Loutky

Léta padesátá – 1959

Z malého bakelitového rádia se linula budovatelská častuška.

„Ale kuš!“ ulevil si mladík ležící jen v trenýrkách a tílku.

„Kde ten magor je?“

Podíval se na budíček stojící vedle rádia na peřináči. Rádio vypnul a z podlahy zvedl načaté pivo. Docela dostával hlad. Dnešní oběd se nějak holkám nepovedl. Hovězí bylo jak podrážka, omáčka neurčité barvy a ještě neurčitější chuti. Snad jen polévce z čočky se nedalo nic vytknout. Aspoň mu přihodily knedlíků, ale hlad je sviňa. Teď nemůže nikam, když čeká na nového spolubydlícího. Rozhlédl se po místnosti. Je tady rok a půl, ale pořád to není domov. I když tam to taky za moc nestálo. Vstal, dopil pivo a šel si opláchnout ruce. Na pokoji bylo veliké umyvadlo, což ráno bohatě stačilo k minimální hygieně. Taky vařič na plechovém stolku. Na opačné straně šatní skříň, tedy jeho polovina, stůl, čtyři židle, dvě válendy a dva peřináče. Od Chebu po Košice imrvére na jedno kopyto. Sprchy i WC na chodbě. Kluk, se kterým bydlel, se úspěšně oženil do velkého baráku ve městě. Dnes přijde nový zájemce, kterého přijali v továrně. Má pro něj klíče a nějaké instrukce. Jinak by se na to vykašlal a skočil si na klobásku do vedlejší hospody. Úplně musel polykat sliny při vidině krásně opečené uzeniny.

Ještě že je tady dnes teplo. Zase až moc. Ozvalo se konečně zaklepání.

„Pojď dál, čekám na tebe.“

Nejdřív bylo vidět dva obrovské kufry a za nimi nějaké stvoření, zcela zahalené v kulichu, šále a károvaném zimníku.

„Dobré odpoledne. Můžu, Patrik Jarabina,“ sundával si rukavici.

„Čau, Michal Klasík, hned to ze sebe shoď, je tu jako v lázních.“

Jeho návštěvník si sundal kabát. Teprve potom se ze zbytku oblečení vyloupl hezký klučina. Tmavé vlasy, tmavé oči, tmavší pleť a příjemný úsměv. Michal mu dal klíče, řekl něco kolem ubikace.

„Domácí řád je na chodbě, to si pak přečteš, vybalit si můžeš taky pak. Mám hlad, nezajdeme vedle do hospody? Pokud máš něco, co by se v teple zkazilo, za oknem je taková ohrádka. Ale lítají tam sýkorky. Na vrátnici je lednice.“

„Mám taky docela hlad, tak můžeme zajít.“

Michal si už oblékl tmavé tesilky, svetr a bundu. Restaurace Zlomené tágo upozorňovala na to, že je tady sál s kulečníky. Taky se tady hrály šachy a napůl načerno karty o peníze. To všechno bylo v bočním traktu za dvorem s letním posezením. Jinak u vstupu pivnice a dvě jídelny. Využívala blízkosti továrny i svobodárky. Ale chodili sem i lidi z města. Dobře se tady vařilo a mívali i ledacos, co nebylo v obchodech běžné. Jistě, ceny byly stejné jako jinde, ale v kvalitě velký rozdíl.

Když vstoupili, ve výčepu bylo modro. Dva ventilátory ve zdi se marně snažily odsát kouř. Jen procházeli a občas se ozvalo ahoj, tě vidím, čus. Vedle byli už ti, co měli hlad. Na večeři ještě brzo, ale kdo by to řešil. Bohužel se tady taky kouřilo jako všude, ale bylo tu dýchatelně. Na konci u vchodu na chodbu k hernám byl volný stolek. Jídelní lístek v igelitovém obalu.

„Já si dám klobásu. Mají je tady výborný, co ty?“

„Asi taky, vidím, že je pečená.“

„Vařenou tu myslím ani nevedou. Nejlepší je z udírny. Ta dnes není. A něco na zapití tvýho stěhování.“

Kolem pobíhal mladíček v modré vestičce.

„Peťane, hoď nám na prkýnko čtyři klobásky, dvě pivča a máš to Modré z Pezinku? To je můj novej spolunocležník Patrik.“

„Čau, ať ti u nás šmakuje. Bude to chvilička, vidíš, jak je narváno.“

Ale než se rozhlédli po okolí, byla tu dvě prkýnka s klobáskami, tácek s mističkami hořčice, křenu a kulatými feferonkami. Košík se slanými rohlíky.

„No nevím, dvě?“

„Jenom se neboj.“

Taky zmizely. Dva půlitry na zapití.

„To víno, ani jsem se nezeptal, ale po klobáse je lepší červené, ne?“

„Asi ano. Já se v tom moc nevyznám. Tohle mi chutná.“

Protože bylo v sále moc hlučno, oslavovaly se tam dvoje narozeniny, druhý litřík si vzali s sebou. Víno platil Patrik.

Doma si láhev hned otevřeli. Michal vyndal vinné sklenice.

„Je to lepší jak z hořčičáků, tak ať ti tady všechno vyjde.“

„Dík. Můžu si vybalit jeden kufr?“

„Můžeš oba, máš půl skříně, já toho moc nemám, tak snad se ti to vejde.“

„Jenom jeden, ve druhým mám krámy k loutkám. Jestli ti nebude vadit vedle skříně?“

„K čemu? K loutkám? Ty hraješ loutkový divadlo?“

„Mám takovýho koníčka. Nehraju, jen loutky dělám a opravuju. Sem tam i vodím. Je tady loutkové divadlo?“

„No to mě podrž, to jako vyrobíš třeba ježibabu nebo princeznu?“

„Jo, když je potřeba. Tady loutky nemám, jen nářadí a všechno, co k tomu potřebuju. Nebude ti vadit, když bych tady občas něco dělal?“

„Proč by mně to vadilo? Já zaberu akorát můj pelech a místo na dvacet deka vlašáku. A proč se tím neživíš?“

„A ty sis mohl vybírat? Prostě přišli do školy a řekli: potřebujeme čtyři soustružníky, dva truhláře, dva kuchaře a tak dál. Na mě podle abecedy vyšel soustružník. A bylo to. Tys to měl jak?“

„U nás se s tím nějak počítalo. Děda, táta, tak mě tam asi šoupli, aby to bylo v rodině. Dokonce mi nabízeli i školu dál, jistě, měl jsem dělnickej původ, ale do školy jsem nechtěl. Hlavně se dostat z domu. Bydleli jsme ve čtvrti postavené někdy v třicátých létech. Babička, děda, rodiče, čtyři sestry, brácha, dvě kočky a jezevčík. Bylo to na palici. Pět sourozenců. Chtěl jsem někam na internát a to se mi splnilo. Jenže pak rok před vojnou zase doma a po vojně jsem si rychle našel tohle.“

„Já jsem sice sám, ale máma v částečném důchodě, je nemocná a otec ani nevíme, kde teď je. Máma prodává v trafice. A můj děda měl před válkou loutkové divadlo. Nevrátil se z koncentráku, ani babička. Pár loutek jsem našel na půdě a asi mně to zůstalo. Přišel jsem o ně. Přišli jsme úplně o všechno. Máma byla v práci, já ve škole. Táta usnul s cigaretou. Ještě ho stačili vytáhnout sousedi z ohně. Zbylo nám jen, co jsme měli na sobě. Dali nás tehdy do zrušené školky. Táta šel na léčení.“

Patrik vstal a otevřel kufr. Vyndal malého kašpárka, maňáska na ruku. Navlékl si ho a zacinkal.

„Toho jsem si tam ukradnul. Stejně kdoví, co ostatní potkalo. Nejspíš je vyhodili. Dostali jsme byt, táta se vrátil a pil ještě víc. Dál raději nevzpomínám, promiň.“

Michal viděl v očích Patrika slzy.

„To je mi líto. Třeba štěstí najdeš tady. I když, k Americe nás nepřipojej jako Aljašku. To už nám zavařili hned ve válce. Ale stejně, dělat musíš všude. Tady to není až tak špatný. Kam tě dali?“

„Zatím normálně do provozu. Budu lítat od jednoho soustruhu k druhýmu a překračovat plán.“

„Uvidíš časem. Já jsem na letecké výrobě a děláme i různé renovace. Člověk se nemusí honit v úkole. Vlastně jsem ti neodpověděl. Loutkové divadlo tady je. Sice amatérské, ale prý dobré. Pod nějakým závodním klubem. Hrávají pro děti docela často v kině.“

„Michale, prosím, vzbudíš mě ráno? Nejsem zvyklý pít.“

„Budíček to jistí. Pokud chceš do sprchy, tak si ji minul při cestě na záchod. Ale myslím, že nám stačí opláchnout se u umyvadla. Za sebou máš lampičku. Tak dobrou.“

Když si Michal lehl, teprve si uvědomil, že svého nového kolegu nijak nehodnotil. Většinou si říkal, tak ten by šel, nebo ani omylem. A tady? Jo vzhledově dobrý. Není sice žádný lamželezo, ostatně on taky ne. O žádné kočeně se nezmínil. To jeho předchůdce měl ženských plnou hubu a taky na to hned zodpovědně vletěl a už má chomout. Pořád ho přesvědčoval. Nastávající má sestru, určitě by ho brala a za nějakým klukem si občas odskočit by nebyl problém. No, nepřesvědčil ho. Začal rok a co přinese uvidíme.

Patrik byl trochu ovíněný, musel se usmát, ale jeho spolubydlící vypadá dobře a je příjemný na vzhled i chováním. Ale zatím nemůže nic zkoušet. Poslední incident mu pořádně nahnal strach. A ten ho doprovází od útlého mládí. Strach z otce, strach z nepřejících dětí, kde bydleli, strach jestli bude zítra co jíst, strach o mámu, strach ze spolužáků, aby nezjistili, že je jiný než oni, strach ze všeho nového. I teď se bál. Jeho milované loutky musel mít u souseda. Dnes se cítil skvěle. Možná i to víno. Michal se mu líbil. Vypadal rozhodně a určitě má pro strach uděláno. S příjemným pocitem usnul.

Budíček je spolehlivý. Opláchnout se, obléct a rychle do práce. Pět pod nulou, ukazoval teploměr na vrátnici.

„Máme čas, vezmeme si něco k jídlu v kantýně.“

Nebyli sami, ale tady to šlo rychle. Prodavačka už měla naváženo po patnácti dekách saláty. Nakrájený salám, čtvrtky chleba. Rohlíky. Pro milovníky sladkého závin, vánočka, koláčky. Pak se neviděli ani v poledne na obědě. Michal se trochu zdržel. Když přišel, byl už Patrik doma.

„Tak co první den?“

„Dobrý, na dílně jsme tři chlapi a pět ženských. Na oběd jsem šel později, ještě něco chtěli v kanceláři. Jak večeříš? V hospodě každý den?“

„Ne, dnes jsem koupil dva uzenáče. Krásný jikernáči. Pokud ho nejíš, budu mít na zítra.“

„To mám rád, hned ti ho zaplatím.“

„Neplaš se, příště zase něco koupíš ty. Ryby můžu v každé podobě. Chlapi nadávají, když je v závodce smažené filé, ale mám ho radši jak řízek. Uzenáče, zavináče, všechny většinou ruský konzervy, v oleji, v rajské omáčce.“

„Tak to všechno mám taky rád. Máma dělávala filé zapečené se sýrem a vajíčky, a když byl, zjara salát.“

„Ten si taky beru v práci. Klidně i pět misek. Kuchařky mi je dají do velké. Z kluků hlávkovej nikdo moc nejí. Už aby byl.“

„Tak to si ještě počkáme do března, až bude pařeništní.“

„Jo vidíš, skoro jsem zapomněl, pokud nepojedeš domů, já nejedu, tak můžeme v neděli v deset do kina, tedy loutkového divadla. Co říkáš?“

„Ty bys se mnou šel?“

„No a co, zopakuju si dětství. A ještě jedna zpráva, nevím, jestli dobrá. Od dubna se prý pojede na tři směny. Shánějí lidi, nějakej velkej nábor. Vojáci budou stavět dřevěnou ubytovnu z celejch dílů. No za noční by bylo víc.“

Hoši si podložili mastný papír novinami. Po rozevření bylo vidět krásné jikry. Hlava, páteř a ocas pěkně vyloupnout, pár velkých kostí a pak ještě nějaká tenčí. Pracné, ale lahůdka.

„Je tady slušná knihovna. Teď jsem si přines nějaké Maigrety a mají tam spoustu dalších detektivek. Jestli jsi něco z toho nečetl, tak si posluž. Zatím se nic moc dělat nedá. Lyžování ani bruslení mě nebere a chodit někde venku sám, to nemusím.“

„Taky rád čtu. Ale ven bysme se mohli podívat některý den, kdyby ti to nevadilo. Samozřejmě se nechci vnucovat, ale tady to neznám.“

„Já taky ne,“ zasmál se Michal. „Jsem trochu pecivál. Nechodím se ani dívat na televizi a v kině jsem tady byl za půldruhého roku jen párkrát. Na tancovačky a různý candrbály taky nejsem. Akorát chodím na houby, ale jenom proto, že je rád jím. A co tu uklohním na pánvi. Je tady i kuchyňka s elektrickým sporákem, ale ještě jsem tam nic nedělal.“

„Já vařím rád. Vaříval jsem s mámou od dětských let. Když by ti nevadilo, mohl bych občas, když se něco sežene, levně uvařit. Vyjde to líp jako v hospodě.“

„Tak to bych byl rád. Jím všechno. Pokud budeš chtít něco uvařit, můžeš kdykoliv. Ale mám jen pánev a jeden větší hrnec na polívku nebo guláš. No je to pod vařičem.“

„Určitě je tady nějaký Bazar, mrknu se, tam bývají velice levné kousky. My jsme v Bazaru kupovali kde co. Tehdy když jsme vyhořeli, nám hodně pomohli sousedi a od města jsme dostali taky nějakou korunu a bydlení v bývalé školce.“

„Poslední dvě piva. Akorát. To zítra koupím já. V téhle přenosce je deset lahví a nesu to jen kousek z obchodu. Vyber si něco na čtení, a pokud půjdeš do sprchy, nejlíp po deváté.“

Sice mohl navrhnout, že se půjdou osprchovat, jsou tam jen malé přepážky, ale nebude spěchat. Nějak se všechno časem ukáže. Šli spát brzo. A oba přemýšleli o tom druhém.

V pátek přinesl Patrik velký hrnec i s poklicí a dvě kila krásného sádla i s masíčkem. Ještě velké prkýnko a sýkorkám lůj.

„To aby do zítřka za oknem nenačaly sádlo, dám ho ještě do krabice. Uděláme si čerstvý škvarky.“

Michal dokonce i pomáhal krájet.

„Máš je rád hodně vypuštěný, nebo měkčí?“

„Jakýkoliv.“

Šel taky chvíli míchat.

„Ty vole, to je žrádlo. Jednou jsem si je dal v hospodě. Jen je chvilku hodí na pánvičku ohřát. Moc nám nezbylo, ale máme dvě sklenice sádla. Na chleba, když je hlad. To můžeme dělat častěji.“

Divadlo se hrálo od devíti hodin. Ve čtvrt na jedenáct bylo kino pro děti. Zvířátka a loupežníci, hlásal plakát před vchodem.

„A kde máte děti,“ smála se na ně dívčina v pokladně.

„Zatím jsme si žádné neudělali.“

Bylo skoro plno.

„Tady jsou velké loutky, tedy marionety.“

„To není jedno?“

„Marionety jsou takové, co se vodí a pohybují seshora zavěšenými provázky. Pak jsou jen loutky na jednom závěsu, třeba dekorační, maňásci, javajky, ovládané zespoda, nebo na ruce, stínové i vodní. Ty jsou rozšířené na Východě, Čína, Japonsko.“

„Tady toho koně určitě vedou dva lidé, nebo dvě ruce. Je vidět, že některé loutky už toho mají hodně za sebou. Podívej, chudák kohout, docela vypelichal. Jak skončí, mrkneme se do zákulisí.“

V chodbě se jich ujala starší paní.

„Cože? Vy děláte loutky i opravy? To by chtělo všechno obnovit a opravit, ale jsme závodní klub při továrně a takových tam je plno. Takže peníze nejsou. Na loutky už nevychází. Zavolám našeho principála.“

Přišel drobný starý pán v šedém obleku, co určitě pamatoval lepší časy.

„Chlapče, vás seslalo samo nebe, jen vás musím upozornit…“

„Že nejsou peníze, slyšel jsem. Šlo by jen o materiál. Já se tím neživím, pracuji v továrně. Je to koníček a můj dědeček jezdil s loutkovým divadlem už za Rakouska. Kolman.“

„Bože můj, Sváťa Kolman? Znali jsme se. Bohužel, válka, zemřel i s manželkou v koncentráku. Tak vy jste, chlapče, vnuk.“

Starý pán byl dojatý.

„No, už nás vyženou, začne film, můžeme si chvilku sednout vedle do vinárny,“ podíval se na hodinky, „pak musím na oběd.“

Ve vinárně byly jen čtyři babičky u kávy, mávaly na pozdrav, a asi pět dalších hostů. Za chvíli se všichni zvednou k obědu. Zaplní se až odpoledne.

Popovídali si s panem Koláčkem. Nachystá pár loutek, co v dohledné době nehrají, k opravě. Dali si po dvojce vína. Nic naplat, čas oběda.

„Kam půjdeme my?“

„Ty jsi tady přes rok.“

„To jsem, ale dojdu jen po naši hospodu. Ale tady jsem jednou viděl něco jako restauraci.“

„V úvozu,“ hlásal nápis. Okolní domy měly skutečně zahrady za sebou do kopce. Jídelní lístek, pivní guláš, roštěná, výpečky, knedlíky s vejci, buchty s mákem. Dali si výpečky a nelitovali. Opravdu krásně do červena, výborné zelí. Zkusili černé pivo. Docela hezký výlet.

V týdnu přinesl Patrik kohouta.

„Bude na smetaně, nebo upečený v troubě,“ smál se Michal.

„Skoro je, jako by prošel troubou. Udělám ho trochu jinak. Všechno půjde dolů a ušiju mu péřový kabátek. Může z něj být pak i slepice nebo páv. Tady mám adresu, kam na péra a peří. Ten pán jezdí na výstavy a taky je umělé peří, nějak to dám dohromady.“

„Bože, s tím je práce, u toho bych nevydržel. Potřeboval bys šicí stroj. Jsou i přenosný.“

„Už jsem se ptal v Bazaru, zavolají do větších měst, jen nevím, jak bych vyšel s penězi.“

„To žádná závratná suma nebude, můžu tě založit. Já zatím utrácím jen za jídlo.“

Nakonec se sehnal normální šicí stroj z pozůstalosti po nějaké švadleně. Bez problémů se vešel k oknu.

„Víš, že máš ve čtvrtek svátek?“

„No jo, stejně ho neslavím. Jen musím něco koupit na dílnu. Objedná mi to v kantýně. Zákusky, chlebíčky, víno a ženským nějaký lepidlo. Už mi říkal mistr. V poledne se skončí, tak prý to tady chodí a chvíli se posedí.“

„No a co my? Přesuneme si to na sobotu a pořádně se zlejeme.“

Taky Michal všechno připravil. Patrika musí naťuknout. O ženských nemluví, když tak jen o loutkách. Kolikrát se při řeči začervenal, když došlo na zmínku o teplých, ale jinak se neprojevil. Denně ho vidí v trenýrkách a už mu to dělá problém. Kluk má hezký tělo a určitě se nemá za co stydět. Oslava v práci proběhla bez problémů a na sobotu se nachystali. Oběd bude v práci. Pak zvolili vodku a sifon s citronem. Nadělali si mrak jednohubek a kus bůčku po studenu. Ještě v cukrárně indiánky, griliášové trubičky a punčové řezy. Svátek je jednou za rok, mínil Michal. Od kluků z přízemí půjčili kufříkový gramofon a desky. Jejich pokoj byl k nepoznání. Viselo tam několik loutek, co Patrik opravoval, taky různé šatičky na loutky. Koupili malý kuchyňský stolek a větší remosku. Stála dvě stě deset korun, ale šlo v ní dělat cokoliv.

„Ještě si pořídíme nějaké reprodukce na zeď,“ plánoval Patrik.

„Maluješ i kulisy, nějakou chaloupku u potoka nebo loďky na vodě, to bys přece zvládl, ne?“

Michal byl pevně rozhodnutý. Dnes se uvidí. Po přípitku naléval dost rychle a vymýšlel další.

„Ještě jsme si nepřipíjeli na lásku. Měls nějakou?“

Patrik zrudnul.

„Tady nevypadá, že bys nějakou hledal.“

Žádná odpověď. Přisunul se blíž, naklonil a políbil ho.

„Facku jsem nedostal, takže?“

„Co chceš slyšet, že jsem teplej a pak řekneš, byla to jenom zkouška a půjdeš požádat, aby mě dali jinam?“

„Straší ti ve věži? Zkouška? Já takovej jsem a myslím si, že ty taky. Ale ono je k tomu potřeba něco víc, to chápu.“

„Nechápeš. Nikdo nemůže pochopit strach, co sám neprožil. Začalo to už ve školce. Učitelka se divila, kde rodiče přišli k takovému jménu. A jak ti říkají, Páťo? S dětmi jsem si nechtěl hrát a hrál si doma s loutkami. Nikdy se nedalo zaručit, v jakém stavu se vrátí otec a nezbije mě. Sešlehal mě koženým páskem, sfackoval a skopal. Už ve škole jsem zjistil, jak mě spíš přitahují kluci. Pan katecheta v náboženství nám líčil, jak takové hříšníky čekají plameny pekelné. Hrozně jsem se bál, že to na mně bude vidět. V učilišti na internátě se kluci předháněli v tom, jak by naložili s buzerantama. I když jsem tam poznal kluka, co na tom byl podobně. Chodili jsme pomáhat do loutkového divadla. Tam bylo i naše poprvé. Mezi kulisami jeskyně a zámecké ložnice. To už všechno končilo a ještě pak jsem dělal u soustruhu. Ten kluk byl z jiného města. Taky konec. V práci zase stejné názory na buzeranty. Na vojně jsme chodili pomáhat do družstva, kde měli nedostatek lidí. S jedním starším traktoristou, ale tomu šlo jen o to se udělat. Měl ženu a děti. Tak jsem se zase bál všeho. Nikomu se nedá věřit.“

„Každej máme i nějaký špatný zkušenosti, ale to neznamená všechno zahodit. A už vůbec ne se něčeho bát. Jistě, chlubit se tím nemůžeme a z kraje padesátých let se za to šlo i do vězení, teď je to spíš, co by řekli lidi. A ti se na to budou dívat blbě vždycky. Tak si to srovnej v hlavě. Tady ti nic nehrozí. Třeba někoho najdeš v divadle a já se poohlídnu jinde. Na zdraví!“

Tak to moc dobře nedopadlo, myslel si Michal, ale takovej je život. Patrik sice něco takového čekal, podle všeho před tím, ale nebyl si zatím jistý ničím. Řeč se stočila k loutkám, k práci, k válce ve Vietnamu a Alžíru, k Fidelu Castrovi. Dopito, šlo se spát.

Ráno jdou do divadla. Michal tam občas pomohl u prací, kde se uplatnil šroubovák, kladivo a kleště. A o takové nebyla nouze. Patrik postupně opravoval loutky a doma tvořil novou čarodějnici, čerta a zlého draka. Zdejší byl příliš dobrácký a děti se ho nebály.

„Dobrý den, je tady, prosím vás, máma? Sedláková.“

Michal zvedl oči od kulis stromů, kam dával výztuhu. Mladíček, světle kaštanová čupřina, velké modré oči, menší nosík a půvabná spíš dívčí ústa.

„A křestní jméno?“ zeptal se. Tady si mimo jejich principála všichni jinak neříkali.

„Bohumila.“

„Paní Bohunka se za chvíli vrátí, přišels nám pomoct?“ Nevěděl, jak ho dostat blíž.

„No to bych mohl.“

„Michal, můžeš mi podržet tuhle hrušku, ať se neprohýbá?“

„Darek, nevěděl jsem, že jsou tu i mladí.“

„Taky nebyli, chodíme sem krátce. Můj kamarád, Patrik, je loutkař, zhotovuje je a opravuje, zrovna sem jde.“

Darek hned napřáhl ruku, což Patrika docela rozhodilo.

„Darek, ty jsi Patrik že, mám tady mámu. Čekám na ni.“

Ta se zrovna vracela a oklepávala z kožešinky na límci sníh.

„Dari, děje se něco?“

„Nemám klíče a nikdo není doma.“

„Já zapomněla, táta odjel. Musíme se domluvit. Komunál, kde je dělají, má pro nemoc zavřeno. Tak nevím.“

„Ale to není problém, klíče můžeme udělat u nás v práci,“ ozval se Michal.

„My měli plno náhradních, ale znáte to, poztrácí se.“

„Jak tady budete dlouho?“

„Do oběda, dnes se nehraje kino, mají poruchu na promítačce.“

„Půjčte mi váš klíč, skočím do fabriky, pořád tam někdo něco fušuje. To je prkotina.“

„To byste byl zlatý.“

Michal skočil do práce. Vracel se s klíči.

„Co budeme dlužni?“

„No z toho se fabrika nepoloží a tyhle se vám určitě ani nezalomí v zámku.“

Viděl Darka, jak pomáhá Patrikovi natahovat provázky. Oba se smáli. Že by? No, taky by měl zájem.

„Já ani nevařila, můžete s námi zajít na oběd do hotelu, myslím i s Patrikem, jak se vůbec stravujete?“

„V kiosku, v závodce, v hospodě, nebo Patrik vaří.“

„Vaří? No to bych taky potřebovala, ale Darek umí tak česnečku a vajíčka. Končí na konzervatoři a studuje balet a herectví. Je mimořádně nadaný, ale pro normální život nepřipravený. Mohu za to já, celý den trávím ve škole, jsem ředitelkou. Teď budeme přecházet na devítiletku. A ještě tohle divadlo, ale to je má radost.“

Namířila si to k synovi.

„Patriku, už toho nechte, chlapci. Půjdeme všichni na oběd.“

V hotelu kousek od kina bylo docela plno. Ale stůl pro čtyři se našel. Samozřejmě pro paní ředitelku. Dali si nedělní klasiku, hovězí vývar s domácími nudlemi, řízek a bramborový salát. Káva, moučník a dvě deci bílého. I když paní Bohunka nechtěla, polovinu zaplatil Michal.

„Nepodnikneme něco v příštím týdnu? Máme přesunuté prázdniny. Dopoledne jste v práci, ale pak?“ tázal se Darek.

„Venku zima, v restauraci draho, není tu kam jít. Zima je špatná,“ mínil Michal.

„Můžu se za vámi zastavit na ubytovně, něco vymyslíme.“

„To můžeš,“ usmíval se na něj Patrik.

Rozloučili se.

„Nepřipadá ti Darek jako my? Viděl jsem, že si dobře rozumíte, tak abych ti nelezl do zelí. Hezkej je až moc. Divil bych se, kdyby i tady někoho neměl.“

„Bylo mi s ním dobře, ale nevím, z čeho tak usuzuješ. Nakonec se ukáže, že je to jinak, a budeme mít jen ostudu.“

„Všechno vidíš předem černě. No uvidíme.“

Když šli v pondělí z práce, čekal je už ve vrátnici. Dlouhý světlý zimník, kozačky, černé džíny. V ruce síťovku s krabicí.

„Čau kluci. Nesu něco na zahřátí. Doufám, že tu nemáte prohibici,“ pohodil čupřinou neposlušných vlasů.

„Jasně že máme, ale nikdo ji nedodržuje. Žádná kontrola, jen jednou, když se tu plno lidí ožralo a rozbili pisoárový mísy a ulomili sprchu.“

„Tak řádit nebudeme, ale trochu můžeme ne?“ usmál se na oba.

Kluci měli nahoře jakž takž uklizeno. Jen tu bylo pár loutek.

„Máte tady ptáčky,“ obdivoval Darek sýkorky u loje na okně.

Sundal si zimník. Vysvlékli se i kluci.

„Jaký máte sklenice?“

„Čtyři na víno, čtyři štamprle a hořčičáky.“

„Doufám, že pijete džin.“ Vyndal z krabice láhev Beefeateru London dry a lahvinky s tonikem.

„Na tak nóbl pití ani nemáme huby,“ zasmál se Michal.

„To jsem ještě nepil,“ přiznal Patrik.

„Pak to dáme všechno vychladit ven. Nejdřív panáčky na seznámení.“

Přiťukli si.

„To je zvláštní chuť,“ ozval se Patrik.

„Do druhé nožky, aby nám dobře běhaly.“

„A ještě jednu, jsme tři, tak třetí a pak to dáme vychladit k sýkorkám.“

„Můžete chvilku zavřít oči?“

Kluci si sedli na jednu válendu.

„Už,“ volal Darek.

Stál tam v bílém baletním trikotu. Tak to bylo něco. Pomalu se otáčel a sledoval své obecenstvo. Bylo vidět, že oba je to hezky dostalo. Tělo v tomhle obalu je mnohem vzrušivější než nahé. Všechny linie svalů jsou zvýrazněny. Obliny zadečku, stehna i lýtka. Párkrát se otočil, pak pomalá pirueta. Sledoval své obecenstvo. Bylo vidět, že je dostal, kam chtěl. Trošku si zpříjemní pobyt doma. V sobotu je vytáhne na chatu a byl by v tom zakopanej pes, kdyby je oba nedostal. Vzal zavěšenou loutku Škrholy. Pomalu s ní tančil.

„Můj milý Škrholo, přijelo divadlo do vaší vesničky. V sobotu bude velké představení.“

Posadil se mezi kluky.

„Uděláme si krásný večer a kouzelnou noc. Půjčím od kámoše chatku. Jenom kousek za městem. Vezměte něco k pití a k jídlu. Student má hluboko do kapsy. Prý Patriku vaříš. Zase se zastavím. Doufám, že nejste proti. Líbezná princezno?“ otočil se k Patrikovi. Ten se sice usmíval, ale poněkud rozpačitě. Nakonec přikývnul.

„A ty jasný princi?“ To už se smál.

„Proč ne. Žijeme jen jednou. Žádnej další pokus nám nikdo nedá.“

„Moje řeč! Dáme stopečku?“

Michal šel nalít. Darek vzal Patrika za ruce a naznačoval tanec. Ten zrudnul.

„Pusť, Míšo, to chrastítko, třeba tam hrají.“

Ten přeladil pár stanic, až našel nějakou německou. Cliff Richard, Ray Charles, Paul Anka a Elvis. Trochu se s kluky zatočil. Michal měl co dělat, aby se udržel.

Darek se jen smál:

„V sobotu to pěkně rozpálíme. Zatím tu maškarádu sundám, kdyby sem někdo nahlídnul.“

Tentokrát neříkal, aby zavřeli oči. Svlékl se a chvíli si mohli užít jeho nahoty. Michal si hezkého pohledu užil, Patrik se díval jakoby jinam, ale všechno se v něm rozechvělo. Krása těla vykoupená tvrdou dřinou se nedala přehlédnout. Jenže jsou tři, že by byl s oběma? Tyhle problémy Michal neměl. Pokud se jejich setkání příště vydaří, nač si dělat těžkou hlavu. Vždyť kdy se naskytne taková příležitost.

Darek vyprávěl o Praze, kluci něco o sobě, o loutkovém divadle a loutkách. Lahvinka se dopila, ještě se domluvili a loučili se. Darek každého obejmul a políbil na tvář. U Michala cítil, jak se těžce ovládá. Nejraději by nečekal na chatu. Patrik byl zatím plný spíš zmatku. A on se těšil na změnu. Toužil po nových poznáních, ale do příště bude správně nadržený. Bude si snít a vymýšlet všechny možné kombinace. Někdy ho tyhle sny vzrušily víc jak pozdější skutečnost. Několik náhrad, co si dovezl ze zájezdu z NDR, zapojí do své fantazie. To ho vždycky rozesmálo. Zastavili na parkovišti a jejich choreograf jim ukazoval do vedlejší menší uličky. Říkal, pokud hledáme obchod s erotickými pomůckami, tak je za rohem. Že nás pak nemíní hledat po celých Drážďanech. Doma si hned napustil vanu. Vybalil své nádobíčko. Zase toho moc neměl. Taky sehnat něco takového není jen tak. Vždycky se s dildy, análními kolíky a kroužky pomazlil. Jako lahůdku pak zvolil anální kuličky. Dovezl si i dilatátor, ale nebylo to ono, co očekával. Ovšem nic z toho nevyvážilo pocit kuřby nového péra. Jistě i ty známé, co už měl dokonale ožužlané, jak říkal jeho spolubydlící Stenly na privátu, stály za hřích, ale úplně první si náležitě vychutnal. A tady budou najednou dva kousky. Už jen z pomyšlení unikla kapička. Rozmázl si ji po penisu a dopustil vodu. Obrazotvornost pracovala na plné obrátky. Michal vypadá na pořádný klacek, určitě silnější. Tušil naběhlé žíly a vystouplou močovou trubici. A Patrik je takové princátko. Bude docela slušný, ale jemňoučký a přímo vybízející namočit si ho ve víně, pomazat šlehačkou, přerušovat, oddalovat, až dojde přímo k explozi. Jo, to miloval nejvíc. A pak už mohl milování jakkoliv. I když, jak opět říkal Stenly, narodil se pro spodní roli. Hned jeho ruce sáhly po kuličkách. První mršce se moc nechtělo. Nadzvedl se nad vodu. Kroužil, přitláčel a najednou to mlasklo a jeho prdelka si ji přímo vcucla. Než došlo na čtvrtou, kolikrát se skoro udělal. Už viděl Patrika, jak se strašně stydí, nechat si něco takového zasunout. A s Michalem si dají oboustranné dildo. Zase vzpomínka. Byli se Stenlym tak nadržení, že ten dvojčmen museli vyzkoušet v Semperově opeře na záchodech. Bože, jsme čuňata, říkali si, jenže když je chuť, jde všechno bokem. Škoda že tam nebyli déle. Boreček, co jim erotiku prodával, vypadal, že by si to rozdal se všemi. Kuličky pěkně vzrušovaly. Díval se rád při tom do koupelnového zrcadla. Na grimasu vlastní tváře při výstřicích do ruličky toaletního papíru. Ponořil se až po nos. Jo. Do soboty snad nevydrží. Zítra jede s rodiči na povinnou návštěvu. Jejich známá hraje na klavír. Zahraje nějakou etudu a on zatančí. Ještě že tam nebývají přes noc. Mají holku, co by ji nejlíp strčili k němu do postele. Jaký by byli krásný pár. Musel se zasmát. Coby asi dělala, aby mu stoupl. Ne, to má vyzkoušené se spolužačkami. Stenly může vlízt na cokoli a klacek má jak z mramoru. Přesto zvolí vždycky klučičí prdelku, je-li blízko.

Michal doufal v sílu džinu, ale nic. Šel si odpustit ventil na záchod. Když se vrátil, Patrik spal, nebo spánek předstíral.

Uvidí se v sobotu.

„Nebudeme někde ve frontě. Veky, majonézu, salám, prostě všechno na chlebíčky si objednáme v kantýně. Nechá nám to v lednici. I nějakej zákusek, na ráno makovník nebo vánočku. Uvaříme v pátek vajíčka. Upečeš dvě kuřata a bramborovej salát vezmeme vedle v hospodě. Nebudeš se tam plácat kolem kamen. Víno jsem domluvil s Peťanem taky tam. Souhlas?“

„Nechceš tam jít sám?“

„Pozval nás, ale když nebudeš chtít, nikdo tě k ničemu nutit nebude. Mě přemlouvat nemusí a ty bys sis potřeboval taky zapíchat. Líbí se ti. Jasně že to nebude romantika na věky. A možná nebude vůbec nic. Tak se trochu ztřískáme a vyspíme do růžova.“

„Pak jsou za týden Velikonoce, to pojedu domů.“

„Jistě, já taky. A my si je můžeme oslavit na chatě teď. Kuřata chce vzít už ve čtvrtek. V noci je na nule, aby pak do večera rozmrzly, a nějaký pořádný.“

Všechno se stihlo. V práci byl předvelikonoční úklid a školení. Končili dřív, vyzvedli potraviny z lednice v kantýně, salát, pár piv a víno v hospodě, doma zabalili kuřata a byl tu Darek. Všechno složili do batohů. A vyrazili. Přes město k lesům. Chatička byla šikovně schovaná za hustou smrčinou mezi kusem skály a houštinou keřů. Částečně zapuštěná do svahu. Voda venku ve studánce pár metrů. Ta se první musela nanosit do lázeňských kamen s plechovou vanou v malé koupelně a do sudu, odkud vedla trubka ke kuchyňskému dřezu. Mimo koupelnu, síňku a záchod, co se splachoval kbelíkem, jen jediná místnost s kouskem kuchyňky. Pak krb, stůl a kolem stěn posezení, které sloužilo i k přespání. Žádný luxus. Světlo na baterii a petrolejové lampy. Krb byl z litinových plátů a šamotu. Docela slušně hřál.

„Maximálně do šesti lidí pohodlí. Jen bez elektriky a s nošením vody. Není to velké, bývá tu krásně teplo i v zimě. Dnes je patnáct, v noci má být sedm. Když vidím zásoby, myslím, bude dobré udělat chlebíčky a ostatní nachystat. Jak se trošku popije, nikomu se nebude chtít něco dělat.“

Taky se do toho pustili. Načali si víno. V chatičce se oteplovalo, tak šly dolů svetry. Darek se potkal v síňce s Michalem.

„Jste s Patrikem spolu? Abych něco nepodělal?“

„Zatím nic, je moc vyplašenej, ale ty se mu líbíš. No mně taky.“

„Asi chce ještě trošku alkoholu, aby byl povolnější ve třech.“

Michal ucítil ruku, co rozepínala zip kalhot. Pak pevné sevření přes plátno trenýrek. Hned i jeho ruka zajela do kalhot protějšku. Oba zavzdychali blahem.

„Vydrž, ještě necháme Patrika trochu zahřát. Má to kluk těžký. Pořád se něčeho bojí. Je vidět, že chce.“

Zato jejich rukám se moc nechtělo opouštět prozkoumávané území. Ještě polibek, který opět chtěl vytrvat déle.

„Vezmi si ho do vany. Tři se tam nevejdeme. S tebou se bát nebude. Moc zkušeností zřejmě nemá. Je spíš romantik.“

„Romantiku jsem už dávno ztratil. Tanečníci se většinou ožení a pak si užívají s mlaďochy, co tam přijdou. Pěkně, chlapečku, podržíš a uděláš, co mám rád, nebo zůstaneš na věky v křoví. Se mnou bydlí Stenly, můžu ho časem přivízt. Ten to prostě umí. Omotat si kolem prstu, koho chce. Tak za chvíli na to vletíme.“

„Jasan, už se těším a nejsem sám.“

Ruce ještě pohladily naběhlé rozkroky.

„Umyješ mi záda, Paťoušku?“

Darek si už natáhnul tepláky a bavlněné triko. Patrik se trochu lekl. Díval se k Michalovi.

„Můžeš pak i mně. Je to moc malý. Ale zato jak v sauně.“

Kluci odešli. Michal si sedl ke krbu. Začíná to hezky. Snad se Patrik nevyplaší. Musel si porovnat své nářadíčko, co se krásně rýsovalo na teplácích. Jeho vstávající penis sebou jemně cukal.

„Neboj, dojde na tebe, bude to záhul, oba vypadají spíš na toho dole.“

Jo, takové okamžiky si musí člověk vychutnat. Kdoví, kdy budou další. Co má? Práce, práce, práce. Trochu jídla a repete. Sny o tom, že se všechno posere, už dávno ztratil. Jo, posrat se může, ale ne podle jeho představ.

„Další na záda,“ uviděl Patrika. Byl jako růžička. A za ním Darek.

Viděl, že chlapci mají taky těsno v teplácích. Zřejmě ještě neodpustili ventil. Vstal a šel za Patrikem. Vanička byla napuštěná novou vodou, plná pěny. Sundal oblečení a sedl si do ní.

„Otoč se zády, moc místa tady není,“ smál se Patrik.

„Záda jsem si vydrbal ve sprše kartáčem, ale chci tě vidět zepředu.“

„Uvidíš jen skrčená kolena.“

„Nevadí.“

„Jsme jako skrčenci v hrobech.“

Jeho protějšek ho najednou vzal pod koleny, jeho nohy si vytáhl na záda. Hoch se držel okraje vany a cítil ve svém klíně Michalovu hlavu. Hned taky jemné sání na svém penisu.

„Počkej, my taky počkali. Uděláme se všichni najednou.“

„Co jste ještě vymysleli?“

„Nevím, bude to překvapení. Darek je úžasnej.“

„To jsem rád, doufám, že už se nebojíš?“

„Trochu jo, tebe. Tvýho péra.“

„Toho se bát nemusíš, není až tak velký, tak si půjdeme svý miláčky užít.“

Michal se usmíval. Jako by Darek Patrika vyměnil. Teď už snad nebude nic bránit užít si ve třech.

„Něco mám, snad jsem odhadl velikost.“

Darek vyndal tři baletní bílé trikoty.

„Nejdřív suspensory, to vám půjde,“ smál se.

„Tam mně péro ani nevleze a ten popruh budu mít narvaný v prdeli?“

„Vleze, bude jako v klícce.“

„V pasti, Ježíši, to je opruz.“

„To nemyslíš vážně, netuším, jak se do toho leze. Určitě bych někde zachytil, něco utrhl.“

Michal dával ruce pryč, zatímco Patrik se snažil do trikotu nasoukat.

„Tak to bude pořádně ujetý. Má to hezký šle, aby dobře držely.“

Darek pomalu nasouval trikot na Michala.

„Vzpomeň si na dětský léta, dupačky, no vidíš, jde to. Trika s dlouhým rukávem a piškotky. Teď se prohlédněte. Dva krásní tanečníci se vším, jak má být. Ještě já a budeme skvělé trio.“

„Je to velice příjemný na tělo, co to je?“

„Bavlna.“

„No nevím, jsem v tom moc narvanej.“

„To musí být těsný a ne plandat. Uděláme si různé figury, taková sousoší. A já si nás vyfotím. Fotky dodám. Myslím, že kluci u nás se z toho poserou. Vás nikdo nezná, kamarád dodá scénu z Londýnského Rayal Balletu nebo balet pařížské opery. A fotografie se dá neskutečně věrohodně připravit podle originálu. Jistě u pohybu ve filmu by to nešlo.“

„Tam by bylo vidět, jaký jsme pometla. Jo Patrik, to je nejenom krásná figura, určitě by zaujal věnovat se tomu. Ale já? Větší nos, takovej spíš povaleč z putiky.“

„Jistě, budeš Niall O´ Sullivan a Patrik jedině Jeane Pierre Bernardt.“

I tohle si chlapci užívali dokonale. Samozřejmě plno smíchu, ale i zaujetí z vytvářených kompozic. Taky se popíjelo, pojídalo a topilo. Hlavní zábava večera může započít. Ještě detaily té krásy, zatím neodhalené. To už trikoty končily své role a u tepla vytvořený pelíšek z dek uchovával tři krásná chlapecká těla.

Patrik připravený na své poprvé v trojici byl nervozní a rozechvělý. Jak začít líp než líbáním těla? Byl uprostřed. Darek se podělil s Michalem o olejíček. Pěkně si chlapečka namasírovali. Vzdychal rozrušením. Čtyři ruce od krku až po prsty nohou roztíraly všechna před tím líbaná místa. Jak si ho otočili na břicho, začalo tiché kňourání.

„Vem si mě, Dari, vem, prosím.“

Michal ho v bocích nadzvedl do pokleku a Darek si klekl za něj. To už podlehli vzrušení všichni. Michal se pomalu zasouval pod Patrika a přitáhl si k ústům chlapcův penis. To vzrušilo Darka natolik, že na chvilku z prdelky vyjel a zasunul ho Michalovi do úst. To si přišly na své i prsty obou. Bylo vidět, že dlouho nevydrží ani jeden. Michalova a Patrikova devětašedesátka a Darek hluboko v Patrikovi. Ten taky první podlehl ukojení. Vypjal se, vykřikl a svalil vedle kluků, kteří si vychutnávali ještě chvilku napětí.

„Ty vole, to jsem ještě nezažil, co ty, Páťo?“

Pomalu se utírali do malého froťáčku.

„Není ti něco?“

„Je, kluci, umírám blahem.“

„Tak neumírej,“ rozesmál se Darek, „teprve jsme začli.“

„Jenže naši miláčci jsou jak pendreky z lékořice, nebo hadi z želé, jenom na cumlání.“

„Od toho je spousta vynálezů, co nám je nahradí. Čas využijeme.“

Z připravené kabelky vyndal modré kuličky a pomalu si je zasouval. Klukům podal dvě dilda.

„Gel, zasuňte si je vzájemně. Uděláme si takový trojúhelník a hezky si dodráždíme prostatu.“

Patrik se díval s obavami.

„Příště to chce johimbín pro Míšu, aby nás ojel oba. Nebo vzít ještě Stenlyho. Vidím, že nám bude nejlíp dole.“

„Co je Patriku, něco špatně?“

„Stydím se.“

„Tady nejsi na buzeráku nebo ve fabrice u nástěnky. Jseš se stejnýma jako ty a my se stydět nemusíme.“

„Moje řeč a ráno si dáme zase jiné pozice a snad se ještě do večera zmátoříme. Za čtrnáct dnů si dáme opáčko a vy do toho, chlapci, můžete bušit denně.“

Z rána si Darek přilehl k Michalovi z boku a konečně se dočkal jeho pořádných přírazů. Vzbudili Patrika, nejdříve se jen fascinovaně díval, ale pak se překulil k nim a doplnil jejich trojku.

„Jseš nejlepší nabíječ, co znám. Na tebe nemá ani Stenly a to je bůh sexu.“

„Nerozesměj mě. Rozhodl jsem se tě pořádně ošukat, abys na nás nezapomněl. Pojedu, dokud nepadnu.“

Po téhle jízdě se nikomu nechtělo vstávat.

„Oživím oheň, chlapci, a mám strašnou žízeň. Já šlehnu lahváč. Vás vidím na víno. Chcete svařák?“

„Ty bys ho byl schopný udělat? Všechnu tvoji energii jsem vysál.“

„Nesměj se, upíre. Ty modrý kuličky mě rajcujou.“

Rozvonělo se víno a oba chlapci se zmocnili Michalovy prdelky. Trošku gelu.

„Jo Míšo, jdou tam jako kůzlátka do chlívečku.“

„Ty vole to je boží, ještě, můžete.“

„Jedině Patrikovu pěst. Už je tam máš všechny.“

„Kukuruku kú Paloma, to by se k tomu hodilo. Kdo ví, jestli něco takovýho nemají v sobě. Já tohle nikdy nemusel, není nad živý, ale dělá to takový vlny. Příliv a odliv, kokosový palmy no prostě kukuruku kú Paloma.“

„Tak za čtrnáct dnů, kluci.“

Loučili se. Ještě kus cesty na ubytovnu. Venku už vonělo jaro.

„Dáme sprchu, ale po jednom.“

„Jak myslíš, ale zřejmě jsou všichni odjetí nebo v hospodě. Tak jdu.“

Když se pak Patrik vrátil v osušce, Michal si ho vybalil. Došli jen ke stolu. Sotva se hoch stačil opřít, už cítil pronikat tvrdý péro.

„Tobě ještě stojí, to není možný, aby ti nezkolabovalo srdíčko.“

„Neboj, udělám tě v jeho rytmu.“

Jo, celý tohleto krásný tělíčko je moje, pomyslel si Michal. Přírazy se zintenzívnily.

„Měli jsme pustit rádio, co kdyby byl někdo za dveřmi?“

„Tak ho ojedu taky,“ smál se oslovený. Je něco vzrušivějšího na světě?

Ještě stihl svého miláčka posadit na osušku.

„Dáme kafe?“

„Všechny loutky se na nás dívaly, aby to nepráskly.“

„Můj milý, loutky nejsou hovada. Jen lidi. Třeba by si taky daly říct. Mají některý postavy pindíka a koule?“

„To mě nikdy nenapadlo, nemají, ani figuríny v oděvech, nebo v muzeích.“

„Tak udělej jednoho kašpárka i s vercajkem. Jenom pro nás. Aby se mu dal i postavit. Co ty na to?“

„A můžeme ho věnovat do mateřské školky.“

„Dětem by se to líbilo. My jsme taky ve školce ukazovali holkám naše pindíky a ony nám mušličky. Jen časem mi mušličky neměly co říct. Asi jsem jich jako dítě viděl málo. Zato mě bavilo závodit, kdo dochčije dál, a jak šla léta, kdo dál dostříkne.“

„Doufám, žes byl jednička.“

„Nebyl a to mě děsně sralo. Tak jsem trénoval a toho kluka jsem porazil až při mistrovských zkouškách, když jsme končili. On se mi pak taky přiznal, že si všechno nacvičoval. Ale teplej nebyl. Holt měl smůlu. Dostříknul do jedné kočeny a ženil se ještě ani neměl osmnáct. V osmnácti už jezdil s kočárkem. Život lidskej je jako chytrá knížka.“

„Jsem rád, moje obavy jsou pryč a máme sebe. S Darkem to na dlouho nevidím, ale bylo to krásný. Těším se na fotky v trikotech. A co bude dál, kdo ví.“

„Ženit se nebudeme, ale mohli bysme našetřit na chalupu v malé poloprázdné vesničce. Pěkně si to vyšperkovat na důchod.“

„Důchod, jo, teprve jsme začali dělat. To bude za sto let.“

„Život utíká rychle. Hodila by se už teď. Plno lidí si shání chalupy na volna a dovolený.“

„Asi jo. Takový azyl před nepřejícím světem. Kde nemusíš hlídat, jestli se někdo nedívá a jestli jsou zamčený dveře.“

„Šťastný může být člověk i za ostnatými dráty. Jen musí najít tu druhou duši.“

„Dušičky máme a těla?“

„Tady si nemůžeme dát válendy k sobě. Tak budeš na návštěvě u mě, nebo mám jít k tobě?“

„Myslím, že je to jedno, ale sám bych už být nechtěl.“

Odpoledne se potkali doma.

„Před bránou prodávala holčina fialky, krásně voní, vzal jsem kytičku.“

„Asi jsi mě nakazil romantikou, Patriku, vzal jsem je taky.“

„Jsi zlatíčko, musíme si koupit vázičku. Mají takovou jemnou vůni, určitě se bude líbit i našim loutkám. To jsou nenároční spolubydlící.“

„Nekouří, nechlastají, nedělají bordel a ani nezabírají žádné místo. Až jednou budeme mít svoji chaloupku, mohl bys vyrábět čarodějnice a vodníky. Určitě by s líbili pocestným.“

„Jdi, ty chaloupko, ale je to krásný sen.“

„Až tolik k němu nechybí. Ptal jsem se v práci, co jsou z dědin. Všude něco chátrá. Mladí se ženou do města, staří umřou a dá se malej baráček koupit za babku. Na MNV jsou rádi, že z toho není zřícenina.“

„A ty bys se mnou chtěl zůstat fakt i dál?“

„V nejhorším bysme si domeček rozdělili na půl.“

To už se líbali u skleničky s fialkami.

„Venku je tak krásně, nezajdeme někam, Míšo?“

„Nezajdeme. Už jsem dlouho nestískal tvý boky. Jseš jako vosička.“

„Ty mají žihadla.“

„Jsem imunní.“

„Jak myslíš, jen zamknu. To se ani nesvlečem?“

„Ne, jen popustíme na půl žerdi , nechceš přece zničit tuzexový hózny.“

„Blázínku, lhal bych říct ne. Je to návyková droga. Ani sis nevzal…, můžeš se podřít.“

„Neboj, dýl bych nevydržel. Jde to, prostě mý péro už ví, kam patří.“

Tak to byl záhul. Kluci se vrátili z koupelny.

„Co si asi pomyslí naše loutky?“

„Můžou jen závidět, ale v dobrým. A doufám, že nám nic v milování nebrání.“

Patrik se rozesmál, bezstarostně, bez pocitů strachu. A taky trochu šibalsky.

„Brání,“ sáhl partnerovi do rozkroku. „Asi si pořídím ty modrý kuličky.“

„Jen se neboj, přijde večer a nová síla, nevděčníku.“

„Je mi tak krásně, nejraději bych to vykřičel do celého světa.“

„To nedělej, stály by tu zástupy na moje péro.“

„Jseš hodně sebevědomej. Ale jo, je skvělý, ale už jenom moje.“

„To ho za čtrnáct dnů ani nepůjčíš Darkovi?“

„Tomu jo, dodal mi odvahu.“