oplatím.“

Taky se vyměnili a Milan si po dlouhé době užíval hlazení.

„Klekneme si, dokud máme málo vody.“

Teď došlo na prsa a jejich klíny. To už bylo hlazení bez houby. Taky jejich penisy byly zcela připravené. Pomalu si je vzájemně hladili a smáli se.

Jirka se zohnul.

„Jen malý polibek. Moc se nelišíme. Asi to ode mě zní možná blbě, ale miluju tuhle mužskou krásu. Každý je trochu jiný. Bohužel jsou i ošklivé, ale musel jsem si zvyknout. Většinou to jde. Tvý brko je hrozinka na dortu večera. Jo, někdy jsem i romantickej, ale většinou pak dostanu pořádnou facku.“

„Tak to ti tady nehrozí.“

To už se k polibku skláněl Milan.

„Můžeme si dopustit plnou vanu?“

„Jistě. To hlavní si necháme do ložnice. Souhlas?“

„Samozřejmě, podle tvého přání.“

Chlapci dopili víno a ponořili se do vany. Z pěny jim vykukovaly jen hlavy. Jirka se trochu přisunul a prsty na nohou hladil Milanův penis a koule. Za chvilku se vyměnili. Odpustili a zase připustili teplé. Teď měli vodu jen po bradavky. Ruce si užívaly jejich těl. Pohoda, ano, tohle slovo vystihovalo náladu obou. Dobré jídlo, víno, teplá vonící voda a těla užívající si jemných milostných doteků. Kolik takových chvil měl Milanův sváteční návštěvník? A budou další?

Když vypustili vanu, Jirka ji hned opláchnul, vzájemně se utřeli a přesunuli do ložnice.

„Co chceš pustit?“

„Máš tam něco od Beatles? Miloval jsem je.“

„Jistě, najdu pásky, v podstatě mám všechno, co kdy nahráli. Díky kamarádce ve studiu v rozhlasu.“

Milan nasadil velký kotouč na studiový Akai.

„Nádhera, to se moc nevidí.“

To se už ozvaly skryté reproduktory ze čtyř míst. Hey,Jude.

„Není to úžasný? A přesto se rozešli. Co mohli vytvořit dál? Nebo možná se rozpadli právě včas. Dál by to už nebylo ono. Tak jako veliká láska, prý se taky může změnit i v nenávist. Říká se to. Já nikdy nikoho nemiloval. Neznám ten cit, jen z filmu nebo knížek. Musí to být krásný. Ale není to pro kluka jako já. Tu mou už dávno zabili.“

„To neříkej, každý může mít někoho rád. Jen ho musí najít.“

„Tys ho našel?“

Milan neodpověděl.

„Tak vidíš. A patříš mezi ty šťastný. Ne, nezávidím ti. Každej máme kus svýho osudu a nemůžeme ho změnit.“

„Věřím, že můžeme. Přece nechceš žít, jak žiješ!“

„Nechci, ale neměl jsem tu šanci, už bych nedovedl žít jinak. Říkají, že nemáme teď třídní společnost. To do nás klavírovali na školení. Vstal jsem a řekl, je to volovina, pořád jsou i dnes bohatí a chudí. No a co. Dostal jsem pak vynadáno a nedostal prémie ani za přesčasy. Ostatní se mi smáli, že jsem měl držet hubu a krok. Tohle krásný teplo domova neznám. Když jsem byl naposledy doma, jen na mě ječeli, ať navalím prachy. Matka přijela z porodnice. V jejích letech. Když jsem viděl toho malého kloučka, měl jsem pocit, že by bylo lepší, kdyby nepřežil. Co ho čeká? Nejraději bych vzal polštář a přitiskl. Zdá se ti to strašný, ale život bude mít horší než smrt. Nechal jsem svý úspory u jedný ženský, co tam chodí ze sociálky. Matka by je prochlastala. Kdoví, možná si je taky nechá, možná něco malýmu občas koupí. Už tam nepojedu. Už mě nenech mluvit. Všechno je špatně a já jsem tady, abych ti přinesl trochu, vlastně ani nevím čeho. Říká se tomu milování, ale není to láska. Tady v Brně kluci jdou do šlicu. Yesterday, krása, včera, včera, není včera, ani dnes, ani zítra.“

„Trochu se z těch chmur vymotej, jsou svátky.“

„Vím, jsem hovado. Přivedl sis mě, ne na to, abych ti tady brečel, ale aby sis zapíchal. Jak to chceš, můžu jakkoliv. Určitě chceš, no vem si šprcku. Jo, jsem čistej, ale ať máš jistotu.“

Jirka už klečel a otáčel se.

„Mám ti ji nasadit? Někdo to tak má rád. Neboj, dám do toho všechno. Jak říkáš, jsou svátky.“

To už cítil chladivý gel a prsty masírující jeho anál. Hned mu hlavou problesklo pár těch něžných a jemných. Tělo si rychle zvyká na lepší zacházení. Tohle si užije i on. Vždyť kdysi to bývalo i krásné.

Změnili polohu na bok i s přerušením, ať se oba dokonale vyšťaví. Končili s nohama na Milanových ramenou.

„Můžu oplatit?“

Jirka už svíral zadek svého milence, nepostřehnutelně si navlékl ochranu a už jeho prsty pronikaly. Jemné načínání jako pohlazení, Jirka si ho vypodložil tak, aby se dostal k prostatě. Nedalo se říct nic jiného, než že se zde snoubila zkušenost s dokonalostí.

„Nech to být, stejně by mě zajímalo, jak na tom John byl s Epsteinem. Ten byl teplej, ale homosexualita byla v Anglii trestná, dokonce dýl než u nás. Nějaký vztahy tam byly, ale to už dnes nikdo nepřizná. A když Brian zemřel, Beatles se rozpadli. Nikdy by nebyli tím, co byli, nebýt Epsteina. Vzdal to ve dvaatřiceti. Předávkování léky. Spíš sebevražda. To už se nikdo nedozví. To by byl nejlepší způsob. Usnout a už se neprobudit. Na ostatní způsoby musí mít člověk odvahu. Tu nemám. Tak dlouho mě otloukali, až je ze mě sračka. Promiň, nezlob se.“

„O ničem takovém nemluv. Tobě nebylo teď krásně?“

„Bylo, lhal bych, zase takovej tvrďák nejsem. Jenže to nebude mít žádný pokračování. Život je jinej, ne pohádka. Do osmýho musím nějak přežít. Nemám ani vindru. Tak třeba bys mi mohl něco, jo vím, neřekl jsem si. Po svátcích teď budou plný popelnice, ale i tam jsou strávníci, co si svůj obvod střeží.“

„Zůstaň tady u mě. Vezmu si dovolenou nějakej den. Oblečení mám plno. Něco můžeme koupit. Nemyslím jen do osmýho. Napořád, nebo jak dlouho budeš chtít. Mám tady prázdný pokoj. Měl bys svý soukromí.“

„Soukromí jsem nikdy neměl, to mi nechybí. Brzo bych tě omrzel jako hračka. Ty seš pán, nebo soudruh, to je jedno, ale já jen kmán. Dělal bych ti ostudu a ani by to nešlo.“

„Místo na ubytovně by ses přihlásil tady k přechodnýmu pobytu. Horní půlka domku je má.“

„Neblábol mi tu, ještě bych ti mohl uvěřit. Dáme ještě vanu, nebo je škoda vody?“

„Ničeho s tebou není škoda.“

Tentokrát zvolili mořskou pěnu.

„Byls u moře, Jiří?“

„Kdepak moře, v mládí Kačák, kde jsme chytali karásky a pekli si je nad ohýnkem.“

„Já byl u tří. V Jugošce Jaderský, v NDR Baltský a v Bulharsku Černý. Do Jugoslávie je problém, ale jinak žádnej. Nejvíc se mi líbilo v Bulharsku. Pláž a prázdno. Byl jsem tam se svazákama, měl z toho obavy, ale krásně jsme se tam vyblbli. A místní kluk co prodával zmrzlinu. Bylo vidět, že je na něco takovýhozvyklej. Krásný, ale krátký.“

„Jo, máš pravdu. Krásný je krátký. Tak si mysli, že jsem ten Bulhar.“

„Snad až zase vylezeme z vany. Nejsem jako kluci z pornofilmů.“

„Jenže takový film se točí i víc dní. Na plátně jim péra stojí furt. Skutečnost je vždycky jiná. To bych dělat nemohl. Aby pak na mě čuměl kde kdo.“

„Nechci, aby ses urazil, ale šlapat ti nevadí?“

„Ne, tam jsme jen dva, nebo i víc, ale nikdo nás nesleduje. I když se najdou voyeři, co dobře zaplatí za to, aby se dívali, jak si to dva kluci rozdávají. Ale už tam jiný nikdo není. Kluci v pornu mají pěkný prachy, ale nakonec skončí jako my. Prachy utratí, nic neumí, chlastají a berou drogy.“

„Neodpověděls, na to zůstat tady.“

„Zítra určitě, na rolu se mně po tomhle ráji nechce. Je to těžký, upřímně, nevěřím tomu. Nějakej den, pak mě budeš mít dost. To už znám a přistát pak na hubu do stejných sraček je o to horší. Tak si užijeme tohle moře.“

Teď se naoko potápěli a začali se pod vodou líbat. Vyblbli se jako malí kluci.

„Neboj, je tu kanálek a odpad, bráchu nevytopíme.“

„Asi by neměl radost, ze mě.“

„Neměl, ale to nám může být jedno. Nemáš hlad?“

„Strašnej.“

„Salátu je dost, ke kuřeti si přidáme opečenou prorostlou slaninu, nebo česnekovej špek.“

Jirka v hovoru stále méně utíkal k minulosti. Polibky přicházely i mezi jídlem. Krásně se smál a bylo vidět, jak je teď šťastný. Vždyť by to tak mohlo zůstat. Přesunuli se do ložnice. Jirka si prohlížel kotouče.

„Můžu Zeppeliny?“

„Cokoliv.“

„A můžu,“ sklonil se do Milanova klína.

Jeho rty byly hebké jak motýlí křídla. Zlehka klouzaly, shrnovaly a napínaly kůžičku. Jazyk si našel štěrbinku a snažil se ji prozkoumat. Dole se připojily ruce. Prsty poklepávaly na hráz jako na klaviaturu. Jemný stisk zubů se zvyšoval, obemknutí rtů sílilo až k neudržení. Milanovo tělo po několika záchvěvech povolilo a rozlil se jím nepoznaný pocit blaha. Ležel, těžce oddychoval a přitáhl si Jiřího na sebe. Pak ho přetočil a zopakoval, čeho se mu dostalo před tím.

„Nemusíš, jestli si nejsi jistý.“

„Chci a věřím ti.“ Rozhodl se. Bude si ho snažit udržet. Když pocítil první výstřik, byl zcela ztracený.

Leželi vedle sebe a drželi se za ruce.

„Asi budeš těžko věřit, ale tohle jsem neměl možná přes rok. To mí…,“ odmlčel se, „spíš zákazníci než milenci nedělají. Já jsem ten, co má přinýst ukojení. A že bych po něčem toužil i já, to je nezajímá. Ale tak to chodí. Můžu ještě poprosit o kávu?“

„Jistě, usneš pak?“

„Nechci usnout, jen tak ležet a všechno vnímat, abych měl o čem snít. Až budu zase u koše čekat na kus chleba.“ To už se rozesmál zvláštním osvobozujícím smíchem.

„Necháš mě do rána?“

„Ráno, to bude za chvilku, se oblečeme a půjdeme se projít. Zajdeme si na oběd. Do cukrárny, pak vinárna, vrátíme se domů a promilujeme další noc.“

„Bylo by to asi krásný.“

„Bude, jdeme na kafčo.“

Ono to ráno bylo až po desáté. Milan Jirku vybavil od slipů a tílka až po zimní bundu.

„Na boty se stavíme u mě v obchodě, ostatní máš velikostně jako já.“

Jirka neprotestoval, jen se tvářil nevěřícně. Když vycházeli z domu, potkali se s Milanovým bratrem, co šel od kastlíku na poštu u branky. Jirka pozdravil:

„Dobrý den,“ ale odpovědi se nedočkal.

„Bratr, toho si nevšímej, nemluvíme spolu.“ V duchu už viděl další důvod ke sváru.

V obchodě se kolem Jirky shlukla děvčata. Kozačky, polobotky, pantofle. Nechali si všechno v obchodě, jen kozačky si hned hoch obul. Byl překvapený, jak Milanovi říkaly pane vedoucí. Pak oběd, cukrárna a další nákup, ponožky, slipy, košile a svetr. Ve vinárně svařený vánoční punč a vraceli se domů.

„Od třetího do pátého ledna jdu do práce, pak až desátého. Mezi tím se ti můžu věnovat.“

„Myslíš to vážně?“

„Jistě.“

„To nejde.“

„Proč?“

„Na krásný si člověk zvykne rychle, ale pak je to horší, když se vzbudí ve škarpě.“

„Já to myslím vážně, jak tě mám přesvědčit?“

„Seš z jinýho těsta než já. Dělal bych ti ostudu. Neumím se ovládat, když chlastám, nevím, co je věrnost, to všechno špatný se v člověku nezlomí. Nechci ti ublížit. Neumím mít rád.“

„To všechno přijde a špatný se vytratí, zkus to, prosím.“

„Nikdo se ke mně tak nechoval, děkuju, ani to mi moc nejde. Nechci, aby sis myslel, že jsem tu jenom proto, že nemám kam jít. I když nemám. Nevím, jak to říct.“

„Zkus to, prosím.“

Jirka zůstal. Koupili si zelené, stříbrné a zlaté jmelí. Malý stromeček v kuchyni si přizdobili jablíčky a ořechy. Jmelí skončilo na lustru v ložnici a na stahovačce nad stolem.

„Dáme si ho všude. Pod jmelím se líbají lidé, co se mají rádi.“

„Nechci, aby tě to bolelo, neumím mít rád. Je to jenom vděčnost. Je mi s tebou dobře, ale to asi láska není.“

„Ale začíná tak.“

Dva večery věnovali kinu. Útěk se Stevem McQueenem a Cesta draka, premiéra den před Silvestrem, s Bruce Leem a ChuckemNorrisem. A konečně na závěr roku varieté Rozmarýn. Tady pomohla známost. Bylo vyprodáno už od podzimu. K tomu byli vybrat oblek, i když se Jiří zdráhal. Dokonce se podařilo sehnat i podobný jako měl Milan. Šedý se skoro neznatelným proužkem.

„Tak to je přímo zázrak. Budeme mít i stejné košile a vázanky. A máme místo uprostřed ve třetí řadě, druhý stůl od pódia s židlemi čelně. Nemusíme se nijak natáčet. Budeme perfektně vidět. Uvidíme, jací budou naši spolustolovníci.“

Rozmarýn byl jeden z prvních zábavných zařízení, kde už v šedesátých létech byl i striptýz. Prošlo jím spousta i začínajících umělců, budoucích hvězd. Měl malý balet šesti až osmi tanečnic, stálého zpěváka, zpěvačku, konferenciéra, hudební skupinu a pak množství hostujících umělců, hlavně zahraničních. Silvestrovský pořad letošního končícího roku byl obzvlášť bohatý. Jirka byl nervózní.

„Sice si pamatuju, co a jak, ale nechtěl bych ti udělat ostudu. Když něco, šťouchni mě loktem nebo nohou.“

„Odkud vlastně jsi?“

„Z Benátek, ale nad Jizerou. To moc lidí nezná. Nejezdí k nám ani vlak. Trať vede mimo. Akorát vím, že v zámku kdysi bydlel astronom a alchymista Tycho Brahe a další Kepler. Někdy za Rudolfa druhýho. A pak tam učil děcka Thunů Bedřich Smetana. Taky tam máme Karborundum, továrnu z konce minulýho století na brousky a cukrovar. Ale do školy jsem začal chodit do Staré Boleslavi. Tam jsme se přestěhovali. Jednou jsem napsal do úkolu z Boleslavy a učitelka mě mlátila po hlavě sešitem. Probírali jsme to přece, kost, kosti, tak i Boleslavi, kost je sice tvrdá, ale skloňuje se měkce. To už bylo do Prahy kousek. Tam byly většinou v práci ségry. A nejenom v práci, ale o tom víš všechno.“

Rozloučení v Rozmarýnu bylo skvělé. Měli krásné místo ke sledování pořadu. Velký program začínal v šest hodin večeří, která se sedmičkou vína, kávou a zákuskem s půlnočním šampaňským byla v ceně vstupenky. Jinak bylo možné si objednat cokoliv dalšího. U stolu jich bylo šest. Zamilovaná dvojička a staří manželé. Jirku představil Milan jako bratránka. Což vzhledem k oblečení bylo velmi pravděpodobné. Starší pár, Radek a Jana hned nabídli tykání a objednali čtyři vodky a dva banánové bolsy. Což hned Milan otočil. Viděl, jak Aleš má docela z takového rozjezdu obavy, tak dodal, že jistě i se svou partnerkou Pavlou jsou studenti, tudíž jsou jejich hosty, k čemuž se hned přidal i Radek.

„Jsem rád, Milane, žes to takhle vzal. Pamatuji, s Janou jsme kolikrát řešili, jestli si dáme večeři, nebo divadlo. Máme pochopení, už lístky byly dosti drahé. Takže jste i našimi hosty. Ať máme krásný večer, jednou pro vzpomínky.“

Aleš poděkoval. Navíc z pozdějšího hovoru vyplynulo, že jsou tady tajně. Rodiče z obou stran jim nepřejí.

Předkrm klasická šunková rolka, pak nadívaná krůtí prsa s bramboráčky, míchaný kompot. Milan navrhl pak červené víno a dali si tři sedmičky francouzského Chateau Tour de Calens. Nad tím se pak protočily oči Aleše, když viděl v nápojovém lístku cenu.

„Moji milí, na závěr roku přece nebudeme pít nějaké čučo. Ale byly doby, kdy nám posloužilo Rybízové, co se prodávalo v obchodě se zeleninou, viď, Jani.“

Večer začínal velmi hezky. Od dívenky s květinami, co chodila mezi stoly, koupili muži pro dámy dvě kytky karafiátů.

Pak si nechali udělat několik společných i jednotlivých fotografií od milého klučiny s Polaroidem. Předával fotky vždycky s nějakou vtipnou průpovídkou.

Program začal konferenciér přivítáním, pak taková spíš estrádní hudební skupina zahrála dvě písničky se zpěvačkou a zpěvákem a šestice baletek pěkně vyhazovala nožky. To už se střídalo jedno číslo za druhým. Kouzelník, klauni, akrobaté, veselé scénky, vtipy, všechno proložené písničkami známými z rozhlasu a televize. A blíž k půlnoci byly vtipy košilatější i odvážnější, baletky měly obrovský úspěch s kankánem. Pak měly jen titěrné plavky a paraplíčka. Na půlnoc byly na scéně veliké hodiny a kolem pak všichni účinkující. Na stolech šampaňské. S úderem půlnoci to byla pořádná salva. Všichni si přáli, objímali se a líbali. I tady u jejich stolu. Dvě dívky a dva muži při sporém osvětlení, prý z NDR, předvedli striptýz. Dívky se tam vlnily dlouho, ale jak mladíci odhodili kalhoty, bylo jen pár vteřin, aby se dámy mohly pokochat jejich nářadím, a začalo se stmívat.

„Na mužskou nahotu jsme si ještě nezvykli,“ ukazoval Radek. „Byl jsem v Západním Berlíně, tam je taková nahá šou celý večer, u nás mají lidi pořád plno předsudků.“

„To je i ve filmu. Herečka tam může být nahá polovinu času, ale z mužskýho stačí i kus nahýho zadku a už je to porno. A proč bysme se nemohly podívat na pěknýhomužskýho, jak ho pánbíček stvořil. No ne, Pavlo?“

Ta se červenala, usmívala a Jana pokračovala:

„Kolikrát jsou soutěže o nejhezčí nohy, a když tam za plentu propašují kluka, tak vyhraje. A prdelky mají chlapi taky hezčí. Co vy na to, kluci?“

„No to musí posoudit ženy,“ usmívali se kluci. Jo, ti by mohli povídat, jenže to by asi nekončilo dobře.

Program pokračoval až do dvou hodin. Za sloupovím udělali místo pro tanec, ale od jejich stolu se tam nikdo nevydal. Povídali si.

Bylo to velice příjemné setkání a domluvili se, že si ho hned někdy v půli ledna zopakují. Ještě adresy, telefony. Radek s Janou nebydleli daleko. Projdou se. Milan objednal taxi a nejdřív rozvezli Aleše s Pavlou, pak jeli domů.

„Bylo to krásný, to jsem ještě nezažil, moc ti děkuju. Jen se cítím takovým jako nevděčným. Nemám ti to jak oplatit.“

„To oplácíš tím, že jsi se mnou. Tím nemyslím jenom postel, ale přesně kde jsme byli. Sám bych tam nešel a jsem rád, že se ti program líbil.“

„Nejen program. Připadal jsem si tam jako v jiným životě.“

„To je snad dobře ne?“

„Asi ano.“

Po koupeli ještě krásné, i když ne dlouhé milování. Jirka si převezl pár věcí z ubytovny. Milan se zase potkal u schránky na poštu s bratrem. Jen se na něj škaredě podíval a pak třískl vchodovými dveřmi. Jirka chodil do práce a pak hned domů. Milan přinesl kopu zahraničních časopisů o bydlení a prohlíželi si je po večerech. Jak zařídit prázdný pokoj.

„Něco si z výplat ukládám, tak to můžeme použít třeba na koberec,anebo něco jinýho. Tolik toho zase není, ale abych něčím přispěl. A mám už domluvenou autoškolu.“

„Skvělý, mohl bys třeba rozvážet zboží nebo studenou kuchyni, prostě nebudeš za každýho počasí venku a s penězi se neplaš. Nech je zatím, kde jsou. Já mám ještě něco uloženo z dědictví, ale na celé zařízení by to ještě nebylo. A v sobotu dvacátého máme scuka v malé vinárně na Zelňáku. Je to ve sklepě a jsou tam takový výklenky. Radek má narozeniny.“

Setkání s novoročními přáteli bylo hezké. Ve vinárně byla hudba z magnetofonu, příjemné posezení, ceny mírnější než v Rozmarýnu. Dali si kachní stehno, dvoje knedlíky a zelí. Vínečko Rulandské modré od Znojma, na stole svícny, pak ještě topinky a tatarák. V únoru má narozeniny Pavla. Hned si tady domluvili místo na sobotu sedmnáctého. Teď platil všechno Radek a nenechal si to vymluvit. Příště se oba podělí, aby mladí nemuseli sahat do svých nepatrných úspor.

„Až budete jednou zajištění jako Milan, nebo staří jako my, tak to zase někomu oplatíte.“

Leden proběhl bez problémů, i další setkání ve vinárně. Sněhu bylo mimo ulice a chodníky okolo dvou centimetrů a byl špinavý od kouře, sazí a prachu z škvárového posypu. A únor se přehoupl do března. Ten byl dosti chladný, do přírody moc nelákal. Kluci si upravili na Milanově půlce zahrady záhony a vyseli petržel, mrkev a koncem měsíce hrášek. Chodili do kina, dvakrát divadlo a balet.

Jirka byl z baletu unešený.

Velikonoce byly až třiadvacátého dubna. Vzali si oba pár dní volna a vyšel jim celý týden uprostřed s Velikonocemi.

Milan sehnal podnikovou rekreaci pro dva. Že nejede s holkou, ale s bratrancem, nikdo neřešil. Jistě je třeba to využít, když žádná ščabajzna není na dohled, řekl jejich důvěrník přes ROH. Ono lidi v podniku se o to zrovna nervali. Na klasický houby, koupání, opalování a lesní plody bylo brzo. Na bruslení a lyžování pozdě. Dokoupili Jirkovi vybavení, hlavně dobré boty, co chrání i kotníky. Taky to bylo v dosti neznámém místě, někde u Roštína. Doma si prohlíželi mapu. Potom jízdní řády.

„Vlakem z Brna do Kyjova a pak autobus, nebo vlakem do Kroměříže a zase autobus.“

Nakonec zvolili cestu přes Kyjov, kde bylo méně čekání. I tak budou potřebovat tři hodiny. Hlásit se tam mají během dopoledne. Taky přijeli po deváté a ještě je čekaly dva kilometry pěšky. Na cestě se potkali s dalšími rekreanty. Část mladších zrychlila. Poháněla je vidina piva. Kluci se nikam nehnali a přidali se ke dvojici vysokého chlapce a menší dívky. Oba s velikými a zřejmě těžkými batohy. Jirka se hned nabídl, že si batoh se Zuzanou na cestě vymění, a měl sám co dělat. Oba byli rovněž prodavači z Obuvi, ale z Pardubic. Byla to taková výměna mezi podniky. Oba velmi hovorní. Než se dostali k chatě, věděli o nich, že se zatím nevzali a jsou spolu jen na psí knížku. Amatérští přírodovědci. Hned po cestě si vyslechli, že tady v Chřibech, jak se nazývá tato část Středomoravských Karpat, roste plno druhů našich zemních orchidejí, že blízko je nejvyšší vrchol oblasti Brdo s výškou pět set osmdesát sedm a půl metru a je tam dřevěná rozhledna, kterou určitě navštíví. To se ponořili do lesů. Vrchy z levé strany Bořešín, Adamova jáma, Tvarůžek, Jeřabčina skála, Kamenný kopec a Brdo. A určitě den musí věnovat hradu Buchlov, ale měl by tam prý být zájezd autobusem. Kluci jim akorát řekli, že jsou bratranci, a Táně a Romanovi to stačilo. Došli k chatě a taky si dali první pivo. Táňa ho tam kopla dřív než Jirka. Pokoje v chatě už byly obsazené. Zbyla jen jedna čtveřice a oni. Chatek plno. Všichni zase měli strach, že tam bude zima. Jim a dvojici, co přišla, nabídli každému chatku. Byli sice pro čtyři, ale nač se tísnit, když je místa dost. Topení tam bylo elektrické. Pokud by jim byla zima, o to víc se mohou k sobě přitisknout.

Ubytování bylo rychlé a hned byl oběd. Kyselica a guláš. Ven pak směřovalo jen několik rekreantů s dětmi. Zůstali u hřiště, pískoviště a kolotoče. Kluci vyšli s jejich sousedy do lesa. Ti věděli všechno o každé rostlince, keři, stromu. Večer klobáska. Někteří zůstali u piva, další skupinka u gořaly, jak se tady říkalo, a jen jejich skupinka zvolila víno.

Dlouho neponocovali. Snídaně byla od šesti do osmi. Taky si nahlásili, kdo půjde na túru. Ti ráno dostali oběd s sebou.

Nikdo se k jejich čtveřici nepřidal. I když tady byli maximálně čtyřicátníci a většinou hodně mladších, prý si chtějí odpočinout od běhání a stání v krámě.

Vyrazili hned lesem s převahou smrku. Výš byly původnější porosty buku a dubu s habrem. Rozhledna už vypadala, že dosluhuje, a říkalo se, že ji brzy zavřou. Přesto výhled byl úžasný na všechny strany. Viděli všechny vysoké kopce. Svahy s loukami, kde roste mnoho vzácných rostlin, jak říkal Roman.

„Z orchidejí je tady bradáček, vemeník, dva druhy vstavačů, ale i střevíčník a hlístník. Bývají na okrajích luk, přesně co vidíme.“

Taky ukazoval, kde je Buchlov, Buchlovice, Velehrad, Staré Město, Bunč, Střílky.

„Škoda že trochu v dálce je slabá mlha. Bylo by vidět mnohem dál, tady pod námi v Salašské hájovně byli za války partyzáni.“

Hledali pak vyhlédnuté lesní paseky a louky. Našli kvetoucí palice áronu východního a největší radost měl Roman z hlístníku hnízdáku, který našel Jirka, když si šel k jednomu křoví odskočit.

„Tady je něco jak z umělé hmoty, pojďte se podívat.“

„To je taky orchidej, jen květy jsou malé a celá rostlina je spíš medové barvy. Nemá totiž zelené listy, takže roste díky soužití s houbami, které zase tvoří mykorhizu s kořeny listnatých stromů.“

Ještě našli stvol lilie zlatohlavé, co ještě nekvetla, a veliký porost dávno odkvetlých sněženek. Na lesní cestě našli celé stádečko smržů, i když některé už byly přestárlé. Později ještě další, ovšem jiný druh. Roman vysvětloval, že se liší jak zbarvením, tvarem, třeněm i nasazením klobouku.

„Ten první, světlejší hnědý se silnější nohou je smrž kuželovitý, ten tmavý do špičky je smrž polovolný, obojí výborné.“

Ve vlhčím lesíku s listnáči bylo plno mladých kozáků, ve smrčinách kováři. A čarovný kruh čirůvky fialové, co roste hlavně na podzim.

Úlovky jim po dohodě udělal kuchař. Smrže plněné sekanou a ostatní houby přišly do polévky.

V půli týdne se jelo na krásný hrad Buchlov a do zámku v Buchlovicích, kde právě začaly rozkvétat fuchsie, kterých tady byla veliká sbírka. Velikým parkem s mnoha rododendrony prošli jen kousek. Díky Romanovi se dověděli víc jak od průvodců.

Týden uběhl velice rychle a najednou byli zpět na roli v Brně. Milan byl rád, týden si užili nejen s krásným milováním. Jirka se zajímal o všechno, co dřív neznal, s nepředstíraným nadšením. Všechno bylo na nejlepší cestě. Paní pošťačka se dala s nimi do řeči. Nějak došlo k tomu, že Jirka je tesař. Zmínila se zase dál a jeden soused z ulice potřeboval opravit kůlnu, další stůl do altánku a fušky se jenom hrnuly. Milan byl rád. Chodíval domů některé dny až po šesté, ale Jirka končíval po druhé. Tak krásně volný čas vyplnily jeho práce se dřevem. A byl to i další přínos finanční. Jirka se také rád staral o záhony se zeleninou. Potkával se na zahradě s Milanovou švagrovou a malým Tomem. Nejdřív se jen pozdravili, ale klouček si strejdu Jirku oblíbil. Ten ho vozil v korbě kolečka, udělal mu dřevěnou lokomotivu, na které se dalo pojíždět. Tomíkova máma sice věděla, kdo Jiří je, ale viděla, že to není žádný lempl a děti má rád. Časem se dala do řeči, přinesla kávu, chvilku poseděli a přivítala jeho pomoc na zahradě s těžšími pracemi. Milan byl rád a netušil, k čemu se schyluje.

První problém vznikl, když je vyhledala Jirkova sestra. Líčila události u nich doma. Otec i jedna sestra ve vězení, matce odebrala jejich pozdního bratra sociálka do domova. Druhá sestra je těhotná a ona už je za rok na třetím místě. Samozřejmě chtěla peníze a začala Jirku obviňovat, že odešel z domu, že si žije, zatímco jeho rodina je v prdeli.

Začali se hádat a Milan se je snažil uklidnit. Nakonec ji Jirka vyhodil.

„Říkal jsem ti, že mě předchozí život dostihne. Nemohl jsem jí dát peníze, to bysme se jí už nezbavili. Jak pomoct nevím. Prostě jsme z jinýho těsta. Bude to noční můra.“

Od té doby se Jiří změnil. Nesmál se a byl myšlenkami jinde. Stěžoval si na bolesti hlavy a kolikrát se choval, jako když je zcela nepřítomný. Žádné Milanovo utěšování, že za to přece nemůže, nepomohlo.

„Předtím by mně to bylo jedno. Udělals ze mě jinýho člověka. Ne, neber to ve zlým, ale vidím, kam patřím. Nejlíp by bylo nebýt.“

„O čem to mluvíš? Nemáš za tvoji rodinu žádnou zodpovědnost.“

Jirka se přestal smát. Jediné hezké chvilky teď měl s malým Tomem na zahradě. Milanův bratr se vracel z práce až po šesté hodině, tak se neviděli. A Michaela, švagrová, se na odpoledne, kdy přišel Jirka, těšila. Mohla bez obav nakoupit, zajít si ke kadeřníkovi, cokoliv si vyřídit. Jedno odpoledne bylo všechno jako jindy. Odešla a Jirka s Tomem si hráli. Zrovna když ho vyzvedl do náruče a Tom ho pusinkoval na tvář a říkal, jak ho má rád, se vrátil Milanův bratr Rosťa.

Nejdřív je úplně ztuhlý pozoroval. Jirka byl k němu zády, tak ho neviděl. Pak se k nim vrhl, Toma vytrhl Jirkovi z náruče. Ten začal křičet, Rosťa ho strčil za jejich dveře a zamknul. To se zrovna vracela jeho manželka. Na Jiřího křičel, že volá bezpečnost, že chtěl zneužít syna, na jeho ženu, že se určitě s ním kurví. Jiří šel nejdřív nahoru a pak rychle odešel. Oba manželé se strašně hádali, jen se hádka přenesla domů. Tomášek křičel, že chce Jirku, a otce kousl do ruky. Ten ho začal fackovat, a když ho bránila matka, vrátil se Milan. Snažil se je odrhnout. Rosťa se vysmekl a vyběhl ven. Plačící Michaela všechno vyprávěla. Na dotaz, kde je Jirka, jen řekla, že šel taky ven. Milan běžel nahoru, ale nenašel ho, jen na stole byl papír:

„Promiň, nepatřím do tvojeho světa, měl jsem tě rád.“

Dveře do koupelny byly otevřené a z lékárničky zmizely všechny léky, co tam měl z dřívějška na bolest. Milan se obával, kam mohl odejít. Vzpomínal rychle na všechno z poslední doby, co by mu dalo nějaké vodítko. Jedině jeho bývalá ubikace. Snažil se tam co nejrychleji dostat. Proběhl do dvora. Ještě schody. Měl tenhle pokoj. Uvnitř ležel muž v teplácích a kouřil.

„Prosím vás, je tady Jirka?“

„Jo, asi se šel koupat a asi ho bolí hlava, něco hledal ve skříni v lékárničce.“

„Kde jsou koupelny?“

„Na konci chodby.“

Milan vyběhl, otevřel dveře, prázdno. Vedle druhá měla zamčené dveře. To už se tam sešlo pár mužů.

„Je tam zevnitř petlice, to neotevřeš, jenom vyrazit dveře.“

Volal, zevnitř žádná odezva. Rychle vysvětloval, co se stalo. Jeden z mužů se nabídl, že dveře vyrazí, ale opravu platit nebude. Šlo to rychle. Ve vaně bez vody ležel Jirka.

„Chlapi, zavolejte sanitku, prosím.“

Milan se ho snažil probrat. Sanitka přijela velmi rychle. Prohlídli si krabičky od léků na zemi.

„Prášky na spaní, na bolesti. To bude dobrý, nebojte.“ Ještě mu řekli, kam ho vezou.

Když přijel do nemocnice, nechtěla mu sestra nic říct. Teprve druhé řekl, že je bratranec. Za chvíli přišla a ujistila ho, bude to dobré, ale předají ho do Černovic na psychiatrii, kam se může pak obrátit. Nemá cenu tady být. Snad se všechno zase spraví. Jak se vracel, čekala ho uplakaná švagrová s malým Tomem.

„Našels ho?Co se stalo? Rosťa se ještě nevrátil.“

„Pokusil se o sebevraždu. Mluvil o tom už dřív. Vzal mi doma prášky na bolest a pak i na bývalé ubytovně a ještě na spaní. Je z toho venku, ale bude na psychiatrii.“

„Kdy přijde strýc Jirka? Co je psychiatrie? Zůstaň tady, Milane. Táty se bojím, zbil mě.“

„Tomíku, jdi si hrát do pokojíku, musíme si něco říct.“

Klučina odcházel nerad.

„Požádám o rozvod. S Rosťou to nejde. Najdu si něco, vím, s děckem to bude těžký. Strašně se změnil. Domů chodí až večer, někdy vůbec a Toma bije. Pro nic. Víš, že s Jirkou nic nemám, povídal mi o sobě a o vás. Tom ho má rád, protože si s ním hraje, povídá si s ním, prostě chová se k němu, jako by byl jeho táta. Rosťa je sice tvůj bratr, ale opravdu to už nejde snášet. Viděl jsi sám, jak se chová.“

„Pokud se rozvedeš, což asi je jediné řešení, pak půjde z domu on, ne ty s Tomem. Budou pro to i rodiče. Na tom se dohodneme. Dáme dohromady peníze, já toho moc nemám, ale sestra, rodiče, něco se půjčí. Nemusíš se bát.“

Bouchly dveře a vešel Rosťa. Bylo vidět, že je značně opilý. Hned začal křičet.

„Co tady chceš, ty zasraná buzno. Jednoho jsem vyhodil a už je tady druhý. Taky chrápeš s Míšou? Oba, vy hajzli, se tváříte jako teplouši, ale kurvíte se s mojí starou. Kdoví, čí je ten fakan. Udělám s váma pořádek. Nahlásím vás, zatočí s váma.“

„Běž si radši lehnout a vyspi se z opice. Jinak volám, ať tě odvezou na záchytku.“

To ho nějak zastrašilo. Taky se sotva držel na nohách. S nadávkami si šel lehnout.

„Vezmi Tomíka a pojďte spát nahoru.“

Ráno už byl Rosťa pryč. Nechal na stole papír, šel podat žádost o rozvod a mají se sebrat a do týdne zmizet.

„V klidu, jedu hned za našima. On je ten, který odsud potáhne. Neboj se, všechno vyřídím.“

Kupodivu rodiče to nepřekvapilo.

„Tomášek, když byli u nás, plakal, že tatínek bije jeho i maminku. To musíme vyřešit. Nedopustím, aby jediného našeho vnuka někdo vyhnal. Máme známého právníka. Prosím tě, jak je s Jirkou? Chtěli jsme vás pozvat k nám. Vím, nepřáli jsme tomu. Ale snad bude v pořádku. Takový kluk, i když prošel kdoví čím, nemůže být špatný člověk, když má rád děti.“

„Jak bude moct přijímat návštěvy, řekni. Myslím, i my máme na všem vinu. Chtěli bychom se za ním zastavit. Snad bude všechno, jak má být. Míša ať si nedělá starosti. Jistě, Rosťa je syn a taky o nic nepřijde. Dostane zaplaceno. Ale ztráta rodiny, ta se penězi vyjádřit nedá.“

V práci se zastavili přátelé z Rozmarýnu. Aleš s Pavlou chystají svatbu. Radek s Janou jim sehnali jednopokojový byt.

„Počkáme do září, chtěla bych vás tam mít. Taky nemáme svědky, tak myslíme na Janu a Jirku. A až půjdou návštěvy, rádi se za ním zastavíme.“

To konečně chtěli i Radek s Janou. Není nad dobré přátele.

První setkání s Jirkou oba proplakali.

„Po tom všem o mě stojíš? Přinesl jsem ti jenom neštěstí.“

„Naopak, štěstí!A to si nenecháme vzít. S tebou se i smířili rodiče a chtějí tě navštívit. Na Tomáška musíš počkat. Ptá se každý den, ale tady to prostředí by asi nebylo vhodné. Těší se, až se uzdravíš. Bratra vyplatíme, nějak to dáme dohromady.“

„Mám v práci spoření, moc to není, ale dám ho rád.“

Seděli v zahradě a povídali o všem možném.

Když pak všechno ještě probírali s přáteli z Rozmarýnu, Radek nabídl v případě i finanční pomoc. Končil srpen a Jirka se vracel domů. Přijel s Milanem a přišla i sestra, rodiče, Míša s Tomem a přátelé z Rozmarýnu. Nikdo se nemohl ubránit slzám. Jen Tomášek byl nadšený a smál se.

„Proč všichni pláčete? Jirka zase půjde pryč? Nepustím ho.“

Ten nastoupil zatím jako závozník, než si dodělá autoškolu. Proběhla svatba Aleše a Pavly. Bohužel bez jejich rodičů. Všichni pomohli s vybavením domácnosti. Na nábytek dostali novomanželskou půjčku.

Ráno po svatbě se klukům moc vstávat nechtělo.

„Škoda, že jsme tam taky nemohli stát. A moc se mi líbil obřad v kostele. Byl slavnostní a takový bohatý.

„My snad nepotřebujeme úřední ani církevní povolení. Vzájemně jsme se zaslíbili jeden druhému, když ses vrátil domů.“

„Je to krásné slovo. Někam patřit, mít se kam vracet, moc ti děkuju, Milane.“

„Nemáš za co, lásko. Teď si tě můžu užít úplně ve všem.“

Ruce směřovaly od ušních lalůčků dolů. Přes krk, klíční kosti, lopatky, prsa, k bokům. Za nimi ústa s polibky.

„Pořád bych hladil a líbal tvý tělo. Objímal a ochutnával všechna místa rozkoše.“

„Já to tak krásně říct neumím. Jenom to, že s tvými polibky ze mě spadlo všechno z minulosti, jako bych se vysvlékl z kůže pošpiněné mým dřívějším životem. Cítím, jak do mě vstupuješ, ale já prožívám i pocity, co jsem nikdy neznal.“

Někdy i ta předem ztracená věc vyjde. Když jsou kolem přátelé a trochu skutečné lásky.