• Isiris
  • Sinme
Stylromantika
Datum publikace16. 4. 2024
Počet zobrazení1590×
Hodnocení4.51
Počet komentářů13

(Pokračování série Ako ustrážiť pubertiaka a nezblázniť sa z neho Jak uhlídat puberťáka a nezbláznit se do něj.)

 

Oliver

Od môjho odchodu z Prahy ubehli tri týždne, dvadsaťjeden bezútešných dní a ešte horších nocí, cez päťsto osamelých hodín.

Ben mi často opakoval, že to bude dobré, že čas všetko vylieči. Ale asi som ho s tým mal už dávno poslať do prdele. Čas nič neliečil a všetko bolo na hovno.

Hlavne ďalšie posraté ráno.

Zobudil som sa pol hodiny pred zazvonením budíka. Nemalo zmysel ďalej sa váľať a dúfať v zázrak. Nemohol som poriadne spávať. Ale len v noci! Cez deň v škole mi zaspať absolútne nerobilo problém. Aj za to málo som bol vďačný. Len škoda, že učitelia neboli práve nadšení.

Posadil som sa na posteli a vzal do ruky mobil. Chvíľu som sa len díval na čiernu obrazovku. Nakoniec som priložil ukazovák k čítačke odtlačkov prstov a rýchlo prelistoval nové správy. Jedno meme od Bena, jeden GIF od spolužiačky a kopec zliav z e-shopov. Viac nič. Ako každé ráno. Gabriel mi nenapísal.

Naposledy sa mi ozval v deň môjho odchodu. Naliehal, aby som mu dal vedieť, ako som docestoval.

Vysral som sa na neho. Vtedy som mal čo robiť sám so sebou. Preplakal som polovicu cesty vo vlaku. Druhú polovicu cesty som prestál. Sedieť na tvrdej sedačke mi len pripomínalo, čo som v Prahe robil. Miloval sa… z lásky. Lenže iba jednostrannej. Inak by mi Gabriel dal aspoň šancu. Inak by ju dal nám. Každopádne bol na mňa určite zaujímavý pohľad. Sprievodca si dokonca ani neprišiel skontrolovať, či mám platný lístok. Asi sa bál, že som psychicky narušený.

Našťastie to nikam nenahlásil. Na stanici ma teda nečakali páni v bielych plášťoch, čakala na mňa mama. Poprosil som ju, aby pre mňa prišla. Tak nejako som dúfal, že sa mi v jej prítomnosti uľaví. Uľavilo sa. Hlavne, keď som sa jej vyplakal na ramene. Samozrejme som jej neprezradil, čo sa stalo. Tváril som sa, že som chorý a je mi zle. Vymyslel som si črevnú chrípku. Aspoň nebolo nikomu doma divné, prečo nechcem jesť a stále divne poposedávam.

Skvelá spomienka! Snáď si ju uchovám v mysli navždy.

Hodil som mobil na perinu. Vedel som, že by som mu možno mohol napísať ja, ale… to som si mal asi rozmyslieť skôr. Neveril som, že by mal o to po troch týždňoch ešte záujem.

Sklonil som hlavu k zemi. Výhľad som mal na svoje bosé nohy. Desať prstov. Jeden trochu fialový. Nakopol som si ho včera ráno. Nedával som pozor, pretože som zas myslel… na neho.

Všeobecne som na neho myslel neustále. Nemohol som si pomôcť. Chvíľu som ho miloval. Chvíľu pre zmenu šialene nenávidel. Ale zakaždým som ho strašne moc chcel. Pri sebe. Na sebe. V sebe. Niekedy som rozmýšľal, že by som sa uspokojil aj s tým prvým. Naivne som si predstavoval, že možno raz budeme kamaráti, aby som aspoň vedel, ako sa má. Či je zdravý a šťastný. A koho práve miluje. Miesto mňa. Dobre, to posledné som až tak vedieť nepotreboval. Ako vyrobiť kyanid nás na chémii ešte neučili.

Postavil som sa a otočil k záhlaviu postele. Pozrel som na koláž z fotiek. Gabriel bol len na jednej. Odfotil som ho, keď bol v Bratislave a ležal pri našom bazéne. Tesne po jeho odchode som fotku vytlačil a prilepil na stenu. Už stokrát som ju chcel strhnúť, ale nemal som na to silu. Preto stále visel na čestnom mieste. Vedľa môjho najlepšieho kamaráta. Vedľa Bena.

Vlastne skôr chudáka Bena. Ten si so mnou odtrpel v poslednej dobe úplne všetko. Užil si niečo z každej z mojich emócii, ale korunu som tomu nasadil minulý piatok. Vyšli sme si do baru, aby som sa odreagoval a prišiel na iné myšlienky. Chcel som to urobiť úplne jednoducho. Myslel som, že si nájdem za Gabriela náhradu. Lenže ani po piatich vodkách a dvoch pivách sa mi nikto nezdal dostatočne dobrý. Okrem Bena. A tak som sa ožratý ako prasa začal lepiť na neho. Najprv vyzeral pobavene. Následne zmätene a nakoniec už celkom vydesene. Hlavne, keď na mňa nezaberali žiadne jeho argumenty. A to ich fakt skúšal veľa. Jedným z nich bolo samozrejme aj to, že je hetero. V divnom zastretí mysle som nad tým len mávol rukou. A tak to vyriešil svojsky. Vtisol mi takú jazýčkovú, že by sa za ňu nehanbila ani pornohviezda. Našťastie ma to prebralo. Ani najlepší kamarát nedokázal bozkávať tak, ako to dokázal Gabriel. Len Gabriel.

No nie som ja úplný blbec?

Radšej som na vlastnú otázku nehľadal odpoveď. Miesto toho som sa odplazil do kúpeľne, umyl si zuby a nagéloval vlasy. Následný pohľad do zrkadla nestál za nič, ale bolo mi to jedno. Aj tak ma nikto nechce. Aspoň teda nikto dôležitý.

Vrátil som sa do izby a obliekol sa do školy. Skontroloval som čas a povzdychol si. Na odchod bolo ešte skoro, hladný som nebol, zapínať na počítači hru nemalo zmysel, a tak som si ľahol nazad na posteľ. Odpočítaval som minúty, aby som zamestnal mozog. Jedna, dve, tri. Zívol som a zavrel oči. Štyri, päť, šes…

Zobudilo ma rázne zaklopanie na dvere. Sprudka som sa posadil a pozrel na hodinky.

A kurva.

Škola dávno začala.

Zaklopanie sa ozvalo ešte raz a potom sa dvere otvorili.

„Oliver, robíš si zo mňa srandu?“ spýtal sa otec.

„Asi som zasp…“

Nenechal ma dopovedať.

„Sakra, tretíkrát tento týždeň! A to je len štvrtok!“ zhúkol. „Máš osemnásť, nie osem!“

Vyskočil som z postele.

„To je tak ťažké zobudiť sa normálne? Máme ťa snáď začať posielať o deviatej spať? To by ti prišlo v tvojom veku normálne?“ pokračoval a ja som si zatiaľ strkal do vrecka mobil a peňaženku. Učebnice a zošity som mal našťastie v skrinke v škole.

„Nie,“ odpovedal som pokorne.

„Tak čo máme s tebou robiť? Vôbec sa nesprávaš normálne. Oliver, toto nepôjde.“

Zovrelo mi žalúdok a neviditeľný balvan mi privalil pľúca.

Tohle nepůjde, Olivere, premietli sa mi v mysli Gabrielove slová. Tie, ktorými definitívne pochoval náš vzťah.

A prečo to urobil?

Lebo cestovať za mnou by bolo príliš náročné, keď moji rodičia nevedia, kto naozaj som.

„Nepôjde?“ spýtal som sa. Niečo vo mne mi šepkalo, aby som sa zastavil, ale ja som to nedokázal. „Nepôjde to, lebo nie som normálny?“ dal som dôraz na posledné slovo. Sakra, však ho otec použil v pár vetách trikrát.

„Oliver!“ ohriakol ma. „Dávaj si pozor na tón!“

„Prečo? Lebo ti vadí, aký som?“ pustil som sa do neho, i keď pravdepodobne vôbec netušil, o čom hovorím. „No a čo? Tak som nenormálny!“

Otec zdvihol varovne prst, ale mne to bolo jedno. Nedokázal som jasne myslieť. Zúril som. Najviac však na seba. Veľmi dobre som si uvedomoval, že ma z Prahy vyhnala vlastná hrdosť. Ale, kurva, načo by som tam ostával, keď mi dal Gabriel jasne najavo, že ma nechce?

„Tak sa všetci pojebte, keď to so mnou nejde!“ vyprskol som.

V ďalšej sekunde mi pristála na tvári facka. Prvá, ktorú som v živote dostal. Na okamih ma to prekvapilo. Otca viditeľne tiež. Pár sekúnd sme na seba len hľadeli.

Potom sa nadýchol, aby niečo povedal, ale predbehol som ho: „Nie som normálny, som gay,“ vypadlo zo mňa bez toho, aby som si to premyslel. Až keď som to dopovedal, doputovala mi do mozgu myšlienka, že som to totálne posral. Zas.

Otec o krok ustúpil. V tvári mal výraz absolútneho nepochopenia. Presne takého, aké som čakal a akého som sa bál, keď som si predstavoval, že mu to raz poviem.

„Oli,“ začal a jeho hlas znel nelogicky jemne.

Pokrútil som hlavou. Nezvládol by som počúvať ďalšie výčitky. Nezvládol by som, ak by mi ďalší človek dookola opakoval, že to so mnou nepôjde.

Vybehol som z izby. Chcel ma zastaviť, ale jeho ruku som striasol. Po schodoch som zbehol v rekordnej rýchlosti. Nazul som si tenisky, z vešiaka strhol jesennú bundu a vyletel som z domu bez toho, aby som za sebou zavrel dvere. Otec na mňa volal, až kým som nezmizol za rohom. Ale nezastavil som ani potom, ako som ho už nepočul. Bežal som až na zastávku. Práve k nej odbáčal autobus. Naskočil som do neho a zvalil sa na najbližšiu voľnú sedačku.

Čo som to urobil?

Končekmi prstov som si prešiel po líci. Pulzovala mi v ňom slabá bolesť. Oblizol som si peru. Na jazyku som ucítil krv. To ma donútilo, aby som sa pozrel na svoj odraz v okne. V kútiku úst som mal ranku. Primalú. Mala byť väčšia. Priam obrovská. Presne, ako tá čierna diera, do ktorej sa mi zrútil svet.

Veď som kričal na otca. Dokonca som mu povedal, že som gay.

Už nikdy so mnou neprehovorí.

Z omylu ma vyviedol vibrujúci mobil. Pozrel som, kto volá, a prekvapením zatajil dych. Otec. Na display som hľadel takmer minútu. Nedokázal som ten hovor prijať. Vydýchol som si, až keď vibrácie ustali. Hneď nato však začali ďalšie. Pre zmenu volala mama.

Chcel som jej to zdvihnúť. Naozaj som chcel! Ale zmocnil sa ma príšerný strach. Radšej som zbabelo nastavil na mobile tichý režim a strčil si ho do vrecka.

Sklonil som hlavu a zahľadel sa na svoje kolená. Nevedel som, kam ísť. Ako prvý mi napadol Ben, ale ten bol určite v škole. Samozrejme by ma k nim pustila aj jeho mama, ale stačilo by, aby sa dozvedela, čo sa stalo, a dotiahla by ma domov. Pokojne za uši. Vôbec by sa nerozpakovala.

Ostatní z mojich kamarátov nepripadali do úvahy. Im som sa nemohol a ani nechcel zveriť.

Autobus zastavil. Pár ľudí vystúpilo a pár ich nastúpilo. Znova sa pohol a ozvalo sa pípnutie. Na obrazovke pri kabíne vodiča sa rozsvietil názov najbližšej zastávky. Mňa však zaujalo niečo iné. Názov tej konečnej. Žiaril úplne dole a vysmieval sa mi.

Hlavná železničná stanica.

Uchechtol som sa. Ideálne miesto pre bezdomovcov. A presne k nim som patril. Však ako inak sa nazvať? Ku kamarátom som nemohol. Domov tiež nie. A iná rodina… znova som sa uchechtol a potom dokonca aj zasmial. Obaja rodičia jedináčikovia. Starí rodičia zomreli ešte pred mojim narodením, a tak som za jedinú rodinu mohol považovať pár vzdialených príbuzných, maminu sesternicu a jej syna. Gabriela.

Presne toho Gabriela, ktorý mi tvrdil, že by som si mal nájsť niekoho, za kým budem môcť prísť v každej situácii. Niekoho, kto bude mať vždy čas, aby ma podporil. A hlavne niekoho, kto mi nespôsobí problémy u rodičov.

No, tak problémy u rodičov som si dokázal spôsobiť aj sám.

A tých posraných štyristo kilometrov nie je vôbec veľa. Šiel by som za ním aj na kraj sveta. Len keby o to stál.

Keby o to aspoň trochu stál.

Ale čo ak o to stojí? Čo ak sa trápi rovnako ako ja? Veď to ja som z Prahy utiekol. Ja som mu neodpísal na správu.

Zrazu ma osvietilo. Všetko začalo dávať zmysel. Aj moje nasledujúce kroky.

S novým odhodlaním som vytiahol mobil a pozrel, kedy ide najbližší vlak do Prahy. Bohužiaľ som si všimol aj šesť neprijatých hovorov. Tri od mami a tri od otca. Záznam o nich som vymazal jediným ťuknutím prsta.

Na konečnej som vystúpil z autobusu a rýchlym krokom prešiel na železničnú stanicu. Musel som sa ponáhľať. Neostávalo mi veľa času. Kúpil som si lístok a utekal na nástupište. Vlak prišiel len chvíľu po mne. Nastúpil som, našiel správne kupé a zvalil sa do sedačky. Na okamih ma zaliala úľava. Cítil som, že som na správnom mieste.

Dobrý pocit mi vydržal, i keď sa vlak pohol. I tých pár minút, kým prišiel sprievodca skontrolovať lístky. Po jeho odchode akoby som precitol. Už som si nebol taký istý svojim rozhodnutím a napätie v mojom vnútri silnelo s každým ďalším kilometrom.

Zrazu som vôbec nechápal, čo to vlastne robím. A prečo to robím. Gabriel mi dal predsa jasne najavo, že to medzi nami nemá zmysel. Dokonca, že je zbytočné to aj skúšať. A hlavne už na mňa určite zabudol. Možno hneď na druhý deň. Možno až po týždni.

Schúlil som sa na sedačke a rozplakal sa. Začínal som chápať, prečo mi každý tvrdí, že to so mnou nejde, a prečo ma nikto nechce takého, aký som. Ani Gabriel. Ani rodičia.

Som proste neznesiteľný, pomyslel som si.

Som proste neznesiteľný, opakoval som si ako mantru, až kým som nezaspal.

Som proste neznesiteľný, vkradlo sa mi aj do sna.

Nezobudil som sa s výkrikom len preto, že ma zobudil sprievodca. Oznamoval konečnú stanicu. Prahu. Viditeľne už takmer všetci ostatní vystúpili.

Slušne som mu poďakoval a on sa usmial. Asi mal dobrý pocit, že mi pomohol a ja sa kvôli nemu niekam dostanem načas. Nemohol tušiť, že nemám kam ísť.

Mohol som len vystúpiť v meste, ktoré sa mi zrazu zdalo strašne cudzie. Neznáme a neosobné.

Z vlaku som sa poponáhľal, i keď som nemal dôvod. Každopádne bolo zbytočné sa zdržovať. Sprievodca asi mal kam ísť. Podľa hlasu bol Čech. Možno býval v Prahe a tešil sa za rodinou.

Trochu som mu závidel.

Železničná stanica vyzerala presne ako prvýkrát. Priveľká a šialene plná. Niečo bolo predsa len inak. Prvýkrát mi stačilo vytiahnuť mobil a zavolať Gabriela, aby ma našiel. Tentoraz som sa musel nájsť sám. Nejakým zázrakom som sa dostal do obrovského vestibulu. Dokonca som narazil na bankomat. Potešilo ma to. Nemal som žiadne české peniaze a začínal som byť hladný.

Otvoril som peňaženku a vytiahol svoju platobnú kartu. No potom som sa zarazil. Ostávalo mi na nej možno dvadsať euro. To stačilo akurát na lístok nazad do Bratislavy. Asi som vreckové tento mesiac nemal rozflákať na hovadiny.

Síce nerád, ale vytiahol som zo zadného priečinku druhú platobnú kartu. Dali mi ju rodičia pre núdzové prípady. Patrila k ich účtu.

Výborne, ešte je zo mňa aj zlodej.

Strčil som kartu do bankomatu a v hlave rýchlo prepočítal český kurz. Uspokojil som sa s tisíc korunami.

V bufete som si kúpil colu a hamburger. Poriadne som sa napil a potom pustil do jedla. Bolo skvelé. Hlavne preto, že ma snaha nezadusiť sa priveľkými sústami dostatočne zamestnala. Zamestnala mi hlavu.

Bohužiaľ s posledným kúskom prišlo aj uvedomenie si skutočnosti. Prostej a nemennej. Som sám. V cudzom meste. A nikto ma nechce.

Vytiahol som z vrecka mobil a zahľadel sa na display. Počet neprijatých hovorov vôbec nezodpovedal mojim myšlienkam. Je možné, že ma ešte niekto chce?

Niekoľko minút som sa odhodlával, aby som pozrel, kto mi volal, keď sa na obrazovke objavil nový prichádzajúci hovor.

Gabriel.

Srdce sa mi rozbehlo neuveriteľnou rýchlosťou. Zľakol som sa, že mi vyskočí z hrude.

Prečo mi volá? Prečo práve teraz?

Na okamih mi napadlo, že je tu. Že je na stanici a vidí ma. Pritom to bola úplná hlúposť, ale aj tak som sa poriadne poobzeral. Keď som stočil zrak nazad k telefónu, už mi nikto nevolal. Len počet neprijatých hovorov sa zvýšil o jeden.

Zovrelo mi žalúdok. Prepásol som ho.

Display sa zas rozsvietil.

Gabriel. To skúšal znovu.

Gabriel

Nedokážu popsat všechny ty emoce, co se mnou prohnaly, když jsem si během procesu zaučování se do mé nové brigádnické pozice šáhl do kapsy, abych se podíval, kvůli komu mi mobil už potřetí tak intenzivně vibruje – a z displeje na mě zářilo jméno tety Edity… Těch emocí bylo hodně, ale ani jedna nebyla příjemná, a důsledkem toho se mi na pár vteřin zastavilo srdce. Prostě strachem. Proč by mě jinak teta Edita tak naháněla, kdyby se Oliverovi něco nestalo?!

Omluvil jsem se Lucce, holce, co mě zrovna prováděla saunovým světem a instruovala mě, jaký budou od pondělka mý povinnosti, poodešel jsem od ní za roh – a lehce roztřesenou rukou jsem ten hovor přijal.

To, že tetin hlas zněl vzlykavě a plačtivě, mi fakt nepřidalo! Málem se mi podlomily nohy, v duchu už jsem viděl Olivera ležet někde v nemocnici na přístrojích… a to v tom lepším případě… Ale z tetina překotnýho monologu jsem se naštěstí rychle dovtípil, že Oliver je živej a zdravej.

Až moc živej a zdravej.

Tak moc, že se prý ráno pohádal s tátou, utekl z domu – a zjevně sednul na vlak a odjel do Prahy. Což se teta se strejdou dověděli jenom díky tomu, že před chvílí použil jejich platební kartu; jinak neměli několik hodin tušení, kde je, protože jim nezvedá telefon a neodpovídá na zprávy…

„Gabrielko, prosím ťa, vieš o ňom niečo? Ozval sa ti? Prišiel za tebou? Ste dohodnutí? Nie ste? Takže vôbec nevieš? Nenapadá ťa, kam… A nemohol by si…?“ zahrnula mě teta otázkami i prosbami, a zatímco na ty otázky jsem převážně odpovídal záporně, ne, teto, nemám nejmenší tušení, tak na ty prosby jsem samozřejmě naopak kýval. Jasně, že se s ním spojím. Jasně, že zjistím, kde je. Jasně, že ti dám vědět.

Jasně, že ho vezmu pod svý ochranný křídla.

Zase.

Když jsem si mobil konečně odtáhl od ucha, pořád jsem se trochu třásl. Už ne kvůli tomu návalu děsu a strachu, ale… to kombo emocí bylo pořád očividně silný dost.

Zašel jsem za Luckou a omluvil se jí, že z náhlých rodinných důvodů budu muset to dnešní zaškolování ukončit. Naštěstí se chápavě pousmála a nedělala z toho žádnou vědu. „V pohodě, ozvi se, až budeš moct! Jenom teda doufám, že… no, že místo tebe nebudeme muset shánět někoho jinýho. Šéfové se dost ulevilo, když s tebou tu dohodu podepsala,“ prozradila mi.

„Ne, neboj,“ uklidnil jsem ji, „jsem taky rád, že jsem tuhle brigádu našel. Jenom potřebuju něco akutního pořešit, to je celý.“

Pak už jsem to vzal rychlým krokem do zaměstnanecké šatny, vyzvedl jsem si tam svoje věci… A sotva jsem opustil prostory saunovýho světa, vytočil jsem Oliverovo číslo.

Jasně, že mi to nezvedl. Tenkrát před těma třema týdnama jsme to neukončili zrovna nejlíp, dokonce ani nezareagoval na mou žádost, aby mi dal vědět, že dojel v pořádku domů… Ne že bych ten jeho vzdor nechápal! Ale mrzelo mě to.

Jenže teď nebyl na nějaký takovýhle pocitečky čas. Teď jsem potřeboval zjistit, kde přesně Oliver je. A proč je tady ve městě, co má v plánu. A proč utekl z domu.

Takže jsem jeho číslo vytočil znovu, zároveň jsem rovnou zamířil k nejbližší stanici metra. Byl jsem rozhodnutej zajet na hlavák a prohledat to tam metr po metru, jestli se tam Oliver někde necourá… A pak bych mohl kdyžtak zkusit ten hotel, ve kterým bydlel koncem prázdnin – víc se mi k němu hodilo, že by se ubytoval spíš někde, kde už to znal, než aby si hledal něco novýho, cizího… No a kdybych nepochodil ani tam, tak bych zkusil…

Naštěstí jsem mohl všechny ty návrhy, jak tuhle situaci vyřešit, utnout. Po pár dalších zazvoněních mi totiž Oliver ten hovor zvedl.

„Olivere?!“ oslovil jsem ho ve stejnou chvíli, kdy se z druhé strany ozvalo tázavý:

„Gabriel…?“

Byl jsem tak rád, že ho slyším, že jsem se na chvíli nevzmohl na žádný další slova. Prohnala se mnou obrovská úleva, že je evidentně v pořádku… A taky radost, jo, prostě radost z toho, že po tak dlouhé době slyším tu jeho vrkavou slovenštinu… Ucítil jsem i takový příjemný zašimrání z toho, když jsem si uvědomil, že jsem teď pravděpodobně jenom kousek od něj. Že je zase tady. Že jsme zase v jednom městě.

A pak se do toho všeho přimíchal vztek. Že jako… co sakra blbne? Útěk z domu??? Neohlášená cesta do Prahy? Vzpurný mlčení, když se ho rodiče, vyděšení k smrti, snažili kontaktovat? Na co si to krucinál hraje??!

Na několik vteřin mi přišlo nemožný v sobě tohle všechno nějak rychle zpracovat… a schovat to za pár obyčejných slov… Ale nakonec jsem tu svou rovnováhu zase našel.

„Můžeš mi…,“ začal jsem, ale rychle jsem to přehodnotil – a tu svou původně zamýšlenou otázku jsem přetransformoval do strohýho příkazu. Ostatně jsem měl vyzkoušený, že ty na Olivera platí. „Řekni mi, kde přesně teď jsi.“

Na druhé straně bylo chvilku ticho, než se Oliver zeptal: „Prečo? A vôbec… to je všetko? Zavoláš mi z ničoho nič po troch týždňoch a jediné, čo chceš vedieť, je, kde som?“

„Jo, přesně tak,“ držel jsem svůj hlas v klidné rovině. „Volám ti, protože chci vědět, kde teď jsi. A ty mi to řekneš – a počkáš tam na mě, než tě tam vyzvednu. Takže?“

„Ty prídeš? Takže ty… ty vieš, že… Ale ako… Kto ti to…,“ tápal Oliver, ale nedal jsem mu prostor, aby v té své ztřeštěné palici došel k nějakýmu vysvětlení.

„Čekám,“ vybídl jsem ho. „A až tam za tebou dojedu, můžeme to rozebírat do aleluja, co vím, nebo nevím.“

Oliver se zase na chvilku odmlčel a já si už dopředu připravoval argumenty, protože jsem očekával, že zase spustí, jak se mnou nic rozebírat nebude a jak se do jeho života nemám srát, ale on se místo toho potichu zeptal:

„Ty si naštvaný? Pretože ja som ťa nechcel naštvať. Ja som sem nechcel prísť, alebo teda… neprišiel som schválne za tebou. Nechcem ťa otravovať. Nemusíš za mnou…“

„Nejsem naštvanej,“ skočil jsem mu do toho – a teprve když jsem tu větu nahlas řekl, došlo mi, že je pravdivá. Že už vážně naštvanej nejsem. Ten vztek kamsi zmizel… a zůstala jenom potřeba Olivera vidět. Přesvědčit se na vlastní oči, že je v pohodě. A zjistit, co se děje. „Nejsem naštvanej,“ zopakoval jsem o dost mírnějším tónem. „A nic kvůli tobě nemusím. Prostě mi řekni, kde jsi. Přijedu za tebou… a pokecáme.“

„Na vlakovej stanici,“ špitl. „Ale nemusíš chodiť. Ja prídem za tebou, ak mi povieš kam.“

„Prosím tě, radši zůstaň, kde jsi, já si tě najdu,“ stál jsem si za svým. To poslední, co jsem potřeboval, bylo nahánět se s Oliverem někde po Praze. „Vyzvednu tě tam, kde posledně, hm? Pamatuješ si, kde to bylo?“

„Jasné!“ ohradil se, do hlasu se mu už zase vkradl ten typickej ostřejší tón, kterým se mnou mluvil, když jsme se poznali. Nebo spíš než jsme se poznali. Pořádně. Se vším všudy.

„Fajn,“ pousmál jsem se. Ten starej známej tón mi totiž prozrazoval, že budu mít co do činění s tím starým známým Oliverem. A s ním už jsme kdysi dřív společnou řeč našli. Takže jsem věřil, že ji najdeme zase. „Budu tam asi za dvacet minut,“ dodal jsem ještě.

Cestou na hlavák jsem zavolal tetě, abych ji trochu uklidnil, a při té příležitosti jsem z ní zkusil vydyndat, jestli opravdu netuší, proč Oliver utekl. Něčeho si přece musela všimnout…

„Keď ja neviem, či ti to môžem povedať, Gabrielko. Vieš, ono to je… citlivá vec… A Oliver by sa mal sám rozhodnúť, komu a kedy to povie. On to ráno povedal otcovi, vieš, alebo skôr mu to vpálil do tváre, a Olda nevedel hneď zareagovať… a…“

„Víš co, teto,“ přerušil jsem to její opatrný našlapování kolem, protože jsem začal tušit, o co jde, „máš pravdu, nechám to na Olim, uvidím, co mi řekne. Jenom jsem chtěl vědět, jestli… Já nevím, neměl nějakej průšvih ve škole, nebo nějakou hádku s váma třeba…“

A pak už jsem se s tetou rozloučil. Samozřejmě s příslibem, že se jí ozvu hned poté, co se s Olim setkám a ujistím se na vlastní oči, že žije a nestrádá. Tetiny slova. Nechtělo se mi jí oponovat, že někdo, kdo si právě v jednom z evropských velkoměst vybral z bankomatu bonus ke svýmu běžnýmu kapesnýmu, zjevně opravdu žije a nestrádá…

Když jsem se blížil k té prodejně, před jejíž výlohou jsme měli s Oliverem sraz posledně, uvědomil jsem si, že právě prožívám něco jako… déjà vu.

Oliver tam stál, stejně jako tenkrát.

Já se na něj těšil, stejně jako tenkrát.

Jenže některý věci už byly jiný než tenkrát. Mezitím jsem mu totiž stihl přiznat, že jsem se do něj zamiloval… On mi to svým chováním v podstatě přiznal taky… Stihli jsme se spolu vyspat… A stihli jsme se spolu rozejít. To všechno za pár dnů.

Co nám asi tak Oliho návštěva v Praze přinese tentokrát?

Pohodil jsem hlavou, abych z ní tyhle úvahy dostal… A veškerou pozornost jsem už věnoval jenom Olimu.

Tomu, jak ztraceně působil, když tam tak stál, ruce v kapsách… a nervózně podupával nohou, zatímco se rozhlížel, odkud přijdu…

A těm jeho očím, když mě pak našel v davu… a propojil se pohledem s tím mým…

Přečetl jsem si v jeho tváři všechno. Strach. Zklamání. Bolest. Nejistotu. Ostražitost. To, že mě rád vidí… i to, že by mě nejradši už nikdy neviděl.

Došel jsem až těsně k němu… Ještě dvě vteřiny jsem se s ním propaloval pohledem… A pak jsem ho prostě objal.

A napůl jsem očekával, že mě od sebe odstrčí… Ale on mi omotal ruce kolem zad a pevně se ke mně přitiskl.

„Bože, Olivere… Ty seš takový pako!“ zašeptal jsem mu do vlasů.

„Ja viem,“ vzdychl Oliver.

Ještě chvilku jsem ho u sebe nechal, než jsem ho lehce poplácal po zádech a jemně jsem se od něj odtáhl. „Tak co kdybysme teď jeli ke mně domů a ty jsi mi povyprávěl o věcech, o kterých nevím?“ navrhl jsem.

Oliver

Vidieť Gabriela po troch týždňoch bolo neskutočne intenzívne. Akoby sa všetka láska, ktorú som k nemu cítil, zrazu naakumulovala a zasiahla ma v plnej sile. Priamo do srdca. Preto som mu opätoval objatie. Preto som dúfal, že nikdy neskončí. A preto som na jeho ponuku okamžite prikývol. Šiel by som s ním hocikam. Pokojne aj do pekla.

Na chvíľu som dokonca zabudol na všetky starosti.

Ale bol som iba naivný a hlúpy. A hlavne som si vôbec neuvedomil, prečo za mnou prišiel. Došlo mi to až v momente, keď vytiahol z vrecka mobil a povedal:

„Zavoláme tvé mamce, že jsem tě našel a že jsi v pořádku, jo? Slíbil jsem jí to.“

Sklonil som hlavu a vypadlo zo mňa len prosté:

„Aha.“

Jasne, že som po jeho telefonáte pochopil, od koho vie, že som v Prahe. Rodičom sa určite zobrazilo, kde som vytiahol peniaze z ich karty. Napriek tomu som si myslel, že sa mi ozval z vlastnej vôle. Dokonca možno aj z lásky. A on pri tom za mnou prišiel len preto, že mu to nakázala moja mama.

„Olivere,“ oslovil ma a nadvihol mi bradu, aby som na neho musel pozrieť. Zeleň v jeho očiach ma na sekundu odzbrojila. „Jestli se na to necítíš, tak s ní zatím nemusíš mluvit, vyřídím to. Ale i když si to očividně neuvědomuješ, tak vaši jsou už několik hodin strachy bez sebe! Protože ať už se u vás doma semlelo cokoliv, tak to samozřejmě nic nemění na tom, že jim na tobě záleží… A potřebují si být jistí, že ti vážně nic nehrozí…“

Už im asi na mne nezáleží. A tebe tiež nie, pomyslel som si. Našťastie som odolal a nepovedal to nahlas. Miesto toho som si rýchlo utriedil myšlienky a rozhodol sa to vzdať. Znova. Všetko. Medzi nami.

„Dobre, zavolaj jej. Našiel si ma, splnil si si povinnosť a môžeš odísť. Ja si kúpim lístok a vrátim sa do Bratislavy.“ Pri poslednom slove sa mi zachvel hlas. Nevedel som to ovládnuť.

„Sakra, Oli, přestaň,“ chytil ma za ruku a pritiahol k sebe. Do ďalšieho objatia. „Přestaň vymýšlet pitomosti. Takhle nikam nepojedeš, ne teď. Nenechám tě. Protože mně na tobě záleží taky, víš? Takže co kdybychom šli ke mně a trochu pokecali? Řekneš mi, co se děje. A já ti slibuju, že určitě vymyslíme, co s tím. Hmm?“

Teplo jeho tela hrialo a slová tiež. Znel nežne a zároveň naliehavo. A to ma odzbrojilo.

„Nie, radšej pôjdem na vlak,“ šepol som v poslednom náznaku vzdoru, ale už z tónu môjho hlasu musel pochopiť, že si vlastnými slovami vôbec nie som istý.

„Hele, můžeme jít kamkoliv jinam, jestli se ti nechce ke mně do bytu, ale vlakem teď rozhodně nikam nepojedeš.“

Na jazyku som mal v sekunde ďalší nesúhlas, ale niečo mi ho nedovolilo vysloviť.

„Tak… dobre, poďme k tebe.“

Ešte raz ma pevne stisol a potom sa odtiahol. Hladivým dotykom mi prešiel po ramenách a chytil ma za ruky. Stáli sme oproti sebe a na okamih sa zdalo, že sa pobozkáme. Cítil som, ako ma to k nemu ťahá a jeho ku mne tiež, no na poslednú chvíľu o krok ustúpil a zároveň pustil moje ruky.

„Zatím tvé mamce jenom napíšu… A zavoláme jí později.“

Urobil, čo povedal, a bez ďalších slov ma vyviedol zo stanice. Celú cestu mal dlaň položenú na mojom chrbte, akoby mi chcel byť čo najbližšie.

Alebo som si to len namýšľal a on ma držal z oveľa jednoduchšieho dôvodu: aby som mu nemohol zdrhnúť.

Nie, že by som to mal v pláne. Aj tak som nemal kam ísť.

Pred stanicou sme si vzali taxík. Sadli sme si na zadné sedadlá. Bližšie k sebe, než bolo v skutočnosti nutné. Celú cestu sme sa dotýkali kolenami. Ruku som mal položenú vedľa tela a sem-tam mi pohľad skĺzol na tú Gabrielovu. Bola len centimeter od mojej. Stačilo, aby sa jeden z nás trochu pohol a mohli sme sa chytiť.

Neurobili sme to.

Ja som sa bál odmietnutia a on nad tým pravdepodobne ani len neuvažoval.

Vonku začalo pršať. Ku Gabrielovmu vchodu sme prebehli, aby sme nezmokli. O pár minút sme vošli do jeho bytu. Vyzul som sa, hodil bundu na vešiak a poobzeral sa. Nebol tam taký poriadok ako pri mojej prvej návšteve. Posteľ bola zváľaná, akoby z nej niekto len pred minútou vstal.

Akoby… z nej vstali dvaja.

Na kuchynskej linke stáli dva poháre a prázdna fľaša od vína.

Do koša som sa z logických dôvodov nepozrel, ale aj tak som tušil, že je v ňom pár použitých kondómov. Môj mozog mi tú predstavu s radosťou vizualizoval. Pre istotu niekoľkokrát.

Neviditeľná sila mi zovrela vnútornosti a pokúsila sa ich rozmačkať. Najviac si dala záležať na srdci.

Gabriel sa ošil. Viditeľne bol v rozpakoch.

„Promiň, nečekal jsem návštěvu… Sedni si, já tu zatím rychle pouklízím.“

„Keby si ma čakal, tak zahladíš stopy?“ vyletelo zo mňa. No hneď som sa zarazil. Nemal som právo mu niečo vyčítať. Veď spolu nie sme. A ani nikdy nebudeme. „Prepáč, nemyslel som to tak, ja…“ Zvyšok vety som nedokázal dopovedať. Začínali mi slziť oči.

Kurva, kurva, kurva.

„Môžem si u teba odskočiť?“ spýtal som sa. Hrozne som sa snažil znieť normálne, ale tá otázka zo mňa vypadla spolu so vzlyknutím.

Na dovolenie som nečakal. Zdrhol som na záchod v rovnakom momente, ako zaznelo Gabrielove:

„Olivere, jestli…“ Viac som nepočul. Alebo viac ani nepovedal, keď videl, že to nemá význam.

Zamkol som sa v jeho mini kúpeľni, zložil som záchodovú dosku, sadol si na ňu a naplno sa rozplakal. V hlave som mal prázdno aj plno zároveň. Nedokázal som vlastné myšlienky utriediť, ani poriadne uchopiť. Striedali sa vo mne emócie. Raz prevládal smútok a za takmer nepostrehnuteľný okamih zas hnev.

Hnev na Gabriela za to, ako ma podviedol. Za to, že mi sľuboval lásku a potom ma vymenil ako nepotrebnú vec. Koľko mu trvalo, kým ošukal iného naivného blbca? Týždeň? Alebo len deň?

Aj lásku mi určite vyznal len preto, aby ma dostal do postele. Určite tak balí všetkých.

Hajzel!

Gabriel zaklopal na dvere.

„Olivere, všechno v pohodě?“ spýtal sa opatrne.

„Daj mi pokoj!“ zavrčal som a rovno sám nad sebou pokrútil hlavou. To ja som sa mu predsa do tej postele naservíroval. On ma do ničoho nenútil. Dokonca mi ani nič nesľuboval. Ja som bol ten, čo si vo svojej hlave vyfantazíroval vzťah. Ja som z Prahy ušiel miesto toho, aby som oň aspoň skúsil bojovať.

Utekať mi viditeľne ide skvele. Od Gabriela, aj od rodičov.

Zložil som si hlavu do dlaní. Z očí mi stále tiekli slzy. Aby to nebolo málo, tak mi začalo tiecť aj z nosa. Odtrhol som si kus toaleťáku a vysmrkal sa. V malej kúpeľni to vydalo naozaj zaujímavý zvuk.

Stál za zopakovanie, a tak som sa znovu vysmrkal.

Gabriel zas zaklopal na dvere. Tentokrát naliehavejšie.

Radšej som nijako nereagoval.

Postavil som sa a pozrel do zrkadla. Oči som mal od plaču červené a opuchnuté. Vyzeral som ako troska. Aj som sa tak cítil. Najradšej by som sa schúlil do klbka a spal. Týždeň, mesiac alebo najlepšie rok. Aby sa všetko zatiaľ vyriešilo. Ideálne bez môjho pričinenia.

Ďalšie zaklopanie doprevádzal Gabrielov príkaz:

„Olivere, to by stačilo! Nebuď jak malej a vylez ven!“ Tentokrát už neznel prívetivo.

Povzdychol som si, odomkol som dvere a otvoril ich. Stál meter odo mňa. Ruky mal skrížené na hrudi a v tvári prísny výraz. Pozreli sme si do očí a jeho črty v momente zjemneli.

„Pojď si prostě úplně normálně popovídat, jo?“

Prikývol som a vošiel s ním do izby. Už bola uprataná. Poháre aj víno chýbali. Posteľ bola zložená a tvárila sa ako gauč. Sadol som si naň, sklonil hlavu a čakal, kým sa Gabriel niečo opýta. On to však viditeľne nemal v pláne. Dával mi čas, aby som začal sám. Lenže, čo som mu mal povedať? Že som sa zavrel v jeho kúpeľni, pretože ma takmer roztrhlo od žiarlivosti? To by som mu rovno musel priznať aj to, že ho stále milujem. Úplne rovnako ako pred tromi týždňami. Nekonečne a beznádejne.

Povzdychol som si. To už mi prišlo jednoduchšie baviť sa o čomkoľvek inom. Bohužiaľ sa ponúkala len jedna téma a ani tá nebola zrovna príjemná.

„Priznal som otcovi, že som gay,“ povedal som, aby som mu vysvetlil aspoň svoj útek z domu, keď už som mu nebol schopný vysvetliť, prečo som v Prahe a prečo som ešte pred malou chvíľou robil také scény.

Gabriel predo mňa položil hrnček s čajom. Mojim obľúbeným. Nie len príchuťou, ale aj značkou.

Máš ho tu pre mňa?

„A on… to nevzal dobře?“ spýtal sa a sadol si na gauč. Nechal medzi nami takmer meter miesta.

„Nie,“ odpovedal som automaticky, no potom som sa zamyslel. „Ja vlastne presne neviem.“

„Nevíš?“ Nemusel som na neho ani pozrieť a vedel som, že pri tej otázke podvihol obočie. Niektoré jeho gestá som mal úplne vryté v pamäti. A ostanú v nej navždy.

„Ušiel som skôr, ako stihol niečo povedať, ale tak predpokladám…“

„Předpokladáš?“ prerušil ma, prisunul sa bližšie ku mne a chytil ma za ruku. Jeho dlaň hriala. „Předpokládáš, že co? Že by tě vyhodil z domu, kdybys býval neutekl dřív? Předpokládáš, že na tebe tví rodiče zanevřou jenom proto, že jsi na kluky? Že jim na tobě prostě lusknutím prstu přestane záležet? Olivere, když mi tvoje mamka brečela do telefonu, neznělo to, že by tě už neměla ráda! Naopak to znělo, že je šílená strachy! Protože tebe nenapadlo poslat jí ani aspoň pitomou zprávu, co se děje! A to všechno jenom proto, že jsi něco předpokládal?!“

Hodnú chvíľu mi v hlave doznievali všetky jeho slová. Najmä tie o mame. Rozplakal som ju. To som naozaj nechcel! To si odo mňa nezaslúžila!

Bál som sa reakcie rodičov, odkedy som to o sebe zistil. Na nete som za ten čas prečítal desiatky tragických príbehov a na základe nich si reakciu vlastných rodičov niekoľkokrát predstavoval. Niekedy sa mi o nej dokonca snívalo. Vždy som sa zobudil s jednoduchým predsavzatím. Tajiť, tajiť, tajiť. Minimálne do štyridsiatky.

Niekedy v mojich predstavách mama plakala. Ale nie strachom.

Gabriel mi stisol ruku. Natočil som k nemu tvár.

„Posral som to,“ šepol som.

Naklonil sa ku mne, akoby ma chcel pobozkať, no zarazil sa a zas sa stiahol. Postavil sa a prešiel ku kuchynskej linke.

„Zavolej jim. Můžu tu zůstat… nebo se zatím můžu jít někam projít. Řekni si.“

Ruka sa mi roztriasla, no i tak som z vrecka vytiahol mobil.

„Zostaň,“ poprosil som a odhodlane odomkol display.

A to bolo všetko. V tom momente sa všetko moje odhodlanie vytratilo. Zavolať rodičom mi pripadalo ako nadľudský úkon. Niečo, čoho som jednoducho nebol schopný.

Zhlboka som sa nadýchol a pozrel aspoň na neprijaté hovory a správy. Viditeľne sa už o mojom úteku dozvedel aj Ben a on vždy miloval písanie dlhých správ. Tentokrát si na prehováraní do mojej duše dal skutočne záležať.

Začal jemne a nežne. Následne pritvrdil a nakoniec sa pýtal, prečo je jeho najlepší kamarát taký korunovaný blbec.

Na tak zložitú otázku som nemal odpoveď, tak som mu aspoň odpísal, že to skúsim napraviť a sľúbil som mu, že sa s rodičmi spojím. Vedel som totiž, že ak to sľúbim jemu, tak to aj urobím. Tak naše kamarátstvo vždy fungovalo. Nikdy sme si neklamali. Ale hlavne sme sa vzájomne podporovali a mne pomohlo už len to, že sa mi ozval.

Pousmial som sa a pozrel na Gabriela. Stále stál pri kuchynskej linke a tváril sa zaujato odkladaním umytého riadu. Až na to, že s ním začal manipulovať, až keď si všimol, že mu venujem pozornosť.

Milujem ťa, napadlo mi a tá myšlienka sa mi usadila v hlave. Silná a neodbytná. Potreboval som ju dostať von. Musel som sa jej zbaviť, aby som dokázal myslieť aj na niečo iné. Aby som dokázal konečne normálne existovať.

„Stále ťa milujem,“ vyslovil som nahlas.

Gabriel sa trhane nadýchol, v tvári sa mu mihol náznak prekvapenia a hneď potom snáď všetky emócie sveta. Každá druhá bola pre mňa fackou. A tou poslednou boli jeho slová:

„Olivere, ale… tohle přece ale… Na naší situaci se přece kvůli tomuhle vůbec nic…“

„Aspoň o tom popremýšľaj,“ skočil som mu do reči. Povedal som to nečakane pevne. Sám som nechápal, kde sa to vo mne vzalo, ale pripadal som si zrazu až nelogicky pokojne. Akoby sa mi uľavilo, že som to zo seba dostal von. Že som tú bombu, ktorá vo mne posledné tri týždne tikala, hodil do náručia pre zmenu niekomu inému. Nech sa s ňou popasuje. Nech zmaže všetky moje pochybnosti. Nech konečne viem, na čom som. Ale hlavne… nech už prestanem snívať a predstavovať si, aké by to bolo, ak by som o náš vzťah vtedy bojoval.

Zaslúžil som si definitívny koniec. Všetkých svojich pochybností.

S tou myšlienkou som na mobile nalistoval zoznam kontaktov a na okamih zaváhal medzi číslom na prvom mieste a tým na tom druhom. Mama a otec. Trojku mal samozrejme Ben.

Za normálnych okolností by som určite zavolal mame, lenže tentokrát som na to nemal odvahu. Zatiaľ ešte nie. Nie po tom, čo mi Gabriel povedal.

Zvolil som otca.

V mobile to nestihlo ani len zazvoniť a ozvalo sa otcove vydýchnutie: „Oliver, konečne voláš.“

„Prepáč,“ šepol som miesto pozdravu. A niečo ma donútilo to ešte raz zopakovať. „Prosím, prepáč.“

„Nehnevám sa,“ povedal. Znel hrozne unavene. „Teda hnevám, ale nie za to, čo myslíš. Ježiš, Oli, čo ti to napadlo, vieš, ako sme sa báli?“

„Prepáč,“ ospravedlnil som sa zas. Viditeľne sa to slovo stalo mojim najobľúbenejším, no ja som vôbec nevedel, čo iné povedať. Tak som to skúsil aspoň rozvinúť. „Prepáč mi, že som taký, aký som.“

V telefóne ostalo ticho. Počul som len otcov nádych a výdych. Gabriel si zatiaľ sadol ku mne na gauč a chytil ma za ruku.

„Oli, s mamou ťa milujeme presne takého, aký si. Dobre? Je jedno, čo sa stalo. Je jedno, či ma nahnevalo, že si ušiel. Je jedno, že sme sa o teba báli. Dôležité je len to, že ťa obaja milujeme a vždy budeme. Toto si musíš pamätať. Keby si mi dal doma trochu času, aby… Nie, Oli, aj to je jedno. Stalo sa. Hlavne sa…“

Viac povedať nestihol. Telefón si prevzala mama.

„Zlatko,“ šepla a v tom momente som sa rozplakal. Úplne naplno. Všetky emócie sa zo mňa vyvalili a ja som ich nedokázal zastaviť. Gabriel mi pevnejšie stisol ruku a vrátil mi tak aspoň malý kúsok stratenej rovnováhy.

Ďakujem, pomyslel som si. Aj pre toto ťa milujem.

„Srdiečko, neplač, to bude dobré. Si v poriadku? Nebolí ťa nič? Nie si hladný? Nie je ti zima? Kde si?“

„U Gabriela,“ odpovedal som na poslednú otázku a až potom na ostatné: „Nič mi nie je, ja len… mami, ty si… kvôli mne plakala? Prepáč… ja… som hrozný…“

„Si môj syn a si dokonalý. Len nám nesmieš utekať. Hrozne sme sa báli.“ Pri poslednom slove vzlykla a mňa to bodlo priamo do srdca.

„Prepáč mi.“

„To nič. Zlatko, to je v poriadku. Prídeme si hneď pre teba, dobre? Sadneme do auta a…“ Z diaľky som počul otca, ako niečo povedal. „Tak dnes neprídeme. Zabudla som, že sme pili, lebo… ale to je jedno.“ Lebo sme sa o teba báli, doplnil som za ňu a zovrelo mi žalúdok. Tentokrát hanbou.

„Mami, ja prídem vlakom, určite večer nejaký ešte pôjde.“ Pozrel som na hodinky. Vyzeralo to nádejne.

„Nie, nie, na noc nepôjdeš nikam. Prespíš v Prahe. Môžeš ostať u Gabriela? Nechcem, aby si bol niekde sám. Dnes sa už o teba nechcem báť.“

Záporne som pokrútil hlavou, ale kým som stihol svoju myšlienku vysloviť aj nahlas, Gabriel mi znovu stisol ruku. Pozrel som na neho. Mal podvihnuté obočie a intenzívne prikyvoval.

„Asi môžem,“ šepol som. Jedna moja časť sa tomu dokonca potešila. No tá druhá si to ani len nevedela predstaviť. Celý večer a noc s niekým, koho milujem a on ma nechce.

On ma nechce.

„To som rada, poďakuj mu za mňa,“ povedala. V hlase sa jej konečne mihol náznak radosti. „Zajtra si pre teba prídem sama. Otec má dôležitú schôdzku…“

„Mami,“ prerušil som ju. Musel som. „To určite nie. Nerada šoféruješ na dlhšie trasy a mne určite pôjde nejaký vlak.“

„Ja ťa odveziem,“ vyhŕkol Gabriel. Viditeľne sa rozhodol spontánne a na ďalšie premýšľanie nedostal čas.

Mama ho totiž počula:

„Och, to by bolo úžasné,“ potešila sa. „Gabriel je poklad. Povedz mu, že určite musí potom ostať u nás aspoň na jednu noc. A všetky náklady mu samozrejme zaplatíme.“

„Ale ja môžem ísť vlakom,“ zaprotestoval som, no mama akoby moje námietky ani len nepočula. Považovala to za vybavené a ja som sa s tým musel zmieriť.

Nedokázal som sa s ňou hádať. Nie dnes. Dnes som potreboval, aby už bola šťastná. Z akéhokoľvek dôvodu.

Ďalších pár minút som sa sebecky nechával od mami hýčkať. Jej láskou aj slovami. Vedel som, že si toľko nehy nezaslúžim. Vedel som, že som to totálne posral. Ale hrozne som to potreboval. Lebo aspoň jedna časť môjho života zase dávala zmysel. Dokonalý zmysel. Mal som sa kam vrátiť a nezáležalo na tom, ako sa domov dostanem. Aspoň v tej chvíli mi na tom nezáležalo.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (47 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (41 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (42 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (42 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (70 hlasů)

Komentáře  

+2 #13 Odp.: Jak jsem se neuhlídal – a zbláznil sa do neho (1/3)hor411 2024-04-23 19:56
Sinme, díky moc, teď se tomu už usmívám. Reagoval jsem jak by se zachovala moje máma, kdybych byl puberťák. Už je mi 40, takže jsme v klidu, teda spíš, je nám to oběma fuk :-D
Citovat
+5 #12 Odp.: Jak jsem se neuhlídal – a zbláznil sa do neho (1/3)Sinme 2024-04-22 20:36
Veľmi pekne vám s Isi ďakujeme za komentáre, aj za hodnotenia. Vážim si, že ste si našli čas vyjadriť svoj názor. Či už bol pozitívny alebo negatívny. Chtiac-nechtiac je asi málo autorov, ktorým nezáleží na hodnotení niečoho, do čoho dali kus seba.
Bella, tvoje premenovanie bolo skvelé a vôbec nie je dôvod, aby si sa cítila trápne. Niečo tak milo vtipné naozaj nie je trápne.
Hor411, to ma mrzí... a len dúfam, že sa to zlepší.
Dáin, mišo64, Tamanium, Radim, Mike33, Juli, GD, naozaj ďakujeme.
Citovat
+4 #11 Odp.: Jak jsem se neuhlídal – a zbláznil sa do neho (1/3)GD 2024-04-22 18:42
Co mi to děláte? Myslíte si nad, že nemám nic jiného na práci než číst?🤣Jenomže ono to jinak nejde, když je něco takového na takové úrovni jako tohle.
Herdek kdy už ten Gab projeví své city?
Citovat
+3 #10 Odp.: Jak jsem se neuhlídal – a zbláznil sa do neho (1/3)Juli 2024-04-20 02:24
Tešil som sa na pokračovanie tejto poviedky najviac zo všetkých a dúfam že naozaj skončia spolu. Tento diel bol veľmi citlivo napísaný a smutno pekný.
Citovat
+4 #9 Odp.: Jak jsem se neuhlídal – a zbláznil sa do neho (1/3)hor411 2024-04-19 19:04
Už úplně vidím v barvě že budou nakonec spolu. A ti Oliho rodiče... mně by máma nikdy neřekla "srdiečko" ale spíš "hajzle" :-) Super napsané, těším se na další díl. Dík moc
Citovat
+1 #8 Tak konečne pokračovanieMike33 2024-04-19 07:46
tak som zvedavý ako to bude pokračovať a teda viem že to dopadne ako v rozprávke, aspoň dúfam! Za mňa 4 hviezdičky, aj tá slovenčina sa zlepšila!
Citovat
+3 #7 Odp.: Jak jsem se neuhlídal – a zbláznil sa do neho (1/3)Radim 2024-04-19 00:10
Já věděl že se dají dohromady. A přeju jim to...
Citovat
+7 #6 Odp.: Jak jsem se neuhlídal – a zbláznil sa do neho (1/3)Tamanium 2024-04-17 10:35
Sakra drama.
Docela vyčerpávající, jak si vytváříme vlastní představy a domněnky a ty nám pak vytvářejí iluzi, která se pak tak snadno zboří a vytvoří tak emocionální trosku, nebo minimálně emočně zasaženého jedince. Znám to. Asi je pak potřeba někoho kdo pomůže.
Vývoj dalšího děje mě zajímám jak bude probíhat sblížení? Bude? Musí...
Citovat
+9 #5 Jak jsem se neuhlídal-a zbláznil se do neho 1mišo64 2024-04-17 00:19
Dnešný večer mám krásny.Prečítal som si po dlhom čase konečne pokračovanie príbehu Olina a Gabriela,plný emocií a tie ja môžem.Olino má 18r.Je stále zamilovaný, urobí Coming out, nevie čo s tým urobiť.Má strach.Srdce mu velí ísť za láskou kde hľadá útočisko.Všetci sme mali raz 18.Vieme to pochopiť.Milovať a nebyť milovaný-alebo nemať v tom istotu neskutočne bolí.Už len,že sa stretli je odpadnutý balvan.Pochopenie rodičov je pre neho ďalší balzám na dušu. Nádherný príbeh-skvelé.Teším sa na pokračovanie,dávam plný počet.PS:Láska nepozná vek,národnosť či farbu pleti a v tom je nádherná aj často bolestivá.
Citovat
+10 #4 Odp.: Jak jsem se neuhlídal – a zbláznil sa do neho (1/3)Dáin 2024-04-16 21:26
Dočkal jsem se třetí trilogie, super :-)
Už mi oba chyběli.
Citovat
+6 #3 Odp.: Jak jsem se neuhlídal – a zbláznil sa do neho (1/3)Bella 2024-04-16 20:15
Cituji Bella:
Konečně se tady někdo vzpamatoval a došlo mu, že to nemůže skončit hádkou a následným odjezdem Olivera zpátky do Bratislavy.

Jo a Sinme mě, zatlač na Isi, ať je další díl dřív, než poslední povídka 🙏🏻


Opraveno!
Ježíš mě je tak trapně😳
Citovat
+3 #2 Odp.: Jak jsem se neuhlídal – a zbláznil sa do neho (1/3)Bella 2024-04-16 20:14
Sakra!
Už zase mi slovník přepsal slova
Omlouvám se🤣
Citovat
+4 #1 Odp.: Jak jsem se neuhlídal – a zbláznil sa do neho (1/3)Bella 2024-04-16 20:12
Konečně se tady někdo vzpamatoval a došlo mu, že to nemůže skončit jejich hádkou a následným odjezdem Olivera zpátky do Bratislavy.

Jo a Si mě, zatlač na Uši, ať je další díl dřív, než poslední povídka 🙏🏻
Citovat