Povídky

Když vešli, zůstal chvíli stát. Jistě, takovou situaci viděl mnohokrát, ale na posteli ležela nejdřív figurína, pak pacient. Kolem přístroje na kolečkách, na zdi poutky zachycené trubice s kyslíkem. Kablíky, hadičky. Cítil vždy napětí i soucit, ale byli to pro něj cizí lidé. Prsty vyčnívající ze sádry, pak nad ní kanyla a napojená hadička. Přes tělo měl položené prostěradlo. Hlava v obvazech. Dotkl se polštářků prstů. Ještě ráno se milovali. Pak spěchal na autobus. Možná se všechno odehrálo, když k němu vtrhli estébáci.

Když moje úterní dopolední rozehrávání zase přeruší zvuk zvonku, sám pro sebe se uchichtnu: s takovou bych mohl každej všední den krátce po desáté prostě jenom pootevřít hlavní dveře – a ať Patrik kdykoliv vejde dál, ne? Ať si prostě sedne na gauč, poslechne si pár skladeb, a až ho to přestane bavit, tak zase odejde. Beztak se spolu v podstatě vůbec nebavíme a nic jinýho, než abych hrál, ode mě nechce, tak se klidně tomu lehce rozpačitýmu úvodu v předsíni můžeme vyhnout. No ale to by nebyl on, aby mě opět maličko nevykolejil tím, že tentokrát udělá něco jinak.

„Patriku?“ ozve se zaklepání na dveře, a ještě než se vůbec nadechnu k odpovědi, teta do mýho novýho pokoje rovnou vstoupí. „Nechceš s něčím, ehm… pomoct?“ Zaraženě se rozhlídne po místnosti. Po místnosti, ve který to vypadá pořád úplně stejně prázdně a bezútěšně jako před pár hodinama, když jsme sem ze stěhovacího náklaďáku dotahali poslední krabice… „Ty jsi s tím vybalováním ještě ani nezačal?!“ probodne mě zpytavým pohledem. Nechce se mi zbytečně plýtvat slovama na zbytečně položenou otázku, ale zároveň se mi ani nechce tetu úplně ignorovat, a tak neurčitě zahučím: „Začnu…“

Radim se přece jen trochu styděl. Oba byli z opalování spíš růžoví s bílými trojúhelníčky po vykasaných trenýrkách. Dlouho se drželi za ruce, které pak bloudily všemi směry poznání. Matěj se lehce dotýkal chlapcových bradavek. Cítil, jak znenáhla tvrdnou, a vnímal tichounké vzdechy. Najednou zase viděl Radima zakrváceného na dlažbě chodby. Ne, přece si všechno teď krásné nenechá zkazit vzpomínkami. Jenže ty kroužily jeho hlavou jak černá hejna vran.

Mariánovi se konečně splnil sen, který měl již od útlého dětství. Přijali ho do domova důchodců.

Plavec si lehnul na břicho, podal jednomu z nich opalovák a řekl: „Dělej, namaž mi záda.“ Ten poslechl, sednul si mu na zadek a polil ho opalovákem. „Hmmm, to jsem ti ale pěkně postříkal záda, to byl vždycky můj sen se na tebe udělat.“ „Neser, teplouši, a koukej mě namazat,“ odpověděl smějící se plavec. „Jóóó, konečně homo porno na koupališti,“ přidali se ostatní a začali předvádět kopulační pohyby. No co vám budu povídat, knížka vzala za své, předstíral jsem sice četbu, ale nic nepřečetl. Pak nastal asi na 5 minut klid, když se jeden z mlaďasů zvednul a řekl, že jde do stánku, ostatní až na Plavce, že půjdou taky.

Ani teď Jindra nenechá svýho nadřízenýho domluvit. „Koukám, že jsi zase vstal svou humornou nožičkou napřed!“ ušklíbne se. „Přes to, že potřebuju mít kancl sám pro sebe, nejede vlak! Ostatně, tadyhle pan Hanuš bude určitě rád, že si ode mě může každej den na chvilku dáchnout… Už tě určitě stihli varovat, že jsem tady něco jako persona non grata, ne?“ zvědavě ke mně stočí zrak.

Ostatně, vypadá to, že Ryan je na tom úplně stejně… „Chyběls mi,“ řekne totiž, sotva za náma zaklapnou dveře – a než se naděju, drží mě v náručí a nese mě k posteli. „Hej, chodit přece můžu,“ bráním se, ale myslím, že oba víme, že je to jenom tak naoko. Protože ve skutečnosti je mi v jeho náručí až neskutečně hezky.

Vlna paniky a nejistoty mě málem srazí z tý židle na kolena. Zatočí se mi hlava, žaludek se mi zase několikrát zhoupne tam a zpátky… Znovu se zhluboka nadechnu, abych tu nevolnost zkusil opanovat… A vtom zaslechnu přibližující se dusot. Někdo utíká po chodbě. Směrem ke mně.

Zuju si boty, sundám si kalhoty a ponožky, a v tričku a boxerkách se natáhnu na postel. Mobil si zastrčím pod polštář… Ale po chvíli si to rozmyslím, zase si pro něj sáhnu a pevně ho sevřu v dlani. Je to totiž mý momentálně jediný spojení s neosleplým světem… A já o tohle spojení nechci za žádnou cenu přijít! Je to zajímavý – vždycky jsem ticho vyhledával. Pomáhalo mi líp se soustředit na učení, na programování… Ale taky mě uklidňovalo, nabíjelo. Po tom celodenním hluku a hlaholu jsem se do svýho pokoje vždycky těšil jako do nějaký oázy vytouženýho klidu. Kdežto teď? Teď mě to ticho nenabíjí, ale ubíjí.

Večeře byla výborná… a přitom byla vlastně příšerná. Výborný byly ty lehounký, nadýchaný knedlíky namočený v té perfektně dochucené omáčce… A skvěle okořeněný maso, který se v puse vyloženě rozpadalo. Však jsem to taky tetě několikrát náležitě pochválil! No ale příšerný bylo… všechno to ostatní. To, jak jsem Olivera měl jenom takovej kousek od sebe… a přitom byl tak nemožně daleko. Zase. To, jak se mi pořád hlavou prohánělo slovíčko naposledy. Zase. To, jak jsem si naplno uvědomoval, že zítra v tuhle dobu už budu znovu v Praze – a budu se snažit myšlenky a vzpomínky na Olivera všemožně dostat z hlavy. Zase…

Pokud se osud rozhodne si s vámi zašpásovat, je vcelku pošetilé a především úplně marné se tomu pokoušet vzdorovat. To nejrozumnější, co v té chvíli můžete udělat, je pokusit se užít si to minimálně stejně dobře jako on.

Bylo to příjemné – na chvilku jsem zapomněl na vše, co se stalo, ale jediné, na co jsem nemohl zapomenout, bylo Danovo tělo. V tu ránu se probudil můj malý/velký přítel dole a byl úplně v pozoru, podíval jsem se na něj a v hlavě si vybavil celý ten osudný večer. Začal jsem si pomalu jezdit rukou po celém těle a přitom si představovat Dana. Dana, který mě svou velkou rukou hladil a uspokojoval mé tělesné touhy. Zajel jsem si rukou až k péru, pořádně jsem ho chytil a začal pomalu masturbovat a přitom lehce vzdychat. Nebylo to samozřejmě jako s ním, ale v ten okamžik moje fantazie hrála vším možným a přišlo mi, jako bych byl zpět na tom onom místě v tu osudnou noc. Palcem jsem si pomalu začal přejíždět přes žalud a cítil jsem, jak sebou lehce škubu při každém dotyku špičky mého žaludu, bylo to krásné, ale někdo chyběl, Dan!