Jen jedna noc – Závěr

Rozhlédl se kolem sebe, div se neotočil kolem vlastní osy, a pak se na mě vážně zadíval.

„Pamatuješ, jak jsem ti říkal, že jsem zlomil srdce spoustě kluků a že toho posledního si pamatuji nejvíc?“ zajímal se.

Bůhvíproč mě polil studený pot.

„No… jo, samozřejmě že si to pamatuji.“

„No… tak ten poslední byl Jony,“ řekl a zadíval se na mě, jako kdyby čekal, že mu snad jednu vrazím, anebo se naopak seberu a uteču pryč.

Jony…

V první chvíli jsem jen tupě pomrkával. Následně jsem si rukama zajel do vlasů a pokračoval v překvapeném prohlížení jeho osoby.

„Jonyho?!“ vyletělo mi obočí málem až ke stropu. „Jako toho Jonyho, co chodí s Mariánem?!“

To bylo nepředstavitelné. Vždyť jsme spolu občas všichni chodili na pivo nebo na výlety. Je pravda, že Majo s Jonym nejsou sice tak častými návštěvníky naší party, ale dá se říct, že k nám prostě patří. A já je rád viděl – byli to vlastně jedni z mála, které jsem viděl fakt rád.

Uchechtl se.

„No, už to tak bude… a říkám si…, no prostě vím, jak to chodí. Občas se prostě můžeš něco dozvědět a špatně si to vyložit, anebo taky ne, ale myslím si, že bys to měl vědět,“ přiznal a snad poprvé za tu dobu, co jsem ho znal, jsem na něm viděl téměř kajícný pohled. „Není to něco, čím bych se vyloženě chlubil, ale prostě se to tehdy stalo. Byl jsem blbej a tak, ale to už jsem ti říkal,“ pokračoval dál.

Civěl jsem na něj jako baterie do nesprávného ovladače. Snažil jsem se rozpomenout, co jsme tu noc, kdy zelená tekla proudem, probírali, a pak mi došlo, že tohle už bude prostě dávno.

„No, ale tak to už je dlouho, ne? Myslím to, jak jste spolu byli.“

Pokrčil rameny.

„Dávno. Hele, tak deset let? No jo. On byl vlastně takový spouštěč toho všeho. Načapal mě tehdy s Terezou… In flagranti. Dokonce se kvůli mně přestěhoval sem do Brna a šel sem i na vysokou. Víš, měl jsem tehdy v plánu, že to všechno řeknu jí i našim, že to ukončím a udělám to tak, aby se to ani nedozvěděl. Chtěl jsem, aby o tom, že mám holku, prostě nikdy nic nezjistil. Naivní? Hloupé? Jo, strašně. Víš co? Ty moje sladké řečičky tehdy… bože, hučel jsem do něj horem dolem všechno možné. Ještě dneska se při vzpomínce na to musím oklepat. Takový vůl jsem byl. Chtěl jsem být s ním, ukončit to svoje trápení, ale bál jsem se a čekal… rok. Jo, celý rok. Všechno mi procházelo, tak jsem neměl důvod, a hlavně jsem byl pěkný kokot. Nějak jsem nevěřil tomu, že to může skončit špatně. To, že jsem ho vlastně fakt miloval, jsem si uvědomil až potom, co mě poslal k šípkům. Nicméně díky tomu jsem se konečně rozhoupal a celé to divadlo ukončil.“

„No, ale ty jsi žil v Praze…“

„Jo, ano. Můj druhý život byl ale tady,“ mrkl na mě. „To, že mě ten den načapal s Terezou a že ona tu byla taky, byla vlastně úplně dementní souhra náhod. Ona totiž měla podezření, že se něco děje. Ty ženské na to mají čuch. Přijela za mnou dost neočekávaně až z Prahy s tím, že já jsem tu byl ‚služebně‘. Reálně už jsem tu měl v podstatě byt v nájmu. Sice šlo tehdy jen o krátkodobý pronájem, ale měl jsem ho tak často, že se mě majitel ptal, jestli si ho nechci pronajmout na stálo, a já nad tím přemýšlel, že bych tam pak bydlel s Jonym.“

Zíral jsem na něj a nevěřil vlastním uším.

„Nevím, co na to mám říct.“ Najednou se mi vybavilo, jak jsem vlastně Radka poprvé viděl. Byl celý od krve, protože mu někdo dal do papule. „Tehdy, když jsem tě viděl poprvé, ses s někým porval…“

Přikývl a zasmál se.

„Jojo, hrozně dlouho jsem se za to, co jsem mu udělal, proklínal. A jo, chtěl jsem si to s Jonym aspoň vyjasnit. Ten den, co jsi mě potkal, to byl můj první pokus – a celkem i vydařený, nebýt Mariána, který to nějak neunesl, či možná špatně pochopil. Každopádně pak se všechno vysvětlilo, a tak nějak… ani nechápu jak a proč, mi to Jony prostě odpustil. Nevím, já sám bych si tohle asi neodpustil, i když těžko říct. Už tehdy, co jsi mě potkal, to byla věčnost. Nějakých šest let? Jo, dostal jsem se k tomu, abych se mu omluvil, po šesti letech. Dobrý, co? Jenže já mu to fakt potřeboval vysvětlit.“

Když jsem si vzpomněl na to, co mi říkal – včetně té jeho údajné karmy, o které já sám vím, že umí být pěkná mrcha –, pocítil jsem k němu najednou obrovskou vlnu sympatií.

Navíc mi došlo, že ten kluk se trápí za něco, co udělal kdysi dávno. Není to škoda? Žít život s tím, že jste se kdysi nechovali úplně fér, a myslet si, že už nemáte šanci na lepší? V podstatě sám sobě udělal ze života očistec.

Zavrtěl jsem razantně hlavou.

„Odpustil by ti to každý. Koukni, nebýt toho, co se mezi vámi stalo, tak byste se nerozešli a Jony dneska není s Mariánem. A ruku na srdce, ti dva se hledali, až se našli. Navíc kolik vám bylo? Dvacet? Byli jste děti… svým způsobem jste byli v tom období, kdy je na kopance nárok. Člověk v tomhle věku dělá mraky chyb. Je to normální. Nesmíš… neměl by ses tím vůbec trápit.“

Nadhodil zpátky svou nečitelnou masku.

„No, trápit… netrápím se tím už. Svým způsobem. Prostě už jsem to udělal, zpět to nevezmu. Každopádně Jonymu bylo skoro dvacet, mně už třiadvacet. Takže o těch mladých kopancích by se dalo polemizovat. Měl jsem mít víc rozumu. Každopádně máš pravdu, ti dva se k sobě hodí.“

Pocítil jsem náhlou touhu všechno zjednodušit, protože tohle muselo být těžký, ale zároveň to zkrátka nebylo nic, za co by se sekaly hlavy.

„Dobře, teď už o tobě vím asi všechno, ne? Nebo ještě máš nějaká temná tajemství?“ pokusil jsem se zlehčit atmosféru. Snažil jsem se pochopit, proč by mi vůbec tahle informace měla způsobit nějakou újmu, i kdybych se ji nedozvěděl od něj, protože koneckonců je to už dávno.

Díval se na mě dlouho – tak dlouho, až jsem se začal ošívat.

„Nemyslím si. Víš toho dost, ale pořád mě neznáš. Každopádně… když budeš chtít, poznat mě můžeš.“

Mohl jsem. Já věděl, že můžu. Než jsem však stačil odpovědět, v mém zorném poli se zjevil ten, o kom se mluvilo. Koneckonců je to přece tak – my o vlku, vlk za stromem, nebo tak nějak.

„Nazdar,“ usmál se Jony na Radka a vzápětí: „Čau, Rendy,“ věnoval mi mnohem vřelejší úsměv.

Zajímavé, že tohohle jsem si nikdy nevšiml, a najednou, když jsem o tom věděl, mě to jeho chování okamžitě praštilo do očí. Radkovi sice odpustil, ale nějaký ten pocit křivdy v něm prostě zůstal a nejspíš asi i zůstane. Sám jsem to moc dobře znal. Ovšem existují věci, za které se neodpouští. Nikdy.

„Čau,“ odpověděli jsme unisono.

„Nazdáárek!“ zjevil se z levoboku Majo, který se k nám přiřítil jako velká voda. Radka sevřel v objetí, jako kdyby ho neviděl sto let, což mě překvapilo, ale nestihl jsem se divit víc, protože mi došlo, že pak jsem na řadě já. Než jsem se stačil někam schovat, nebo spíš než jsem vůbec stihl jakkoliv zareagovat a dát najevo svou nelibost vůči tomuto pozdravu – ač jsem věděl, že to bude zbytečné –, už mě svíral taky.

Víte, říkal jsem, že já objímám své přátele jen na narozeniny a na Nový rok. Normálně vskutku. Bohužel existují výjimky, které se jaksi neptají, jestli chcete obejmout, nebo ne. Takoví ti vstřícní jedinci, co prostě objímají všechny. Na druhou stranu znám i takové, co vás ještě pusinkují, takže ve finále jsem mohl být rád, že mě Majo jen objal.

Nějak jsem se nehodlal pozastavovat nad tím, že vlastně objal i Radka. Svým způsobem Majo nebyl ten, komu Radek ublížil. Naopak, nebýt té Radkovy sviňárny, tak dneska s Jonym ani být nemusel. Čili zrovna on asi nemusel cítit žádnou zášť. Naopak, měl by mu i poděkovat. Heh.

„Ahoj,“ vyhrkl jsem poté, co mě od sebe odstrčil doslova na délku svých paží, držel mě za ramena a zvědavě si mě prohlížel.

„Nějaký problém?“ optal jsem se.

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Máš nový sestřih?“ všiml si.

Pokrčil jsem rameny.

„No jo, mám…?“ Unikala mi pointa toho, proč se mě zrovna na tohle ptá.

„Ok,“ kývl, vševědoucně se na mě usmál a pak se stejně usmál i na Radka.

Jony v pozadí jen protočil oči.

„Ty bys opravdu nemohl být vrba,“ podotkl.

Sledoval jsem je krajně nedůvěřivě a najednou mi to došlo.

„Ty vole, ten Tadeáš…, to je ale ukecaný člověk,“ zasmál jsem se. Byť mít ho teď po ruce, tak ho odtáhnu na záchod, strčím mu hlavu do mísy a spláchnu.

„Neměj mu to za zlé, stálo mě to rovných osm stovek, to z něj dostat,“ zasmál se Marián.

Neudržel jsem se a udělal jsem stejnou grimasu, jakou obvykle dělá Radek. Obočí mi vyjelo až nahoru.

„Odkdy ty se o mě tak moc zajímáš, že za to i platíš?“ musel jsem se prostě smát.

Marián se šibalsky ušklíbl.

„No, to ani nebylo tak, že bych se zajímal. To bylo tak, že mi Tadeáš vyprávěl o té svojí nové lásce a mimochodem se prokecl. A věř tomu, že se to pak snažil hóódně zakecat, že ty možná taky někoho budeš mít. No a víš jak, tak jsme to z něj s Jonym tahali. Protože to, že on má babu… je takové normální, dejme tomu. Ale že i ty? Takový zapřisáhlý nepříznivec lásky? Takový urputný vyznavač ‚jedné noci a víc ani ťuk‘? To promiň, ale to jsem musel zjistit,“ vysvětlil mi zcela upřímně a opět se přitom tak zvláštně usmíval, načež zvážněl a přiklonil se k mému uchu. „Trefil tě Amorův šíp, co?“ zašeptal.

Byl jsem strašně rád, že v ruce ještě nemám žádnou sklenici, protože kdybych ji měl, asi by mi vypadla. Šok, který mi po jeho slovech projel tělem, se nedal snad ani popsat. A hlavně… hlavně jsem si vzpomněl na ten sen.

Moje původní odpověď, kterou jsem měl v hlavě připravenou – vysvětlení toho, že jako já ještě nikoho nemám –, byla ta tam, protože to, co mi šeptl do ucha, mě zaujalo mnohem víc.

„Jako takový skoro průhledný, co ti trčí z hrudi?“ vyhrkl jsem a zase jsem se musel podívat dolů, jestli ho tam fakt nemám zapíchnutý.

Majo se na mě překvapeně zadíval.

„Zdálo se ti o tom?“

„Jo… jak to víš?“ nechápal jsem.

„No… dejme tomu, že jsem přesvědčený, že ten šíp je důvod, proč já miluju Jonyho,“ pokrčil rameny a býval by možná i pokračoval – a že já bych pokračování bral –, nicméně Jony byl jiného názoru. Obmotal svému drahému ruku kolem ramen, zatáhl ho k sobě, až se mu Majo zastavil o hrudník, a vrhl na mě takový zvláštní pohled, který se za moment změnil v lehký úšklebek.

„Majo tohle rád vypráví, viď!“ kousl ho do ucha, až postižený vyjekl. „Pravda je taková, že já jsem prostě neodolatelný,“ dodal a začal se smát.

Chvíli jsem se hodně strojeně smál s nimi a pak jsem jen pozoroval jejich záda, která zmizela v davu lidí.

Radek mi věnoval poměrně výmluvný pohled se zvednutým obočím.

„Ehm,“ ošil jsem se. „Asi to není nutné víc řešit,“ usmál jsem se a cítil jsem, jak mi zrůžověly tváře. „Prostě blbost… mám žízeň,“ zkonstatoval jsem a zamířil k baru. Píchl jsem se na první volnou židli, která byla shodou okolností vedle jednoho zakřiknutého klučiny z naší partičky. Kývl jsem mu na pozdrav a za dvě minutky jsem měl už sklenici ginu s tonikem u pusy. Dvakrát jsem si důkladně loknul, než jsem se otočil do prostoru a rozhlédl se. Podvědomě jsem očekával, že Radek půjde se mnou, ale ten byl zjevně jiného názoru. Nikde jsem ho totiž neviděl. Ne na první dobrou, ale jak jsem se tak rozhlížel, moje oči narazily na Radkova společníka.

Zjevně šel za mnou, ale cestou ho někdo zastavil.

Díval jsem se na toho obrovského muže a přemýšlel jsem, kde jsem ho jen viděl.

Pamatoval jsem si ho, což koneckonců nebylo žádné překvapení. Takhle vysoký člověk vám prostě ulpí v paměti, i kdybyste nechtěli. Navíc nevypadal vůbec zle. Byl regulérně největší osobou, která v té době v hospodě byla, a možná nejvyšší osobou, kterou jsem kdy viděl na vlastní oči. Určitě měl víc než dva metry. Přes ramena musel mít neskutečnou šířku. Upřímně vypadal, že se musí u futer sklonit, a ještě se natočit na bok, aby jimi vůbec prošel. Do toho byl oblečený jednoduše, ale tak nějak tvrďácky. Měl černou košili zastrčenou do tmavých džínových kalhot, na nohách glády a přes rameno si dvěma prsty přidržoval koženou bundu – podle bílého vnitřku, který mým zkoumavým očím neunikl ve chvíli, kdy si ji přehazoval na druhé rameno, zateplenou beránkem.

„Kdo to je?“ šťouchl jsem loktem do Toma, který se vedle mě otočil od telefonu.

„Koho myslíš?“

„Toho obra, co mluví s Radkem…, já ho odněkud znám,“ přiznal jsem a zamračil se. Tvář mi byla povědomá, ale mozkové závity mi jely naprázdno. Jak sakra patří k Radkovi? Jsou to příbuzní? Sousedé? Nebo spolu někde chlastali?

„Eliáš,“ řekl jen Tom a zase se vrátil zpátky k pivu.

Eliáš. A jo. Jasně!

Tenhle kluk se s námi až tak často nestýkal. Kolovaly o něm různé fámy – tak různorodé, že těžko říct, co z toho byla pravda. Jedno jsem věděl určitě: nebyl to typ, se kterým byste chtěli přijít do křížku, protože… no, při jeho vzrůstu a stavbě byste asi skončili jako rozmáznutá žvýkačka na chodníku. Přesně tak by vás v klidu rozmáznul jen tou svojí obrovskou rukou a možná by se mu přitom ani sval nenapnul, jak jednoduché by to pro něj bylo.

Zároveň byl známý tím, že je drsný, ale prý i hodný. Někdo říkal, že je to cynický debil, a jiný zase, že je to vlastně strašně ohleduplný kluk, co prostě na věci kouká jinak.

„To je ten chytrý, ne?“ zeptal jsem se Toma, ačkoliv bylo očividné, že on se úplně bavit nechce a spíš by si rád jen tak seděl, popíjel své pivečko a lustroval telefon.

„Jo, tak… má asi doktorát z fyziky? Nevím. Je to fajn kluk, hodně svůj…, což mně osobně nevadí,“ mrkl na mě Tom.

Furt mi to ale nevycházelo. Znal jsem jeho obličej, znal jsem ty fámy i to, že má v hlavě krotitele atomů, ale za boha jsem si nemohl vybavit tu spojnici mezi ním a Radkem. Odstoupil jsem od baru a sledoval je. Měl pravdu. Prakticky jsem o něm nevěděl nic. Nebyl dosud důvod.

Radek vedle něj vypadal poloviční, ale mluvili spolu s takovou tou zvláštní samozřejmostí lidí, co už spolu něco prožili. Jenže co? Byli to kámoši z dětství, nebo co mi tu sakra uniká?

Neklid, který jsem v sobě pociťoval, mě přinutil jednat, a tak jsem se rozhodl, že není snazší věc než k nim prostě dojít a doufat, že neskončím rozmáznutý někde na podlaze v hospodě jen proto, že Eliášovi zrovna skočím do řeči. Vyrazil jsem tedy k nim líným krokem. Nechtěl jsem vypadat moc nadšeně. Radek mě zaznamenal a něco řekl Eliášovi. Oba se na mě podívali a já okamžitě začal přehodnocovat svůj nápad. Najednou mi přišlo lepší vrátit se zpátky na bar a popíjet gin s tonikem. Ovšem zas takový posránek jsem navenek být nemohl, takže jsem k nim způsobně došel a pozdravil Eliáše pokývnutím hlavy, protože mě v tu chvíli nic jiného nenapadlo.

„No, je tu dneska dost lidí, asi mě z nich bude bolet hlava,“ řekl jsem první blbost, co mě napadla.

Eliáš se uchechtl.

„To nebude z lidí, to je důsledek zvýšeného hluku a taky alkoholu v krvi,“ vysvětlil mi takovým hlubokým, majestátním hlasem. Z jeho hlasu mi přejela husí kůže po zádech, ale došlo mi jedno – už jsem s ním mluvil, není to poprvé.

Zůstal jsem na něj překvapeně civět. Prosím? Zas kolik jsem toho zatím nevypil!

„Vole,“ otituloval ho Radek a zasmál se.

Byl jsem rád, že nějak zareagoval, protože já nevěděl vůbec, co na to říct. Respektive kdyby to byl někdo jiný, ne tak velký a možná někdo, koho víc znám, asi bych odpověď měl, ale takhle? Ne, opravdu jsem hodlal zůstat celý.

„Tak sorry, ale to je pravda,“ pokrčil Eliáš rameny. „Hele, asi jsme si řekli, co jsme potřebovali, takže já se zase vzdálím. Mám totiž ještě něco, co potřebuju vyřídit. Čeká mě dlouhá cesta. Takže se zas spojíme. Čus,“ kývl na Radka a pak i na mě a odebral se k odchodu.

Pozoroval jsem ho se zaujetím a nejvíc mě pobavilo, že jsem měl pravdu – při odchodu se totiž fakt musel ohnout. Těmhle dlouhánům to opravdu nezávidím.

„Ehm, tohle je teda kdo? Myslím ve vztahu k tobě?“ neotálel jsem se svou zvědavostí.

Radek se usmál.

„No, dejme tomu, že jeho rodina je taky taková nic moc, a to nás tak nějak svedlo dohromady. Společné téma, chápeš. Ačkoliv jeho rodina ho nevydědila a ve finále jim vlastně nevadí, že je gay, tam je to zas o něčem jiném… to je jedno. Nicméně známe se už dlouho… hodně dlouho. Eliáš mi dost pomohl. Když jsem neměl nikoho a on mě v podstatě neznal, tak mě u sebe nechal bydlet. Byl jsem na tom bídně, když jsem odešel od rodičů. Neměl jsem nic. Najednou jsem byl naprosto bez peněz. Nebýt Eliáše, tak ani nevím, jak bych býval dopadl. De facto bych řekl, že on je moje ‚spřízněná duše‘. Nevím, něco jako House a Wilson,“ začal se smát. „Trochu si ťukáš na čelo, proč se my dva bavíme, ale přitom jo… bavíme,“ pokrčil rameny.

„Spal jsi s ním?“ zajímal jsem se a upřímně jsem si rovnou chtěl po své otázce i nafackovat.

Radek na mě zůstal koukat, jako kdybych mu řekl, že osmý div světa se nachází zakopaný přímo pod hospodou.

„S Eliášem?“ ujistil se šokovaně.

„No… tak chlap je to… pěkný,“ pokrčil jsem rameny.

„Eh, a že třeba není teplej, tě nenapadlo?“ zasmál se.

Ne. To mě samozřejmě nenapadlo.

„Ehm… ne,“ přiznal jsem a sklopil jsem zrak na svou sklenku z půlky plnou.

„No, máš štěstí, protože dejme tomu, že je. Ale tím pádem asi takhle… je to asi nejhezčí chlap, co jsem kdy za svůj život potkal,“ řekl mi upřímně. „Je jinej, je unikátní, krásnej svým způsobem. Ne jako Jony, není to model, je to…“

„Takovej polobůh,“ uchechtl jsem se při vzpomínce na jeho vzrůst a majestátnost.

„Jo, prostě… je moc pěknej,“ změřil si mě zkoumavě. „Ale nespal. On… mě nechtěl,“ dodal a zasmál se.

„Takže další neopětovaná láska?“ zajímal jsem se s hořkostí v hlase.

„Kdepak, to nebyla láska. To byl prachsprostý chtíč. Neskutečný. Snažil jsem se až běda, ale ten syčák nepovolil a nikdy, nikdy jsem s ním nic neměl. Jenže víš co? Dneska už bych doopravdy nechtěl. Dnes by mě to ani nenapadlo,“ pokrčil rameny. „Nevím, co mě tahle upřímnost bude stát, ale jo, je to pravda. První dva měsíce, co jsem ho poznával a co jsem s ním byl, jsem ho chtěl, a to hodně. Jenomže on není blbej a věděl, že jsem jen potřeboval zapomenout na Jonyho a na svůj podělanej život, a nechtěl se do toho zamotat. Navíc on na karmu nevěří,“ pokrčil rameny.

„Nevěří na karmu?“ podivil jsem se zcela upřímně.

„Ne, věří tomu, že všechno, co se ti v životě děje, je čistě a jednoduše jen a jen tvoje vina. Že pokud máš život posranej, tak sis ho posral sám…,“ usmál se. „Víš, ono na tom něco bude. Karma ale koneckonců zní líp.“

„A on je teda jako Dr. House taky takovej… chytrej blb?“ pokusil jsem se dnes již podruhé zlehčit atmosféru.

„Ne, není takovej,“ zasmál se. „Ale chvílema… ti tak může připadat. Dost často lidem říká nehezký věci, ale nemyslí to zle. Ve finále ti tím jakoby chce pomoct, ale víš jak, ne každej to vezme. Navíc taky tvrdí, že všichni lžou… A je šikovnej. Pokud máš s něčím problém, on je dost často jedinej, co to vyřeší, a baví ho to. Baví ho řešit problémy – jakože nemyslím tím vztahový, ale prostě chápeš, něco ti nefunguje nebo nejde, tak mu zavolej a on se to bude snažit dát dohromady… Ale dost o něm, třeba ho někdy poznáš. Jeho totiž fakt musíš poznat…, ale to máš jedno,“ mávnul nad tím rukou. „Tak co? Sedneme na bar a dáme si drink?“ kývnul směrem k pípě.

Souhlasně jsem přikývnul a vyrazili jsme.

A byla to prdel. Tím myslím, že ten večer se vyvinul úplně jinak, než jsem předpokládal. S Radkem jsme si dali pivko, jedno, než se přiřítil černovlásek, který po něm okatě jel. A já tak dobrou půlhodinu koukal… na Radkův zadek, protože měl krásné upnuté džíny a jo, prdel má prostě na chlapa fakt pěknou. Pak se přesunul vedle mě, takže jsem se otočil tak, že jsem měl barový pult za zády. Po levici byl ten ochechula a po pravici mého srdce šampión.

Nakláněl se přese mě k němu a povídali si o všem možným, přičemž nic z toho mě echt nezajímalo a já mezi nimi seděl jak slepej a hluchej soused, co ho pozvali na vánoční večeři, aby nebyl na Štědrý den sám.

A pak na mě občas Radek koukal. Vlastně nekoukal, ale zíral.

Nereagoval jsem. Protože jsem byl myšlenkami u něj doma a píchal jsem ho tak jako nikdy, a to za to, že tady přede mnou flirtoval s tím volem. Já prostě tak žárlil, až mi to samotnému příjemné nebylo.

Když se černovlásek odebral na toaletu, tak se na mě Radek dlouze zadíval. Jeho tvář byla typicky bezvýrazná, takže jsem absolutně netušil, co mám čekat.

„Žárlíš?“ zeptal se.

Jo, ale tohle jsem čekat mohl.

„Jo, žárlím,“ řekl jsem upřímně. „Natřásáš se tu před ním…, že nemůžu z hlavy dostat myšlenku, jak ti na tu tvou prdelku naplácám, protože tohle se teda nedělá. Ve finále bych to dneska mohl zabalit a jít do prdele. Prvně se dozvím, že Eliáš je nejhezčí chlap, kterýho znáš, a pak si to sem přižene tohle…,“ pohodil jsem rukou na vedlejší prázdnou židli, „a ty se tu natřásáš jako páv,“ dokončil jsem svůj výlev emocí a už jsem se vůbec, ale vůbec nesnažil maskovat svoje pocity.

Jeho poker face povolil a on se začal smát. A já byl milerád, že ho to pobavilo a nenaštvalo.

„Je zvláštní…, že stačí tak málo a všechno, co tě dělalo Rendym, je najednou fuč.“

Pokrčil jsem rameny.

„No, někdo mi řekl, že se nemám bát. Tak jsem si řekl ok, šup s kůží na trh. Když už to má bolet, tak ať to stojí za to.“

„Takže už víš, co chceš?“ mrknul na mě a napil se.

„Ne, v tom ještě nemám pořád jasno,“ zavrtěl jsem hlavou a Radek se na to konto jen ušklíbl a pokrčil rameny. Co taky říct, že. Tohle totiž bylo čistě jen na mně.

Byl to zvláštní pocit. Když místo ptáka najednou necháte rozhodovat srdce, je to prostě úplně jiný. Nabírá to celé nový rozměr. Já jsem se roky snažil tyto věci oddělovat. Postupně se mi to povedlo – byl jsem král jednorázovek a nezávaznosti, a teď? Jeden chlap. Jeden. A všechno bylo prostě v úplném loji. Roky budovaná sebekázeň a emoční barikáda prostě vzaly za své. Něco jsem přitom ztratil. A to něco mi prostě momentálně chybělo. Protože když roky jedete v jednom stereotypním vzorci chování, máte něco naučeno a najednou je po vás vyžadováno, abyste udělali změnu, tak vy… nevíte jakou.

„Nemusíš na něj žárlit, ale baví mě to pozorovat. Je to totiž děsně sexy. A jestli pak dostanu na zadek? Klidně. Klidně mě svaž, udělej mi, co chceš,“ řekl a povážlivě blízko se ke mně přitom naklonil. Ovíval mě ten jeho dech, který sice nebyl tak sexy, protože táhnul po alkoholu a tentokrát to nebyl mentol, nicméně i tak mi to stačilo na to, abych cítil mravence po celých zádech.

„No a Eliáš? Jo, je hezkej, je to nejhezčí chlap, kterýho znám. Taková socha v muzeu. Jenomže… ty jsi nejvíc sexy chlap, kterýho jsem kdy potkal. Tebe… tebe vnímám úplně jinak. Nevím, jak to vysvětlit. Když je někdo hezkej, je to fajn, ale ten druhej… ty… máš v sobě to něco, co mě dostane do kolen… Tebe vnímám celou svou bytostí,“ poslední slova už říkal skoro se rty přilepenými na mých.

Pomalu jsem si začínal myslet, že už mě nemůže nic šokovat. Ale tenhle chlap – nešlo o to, co řekl, ale jak to řekl. Jeho hlas byl nasycený vzrušením a… něčím dalším, co jsem nebyl schopen anebo spíš nechtěl identifikovat. Byl sexy a zároveň mě znova donutil pocítit ten za poslední dny dobře známý závan strachu. Bohužel jsem pro ten den měl toho všeho dost a vážně jsem si víc, než kdy dřív uvědomoval, že prostě musím prvně sám ze sebe udělat vyrovnanou osobu, než budu pokračovat v čemkoliv dál, a ty tři dny, které jsem měl mít, mi v tom měly pomoci.

Brouzdal jsem pohledem mezi jeho rty a očima a cítil chorobnou touhu tu mezeru mezi námi zrušit. A možná bych ji i zrušil, kdyby se Radek koutkem úst neusmál, nenarovnal a neloknul si ze své sklenky.

Kouzlo okamžiku bylo fuč.

Černovlásek se vrátil a opět se píchnul vedle mě. Odložil jsem dopitý půllitr za sebe na bar a založil si ruce na prsou. Pozoroval jsem ho, zatímco mlel pantem, a přemýšlel nad tím, jak rád bych ho vykopnul ven na ulici a nakopal mu prdel. Věřím, že bych si užil každou minutu.

Když v jejich rozhovoru nastala krátká pauza, využil jsem jí. Snažil jsem se mluvit klidně, opatrně a neosobně.

„Já půjdu, zítra mě čeká práce, budu teď tři dny pryč, musím něco zařídit. Znovu změřit a zapsat. Každopádně vám, pánové, přeji pěkný zbytek večera,“ popřál jsem jim a nasadil i strojený úsměv.

Věděl jsem, že Radka tohle dost překvapilo, protože jsem periferně zaznamenal jeho povytažené obočí. Každopádně jsem nechtěl nic vysvětlovat, protože nebylo prostě co. Ještě jsme nic oficiálně neřekli ani jeden. Spousta keců kolem sice proběhla, ale nic jsme nebyli. Pořád jsme byli jen ti dva, co spolu podruhé spali.

Neměl jsem důvod mu to oznamovat dopředu a vlastně pořádně nebyla ani příležitost. A zcela upřímně jsem to nejspíš neřekl schválně.

Černovlásek se na mě zářivě usmál, zjevně nadšen z toho, že zůstane s Radkem sám.

„Tak ahoj, ať ti to dobře dopadne.“

Zvedl jsem se a zamířil na druhý konec baru, abych zaplatil svou útratu.

Podvědomě jsem očekával, že mě možná Radek bude následovat, ale nestalo se tak. Když jsem se otáčel ke dveřím, už seděl na mojí židli a vášnivě si s černovláskem povídal. Ani se za mnou neotočil.

Jo. Možná jsem ho naštval. Možná čekal třetí noc.

Ale to bylo ve finále jedno. Předpokládám, že pokud říkal pravdu, tak bude mít zájem i za ty tři dny.

Ráno jsem hodil batoh na zadní sedadlo auta, veškeré další své propriety do kufru a vyrazil jsem.

Potřeboval jsem ze sebe dostat toho „nového Rendyho“, co řeší pocity a žárlí na kluky u baru. Srovnat si to v hlavě bylo asi to nejlepší, co jsem pro sebe i pro Radka mohl udělat. Koneckonců už jsem jednou říkal, že karma je mrcha. Bylo by ode mě krajně nebezpečné si s ní dál zahrávat. Navíc jsem si byl vědom toho, že s Radkem nechci dál zametat.

Zatímco jsem si v klidu jel po dálnici, stačil jsem vymyslet pouze to, že by místo dvou pruhů měli stavět tři nebo čtyři, protože mě vždycky děsně naštve, když se jeden kamion, co jede 90, rozhodne předjíždět druhý kamion, co jede 87. Půlce řidičů bych sebral papíry, protože absolutně nevědí, jak funguje blinkr, a že rozjetému vozidlu snad dávám přednost, a ne že mu to tam šoupnu, když jedu o 30 km/h menší rychlostí. Zkrátka jsem zjistil, že za volantem neumím přemýšlet nad ničím jiným než nad debilitou druhých.

Jakmile jsem dojel na své místo činu, rovnou jsem začal pracovat. Měřil jsem. Bavil se s lidmi a usmíval jsem se na ně, protože to já od nich něco chtěl. Po úspěšném načtení nových dat jsem seděl v kavárně u počítače a zapisoval, pak u starosty v kanceláři jsem přepisoval a překresloval a pokračoval jsem dál i na svém pokoji. Z nějakýho mně neznámýho důvodu se mi podařilo celou tu věc dokončit během jednoho dne. Skoro.

Odjet jsem nemohl, protože další den jsem měl schůzi se starostou a pár předsedy. Notebook jsem zaklapl někdy v deset večer s pocitem dobře vykonané práce.

Na pokoji jsem však sedět nechtěl a rozhodl jsem se vyrazit ven a provětrat si hlavu. Koneckonců krom práce bylo i tohle mým cílem. Srovnat si to v palici. Konečně se rozhodnout. Bylo to vždycky tak těžký? Proč to vlastně začalo být těžký?

Vyrazil jsem do chladné noci s rukama v kapsách bez cíle. Šel jsem po chodníku neznámo kam, hlavu plnou myšlenek. Bylo to už dlouho. Děsně dávno, co jsem naposledy dal někomu všechno. Ponořit se do vlastní hlavy stojí někdy za všechny prachy. Nechcete to. Jenže musíte, a i já jsem věděl, že mě to prostě čekalo. Dřív nebo později. Od té doby, co mě moje tehdy nejmilovanější osoba zničila, jsem ztratil schopnost někomu svěřit své srdce. Nechtěl jsem to, protože mi to přišlo, jako když někomu dávám do ruky zbraň, a já jsem už nehodlal znova vykrvácet.

Zatímco jsem šel po chodníku ve tmě podél řeky, nechal jsem všechno v mojí hlavě proudit.

Sebeobrana. Učil jsem se karate mnoho let. Kvůli sebeobraně. Dneska můžu s klidem říct, že kdybych se vrátil v čase, zvolím jinej sport.

Sebeobrana je ale důležitá. Já ji maskoval za povrchnost. Všechny ty jednorázové zážitky, divoké večery a povrchní vztahy nikdy nebyly o chtíči, tak jako spíš o bezpečí. Že to nedává smysl?

Ale jo. Dokud k nikomu nic necítíte, tak vám nikdo nemůže ublížit.

Moje ex byla jediná, komu jsem se kdy otevřel bez výhrad a bez brnění. Poprvé. Byl jsem naivní a mladý a potom jsem toho hloupého blbečka v sobě chtěl zničit. Zničil jsem ho dokonale.

Tehdy jsem miloval bez hranic a s plnou důvěrou. Teď už jsem ale věděl, že téhle lásky nejsem schopen.

Na druhou stranu jsem také věděl, že ji po mně nikdy Radek ani nechtěl.

Zastavil jsem se uprostřed cesty, protože jsem si to najednou celý uvědomil.

První láska je čistá téměř vždycky. Dáte do toho všechno. Celých sto procent sebe. S každým dalším vztahem ale už máte štít. Do hry s láskou vstupujete pokaždý s tím, že už nikdy nedáte sto procent. Každej dospělej přece ví, že pohlcující láska s věčným slibem je spíše věc románových knih než reality. S každým dalším člověkem, který do vašeho života vstoupí, mu dáte o něco míň. Je to prostě čistá matematika zranění. Začínáte na stovce a postupně klesáte. To stejný máte se vším. Naučíte se třeba bruslit. Bruslíte bez chráničů a jste králi světa, dokud nepřijde první bác. Poté obvykle už přemýšlíte jinak, už víte, jak ta držka bolí, a že možná aspoň tu helmu a kolena by bylo záhodno mít v něčem schované. Zkrátka je to přirozený instinkt bránit se před bolestí.

Jenomže… Radek po mně nikdy nechtěl celých sto procent a ani on mi je určitě nemůže a nechce dát. Nechtěl celou mou duši. Nechtěl slib na věčnost.

Radek po mně chtěl teď.

Přišlo mi to jako úder zvonu, když mi to celý doteklo. Nemusím přece dávat všechno, aby to mělo smysl. Můžu si udržet kousek sebe a vlastně tím nikoho o nic neochudím. Nemusím se pak bát, protože když na to přijde, pořád mi část mě zbyde.

Musel jsem se sám nad sebou zasmát. V tu chvíli jsem hrozně zatoužil být zpátky doma. Zajel bych do Andromedy, zazvonil na Radka a řekl mu, že to s ním chci zkusit. Do háje s jednou nocí.

Bohužel to nešlo. Navzdory tomu mě moje zjištění naplnilo strašnou radostí.

Pokračoval jsem vesele v cestě dál, až jsem došel k nějakému klubu v zastrčený uličce. Vzhledem k tomu, že jsem měl děsnou chuť své uvědomění zapít, zalezl jsem dovnitř. Basy duněly tak silně, že se třásly i skleničky na stolech. Přesně to prostředí, kde jsem dřív býval ve svém živlu.

Probil jsem se k baru a objednal si pití. Whiskey bez ledu. Vedle mě se protáhnul nějaký typ – ani jsem mu nevěnoval pozornost, sledoval jsem světla na parketu. Když jsem se otočil k baru a loknul si ze sklenice, chutnalo to trochu slaně a nahořkle, ale přikládal jsem to lacinému alkoholu nebo blbě umyté sklenici.

Během deseti minut se ale začalo dít něco strašně divného.

Nejdřív mi projelo tělem obrovské horko. Ne to teplo, které vám projede krkem a celým tělem, když si dáte panáka slivovice, ale spalující žár od břicha až dolů. Srdce mi začalo bušit jako o život. Měl jsem pocit, že se mi chce omdlít. Před očima se mi začaly rozostřovat barvy a kůže na mém těle mi najednou začala připadat strašně citlivá. Jakýkoliv dotek látky mého vlastního trička na mých prsou mě doslova pálil a vzrušoval zároveň. Po chvíli se přidalo motání hlavy, jako kdybych vypil tak půl lahve tvrdého alkoholu a nejen jeden lok.

Po další chvíli jsem dostal šílenou, nekontrolovatelnou potřebu se někoho dotýkat, někoho na sebe natlačit. Rozhlédl jsem se a viděl jsem sice stále dost rozostřeně, ale i tak jsem zaregistroval toho muže, co si vedle mě našel místo, a došlo mi, že mě pozoruje a že to vlastně vůbec není dobrý – to, jak na mě kouká.

Ten kluk vedle mě totiž moc dobře věděl, co se ve mně odehrává. Položil mi ruku na bok a já jsem nebyl schopný ho odstrčit – naopak, moje tělo reagovalo úplně mimo moji vůli. Pásl po mně očima a táhl mě směrem k zadnímu východu. Kdyby se mě zeptal, jak vypadá, nebyl bych schopný mu to popsat.

Něco uvnitř mě křičelo, že bych neměl pokračovat. Měl bych ho odstrčit a vyrazit na svoje ubytování. Nebyl jsem v dobrém stavu a pravděpodobně on byl ten, kdo za to mohl.

Zmateně jsem lapal po dechu, nohama jsem pletl a vnímání reality se mi smrsklo na útržky.

Uvědomil jsem si, že už jsem venku. Zase v té zastrčené uličce. Zjevně to ani nebyl hlavní vchod. Kluk se na mě natiskl a já nebyl schopen udělat nic. Nechal jsem se přirazit ke zdi jako figurka. Vnímal jsem jeho smrdutý dech. Strašně moc se mi to celé příčilo, ale zároveň se mi to děsně líbilo. To, jak se na mě mačkal a jak mi rukama zajel na zadek.

A pak se to stalo.

Ruce toho chlapa najednou odletěly z mého zadku. Doslova jsem viděl, jak ode mě byl neznámou silou odtažen a ozvalo se bolestné vyjeknutí, jak ten neznámý týpek dopadl zadkem na tvrdou zem.

Někdo ho chytil pod krkem a bez námahy ho zvedl ze sedu o pár čísel výš.

Viděl jsem rozmazaně, snažil jsem se zaostřit na ta obrovská záda v kožené bundě.

„Vypadni. Než ti přerazím páteř,“ ozval se hluboký, ledově klidný hlas. Hlas, co zněl jako zvon v prázdném kostele. Hlas, který jsem znal.

Ten majestátní silný zvuk mě na pár vteřin probral z letargie.

Eliáš.

Ten cizí chlap se ani nepokusil o odpor. Zamával všemi končetinami jako loutka. Podíval se na tu dvoumetrovou hradbu svalů pod sebou, zbledl a snažil se promluvit, ale zjevně mu ruka svírající jeho krk bránila, a tak pouze chroptěl. Eliáš ho kupodivu klidně položil zpět na zem. Neviděl jsem jeho výraz, ale vzhledem k tomu, že muž se okamžitě rozeběhl zpět ke dveřím, za kterými zmizel, musel Eliáš vypadat minimálně jako sériový vrah. Věřil jsem tomu, že kdybych mu viděl do tváře a byl toho schopný, utíkal bych také.

O sekundu později se moje domněnky potvrdily. Eliáš se na mě otočil a já byl zcela plně schopen na něj zaostřit. Jenomže nohy mě neposlouchaly a úprk tak nepřipadal v úvahu.

Vnímal jsem až moc silně jeho pohled. Bál jsem se jako nikdy a zároveň jsem cítil, že chci… sex. Strašně chci sex a je mi jedno s kým.

Eliáš si mě změřil očima od hlavy až po paty a vsadil bych botu, že by mě tam nejraději nechal napospas osudu. Dokonce to i chvíli vypadalo, že vyrazí pryč, ale když se mi podlomila kolena, pohotově přiskočil a zachytil mě. A pak si mě lehce přehodil přes rameno, jako by měl v rukách pytel mouky.

„Co… co tu děláš? Já se tě bojím a taky bych tě chtěl,“ blábolil jsem. Kůže mě brněla, vnitřně jsem hořel a rukama jsem se ho snažil chytit za krk, za ramena, cokoliv. Navíc jsem dostával pocit, že jestli budu takhle viset hlavou dolů dlouho, tak mu tu krásnou koženou bundu hodím šavli.

„Náhoda. Sakra velká náhoda. Mám tu kousek z Airbnb pronajatý byt a měl jsem tu nějaký dostaveníčko, který jsem ale odpískal, když jsem si tě všimnul,“ vysvětloval, zatímco mě nesl do neznáma. „Respektive když jsem si všimnul, že ti někdo hodil něco do pití. Při tvých zkušenostech bych čekal, že v takovým pajzlu si budeš pití hlídat líp. Jak jsi zamilovanej, tak jsi asi zblbnul. Srovnej se.“

Nesrovnal jsem se, ani když mě položil na zadní sedačku svého auta. Cesta k němu na pokoj mi přišla jako věčnost. Měl jsem chuť na všechno možný, pálila mě každá část mého těla, měl jsem erekci jako hovado a do toho všeho pocit, že jestli přijde ještě další zatáčka, tak mu hodím obsah svého žaludku na hlavu.

Na pokoji to bylo peklo. Látka v mém těle vrcholila. Eliáš mě dotáhl do obýváku a hodil na sedačku. Já jsem ale byl úplně mimo sebe. Ta droga ze mě udělala zvíře – chtěl jsem ten tlak v těle ze sebe dostat. Můj pták volal po uspokojení, tělo jsem měl jako v ohni.

Jakmile se ke mně sklopil, aby mi sundal boty, vystřelil jsem po něm. Chytil jsem ho za košili, dotáhl si ho k sobě a pokusil se ho políbit. Třásl jsem se, dech jsem měl horký a mlelo to se mnou tak, že jsem na něj prakticky obkročmo skočil.

„Eliáši…, do prkna…, udělej něco… cokoliv…,“ prosil jsem ho bez obalu, rukama jsem mu zajížděl pod košili a hltal očima tu jeho obří náruč.

Eliáš se ale ani nehnul. Jeho tělo bylo jako ze železa. Místo toho, aby využil situace, mi obě zápěstí chytil do jedné ruky – lehce, ale tak pevně, že jsem se nemohl ani pohnout. Šel se mnou přes místnost až do další, kde mě hodil na postel, a než jsem stačil po něm zase vystřelit, přišpendlil mě k posteli.

„Rendy. Uklidni se,“ řekl hlubokým, nezúčastněným hlasem. Ruce mi držel za hlavou a kolenem mi tlačil do koulí – pud sebezáchovy mě donutil se nehýbat víc, než bylo nutné. Koukal jsem do těch očí a přemýšlel nad tím, jestli černý oči existujou, anebo jsem tak mimo, že si tu barvu jen představuju. „Jsi sjetý. Nejsi to ty. A já nejsem ten, koho v téhle posteli doopravdy chceš.“

„Zmlkni…, je mi to jedno…,“ vrčel jsem a nebýt toho kolena mezi mýma nohama, snažil bych se víc. Takhle jsem i v tom opojení věděl, že kdyby vyvinul větší tlak, bude to sakra bolet.

„Mně to jedno není. A Radkovi by to jedno nebylo taky,“ dodal suše. Pak mě pustil, a než jsem se stačil rozkoukat a využít své nově nabyté volnosti, tak mě nekompromisně zabalil do peřiny jako bonbón do obalu, jen ty utáhnuté konce chyběly. Účel to ale splnilo. Nemohl jsem se hýbat. Dal mi vypít snad litr vody – či spíš ho do mě nalil – a sedl si do křesla naproti posteli s knížkou v ruce. Pozoroval mě, dokud mě ta chemická horkost a moje pokusy dostat se z té peřiny (samozřejmě s plnou hubou sprostých řečí) a únava neudolaly a já nepřepadl do hlubokého, těžkého spánku.

Probudil jsem se s pocitem, že mi po hlavě přejel parní válec. Ústa vysušená na troud, jazyk přilepený k patru a v hrdle odpornou chemicko-kovovou pachuť. Tělo těžké, ale ta šílená touha a horkost byly pryč. Každý nádech mě bolel. Zděšeně jsem se pokusil pohnout rukou, ale tělo odmítlo poslouchat. Trvalo mi dobré tři vteřiny, než mi došlo, že jsem neschopný pohybu proto, že jsem stále zamotaný do té obrovské peřiny. Pot ze mě lil v potocích.

Nejspíš jsem se celou noc potil jako prase. To je skoro na nákup nové přikrývky.

Místností se linula vůně kávy. Můj žaludek se při tom pachu málem obrátil naruby. Koukal jsem po zcela neznámém prostředí a zmítal se v té hnusné dojezdové úzkosti. V takové té paranoidní mlze, kdy přesně nevíte, co se stalo, ale vaše podvědomí vám řve do uší, že se stalo něco hodně špatného.

Snažil jsem se zaostřit. Rozpomenout. Ale místnost byla cizí.

Eliáš seděl naproti v křesle. Šedé triko mu praskalo na ramenech a v klidu si listoval v nějakém odborném časopise. Pohled na tu jeho masivní hradbu svalů mi okamžitě přihrál záblesky ze včerejška — jak mě drží pod krkem na posteli, to jeho koleno nebezpečně blízko mých koulí, moje vlastní ruka, co se mu sápala pod košili…

Spláchla mě vlna čirého studu. Bože, co jsem to vyváděl za kokotiny.

„Žiješ?“ zeptal se, aniž by odtrhl oči od stránky.

„Myslím…, že ne,“ vychrčel jsem ze suchého hrdla a pokusil se odkašlat. Znělo to, jako když třete smirkovým papírem o asfalt. „Nebo minimálně teď bych se nejraději propadl na druhou polokouli,“ dodal jsem drsně.

Odložil časopis, chvíli si mě měřil tím svým nečitelným, temným pohledem a pak se bez spěchu zvedl, aby mě vysvobodil z peřinové svěrací kazajky.

Jakmile ze mě deku sundal, místnost se se mnou otočila na kolotoči. Posadil jsem se, chytil se oběma rukama za spánky a musel na několik vteřin zavřít oči a zhluboka dýchat, abych se mu tam na místě nepoblil.

„Chceš mě ještě ojet nebo něco podobného?“ zajímal se věcně.

„Ne, bože, už nikdy,“ zamumlal jsem s obličejem v dlaních. „Panebože…, já jsem se na tebe včera vrhal, že jo?“ odvážil jsem se k němu zvednout pohled.

Eliáš se poprvé lehce uchechtl – byl to jen takový drobný, skoro neznatelný pohyb koutků.

„Dalo by se to tak nazvat. Byl jsi dost vytrvalý. Naštěstí pro tebe mám dostatečnou sebekontrolu a poměrně jasné zásady.“

Natáhl se na stolek a podal sklenici vody.

„Pij, vypij toho, kolik sneseš.“

Ruka se mi tak třásla, že jsem sklenici málem neudržel.

„Pokud ti nic nebude a nebudeš mít po vodě chuť hodit šavli, tak si pak můžeš dát tu kávu. A pak si vezmi tohle,“ hodil mi do klína dvě černé tablety plus jednu šumivou do té sklenice vody.

„Co to je?“ zachrčel jsem a podezřívavě si prohlížel dvě tmavé pilulky a šumivou tabletu, která na dně sklenice divoce bublala.

„Aktivní uhlí, tohle je líp vstřebatelný, a vysoká dávka hořčíku s draslíkem,“ odpověděl Eliáš. „Paralen ti nedám, nechci ti odrovnat játra. Tohle ti uklidní ten třes v rukách a do hodiny, teoreticky, postaví žaludek na nohy. Pij.“

„Co to bylo za svinstvo?“ zeptal jsem se a napil se.

„Pravděpodobně GHB s alkoholem. Klasická klubová past. Neznáš?“ podivil se. „Zjevně ne. Každopádně všimnul jsem si tě a i toho, že ten chlap vedle tebe tvé nepozornosti využil. Je to celkem ironie, protože nebýt toho, dneska bys byl nejspíš bez peněženky, bez auta a pravděpodobně s hodně špatnými vzpomínkami.“

Při těch slovech mi po zádech přeběhl mráz. Ta lehkost, s jakou jsem mohl přijít o všechno, mě na vteřinu úplně paralyzovala. Dojezdový strach smíchaný s uvědoměním, že mě tenhle člověk doslova vytáhl z pekla, ze mě na chvíli udělal úplnou hromádku neštěstí.

Věnoval jsem mu dlouhý pohled.

„Díky… že mě v tom nenechal, navzdory tomu, že se prakticky neznáme.“

Něco přece jen měli s Radkem společného. Svým způsobem. Oba byli nečitelní, ale zároveň, ať jsem na to koukal jakkoliv, Eliáš byl mnohem horší. Jestli Radek uměl poker face, tak v jeho podání to spíš byl ten poker, který hrajete s tou zakoupenou sadou a falešnýma prachama. V Eliášově podání jste měli pocit, že před sebou máte někoho, kdo vás i se dvěma dvojkama bez ničeho obere o všechno.

Civěl jsem na něj a v duchu mi problesklo všechno, co o něm Radek říkal. Eliáš vypadal fakt jako polobůh, byl chladný, analytický a prostě kdyby podle něj vytesali sochu a dali ji do řeckého chrámu, že je to třeba nějaký nově objevený bůh, tak by tomu asi každej uvěřil. Nicméně zachránil mi prdel a zachoval se naprosto rovně.

„Není zač,“ odpověděl, neboť nejspíš usoudil, že dokud něco neřekne, budu na něj zírat pořád.

„Ty jsi tu seděl celou noc?“ zajímal jsem se a přesunul svůj pohled na křeslo.

„Ne,“ zavrtěl razantně hlavou. „Čekal jsem tak půl hodiny po tom, co jsi usnul, a pak jsem si ustlal na gauči.“

„Ještě jednou díky,“ řekl jsem upřímně. „A.… promiň za ten včerejšek. Já normálně…“

„Vím, co jsi normálně zač,“ přerušil mě klidně. „Svým způsobem se známe. Radek mi taky něco říkal.“

Při zmínce Radkova jména jsem zpozorněl.

„Co ti říkal?“

Eliáš si založil ty své obří paže na prsou a zadíval se na mě s tím svým nečitelným výrazem. Vypadal jako démon. Tak bůh, nebo démon? Možná obojí? Jo. Protože ty oči, co na mě koukaly, byly fakt prostě černý.

„Že jsi sice blbec, co si hraje na nedobytného, ale že jsi jediný, kvůli komu po dlouhé době přestal myslet na své staré chyby a tu jeho ‚karmu‘,“ naznačil rukama uvozovky. „Zkrátka se asi rozhodl, že si buď znova posere sám život, anebo ne. Třeba vyhrál jackpot. Těžko říct, protože nevím, jestli ty jsi zrovna výhra. Tvoje návyky tomu totiž zdaleka neodpovídají. Nicméně nejsem tu od toho, abych tě soudil, protože na to nemám pravomoc ani patřičné vzdělání. Ať tak nebo tak, dej se do pořádku, vypij kávu a koukej se vrátit do Brna. Protože jestli mu ublížíš jen proto, že se bojíš vlastních pocitů, přijdu si pro tebe a osobně tě přerazím.“

Zářivě jsem se na něj usmál.

„Kdeže, svých pocitů už se dávno nebojím. Myslím, že můžeš v tomhle ohledu být klidný.“

Po dvou sklenkách vody a hodinové sprše jsem dostal suchý rohlík a černou kávu. S Eliášem jsem pak v podstatě nemluvil, protože mě ignoroval. Bylo zjevný, že jen čeká, až opustím jeho příbytek. Po černé kávě, kterou jsem nehodil do wc, jsem byl kupodivu zase schopný fungovat.

Hodil jsem do sebe ještě dvě sklenice čisté vody, což znamenalo, že jsem vypil přes litr vody během dvou hodin, podal si s tou jeho obří dlaní ruku a vyrazil dodělat to, kvůli čemu jsem sem původně vůbec jel.

Nebylo mi úplně na skákání, ale rozpohybování mé maličkosti celkem pomohlo. Hlavu jsem sice furt měl, jako kdyby mi s ní někdo mlátil o zeď, ale dalo se to zvládnout.

Starosta na mě čekal na úřadě s výrazem člověka, kterému právě hoří za patami domov. Kvůli tomu posranému chráněnému broukovi a přeložce silnice z toho byli všichni na prášky, ale měl jsem kliku – všechny podklady, měření i environmentální výjimky jsem měl připravené tak neprůstřelně, že jsme to smetli ze stolu během dvou hodin. Místo plánovaných tří dnů plných dohadování bylo hotovo. Starosta mi se sklapnutou čelistí podepsal předávák a já jsem v tu chvíli věděl, že mě tu už nic nedrží.

Vrátil jsem se na svůj pokoj a dal jsem si hodinového šlofíka, protože jsem nechtěl řídit v tom stavu, v jakém jsem se cítil. Byl jsem vyčerpaný, ale zároveň jsem věděl, že musím zpátky do Brna. Chtěl jsem. Hrozně moc.

Kolem páté hodiny jsem tedy vyrazil. Jen dva dny uběhly a změnilo se toho mraky. Aspoň pro mě. Bral jsem zatáčky o něco ostřeji než obvykle a v hlavě mi pořád dokola zněla Eliášova věta o tom, že se bojím vlastních pocitů.

Měl pravdu. Strašně jsem se bál, ale to bylo předtím. Tomu už odzvonilo. Možná ne nadobro. Protože tak to zkrátka nefunguje. Bylo to však znatelně lepší, protože už jsem věděl, co chci. Nebo spíš koho.

Bylo tu něco, čeho jsem se bál víc, a to toho, že o Radka přijdu jen kvůli své vlastní pošetilé hrdosti.

Do Brna jsem dorazil večer. Místo toho, abych jel domů hodit tašku do kouta a osprchovat se, moje auto tak nějak samospádem zamířilo k naší známé hospodě. Byla celkem vysoká pravděpodobnost, že tam v tuhle dobu někdo z party bude. A že tam možná bude i Radek. A já už nechtěl čekat ani minutu.

Když jsem otevřel dveře, okamžitě mě přivítal ten známý ruch, vůně piva, která mě donutila několikrát naprázdno polknout, protože na to jsem fakt chuť neměl, a tlumené basy. Projel jsem očima prostor a srdce mi vynechalo úder.

Seděli tam. Všichni u jednoho stolu. A u baru, přesně na tom samém místě jako před dvěma dny, seděl Radek. Měl na sobě obyčejné triko, v ruce držel půllitr, a když jsem došel blíž, zjistil jsem, že se tváří tím svým typickým nečitelným způsobem. Koukal před sebe, těžko říct, co se mu honilo hlavou.

Vyrazil jsem k němu. Žádné líné kroky, žádné přemýšlení nad tím, jak u toho vypadám a co si ostatní myslí, protože něco si myslet museli, neboť jsem zaslechl z dálky své jméno a volání.

Periferním pohledem jsem zaznamenal Tadeáše, který vypadal překvapeně – nejspíš protože jsem nešel prvně k nim a možná taky protože mě prostě znal a věděl, že se stalo něco velkého.

Šel jsem a ignoroval své kamarády, proplétal jsem se mezi lidmi. Když jsem se dostal na doslech, musel jsem se hluboce nadechnout, než jsem promluvil.

„Ahoj.“

Radek zavrtěl hlavou.

„Do háje, dneska fakt si s tebou povídat nebudu, za chvíli jdu domů…“

Zarazil jsem se nad tím jen na sekundu, a když se židle vedle něj uvolnila, okamžitě jsem toho využil.

Radek mě až v tu chvíli doopravdy zaznamenal. Obočí mu vyletělo nahoru a v očích mu bleskl čistý šok.

„Rendy? Ty už jsi zpátky? Vždyť jsi měl být pryč až do…“

Nedokončil to.

Přiklonil jsem se k němu a chytil ho jednou rukou za zátylek a před celou hospodou, před Tadeášem, Monikou a všemi lidmi, co tam byli, i barmanem, jsem ho políbil. Žádné letmé drcnutí rty, ale pořádný, horký a nekompromisní polibek, do kterého jsem vložil všechno to bloudění posledních dnů.

Zaslechl jsem, jak Tadeáš u stolu dramaticky vyprskl pivo a začal tlumeně jásat.

Blbec.

Když jsem se od něj konečně odtáhl, Radek na mě koukal s lehce pootevřenými ústy a ve tváři měl ruměnec, který jsem u něj v životě nevídal. Jeho nečitelná maska byla naprosto v čudu.

„Takže tohle je už asi vážný, co?“ zašeptal a v hlase mu přes to všechno jiskřilo pobavení.

„No, vypadá to tak,“ usmál jsem se a poprvé za hodně dlouhou dobu jsem cítil, že jsem přesně tam, kde mám být. Že tohle je prostě to, co jsem chtěl. „Když jsem byl pryč…, došlo mi, že bez tebe je to někde na druhém konci republiky fakt neskutečná nuda.“

Radek se potichu zasmál, zakroutil hlavou a chytil mě za ruku. Pevně, bez zaváhání a s prsty propletenými do mých.

V tu chvíli mi to bylo úplně jasné. Můj starý život krále jednorázovek, všechna ta pravidla a emoční barikády byly definitivně pryč. A poprvé v životě mi to ani trochu nevadilo.

„Takže co teď?“ zeptal jsem se.

„Inu, buď tu můžeme zůstat, anebo… co takhle sex na jednu noc?“ usmál se na mě laškovně.

„Jen na jednu?“ nadzvedl jsem tázavě obočí.

„Jen jednu,“ zopakoval potichu nebezpečně lákavým hlasem.

„Tak jo,“ řekl jsem.

Stejně je to vždycky jen jedna noc. Otázka je jenom, kolikrát ji zopakujeme.