Březen, za kamna vlezem

Léta šedesátá – 1967

„Bože, kde ty kurevský mraky byly? V poledne pralo slunko a skalka byla plná rozkvetlých krokusů a malých tulipánů. Teď sněží, jak nesněžilo ani v zimě,“ polohlasně si stěžoval vysoký mladík s látkovou čepicí, ale jen v lehké jarní bundičce. Všude bílo. Viděl, jak to autům na parkovišti klouže, a nemohou se rozjet. Taky dámu středního věku, pokud se něco takového dá říct o ženě, jak pěkně vyhodila kopyta a rozplácla se ve sněhové nadílce. Samozřejmě hned přispěchal na pomoc. Jeho pohorky držely skvěle.

„Díky, zachránče. Dopoledne bylo krásně. Pozor, ať se neumažete. Tohle bylo mlíko.“

Z tašky ukapávaly bílé stružky. Vyndala něco v papíru a obsah z igelitové tašky rovnou obrátila do koše na odpadky, který už měl taky velikou bílou čepici. Hned uviděl muže v jarním dlouhém plášti, jak přistál u obrubníku. Mohl by tady dělat záchranáře na plný úvazek. Paní zatím prohlížela další škody.

„Punčochy jsou v háji a myslím i uvolněný podpatek.“

„Hlavně, že se vám nic nestalo.“

„Celá snad jsem, až na sedínku. Strašně jsem se lekla. A určitě si cvrnkla do kalhotek. Ani se hrůzou nečervenám.“

To se oba zasmáli. Hoch si oklepal sníh z čepice a bundy. K jeho dědečkovi, kam směřoval, to už není daleko. Dá si štamprli dědovy samohonky. Měl ještě od války skleněnou aparaturu na destilaci. Taky kotlík, kde se vařil mač. Celé se to umístilo na plynový sporák a jedna hadička napájela chlazení z kohoutku, druhá vodu odváděla do dřezu. Byly v tom skleněné kuličky, které při destilaci krásně jemně zvonily. Ve válce a po ní se pálilo ze všeho, co mělo trochu cukru. Dnes to byly čisté švestky, durancie, mirabelky, třešně a maliny. Samozřejmě každý druh zvlášť, jen pálení doma nebylo legální. Opojený samotnou vidinou lahůdky málem taky skončil na zemi. Sníh ukryl výmol po dlažební kostce. Předvedl téměř spojený trojitý Lutz. Jo, kam se hrabou krasobruslaři. I když, jak nevzpomenout dvaašedesátý, naše mistry světa sourozence Romanovi a Donalda Jacksona. Kanaďana, co padal jen pro kamery a aparáty novinářů. Byl k ledu doslova přišitý. Stal se tehdy v Praze mistrem světa. Navíc to byl hezký chlapec ladného pohybu. Nemohl pak vždycky usnout. Už si uvědomoval, že je na tom o hodně jinak než jeho vrstevníci. A taky, že život nebude jednoduchý. Nebyl. Ale zase žádná hrůza. Vždycky na někoho narazil, s kým tu káru táhli dál.

Ještě malé náměstí. Kousek parku a na podstavci socha. Někdy zůstal jen podstavec. Už pár let tam trůnil Lenin. Tedy trůnil, stál s rukou ukazující ke světlým zítřkům.

„Milý Vladimíre Iljiči. Brzy dostaneš měděnku a budeš jako vodník. Serou na tebe ptáci i já,“ zase si polohlasně opakoval. Hned si vzpomněl, jak museli po kultu osobnosti začerňovat odstavce o Stalinovi v učebnicích. Na malém kousku mezi lavičkami uviděl několik kluků. Něco mladšího, rozhodně ne jeho let. Myslel si, že se tam pod dohledem největšího soudruha klouzají. Ne, skoro všichni bili jednoho chlapce na zemi. Nejdřív odhadl situaci. Většina jen přihlíží. Možná tři nebo čtyři ho tloukli pěstmi a kopali do něj. Rozběhl se tam. I jeho pohorky nějak zabrzdit nechtěly. Jednoho z kluků přímo smetl na zem. Pak se otočil a podal si vedlejšího. Moc na sněhu stability taky neměli. Nějakou ránu i schytal sám. Někdo z těch okolo zakřičel:

„Fízli!“

Celá skupinka se rozprchla. Kluka na zemi vytáhl na lavičku. To kolem projíždělo auto bezpečnosti. Viděli jen dva kluky na lavičce a jeli dál.

„Jak je, nemáš nějaký zranění? Vidím prasklej ret. Mám tu vedle dědu. Pojď, ošetří tě, je doktor.“

„Ne, nechci nic hlásit.“

„Je v důchodu. Můžeš se postavit?“

Hoch to zkusil a trochu kulhal.

„Jenom kousek, pomůžu ti.“

Společně se dobelhali k malé vilce v rohu náměstí. Předzahrádka byla zasypaná načechraným sněhem. Jak vysvitne slunko, bude hned po něm. Zazvonil, pak odemkl vrátka. Ze vchodových dveří vyšel bělovlasý muž v károvaných, domácích kalhotách, saku z manšestru a kožešinových pantoflích.

„Pojď mně, prosím, pomoct. Tady u Iljiče ho kluci zbili.“

To už ho drželi oba a směřovali ke dvěma schodkům u otevřených dveří.

„Nejlíp bude, když tě prohlédnu, vyšetřovnu nemám, jdeme do koupelny. Babi nám udělá grog.“

Babička se přišourala z pokoje od televize, právě když se vracel děda s klukem.

„Chtěla jsem se dodívat. Byl ses, Zdeni, podívat na školu?“

„Ale ne, tu znám. Moc se nezměnila. Jen jsem si dokoupil pár drobností.“

„Taky je to jako včera, když jsi maturoval. A teď tam budeš učit.“

Chlapec s náplastí ve tváři a nateklým rtem se viditelně vyděsil.

„Ty, vy jste učitel?“

„Už to tak vypadá, na zdejší SVVŠ. Jeden z učitelů tam zemřel. Já začal učit na čtyřletém učilišti s maturitou. Původně jsme zde bydleli. A mám tady prarodiče. Tak jsem se vrátil domů. Chodíš na bývalou jedenáctiletku?“

Hoch přikývnul.

„Tak se zítra uvidíme. Při tělocviku a před tím v dějepisu. Jak to, dědo, vypadá?“

„Jen naražené, částečně pohmožděné. Nahlásit to nechce. Ovšem něco bys s tím měl udělat ve škole.“

„Podívej, jak se jmenuješ?“

„Filip Zástřizlický.“

„Já Zdeněk Najman. Něco jsem zaslechl, co na tebe kluci volali. A nejsme ve středověku. Pokud jsi homosexuál, není to nic trestného. Jen společensky nevhodného se dnes říká. Ale tak se už lidé rodí a nijak svoji orientaci nezmění. S těmi kluky si promluvím, pokud chodí na školu. Žádnou šikanu na škole nestrpím. Na to je čas. Kde bydlí rodiče? Půjdu s tebou. Rodiče to ví?“

Bylo slyšet jen slabé ano.

„Dejte si, chlapci, grog a koláč.“

Zatím venku už sněhu byla polovina. Do večera zůstane jen trochu špinavé břečky. Filip bydlel v nové zástavbě, ale cihlových čtyřpatrových domů. Vyšli jedno poschodí. Otevřela maminka a hned se ptala, co se děje. Většinu toho povyprávěl Zdeněk.

„Víte, pane profesore, každý den čekáme s hrůzou, co se stane. Filip se zamiloval do jednoho spolužáka, jenže ten se mu pak vysmál a po celé škole to rozhlásil. Už by ho dali na jinou školu, musel by dojíždět a hlavně za dva měsíce maturuje. Ve škole sice těm pár klukům domluvili, ale spíš se všechno obrátilo proti Filipovi. Doporučili nám doktora, prý se to dá léčit. Jenže náš doktor, co k němu chodíme na obvodě, zase říká, že taková léčba spíš uškodí, tak si myslíme, že to nějak musíme všichni vydržet.“

„Jistě, přecházet na jinou školu teď by nebylo dobré a léčba je nesmysl. Přesto je část lékařů, a velká, kteří homosexualitu nedokáží přijmout. S kluky ve škole to srovnám. Není potřeba to nějak rozmazávat. Prohlížel ho můj dědeček z máminy strany, už je v důchodě, Lipovský. Ale pokud by se něco objevilo, tak k lékaři.“

„Moc děkujeme, pane profesore. Vašeho dědečka tady znají všichni jako výborného doktora, primáře. Jen vy jste takový mladíček, nevím, aby vám ti kluci nedělali problémy.“

„Tak toho se nebojím, já je i za tak krátkou dobu srovnám do latě.“

Ještě chvíli povídali, pak se Zdeněk zvedl a vracel se k dědovi, do jeho současného domova. Cestou opět viděl sochu v parku, tentokrát už ze sněhu zbývala jen vrstvička na trávnících. Přišel rovnou k večeři. Jeho zamilované jídlo v dětství. Ježečci. Buřtíky přepůlené a pak do půli hustě nakrojené. Stejně tak i podélně. Při pečení na sádle se rozevřely bodliny. K tomu brambory polité vypečeným sádlem z ježků. Mezi bodliny se hodila cibule, ale i před podáváním hořčice, domácí tatarka, kečup. Papriková pomazánka, nebo přímo pak naložené Beraní rohy, co pěstoval dědeček. Tenké kozí a silné beraní. Obojí byly mírně ostré. Po takové lahůdce zachutnalo pivo. Dlouho neseděli, ráno jde zde poprvé do jeho nové školy. Hned první hodinu má ve třídě, kde je Filip a hlavní dnešní výtečníci.

Když si šel lehnout, všechno se mu zopakovalo před očima. Jo, Filip je velice hezký, jenže to by byla smrtící kombinace něco si s ním začít na škole. Nakonec, do maturity je kousek. A pak ho neuvidí. Víc ho ovšem zaujal hoch, se kterým se trochu porval. Tak to se musel usmát. Sám znal nejméně dva případy, kdy se z takového nepřítele buzen vyklubal kluk, co se jen za nenávistné řeči skrýval. Ve skutečnosti si se sebou nevěděl rady. Neměl ze všeho žádné obavy, uvidí se. Nejlépe bude sprovodit celou záležitost mimo vedení školy. Už se na to docela těšil. Takové průsery řešil rád.

Mokrý těžký sníh otevřené květy poničil, ale už se jeho posledními zbytky drala nová poupata. Na jednom místě v předzahrádce už bylo modro a žlutě krokusy a rudě nízkými mnohokvětými tulipánky. Začínal dnes až v deset, ale byl domluvený na devět s ředitelem. Vzal si šedý, spíš sportovní oblek, na bílé košili modrý motýlek. Dlouhý balonový plášť a kožený kufřík. Když ho ředitel uvedl, hned mimo Filipa viděl většinu výtečníků, ten hlavní dokonce seděl v první lavici. Viděl údiv i obavy, ale nenechal na sobě nic znát. Pak jen v krátkosti řekl, že se teď všechno zaměří na ty, co si zvolili dějepis k maturitě. Požádal je, aby vstali a minutou ticha uctili památku jeho předchůdce. Pak se mu jednotliví studenti podle lavic představovali a hlavně, jak chtěl, řekli něco o sobě a kam se chystají po maturitě. Šlo to od posledních řad. Trochu nenápadně sledoval hocha, se kterým si to rozdal. Věděl už od Filipa, že je to Slávek. Když došlo na něj, vypadal, že ztratil řeč. Po jménu bylo chvíli ticho, pak že má rád turistiku, sport a půjde na Karlovku studovat historii, pokud odmaturuje. To už dodal skoro šeptem.

„Vida, budoucí kolega skoro dá se říct. Myslím, že snahou všech je odmaturovat co nejlépe. Na dějepis vás moc není. Tady tři a v béčku pět. No nic, uvidíme se chlapci při tělocviku, odpoledne, při společné dvouhodinovce s béčkem.“

Bylo vidět, že Slávek chce něco říct, ale zazvonilo a všichni se vyhrnuli ven. Tady školní stravování nebylo, jen možnost navštívit restauraci hned naproti starého gymnázia. Školní jídelna pro nižší stupeň byla dost vzdálená.

Zdeněk se také rozhodl pro oběd v restauraci. Čtyři kolegy viděl u stolku, no tam je plno. Rozhlédl se víc a uviděl u polévky Slávka.

„Dobrou chuť. Mohu si přisednout?“

Ten jen ještě víc sklonil hlavu.

„Děkuji, jistě, pane profesore.“

Když jeho mlčícímu spolustolovníkovi přinesli znojemskou, zeptal se:

„Není maso moc tuhé?“

Dostalo se mu jen jednoslabičné odpovědi.

„Ne.“

„Do tělocviku máme hodinku. Zastav se za chvilku u mě v kabinetu.“

Viděl, jak hoch znervózněl. Slabě přikývnul a odešel ještě se slabším:

„Na shledanou.“

Viděl ho hned na chodbě. To nebyl zdaleka agresivní útočník. Krčil se jak hromádka neštěstí.

„Tak pojď dál. Ještě jsem tady ani neuklidil. Posaď se.“

Pokynul mu rukou do křesílka a sám zvolil druhé.

„Pane profesore, moc prosím, netušil jsem, že…, no vypadáte jako jeden z nás. Už jsem nějaký problémy měl. Ředitel mě určitě nenechá odmaturovat a otec mě zabije.“

„Zatím jsem o tom nikomu neříkal. Chápu, chvíli před maturitou. Ale to neznamená, že bych  jednání tvé a tvých spolužáků nějak omlouval. Naopak.“

„Nepustíte mě k maturitě. Já to tak nemyslel a ti ostatní se jen přidali.“

„Uzavřeme takovou dohodu. Filip je, jak se říká, teplej, ale uvědom si, že se tak narodil. Nevybral si to. To se může stát každému. I tobě.“

Viděl, jak sebou Slávek polekaně trhnul.

„Po tělocviku vás tady s Filipem očekávám. Pak si promluvíme.“

Jak hoch odešel, oblékl si teplákový komplet. Vzal míč a směřoval k tělocvičně. Byla zde sice velká okna, ale zcela zastíněná ze dvora kaštany. Zařízení určitě pamatovalo první republiku, ne-li mocnářství. Z šatny se ozývala směsice hlasů. Jak bude líp, budou chodit ven. Tady se moc Tyršův odkaz uplatňovat nedá. Když všichni nastoupili do řady, představil se chlapcům z béčka, kde zatím hodinu neměl. A také oni mu řekli svá jména. Ta si většinou dost dobře pamatoval.

„První si dáme pětiminutovou rozcvičku, povede ji Slávek. Prosím.“

Bylo vidět, že se toho nijak nezalekl a snažil se.

„Příjemně jste mě překvapili. Takhle si to postupně vyzkoušíte všichni. Přejdeme na bradla. Přineste je.“

Zdeněk viděl jasně, že v béčku je vůdčí silou Martin. A taky podle různých úšklebků, že se hoši zrovna moc nekamarádí. Jistě, soutěžení a určitá rivalita není ve sportu špatná. Ale všechny by měl spojovat společný cíl. Škoda, že už chlapci končí, uvidí, co bude v nižších ročnících.

„S bradly jste se moc daleko nedostali. Máme vertikální přítah. Ukáže nám to někdo?“

Ruka Martina byla o půl vteřiny rychlejší. Vysoký chlapec se světle hnědými vlasy, hezký, svým způsobem jako Slávek. Sportovní, pohodový typ. Modré, trochu těsné trenýrky ukazovaly, že tam má stejně jako Slávek naděleno. Zdeněk raději odvrátil zrak a hledal očima Filipa. Stál v řadě a tvářil se smutně.

„Filipe, bradla až příště.“

Martin nejdřív jako na jevišti všechny obhlédl, pak si sedl na paty a provedl celý cvik bez chybičky a několikrát ho zopakoval. Takové paže by dokázaly pěkně sevřít. Zdeněk si dal pomyslnou facku. Tohle se mu nesmí stávat.

„Výborně, ještě poprosím Slávka.“

Samozřejmě, ten se nenechal zahanbit. Pak si to chlapci zkoušeli. Závěrem byla košíková. Měl napsanou sestavu čtyř týmů. Tady bylo vidět, že jeho předchůdce basketbal miloval. Bylo skvělé vidět kluky, že tohle je jejich živel. Uvažoval, že si příště vezme fotoaparát. Takové momentky by byly určitě ozdobou nejen nástěnky. Sledoval i Filipa. Zdálo se, že ho hra baví.

Když končili, řekl Slávkovi a Filipovi, ať se zastaví v kabinetě. Přišli oba a zůstali stát u dveří.

„Posaďte se, já si vezmu židli. Prohlédl jsem si vaše výsledky ve škole, ještě se musím poradit s kolegy. Prostě po mém zemřelém předchůdci jsem podědil i třídnictví. Mým úkolem je vás dovést úspěšně k maturitě. Času moc není, tak to většinou bude na vás. K Filipovi, co se týká vzdělání, nemám zatím připomínky. Slávkovi všechno trochu kazí matematika. No, vraťme se k incidentu, kde jsem se nechtěně dostal i já. Nemíním kolem toho vířit vzduch. Takže vás požádám o takovou vzájemnou pomoc. Filipa, aby pomohl Slávkovi s matematikou. Slávka, aby utnul všechny řeči kolem, co byly, a pomoc přijal. Nemusíte si padat do náručí, ale můžete se k sobě chovat slušně jako žáci a lidské bytosti. Bude se vám to v životě hodit. Nebudete vždy pracovat s lidmi, co by se vám líbili. Tady jde jen o předsudky a nepochopení. Nejsem žádný odborný pedagog ani psycholog. Je to čistě mé přání, abyste se naučili žít jako slušní lidé. Pomáhat si a spolupracovat. Máte někdo námitky?“

Oba kluci se na sebe podívali a svorně zavrtěli hlavami.

„Tak jen si najděte ta pomyslná kamna. Březen, za kamna vlezem. Duben, ještě tam budem. A je konec, v květnu už moc nechytíte. Je to na vás. Tak ať se vám daří, hoši.“

Zastavili se venku před kabinetem.

„Tak kdy a kde budeš chtít…“

„Můžeš zítra po škole u nás. Nikdo není doma. Bude tam klid a teplo. Ta kamna.“

„Dík.“

Filip byl plný smíšených pocitů. Včera a dnes. Jejich třídní je zvláštní. Je v něm něco jako přirozená autorita. Přitom je jen o pár let starší. Že by byl taky jako on? Slávek se mu líbil. I přes to, že ho napadl, ale nebyl sám. Určitě se najednou nezměnil. Je to všechno kvůli tomu, aby neměl problémy ve škole.

Slávek byl ještě víc zmatený. Jejich nový učitel z toho mohl udělat aféru. Když pomine Filipa, napadl i jeho. Nechat se vyhodit těsně před maturitou? Otec by zešílel, i tak mu nadává kvůli matematice. Proč vůbec nesnáší buzeranty? Prostě to tak všichni říkají. Proč si takový hnusný časopis koupil na jednom blešáku? Aby viděl, co ti teplí vlastně dělají. Jistě, bylo to hnusný, oblizovali se tam. Ale pak když viděl zabořený penis až po koule druhému v pr… Stouplo mu péro. Aniž by cokoliv udělal. Jen se díval na tu hnusotu. Schoval časopis až pod matraci. Ráno se probudil a měl po divokých snech naškrobené pyžamo. To taky v něm možná zapálilo knot nenávisti. Teď si představil Filipa a… To bude sakra trest. Raději by se měl nechat vyhodit. Co pak. Vojna. Zítra se všechno rozhodne. Možná si to Filip rozmyslí, aby šel učit někoho, kdo mu dal pár facek a kopanců. Chtěl se zastavit v kavárně. Ne. Všichni známí by se ptali, co se děje.

Doma se potkal s matkou.

„Slávi, slyšela jsem u kadeřnice, že máš zase nějaký průšvih kvůli tomu chlapci.“

„Sakra, mami, nějakej magor se s tím doma pochlubil. Ať všichni zavřou huby. To chceš, aby mě vyhodili?“

„Ale snad se něco dá udělat. Dát tomu klukovi peníze. Nebo tak něco.“

„Nejde jenom o něj, ale já napadl a porval se s naším novým profesorem, dokonce třídním, co se tam objevil. A ten mi za trest strčil Filipa, že mě bude doučovat matematiku.“

„No tak to je výborné.“

„Mami, slyšíš, co říkám? Včera jsem Filipa zmlátil a zapletl se do toho náš novej profesor, co jsem ho neznal. Teď mě sice nenahlásil, ale Filip sem zítra přijde učit mě.“

„To je snad horší trest pro něj, ne?“

„Asi pro oba.“

„Budeš mít kamaráda. Ti, co máš, se mi nelíbí. Jenom využívají, že máš velké kapesné. Udělám vám zítra vanilkový pudink se šlehačkou a nanukáč.“

O všem uvažoval i Zdeněk. Svým způsobem je to i trest pro Filipa. Ale něco mu říkalo, že právě Slávek je stejný. Jen to v sobě ještě neobjevil a brání se tomu. Jeho mysl spíš zalétala k Martinovi. Ráno ho bude mít hodinu před sebou. Jistě, i kdyby nakrásně byl, je to bohužel tabu.

Tentokrát měl celých pět hodin dějepis v různých třídách a ve druhé béčko s Martinem. Novodobé dějiny naštěstí skončí osmačtyřicátým. Dál soudruzi neví, jak padesátky a celý kult osobnosti vysvětlovat. Naučil se mluvit něco jiného, než na co myslel. Jednou si to tak poplést by asi nebylo všem po chuti. Naštěstí jeho občasné pohledy vypadaly, že jsou věnovány spolužačce vedle přes uličku, což byla hezká panenka. Jen se mu zdálo, že Martin některé zachytil. Sakra to je hezký, hezký? Ano, jenže má v sobě něco víc, co se nedá nijak popsat. Což může být značně nebezpečné. Ještěže jen dva měsíce, svaťák a konec. Maturuje z biologie, takže… Ale hlava se mu tam natáčela sama, aniž by chtěl. V tělocviku za týden to bude utrpení.

Po poslední hodině uviděl Slávek u lavice Filipa.

„Pokud chceš, tak jsem tady.“

„Jistě, víš, že říct ne nemůžu. Půjdeme.“

Celou cestu chlapci zarytě mlčeli. Došli k vilce se zaparkovanou Octavií kombíkem.

„Sakra, máti je už doma. Bude mít nějaký kecy, to neposlouchej.“

I když šli tiše a Slávek Filipa hned směroval na schody nahoru, jeho máti vyšla z kuchyně a hned spustila:

„Chlapci, už jste došli? Tak vy jste Filip. Jsem ráda, že Slávkovi pomůžete. Matematika mu kazí vízo. Nevím, po kom ten hoch je. Otec je stavař, já v bance. Čísla nám nejsou cizí. Tak to budete moc hodný. Přinesu vám nahoru něco dobrého a dáte si i kávu?“

„Jdeme nahoru, mami, nic nedělej. Jo, já jsem na matiku blbej, tak stejně se Filip na mě vyprdne. Na strojárnu berou i ty, co neumí počítat. Druhým rokem mě vyhodí a můžu pak zadízlovat na vojně. Na stáří bude ze mě nadprápora.“

To už byli v polovině schodů. Nahoře otevřel Slávek dveře do velkého podlouhlého pokoje. Filip jen zběžně obhlédl místnost. Moderní nový nábytek, válenda, gauč, křesílka, velká hudební skříň.

„Co chceš pustit, ať ten čas nějak zabijeme? Pak řekneš, že jsem blbej jak tágo, a můžeš se na mě vyprdnout.“

„Nezkusíme to?“

„Matiku? Ty se chceš vážně se mnou otravovat, po tom všem?“

Otevřely se dveře a vešla maminka.

„Chlapci, nesu vám pudink, šlehačku a ananasový kompot. A taky něco slaného. Chlebíček se šunkou a okurčičkou, minerálku, a když něco, jsem dole. Tak ať vám to jde.“

„Tak pojď si vzít, jinak se máti nezbavíme.“

„Neboj se, Slávku, rušit vás nebudu. Jak budete chtít kávu nebo něco jiného, přijď.“

„Máš velice hodnou a pozornou maminku.“

„Jo, klidně ti ji na pár dnů půjčím. Samou pozorností a zvědavostí tě ušlape.“

Po jídle se i přes Slávkovu neochotu pustili do královny věd. Seděli vedle sebe a Filip vysvětloval pár věcí, co nebyly Slávkovi jasné. Ten hned ucítil jemnou vůni, takovou spíš skoro babskou. Jo buzny jsou jak baby. On používal americkou Old Spice z Tuzexu. Nejdřív ani moc nevnímal, co říká jeho školitel. Pak ho něco zaujalo a nechal se docela vtáhnout. Dokonce pocítil něco jako radost. Najednou přestali na učení vidět.

„Sakra, to jsme to nějak přetáhli, nevadí?“

„Ne, vždyť jsem s tím počítal.“

Objevila se znovu po zaklepání maminka:

„Večeře, chlapci. Pojďte, Filipe, dáte si s námi. My večeře držíme jako hlavní jídlo. To se také všichni potkáváme. Tak bude hovězí polévka a smažená játra s bramborovou kaší. Pařeništní hlávkový salát.“

Filip se zdráhal.

„Jenom pojď, zasloužil by sis víc za otravování se mnou.“

Dole ho přivítal Slávkův otec.

„To jsem zvědavý, jestli Slávkovi něco do hlavy nalijete. Já na to nemám čas. Povečeřím a znovu na stavbu. Jsem rád, že má i kamaráda, co něco zná a umí. Moc děkujeme.“

Filip se cítil divně. Ještě má na čele kousek náplasti a zarudlý ret, pár modřin na zádech a tady ho berou jako kamaráda. Byl by rád, kdyby to tak bylo. Ale je to všechno jen díky jejich novému učiteli. Ten je taky zvláštní.

Když ho Slávek vyprovázel před domovní dveře, podal mu ruku.

„Přijdeš ještě?“

V té otázce byla skrytá naděje i obava.

„Zítra odpoledne máme taky volno, tak když…“

„Budu rád a moc dík, ahoj.“

Slávek se vrátil nahoru. Sedl si ke stolu, kde ještě byl sešit s jejich učením. Byl docela spokojený i se sebou, Filip mu všechno vysvětluje po lopatě. Na to už ve škole není čas. Předpokládá se, že určité znalosti už žáci mají. Najednou mu začala chybět ta buzerantská vůně. Docela po ní zatoužil. Nejen po ní, i po jejím nositeli. Tohle ještě nezažil. Jeho kamarádi přicházeli a odcházeli, ale s nikým se nesblížil. Žádná dívka ho nezaujala. Že by byl taky…?

I Filip byl zmatený. Nedovedl si vysvětlit tu změnu. On nikdy nepodléhal nenávisti. Ale že bude pociťovat touhu po někom, kdo ho zmlátil. Jenže tohle byl zcela jiný chlapec. Jiný? Může mít člověk dvě tváře, Jekyll a Hyde?

Zdeněk viděl další den, jak Filip se Slávkem odchází spolu a docela se baví. Tak snad z toho něco bude. V sobotu večer vyrazí do ulic, nebo spíš do kavárny. Do jeho ze školních let. Jo, jenomže za osm let se všechno změnilo. Musel se zasmát své naivitě. Byl tady větší taneční parket a živá muzika. A nikdo, koho by znal. Jistě, výběr dívek by tady byl, ale odcházel domů zklamaný. Pár kluků, co tam byli, mělo partnerky, nebo nebyli jeho typem. Po neděli viděl, že se kluci spolu normálně baví. V tělocviku měl trochu problém s Martinem. Prostě to byl přesně jeho typ. Do maturity musí vydržet. I kdyby nakrásně všechno oboustranně vyšlo, kluk jde na výšku a tam je lákadel nepočítaně. Ale zákony schválnosti pracují spolehlivě. Čím víc se mu snažil vyhnout, tím víc ho měl na očích. A v nich viděl, tušil, byl si zcela jistý. Jistě, hezčích kluků už potkal plno. I takové, co měli vnitřní charisma. Tak by to asi nazval. Jenže tohle je něco ještě jiného.

Filip chodil ke Slávkovi, pokud nebylo odpolední vyučování, každý den. Z nařízené nutnosti se stávala oboustranně hezká odpoledne. Slávek byl i u Filipa doma a poznal se s jeho rodiči. Velikonoce byly poslední pondělí v březnu, ale sobota před tím byla pracovní. Každá druhá byla volná a prý budou časem volné všechny. Filip se Slávkem se na Zdeňka usmívali, přáli mu hezké svátky. Jedou prý spolu k Slávkově babičce. No kdyby nic, budou aspoň kamarádi a známka z matematiky se zlepšila. V sobotu bylo ředitelské volno. Rodiče si brali dovolenou a mohli tak na svátky vzít i své děti. V pátek večer šel Zdeněk na vlak. Potkal Martina.

„Jedete domů? Pane profesore, krásné svátky a…,“ zarazil se. „Hodně štěstí.“

Dlouho se drželi za ruce. Pak se rozběhli každý jiným směrem. Jak se vrátí, musí si s ním promluvit. Iluze si dělat nebude. Jde jen o dva měsíce. Ve vlaku se neubránil vzpomínkám.

Už ve školce se rozhodl, bude učitelem. Škola pětitřídka byla hned vedle a učila tam jeho maminka. Když vylezl na skorou třešeň, viděl hezky do jedné třídy. Sedával tam často na rozdvojce větví a sledoval pana učitele. A že je na tom trochu jinak, to mu vysvětlil dědeček. Měl doma velikou odbornou knihovnu, a když pak poznal, jaké knihy si tam půjčuje, aby to nikdo nevěděl, zeptal se ho přímo. Jo, výborný děda. Ale, i když odborně vybaven, první lásku prožil až v prvním ročníku vysoké. Byl na kolejích a měli pokoj pro čtyři. Kluci si docela sedli a s jedním to bylo o něco víc. Spíš takové poznávání. Jenže kde? Chodili na brigádu do botanické zahrady. Za starým skleníkem, japanem z pařeništních oken byla bouda na nářadí, co se dala zevnitř zavřít. Nikdy tam nikdo nechodil. Nářadí už bylo jinde. Ale zůstaly tam slaměné rohože na zakrývání oken, před mrazem. Co na tom, že se tam občas objevil škvor, pavouk nebo nějaký brouček.

Vydrželo jim to až do promoce. V zimě to bylo horší. Vždycky měli strach, jak vysvětlit, co tam dělají. Někdy posloužily i záchody na koleji. Na vojně byl v politicko-agitačním středisku jako učitel, kde měl místo k podobným hrátkám a zbývalo jen najít spřízněnou duši. Když chodili v kasárnách do kina, uviděl hezkého kloučka s růžovými tvářemi. Zkusil ho pak oslovit v Armě a bylo to. Na svém prvním místě se nestačil rozhlédnout. Tady nebyla náhrada za zemřelého, u nich ano. A bylo to. Taky k tomu přispělo, že byl zdejší rodák a měl tady dědečka a možnost bydlení.

Když vystupoval z vlaku, poprchalo. Doma samá otázka. Děda s babičkou se mají dobře. Škola v pohodě. Nic nepotřebuje. Nikoho nemá. Dává si pozor. Začal se smát.

„Moji milí rodičové, jsem jak na vyšetřovně StB.“

„Proboha, tys tam byl?“

„Ne, jen to přirovnávám.“

Poseděli, popovídali. Než šel spát, napustil si vanu. Nikdy nikoho neměl ve vaně. Domů si kluka nepřivedl a jinde byly jen sprchy a žádná intimita. Teď si představoval Martina a představa byla tak silná, že moc nemusel honit a už bílá stružka končila v krabičce na mýdlo, kterou pak vypláchnul. Doma lenošil a v pondělí obešel s tátou pár známých v ulici. Naštěstí ráno a pak si zdřímli.

„Vajíček moc, chlapci, nemáte, zato dvě opice,“ smála se maminka.

Ono, i když těch děvčat až tolik nebylo, ale kombinace, slivovice, rum, vodka, zelená, fernet, becherovka a starorežná vykonala své. Ale u pozdního oběda s velikonoční nádivkou už byli jakžtakž k použití, jak se opět smála maminka. Večer se vracel k dědovi. Babička měla pro něj schovaná vejce, čokoládu a lahvinku Johnnie Walkera.

„Už jseš přece jen větší kluk.“

Ráno odchytil Filipa.

„Pane profesore, všechno je jinak, Slávek je moc fajn kluk a matika nám jde. Už se zlepšil. Děkujeme.“

To už byl Slávek vedle.

„Takový tresty bych bral i dál. Jak jste věděl, že?“ rozhlédl se kolem. „Však víte, co myslím.“

„Mám takový radar, jsem rád, že se zadařilo. A nezapomeňte, duben, ještě tam budem. Ať maturitu zvládnete co nejlíp.“

V béčku se nemohl vyhnout očnímu kontaktu s Martinem. Určitě s ním musí promluvit, ale mimo školu. Pak si našel jeho adresu. Když končí dřív, půjde tak, aby se potkali. Je to riskantní, ale připadal mu jako fér kluk. Jsem jako studentík, co nadbíhá své dívence. Ale určitě mu chtěl něco říct i on. Když se k setkání odhodlal, byl krásný den. Všude už něco kvetlo. Potkal ho kousek od starého pivovaru. Usmíval se.

„Dobrý den, pane profesore, dnes už podruhé.“

„Dobrý, Martine. Posledně, jsme…“

„Chtěl jsem vám…., můžeme na zahrádku tady do hospody, tam nikdo není, vrchní oba znám a je teplo.“

„Pane Piska, dal byste nám dvě kávy pod platany. Je tam klid.“

Prošli chodbou okolo kuchyně a venku je vítalo slunce, prosvítající ještě holými korunami. Martin vzal z hromady jeden stolek a Zdeněk dvě židle, které chlapec otřel kapesníkem. To už jim vrchní nesl kávy.

„Vidím, že jste se obsloužili, když něco, zavolej.“

Posadili se naproti sobě. Cukr, cinkot lžiček přerušoval ticho. Martin začal:

„Snad je to, jak si myslím. Máte o mně představu, že jsem teplej. Jsem. Asi je to u vás stejný, bylo by to krásný, jen z mé strany to nejde. Ve škole sice končím, ale já už rok mám partnera na vážno. Je o rok starší a budeme mít spolu privát. Teď máme jen neděle u rodičů a žádnou možnost. Jen ukradené chvilky.“

„Skoro jsem to čekal. Díky za tvou upřímnost. Jistěže bych nechtěl nic rozbít, co máš. Prostě krásná může byt i platonická láska a přání druhým. Abys to pochopil. I když to vím, asi se neubráním pohledům na tebe. Homosexuálové by neměli být učiteli, a když, tak jen v dívčí škole,“ usmál se.

„Já vám právě chtěl říct, vím, jak je těžké a riskantní si někoho najít, že, no jen to, prosím, nepochopte špatně. Už se mi stalo, že někdo o mě měl zájem a já ho musel odmítnout. Neurazte se. Kdybych neměl Jardu, tak bych… Myslel jsem, že bych vás seznámil. Třeba to bude všechno na nic, ale snad.“

„Netvař se tak provinile, zkusit to můžeš, pokud ten druhý bude chtít. Třeba jen dáme dvojku vína a řekneme si čau!“

„Co v sobotu, je volná.“

„Jenže je prvního apríla, ale nakonec proč ne. Kdyby nic, tak užijeme legrace. A ten tvůj Jarda?“

„Přijede až odpoledne.“

„Já nic nemám, ještě mně to moc hlava nebere. To chce panáka. Skočíš tam? Co vodka?“

Martin přikývl.

„Vezmi zrovna čtyři, i do druhé nohy.“

Jak se vracel s táckem vodek a džusy, prohlížel si teď už zcela nepokrytě svého snového Érose.

„Myslím, že mimo školu si můžeme přiťuknout na tykání. A kdybys mi náhodou tyknul, no už to máte chlapci za pár. Určitě se mi bude po tobě stýskat. Zdeněk.“

„Martin.“

„Co Filip se Slávkem?“

„Můžou děkovat tobě. Bylo mi jasný hned, že Slávek je stejná buzna. Jen si to nechtěl přiznat. Navenek ho učí matematiku. A ani nelžou. Prý se Slávek zlepšil. Taky prý budou mít společný privát. No až to jednou Slávkův otec zjistí, jak je všechno doopravdy, trefí ho šlak. Ale to už si kluci poradí.“

Ještě trochu probrali školu a studenty i pár studentek. Další kolo vodek a loučili se. Martin se ke Zdeňkovi nahnul a dal mu pusu na tvář.

„Nebudu moct spát.“

„Můžeš oplatit.“

Taky Zdeňkův polibek byl dílem okamžiku.

„Ještě se uvidíme ve škole a na apríla, když bude hezky, můžeme sem. Tady jsme schovaní před světem.“

Ze začátku smutné zjištění se možná změní v aprílový žert, nebo to může být i jinak. Vodky a polibek ho pěkně nažhavily. Doma babička měla dršťkovou polévku. S dědou si dal hruškovici a málem usnul ve vaně. Najednou byla voda skoro studená. Když si šel lehnout, moc neuvažoval. I ruka, co chtěla pomoct nabuzenému tělu, zůstala v půli cesty. Dávný Hypnos pohladil jeho víčka.

Další den, za střízliva, si všechno srovnával v hlavě. Bude to opravdu spíš apríl. Líbí se mu Martin a ten zase tomu Neznámému. Čili budou mít oba stejný vkus? A naopak Martinovi by se líbili oba. Ale nijak z toho nevyplývá, že on a Neznámý najdou v sobě zalíbení. Zasmát se u skleničky, tomu nic bránit nebude. Budiž pozdraven apríl.

Slávek s Filipem se už bavili ve škole zcela normálně, a pokud měl někdo nějakou poznámku o bukvicích, Slávek ho usměrnil. Martin občas udělal směrem k tabuli cukrblik, ale i Zdeněk byl samý úsměv. No sice to nevyšlo, ale možná? V pátek večer byl nervózní, přemýšlel, co si vezme. Pak se tomu smál. Takhle jsem neblbnul ani v pubertě. Večer si představoval všechny možné vizáže toho Neznámého. A ráno ho hned babička vyvedla aprílem u snídaně. Když se rozesmál, svěřil se, kam dnes jde.

U pivovarské hospody byl před desátou. Číšník dával ven tabuli, které lákala na aprílové překvapení. Pak uviděl Martina uprostřed mezi dvěma mladíky. Ten mladší, to je zřejmě jeho Jarda, i když měl přijet až odpoledne, a ten druhý…? Nechtěl upřeně zírat jen na něj, ale bylo by na co. Usmívající se blonďák. Takové trochu narudlé zlato. A ostatní, taky stálo za to. Hezky se to rýmuje. Přidal i svůj úsměv.

„Omlouvám se, přijel jsem už v noci. Bože, mít takové dva ctitele, ještě že Martin končí. To bych měl obavy. Jarda.“

„Můj pan profesor Zdeněk a pan Eduard, archeolog, šéf na výzkumech Na valech.“

„Chlapci, vzhůru, dolů. Jdeme to zapít,“ vybídl je Jarda.

Venku bylo hezky a docela teplo, tak zvolili stůl venku. Navíc tam nikdo jiný nebyl, tak mohli povídat o všem.

Eda se tvářil příjemně, tak asi nějaké seznámení i bližší by mohlo proběhnout. Zatím stolu vévodil Jarda. Taky se chlapci občas rozhlédli kolem a dali si pusu.

„Tam jsme zatím nedospěli,“ usmíval se Eda. „Jsme skoro kolegové. Dějiny a archeologie spolu souvisí. Doufám, že neodmítneš pozvání na naše nové pohřebiště.“

„Jistě, podívám se rád. Je to kultura se šňůrovou keramikou a pohřbíváním do mohyl ve skrčené podobě.“

„Vidím, že oceníš naše nálezy pšenice dvouzrnky a ječmene.“

Dali si v poledne polévku hráškový krém a překvapení. Jehněčí roláda plněná velikonoční nádivkou s kopřivami. Všichni si pochvalovali.

„Obyčejná hospoda, ale lepší než v Praze,“ liboval si Jarda. Po obědě a přípitku se hoši zvedli a šli domů.

„Myslím, začíná být chladno, nezkusíme něco v teple?“

„Můžeme, máš nějakou představu?“

„Ty prý jsi původně místní. Chodili jste někam?“

„Abych pravdu řekl, moc ne. Spíš až na výšce, když jsem jezdil domů. Ale můžeme do Bunkru. Je to malé, ale snad tam bude místo.“

Vinárna využívala dvou hlubších sklepů, kde za války byl protiletecký kryt. Taky měla letecké vybavení. Pár zavěšených modelů a plno fotografií z doby války. V obou sklepech byly u stropu letecké vrtule. Proto místní zde říkali U vrtule.

Dostali i stolek pro dva. Vzhledem k časnému odpoledni tady taky nebyl rámus, reprodukovaná hudba byla ve stylu blues. Housle a klavír.

„Půjde tady i mluvit. Tak jak jsme na tom, když nás oběma obdivovaný Martin seznámil?“

„Co vím, Edo? Tohle je vlastně naše první rande. Tak trochu naslepo. Ale vzhledem k tomu, že jsme se nerozešli, máme ho za sebou. Teď tak něco o sobě, ale to už víme. To je druhý rande. Na třetím polibek, ale jedině na sociálním zařízení, navíc bychom pohoršovali mé žáky. Vidím tu jednu dvojičku z mé třídy a jednu o rok níž. Přejme jim.“

„Já vidím vedle Ludmilu, dáme červenou, po roládě.“

Povídalo se, popíjelo. S večerem změnili hudbu a už se slyšeli jen stěží.

„Asi bydlím nejblíž a jsou tam zásoby vína i lihovin. Nebudeme pokračovat? Co zítra, máš něco v neděli?“

„Volno. Já zpracovával nálezy přes zimu v muzeu, tak bydlím ve dvoře v takovém polobytě. Teď se radši odstěhuju do maringotky na Valy. Tak pokud nebudu vadit, můžeme pokračovat.“

„Večeři nám udělá babička. Ta má zásoby všeho.“

Babička s úsměvem láteřila:

„Nemohl jsi něco říct? Co si pan Eduard pomyslí? Všeho hotového je málo. Ale mám veku. Tak můžeme udělat chlebíčky. Já koupila dvě na pondělí do žemlovky. Tak bude něco jiného a jsou rohlíky na jednohubky.“

Obložené chlebíčky se dělávaly při návštěvách všude. Zapojili i dědu, který se zajímal o nálezy.

„Už když jsem tady v nemocnici začínal, to je skoro půl století, tak mi tehdy dva malí kluci přinesli dvě nádoby se šňůrovou výzdobou, co vykopali na poli. Léčil jsem jejich maminku. To bylo ještě za první republiky. Dost se toho zničilo, když pak komunisti začali s hlubokou orbou. A taky se o to začal někdo zajímat. Když se pak našla první kostra, volali k tomu esenbáky. Že tam určitě někdo někoho odkrágloval. Byl tam i patolog z nemocnice. Ten se smál, říkal, že možná jo, ale před čtyřmi nebo pěti tisíci lety.“

Děda se pak pochlubil svými destiláty. Tentokrát pálenkou z moruší a z planých trnek.

„Přijel jsem z vojny na dovolenou, tak jsem si říkal, že u dědy bude klid, jenže místo toho jsme dva dny prolézali pichlavými keři, protože trnky byly po prvních mrazech a tím se u nich snížil obsah tříslovin.“

„Obojí je výborné a ještě jsem nic takového nepil.“

Děda je vzal do zvláštního sklepa, kde byla jen vína a destiláty. Pro vína police, kde láhve ležely, pro destiláty regály, kde byly nastojato. Na dřevěných podstavcích byly soudky a v polici ze silných fošen demižony.

„Je dost lidí, co mají destilační přístroje od války, tak pálí na černo. Pokud má člověk k tomu všechno ostatní, aby mohl měřit alkohol, pohlídá výskočky a závěrečný dokap, což se hodí na mazání kloubů, je všechno bez rizika. Proč platit daň soudruhům, kteří se při tom o nic nezasloužili? A tady mám svoje poklady. Místnost má termostat se dvěma ventilátory. Tady je meruňkovice, deset litrů, když se Zdenda narodil. Dvoulitr se vypil, když měl osmnáct. A ta desítka měla být na svatbu. No, nezkazí se a nějaká příležitost se jednou najde.“

Chlapci si vzali nahoru pár chlebíčků a trochu morušovice. Taky dvě sklenice minerálky.

Alkohol je poněkud rozveselil a navodil vzrušivou atmosféru.

„Tady je koupelna, všechno tam je.“

„Nedáme nejdřív další rande?“

Eda Zdenka objal. Políbili se.

„Myslím, že tohle nám jde.“

Pomalu směřovali ke koupelně společně.

„A dál, to snad zvládneme.“

První doteky na dosud cizích a neznámých tělech.

„Bereme to trochu z opačné strany, ale nač čekat v našich létech.“

„Máš pravdu, zamilovat se můžeme až pak.“

Smích je doprovázel i při mazlení ve vodě. Trošku si popovídali o sobě.

„Jsem z malého městečka. Byl jsem spíš holčičí typ. Taky se mi kluci smáli. Nesl jsem to těžce. Měl jsem vztah ke zvířatům, rostlinám, ale taky k místním pověstem a pověrám. Ve staré rozpadlé tvrzi jsme si hráli. Byl tam sklep a zřejmě pod ním další. Duněla v něm na konci podlaha. Kluci o mně říkali, že jsem posera, a já to těžce nesl. Pak někoho napadlo, jestli tam vydržím přes noc. Samozřejmě mě chtěli vystrašit. Zakázali mi baterku. Přišli pak v prostěradlech, ale najednou se něčeho sami lekli a utíkali ke mně. Kus podlahy se propadl a nad námi se objevil s baterkou místní hrobník se psem, kterého se lekli. Vytáhl nás ven. On si tudy krátil cestu z hospody. Druhý den jsme se tam zašli podívat. Kus chodby bylo dál zasypané. Já tam našel rezavou ostruhu. Možná to také zapříčinilo, že jsem se dal na archeologii.“

Oba byli milovníky doteků a polibků. Krásné předehry, která pokračovala na rozloženém gauči. Eda se stočil do kozelce a pak nohy natáhnul ke Zdeňkovu krku. Čas přestali vnímat. Byli chvilku sami v celém vesmíru.

„Od Martina je krásné, že nás oba dal dohromady, nejen odmítnul.“

„Kluk i s dobrým srdcem. My jsme to vzali dost rychle, ale myslím, že nelitujeme. Už jen někoho najít bývá problém, ne tak aby si pak partneři ve všem vyhovovali. To už je skoro zázrak.“

„Je po půlnoci, jsme pořád spolu. Nebyl to žádný aprílový žert.“

„Přesně, znáš to přísloví, březen za kamna vlezem. Tak to už máme za sebou.“

„Trošku tě doplním, duben stále spolu budem.“

„Myslím, že i další měsíce. Mohli bysme říct, hledali se, až se našli. Ale nemůžeme.“

„My si mysleli, že jsme našli Martina, a díky jemu jsme spolu.“

Neděle byla prozářená sluncem i štěstím. Nakonec se kluci domluvili. Pár dnů tady Eda zůstane. Pošta mu chodí do maringotky. Pomohou na zahradě. V pondělí se Zdeněk potkal hned s Martinem.

„Díky, všechno je v pohodě.“

„Doufal jsem v to, jsem rád. Co v sobotu? Já domluvil malou oslavu. Filip i teď tvůj Eda budou mít rozdílem tří dnů narozeniny. Nevadilo by ti to?“

„Naopak, jsem rád, ještě bych ty Edovy prošvihl.“

Přemýšleli, kde oslavu udělat, ale nakonec se domluvili na Zdeňkův byt. Nemusejí se na nic ohlížet. Všichni něčím přispěli a pak podle volna i pomohli babičce s přípravou jídla. Sešli se před obědem a všechny je uvítal dědeček.

„Mí drazí chlapci. Jsem rád, že i v naši těžké době jste se našli, máte se rádi a jste si vzájemně oporou. Já pro Zdeňka schraňoval od narození meruňkovici na jeho svatbu. No ta nebude, tak jsem ji načal a můžeme si s ní symbolicky připít, na štěstí vás všech. Kdoví, co vám život dál připraví, ale ať máte jednou vzpomínku na vaše přátelství a lásku.“

Filip a Eda dostali malé dárečky. Když děkovali babičce, ta se jen smála.

„Já bych měla děkovat, mám o pět vnuků víc.“

„Je to krásný, mít pár spřízněných duší pohromadě, ale vlastně i moc smutný. Připomíná mi to různá postavení lidí v dějinách. Žijeme za zdí. Aby nikdo neviděl, že i my jsme šťastní. Že jsme si dovolili milovat, vyznávat něco, co je pro většinu pohoršující. Žijeme ve svých mikrosvětech. Hodně kvůli politice, kvůli názorům na svět, toho rozdělujícího je pořád víc.“

„V tom máš pravdu, Edo, je to nedobrovolné divadlo. Ale stejně, takový veskrze spravedlivý svět nikdy nebyl a nikdy nebude.“

„Chlapci, co řešíte? Narozeniny mají být veselé.“

„Máš pravdu, Martine, svět nespasíme a i tohle naše veselí musíme skrývat. Ani jsme ti neprojevili své díky. Je to zvláštní, my oba byli do tebe zamilovaní. Teď se nám naše zamilovanost k tobě zhmotnila v nás, díky tobě. Jako když jeden ve druhém vlastně milujeme tebe.“

„To je na mě moc složitý, chlapci. To můžeme řešit, až vypiju víc té meruňky.“

„S meruňkou opatrně, lásko, ať mi neusneš,“ přidal se k nim Jarda.

„Něco nám uteklo?“

„Jen řešíme, jak se někdy vztahy různě propletou, Slávku.“

„Jo, já se budu navždy omlouvat Filipovi a taky vám, nebo tady vlastně tobě, Zdeňku.“

„Ale to je všechno pryč. Jinak bysme se vůbec nepoznali. Myslím, že dnes je jedno, jak se kdo s kým potkal. Měli jsme trochu štěstí. Můžeme si připít, aby i ti, co se zatím hledají, ho taky kousek měli. Našli jsme si všichni ta pomyslná kamna, ještě jsme se v dubnu za nimi ohřáli a v květnu nás čekají písemky. Byl bych rád potkávat se tak i později, když to nebude vadit.“

„Trošku vám, kluci, závidím, já maturoval vloni, škoda že jsem tě, Zdeňku, nepoznal. Tedy jako profesora.“

Všichni se smáli a rozcházeli spát. Horní pokoj a ložnice Zdeňka pro ještě studující, pokoj u dědečka pro ty starší chlapce.

„Meruňka je zrádná. Skoro se mi trochu točí hlava. To je výhoda učitele, pořád budeš mít přísun mladé krve.“

„Nejsem upír, Edo. Vždycky to není výhra. Tobě taky chodí mladí brigádníci.“

„Máme už svoje lidi, co chodí léta. A ze studentů je to vždycky zamilovaná dvojička.“

„To si můžeme taky vyzkoušet, ne?“

„Bude máj, tak pod rozkvetlým stromem. Musíme se s kluky domluvit. Vyměnit si májové polibky.“

„Bylo by zajímavé, jak kdo líbá. Martin a Slávek a asi i Jarda budou docela nažhavení, prudcí, poživační, Filip je spíš holčičí, něžný, jemný.“

„Můžeme si jejich polibky zrekonstruovat.“

„To mi připomíná, neuvažovals někdy o něčem takovém, když najdete kostru někoho mladého? Jak asi vypadal, nebo vypadala?“

„Ale to víš, že jo. Ale teď bych si raději představoval Martina.“

„Já taky, jenže jsme si zbyli.“

„Takže můj zbytečku, oddávej se snům.“

„Ten sen má krásnou sedínku.“

„Tak to už jsem letos slyšel. Jo, myslím od paní, co upadla na čerstvém sněhu.“

Zdeněk ležel na boku, pozvedával nohu, aby usnadnil svému milenci vstup. Jemný a pomalý zásun si užívali, aby se trochu vydráždili. Eda se snažil, i když tohle nebývala jeho role. Nakonec zvítězila meruňka. Probrali se až k ránu.

„To je uspávačka, vůbec nevím, jestli jsme byli, nebo…“

„Uvidíme teď, myslím, že by to šlo.“