Hořký ráj

Léta šedesátá – 1962

„Promiňte, prosím, kolego, pokud vám tak smím říkat. Chtěl jsem si s vámi promluvit někde, kde nejsou žádné skryté uši. Velmi se vám omlouvám.“

„Není proč. Také jsem rád za neformální rozhovor a samozřejmě jsme oba vyučující, takže kolegové.“

Oba muži seděli v zahradní restauraci u stolu trochu schovaného za keřem růžově vykvétající komule, známé spíš jako letní šeřík nebo motýlí keř. Číšník jim přinesl sedmičku moldavského Ryzlinku.

„Tak aby se vám zde i na škole líbilo.“

„Doufám a přeji i vám bezproblémový rok.“

„To jste řekl hezky. Bohužel, problémy ve školství, to je denní chleba. Jen hned v začátku mám otázku tak říkajíc na tělo. Jste příznivcem tohoto režimu?“

„Víte, na mé škole studovalo mnoho filozofů, právníků i politiků. Myslím, že jediná možnost je demokracie. Bohužel i ta stejně jako jiné systémy je vždycky zneužita. Já si nevybíral podle zřízení, ale vrátil jsem se kvůli rodičům. Abych se o ně postaral v závěru života. Dali mi spoustu lásky v dobách dobrých i zlých za války. Vím, že život tady nebude jako ve Francii.“

„To jsem měl na mysli. Obrazně jste si zvolil peklo a odešel z ráje.“

„Ani na Západě není žádný ráj. Kapitalistická společnost je krutá. Přežijí jen ti, co jdou tvrdě a bezohledně za svým cílem. Já měl výhodu v tetě. Vdala se do bohaté a mocné rodiny vinařů a statkářů. Nejen že ji přijali dobře, ale stala se po válce a smrti svého manžela skutečnou Grande Reine. Vyznamenal ji generál de Gaulle řádem čestné legie. Má různých vyznamenání celou skříňku. Ale nikdy nezapomněla, odkud pochází. Po absolvování École normale supérieure jsem získal doktoráty na Sorbonně z biologie a filozofie. Čekala mě dráha univerzitního profesora a vědce. Pak přišla jedna velmi tragická událost a taky zpráva o mých rodičích. V padesátých létech je vystěhovali, ale psali mi, že se jim daří dobře. Snažil jsem se jim pomáhat z Francie, ale bylo to těžké. Když jsem se rozhodl pro návrat do Československa, považovali mě všichni za blázna. Jen teta mi nic nerozmlouvala.“

„Obdivuhodný příběh. Ale pak jste mohl na některou z našich univerzit.“

„Jistě. Také mi to bylo nabízeno. Zvlášť jako žáku Louise Althussera, komunisty a marxisty. Ale chci být se svými rodiči. Trochu jim nahradit péči, kterou mi dali. Snažil jsem se pomáhat z Francie, ale bylo to až do snad padesátého pátého roku skoro nemožné. Korespondence i balíčky se vracely nebo ztrácely. No doba je dnes jiná. Koupil jsem vilku v tiché zahradní čtvrti. Rodiče milovali přírodu. Vystěhovali je tehdy do malého bytu v mezaninu bez trochy slunce. Teď jim to chci vynahradit. Máme malý altánek, skalku a miniaturní rybníček. Mohou sedět na lavičce, krmit rybičky a pozorovat vážky. Taky nám tam kvete motýlí keř. Místní zahradník ze hřbitova ho tady hodně rozšířil. Vidíte i tady, co sedíme. Motýli, včely, plno dalšího hmyzu a krásná vůně. Na tu jsem byl zvyklý z mého francouzského domova. Rozmarýn, levandule, růže. Záhony lilií. To musím v naší zahradě tady doplnit. A budu mít konečně čas pracovat na své poslední knize. Tak nijak toho nelituji, profesorem francouzštiny a biologie budu rád.“

„Ještě prosím, jak vás oslovovat? My si hlavně s kolegyněmi, kterých je většina, říkáme křestními jmény a vykáme si.“

„Žádný problém. Stejně. Jsem Jan, takže Honzo, nebo tady na Moravě Jendo.“

„Tak ještě přípitek, jsem Karel. A soudruh je jen při rozhovoru s lidmi, co nejsou ze školy.“

Přesně jak říkala maminka. Většina má Stranu jen jako zástěrku. Snad ho tam nebudou chtít v brzké době naverbovat. Rozloučili se. Jenda zaplatil.

„Zatím jsem ještě bohatý buržuj, tak to vezměte jako mé pozvání, Karle.“

Pomalu se vracel domů. Ještě dva dni tam budou řemeslníci dodělávat drobné opravy. Procházel alejí kulovitých javorů. Na rozhraní další cesty byla lavička v malém parčíku. Sedl si. Projíždějící auto kolem náhle zabrzdilo. Ten zvuk mu přímo trhal srdce. Bože, Davide, Davide, můj milovaný chlapče. Oči měl plné slz. Viděl jen místo havárie. Zdemolovaný Citroen DS u zbořené zdi. A Davida až v rakvi. Jako by spal. Už nikdy ho nesevře v náručí, nikdy se nedotkne jeho žádostivých rtů. Postel v jeho pařížském bytě zůstala prázdná. I tohle rozhodlo o návratu domů. Říkali si, že pojedou oba. Začali všechno vyřizovat. Osud rozhodl jinak. Odjel sám a David zůstal na Pere-Lachaise. Ve společnosti Apollinaira, Balzaca, Cyrana de Bergerac, Chopina i Wilda.

Otřel si hřbetem dlaně slzy. V blízké cukrárně si dal koktejl a zmrzlinu. Nechal si zabalit pár zákusků. Maminka milovala malé silné kafíčko a trochu sladkého. Radil se s doktorem. Dvě kávy s odstupem za den by neměly být problém. Horší byla špatná pohyblivost. U otce podobně. Teď už nikam nemusí. Obědy jim budou vozit a v neděli je může vzít vždycky někam do restaurace. Už si vyhlídl i taxíkáře. V polovině cesty byla velká pekárna. U nakládací rampy stály dva Garanty a řidiči se závozníky čekali u pásového dopravníku na chleba.

„Sakra, Dejve, ty vole, nespi tam. Nebudeme tady do večera.“

Jendu znovu píchlo u srdce. Dejv je zřejmě David. Pak jen viděl dřevěné bedny s pecny chleba, co muži odchytávali a ukládali do aut. Šlo to velice rychle. Jeden vůz odjel a pak i druhý. Dopravník se posunul dovnitř a mezerou vyšel ke dveřím, aby je zavřel, chlapec. Vysoký, štíhlý, ale svalnatý hoch okolo dvacítky. Jen v trenýrkách a krátké pracovní zástěře. Otočil se a uviděl kus pod rampou mladého muže, jak se najednou skácel k zemi. Seskočil z rampy, klekl si k němu a zvedal ho.

„Hned zavolám sanitku, jenom vás tady posadím.“

„Ne, ne, nikam nevolejte, prosím. To byla jen náhlá indispozice. Nic jsem nejedl a měl jsem v tom teple trochu vína. A navíc mi všechno navodilo smutnou vzpomínku.“

„Zvládnete ty schodky? Raději vás vynesu.“

To už ho bral mladík do náruče.

„Máme tady šatnu. Není to nic moc, ale sedněte si. Uvařím kávu a přinesu vám želvu.“

Tak to jsem nezvládnul. Jako by se vrátil jeho David. Měl stejně krásné vypracované tělo. Z plavání a kanoistiky. A taky ho dokázal vzít do náručí a zanést do postele. To už byl chlapec zpět. Přinesl malé bochánky, nahoře naříznuté jako želví krunýř.

„To vymyslel náš mistr. Za války byl ve Francii. Máme na to plechovou formu. Jedny jsou sladké jako mazanec s rozinkami, ořechy a mandlemi. A tyhle slané. Říkal kyš a fugas. Tohle je něco mezi tím. Olivy z Albánie, sýr ze Slovenska a špek od řezníků z Masny. Samozřejmě to si pečeme jen pro sebe.“

Jak nevzpomenout na quiche a fougasse, co dělávala jejich stará kuchařka. Je to hodně podobné.

„Tady je turek, taky jsem si jednoho udělal. Za půl hoďky mám fajront.“

„Je to skvělé. Já před měsícem přijel z Francie.“

„Bóže, to musela být dovolená. To se normálním smrtelníkům jako já nikdy nepodaří. Ten oblek je odtamtud? Krása, to ani v Tuzexu nemají.“

„Já jsem taky odtamtud. Žil jsem tam od konce války.“

„Takže teď jste na dovolené tady?“

„Ne, vrátil jsem se domů, natrvalo.“

„Sem? Za ostnatý dráty? To přece nikdo rozumnej neudělá.“

„Mám tady staré rodiče. Chci se o ně postarat a budu tady učit na škole, dřívějším gymnáziu. Pak to byla jedenáctiletka a teď jsem si to ani nezapamatoval.“

„Promiňte, chápu. Ale já bych se sem nevrátil. Chodím plavat. Chvíli jsem si myslel, že bych to mohl dělat na vyšší úrovni, ale to bych musel někam dojíždět a dělám na směny.“

To přece není možné. Chodí plavat jako jeho David? David, David, cítil tlak na spáncích. Nemůže tomu podléhat.

„Jestli nevadí, skočím si vedle do sprchy a pak vás doprovodím domů. Aby se vám ještě cestou neudělalo zle, jo?

Chlapec shodil zástěru, ze skříňky si vzal ručník a odběhl do vedlejších dveří. Jenda slyšel sprchu. Podoba tváře není snad úplná. Ale rty, modré oči, vlasy a nos… Asi si ho jeho mozek upravuje do podoby, kterou tak miloval. Co teď? Musí se nějak vzchopit.

„Tak jsem ze sebe opláchnul kilo mouky. Já si vždycky seženu bony a něco si koupím v Tuzexu. Jen musím až do Brna a bývají tam fronty. Mám džíny, tričko a taky slipy, nebo jak se tomu říká, ale ty nosím jen v neděli, když někam jdu. Teď mi máma ušila trencle z jemné látky, moc příjemné na tělo. Vždycky když vidím nějaký módní časopisy, skoro slintám. I když tam jsou většinou hadry pro ženský. Promiňte, kecám, ani jsem se nezeptal, jestli je vám dobře.“

„Ale je, a moc ti děkuji za starost o mě. Jen asi jsem měl v ruce balíček se zákusky.“

„Toho jsem si nestačil všimnout, měl jsem strach o vás. Skočím tam.“

Znovu zakoušel bolest. Postava před ním, to byl David. Jeho David.

„Špatná zpráva. Asi to našel nějaký psík. Zůstal tam jenom kus papíru.“

„Tak tě zrovna pozvu do cukrárny, chci pár zákusků pro rodiče a my si můžeme dát pohár.“

„Jen jestli vás neokradu o čas.“

„Ne, a ty? Nečeká na tebe nějaká dívenka?“

„Tak to rozhodně nečeká. A zítra mám volno. Měl jsem dvě šestnáctky a dvanáctku. Pořád někdo chybí. Tak řekne vedoucí, ty se stejně jen válíš na kavalci a nemusíš se starat o děcka.“

„Myslel jsem, že spěcháš domů.“

„Kdepak, bydlím na ubytovně a se mnou je tam kluk, co je denně v lihu. Přijde pozdě v noci, lehne a tak tak stačí do rána vystřízlivět. Mám jenom mámu v Lipníku. Dělá v prádelně.“

Vyšli předem, jen David odskočil k pecím rozloučit se.

Tentokrát zvolili druhou cukrárnu.

„Piješ vodku?“

„Mimo téru, nafty a benzínu všechno. Ale nedělejte si škodu, pane.“

„Vidíš, tak odstraníme toho pána. Ty jsi zřejmě David, jak na tebe volali, a já Jenda.“

„Jenže jste profesor, nebo něco víc a já jenom klacek rok po vojně.“

„Připadám ti moc starý?“

„Ne, to rozhodně ne, ale já nemám žádný školy.“

„To není tvá chyba. A člověk se může kdykoliv dovzdělat, když chce. Ale pomohl jsi mně. To se mi ještě nestalo, najednou se skácet jak podťatý strom. Tak máme to tady. Na zdraví.“

„Děkuju vám, teda ti, nějak mi to nejde z hu…, z pusy.“

Ještě zákusky. Moc výběr už nebyl.

„Tak ti děkuju. Asi jsi už v pohodě.“

„Můžu tě pozvat k nám? Jak se stravuješ?“

„Různě. Ráno si koupím jogurt nebo mlíko a v práci mám rohlíky, vánočku, prostě co se zrovna peče. Chlapi a dvě ženský z expedice si nosí jídlo. Já si ráno koupím salám, nebo si skočím do mlíčňáku, někdy i do hospody a večer konzerva, vlašák, zavináče a tak.“

„Měl bys mít nejméně jedno teplé jídlo.“

„Jseš jako máti. Teda promiň. Nějak to ze mě vyhrklo.“

„Má pravdu.“

„Dyž je mně líto peněz. A docela mám rád chleba. Jenom si vezmu sádlo a cibuli, nebo marmeládu.“

„Šetříš na něco?“

„Chtěli bysme s mámou koupit malej domek se zahradou. Bydlíme v dělnických domcích, kde je jeden dvůr pro čtyři partaje. Máma chová drůbež. A jsou s tím samý potíže.“

„A jsme doma, pojď dál.“

„Nevím, jestli to nebude vadit tvým rodičům.“

Ale obavy byly zbytečné. Maminka přidělala ještě jeden obložený talířek. Otevřeli si víno.

„Viděl jsem tady nářadí, nechceš zítra pomoct s úklidem? Abych si to pohoštění zasloužil.“

„To můžeš. Budu rád.“

Když David odešel, přinesla maminka fotografii, kde byl Jenda s pařížským Davidem u moře.

„Nevím, kde jsi k tomu chlapci přišel. Ale myslím, moc, podívej, moc se podobá tvému Davidovi a to stejné jméno.“

„Vím, mami, a docela mě to ochromilo.“ Vyprávěl celou příhodu.

„Nejsem pověrčivá bába, ale nevím, co si o tom myslet. Ten hoch se zdá být velmi slušný, jen mám z těch podobenství strach.“

„Neboj, mami. Taky mě zasáhla jeho podoba. Ale není zase úplná. Člověk vidí, co chce vidět. Neubránil jsem se srovnávání. Je to víc jak rok. Bylo všechno tak krásné. Nikdo nám nedělal žádné překážky. Ráj na zemi. Jenže zhořknul. Bál jsem se, jak nás všichni přijmou. Prý se sehnul a zavazoval si tkaničku. Nárazník vozu mu rozdrtil hrudník.“

„Vím, Jeníku, ale i tohle se děje. Člověk si říká, proč zrovna on. Pamatuješ na kryt, kam jsme nestačili doběhnout? Zůstali jsme jen v provizorním sklepě. Ještě jsme se málem zlobili na lidi, co nás tam zatáhli. A kryt, kde jsme měli být, zasáhla bomba. Nikdo tam nepřežil. Jak to šlo, poslali jsme tě k sestře do Francie. Bylo to těžké rozhodnutí. Nikdo netušil, že se pak zavřou hranice. Ta strašná nejistota. Nic jsme o tobě nevěděli. Pak přišla tvá pohlednice od moře. Byli jsme rádi, že se ti dobře vede a že naše rozhodnutí tehdy bylo nejlepší. Jen ses neměl vracet. Nepustí tě zpátky.“

„Já se nechci vracet. Žít se dá všude. Já měl na výběr. Vy ne.“

Šel si lehnout do svého pokoje v poschodí. Byl docela velký a závěsem se dal oddělit na ložnici a pracovnu. Ještě chybělo pár kousků nábytku a zprovoznit vedle v koupelně vanu. Vybíralo se těžko, i když nebyl vázaný penězi. Ale na zakázkový nábytek by čekal půl roku. Dopředu si poslal vlakovou poštou knihy v bedýnkách z překližky a pár dobře v dřevité vatě a plátnu zabalených drobností. Tuhle vázičku si koupili jako první s Davidem. Ne, nesmí tomu podléhat. A co přinesou další dny, Bůh ví. Bůh, je vůbec nějaký?

Vstával brzy. V Paříži by sjel výtahem do přízemí, kde bylo jedno z mnoha celodenních rychlých občerstvení, tak zvaný bujón, bouillon. Od nejprodávanější bagety s máslem a se šunkou, jambon beurre, až po různé sendviče se vším možným. Když přednášel na některé z univerzit, využil jejich menzy, nebo blízké restaurace. Večeřel ve svém klubu, nebo pak podle situace. Později doma s Davidem. Nedalo se vzpomínkám utéct. Když byl u tety, kuchařka se ptala vždy večer, co by si jeune maitre přál. Tady mu maminka připravila tvarohové koláče a kakao. Sotva dojedli, zvonil David.

„Skáknul jsem do práce. Nesu chleba a ještě teplé loupáky a želvy.“

Jenda si dal želvu s olivami a rodiče loupáčky a nabídli buchty. Trochu ho zahřálo u srdce. Vypadali jako šťastná rodina. Šťastná? Nemohl z Davida spustit oči. Jako by ho pořád srovnával.

„Půjdeme uklízet nahoru. Dej nám, mami, pytel na odpadky, kbelík, hadru.“

„Já to vezmu. Šůrování to je moje hobby. Toho jsem si užil první rok na vojně až až. Hezky ty tvý svaly využijeme. Kefa, mazlavý mýdlo a jeď. Vidíš tu šmouhu, příště ji olížeš. Pak nás milostivě vzali na vycházku do hospody a místní kluci se rozhodli dát vojáčkům nakládačku. Byli ve velké přesile. A najednou jsem byl dobrej. Jo měl jsem taky pár šrámů, ale příště už nám dali pokoj. A skončila pro nás šikana. Ježíš, promiňte, jsem ukecanej. Aby to nevyznělo, že jsem hospodský rváč.“

Jenda se pousmál. Jeho David byl taky ukecaný až hrůza. To bylo poprvé, co vzpomínka nevyvolala bolest. Tyhle ruce by ho také dokázaly přibít k posteli, stejně jako zvednout. Uvědomil si, o čem přemýšlí. To nemůže. Nesmí. Tady není tolerantní Paříž a tento chlapec, ať je jakkoliv podobný, bude jiný. Hodně jiný.

Zazvonili dva instalatéři. Přišli dodělat vanu. Když uviděli na stolku malý suvenýr Eiffelovy věže, jeden z nich se zeptal:

„To jste si dovezl z Paříže?“

„Ano, žil jsem tam patnáct let. Přijel jsem před pár dny.“

„A proč? Já bych bral i poslední vesničku někde v Zapadákově než tady.“

„Mám tady rodiče a ještě něco osobního.“

„Nepřeju vám nic zlýho, ale určitě budete litovat.“

Douklizeno, těsně před obědem.

„Udělala jsem cibulačku, recept poslala sestra, prý ji máš rád, ale to víš, já ji dřív nedělala. Snad bude k jídlu.“

„Je skvělá, mami, jako od nounou Isabelle.“

„Bagety tady nemáme, tak jsem se sýrem opekla plátky rohlíku a víno je obyčejné.“

„Pro příště bagety vám upeču v pekárně. Vlastně, promiňte, s tím příště, to jsem přehnal, omlouvám se.“

„Ale Davide, neomlouvejte se. Jste milý a jsme rádi, že synovi pomáháte. Nikoho tady nezná. Bude si muset zvykat na úplně jiný život a poměry. Neměl sem jezdit, ale co už naděláme. Snad bude všechno dobré.“

„Maminka má pravdu, budu rád, když přijdeš. Ukážeš mi dnešní město, něco povíš o životě mladých tady. A díky za pomoc.“

„Rád příjdu, mívám volna jako dnes, nebo i po ranní nebo noční, jak budeš potřebovat a chtít. Já stejně nikam nechodím a za rok, co tady jsem, žádné přátele nemám. Teda chtěl jsem říct známé.“

„A proč ne přátele?“

„To bych si netroufl, jen někdy nezvážím, co řeknu.“

„Myslím, že to ukáže čas. Rád bych byl tvým přítelem.“

David se viditelně začervenal a zmlkl. Po polévce byla pečená vepřová žebra, brambory a salát.

„To víte, chlapci, je to, co se sežene. Já ani ve frontě moc stát nemůžu a tady sousedy neznám.“

„Když mi řeknete dopředu, mám známého řezníka. Seženu cokoliv. Jen pro sebe jsem to nijak nevyužil.“

„To budu velice ráda, ale přijdete zase na oběd nebo večeři. Jenda, jak začne škola, moc volna mít nebude.“

„Nechceš se podívat na nějaké obrázky? Vezmu album od tety.“

Šli nahoru.

„Tohle je teta, chůva, kuchařka, sestřenice, správce statku a vinic. Koně, ovečky. A vinice. Těch mám taky celé album. Od jara až po sklizeň. Pustím nějaké šansony pro autentičnost. Magnetofon mám z Francie, chtěli zde nekřesťanské clo. Piaf, Aznavour, Brel, Ferré. Paříž zase příště.“

Musí ukázat jen to, kde není David. Fotky z universit, z Montparnassu. Ale i tak jim při vínu vydrželo prohlížení až do večera.

„Díky, díky za krásný den. Můžu se zastavit v neděli?“

„Jistě, budeme rádi.“

Šel si napustit vanu. Dlouho ležel v mořské pěně a vzpomínky na návštěvy pláží s Davidem už nebyly tak bolestivé. A tenhle David? Představoval si, jak bude všechno vypadat za rok. Kolegové ve škole, studenti, rodiče a dál? Bylo jeho rozhodnutí správné? Vzdát se úspěšné kariéry v Paříži a stát se jen běžným učitelem? Ne. Neměl by si takové myšlenky připouštět. Po neděli se schází celý učitelský sbor. Nic se nedá změnit, ale ani zastavit. Stál pak dlouho před zrcadlem. Tělo naproti němu mu najednou připadalo jen jako mramorová socha. Probudí se ještě jeho bývalá potřeba lásky? Svoji sexualitu naprosto umrtvil. Měl by ještě co nabídnout? Ve Francii měl spoustu ctitelů. Když přišel na universitu, nebyla nouze o divoké večírky končící v posteli. Užíval si života plnými doušky. Jen rána bývala někdy nemilosrdná. Nevěděl ani, jak se jeho noční milenec jmenoval. I když už sám přednášel studentům, občas se spustil, jak tomu říkal.

Měsíc s Miguelem. Vášeň zcela spalující. Snědý Španěl, hrdý odpadlík ze šlechtického rodu Velasco. Malíř a skvělý kytarista. Potkali se v kavárně.

„Ať jsi kdo jsi, chtěl bych tě malovat, neodmítej, prosím.“

Klekl si teatrálně na zem před jeho stolkem. Pak od dívky květinářky koupil celý košík karafiátů.

„Buď mou múzou, nocí, ránem i láskou.“

Skončili v Jendově bytě. Miguel se tam nastěhoval. Maloval a očekával ho s lahví vína. A s neskutečnou touhou po milování. Dokázal být chlapecky něžný, ale někdy až sadisticky krutý.

„Chtěl bych tě mučit a týrat, znásilňovat tě, lízat tvou krev. A pak se před tebou, mým bohem, zbičovat.“

Domalováno, skončeno. Jeho milenec už propadl jiné múze.

Felix, na pohled chladný Nor, co navštěvoval jeho první přednášky, ještě jako asistenta. Tak nějak si představoval robota. Skoro nemluvil. Zato měl neskutečnou výdrž. Miloval všechny neklasické polohy. Nikdy se nemilovali v posteli. Od záchodů na universitě až po balkon v rušném podvečeru. Dole proudil dav chodců, držel se zábradlí a jeho milenec ho nabodával na svůj meč. Kolik takových bylo? Ty krátkodobé na jednu noc by už ani nespočítal.

Pak potkal Davida. Šel se podívat na závody rychlostních kajaků. Stál blízko startu, a proč to neříct, chtěl se pokochat těly mladých sportovců. Zrovna jeden ho zaujal, co přicházel s pádlem. Někdo na něj zavolal Davide. Hoch se prudce otočil a udeřil Jendu.

„Promiň, promiň, spěchám, ale přijmi mé pozvání do vinárny. Jsem z tebe úplně zmatený.“

David dojel tehdy jako druhý. Šli do vinárny, druhá, třetí schůzka. Pak ho pozval k sobě. Z jeho pokoje bylo vidět Seinu.

„Voda je můj živel. Miluji plavání, veslování a tebe.“

„Já nejsem voda.“

„Ne, ale stejně toužím být v tobě.“

„Máš výběr mnoha mladších a hezčích.“

„Už jsem si vybral. Hned jak jsem tě praštil tím pádlem. Vím, všichni se smějí lásce na první pohled. Jestli to tak necítíš, odežeň mě odsud. Jinak se mě už nezbavíš.“

Rok žili jako v ráji. Pak zhořkl bolestí a smutkem.

Davide, je možné vracet se v jiné podobě? Vstal, osušil se a šel si lehnout do velké postele. Příliš velké pro jednoho.

V nedělní ráno, velmi časně, ještě za šera, šel zalévat záhony na zahradě. Dřívější majitelé se jí skutečně věnovali. Ustřihl pár barevných svícnů rozrazilů. V obývacím pokoji do broušené vázy. Uviděl u vrátek Davida.

„Jdu brzy, ale vidím, jsi taky ranní ptáče. Nesu tvé mamince maso na řízky, učňovské párky, výrobní salám a škvarky. Všechno co si přála. A nějaký proviant z pekárny. Už jsi vymyslel program?“

„Zatím ne, pojď dál a díky. Máma to s tebou vyrovná.“

„Co je to za kytičky?“

„Veroniky, česky rozrazily.“

„Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil,
na břehu řeky Svratky roste nízká tráva,
rád chodil jsem tam denně, koupal se a snil,
na břehu řeky Svratky kvete rozrazil
a voda je tu těžká, chladná, kalná, tmavá.“

„To znám ze školy. Ale ten Nezvalův rozrazil byl malý, v nízké trávě.“

„Jsou jich spousty druhů, tyhle jsou vyšlechtěné zahradníky. A místo Svratky tu máme Moravu.“

„Bohužel je taky tmavá a kalná, a jak začnou cukrovary kampaň, i mrtvá. No, raději něco veselejšího.“

Maminka je zvala na čaj a lívance.

„Moc vám děkuji, Davide. Co jsem dlužna?“

„Z pekárny nic a od řezníka je tu účtenka. Ceny ze známosti.“

„To je velice levné, nemůžeme vás tak využívat. Na oběd si s námi dáte řízky, bramborovou kaši a salát z rajčat.“

„Mami, chtěli jsme se někam podívat ven.“

„Jistě, ale dnes zůstaňte doma, chlapci, prosím.“

„Tak něco uděláme na zahradě. Můžu posekat trávník. Je tady kosa?“

„Asi je. Vedle sklepa je celá dílna. Všechno tam zůstalo.“

„A já?“

„Odhrábneš to od záhonků a chodníku, a pokud nechcete seno, tak odvézt na hromadu a založit kompost. Kdyby byla máma blíž, vzal bych ji seno na podestýlku, nebo trávu na siláž. Ale doprava by se nevyplatila.“

David našel kosu a přebrousil ji. Venku si pak sundal džíny a tričko a jen v trenýrkách a sandálech se pustil do kosení.

„Doufám, že tu nikomu nevadím. Kalhoty si musím šetřit, mám jen jedny, teda z Tuzexu.“

Jenda měl krátké plátěnky. Shraboval posečenou trávu, ale úplně ho dostala Davidova silueta. Jednak bolela vzpomínka na francouzského Davida a jednak se v něm probouzelo něco, o čem byl přesvědčený, že se vytratilo žalem. Umrtvené tělo se probouzelo. Díval se na hru svalů, na ruce pevně svírající kosiště a začal přímo fyzicky cítit jejich stisk na svém těle.

„Oběd, chlapci, všeho nechte, už jsem nalila polévku. Je s knedlíčky, ale jen z housky, vajec a koření. Chuť tomu dává zázvor.“

„Příště vám vezmu na knedlíčky játra.“

Pocit klidu a štěstí. Zatím jen malého. Jenda se díval na jejich stůl. Kéž by to zůstalo co nejdéle. K večeru měli hotovo. David odcházel hned po večeři. Aby se trochu vyspal.

„Vstávám o půl jedné. U chleba se člověk docela nadře. Je to pořádná rozcvička. A ty zítra uvidíš své kolegy, tak hodně štěstí. Dobrou noc.“

„Jeníku, nezlob se, David je určitě skvělý hoch. Ale aby tě podoba nevedla k něčemu, nevím, jak to říct. K nějaké závislosti na něm. A k velkému zklamání, když nebude jako ty. A pak, promiň, neměla bych to říkat, ale je mezi vámi víc jak deset let. Každý jste z jiného světa.“

„Já vím, uvědomuji si to. Prostě s tím nějak bojuji. Jenže prohrávám, nedovedu se proti tomu postavit.“

Nemohl usnout. Zase se mu promítal kus jeho života. Když si šel udělat šťávu, bylo půl jedné. David vstává do práce.

Skoro zaspal. Vzal si tmavě modrý oblek se světlejšími proužky. Malý kožený kufřík. Hned si vzpomněl, byl to dárek od Davida, když obhajoval druhý doktorát. Vzpomínkám se nevyhne. Musel by zničit všechno z minulosti. Škola pochopitelně zela prázdnotou. Jedno křídlo vchodových dveří bylo otevřené. Sborovna je po schodišti v prvním patře. Tak ho informoval ředitel. Zaklepal.

„Ano, prosím, vstupte.“

Otevřel. Pozdravil. Hned se slova ujmul ředitel.

„Kolegové, dovolte mi, abych vám představil našeho nového kolegu, přímo ze Sorbony, pana profesora Jana Rysa. Jeho titul je universitní a má ještě tři doktoráty z filozofie, biologie a sociologie. U nás bude učit biologii a francouzštinu. S tou byl velký problém. A poprosím ho, aby nám něco řekl o sobě.“

Byl zvyklý z přednášek mluvit a při tom si prohlížet své posluchače. Pět mužů mezi čtyřicítkou a důchodem. Stejně tak sedm žen a čtyři okolo jeho let. Když skončil svůj krátký životopis, postupně se mu všichni představovali. Usadili ho hned zkraje stolu po pravici ředitele. Další hovor byl ředitelův monolog o všem, co je čeká po prázdninách, o přidělených financích a úkolech z ministerstva a školského odboru. Po skončení ho ředitel zavedl do kabinetu.

„Je tady velké množství exponátů, ale spíš muzeálních. Váš předchůdce byl už důchodce a s ničím se tady pár let nepohnulo. To už si upravíte podle svého. Hlavně neplánujte něco, co by bylo drahé. Konečně do začátku docházky studentů je ještě pár dnů.“

Když se chystal k odchodu, ozvalo se zaklepání.

„Promiňte, nevím, jestli si mě pamatujete, jsem vaše sousedka Soňa.“

„Jistě, fyzikářka, to je dost neobvyklé. Prosím, co mohu pro vás udělat, kolegyně?“

„Do oběda daleko, mohla bych vás pozvat na kávu nebo dvojku vína. Nevysvětlujte si to špatně, ale tady bych nerada mluvila.“

„Samozřejmě, ovšem, pozvat jsem vás měl spíš já. Je tady ještě studentská kavárna kousek odsud?“

„Je. Budu vám vděčná.“

Jeho návštěvnice byla docela hezká, drobnější blondýnka, s krátce sestřiženými vlasy na kluka. Prošli schodištěm a pak jen kousek do dávné kavárny. Teď byla moderně zařízená, s použitím bambusu, rotangu a rákosu. Vzdušné předěly mezi stolky s popínavými potosy a břečťany. Jenda po poradě objednal Tokaj Sweet. Vrchní nalil ochutnávací dávku a pak dolil.

„Moc se omlouvám, ale zřejmě tady budete mít velký vliv. Nechci ničeho zneužívat, ale dost kolegů mě nemá rádo. Ono je to až nenávist. Trochu jsem tomu i sama napomohla. Přišla jsem ze školy hodně mladá. Studovalo se ve zkráceném režimu. A zamilovala se do žáka z maturitního ročníku. Bylo to oboustranné. Dost jsme se snažili to tajit, ale pak těsně před maturitou nás někdo viděl v hotelu ve vedlejším městě a vypukl skandál. Sice jen v mezích školy, ale o to horší. Některé místní dámy by mě nejraději upálily. Zastal se mě tehdejší ředitel a snažil se všechno sprovodit ze světa. Hned po maturitě mého Honzu rodiče někam odvezli. Potom přišla zpráva o jeho emigraci. Dopisy nedocházely. Zůstala jsem sama s neustálým podezřením kolegyň, že svádím své žáky. Stačí, když si vezmu nové šaty a už je to důvod k pomluvám. Jen jsem vám to chtěla říct, než si všechno vyslechnete od nich. Snad budu mít ve vás trochu opory. Někdy mám chuť ode všeho utéct.“

„Nemyslete si, Francie v tom není jiná. I na akademické půdě. Přehnaná rivalita, závist, hodit na někoho špínu. To je prostě všude. Taky očekávám, jak mě kolegyně properou. Budou hledat, proč jsem se vrátil. To nikdo nedělá. Já ovšem nebyl emigrant. Odjel jsem do Francie k tetě hned po válce. Nejsem moc společenský typ. Ani nehledám manželku, ale občas můžeme zajít na kus řeči.“

Před polednem se rozloučili. Vracel se domů k obědu. Čtvrté místo u stolu bylo najednou prázdné.

„Jen si naber, Jeníku, je dost. Kdyby se zastavil David, tak i pro něj.“

„Mami, ten si šel lehnout. Víš kolik metráků mu projde za směnu rukama? Ale taky mi tady chybí. Jen nevím, neměli bychom si na něj zvykat. Je to mladíček, co má jistě plno jiných zájmů, než se starat o nás.“

„Určitě se tady cítí dobře. Vím, říkal, že ve větším volnu pojede za mámou.“

„Hlavně nám řekni, co tví noví kolegové,“ zeptal se otec.

„Jako všude. Je to malý rybníček a každý by chtěl hrát první housle. Teď jsem pro ně exot. V tom mají pravdu. Zvyknu si. Poslední roky v Paříži byly moc hektické. Tady si můžu odpočinout. Třeba jen sedět v zahradě na lavičce, bez skript a knížek a jenom zahálet. Roky honby za vzděláním a tituly skončily. Někdy si připadám moc starý.“

„Nemluv o stáří, to je souzeno nám. Máš před sebou krásná léta. Pořád jsi maminčin chlapeček.“

Jenda si po obědě šel sednout do zahradního křesílka. Chtěl jenom opravdu vypnout mozek. Ale copak to jde? Měl by si tady zasadit pár keřů révy. Miloval první dozrávající hrozny. Ještě trošku kyselé. Křupnutí slupky a prýštící šťávu. Tomu podlehl hned, když přišel k tetě. V malém Citroenu objížděl s ní vinice. Začínaly první sklizně. Vinaři je všude vítali s úsměvem a pokorou. Vždycky slyšel jen Chere madame. Nikdo o ní nemluvil hanlivě. Přivezli si košík staré místní odrůdy Larmes de vierge. Bobule měly tvar slz. Chuť se nedala popsat. Jemná s nádechem muškátu a skořice. Pro něj po nějaké době spojená i s chutí první zakázané lásky. To už studoval v Paříži. Přijel na pár dnů volna a nemohl si nechat ujít chuť dívčích slz. Na vedlejším svahu se sklízelo. Muži přinášeli hrozny v putnách na zádech a vysypávali je do vlečky. Měli většinou jen vykasané kalhoty a trika prošoupaná od popruhů. Fascinovaně zíral na svalnatá opálená těla.

„Mohu ti nabídnout vodu z pramene? Prý je zdrojem věčného mládí,“ usmíval se na něj chlapec s nazrzlými vlasy. Přes čelo měl uvázaný srolovaný šátek. „Vína máš jistě dost, ale tahle voda čaruje. Ochutnej.“

Podával čutoru. Byla studená jako její obsah. Voda, obyčejná voda ze studánky. Ale v něm jako by se najednou vařila krev. Po spánku chlapce naproti stékaly kapky potu. Dostal nesmírnou chuť je setřít, slíbat. Jeho utajovaná touha po druhém těle propukla naplno.

„Máš pravdu, není to obyčejná voda. Jsi tady z okolí?“

„Jsem na vinařské škole, snad jednou budu sklepmistrem. Díky tvé tetě, Jeane.“

„Ty mě znáš?“

„Každý tě tady zná. Jsi laskavý k obyčejným lidem. Máme štěstí na naše pány.“

„Jacípak pánové, ti už dávno nejsou.“

„Ale jsou, můj bratr dělal ve městě v továrně. Myslel si, jak si polepší. Tam z něj málem sedřeli kůži. Pokorně se vracel na vinice. Tvá teta ho vzala bez nějakých výčitek. Ona je skutečná princesse tohoto kraje.“

„Zřejmě tady všechno znáš líp jako já. Víš i, kde rostou lanýže?“

„Jistě, v neděli tě tam zavedu. Ráno v sedm u křížku svatého Vincence ze Zaragozy. Abys to neměl daleko. Ale je to na celý den.“

Byl tak rozechvělý. Cítil něco, co nikdy nepoznal. Musí to jednou zkusit. V Paříži se mu kluci smáli.

„Nejsi ryba ani rak. Rozhodni se.“

Bál se tam výsměchu. Ale věděl, že ženy nebudou těmi, které by miloval.

Vzal si tornu s chlebem a místní jambonneau, pěkně tence nakrájenou. Taky kus sýra a do čutory víno. U křížku byl půl hodiny předem. Chlapec se objevil celý rozesmátý.

„Dobré ráno, Jeane, jsem nezdvořák, ani jsem se včera nepředstavil. Jsem Ignácio.“

Měl také tkanou tornu a v ruce zvláštní motyčku.

„Dřív se na hledání používaly prasátka, dnes psíci, Lagotto Romagnolo. Nemám ani jedno, ale dobrý čich. A taky se nad zralými lanýži vyskytují zvláštní mouchy. A hlavně mám svoje místečka. Když mi nevyjdou peníze, vždycky jich pár vykopu a prodám ve městě.“

Pustili se cestou k lesu.

„Vidíš ty vápencové skalky porostlé buky a habry? To je naše loviště. Jenom musíme hlouběji.“ Ponořili se stínu starých stromů. Kolem bylo plno různých hub, ale ty nebyly předmětem jejich zájmu.

„Cítíš to, ne? Tu houbovou vůni. Lanýžovou. Tady mám svoje stromy. Něco ti ukážu. Sedneme si na tenhle padlý kmen. Dívej se tady na místa, co zůstala holá. Je tam jen spadané listí. A tančí tady mouchy. Některé sedají na zem? Musíme být opatrní. Tady nebývají hluboko. Tak pět čísel. Mouchy nám označí přesně místo. Pak jen hrábnu kolem a budeme mít první úlovek.“

Seděl vedle Ignácia, ale víc než lanýže ho vzrušovala jeho mladistvá vůně. Aniž by si to uvědomil, položil ruku na chlapcovo holé koleno. Prudce se nadechnul, když ucítil na své jeho dlaň. Podívali se na sebe.

„Lanýž nám neuteče. Jen si myslím, chceme něco víc jak tu houbu. Jsi krásný, krásnější jak všechny holky z vesnice. Miloval ses už s některou?“

Tehdy prudce zavrtěl hlavou. Jenom slova mu mu nešla z úst.

„A s klukem?“

Znovu jen zavrtěl hlavou.

„Chtěl bys?“

Dlouho trvalo, než přikývnul.

„Bojím se.“

„Neboj, není nic krásnějšího.“

Ignácio se k němu otočil a políbil ho. Další polibky je shodily do listí. Přecházely na tváře, krk, prsní bradavky. A ruce jeho společníka povolovaly pásek na kalhotách. Vytrhl se mu.

„Prosím, dej mi čas.“

„Jak si přeješ, mladý pane. Jen se rozhodni brzy. Odjedeš a mé srdce si získá jiný.“

„Někoho máš?“

„Chtěl bych mít tebe. Paříž tě ještě nezkazila. Být prvním. Možná si po létech vzpomeneš. Jdeme na našeho, také prvního lanýže.“

V místě označeném mouchami opatrně odhrnoval zem.

„Vidíš ho, filuta, nádherný, bude mít kolem půl kila. Dám ho hned do pláténka, aby se nepoškodil.“

Další hledání už téměř nevnímal.

„Kdy odjíždíš?“

„Za čtyři dny.“

„Zítra, na stejném místě. Po čtvrté. Můžu doufat?“

Jejich kuchařka i teta byly z lanýžů nadšené. Čerstvé si ponechávají svoji chuť a vůni.

„Obdivuji toho chlapce. Mohl za lanýže dostat spoustu peněz. I když to není bílý, ale burgundský.“

Taky toho chlapce obdivoval. Ale ne pro darované lanýže, ale pro přislíbenou lásku. Jistěže teoreticky znal všechno. Druhý den po obědě strávil nejméně hodinu v koupelně. Vycházel ke křížku a srdce měl až v krku.

„Jeane, přišel jsi. Zajdeme někam mimo oči nenávistných lidí. I dnes jsou takoví, co by nás nejraději upálili. Tady není Paříž. Tady o nedělním kázání pan farář štve proti sodomitům. Je tu stará hájovna. Za války ji vypálili Pétainovi vichisté. Ale pořád z ní kousek zbyl.“

Trosky ohořelé budovy nijak nelákaly k návštěvě. Všechno zarůstaly kopřivy, ostružiny, břízy a bezinky. Ale za překročeným zbytkem zdi byly vidět dveře. Z okna zbyl jen kus skla nahoře. Ostatní zakrývala prkna. Na dřevěné podlaze v rohu ležely dvě matrace a deka. Plechový lavor a džbán.

„To je naše království,“ rozesmál se Ignácio a rozpřáhl ruce. Chceš být princem Dobyvatelem, nebo něžnou Kněžnou, co čeká na své vysvobození?“

„Myslím, že zatím nejsem tím s mečem, jen mám strach. Všechno jsou jen mé sny. Nikdy jsem se neodhodlal je naplnit.“

„Budu možná taky trochu neohrabaný. Tady nikoho nemám. Na jaře ve vesnici bydlel malíř. Odpoledne jsem mu dělal pomocníka. Líbila se mu tahle zřícenina i já. Vzal si mě tady na svém plášti. A pak jsme si zřídili útočiště pro naše noci. Nedávno jsem obdržel dopis. Z Chicaga.“

Stáli pak u sebe nazí. Mezerami mezi deskami v okně zářily uzounké paprsky slunce. Zavíral tehdy oči. Ne před ostrými paprsky, ale před vytouženou nahotou svého druha. Vnímal jeho ruce bloudící tělem. Každá cestička prstů rozpalovala srdce. Cítil Ignáciovy rty na svém penisu.

„Mám tady olejíček z Paříže. Prý přímo k tomu určený.“

„Tak ho použijeme, já donesl jen olivový.“

Dál to byly jen rozhozené střípky v jeho paměti. Jeho poprvé ho zcela ochromilo. Jen matně si vzpomínal na tlak a nejprve nepříjemný. Vášeň poznání přicházela pomalu, ale pak po všem se najednou cítil sevřený a bolestivě prázdný. Milovali se až do posledního dne. Teta poslala Ignácia na obchodní školu. Už se neviděli. Odjel po absolvování do Ameriky. Stal se zástupcem vinařství. Vyměnili si pár dopisů. Pak se potkali, když už žil s Davidem. Z jeho prvního milence se stal krásný mladý muž s tiziánovými vlasy. Po jeho boku překrásný hispánec z Kuby, jeho tajemník. Byl to krásný večer v kavárně Les Deux Magots.

David se pak večer naoko zlobil.

„Měl jsi štěstí, tvůj první učitel lásky je hezký kousek. I ten jeho přítel. Ale proč jsem to nebyl já? Jsem až poslední v řadě tvých milenců. Nejraději bych je všechny zabil. Víš, že jsem děsně žárlivý. Nikam tě nepustím. Všude je někdo, kdo by mi tě vzal.“

Bože Davide, můj zbožňovaný chlapče. A ty, Davide, zatím jen sen?

„Jeníčku, máš tady návštěvu, udělám vám kávu.“

„Kdepak, jdeme jenom na skok, hned zase půjdeme. Spěcháme, paní Rysová.“

Za maminkou stáli dva muži v oblecích a rozepnutých pláštích. Zamrazilo ho. Tak prý chodí estébáci. Nemýlil se.

„Dobrý den, pane profesore. Berte to jen jako malou návštěvu. Přijel jste z nám nepřátelského světa. Což tady určitě všichni ocení. Není to obvyklé. A taky si vašeho rozhodnutí vážíme. Původně jsme si mysleli, že zvolíte Karlovku v Praze, jistě, víme, tady jste kvůli rodičům a po sedmnácti létech jim chcete připravit spokojené stáří. To všechno víme. I o vašem vztahu k mužům a tragédii ve Francii. Nic z toho není předmětem našeho zájmu. A přece, jste i sociolog. Všechno má i skryté příčiny. V Paříži jste se všechna léta stýkal s emigranty. Jistě, byli pro vás pojítkem s řečí a domovem. Jen dávejte pozor, s kým se budete stýkat zde. Možná se někdo s vámi bude chtít zkontaktovat. Máte s Paříží docela umožněnou poštu. Což by mohlo vyhovovat lidem něco odsud dostat ven.“

„Je to ve vašem zájmu,“ promluvil druhý muž. „Nemusíte nic sám dělat, jenom nás upozornit. Tady je číslo. Vaše osobní vztahy nás opravdu nezajímají. Ale dávejte si pozor, lidé to tady berou jinak. Zvlášť na malém městě a v prostředí školy. Víte, jak se říká, co oči nevidí, jako by nebylo. To je vše. Přejeme vám zde nerušený pobyt. Na shledanou.“

Zůstal jako opařený. Tak tohle je ten ráj! Jistě, byl si vědomý, že takové služby existují i ve Francii. Není přece sám nijak důležitý ani v ve svých oborech. A žádný špión. Všichni ho na to upozorňovali, přátelé ve Francii i tady rodiče. A ředitel pro první rozhovor zvolil zahrádku restaurace. Víme o tom, že… To byla vlastně vyhrůžka. Nebudeme se zajímat, ale šlápni vedle a… No nic, bude se s tím muset naučit žít.

Od domu přicházel David s podnosem s kávou.

„Ahoj, jseš bledý jak duch. Byli to estébáci?“

„Čekal jsem je, ale ne tak brzy. Zatím o nic nejde. Mají obavy, aby přes mou poštu někdo něco neposílal ven. Brrrr. Dám si kávu a tři cukry. Mám v puse hořko.“

„Už to nejsou padesátky, kdy zavírali, jak říkala máma, i za vtip v hospodě, ale udavačů je pořád dost. A vezmi si preclík. Dnes má řezník zavřeno, ale zítra odpoledne něco přinesu. V sobotu v poledne jedu za mámou. Byls někdy v Lipníku?“

„Určitě nebyl. Nebo možná jako dítě, nepamatuji se.“

„A kdybych tě pozval k nám, nevadilo by ti to?“

„Jel bych rád, jen co tvá maminka?“

„V poho, jen máš velkej batoh? Já vozím mámě sušenej chleba a zlomky rohlíků, tak kdybys, prostě kdyby ti nevadilo.“

„Mám i obrovskou tašku, tam se vejde půl pekárny.“

V sobotu vyjeli. Sice se dvěma přestupy, ale ne zas moc daleko.

„Vypadá to, jako když se stěhujeme.“

Nádraží je hodně daleko. Museli cestou i odpočívat. Maminka byla překvapená.

„Syn mi poslal telegram. Jen tohle neměl dělat. Promiňte, pane profesore.“

„Nic se neděje, jsme tady a máte krmení pro slepičky.“

Domky byly v řadě. Dva a dva byty měly společný dvůr. Poměrně velká kuchyně a dva menší pokoje. Původně ložnice a dětský pokoj. Ještě komora a koupelna s toaletou. Čekal je táč se švestkami a kakao.

„Večer ti ukážu náměstí, jsou tady i dochované hradby a bašty a renesanční zvonice. Zajdeme k zámku a zítra můžeme z rána na Helfštýn.“

Seděli dlouho na náměstí s kašnami, se starými domy s podloubím.

„Tahle zvonice byla postavená pro zvon Michal, co má přes pět tun a hrozilo, že se s ním zřítí i kostelní věž. Tak mu postavili samostatnou zvonici, prý za dvě stě dvaadvacet dnů. Myslím, že to by ani dnes nezvládli.“ Poseděli chvilku v restauraci a vrátili se domů. Ještě si u vína vyprávěli s maminkou.

„Pane profesore, máte ustláno na gauči a David na zemi má silné deky.“

„Vždyť gauč je rozkládací,“ ukazoval Jenda, když šli spát.

„Nechtěl bych tě obtěžovat. K nám nikdo nejezdí, tak nejsme na noclehy zařízení. Nebude ti to vadit?“

„Budu si připadat, jako by se mi vrátila studentská léta. Na podobném gauči nás spalo i pět.“

Dnes těžko už navážou intimnější rozhovor. Postupně šli do sprchy a zalehli.

„Dobrou noc, kdybych se roztahoval, tak mě odstrč.“

Podobně to říkal kdysi i jeho David. A pak si ho v noci majetnicky přitáhnul k sobě. Tak to bohužel nenastane. Vypadalo to chvílemi, že něco mezi nimi je, jenže to byl jen nenaplněný pocit.

Druhý den měli trochu smůly. Celý hrad s pěti bránami a čtyřmi nádvořími si prohlédnout nemohli. Probíhaly tady rozsáhlé rekonstrukce. Ale shodli se, že to byl krásný výlet. Poobědvali ve městě, prohlédli si zámek jen zvenčí a jeden ze dvou židovských hřbitovů. Odpoledne se rozloučili s maminkou a vraceli se domů.

Jenda se pomalu zaběhl na své škole. Hned si získal obrazně srdce většiny dívek a určitě i dvou chlapců, co ho nábožně sledovali při výkladu. Jistě, zachová si ode všech patřičný odstup. Na francouzštinu měl jen sedm žáků, zato si užil bohatě biologie a občas suplování. Každou chvíli byl někdo hlavně z kolegyň nemocný. Končil říjen. Jednu sobotu přinesl David burčák. Nebylo ho moc, dali si všichni čtyři. Nějak dostali chuť na něco dál. Jenda si nechal poslat pár lahví koňaku z malé pálenice u tetiných sklepů. Samozřejmě to něco stálo a úlitbu nechal celníkům.

„Zkusíme lahvinku?“

„Souhlas, do práce jdu až v pondělí v noci, vlastně to už je úterý. A můžeme se podívat na nějaký tvý fotky.“

Popíjeli, konverzace se poněkud uvolnila.

„Už jsem se chtěl kolikrát zeptat, ale netroufl jsem si, když jsi sám o ničem nemluvil. Za všechny roky tam jsi neměl přítelkyni? Nemusíš odpovídat, když to vadí, a promiň.“

„Stejně bych to někdy musel říct. Teď to tak nebolí. Přinesu něco.“

Jenda vrávoravě vstal. Možná je to konec jejich přátelství. Donesl album vázané v kůži. Na první stránce byla velká fotografie Davida.

„Ten, ten kluk, zdá se mi, je mi trochu podobný. Kdo to je?“

„Taky David, před pár lety, plaval, miloval kanoistiku a, a taky mě.“

„Opustil tě?“

„Je to víc jak rok. Šel po chodníku. Rozvázala se mu tkanička. Sehnul se, aby si ji zavázal, a opilý řidič nezvládl řízení. Byl na místě mrtvý. Taky jeden z důvodů, proč jsem se vrátil sem. Žili jsme spolu několik šťastných let.“

Jeho mladý kamarád ho vzal za ruku a políbil ji.

„Promiň, odpusť, to jsem netušil. Neměl jsem se ptát. Jen jsem chtěl sobecky vědět, jestli bych měl u tebe šanci. Ani nevím co teď. Mám odejít?“

„Ne, ne. Tohle musím jednou zlomit. Prosím tě, zůstaň. Povím ti všechno.“

„Úplně první fotografie…“

Vyprávěl jejich příběh. Pomalu otáčel stránky. Oběma tekly slzy. Ucítil na rameni Davidovu ruku. Něco bylo jinak, najednou slyšel sám sebe jako z dálky. Jako by to vyprávěl někdo jiný. Sklapl desky a přitáhl si k sobě Davida. Polibek, ještě ne milenecký. Jen soucitný. Další už měl zcela jinou chuť. Ještě trochu koňaku. Žádná slova, jen další polibky a objetí.

Probudilo je zubaté slunce. Leželi oblečení u sebe pod dekou.

„My jsme včera, asi nic, ještě teď se mi motá hlava.“

„Stejně, Davide. Nebyl to sen. Chceš v něm pokračovat?“

„Směl bych?“

„Cokoliv budeš chtít. Ještě máme všechno před sebou.“

Přes den jen letmé doteky. A polibky. Zatím ne před rodiči. A v koupelně ještě každý zvlášť. David čekal na Jendu. Osušky spadly.

„Nějak před tebou ztrácím odvahu. Chtěl bych tě vzít do náruče a odnést si tě. Jen nevím, jakou mám roli. A nesměj se mi.“

„Jsi tak miloučký, když se červenáš. Když vidím tvůj meč, buď mým rytířem a já tvou paní.“

Teď se zasmál i David.

„Tušil jsem to. Snil jsem o tom. Nejraději bych tě už nikdy nepustil.“

Tělo po dlouhé době ožívalo s polibky mladého milence. Bolest vzpomínek slábla. Držel Davida v bocích a jeho ruce pak obemkly zadek. Vnímal jejich ztvrdlé bradavky, co se o sebe třely. Vlny, ano vlny. Dráždivé přílivy a odlivy ukojení. Promítla se mu vzpomínka od moře. Leželi tak a nechali se zaplavovat přílivem. Tahle vzpomínka nedávala místo slzám. Jeho Davidové se stávali jedním.

Zůstali ležet, jen se hladili.

„Díky, lásko. Už jsem nedoufal, že něco tak krásného prožiju.“

„Vidím se, jak budu taky žárlivý. Musím si prohlédnout tvé žáky.“

„To bych se měl obávat já, že mi utečeš za mladším.“

„Nikoho takového neznám. A znát nechci. Stvořili jsme si před světem malej ráj.“

„Jen díky tobě. A snad nám nezhořkne.“

Jenda dostal pozvání z univerzity. Jako bývalý žák Althussera. Měl přednášet o jeho díle a názorech na marxismus. To se samozřejmě nedalo odmítnout. Třídenní blok na Filozofické fakultě. Katedra základů marxismu-leninismu. Ubytování hotel Alcron, pro dvě osoby. Snad předpokládají manželku? Rozhodl se vzít s sebou Davida. Udělají si týden v Praze. U něj to nebyl problém, David si vzal dovolenou. Ale nejprve nechtěl jet.

„Nechtěl bych ti tam dělat ostudu. Neuměl bych se chovat.“

„Všechno ti ukážu a hlavně sjedeme do Tuzexu pro oblek.“

Sehnali podobnou šedou barvu jako měl Jenda ve svých oblecích a koupili si stejné pláště a boty. V Praze je na nádraží čekal jeden z asistentů katedry s tabulkou Filozofická fakulta. Předal celý program tří dnů a taxíkem sjeli k hotelu, kde se rozloučili.

„V takovém hotelu jsem nikdy nebyl. Ty držadla na schodišti jsou jako ze zlata.“

Zavazadla jim hned odvezli na pokoj v pátém poschodí. Dali si kávu a zákusek.

„V Praze jsem byl před dvěma lety na spartakiádě. To jsme bydleli v tělocvičně. A v koupelně máme taky to zlaté zábradlí. Je to moc velký a přepychový.“

Zašli si kousek na Václavské náměstí. Oběd v Rybí jídelně, pak muzeum, banánová cukrárna a pověstná Koruna. Neodolali chlebíčkům. V Alcronu si zašli do vinárny.

„Excellence de Belliard, sladké, se staletou tradicí. Meloun a med. Doufám, že ti bude chutnat.“

„Nebude, když vidím v nápojovém lístku cenu.“

„Neboj. A nakonec na večeři jsme měli chlebíčky po koruně, některé jen za osmdesát haléřů. Trošku si užijeme velkého světa.“

„Já bych si raději užil naší koupelny a postele,“ rozesmál se David.

Zase se vynořila vzpomínka.

„Neutrácej za mě. Nezasloužil jsem si to. Víno jsme si mohli dát u stánku v přístavišti.“

Už nebyla řezavou bolestí.

„Je něco špatně, že se tak na mě díváš?“

„Naopak, obdivuji svého krásného milence.“

„Můžu si tě odnést do vany?“

„Mohl bys dostat kýlu.“

„Neboj, jsem zvyklý na tuny chleba, co mi projdou rukama. Položím si tě do pěny a pak tě ulíbám.“

Voda. Voda nic neskrývá. Odhaluje celé tělo. Zjemňuje doteky.

David si ho nadzvedával a líbal. Stejné plné dychtivé rty.

„Rozhodl ses mě vážně zničit.“

„To uvidím zítra, budu žárlit.“

„Na dvě stovky posluchačů?“

„Na celou univerzitu. A co řekneš, kdo jsem? A co mám říkat já? Budu takový podržtaška?“

Jenda se rozesmál.

„Nemohu říct, to je můj milenec, láska, partner. To by soudruzi nepřekousli. Zvolíme synovce a pomocníka v nesnázích.“

„Musím tě z těch nesnází zachránit.“

Při snídani viděl David poprvé švédský stůl.

„To si můžu opravdu naložit na talíř, co chci?“

Přijelo taxi. Uvítání u děkana s dalšími funkcionáři školy. Přípitky. Velká posluchárna byla plná. Davida usadili hned dole, v první řadě, kde byla většina z akademické obce. Jeden z proděkanů představil přednášejícího. Dopoledne bude vždycky přednáška, odpoledne doplnění a dotazy. Večer recepce, spojená s večeří.

Do hotelu přijeli až po půlnoci. Další dva dny stejně, jen večer návštěva divadla Semafor. Pásmo Šest žen a úžasná Hana Hegerová. Poslední večer se toulali Starým městem a večeřeli U ševce Matouše. Dostali pantofle a jejich boty jim naleštili. Poslední den Pražský hrad a okolí. Pivnice U Fleků. Odjížděli půlnočním rychlíkem.

Viděli se pak až po třech dnech. David byl vážný a smutný.

„Musíme si promluvit. Pojď, prosím, nahoru k tobě.“

Jenda chtěl nalít víno, ale jeho host ho zadržel.

„Nechci, aby sis myslel, že mě ovlivnil alkohol. Za Prahu ti chci poděkovat, ale uvědomil jsem si, kam patřím. Nezlob se.“

„Co tím chceš říct, něco bylo špatně?“

„Bylo, já. A prosím, nepřerušuj mě. Jinak to ze sebe nedostanu. Já si před tím vůbec neuvědomil, kým vlastně jsi. Až když jsem viděl, jak si tě všichni váží, jak si tě fotografovali, chtěli si s tebou podat ruku, žádali o podpis. Viděl jsem, jak tě ve všem brzdím. Žil jsi v úplně jiném světě a to ti já nemám jak dát. Patříš tam, mezi vzdělané. Určitě bys našel za mě náhradu. Já jsem jen blbej pekař, co tě má rád. Musíme se rozejít.“

„Davide, co to říkáš? Chceš mě připravit o všechno, co je mým životem? Vzít mi druhého Davida? Nikdy jsem neřešil, čím byli ti, které jsem miloval. Není středověk, nemůžeme žít jako rodina, ty nejkrásnější chvíle ukrýváme před světem. Nikdy se tě nevzdám, ale pokud je to tvá vůle, bránit ti nemůžu. Jen tě prosím, zůstaň.“

„Asi to blbě chápu. Já nemám nic z toho co oni.“

„Ano, a oni nic z toho, co máš ty.“

Jenda nalil víno.

„Na naši lásku, ve kterou jsem už nedoufal. Na to, abys mi nikam neutekl. Mám tě rád.“

„Tak hezky to říct neumím, ale zůstanu, dokud mě neodeženeš.“