Povídky

„Zkusíme to taky, né Feďo?“ Filip přidržel Fedorovu hlavu. Prsty zabořené ve vlasech. Jazyk vnikající do úst. „Seš božskej,“ zašeptal, jeho ruce náhle sjely až do Fedorova rozkroku. Stisknul. Ten se vyděšeně díval ke Karolíně, ale ta dávala hrníčky do dřezu.

Říká se, že v partnerským vztahu hrozí krize po třech, sedmi a desíti letech. Aspoň ve všelijakých psychologicky laděných příručkách se na to upozorňuje. Je v nich teda hlavně plno nápadů, návodů a mouder, jak si takový spokojený partnerský, ale třeba i pracovní vztahy vybudovat a udržovat, a já se jima veskrze snažím řídit, takže mi přijde, že to všechno docela funguje – a že tedy všeobecně v těch knížkách nejsou žádný bláboly. Ale kruci, nemusel bych se na vlastní kůži přesvědčovat o fungování úplně všeho, ne? A tedy právě i o tom načasování těch krizí. Sedm let…

Viktor si ještě v kabinetu oblékl vestičku. Musel se i usmát. Jako kdyby šel požádat o ruku své vyvolené, nebo vyvoleného? Trochu si zjišťoval, jak se tady na bývalého primáře dívají. Jen samá chvála. Cestou prohodili pár poznámek. Odložili si v předsíni. Denis ho zavedl do malého útulného pokoje se zařízením z dob první republiky. Z křesílka vstal starší, silnější bělovlasý muž. Denis je představil.

Když dopil a otočil se ke dřezu, aby mohl opláchnout použitou skleničku, protože tady sakra nemají ani tu pitomou myčku, zadíval se pro změnu Julian zkoumavým, zvídavým pohledem na Bernarda. Taky si ještě pořád na novou situaci nezvykl. Že už tři týdny, od začátku letních prázdnin, nebydlí v tomhle rozlehlém rodinném domku jenom se svou mámou a babičkou, ale přistěhovali se sem hned dva další zástupci opačného pohlaví – a sice Lukáš, mámin nový partner, a jeho syn. Bernard, týjo, to je aspoň jméno!

„Dobrej,“ zahlaholím, a teprve když se ke mně oba otočí, dojde mi, že zřejmě došlo k nějaký obměně party. S vedoucím tu totiž dnes nejsou dva jeho vrstevníci, ale jenom jeden pomocník – a sice kluk, kterýmu může být plus mínus pětadvacet, čili podobně jako mně… „Dobrej, dobrej!“ usměje se vedoucí srdečně, načež sklouzne očima k mýmu nákladu: „Teda, tady dneska někdo provokuje!“ Kluk mě sjede pohledem od hlavy k patě a zase zpátky, načež se s čímsi jako mírným úšklebkem zase otočí, zjevně jsme ho ani já, ani můj nákup nezaujali.

Tak sa i stane. Len čo rukou zrýchlim kmitočet honenia vtáka, začne striekať až na druhú stranu steny a ja si labužnícky oblížem prsty so zbytkami semena. A že ho má husté a sladké. Po dlhom čase tak ochutnávam sperma niekoho iného a aj po dlhom čase mňa niekto neskutočne krásne vyfajčí. To, ako sa hrá jazykom s mojím žaluďom je… no…, ako keď mi to môj anjelik robil kedysi. Precitnem zo spomienok a ideme si umyť, čo je treba.

Sklenička s rumem klepla o stůl a Max si dvojnásobně v duchu vynadal – jednak si měl nalít něco silnějšího a jednak zase porušil jedno ze svých pravidel. Měl osvědčenou zásadu, neptat se na otázky, na které vlastně nepotřebuje znát odpověď, nicméně s tím, jak nebyl v kontaktu s přístavním světem, se některé jeho komunikační zvyklosti obrousily a on se pak často přistihl, že hodinu a půl od položení zbytečné otázky poslouchá informace, o které nemá zájem. A tentokrát to nebude jiný…

aneb o šlechetném studentovi.
Naučné vyprávění o síle viny a moci odpuštění. Zejména pro mládež dospívající veskrze vhodné a autoritami doporučené.
Důležité upozornění: Využití v textu uvedených erotických pomůcek v souvislosti s léčbou závislostí nemá žádnou relevantní oporu v seriózním vědeckém zkoumání a jejich užití pro medicínské účely nebylo příslušnými autoritami v jakékoliv podobě schváleno. Veškerá v textu uvedená odborná terminologie byla použita výhradně v rámci umělecké licence a text není určen jako doporučení či návod. Čtení může nepříznivě ovlivnit činnosti vyžadující zvýšenou pozornost, motorickou koordinaci a rychlé rozhodování. Obsahuje doprovodné světelné efekty nevhodné pro děti, těhotné a jinak světlosenzitivní osoby.

aneb o šlechetném doktorovi.
Naučné vyprávění o síle viny a moci odpuštění. Zejména pro mládež dospívající veskrze vhodné a autoritami doporučené.
Důležité upozornění: V textu uvedené hodnocení důkazů, dovozené právní kvalifikace a potencionální trestněprávní důsledky nejsou závazným právním stanoviskem ani názorem k tomu oprávněné autority a nebyly s takovou autoritou ani konzultovány. Veškerá v textu uvedená odborná terminologie byla použita výhradně v rámci umělecké licence a text není určen jako doporučení či návod. Čtení může nepříznivě ovlivnit činnosti vyžadující zvýšenou pozornost, motorickou koordinaci a rychlé rozhodování. Obsahuje doprovodné světelné efekty nevhodné pro děti, těhotné a jinak světlosenzitivní osoby.

Brosus chvíli nechápal, co se děje, neovládal své tělo, pokusil se vykročit, málem spadl. Vnímal Merinovu přítomnost uvnitř sebe, cizí, odpudivou, ochromující. Mysl mu zaplavily obrazy mučení, bolesti, všeho, čeho se Merin dopustil. Brosus se snažil ovládnout, získat své tělo i mysl zpět. Stálo ho mnoho sil, než pozvedl oči. Spatřil Riama v okně. Uvnitř něj sebou cosi trhlo, jako by neznámá síla v něm, cizí, a přece teď jeho součástí, reagovala na Riama.

Ruce si dávám za hlavu a začínám přirážet, nejdřív zlehka, pak čím dál prudčeji. Je vzrušující šukat do tak pěkné pusy a dívat se do očí rozšířených obdivem k mému klacku. Vytahuje si vlastní penis ze slipů a začíná si ho honit. Fascinovaně zírám na vlhký otvor na špičce žaludu. Moc rád bych ochutnal.

„Musím mít ty kalhoty!" začal jsem panikařit, po čemž on se trochu lekl. Slyšel ale zoufalství, s nímž jsem promlouval, a pochopil, že můj požadavek skutečně nebyl myšlen z legrace. „Musíte je najít," strkal jsem jej směrem, kterým jsem tušil kabinku. „Dobře, dobře, vydržte," řekl mi a pustil mě, to mi však příliš nepomohlo. Znovu jsem se roztřásl. Vycítil to a opět mě chytil. „Bude to jenom na chvíli. Stůjte tady, jsem hned vedle vás." Mluvil smířlivě a přívětivě, natolik, že i já jsem se pokusil alespoň trochu uklidnit a s pažemi obmotanými kolem svého trupu vyčkával, až uslyším, jak se vedle mě pohybuje. To se stalo hned vzápětí. Klekl si na zem a bez problému se začal soukat po podlaze. „Takže…," odtušil, když už měl hlavu za dveřmi. Už jen ta představa pro mě byla nebetyčně nechutná, tma tomu nepomáhala a jeho hlas zněl snad až hravě. Kdyby nebyl moje jediná záchrana, nakopl bych ho. „Čtete rád?"

„Co se to, do háje, děje? Co děláš? Přestaň!“ Jako kdybych fakt na chvíli uvěřil tomu, že za to může von a ten jeho, teda vlastně můj, vovladač. „Nevyšiluj, vždyť jsem ti říkal, co dělám. Jo a doporučuju ti pustit ty trenky, stejně je za chvíli neudržíš.“ Kouknu se na svoje ruce a leknu se. Jsou najednou voproti těm trenkám nějaký malý. Pustím je a trenky spadnou vokamžitě na zem k mejm nohám. Sakra, uvědomím si, že teď jsem před Maxem úplně nahej, a navíc stále se stojícím pérem, který ještě nestihlo zareagovat na tuhle podivnou situaci. Anebo naopak stihlo? Než si to ale stihnu celý srovnat v hlavě, uvědomím si, že už sedícímu Maxovi nevidím ani do vobličeje, ani na jeho vosvalenej hrudník a břicho, ale celej můj vobzor zabírají jeho chlupatý nohy a hlavně chodidla.