Povídky

„Co tady blbneš?“ ptal se Pavel. „Přijede vévodkyně, chtěl jsem udělat dojem.“ „Neblázni, takhle ji neuctíš,“ sroloval koberec zpátky a postavil ho do rohu, „ona si na tohle prý nepotrpí.“ Začal jsem být strašně nervózní, trošku se mi třásl hlas: „Jenže ona jezdí, jen když je nějaký velký průšvih. Já se bojím, že jsem něco podělal.“ „Neboj se,“ usmál se na mě Pavel, „jestli ti to pomůže, tak se s tebou klidně dopředu rozloučím.“ Nechápavě jsem se na něj podíval. Díval se mi do očí a potom mě políbil na tvář. Na nádvoří. Ne jako vždy v přítmí zámecké brány, ale na nádvoří přede všemi, kdo tam byli.

Udělal krok kupředu a jeho nepoddajná hříva dlouhých světlých vlasů se mu svezla do obličeje. Cítil na sobě jejich podezřívavé pohledy. Zvedl oči a ty se střetly s očima pátera Derona. Moc dobře věděl, proč ten nejhorlivěji žádá jeho oběť. Pokusil se ho jednou svést. Nebylo se také čemu divit. Ačkoli nepatřil k nejvyšším a nejzdatnějším, jeho rysy tváře byly velice pohledné.

Chvilku přemýšlel, co s načatým sobotním podvečerem, nakonec na sebe hodil sportovní hadry a vyběhl na svou oblíbenou trasu. Kterou si protentokrát o hodný kus prodloužil, protože měl dojem, že obvyklých sedm kilásků mu na jeho dnešní míru nasranosti stačit nebude. No, jenom jestli jsem se trochu nepřecenil, uvažoval, když asi o padesát minut později posedával na lavičce v odlehlém parku, ve kterém snad ani nikdy dřív nebyl, a lapal po dechu. A ještě jsem si jak ten největší kokot nevzal ani pití, ani peníze.

„Brácho,“ ohlásilo se v telefonu mé dvojče Jan, „kluci udělali asi malér.“ „Až mi jednou zavoláš a nebude potřeba řešit maléry, tak si to pozlatím,“ odpověděl jsem místo pozdravu. „Hele, je to asi vážný,“ pokračoval, „včera jsme byli u našich a táta se ptal kluků, kam s ním chtějí jet o víkendu na výlet. A Honzík odpověděl, že na zámek Krásný Kopec. Tátu to evidentně zaskočilo a ptal se proč. Naši malí detektivové někde vyšpiónili, že tam děláš kastelána a že tě teda chtějí navštívit. To tátu neskutečně rozčílilo a začal strašně vyvádět. Adéla musela děti odvést pryč.“

Neodpověděl. Jen se k němu sklonil a vášnivě ho políbil. Vjel mu rukou do vlasů a přitáhl si ho ještě blíž. Derekovým tělem proběhlo vzrušení. Přisál se k jeho rtům a vychutnával si tu blízkost. Tak dlouho již necítil lásku, něhu. Pil z jeho rtů jako žíznivý, který na poušti našel vodu. Odtáhl se od něj, ale jen proto, aby se nadechl a znovu ho mohl políbit. „Stačí ti tohle jako odpověď?“ vydechl mezi polibky. Derek jen přikývl a opět se k němu přisál. Maličko se nadzvedl, aby mu mohl být blíž, ale tělem mu projela prudká bolest.

Já jsem to ale takhle nechat skončit nechtěl. Takhle… nanicovatě. Dobrých kámošů není nikdy dost. A už vůbec ne v anonymním milionovým velkoměstě, za což jsem Prahu i po těch skoro pěti letech studia pořád považoval… A tak jsem se rozhodl, že ten další krok udělám zase já. Nějak. Nějakej. Jenom jsem nejdřív potřeboval přijít na to, jakej.

Nastoupil jsem na místo kastelána na zámku Krásný Kopec. Nebyl nijak velký, ale zato byl nádherně vybaven s velmi vytříbeným vkusem (což se o mnoha šlechtických sídlech říct nedá). Mě, jako velkého knihomila, lákala rozsáhlá knihovna. A nejvíce mou pozornost upoutala skříň, v jejíž spodní části byla dvířka na klíček. Podle předešlého kastelána tato dvířka neměla klíček, alespoň ne v zámeckých sbírkách, a tak prý zatím nebyla otevřena.

Conor se vydal na křížovou výpravu starých křivd. Jediné, po čem touží, je, aby našel muže, co zničil život jeho babičce, která mu na smrtelné posteli svěřila celoživotní tajemství. Ale v momentě, kdy potká Patricka, se jeho svět přibarví emocemi, které nečekal. A vůbec nezáleží na tom, že tenhle Patrick je zřejmě jeho blízký příbuzný.

Gabriela som našiel v obývačke. Predstúpil som pred neho a naznačil som pukrle. „Poslušne hlásim, že idem von. S Benom,“ zaklamal som. „Kontakt a predpokladám, že aj jeho miery a veľkosť topánok máš v zozname na chladničke. Ideme sa najesť a potom k nemu hrať hru. Doma som do polnoci.“ Gabriel na mňa hodnú chvíľu len hľadel. V jeho tvári sa prestriedalo niekoľko emócií. Začalo to zamyslením, nasledovalo pomalé prikývnutie a nakoniec sa usmial. „Okej. Já už se dneska nikam nechystám, takže kolem půlnoci tady. A mimochodem, půlnoc poznáš tak, že jsou obě ručičky na hodinkách na dvanáctce. Kdybys to náhodou netrefil, tak mi dej prostě jenom vědět, že máš zpoždění.“

„Dneska chci, abys mi dal jeden ze svých smyslů. Neboj, domluvit se s tebou dokážu s čímkoliv, ale nechám ti to pravděpodobně celou dnešní hru, tak vybírej moudře.“ Nedokážu se udržet, aby mi u toho posledního slova nezacukaly koutky. Prý „moudře“! Hodí se ke mně všechny možný přívlastky, ale jako moudrýho bych sám sebe nikdy nepopsal. Což mám ostatně ověřený spoustou zkušeností. A jelikož se na žádnou svou „moudrost“ fakt spolíhat nemůžu, tak si musím vybrat na základě něčeho jinýho… „Tak… ten šátek,“ olíznu si rty a znovu k Brunovi zvednu oči. Mimo jiný i proto, abych si ho prohlídl, dokud ještě MŮŽU. Protože je v těch černejch kalhotách děsně sexy.

"Vezmi si ho," zašeptá muž nade mnou. Kleknu si a rukama se začnu propracovávat přes knoflík a zip džín. Jen pár vteřin stačilo, kalhoty má stažené nad koleny a jeho úd mi trčí do tváře. Pohladím ho, prsty přejedu po visícím pytli a pootevřu ústa. Ani se ho nedotknu a za mými zády se ozve: "Ani se nezeptáš na svolení, čubičko?" V chodbě darkroomu jsi nás snadno našel a teď stojíš za námi. "Smím?" ptám se. Vím, co odpovíš, ale přesto čekám.

Pustil sprchu, otestoval teplotu a postrčil ho pod tekoucí vodu. Opatrně omýval jeho tělo a srdce se mu svíralo bolestnou touhou. Ovšem ne tou tělesnou nebo sexuální. Toužil ho držet v náručí, líbat do vlasů, šeptat milostná vyznání. Chtěl, aby se na něj usmál, vyslovil jeho jméno, tak jak to uměl jen on.

Užíval si slastného pronikání a pohrával si s Julkovým penisem. Jeho prsty pak vyrazily po známých cestičkách chlapcova těla. I v polotmě, jen částečně osvětlené srpečkem měsíce, vykroužily obrysy bradavek, aby připravily cestu jazyku a rtům. Vnímal droboučké hrbolky a sem tam nějaký vlásek v úžlabince prsou. Pak intenzívní propojení jazyky až k prvním vlnám pocitů před mučivě naléhavým vrcholem. Dokázat prodloužit výrony touhy a doznívající vzrušení.