Druhý

Léta sedmdesátá – 1970

Bylo hodně po půlnoci. Na konečné na lavičce seděl mladík v džínovém kompletu s pouzdrem. Housle nebo viola?

Podle velikosti zřejmě to druhé. Jistě, lidé vždy myslí na housle. Viola a to je jako co? Trochu přerostlé housle. Střední altový hlas. Zvuk je temný, prý v nejnižším ladění až výhružný. Housle s vyšším hlasem a s nízkým violoncellem a kontrabasy a mezi tím…

„Chlapec má delší ruce, dosáhne na hmatník, na housle je moc zájemců, ale mohl by zkusit violu, paní.“

To znělo tak, tak krásně, viola. Pak talentovky na konzervatoři. Ani ho nenechali dohrát kousek Telemanna.

„Výborně, chlapče, s violou je to bída.“

Absolventský koncert se dvěma kolegyněmi. Debussy, sonáta pro flétnu, violu a harfu.

Po vojně v ASU konkurs do divadelního orchestru.

„Bože, tebe snad přivál samotný Apollón. Máme čtyři violy. Jeden náš violista si ráno udělal kafe, luštil křížovku a v půli písmena bylo po něm.“

Všechno šlo bez jediného zádrhelu. Jenže vždycky byl až ten druhý. Starší bratr byl tím hýčkaným, obletovaným, celá rodina se sjela na jeho promoci. Právník, úspěšný hoch. V osmašedesátém náhle onemocněl a téměř rok se všichni o něj báli. Zatím se všechno vyvrbilo a je zase úspěšný.

„A co váš Niki, hraje vůbec někde? To není symfonický orchestr? Jo hraje v tom podzemí, kde je vidět jen hlava dirigenta? Tam asi moc neplatí. A jeviště je prý plné prachu, aby nedostal tuberu.“

Pousmál se, vlastně ani vůbec nevěděl, co ho přimělo sednout si tady a rozjímat. Nespěchal. Kam taky. Jeho bydlení byl podkrovní pokojík v činžáku, vestavěný ve střeše. Bylo jich šest a uprostřed byli muži, ženy a koupelna.

„Snad vaše hra nebude tady nikomu vadit,“ ujišťovala ho správcová.

Vadila. Jeho sousedka byla barmanka. Večer sice mohl hrát, ale to taky byl v práci, dopoledne ani vrz. Milostivá spala. Tak chodil na dvůr, kde byla kdysi nějaká dílna a kde sušily ženské prádlo. Mezi šňůrami s prostěradly, kapnami a polštáři zněl Mozart, Strauss, Hindemith a u kalhotek a podprsenek Bach a Beethoven. Zvykl si. Ostatně co jiného mu zbylo. Občas měl i posluchačstvo z místních paniček. Jo, kdyby hledal nějaké povyražení, rozhodně by se našla nějaká, kterou manžel zanedbává a volí raději kamarády u piva. Jenže Nikodém měl smůlu. I v tomhle. Líbili se mu kluci a žádný takový aspoň pro potěchu oka do sušárny nezavítal. Spíš se s maminkou přibatolil malý klouček a chtěl zahrát Skákal pes a jiné hity z mateřské školky.

Vojnu sice prohrál ve vojenském putovním souboru.

„Viola? Ty vole, někam tě upíchneme, do dechule se nehodíš. Zahrát nějakej parádemarš. Máme tady estrádní orchestr. Vozíme po posádkách kulturu. Mohl bys taky tady s jedním magorem nacvičit takovou šaškárnu. Hudební klauni, to se kluci poserou smíchy.“

Fanouš byl opravdu magor. Ale jejich klauniády měly obrovský úspěch. Dvakrát byli i v televizi. Samozřejmě, že příbuzenstvo i s bratrem hned přispěchali s tvrzením, jak hluboko až Niki klesnul.

„Nakonec bude hrát v cirkusu. To nemusel dělat konzervatoř.“

Rodiče se zasmáli. Zato z toho, že je teplý, moc radosti neměli. A hlavně bratr měl starost, aby tahle úchylka nepošpinila jeho bezvadnou pověst. Takže domů jednou za čtvrt roku. Ukázat se, že žije. Všichni měli starost, aby si nějakého buzíka nepřivezl. Nemuseli, nebyl. Široko daleko žádný. Myslel si, že mezi herci, zpěváky a tanečníky si určitě někoho najde. S nikým se moc nestýkali. To byli ti nahoře. Do jejich orchestřiště nepáchla ani noha. Až na jednu herečku, která jim tam spadla. Zrušila tympány a triangl prý měla zaražený až v pi… Sice se šuškalo o tom a o tom, ale prostě cestička k nim nevedla. 

Jo, Fanouš. Ten vlezl na cokoliv.

„Ošukal bych i teplýho nebožtíka. Za studena už by to nešlo.“

Člověk nikdy nevěděl, jestli je jen takový magor, nebo to myslí vážně. Po malém románku ještě na konzervatoři, to byla škola. Občas spávali na hotelu a pěkně si zařádili. Jinak Fanda hrál na klavír a na kolchoz. Měli pásmo sovětských častušek, ze kterých si dělali pěknou prdel. Ale i krásné lidovky. Táhlé a plačtivé, kam se ke garmošce Chromce viola docela hodila. Dokázali rozplakat staré fronťáky. Ale kde ty loňské sněhy jsou?

Bylo hezky. Tady už světelný smog byl mírnější a šlo vidět i hvězdy. Taková skoro kýčovitá romantika. Ještě by se mohl objevit nějaký mládenec. Nikodém přivřel oči a v duchu si maloval střapatého klučinu s rozpustilým úsměvem, vždy dobrou náladou, trochu většího jako on. Sportovní týpek, ne až tak ztřeštěný jako byl Fanouš.

„Čau, jestli čekáš na šalinu, tak už nic nejede, až ráno.“

Promluvil na něj jeho sen. Nebo to není sen? V první chvíli to nedokázal rozeznat.

„Ne, bydlím kousek odsud. Jen je hezky, jsem noční sova, vlastně jsem přijel z práce. Hraju v opeře. Tedy v Janáčkově divadle.“

„Hraješ na violu? Pouzdro je větší.“

„Jseš taky muzikant?“

„Kdepak, ale brácha chodí do houslí. A rozměry mám v oku. Učím matematiku a biologii. Bydlím taky kousek, je krásně, tak jsem se šel projít. Myslel jsem, že ještě stihnu hospodu. Bývají tam dýl, ale mám smůlu. Říkal jsem si, zítra je sobota, můžu si přispat, tak dám dvojku vína.“

„Kde tady bydlíš?“

„Jak jsou za sebou ty tři činžáky, tak v tom posledním v podkroví.“

„To se povedlo, já v tom prvním, taky v garsonce nahoře. Jinak jsem Nikodém, Niki, a na lahvinku tě můžu pozvat. Mám docela zásoby. Máme jednoho klarinetistu z Hodonína.“

„Drahoš,“ podával ruku, „to rád přijmu, pokud nespěcháš do postele, a oplatím.“

Niki vzal pouzdro a vyšli k spícím činžákům. Sem tam svítilo ještě okno nebo namodrale blikalo od televize. Odemkl a vyšli po schodech na půdní vestavbu. Svítila tu dvě světla.

„Tak tě vítám, moc se nerozhlížej. Mám tady bordel. Posaď se na pohovku, donesu víno.“

Z malé ledničky vyndal sedmičku a z linky dvě vinné sklenice.

„Nevím, jestli ti bude chutnat. Je spíš sladší, muškátové.“

„Nejsem vinař ani znalec, ta výborná jsou prý spíš kyselejší, taky mám rád sladké.“

Niki nalil.

„Snad na seznámení. Ne?“

„Jistě, jsem tady od podzimu, ale s nikým jsem se tady ještě neseznámil, mimo kolegy a kolegyně v práci.“

„Úplně stejně. Zítra jdu až po poledni, tak můžeme pokecat. Donesu ještě solený mandle a čokoládový bonbony, když máš rád sladký. A mám tady i klobásky, když nám vyhládne.“

Chlapci si trochu poplakali na rameni.

„Zatím se mi docela daří. Jen mě štve, že jsem ve všem až druhý. To od malička, co si pamatuju. I teď, a místo jsem dostal díky tomu, že můj předchůdce zemřel na infarkt. Jinak bych byl kdoví kde.“

„Druhý, to tě trápit nemusí. Pořád je to stříbro. A život má i své smutné a kruté stránky. Já dostal místo taky jen proto, že předchůdce vyhodili. Třetina sboru jsme tam noví. Většinou ženy. Tedy mého věku. Jsme jen o několik let starší než naši žáci.“

„Nemáš s nimi problém?“

„Ani ne, to víš, holky to zkoušely. Větší výstřih, rozepnutá halenka, teď už ví, že to na mě neplatí. Chápu, matematika není vůbec oblíbený předmět, ale bohužel maturitní. A nerad bych, aby někdo pak zkoušky nedal. Vždycky to svědčí i o učiteli. Mám spíš problém s ředitelkou. Nejdřív jí vadily vlasy. Asi si myslela, že si je snad natáčím. Prý – nejste bigbítová hvězda, ale učitel, co má být vzorem. No zvykla si. Pak zase, že se nedržím osnov. Když jsem měl čtyři studenty na matematické olympiádě a dobře uspěli, tak zmlkla. Jak byla nařízená sobota, tak jsme s kolegyní vzali třídu místo nějakých keců do zoologické zahrady. To ji málem kleplo. Když jsem jí řekl, že to bylo krásného půl dne, na který budou všichni vzpomínat i po létech, tak se tvářila divně. Druhý den mě zavolala. Myslel jsem, že to bude nějaký postih. Místo toho mi nabídla kávu a ukazovala fotografie z devětatřicátého, když zavřeli vysoké školy. Několik děvčat a chlapců při loučení. Vysoké školy měly být zavřené na tři roky. Ale dostudovala až po válce. Z bývalých dvaceti se jich sešlo jen jedenáct. Válka a koncentrák pět životů a čtyři nepokračovali. Teď už je to lepší. A já ji docela chápu. Snaží se udržet školu tak, aby nám sem nedali nějakého stranického vola. Doufám, že nepatříš mezi nadšené budovatele našeho zřízení.“ 

„To nepatřím. Měli jsme představu, jak se rozlétneme po Evropě. Vídeň, Paříž, Londýn. A křídla nám hezky přistříhli. Jistě, je mi jasný, že žádná hvězda nebudu. Ale člověk by poznal místa, kam může jen na mapě. Nechtěl bych skončit jako zapšklý morous, jak to vidím u některých u nás. Žít podle chlívečků v kalendáři. Kteří se děsí, když je něco jinak. Zkouška, oběd v restauraci, kavárna, představení. A hlavně neustálé pomluvy kolegů. Zoufalá šeď mezi dalšími zoufalci. Na mě se dívají jako na obtížný hmyz. Jistě, všichni takoví nejsou. Výborný je pomocný dirigent a korepetitor, se kterým jsme nejvíc. Zatím mi nic nevytknul. Ani dirigent. Tak už prý jsem protekční dítě. Nemůžu za to, že na konkurz jiný violista nepřišel. Ale to chce takový řeči neposlouchat.“ 

Povídalo se a chlapce zastihlo svítání.

„Dáme snídani. Opeču v remosce klobásky. Jakou hořčici? Je normální, kremžská a francouzská.“

„Nemůžu tě tady vyžírat. Já bych si šel něco koupit do obchodu.“

„To můžeš vždycky. Já mám známou řeznici. Když je něco dobrého, schová. Výhoda je remoska. Tu jsem si přivezl. Dělám v ní cokoliv. Když zkoušíme dopoledne, tak jdu do hospody. Jinak si rád vařím.“ 

„Já mám jen dvou plotýnkový vařič. Jako tady. A nemám ledničku.“

„Ta má se koupila pro bratra, ale zdála se mu malá, tak nějak zbyla na mě. Ale jsem za ni rád. Nábytek mám z frcu, zato všechno jak jsem chtěl. Máma mi ušila nové potahy. Něco jsem měl našetřeno, něco od babičky, od našich. Ještě si chci tu mini kuchyňku oddělit závěsem. A do okna nějaký kytky.“

„Já nemám tolik nábytku. Můžu ti přivézt něco do okna. Máma dělá v zahradnictví, dostanou to levně. Kdy dnes odcházíš?“

„Jdeme až na šestou.“

„Tak tě můžu pozvat na oběd. Mám tam sklenice s prejtem. Neotvírám je. Pro jednoho je to moc a bez ledničky by to nechat na později nešlo. Pokud ho jíš. Je z domácí zabijačky.“

„Jistě, mám rád cokoliv z čuníka.“

„Tak v jednu? Není to pozdě?“

„Kdepak, i tak si musím dát budíka.“

Rozloučili se a rozcházeli s úsměvem. Město je sice plné lidí, ale jsou to cizinci, říkal si Niki. Mít kamaráda a navíc v sousedství je skvělé. A dál se ani neodvažoval myslet.

Drahoš také uléhal po dlouhé době s úsměvem. Zatím se tady s nikým nesblížil. Mladé kolegyně v práci hned na začátku školního roku zájem docela jevily, ale pochopitelně se zviklat nedal. Ani by to nešlo. Jeden trapas na vysoké mu stačil. Ještěže dívka byla rozumná a nechala si všechno pro sebe. A poznání bylo taky trochu uspěchané a neohrabané. Číšník ve studentské kavárně. V podstatě si ho vyhlédl, trochu opil a… Jenže pochopitelně neměl jen jeho. Na vojně nic a teď jít někam, kde se takoví scházejí, se bál. Pro učitele by to nebyla dobrá vizitka. Niki by splňoval všechno, co si kdy vysnil, ale zázraky se nedějí. Taky si dal budíček. Musí uvařit brambory a dát na pánev prejt.

„Jdeš přesně, všechno mám hotové. Jen nemám polévku.“

„Nevadí, vzal jsem sklenici okurek a Frankovku.“

Všechno si rozdělili na dva talíře. Sklenka vína, káva a oplatky. Ještě si chvíli povídali.

„Zítra mám mimořádně volnou neděli, příští týden jedu domů a pak už je opera a balet, co ty?“

„Už delší dobu uvažuji zajet do Slavkova podívat se tam do zámku, na zahradu. Mám i vypsané vlaky.“

„Tak ráno u mě v sedm?“

„Jistě, stavíme se tam na oběd a na zmrzlinu.“

Niki po cestě měl dobrou náladu. Konečně smysluplná náplň volného času. Nijak nevnímal, že jeho kolega v orchestru má špatnou náladu a vůbec se nedařilo. On se těšil na zítřejší výlet. Drahoš přišel už před sedmou. Nachystal rohlíky, máslo a marmeládu. Čaj. Cesta vlakem trvala půl hodiny.

Každý o jednom z několika velkých moravských zámků něco věděl. Samozřejmě nejznámější byl z doby Napoleonských válek, bitvy u Slavkova, kterou připomíná nedaleký památník Mohyla míru.

„Slavkov se původně jmenoval Novosedlice. Z toho byl i německý název Neusserlitz, zkomoleně Austerlitz. A zámek byl několikrát přestavován Kounici, kteří ho v šestnáctém století postavili,“ ukazoval Drahoš, když prošli velmi dlouhým náměstím k zámku.

„Kdybysme si měli prohlédnout celý zámek, tak má sto patnáct pokojů.“

V poledne si zašli do restaurace na náměstí a po poledni si ještě prohlédli zahradu. Byl to krásný výlet, jen k nějakému naťuknutí problému se Niki nedostal.

„Nedáme si trochu vína?“

Ještě chvilka příjemného posezení, ale řeč se zase točila ohledně výletu. Rozloučili se s tím, že si brzy výlet zopakují.

V týdnu se jednou potkali, zašli si na večeři do restaurace. Katův šleh a sedmička vína. Niki jel domů už v pátek večer. Byl rád, doma byli jen rodiče. Docela v klidu si popovídali o Brně a o opeře. Pozval je na nové nastudování Příhod lišky Bystroušky a na Carmen po divadelních prázdninách. V sobotu jel s rodiči k tetě, kam zase nerad jezdil jeho bratr. Tak se vyhnul setkání s ním. Nesnášel jeho pohrdavé poznámky. Bydleli v šumperáku, trochu upraveném. Garáž stála vedle domu, tím byla kuchyně s jídelnou dole i s ložnicí rodičů. Nahoře byly tři pokoje a pokojík pro hosty. Měli tři dcery o něco mladší než Niki. Ale ten si se svými sestřenicemi už od mala velice dobře rozuměl. Všechny tři hrály na klavír, housle, kytaru, i když jen co se naučily v lidušce. Ale s Nikim si rády zahrály od Mozarta po Beatles. Sledovaly divadlo, kino, rády četly a měly velikou diskotéku od vážné hudby až po hard rock a začínající heavy metal. Sháněl jim desky v osmašedesátém začínajících kapel Black Sabbath, Led Zeppelin a Deep Purple. Přes známého jejich režiséra Miloše Wasserbauera. K němu chodíval vypomáhat v menším orchestru v operním studiu JAMU, v sále Husova sboru v ulici Svatopluka Čecha. Tam sice bylo samé mládí, ale opět ani zde žádné přátelství s někým jako on nenavázal. 

S holkami si dobře rozuměl, trošku si zamuzicírovali a večer si pustili desky, chlebíčky, víno a plno vyprávění. Děvčata měla hezky rozdělené školy. Nejstarší poslední rok ekonomky, mladší zdravotní a nejmladší nastoupila na pedagogickou. Zatím vážné známosti neměly a vyptávaly se, jak na tom je Niki. Jim na rozdíl od bratra to, že je teplý, nevadilo. V neděli zašli všichni na hřbitov na rodinné hroby, doma byla pečená kachna a králík. K večeru se vracel s rodiči autem. Vysadili ho rovnou na nádraží. Vezl si i nějaký proviant. V pondělí odpoledne byl domluvený s Drahošem. Zajdou si do botanické zahrady university Jana Evangelisty Purkyně, dříve Masarykovy.

Krásné odpoledne, strávené mezi spoustou květin, keřů a stromů venku a hlavně ve třech velkých sklenících i s plovoucími listy viktorie, úžasnými cykasy a spoustou kvetoucích orchidejí a jiných tropických květin. Drahoš tady měl kamaráda, co je provedl i dvěma přistavěnými skleníky s kapradinami a sukulentními rostlinami. Zvlášť je zaujaly kaktusy s podivnými těly a nádhernými květy. Dostali biskupské čepičky, Astrophytum myriostigma, poseté bílými vločkami a naopak načervenalé trnité Gymnocalcia mihanovichii s růžovými květy i s poučením, jak je pěstovat. Na jejich jihozápadních oknech se jim bude dařit. A když dobře porostou, měli slíbeny další. 

Okno bylo poměrně veliké a měl na něm jen trs pažitky, co si koupil na Zelném trhu v květináči. Měl ji rád na chlebu se sádlem, nebo na míchaných vejcích. Obě rostliny měly poupata, gymnocalycium i kvetlo. Květ byl jako nahoře rozevřená trubička, uvnitř se spoustou prašníku, okvětní lístky jako z vosku. Jemně prsty je pohladil. Co vlastně určuje krásu? Každý na ni máme jiná měřítka. Jako tyto květy. Pro někoho nadšení a obdiv, jiný by si jich ani nevšiml. Určité pojmy jsou všeobecně krásné. I když ani tam to nemusí v každém případě platit. Michelangelův David, Mironův Diskobolos, Rodinovy bronzy. A jeho přítel. Jistě, co víc? Zkusí něco nadhodit. Další dny byly zabité. Drahoš měl volno odpoledne a večer, zatímco on jen dopoledne. Než začnou prázdniny i víkendy. Volné měl jen pondělky. A to zase Draha učil na večerní škole. Zastavil se s lahvinkou po deváté večer.

Připíjeli si. Jako už po kolikáté, oční kontakt byl intenzivní. Jako by ve vzduchu visela nevyřčená otázka.

„Chtěl jsem se zeptat. Mám takový dojem, že bysme mohli být i trochu víc než přátelé. Jak jsi na tom?“

Drahoš postavil sklenici. Uhnul pohledem.

„Jsem učitel, pochop to. Nemůžu si takový vztah dovolit. I když…, promiň, půjdu. Měj se.“

Vstal, ani se na Nikiho nepodíval a rychle odešel. Ten jen seděl a díval se na dveře. To je konec. Nebude nic. Ale asi je to tak lepší. Dělat si iluze, co by mohlo být, nemá cenu. Za čas by bylo zklamání mnohem těžší, uklidňoval se. Tady ho štěstí zcela opustilo. Už není ani druhý. Jak říkal jeho bratr:

„Nemáš v sobě špetku ctižádosti. Budeš věčný outsider, navíc bukvice. To to nemůžeš přemoct?“

Při té vzpomínce se pousmál. Jak se tomu říká? Hořký smích?

Druhý den se vracel okolo desáté. Měl hořko a sucho v ústech. V téhle vinárně v životě nebyl. Tři schodky. Poloprázdno. Stolek pro dva.

„Stoličnou, prosím, deci.“

„Džus, tonik, rajskou šťávu?“

„Rajskou.“

„Pán je znalec, hned to bude. Mohu mandle, slané tyčky, oplatek?“

„Asi ty tyčky.“

Proč sem vůbec šel? Zbořit se jak carský důstojník?

Zase ten hořký úsměv. Jo, decinka chladivá, přítulná a svádivá. Šťáva jako krev. Vzal si tyčku. Kmín a velké krystalky soli. Je jako ztlustlá dirigentská hůlka. Ukousl. Praskavé křupnutí. Pak s ní zamával. Takhle je to, když Bystrouška pozná lišáka Zlatohřbítka. Teď si všiml chlapce přes dva stoly, který sledoval jeho dirigování se slanou tyčkou a usmíval se. Než si ho stačil víc prohlídnout, hoch ukázal na sebe a k němu. Niki přikývnul a ukázal na druhou židli.

Za chvilku tu měl návštěvníka.

„Ivo,“ podával mu ruku.

„Niki, teda Nikodém.“

Vrchní přenesl Ivovi rovněž vodku, ale poloviční a sklenku džusu.

„Vypadáš nějak smutně. Jako bys zapíjel nějaký žal.“

„Vlastně Ivo ani nevím. Prostě něco mi nevyšlo. Začalo to krásně a…“

„Tak to jsme dva, co nám něco nevyšlo. Je v tom nějaká dívka?“

Niki jen zavrtěl hlavou.

„Tak přítel?“

„Asi by se to tak dalo nazvat.“

Jeho nový spolustolovník měl výrazné černé obočí, tmavohnědé oči, dlouhé řasy, černé vlasy na pěšinku s vlnou nad čelem. Mohl mít tak okolo osmnácti.

„Co studuješ?“

„Sociologii. No ona je teď zaměřená spíš jen na marxismus – leninismus. Pod křídlem filozofie. A ty?“

„Jsem violista v opeře v orchestru.“

„To je krásný, hrát. Já trošku brnkám na klavír. Hudba a vůbec umění hodně ovlivňuje lidskou psychiku.“

„Pane vrchní, dejte nám celou sedmičku,“ rozhodl se Niki. Měl chuť se pořádně zbořit. A tenhle Ivo vypadá taky, že mu něco chybí. Postupně během řeči vyplynulo, že jsou oba trochu jiní. Každý utrpěl zklamání.

„Niki, nezkusíme to spolu? Bydlím kousek.“

„Proč ne?“

Vodku zaplatili na půl. Vyšli do noční ulice. Poschodí starého domu a vysoké dveře s oprýskaným lakem. Předsíň obložená dřevem a kousek další chodby. Pak pokoj s vysokými okny i stropem. Polovina měla jakoby mezipatro. V rohu točité schodiště.

„Udělej si pohodlí, neusni, za chvilku jsem u tebe.“

Niki si sedl na gauč. Rozhlížel se pokojem. Naproti křesla, pod oknem stůl a jinak police až po strop většinou s knihami. Tak tam se musí po žebříku. Na zábradlí toho, co vypadalo jako balkon, byl krásný gobelín.

„Druhé dveře vlevo. Skoč si do sprchy. Tady máš župan.“

Ivo nesl podnos se zákusky a pudink s třešněmi. Když se Niki vrátil, bylo i nalito ve dvou sklenkách.

„To ještě zvládneme, ne?

Když postavili štamprle, políbili se.

„Zvládneš to nahoru?“

„Snad.“

„Byla to dřív knihovna. Já si tady nechal udělat to patro. A tam mám ložnici.“

Nahoře bylo obrovské letiště, co zabíralo skoro celou plochu. Ještě dva noční stolky a taburet před toaletní psychou se zrcadlem. Zřejmě se i Ivovi už poněkud točila hlava, ale vidina jejich nahých těl je znovu nabudila. 

Ruce se dotkly jejich těl. Ruce objevitelky. Od lalůčků uší, krkem níž k bradavkám, až ke klínu. Zdroje všeho potěšení. Ještě pár polibků. Vůně olejíčku. Ivo ležel rozprostřený mezi polštářky. To je okamžik napětí a očekávání. Pak vniknutí. To je počátek té nejúžasnější slasti v životě. Ivo objal nohama Nikiho boky.

„Tohle kdyby se dalo nějak změřit. Určitě by to šlo. Nervy, napětí kůže, hladina testosteronu.“

„Já nic měřit nemusím. Jsem pomalu rok nadrženej a tohle je nádherná úleva. Akorát jsme neměli tolik pít.“

„Neboj, to rychle vyšukáme.“

Propojená těla si vytvořila rytmus pohybů. Niki cítil, jak se tělem šíří vlna slasti. Co vlna, úplné tsunami. Několikrát změnili polohu, než přišel vrchol. Ještě trochu dohonil Ivovo péro a ochutnal slzy nektaru.

Probudila ho vůně kávy. Na podnosu byla ještě miska se šlehačkou, loupáčky a džem.

„Jako v romantickým filmu. Snídaně do postele.“

„Jistě a můžeme pokračovat. Jen před tím si tě trochu změřím.“

„Jak změřím?“

„Velikost a tloušťku penisu, varlat, množství ejakulátu, doufám, že ti to nebude vadit. Dělám si takovej výzkum. Tebe jsem tak trošku zneužil. Čekal jsem na jednoho vojáčka, ale asi nedostal vycházku. Byls skvělou náhradou.“

„No to mě podrž, vole, náhrada.“

„Ale skvělá. Neboj, hned pak budeme pokračovat. Jen ti nasadím šprcku, abych mohl zvážit tvý semeno.“

„A co ten vojáček?“

„Je jenom jeden z mnoha dalších.“

„To je tam tolik teplých?“

„Kdepak, ale kluci jsou nadržení a při tom všem žádnej neodmítne si se mnou zapíchat. No a dohodí dalšího, tak můj výzkum zdárně pokračuje. A někteří přijdou znovu, protože se jim to líbí.“

„Takže já budu taky napsanej v nějakým chlívečku. Co tam píšeš?“

„Říkal jsem ti, co měřím. Pak výdrž, množství, chuť a celkový dojem.“

„Jo jako v krasobruslení, taky dáváš body?“

„Jistě, podle včerejška budeš hodně vysoko.“

Oba se rozesmáli.

„Jen jestli mně teď stoupne péro.“

„Neboj, vidím, už se dere na svět, a kdyby, tak pohoníme, pokouříme.“

Po snídani došlo k měření. Niki se smál.

„Bože, že mně bude někdo koule měřit šuplérou, to bych nečekal ani v nejdivočejším snu.“

„U tebe je mý měření o to lepší, že seš teplej. Takových moc nemám. Někteří z kluků, co šlapou na nádraží, mě poslali do prdele. Nechtěli ani za prachy. Zato kluci z kasáren se vždycky chytí. Skoro všichni to zvládají poprvé s klukem. Ale líbí se jim to, jen mají obavy, aby se to někdo dál nedozvěděl.“

„Tak jdeme do toho, po třetí musím do divadla.“

Nakonec během hezkého milování Niki zcela zapomněl, že je pokusným objektem, a hezky si píchačku užili. A po obědě si dali ještě jedno kolo. Škoda, že to není víc na delší dobu. Ale nádherné uvolnění. A Drahoš? Určitě je na tom stejně. Jen výmluva. No co, když se mu bude moc tlačit semeno na mozek, zavolá Ivovi. Aby mu našel volnou chvilku.

Dnešní zkoušku sledoval samotný šéf opery František Jílek. Velké Fana. Ale všechno bylo v pohodě. Začnou prázdniny, ale bude ještě v operním studiu u Wasserbauera. Drahoš se neobjevil.

Hned první den se nachomýtl k telefonnímu rozhovoru jednoho z mladých tanečníku z baletu. Už z dálky ho viděl druhou rukou gestikulovat.

„To to nemůžeš odložit? Těšil jsem se, mám narozeniny!“ Hoch vzdychl a položil sluchátko.

„Promiň, jen jsem slyšel, že máš narozeniny, nechtěl bys je oslavit se mnou?“

Hoch se podíval nejdřív trochu vyděšeně. Oči jako moře, světle hnědé vlasy a skoro dětská tvářička. Pak se trochu usmál. Celý se rozjasnil. Nikiho zrak směřoval na jeho bouličku na trikotu.

„To jako vážně?“

„Jistěže vážně, Nikodém, Niki. Sejdeme se ve foyer.“

„Víťa, budu se těšit.“

Tak tenhle klučík je teplej zcela určitě. Přímo to z něj sálá. Mohl by ho taky poslat za Ivem. Přeměřit vercajk. Musel se smát.

„Nechápu, jak můžeš mít tak dobrou náladu,“ přivítal ho kolega, když vyndával violu.

„Tohle nám byl čert dlužen.“

Niki se jen znovu usmál. Čert, možná, ale spíš potkal andílka s modrýma očima. Uvažoval, co má doma v ledničce. Pití bude dost. Koupí ještě něco cestou v bufetu u Padovce. Skoro rok nic a najednou. Jen aby to nezakřikl a chlapeček si všechno nerozmyslel. Ale když přišel do foyer, hoch vyskočil z křesla. Světle modré džíny a růžová rozhalenka. Na krku stříbrný řetízek a náramek z kůže. Jak vyšli ven, obrátil se k němu a usmál.

„Čemu mohu vděčit a děkovat, že jsi mě pozval?“

„Člověk by v takový den neměl být smutný. Dlouho jsem nic neslavil. Jenom něco dokoupíme u Padovce, co máš rád?“

„Fajn, dáme si tam řízek. Mám strašnej hlad a tam je všechno úplně čerstvý.“

Niki vzal dva řízky s bramborovým salátem a malá piva. Domů koupil podle přání Víťi šunku, nivu, ementál, lovečák a maďarskou klobásu. Doma si udělali obložené talířky. Ještě vejce, olejovky, trochu zeleného salátu vespod a sklenku majonézy, kečupu a francouzské hořčice.

„Seš úplně zlatej, Niki.“

Chlapec ho políbil na tvář. Niki si ho přidržel a políbil ho na ústa. Hoch se nijak nevymanil a začali se líbat.

„Ty jsi…?“ usmíval se.

„Jistě, doufám, že to nevadí a tvý narozeniny si hezky užijeme. Můžu se zeptat kolikátý?“

„Rovnou devatenáctý, mám, no jak bych to nazval, staršího přítele. Režisér, ale ne od nás. Z činohry. Je ženatý a jeho manželka mu občas dělá scény. Ví i o nás, ví, že mám narozeniny. Tak mi je dokonale zkazila. Už bych si našel někoho jinýho, jenže mi dost pomohl a nechci to ukončit. Má mě rád. Docela upřímně. U mě je to spíš směs vděčnosti, jo, je to krásný, ale odsouzený k zániku. Ale zatím, doufám, že ti můj vztah nevadí?“

„Určitě ne, to je spíš na tobě. Aby sis to později nevyčítal.“

„To ne, já mezi tím už taky někoho měl a on taky. Máme volnost, jen se k sobě vracíme. Jasně, pro kluky na škole jsem zlatokop. Občas dostanu nějaký dárek. Ale to není kvůli tomu. Vytáhl mě z děsné šikany. Byl vždycky fajn. Dnes bych asi šel do vinárny, děsně se opil a nechal se sbalit kýmkoliv. Tak jsem ti vděčný. Tolik jsem se těšil, kdybych jel domů, bylo by jen kázání rodičů. Co dělám, je proti Bohu, proti přírodě, proti mravům, prostě proti všemu. Vyhrožování léčbou, teď domů dlouho nepojedu. Jsem na kolejích. Tak si najdu privát. Něco mám na knížce od dědy. Ale už dost o mně. Něco mi řekni o sobě.“ 

Niki mu povyprávěl kousek svého života. O tom, jak je neustále druhý. Zvykl si na to. Dali společně sprchu. Trochu problém. Hodně smíchu. Pak krásná líbačka. Klučina miloval ze všeho nejvíc jazyk svého milence mezi půlkami.

„Nevadí ti moje druhá ústa?“

I když Niki byl zvyklý na všechno, tady spíš uplatňoval prsty. Ale tahle rozkošná prdelka se pootevírala sama jako ústa. Jazyk přejížděl všechny jemné vrásky svěrače. Ani se moc nemusel snažit. Rty se rozevíraly a proniknout dál nebyl žádný problém. To už si dal Víťa jeho ruku na penis, který sebou při každém vniknutí jazyka trhnul. Při dalším líbání se už hoch neudržel a vystříkal do Nikiho i své dlaně. Ten tohle nadělení slíbal a jazyk nahradil prsty. Jeho milenec úpěl a vzdychal. Za prsty hodně nadržené péro. Jo, jejich souhra byla zcela dokonalá.

„Až budeš cítit, že budeš, otočím se a stříkni mi semeno do pusy.“

I když vrchol oddalovali, najednou to už nešlo. Víťa se bleskově otočil, zmáčknul Nikiho penis a uvolnil ho, až byl v jeho ústech.

„Ještě ti stojí, načni mě a zůstaň.“

Skoro to vypadalo, že to půjde podruhé, ale nedal si říct.

„Díky, díky, moc moc díky, jseš skvělej. Moje narozeniny jsou jako sen.“

Něco popili, snědli a další líbání a něžnosti pak stejně vyvrcholily dalším milováním. To se snažili prodloužit, co to šlo. Po sprše při dalších hrátkách a pití usnuli.

Při ranním probuzení Víťa ještě spal. Rok nic a teď během pár dní, jenže oboje je jen na chvilku. Krásné, ale bez dalšího pokračování. Ráno si sice zopakovali noc hned u kousku kuchyňské linky.

„Dole je telefonní budka, skočím si zavolat.“

Když se chlapec vrátil, vypadal zkroušeně.

„Leo jede na čtrnáct dnů na dovolenou s tou svojí…“

„No co se dá dělat.“

„Mohl bych zůstat u tebe? Jídlo a pití si zaplatím. Je tady s tebou krásně.“

„To můžeš, ještě máme dva dny zkoušky a pak něco můžeme podniknout.“

Hned se mu vybavil výlet do Slavkova, ale bez pokračování. Tohle bude krásných čtrnáct dnů, ale taky dál nic. Jistě, co by mohl takovému baleťáčkovi nabídnout. Svého Lea se nevzdá a zase je jen ten druhý. Ale dík i za to.

Ještě dva dny s nočním milováním. Teď si na nedostatek sexu nemohl stěžovat. Víťa si přivezl parfémy, gely a umělohmotná dilda. Říkal, že ho používá na dojetí, když už partner nemůže a on by ještě chtěl. Měl tři různé druhy. Vyzkoušel si je i Niki.

„Mám teď taky volno. Chceš na přehradu, nebo někam zajet?“

„Pokud ti to nebude vadit, zůstal bych raději tady, abych si tě užil. Máš tady krásné kytičky. V obchodě na Masaryčce takových mají plno. Zajdeme a nějaké ještě koupíme.“

Asi dvakrát potkali Drahoše. Šel po druhém chodníku a jen mávnul rukou. Přivezli dalších pár kaktusků a v obchodě jim poradili, že na Kaštanové, což byl kousek, je zahradnictví s kaktusy světově proslulé a je tam bývalý i majitel, který tam bydlí. Mohli by si všechno prohlédnout. Dobré bude vzít lahvinu dobrého červeného vína. Taky se tam vypravili. Nádherné orchideje, zvlášť zajímavé střevíčníky, zvané pantoflíčky, phalaenopsisy, co se prý česky jmenují můrovec, ale tohle jméno se vůbec nepoužívá. Starý pán je provedl několika skleníky. Dal jim několik kaktusů i dalších sukulentních druhů. Taky na zavěšení rhipsalisy, co měly malé, slabě narůžovělé květy na bíle oostněných větvičkách. Když chtěli platit, řekl, že oceňuje dárek a pro pár kytek komunál nezchudne. Pozval je i na příště. Bylo to velice krásné odpoledne. Párkrát si zajeli na Zelný trh pro třešně a jahody. Taky si nakoupili čerstvou zeleninu. Víťa miloval všechny saláty. Okurkový, rajčatový, zelný, z ředkviček, mrkve, celeru. Ovšem žádný vegetarián nebyl. Uvařené napůl a pak dopečené v remosce koleno, kuře, cokoliv z ryb. 

„To jsem ještě nezažil. Jenom žereme a šukáme,“ smál se Niki.

„Já taky ne, ale je to krásný.“

Někdy v půli jejich dovolené zavolali Ivovi. Tomu přibylo další měření a milování v trojce.

Problém byl v tom, že oba chlapci byli pasivní a pro Nikiho to byl skutečný záhul.

„Myslel jsem, že tam vypustím duši,“ smál se, když byli zase doma.

„Ani pro mě to nic nebylo. Sice hezký vzrušení, ale pak jsem trochu začal žárlit. Já vím, je to nesmysl. Ale nějak jsem si zvykl, že těch čtrnáct dnů budeš jen můj. Teď se dívám jinak i na můj vztah s Leem. Je krásnej, ale málo. Býváme spolu tak dvakrát do týdne a chvilku. Je mi jasný, že se nerozvede. Spíš mám dojem, že se pomalu všechno vytratí. Snad mi pomůže do Prahy. To bude pro nás oba nejlepší. Docela bych si dovedl představit být s někým na stálo. Když v tom není i nějakej duševní cit, tak ta šukačka je skoro na jedno brdo. Ty rozdíly tam nejsou tak podstatný, pokud někdo není vyloženě tupý poleno. Asi se stávám romantikem. Přitom jsem spíš napůl prostitut. Mít někoho, kde se netěšíš jen na jeho kládu, ale i že ti přinese kytičku fialek, rozdělí se o poslední čokoládu, uvaří ti čaj, když omarodíš. Jasně, úplně spolu žít to kvůli lidem nejde, ale být si blízko i na dálku. Třeba já s Leem čekám nervózně na auto. Pak jedeme k nějakému jeho kamarádovi, nebo, když je víc času, na chatu. Tam na sebe vletíme, ještě se ani neudělal a už sleduje hodinky. Jistě, není to tak pořád, ale poslední dobou se všechno zhoršuje. Takovou pohodu jako s tebou, to jsem ještě nezažil a budeš mi chybět.“ 

„Mám to stejný, ale tak by to stejně mimo dovolenou nešlo. Tohle je neskutečná náhoda, já si ani nemyslel, že mý pozvání přijmeš.“

„Lituješ toho?“

„Bože chraň. Je to úžasný jak z Růžové knihovny. Něco, co se člověku nestává. Ale asi by to později už nemělo tu sílu. Možná půjdeš do Prahy. Jsi moc atraktivní, budeš mít plno ctitelů, nedokážeš říct ne. Skončili bysme v ponorce a začali se nenávidět. Ve skutečným vztahu bych žárlil. Ono zůstat spolu za všech okolností není lehký ani pro ty normální. Podívej, kolik je rozvodů.“

„Tak těch pár dnů si nenecháme ničím a nikým zkazit.“ 

Jejich milování nebylo už tak výbušné, trochu posmutněli. Přesto bylo horoucí. Stalo se vzájemně pozorným a spíš měli snahu jeden druhému vyhovět v tom, co měl rád. Převládaly doteky, polibky a něžnosti. V noci si na chodbě okupovali koupelnu s vanou. Přes dvě hodiny se mazlili ve vodě, kterou si odpouštěli a dopouštěli. I výměna rolí jim vyšla.

„Bože, vypadáme jak ideální dvojička. Bude se nám těžko loučit,“ hořekoval Víťa.

Přišla poslední noc. Většinou jen leželi u sebe a povídali si. Až k ránu dali do svého milování všechno.

„Chci tě mít na sobě, chci se líbat.“

Víťa se podložil, ležel na zádech. Jejich pohyby byly co nejpomalejší.

„Chci si užít každý milimetr.“

Prožívali oba obrovské vzrušení. Oddalovali konec. A loučení se protáhlo dalším líbáním.

Oba věděli, že jejich Na shledanou je vlastně Sbohem.

Niki si uvařil uzenky, pojedl a šel se projít. Ale brzy se vrátil a nakonec si lehl. Probudila ho letní bouřka. Otevřeným oknem proudil chladivý vzduch, zbavený prachu. Teď bude venku hezky. Bylo částečně pod mrakem, ale světlo. Vzal si jen krátké džíny a černý nátělník. Šel pomalu ke konečné. Slyšel zazvonění. Šlo několik lidí a vyhýbali se na chodníku kalužím. Skoro si nevšiml Drahoše.

„Čau, dlouho jsme se neviděli,“ pokusil se usmát.

„Teď jsem skončil ve škole. Všichni si myslí, co máme volna, ale je to jinak.“

„Je venku krásně, ale nezajdeš na skleničku?“

Chvíli bylo ticho. Jako by chtěl Drahoš něco říct, ale slova zůstala nevyřčená.

„Nutit tě nebudu, snad jsme se nerozešli ve zlém.“

„Já, no viděl jsem, že někoho snad máš.“

„Nezapírám, ale bylo to jen čtrnáct dnů, takový poskytnutý azyl. Víš, jsem vždycky až druhý. Nikoho nemám a s tebou jsem chtěl jen prohodit pár slov.“

Pomalu se dostali ke vchodu Nikiho domu.

„Tak na chvilku, jestli nebudu vadit.“

„Nikdy jsi nevadil.“ 

Ještěže složil gauč. Sklenky byly ve dřezu. Opláchl je a otřel. V lednici byla ještě jedna vychlazená láhev. Vše vzal na podnosu vedle. Vytanulo mu v mysli pár posledních slov, než se rozešli. Bude to asi těžké dát dohromady.

„Nemůžu si takový vztah dovolit,“ znělo mu v uších. Nalil, pozvedl sklenku.

„Snad přátelé můžeme zůstat, ne? Promiň, že jsem si myslel, no to už je jedno.“

Drahoš neřekl nic, ale ťukl si.

„Máš tady krásný kaktusy.“

„Jo, je to kousek odsud, mohli bysme tam zajít.“

„Budu mít od pozítří volno, pojedu na pár dnů domů. Ještě se zítra zastavím, budeš odpoledne doma?“

„Určitě, stav se. No snad tu sedmičku dopijeme.“

Drahoš zase mlčel a Niki nevěděl co říct. Když dopili, ještě se šel podívat na kytky na okně.

„Tak zítra a promiň.“

Kdo ví, jestli se zastaví. No má tu ještě něco v ledničce. Udělá talířky, koupí rohlíky, nějakou kávu. Víno je, dokonce i vodka. Jen vychladit. A když nepřijde, no nebude smutnit. Jenže nakonec byl jako na trní. Chodil k oknu, ale teď neobdivoval chlupaté a ostnité kamarády, ale díval se ven. Když postavil vodu na kávu, ozval se krátce zvonek. Proč si to nepřiznat, píchlo ho u srdce. Těch pár dnů zanechalo stopy. Možná…

„Ahoj, můžu?

Drahoš měl v ruce kytku ze tří rudých růží a lahvinku vína.

„Jistě, čekám tě. A můžeš vždycky. Díky, jen tady mám někde vázičku.“

Připili si, Niki přinesl obložené talířky. Přišla na řadu vodka.

„Chtěl bych se ti omluvit. Tehdy, prostě mě to zaskočilo a já trochu zpanikařil. Pak jsem se chtěl omluvit, ale viděl jsem, že tady někoho máš. Jistě, já jsem ti nedal žádnou naději. Dodnes v tom nějak nemám jasno. Promiň. Taky jsem cítil něco víc než hezké přátelství. Ale obavy mám pořád. Taky možná už nemáš zájem, když to tak dopadlo.“

„Promiň ty, asi jsem to chtěl vědět moc rychle, co by mezi námi mohlo být. Já to cítil trochu jinak. Myslel jsem, že by nám spolu mohlo být dobře. Nemáme moc šancí a úplně spolu žít nejde. Ale přátelé se navštěvují, tady ani nevím, kdo tu bydlí, mimo sousedky barmanky, která mi zatrhla dopolední hraní, protože spí. Nechceš zkusit něco víc, než co snad mezi námi bylo?“

„Dej mi čas, prosím. Pokud to jde. Nechci ti bránit být s někým jiným. Toho pro a proti je zatím moc. Nechci něco říct, co bych pak nesplnil. Díky za pohoštění. Asi půjdu. Dík.“

Drahoš odešel. Zbyly tu jen růže a trochu ještě jiné vůně, jeho jemného parfému. Předešlých čtrnáct dnů s Víťou bylo najednou vzpomínkou jako na shlédnutý film. Byl sice v dominantní roli, ale zase tím druhým. Jenže jsou i třetí, desátí, padesátí, které nikdo nezná, ale bez nich by si ti první ani nevrzli. Usmál se. Jako když slyší bratra:

„Nikodém? Vrže v opeře. No, někdo to snad dělat musí. Vždycky to byl posera.“

Sjet domů neměl chuť. Myslel, že v nějakém volnu by mohl někam zajet s Drahošem, ale iluze si dělat nebude.

V pátek si sjel do města nakoupit. U Padovce si dal ovar s hořčicí. Koupil si kilo čerstvých škvarků. Je sice léto, ale má ledničku. Trochu osolené a opepřené, krásně studené, to je úžasné zobání k poslechu hudby nebo k televizi. V zimě byly zase výtečné ohřáté na pánvičce. Když přišel domů, měl ve dveřích lísteček od Drahoše, že se večer zastaví. Asi to bude stejné pokračování. Ani nic nechystal. Víno tam má. Něco k jídlu taky. Pustil si pásek od jejich dirigenta Štycha. Violový koncert C moll od Bachova nejmladšího syna, Johanna Christiana. Skoro přeslechl zazvonění.

Pozdravili se, ale pak přišlo trochu trapné ticho.

„Moment, jenom to vypnu.“

Niki odešel k magnetofonu, ale ticho bylo pak ještě větší. U okna bzučela moucha.

„Posaď se. Co si dáš, Draho?“

„Můžu kávu?“

„Jistě, cokoliv, nebo něco jiného.“

Jeho hostitel se pokusil usmát, ale nějak to nevyšlo. Když donesl šálky, jeho návštěvník se konečně rozmluvil.

„Prosím, moc jsem všechno zvažoval. Ne proto, že bych si nebyl jistý svým citem k tobě. Ale učím a nerad bych o místo přišel. Starší kolegové se k něčemu takovému staví odmítavě. Ale nemuseli by o tom vědět. Já si ani nebyl jistý, jestli bych ti dokázal dát úplně všechno. A něco jen na půl nechci. Možná že někomu by stačil jen sex, já toužím i po duši. Nechci to zlehčovat. Žádné mefistovské téma. Naše láska by sice byla v očích jiných cesta do pekel, ale měla by znamenat víc. Moc zkušeností nemám, jen jsem si jistý, nepředělám se ani nepotlačím, co cítím. Pokud bys to se mnou chtěl zkusit. Asi je to směšný, ale trochu se stydím a bojím.“

„Ani k jednomu nemáš důvod. Snad jsme se měli potkat a potkali. Ten opravdový domov se vším, co k tomu náleží, mít nikdy nebudeme. Naším údělem bude časté loučení, ale nemusíme si ho nechat zcela vzít. Jen budeme mít dva. U mě a u tebe. Už nám zbývá v naší pohádce jen polibek,“ rozesmál se konečně Niki a Draha se přidal.

Byl trošku neohrabaný, prostě rozesmátý. Pak se líbání přenášelo na jiná místa jejich těl. Niki si uvědomil, že něco je jinak. Co cítil už ve Slavkově. Nejenom tělesná přitažlivost, ale i víra ve skutečné přátelství. Mohli by být jeden druhému oporou. Úvahy mizely. Všechno vyplnilo jejich nacházející milování. To už si Drahoš přitáhl jeho zadeček. Střídání nechal Niki na něm. Najednou si se smíchem uvědomil, zase jsem druhý.

Ráno zalité sluncem. Niki se vzbudil a vedle bylo prázdno. Nadzvedl se na loktech a viděl Drahu ve slipech u vařiče.

„Je na tebe překrásný pohled. Docela bych si tě dal.“

„Jenom vstávej, káva by vystydla, vezmeme si makový závin?“

„Jistě, včera jsme měli všechno slané.“

„Nikdy bych nevěřil, že škvarky budou tak skvělé.“

„Lepší než mandle nebo buráky a zvlášť z tvé pusinky.“

„Pojď, pusinko, je připraveno.“

Seděli naproti sobě a dotýkali se prsty na nohách.

„Není to krásný ráno? Skoro jako manželé po létech.“ 

„Ale mohlo by být ještě hezčí. Pořád máme rozestláno.“