Povídky

Týdny plynou, přetavují se do měsíců, čtvrtletí a pololetí, až je z nich rok. Další rok jejich života, a tentokrát je to Kuba, kdo slaví svoje kulatiny, zatímco Vilém „jen obyčejný narozky“, a ještě něco se u nich vyměnilo: Vilém je zase sám – a tentokrát je to Kuba, kdo má někoho po svém boku, je to Kuba, kdo s někým randí. Oba zároveň dál budují svoje kariéry, což pro Viléma znamená i služebně létat do Londýna, kde jeho zaměstnavatel otvírá novou pobočku, a ve výsledku tak na sebe mají ještě méně času, než v tom předchozím, už tak na společné zážitky dost chudém roce, ačkoliv tehdy si to aspoň vynahradili tím společným procestováním jihovýchodní Asie.

Po tvářích mu stékaly slzy. „Probuď se, prosím,“ zašeptal. Tuhle scénu sledoval se zatajeným dechem a srdcem bolestně sevřeným Arcan. Jestli si kdy dělal naděje, byly v prachu. Tolik citu v jednom objetí, tolik náklonnosti ve třech slovech. Nikdy Noaha nezíská. Přesto nedokázal odejít, trvalo nekonečně dlouho, než se v tichosti vytratil. Obraz jemných prstů hladících Eliasovu tvář se mu vypálil jako cejch. Další z mučivých vzpomínek do jeho soukromého pekla.

Prohlížel jsem si plakáty a nakoukl do knihovny, kde měl schované nějaké komiksy. Jeden jsem si vzal a sedl si na postel. Chvíli jsem si listoval a pak s nadšením povídám: „Teda Viki, ani nevíš, jak ti takovou zašívárnu závidím, tohle jsem nikdy neměl, ale vždycky jsem o tom snil." Na Viktorovi bylo vidět, že má až dětinskou radost z mých slov uznání. „Taky jsem tady byl skoro furt," smál se. Na to dál navázal: „Taky jsem to tady využíval jako takovou malou saunu."

Musel nad tím přemýšlet. A vůbec, když někoho i najde, jak všechno vyřídit s Hedou? Zdeněk už klečel jako svůdná čubička, zadeček roztouženě vystrčený lákal k dlouhým hrám. Dnes si všechno prodlouží, co to jen půjde. Přitiskl se k zádům, naklonil hlavu a začal cumlat ušní lalůčky. Vzdychání se zintenzivnilo a přešlo v kňourání.

Jedním z mých spolužáků byl Jarda. Ačkoli nejsem dvakrát vysoký, on je ještě asi o půl hlavy menší, ale měl pěkně vyrýsované tělo, holé, jen od pupíku dolů pruh chlupů, a co mu příroda ubrala na výšce, to mu přidala mezi nohama, na svůj věk měl nadstandardní péro a dvě obří koule měl tak do třetiny stehen. To byl jeden z těch, co se nestyděl a sprchoval se tak, jak se má. Modrooký přidrzlý blonďák, který byl docela průserář, ale i učitelky pro něj měly asi slabost, jelikož mu dost věcí procházelo. Zřejmě za to mohlo jeho frajerské, suverénní chování spojené s roztomilostí jeho malého vzrůstu.

„Tak to vybal,“ postavil před něj jednou půllitr Kofoly na barový pult s takovou razancí, až část tmavé tekutiny vyšplíchla ven, a zkoumavě se na něj zahleděl. „Co se děje? A jestli řekneš, že nic, tak to rovnou zvednu,“ ukázal na ten půllitr, „a vyliju ti to na hlavu!“ „Ts, to je chování,“ hudral Kuba, „máte tu někde nějakou knihu stížností? Jsem nespokojenej s chováním jednoho číšníka, haló!“ „Já se tě ale neptám jako nějakej barman, ptám se tě jako tvůj kámoš!“ upozornil ho Vil.

Dneska je ten velkej den
On je nevěstou, on ženichem
Všechno bude sweet tak, jak má být

Bylo mně už šestadvacet, když mně přišlo, že život funguje jak přesýpací hodiny, co nejdou otočit. Čas utíká rychleji jak jemný písek v nich, a než se člověk naděje, je horní baňka prázdná. Z kluka se stává muž a z uniklé kořisti lovec. Ještě pár let a seminář mládí končí, protože mládí bude v hajzlu, ale můj život byl stále jako na houpačce.

Povídalo se o všem možném, kluci pak šli udělat večeři. Zbyl kousek kuřete po studenu, primář chtěl, ať nakrájí i kus uherského salámu a čabajky. Ještě rajčata a papriky, okurka. Než šli spát, ukázal jim koupelnu a vyndal osušky. Vysvlékli se nahoře a v trenýrkách postupně seběhli do koupelny. Otevřeným oknem bylo slyšet cvrlikání cvrčků a ptáků, kteří díky osvětlení v ulicích také ponocují. Bylo horko, složené deky dali na židli.

Ondra jen pronesl: „A protože tady někdo zlobí, dostane trest.“ Ihned jsem začal hlavou házet, abych kladl alespoň nějaký odpor. Ten byl ale marný. Dalibor mi řádně prohmatal rozkrok, což jsem nečekal a na první moment mne to dost vylekalo a zpod roubíku se vylinul silný vzdech, a tak dostal chvilku na vyzkoušení zafixování mé hlavy svou druhou rukou.

Počas nasledujúcich dní a týždňov mu často zavolám, občas sa ozve aj on mne, je to paráda, akoby som znovu našiel zmysel života, lásku. Mám pocit, že sa čoraz viac zbližujeme a spoznávame. Občas sa aj stretávame, no ako plynie čas, cítim, že Roman je čoraz viac akýsi odmeraný, už to nie je ten veselý chalan, ako som ho spoznal. Vŕta mi to hlavou.

„Ty seš děsně tvrdohlavej! Což je mimochodem podraz, protože v životopisu jsi to zmíněný neměl!“ zakroutí Jindra hlavou, koutky úst mu pobaveně cukají. „Spoustu věcí tam nemám,“ zase se s chutí zahryznu do bagety. „Třeba důvod, proč jsi odešel ze svý bývalý práce,“ prohodí. „Třeba,“ přikývnu. „Ještě pořád mi to nechceš říct?“ zasonduje. „Teda jako není to nic, co bych potřeboval vědět, jenom… jsem prostě zvědavej,“ přizná.

Zasedačka je plná. Nejenom našich lidí, ale i spousty cizích… I když oni jsou zjevně cizí jenom pro mě, protože někteří chlapi od nás se s nima polohlasně baví. Snažím se vyčíst z jejich tváří, o co jde. Sednu si vedle Mary, tázavě k ní zvednu oči… a ona jen pokrčí rameny. Když do místnosti konečně vejde Jonas v doprovodu Nathana, Filipa a ještě někoho dalšího, celej se uvnitř sebe napnu. Přijde mi, že s jejich příchodem se vzduch v zasedačce ochladil. Že zamrzl… a jednotlivý zmrzlý molekuly mě bodají do tváří… a do paží…