Povídky

Sakra, ten mi hnul žlučí, soptím v duchu, zatímco sbíhám schody na pláž. Na nádhernou pláž mimochodem, to se musí nechat! Oceán se šustivě, lísavě vlní, převaluje průzračnou vodu tam a zpátky, odráží se v něm dopolední sluníčko… a celá ta scenerie mě vyloženě zve k vykoupání, jenže to bych se musel vrátit na pokoj pro plavky. A to se mi nechce, a tak se chvilku jen tak rozhlížím kolem dokola, lámu si hlavu nad tím, proč se v té čisťounké a na omak teplé vodě vůbec nikdo necachtá… A pak se vydám jen tak nazdařbůh líným tempem doprava. Courám se podél vody, často teda přímo i vodou, užívám si, jak na mě nikdo nemluví a jak nemusím s nikým mluvit já a jak tu nikde neslyším češtinu… A zároveň mě to vnitřně všechno strašně užírá. Že tu na mě nikdo nemluví, že nemám s kým mluvit já.

Prešiel do spálne a otvoril zásuvku na komode, v ktorej mal schovaný svoj prsteň. Bol to elegantný zlatý prsteň so zafírom, ktorý kúpil pred časom, keď si bol istý, že Filip je ten pravý. Hlavne si pamätal okamih, keď ho pre Filipa vybral – s túžbou, aby ho daroval láske svojho života. Marek sa vrátil do obývačky, kde Filip spoznal v Marekovej ruke dobre známu krabičku z komody, stál s úsmevom na tvári, očividne dojatý. Marek sa priblížil a nežne vzal Filipovu ruku. „Teraz je na mne, aby som ti ukázal, ako veľmi ťa milujem,“ a prsteň mu natiahol na prostredník.

Bolo mi tak trápne, že mi začínalo byť trápne aj z toho, ako mi je trápne, a tak sa z toho stal jeden nekonečný kolotoč. Zobudil som sa už pred hodinou, ale dlho mi trvalo, kým som nazbieral odvahu, aby som vyšiel z izby. Keď som z nej konečne vyšiel, tak som počul Honzov rozhovor s babičkou a to mi začalo byť pre zmenu… ešte trápnejšie. Nevedel som si predstaviť, že sa mám ukázať na oči jemu, a nieto ešte ďalšiemu členovi jeho rodiny. Čo si už len musela pomyslieť, keď jej povedal, že má doma študenta, ktorý to prehnal s alkoholom?

A tady narážím na první problém. Jak se s tím sakra chčije? Chvíli zkoumám ten prapodivný aparát, co mi nasadila ta učitelka Klára a který mi vězní celý můj vercajk a který mi zabraňuje ztopoření penisu. Ale tlak močového měchýře mě nenechává dlouho dumat. Stahuji oblečení a na záchodovou mísu si pro jistotu raději sedám.

Jejich miláček si rukama uchopil oba penisy a jemně je hladil. Mazlení ve vodě museli zkrátit. Ještě osušit a už si nesli Tolju na postel. Jejich rty se setkaly při líbání hebkého šourku a nasávání koulí. „To asi nevydržím,“ kňoural. „Nevadí, tak kohoutek pusť.“ „Krásný dostřik, tady ho přepůlíme. Každý máme kousek. Chceš, Honzo, břicho nebo prsa?“

Postupně masíroval dlouhé svaly na stehnech, lýtka a pak i chodidla. Já byl úplně rozdělaný a těšil jsem se, že se k zadku vrátí. On ale krásně masíroval chodidla a nohy a šokoval mě výzvou "otočte se na záda". Vzhledem k tomu, co se dělo s mým klackem, to nebyl dobrý nápad. Nadzdvihl jsem se na loktech a péro se vymrštilo proti lehátku. Byl jsem celý lesklý od oleje, chlupy slepené a mastné a do toho všeho ten můj stojící stožár, který se vyhoupl nahoru.

V pokoji ho položil na postel. Svlékl mu košili a pak všechno ostatní. Byl jako loutka. Najednou dostal chuť stáhnout mu i slipy. Je to šest let, ale zatím mu nic neubraly na dřívějším těle. Mluvil o nějakém rozchodu. Uvidí zítra. Cítil, jak se v něm rozhořívá stará nenaplněná touha. Stál a fascinovaně sledoval tělo, které zbožňoval. Tehdy to byly představy, které i takovými zůstaly. Dnes cítil po svých několika poznáních, zcela jinou, tělesnou trýznivou touhu.

„Požičiate mi tie noty?“ požiadal som ho a on pochopil, ktoré chcem, aj keď som to nedefinoval. „Určite,“ podal mi ich, ale keď som si ich chcel vziať, tak ich hneď nepustil, ale miesto toho sa mi zahľadel do očí. Jeho oči mali takú zvláštnu farbu, niečo medzi hnedou a zelenou, a ja som nevedel, či sa mi zadrhol dych z toho, ako nimi na mňa intenzívne hľadel, alebo preto, že som vedel, že sa niečo opýta. „Nechceš si o tom všem ještě promluvit?“

Bola neskorá jeseň a mesto už dýchalo chladom. Filip sa opieral o lavičku pri rieke a sledoval, ako sa posledné listy opadávajúce zo stromov neodbytne držia konárov. Voda plynula pokojne, presne tak, ako to mal rád – len on a jeho myšlienky. Jeho život bol posledný rok ako ten pád listov – pomalý a nevyhnutný. Niekde v hĺbke cítil, že niečo chýba. Niečo, čo by zaplnilo prázdno, ktoré sa usadilo v jeho srdci. 

Na konec ledna bylo několik lidí od nás z práce domluveno, že si vyrazíme na víkend na hory do jednoho penzionu v Jizerkách. Jak to tak bývá, čím více se termín blížil, tím více lidí odpadávalo. Nakonec jsme zůstali s Viktorem sami, ale řekli jsme si, že nebudeme dělat Zagorky a pojedeme sami dva. No vlastně jsme si i potvrdili, že jsme i rádi, že odpadli i poslední dva zájemci a díky tomu budeme mít víc času na sebe. Já se nemohl dočkat a zdálo se, že i Viktor se opravdu těší. Dokonce se mi přiznal, že se těší, že si zase spolu užijeme v klidu tak jako v létě, a jestli mi nevadí, že mi to říká takhle na rovinu, že si připadá jako nadržený prase.

To vše v Radimovi vykrystalizovalo v dosud nepoznanou nejistotu, ten muž, přestože byl téměř o generaci starší než on, ho prostě a jednoduše eroticky přitahoval, navíc způsobem, který až dodnes nepoznal a kterému nerozuměl. Prohlížel si jeho tělo a hledal na něm nějaké znamení, něco, co by ho polidšťovalo, něco, co by vysvětlovalo krev Radimovi divoce pulsující ve spáncích a povážlivě nejen v nich, a něco, co by zároveň vyjadřovalo i jakoukoli emoci stojící za zachycení. Kromě nesouměrného ostrůvku řídkého porostu pubického ochlupení a až nepřirozeně masitého penisu, který se v chomáči dlouhých hustých chlupů i s plným šourkem ledabyle povaloval na hraně lehátka narychlo ráno sestaveného z dřevěných palet pokrytých bílým prostěradlem, však neviděl nic, co by mu napovědělo, nic, co by alespoň trochu jeho pocity vysvětlilo.

„Ahoj, Oli!“ oplatil jsem mu pozdrav – a rovnou jsem přešel k věci: „Můžeš mi prosím tě vysvětlit, čo si tým chcel povedať?“ Nějakým způsobem mě totiž ty jeho čtyři slova podráždily, nemohl jsem si pomoct, ale zároveň jsem na něj nechtěl hned spustit moc zostra, a tak jsem to celý zkusil zjemnit tím, že jsem tu otázku zaobalil do mnohem měkčeji znějící slovenštiny. „Čím…?“ zkusil Oliver hrát o čas – zjevně už i jemu došlo, že tím posledním vzkazem trochu přestřelil.