Vánoční pohádka

Vojta byl droboučký kluk, ten nahoře mu moc nenadělil. Neměřil ani 160 cm, vážil jen 58 kilo. Skřítek se smutným pohledem šedivých nevýrazných očí a nejasnou čupřinou na hlavě, kterého šlo v davu snadno přehlédnout. Ani se nesnažil, aby byl nějak vidět, vyhovovalo mu být nenápadný. Introvert, který za svých dvacet let zažil více bolesti než kdejaký starý člověk. Vojta byl sirotek, který své rodiče nikdy nepoznal a život do osmnácti let strávil v soukolí stavů pro děti. Jeho citlivost a drobná postava byla často terčem posměšků, ústrků, fyzického i psychického napadání. A co hůře, jednoho večera se nedokázal ubránit přesile silnějších a větších spolubydlících, kteří provedli to nejhorší, co lze mladému klukovi provést, a to vše jen pro to, že byl tím nejsnadnějším soupeřem pro potřeby vyplavení vysoké dávky hormonů.

Od dob, co opustil brány dětského domova, si pronajal malý pokoj v rodinném domku jednoho podhorského města. Práci si našel ve skladu, kde ho sice čekala tvrdá práce, ale díky ní mohl být s odřenýma ušima samostatný a vybudovat si svůj mikrosvět. Práce pro něj byla únikem před samotou a také pohybem, který se začínal promítat na jeho droboučkém těle. Občas po sprše se prohlížel v zrcadle, již se na žilnatých rukách začaly objevovat první šlachy a kulatily se v místech, kde jsou svaly. Prsa začala také dostávat jistý malý objem a malé ploché bříško se již také zpevnilo. Chlupaté nohy byly tenké, stehna však tvrdá a lýtka za posledních pár měsíců nabrala mírně na objemu. Koukal na sebe sklesle, přesto o něco rozhodněji než dříve. Hlavou mu projížděla myšlenka, že ještě snad pár měsíců a už by se byl schopen ubránit násilníkům, pokud by se jim znovu zachtělo jeho těla. 

Vojta se cítil zoufale sám, díky svému zpackanému životu a sraženému sebevědomí si nedokázal najít žádné kamarády. Stále byl sám se sebou a svým způsobem mu to tak vyhovovalo. Blížil se čas Vánoc a to bylo pro Vojtu nejtěžší období roku. Vánoce, kdy se setkávají rodiny, přátelé a mají se rádi ať už skutečně nebo jen na oko, ale jsou spolu. Vojta se snažil udělat si Vánoce alespoň sám pro sebe. Nakoupil si cukroví, salát a kousek ryby. Svůj pokojík se snažil ozdobit světýlky a pár korun našetřil, aby si mohl dát pár drobností sám sobě a udělat si radost.

Luboš byl chlap jak hora, zbývalo mu tři roky do padesátky. Bydlel na samotě v chatě vysoko nad horskou vískou, místo pro něj strategické. Pracoval přes rok v lese jako dřevorubec, pracoval s pilou, koněm, traktorem, prostě co bylo třeba. Pomáhal také horské službě, nebyl profík, ale uměl se orientovat v terénu, který znal jako své boty. Navíc jeho skoro metr devadesát vysoká postava vypracovaná lety dřiny v lese mu dávala velkou sílu, která se hodila při odklízení různých sesuvů zeminy, přenosů těžkých věcí a záchraně především vysílených turistů, kteří se domnívají, že výlet na hory je jak procházka po kolonádě.

Luboš bydlel také sám, rodiče mu již před nějakou dobou odešli do míst, odkud není návratu. Děvče ho nikdy žádné neoslovilo, nechtěl se z hor odstěhovat a slečny by tak čekal život odloučený od ostatních. I když i Luboš rád zajel do údolí za zábavou nebo setkání s přáteli, ale i tak byl jeho život spíše samotářský.

Doba před Vánoci znamenala pro Luboše dobu nudy. V lese se již nedalo pracovat a horská teď vše zvládala sama. V pohotovosti bude až po Vánocích, kdy se hory zaplní opět těmi nepoučitelnými turisty. Nudu se letos rozhodl zabít brigádou. V jednom inzerátu se dočetl, že obchodní centrum v podhorském městě hledá na dobu adventu brigádníka do role Santy Clause, který bude přijímat přání dětí k Vánocům, vyslechne si je a bude se s nimi fotit. Nebyl si jistý, zda něco takového zvládne, ale nakonec se rozhodl na inzerát zareagovat. V obchodním centru byl okamžitě přijat. Vysoký urostlý chlap s černými vlasy, po stranách vyholenými, zastřiženým asi dvoutýdenním plnovousem sem tam protkaný stříbrem, mohutnými pevnými prsy a vystouplým tvrdým břichem, byl ten nejlepší kandidát do masky Santy.

Vojtu opět dostihl pocit samoty, všichni okolo zdají se být tak šťastní a on nemá s kým sdílet svá trápení, pocity a radosti. Celý svět by vyměnil za bráchu, za ségru, za mámu nebo za tátu. Za tátu, který by ho pevně objal a pošeptal by mu:

„Vojto už nejsi sám, jsem tu já a mám tě rád, už se nemusíš nikoho a ničeho bát.“

Při tomto zasnění se mu draly slzy do očí. Musel ze samoty svého pokoje vypadnout. Udělal to, co se naučil už loni před Vánoci. Vydal se na vánoční trhy, dal si svařené víno a užíval si štěstí lidí, kteří byli okolo něj. Našel si rodinu, která si vychutnávala dobroty, svůj svařák si postavil k nim na stolek a alespoň pár okamžiků byl jejich anonymní součástí. Ti cizí lidé se většinou bavili o něčem, co se týkalo jejich rodiny, kdy Vojta kontextu nemohl rozumět, ale i to mu dávalo na pár chvil falešný pocit rodinné sounáležitosti a alespoň pár okamžiků se necítil tak sám.

Pocit samoty se začal vkrádat zpět postupně s tím, jak lidé opouštěli adventní trhy a náměstí se vyprazdňovalo. Vojta zvládl několik svařených vín, což v jeho malém těle udělalo trochu neplechy a najednou se cítil takový lehčí a snad i drzejší. Ještě se mu nechtělo vrátit se mezi jeho čtyři zdi, kráčel městem, až ho okouzlilo osvětlené nákupní centrum. Příjemné světlo vtáhlo Vojtu do svých útrob. Uvnitř bylo zase spousty lidí, zase se snažil vnímat, o čem se ostatní baví, nešlo se však k nikomu nenápadně dostat, tak jak to jde na trzích u stánku. Bezcílně chodil po obchodech, obdivoval vystavené zboží a snil o tom, co by si mohl koupit, kdyby byl na tom o něco lépe a dostal vánoční prémie.

Takto se toulal, až narazil na koutek Santy Clause, všude postavy sněhuláků, stromečky, umělý sníh a všemu vévodil hodný Santa. Poslouchal ratolesti, které mu svěřovaly svá tajemství a sny. Plni očekávání pak odbíhaly doufajíce, že letos budou mít pod stromečkem vše, co si přejí. Santa byl impozatní, Vojta se bavil dětmi, ale i rozvěrnými maminkami, které se také chtěly se Santou vyfotit. Jeho postava byla jako z pohádky a bylo vidět, že i těm maminkám to tak přijde, neboť se při focení k Santovi tulily více než jejich potomci. Vojta si vzpomněl, o čem přemýšlel doma, ten pán v té masce je tak dobrosrdečný, třeba zrovna takový byl i můj tatínek. A začal si svého tatínka představovat, jaký asi byl, jak moc by ho měl rád, co by mu asi přinesl pod stromeček. Musel se ze snění rychle vzpamatovat, jelikož slzy ho opět dráždily v koutcích očí.

Vojta měl díky vínu trochu odvahy, řekl si tedy, že si k Vánocům nadělí ještě jeden dárek, a to fotku se Santou. 50 Kč je malá částka a alespoň bude mít pěknou památku. Postavil se do fronty a čekal, až všichni vysloví svá přání. Když došlo na Vojtu, přiblížil se k Santovi, ten byl poněkud překvapený, přesto se nenechal zaskočit:

„Hohoho, tak ty jsi snad ten největší skřítek, kterého jsem tu měl.“ A popadl Vojtu tak lehce jako jakékoli jiné dítko a položil na klín.

„Byl jsi letos hodný? A nelži, víš, že stejně všechno vím.“

Vojta jen zčervenal, ale zároveň cítil příjemné teplo po těle z radosti, že je někdo, kdo ho drží:

„Santo já myslím, že ano.“

„Já myslím také, že ano, i když nějaké zlobení určitě bylo. A řekni mi, co by sis přál, abych ti přivezl?“

„Santo, víš, já vlastně nic nechci, jediné, co bych si přál, je, abych letošní Vánoce netrávil zase sám, abych měl někoho, kohokoli u sebe.“

Řekl to s tak zarážející upřímností a smutkem, až se Santa zarazil a nevzmohl se na slovo.

„No, synu, umím zařídit leccos, ale tohle nevím, budu se moc snažit, máš to nejskromnější, přesto nejsložitější přání.“

„A, Santo, můžu se s tebou vyfotit, alespoň budu mít pod stromečkem fotku s pravým Santou.“

Když se vyfotili, Santa zvolal na Vojtu:

„Ještě počkej minutku, zasloužíš si něco navíc.“

Santa se otočil a cosi psal, pak psaníčko vložil do malé vánoční obálky a předal jej Vojtovi.

„Tady máš, doma si to rozbal, ale ne až pod stromečkem, klidně hned jak přijdeš domů.“

Bylo cítit, že Santa má tak obrovské srdce, jako je jeho postava. Vojta pelášil domů, chvilku se kochal společnou fotkou, pak začal pozorovat obálku, kterou dostal. Co tam asi je? Nějaké milé přání k Vánocům. Mám ho rozbalit hned, nebo se ještě chvíli těšit? Santa říkal, ať to nenechávám až pod stromeček, ale od Santy by to mělo být až pod stromeček. Zažíval vzrušení, které dosud nezažil, dárky si kupoval sám, a tak vždy jen předstíral překvapení. Nyní však dostal dárek, ano nějaký papírek v obálce, přesto byl Vojta jak na trní. První skutečný dárek. Probudil se v něm ten malý kluk, jakým vždy chtěl být, ale nebylo mu to dopřáno. Své zvědavosti podlehl a obálku otevřel.

Tvé vánoční přání je neobyčejně krásné, letošní Vánoce nemusíš být sám. I Santa má být letos sám. Ozvi se, Santa. Telefonní číslo.

Vojta byl překvapený, vůbec netušil, co má dělat. Celou dobu si to přál a nyní mu to přijde divné. Santa byl sice hodný a milý, ale kdo ví, co se za maskou skrývá? Přemýšlel, polemizoval sám se sebou. Až si uvědomil, že se nemusí ničeho bát, chlap, který je tak laskavý k dětem a nezaskočilo ho ani velké dítě, musí být hodný člověk. Vzal telefon a poslal zprávu:

Ahoj Santo, přečetl jsem si tvůj vzkaz, jsem zaskočený, ale zároveň jsi mi udělal radost. Vůbec nevím, co mám dělat, řekl jsem ti své přání a teď, když ho mám na dosah, nevím, zda ho mohu přijmout. Největší Skřítek.

Po chvilce telefon pípnul s odpovědí od Santy:

Skřítku, vánoční přání přicházejí nečekaně, přesto je třeba být na ně připraven. Santu čekají všichni lidé na světě, přesto je také sám. Santa.

Vojta po těchto slovech pochopil, že pán v roli Santy bude opravdu hodný. Napsali si několik dalších zpráv, poslali si i fotky, aby se přesvědčili, že nejde o fake. Na Vojtu působil Luboš hrozně přitažlivě, takového tátu by chtěl mít. Ten by ho ubránil před celým světem. S ním budou Vánoce fajn.

Nastal Štedrý den. Vojta se posadil do autobusu směr horská víska, byl to poslední autobus, který tam ten den zajížděl. Bál se, co když Santa nedorazí? Udělal si z něj srandu? Co tam bude dělat? Už v životě zažil hodně bolesti a zklamání, vůbec by ho nepřekvapilo, kdyby byl v jeho naivitě opět zrazen. Potřeboval však někomu věřit, upnul se na Santu tak moc, že si neuvědomoval, jak moc riskuje. Bylo mu to však jedno, stejně nikoho nezajímám, tak když se po mně slehne zem, nikdo mě hledat nebude. A kdo ví, třeba se tam nahoře setkám s rodiči. Vždyť to by vlastně bylo splnění mého vánočního přání. Maminka by mě pohladila, s tatínkem bychom ustrojili stromeček a pak všichni společně zasedli ke štědrovečerní večeři. Vojta měl v hlavě guláš, a tak si ani nevšiml, jak autobus kličkuje ozdobenými vískami, zasněženými lesy, na které se začal pomalu snášet další sníh.

Vojta plný nejistoty vystoupil v zapadlé horské vísce. Zamával autobusu, kterého čekalo ještě pár kilometrů, než i on se uloží k vánočnímu odpočinku. Když mu autobus zmizel ze zorného pole, uviděl na druhé straně silnice stát svého Santu. Už to nebyl ten pohádkový Santa z obchoďáku, byl to silný, vysoký chlap zakuklený v černém kulichu, svítivé péřové bundě horské služby, ze které koukal pár silných nohou v tmavě modrých džínách a na nohou bytelné pohorky do sněhu.

„Ahoj, já jsem Luboš, mám radost, že jsi opravdu dorazil, jsi odvážný, že jsi vážil takovou cestu a ještě k tomu posledním busem.“

„Ahoj, Vojta, no trochu jsem se bál, ale tak nějak jsem si říkal, že spolu komunikujeme už pár dní a že nejsi člověk, který by si ze mě vystřelil. Luboši, nebude vadit, když ti budu říkat Santa? Já tě mám tak už uloženýho.“

Luboš se začal smát:

„To mi opravdu nebude vadit, když tobě nebude vadit, že ti budu říkat Skřítku. Jsi takovej správně mrňavej, doufám, že tě to nijak neuráží, nemyslím to nijak zle.“

Vojta zčervenal:

„Ne, Santo, to mi vadit nebude.“

Santa poukázal na sněžný skútr, který měl zaparkovaný opodál, posadil se na něj, Vojtův batoh dal do nákladního košíku a Vojtu si posadil za sebe a nasadil mu helmu.

„Teď se mě pevně drž, Skřítku, pojedeme s větrem o závod.“

Šlápl na pedál a jeli, projeli poslední zasněžené chalupy ve vsi a vjeli do lesa. V lese bylo zimní království, již bylo odpoledne, nikde nikdo, všichni se už pomalu těšili na večeři. Vojta zabořil hlavu do Lubošovi péřovky a kochal se zasněženými stromy, ze kterých se sem tam sesunul poprašek sněhu, který jako by cukroval zem pod ním. Jeli zákrutami lesní cesty stále někam nahoru. Vojtovi to přišlo nekonečné, přesto měl pocit, že se právě veze přímo do Santova sídla. Po chvilce vyjeli z lesa, kde se jim otevřela horská pláň. Na jejím konci v rohu stála chata jak z pohádky, zasněžená, s pár rampouchama, kolem ní vyšlapané cestičky ke garáži a do dřevníku. Vedle chaty byl zasněžený smrček, vrstva sněhu byla podsvícena osvětlením, stejně tak byl osvětlen okap chaty, u vchodu svítily dvě lucerny se svíčkou a z dřevěných oken svítily další svícny.

Vojta byl z té krásy unešený a dojatý, když přišel dovnitř, uvědomil si, že nic hezčího nikdy neviděl. Chata byla komplet v tmavším odstínu dřeva, krbová kamna sálala v rohu místnosti. V opačném rohu stála skoro dvoumetrová jedlička ozdobená starými skleněnými ozdobami a osvícena barvenými zářícími světýlky. Uprostřed byl dřevěný stůl, na kterém byl položený tácek s cukrovím a kouskem vánočky.

„Vítej u mě doma, Skřítku.“

„Děkuji, Santo, máš to taky tak krásný, to je jako v pohádce.“

„Díky moc, no popravdě jsem dnes trochu uklízel, když mám návštěvu, kdybych byl sám, tak je tady spíš nepořádek.“

Vojta sledoval, jak je Santa spokojený se svým úklidem. Už si sundal bundu, a tak stál vedle jeho robustní postavy, která na sobě měla červenou kostkovanou flanelku. Uvědomil si, že tenhle chlap je osobnost, a tolik si přál ho obejmout.

„Posaď se, Skřítku, kapra ti sice nenabídnu, ale dneska ráno jsem byl na sádkách pro pstruha, takže o čerstvou rybu nepřijdeš a salát dělám už leta podle receptu mojí mámy.“

Vojtovi se div nepodlomila kolena. Řekl to s takovou rodičovskou laskavostí a starostlivostí, že si myslel, že má mámení. Než se nadál, stála na stole karafa s bílým vínem a za chvilku měl na stole talíř ze salátem. Najednou se místností rozlehla vůně bylinek a koření, to Luboš přinesl pekáč s pečeným pstruhem.

Pustili se do jídla. Vojta přemýšlel, jak by asi nyní trávil večer, nakoupené cukroví, nakoupený levný salát a připálený smažený kapřík. Zde má festival chutí, vůní, a navíc tak fantastickou společnost. Olizoval se, až se mu dělaly boule za ušima. Když dojedli, nezapomněl Lubošovi jídlo pochválit. Ten se dobrácky usmál, stejně jako tehdy v obchoďáku a řekl jen:

„Skřítku, mám velkou radost, že ti tak chutnalo. A děkuju, že mi dnes děláš společnost, přeci jen Vánoce ve dvou, i když se vlastně neznáme, je pořád lepší než sám.“

Luboš odnesl nádobí a mezitím Vojta urychleně položil dárek pod stromeček. Vojta ho koupil teprve včera, nevěděl, co se pro takového chlapa sluší a patří. Zároveň neměl moc peněz, a tak koupil levnou whiskey, co se vyrábí pro jeden řetezec. Nechtěl přijet s prázdnou, na druhou stranu se bál, že Santu urazí, určitě je zvyklý na lepší a on mu koupí nějakou neznačkovou lacinou. Pořád se rozhodoval, zda není lepší přijet s prázdnou. Když přišel Luboš do místnosti, pousmál se a poslal Vojtu na minutku ven s tím, jestli může doplnit pár polínek ke krbu. Než se Vojta vrátil, přibyl pod stromečkem další dárek.

„Tak nás taky navštívil Ježíšek, našel nás i tady v horách,“ mrkl Luboš na Vojtu.

Ten byl celý překvapený, ale nesmírně okouzlený. I jeho Santa na něj myslel a nějakou maličkost mu nadělil. Nejdříve si otevřel dárek Luboš, měl z whiskey radost, rád ji pije a hned si ji dal za okno, aby se vychladila a mohl ji co nejdříve ochutnat. Luboš se posadil do křesla a pozoroval, jak Vojta s napětím rozbalil svůj dárek. Našel tam huňatý pletený svetr se sobem, jeden z těch, které obdivoval v obchoďáku, nechápal, jak Luboš věděl, že právě tenhle se mu líbil. Že by to byl skutečný Ježíšek přestrojený za Santu a horala?

„Snad jsem správně odhadl velikost, na takový drobky je radost oblečení kupovat, vaši velikost mají vždy. Zkus si ho. Nevěděl jsem co, a tak jsem si řekl, kluk jede na hory, a tak potřebuje pořádnej svetr pro horaly.“

Vojta zčervenal, svetr si oblékl, padl mu jak ulitý. Nechápal, díval se na Luboše a po tvářích mu začaly téct slzy.

„Copak, Skřítku, nelíbí se ti?“ zeptal se zklamaně Luboš.

„Naopak, Santo, je krásný, já jen že tohle je celý tak krásný, tohle pro mě nikdo nikdy neudělal. Netušil jsem, že když se půjdu s tebou vyfotit, že se mi splní můj sen, který mám už od dětství.“

„Skřítku, vždyť je to jen svetr, žádný veledar.“

„O to nejde, jde o ten celek, o svetr, o to, že jsi na mě tak hodný, o to, jak to máš tady krásný, o to, že nejsem sám.“

Vojta to nevydržel a spontánně si sedl na Luboše stejně jako tehdy v obchoďáku. Položil hlavu na jeho plece a smáčel je slzami. Luboš Vojtu mlčky konejšil a hladil po hlavě, koukal na svítící stromek, zatímco Vojta se zanořil do Lubošova těla, aby mu byl co nejblíže.

„Skřítku, já bych si teď šel dát saunu, nechceš taky?“

„Ty tady máš i saunu?“

„No jasně, takovu maličkou pro dva až tři lidi, už je nahřátá. Zchlazení je potom přímo ve sněhu.“

„Když já jsem v sauně nikdy nebyl.“

„No tak to máš tu nejlepší příležitost zkusit, jak je to skvělá věc.“

Vojta souhlasil a Luboš ho zavedl do takové nové kůlny mimo dům. Tam svítila dřevěná kabinka, vedle ní byla sprcha a malý věšák na oblečení, navíc ještě skříňka s osuškami. Postavili se k sobě zády, svlékli se a omotali osuškami a vlezli do sauny. Seděli naprosti sobě, Vojta se koukal Lubošovi do tváře a občas se nesměle usmál. Přitom pozoroval i Lubošovo tělo, mohutná prsa i pevné kulaté břicho bylo poseto černými chlupy, které si evidentně Luboš upravoval, na levé paži, která měla objem snad jako Vojtovo stehno, se skvělo výrazné tetování. Tetování, které mělo siluetu horského hřebenu, až nápadně podobnou hřebenu, který viděl dnes z autobusu. Zpod ručníku pak vykukovaly dvě silné, výrazně chlupaté nohy. Kdyby se jedna noha více opřela o Vojtu, srazila by mu snad vaz. Chodidla byla také obrovská, to musela být tak sedmačtyřicítka.

Vojta se zastyděl, při pohledu na své holé tělo, o kterém si nedávno tak opovážlivě myslel, že už začíná mohutnět. Nohy sice měl chlupaté, ale s Lubošovými to rozhodně nešlo srovnat a jeho nožka 39 byla už naprosto směšná. Vojta měl z toho nepříjemný pocit, vzpomněl si, co si užil šikany v děcáku kvůli své postavě a křehkosti. Kéž by vypadal jako Luboš, to by to těm šmejdům natřel, ale tak jak Luboš on nikdy nemůže vypadat.

Po chvilce ticha se dali do řeči, vypověděli si svoje příběhy, proč jsou sami. Ten Lubošův nebyl zase tak zvláštní, zato Vojtův byl nesmírně smutný. Vojta se cítil, že má konečně někoho, komu může říct všechno, a tak se svěřil i se svým strašným tajemstvím, které na něm vykonali kluci, kteří mohli být jeho jediní kamarádi. Luboš byl z Vojtova příběhu zničený, podíval se na něj smutně a jen řekl:

„Skřítku, tohle je mi hrozně líto a moc mě mrzí, jaký máš život, pojď sem ke mně.“

Vojta se posunul k Lubošovi, sedl si zády k němu mezi jeho nohy. Luboš ho objal celého svými obrovskými prackami tak, že koukala jen Vojtova vykulená hlava. Luboš položil svou hlavu na Vojtovo rameno a začal ho bez slov konejšit. Vojta si uvědomil, že tohle je to, co potřebuje. Vyslechnutí, porozumění a žádné odsouzení.

Luboš mu najednou začal hladit hlavu a dělat mu masáž ve vlasech. Vojta se cítil tak příjemně, tak bezpečně. Doteky mu způsobovaly příjemné chvění po těle, Luboš pokračoval dál na ramena, která mu promnul, a pak jen tak lehce, konečky prstů jezdil po jeho zádech a těle. Vojta se začal propínat a užívat dotyků, které se mu dostávaly. Bylo to tak příjemné, že cítil mravenčení v těle, především pak v rozkroku, který začal způsobovat pnutí v osušce. Luboš si toho všiml a osušku mu rozvázal, aby na svět vykoukl už skoro ztopořený, 19 cm penis, tenčího průměru. Když tak učinil, pošeptal Luboš Vojtovi:

„Je to tak v pořádku, Skřítku? To, co se ti stalo, se ti se mnou nestane, ukážu ti, že to může bejt i příjemný. Jestli se ti to nelíbí, řekni a budem se saunovat tak jako předtím.“

„Santo, je to hrozně příjemný, jsi ten nejhodnější Santa, pokračuj, prosím.“

Vojta cítil na svém těle dotyky, které byly pozorné a něžné. Jeho velký Santa mu věnoval to nejjemnější ze sebe. Ačkoli v sauně, pociťoval příjemné mrazení po celém těle. Santa se jemně dotýkal zákoutí jeho hladkého, hebkého těla. Cítil, že se opatrně přibližuje k jeho nejcitlivějšímu místu. Santa se téměř nepatrně dotkl Vojtových koulí, aby je přejel. Vojta na to zareagoval hlubokým výdechem a celou svou muší vahou se zabořil do Lubošova masitého těla. Luboš pokračoval tím, že jeho velké, přesto jemné prsty se přestěhovaly na již kompletně tvrdý penis, který jen lehce šimraly. Víc si Luboš zatím nedovolil. Chtěl Vojtovi dopřát co nejhezčí zážitek z dotyků, které mu dosud v jeho životě nebyly dopřány. Vojta nechtěl, aby ta chvíle skončila. Zabořený v Lubošově těle, ruce položené na masivních stehnech, se cítil v absolutním bezpečí. Nevěděl, jak dlouho tam seděli, ale bylo mu již pořádné horko, přesto to nevnímal. Najednou se to magické příjemno přerušilo:

„Skřítku, vstávej, jdeme se zchladit.“

Vyšli ze sauny, Vojta měl již ručník dole a stydlivě tam stál se svou pevnou erekcí. Luboš si také sundal svou osušku, Vojta tak mohl vidět napůl stojící masivní penis. Penis, který nebyl tak dlouhý jako ten Vojtův, zato však tlustý, že se musel podívat na své předloktí, jestli to je podobný rozměr. Z větší předkožky vykukovala jen malá špička rudého žaludu a nešlo si nevšimnout dvou masivních koulí, které se houpaly pod zarostlým kořenem. Jaký zvláštní kontrast to mělo s jeho tvrdým holátkem.

„Tři, dva, jedna, teď!“ odstartoval Luboš a společně vyběhli před chalupu, kde Luboš skočil do kupy sněhu a Vojta tak po jeho vzoru udělal také. Oba se rochnili ve sněhu jak šťastná zvířata, Luboš se pak postavil nad Vojtu a zaházel ho, až mu koukala jen hlava a ruka. Luboš s sebou práskl vedle Vojty, chytil ho za ruku a oba byli zticha. Koukali na jasné nebe, osvícené tísícemi hvězd a Vojta se kochal vánočním osvětlením, které zářilo do štědrovečerní tmy.

„Tak to už stačí, pojď, ať neprochladneš,“ řekl Luboš, vstal, zvedl Vojtu a očistil ho od sněhu. Pak ho popadl do svých náručí, popadl ho tak opatrně, jako by nesl zraněnou srnku, kterou maminka ponechala svému osudu. Přinesl ho do vyhřáté místnosti, kde svítil stromeček a praskal krb. V rohu byla umístěna i postel s velkými péřovými duchnami. Opatrně Vojtu položil, jako by se jednalo o poklad, který je tak křehký, že by se jediným neopatrným dotykem rozpadl. Vojta na Luboše koukal a jeho pohled byl plný vděčnosti. Luboš si lehl vedle a Vojtu objal, začal ho zase hladit podobně jako v sauně.

„Skřítku, jsi krásný a milý, jsi tu malou chvíli a je mi s tebou krásně.“

Vojta zčervenal a nevěděl, co má říct. Místo toho ho začal škrábat ve vousech, což Luboš opětoval natáčením hlavy, aby se mu jemných drobných prstíků dostalo po celé bradě. Luboš to dlouho nevydržel a začal opět hladit Vojtovo sametové tělo, ten opět ucítil příjemné mravenčení v rozkroku a cítil své vzrušení. Luboš si Vojtu položil na záda a naklonil se nad něj. Začal ho líbat po těle a přitom hladil po tvářích. Luboš zajel rukama pod tělo Vojty, které si tak přizvedl a začal dychtivě olizovat jeho muší tělo, až došel k jeho tvrdé mužnosti.

„Jak jsi maličký, tak jsi krásný, ale tady příroda nešetřila,“ mrkl Luboš na Vojtu.

Luboš olízl i Vojtův tvrdý penis, ten se začal třást slastí a přišlo mu, že se dostal do nebe. Luboš olízl i mokrý žalud, až celý zmizel v jeho puse. Vojta cítil příjemné mokré teplo a svalnatý jazyk, jak zkoumá celý jeho obvod, přitom cítil dotyky na svých zádech, které to celé umocnily. Zároveň cítil, jak ho Lubošovy vousy lehce štípají do chlapeckých koulí. Vojtík začal dýchat rychleji a rychleji, až se dostavil pocit, jako by měl vybuchnout, což se stalo a jeho penis explodoval přímo do Lubošovy pusy. Vojta se začal kroutit a vlnit jak had na rozpáleném kameni. Luboš ho pevně stiskl, aby se tak nehýbal a nedejbože ho třeba nekousl.

Vojta ležel a skoro nechápal, co se stalo, všiml si ležícího Luboše, kterému jeho objemný penis stál napůl, natočil se na Luboše a hlavu mu dal na hruď, přitom se rukou opatrně dotýkal toho obřího kousku. Snažil se s ním hrát, byl tak roztomile nešikovný, ale bylo cítit, že tím, že se vyprázdnil, to největší vzrušení opadlo.

„Nemusíš se do toho nutit, Skřítku, opětování není nutné, zvlášť teď, když ta největší nadrženost pominula,“ pošeptal mu Luboš do ucha.

Vojta toho zanechal a užíval si, že může mít hlavu položenou na železných prsou a hladit Lubošův kožíšek. Byl šťastný, poslouchal zvuky jeho těla a přišel si, že leží na tom huňatém svetru, který našel dnes pod stromečkem. Praskající oheň v krbu ho pomalu uspával, na jeden den bylo až příliš krásných zážitků. Chtěl usnout a žít v tom snu po zbytek svých dní.

„Skřítku, vstávej, den ještě nekončí, oblíkni se.“

Vojta se podíval rozespalým pohledem na Luboše a nechápal, co se ještě bude dít. Ten se oblékl, a to tak, že bylo jasné, že se půjde ven. Vojtík si tak do zimy vzal svůj nový svetr, zatímco sledoval Luboše, jak táhne malý batoh a především velký pytel. Opět vypadal jak opravdový Santa, který ještě nestihl rozdat všechny dárky. Nasedli na skútr a jeli vstříc noční horské přírodě.

Vojta se trochu bál, kam ho jeho Santa veze takhle v noci, ale jeho strach rychle ustoupil. Věděl, že s Lubošem mu žádné nebezpečí nehrozí, naopak objal ho kolem pasu a položil hlavu na záda, stejně jako to udělal, když ho vezl od autobusu. Kužel světla osvětloval noční les a Vojta si připadal jako doprovod Santy, který se právě chystá udělat šťastnými zase pár pozemských bytostí. Po nějaké době zastavili uprostřed ničeho. V kuželu světla byl vidět krmelec se senem, kostka kamenné soli a nějaké žlaby pro zvířata. Luboš sundal pytel ze skútru:

„Skřítku, pojď mi pomoct, tohle je taková moje vánoční tradice. Nadělit i zvířatům v lese nějakou laskominu,“ a začal z pytle vyhazovat kolem seníku pokrájenou mrkev, salát, jablka a další dobroty.

Vojtík se okamžitě přidal, hlavou mu jela spousta myšlenek, ale uvědomoval si, že tenhle obrovský chlap je skutečný Santa, o kterém vždy snil. Jak je velký, tak velké má srdce, takového člověka v životě potřebuje jako sůl. Žaludek se mu svíral příjemnými pocity, co to s ním je? Je možné, že se do něj zamiloval?

Když vše rozdali, nasedli na skútr a jeli dál, ale ne zpět k chalupě, jeli nějakou oklikou. Nakonec vyjeli na horském hřebenu, kde zastavili. Z místa se otevíral pohled na horskou vesničku, kam Vojtu dnes dovezl autobus z města. Opřeli se o skútr, Luboš z batohu vytáhl dva hrníčky a termosku. Každému nalil horký čaj, který voněl jablky a skořicí. Chvilku se koukali mlčky do údolí. Luboš jen dodal:

„Sem jezdím relaxovat. Za chvilku bude půlnoc a dole ve vsi začne půlnoční. Vesnička svítila do noční horské krajiny, světelnost umocňovala četná vánoční výzdoba příbytků lidí, kteří si dnes nadělili radost a za malou chvilku se chystají povznést svého ducha do kostela.

Místní kostelík byl krásně osvětlen a bylo vidět, že i cestička ke kostelu je osvícena lucernami se svíčkou, aby i ti největší neznabozi našli snáze cestu alespoň jednou za rok. Kostelík začal do krajiny vyzvánět, aby dal najevo, že je otevřen a za chvíli začně mše svatá. Do hor se rozhléhal klid a mír, stejně tak jako do Vojtovy duše. Luboš objal Vojtu rukou kolem ramen, ten srkal svůj čaj, byl nevýslovně šťastný a do očí se mu opět draly slzy dojetí. Seděli tam drhanou chvíli, a když vyprázdnili celou termosku, Luboš nakopl skútr a vrátili se zpět na chatu.

Vojtík celý dojatý ho objal a snažil se Luboše zmáčknout, co to šlo. Vojta si myslel, jak Lubošovi drtí kosti, ten si ale připadal, že ho jen trochu ofoukl vánek. Nadzvedl Vojtu a zanesl si ho opět do pokoje, posadil na postel. Koukali se mlčky na sebe, až se Vojta naklonil a dal pusu mezi Lubošovy zarostlé tváře. Ten ho popadl a posadil na svůj klín a začal mu polibky vracet, postupně přešli do líbání. Luboš zajel rukama pod Vojtovo tričko a bleskově mu ho sundal. Vojta opět pocítil stud a jakoby se chtěl rukama schovat. Luboš to vycítil:

„Skřítku, nestyď se, jsi krásnej, nemáš se za co stydět, a kdo říká něco jinýho, je lhář a zbabělec.“

Vojta se nalepil na Luboše a pokračovali v líbání, až se oba sesunuli do lehu. Vojta na oplátku sundal vrchní díl oblečení Lubošovi, když se mu to podařilo, ucítil omamnou chlapskou vůni. Takhle teda voní Santa, pomyslel si. Voní krásně, ještě nikdo mi nikdy takhle nevoněl. Padl na Luboše a jako malý brouk lezl po jeho obřím těle a prozkoumával všechna jeho zákoutí. Ruce vložil do chlupatého podpaží a masíroval mu jamky. Pak ruce vyndal a přivoněl k nim, z té vůně málem omdlel, zapůsobila na něj jako nejsilnější afrodiziakum. Ještě chvilku si užíval s tělem, když ho zarazila boule, co vyrostla na Lubošových džínách. Chvilku se snažil uvolnit pásek, ale bylo to jako když ten nejslabší jde tahat ze země pověstnou řepu. Luboš se jen usmál a rychlým tahem si pásek uvolnil sám.

Vojta se popral s kalhoty, které mu sundal, a nevěřícně koukal na tu hromadu v mokrých boxerkách, kterou viděl. Opatrně ji pohladil a pomačkal. Lubošovi to bylo velmi příjemné a roztomilé bylo, jak nešikovně to Vojta dělal, že to působilo, že ho na penisu jen lechtá nějaká muška. Vojta sundal Lubošovi i boxerky, nyní viděl to tlusté kladivo v plné pohotovosti. Skoro se až lekl, jeho odhad byl dobrý, nebyl tak dlouhý jako Vojtíkův, ale ten průměr byl impozatní. Nejprve si chtěl pohrát s koulemi, aby tak mohl učinit, musel je vzít do obou rukou a jemně je masíroval a mačkal. Odměnou mu bylo příjemné Lubošovo vzdychání. Pak vzal do jedné ruky Lubošův tvrdý penis, ani ten jednou rukou neobjal, začal ho pomalu honit a sledoval, jak z něj vytéká voňavá šťáva. Vůně mu dávala impuls, která nutila ten masivní kousek ochutnat. Naklonil se nad něj a pokusil se ho vložit do ůst. Šlo to velmi špatně, ale nakonec dostal do pusy alespoň temně červený žalud, který amatérsky cucal a lízal a přitom cítil, jak se mu Lubošova sladká šťáva lepí po ústech.

Luboš toho malého nemotoru vysvobodil, popadl a položil ho na záda. Sundal mu kalhoty a mokré boxerky. Položil na bříško a políbil jeho hladký zadek. Pak si ho trochu nadzvedl a olízl ho mezi půlkama. Jeho prdka byla tak maličká, že se jen lehce olízl a i tak ji přejel celou. Vojta se jen zachvěl, na Luboše svítila růžová dírka, která si říkala o další olíznutí. Luboš se tak ponořil Vojtovi mezi půlky a začal lízat, jako by se chtěl prolízat až na druhou stranu. Vojta sténal, naříkal blahem, kroutil se, chvěl se, ale neměl dost. Najednou ho Luboš podebral pod tvrdým penisem, ale zároveň plivl do jeho již tak mokré díry. Ucítil tlak, byl to Lubošův prst, který se snažil proniknout dovnitř. Trochu se zatáhl strachy, vzpomněl si na svůj hrozný zážitek starý pár let. Bál se, cítil tu bolest a to hrozné ponížení. S Lubošem však věděl, že to bude naopak krásné, přesto Luboš vycítil Vojtův strach.

„Skřítku, můžu? Nevadí ti to? Kdyby jo, neboj se říct, nechám toho.“

„Ne, Santo, pokračuj, s tebou to bude krásné, jen prosím dávej pozor.“

„Neboj, Skřítku, budu opatrný, jak jen umím.“

Luboš zasunul svůj první prst a nechal Vojtu chvilku vydýchat, pak jím kroužil v jeho útrobách, aby si Vojta zvykl na přítomnost. Následoval větší tlak, to jak Luboš zasouval do Vojty prsty dva. Postup opakoval, až měl v sobě nakonec prsty tři. Když byl Vojta už dost uvolněný, natočil si ho Luboš na záda a pod zadek mu vložil polštář, aby měl prdku více ve výšce. Ten Golem si položil Vojtovy nožky na ramena a pomalu začal tlačit svým dělem na Vojtův zadek. Přitom olizoval a něžně kousal jeho drobné prstíky a chodidla, která byla stejně sametová jako Vojtovo tělo. Jak pronikal hlouběji, pozorně sledoval Vojtovo utrpení v očích, kdy byl připraven vše ukončit, když by ten pohled značil děs. I když toužil po Vojtovi, to nejhorší by pro Luboše bylo, kdyby mu ublížil, a ještě víc tak poškodil jeho křehkou duši.

Nakonec se podařilo až nadoraz. Luboš zase chvilku počkal, aby si na něj Vojta zvykl. Ten kromě velkého tlaku ve svých útrobách cítil šimrání Lubošových koulí na svém hebkém zadku, což mu přišlo obzvláště příjemné. Luboš po chvilce začal klouzat a Vojtou projížděly pocity, které tenkrát neměl šanci zažít. Uvědomil si, že mu jeho Santa opět splnil to, co mu slíbil. Slíbil mu, že pozná, že to může být i příjemné, a dokonce velice příjemné. Když se oba již uvolnili, Luboš bušil do Vojty, co se do něj vešlo, v zápalu vzrušení pak popadl Vojtu do náručí a stoupl si s ním na nohy. Vojta tak byl celou svou vahou na Lubošovi. Ten ho držel v rukou a narážel si ho na svůj kůl, pak nadzvedl a znovu narazil. Vojta byl jak hadrová panenka, se kterou Luboš házel, jak se mu zblíbilo. Působilo to až nepřirozeně, ale Vojtu vzrušoval Lubošův mužný postoj a to, že si s ním takhle hraje. Vzrušení házelo celým jeho tělem, cítil se tak uvolněný.

Luboš už začal rudnout a oddechovat čím dál rychleji, bylo jasné, že se blíží jeho vyvrcholení. Jen tak ledabyle pohodil Vojtu na postel, kleknul si nad něj obkročmo, Vojta ho chytil za koule a svojí drobnou ručkou mu pomohl ke slasti. Luboš najednou začal chroptět jak zraněný tur. Když došlo k výbuchu, první výstřik zasáhl půlku Vojtova obličeje. Ten se naklonil, aby ostatní dávky šly již rovnou do pusy. Vojta lačně přijímal nekonečnou záplavu dávek a olizoval chlapský nektar, jako by věřil, že se díky tomu z něj stane neohrožený silák, jako je Luboš.

Luboš padl vysílením na postel, přesto popadl Vojtíka a posadil si ho na břicho, párkrát pohonil Vojtovu dosud tvrdou kládu, až se z ní začala řinout druhá dávka toho večera. Sperma olepilo Lubošovo chlupaté břicho a prsa. Pak si Vojtu přirazil celého na svou hruď a užívali si tak oba tepla Vojtova spermatu.

Leželi tam nehnutě půl hodiny, až Luboš vstal i s přilepeným Vojtou a odešli do sprchy, kde smyli zbytky tekutin. Pak se již společně zavrtali do postele a v objetí usnuli po náročném, ale krásném dni.

Na Boží hod ráno Vojta ucítil, jak někdo leze pod peřinu. Otevřel jedno oko a všiml si, že to byl Luboš, který už byl nějakou dobu vzhůru. Popřál Vojtovi dobré ráno a podal mu hrnek s horkým kakaem, které už stihl připravit, a hrst cukroví. Vojta se posadil, podíval se z okna a koukal, jak silně venku sněží. Seděl ve vyhřáté chatě, vyhřáté posteli s hrnkem horkého pití a sledoval tu kalamitu.

Když dojedl a dopil, smutně si uvědomil, že se mu sice splnil sen, nebyl na Vánoce sám, ale ten krásný den je u konce a pojede domů za svojí samotou. Podíval se na nahého Luboše a bylo mu to najednou vše líto. Vyškrábal se na Luboše, lehl si na něj a užíval posledních společných okamžiků. Skřítek ležel na svém Santovi, dvě nesymetrické postavy si užívaly své vzájemné blízkosti. Bylo ticho, nikdo nic neříkal, byla slyšet jen dvě bijící srdce. Až po chvilce Luboš:

„Skřítku, zůstaň tu se mnou, když zůstaneš, budeš mít Vánoce celý rok, celý život. Už nebudeš nikdy sám a už ti nikdo nikdy neublíží. Jako Elf potřebuje svého Santu, tak Santa potřebuje svého Elfa.“

Vojta se nesměle podíval Lubošovi do očí, jen nepatrně přikývl a zabořil se zpět do svého Santy.