• Elizabeth Cheese
Stylromantika
Datum publikace25. 3. 2020
Počet zobrazení483×
Hodnocení4.96
Počet komentářů3

Trvalo docela dlouho, než jsem úplně ochabl. Radek se po celou dobu nemínil hnout z mého klína. Tikot hodin rušily pouze naše zklidňující se dechy. Po chvíli se vydal kupředu, se zaklením odlepil hrudník od televizního stolku a velice opatrně se ke mně otočil. Zůstal klečet na kolenou. Mohutná nahá hruď se mu leskla potem. S tričkem, jehož přední část měl zaháknutou za hlavou, zatímco krátké rukávy se mu napínaly na bicepsech, by nejspíš v jiné chvíli vypadal vtipně, v ten moment ale ne.

Bylo ticho. Neřekli jsme ani slovo – já přišel o hlas. Radek možná taky.

Další minuty ticha a zírání. Koukali jsme si do očí. Každej v hlavě vlastní myšlenky.

Nevydržel jsem a přerušil kontakt jako první. Stáhl jsem si kondom, udělal na něm uzlík. Radek pohotově opět sáhl za sebe do poličky, ze které předtím vytasil kondom, neboť je zcela normální, že takové věci máte vedle DVDéček. Vytáhl balení papírových kapesníků a moudře mi dva podal. Do prvního jsem zabalil šprcku a do druhého otřel svůj penis.

Ve stejném tichu si ode mě dva kapesníky zase vzal a odložil je vedle válející se vázy. Nastala další oční hra, kdo s koho. Zírali jsme si do očí a já pomalu přemýšlel, že jo, prostě se seberu, posbírám své svršky a odejdu.

Radek byl tradičně myšlenkami někde jinde. Natáhl ruku, pohladil mě přes rameno až na šíji, za níž mě přitáhl k sobě, a když byly mé rty na dosah, políbil mě s takovou touhou, až jsem se rozhodl vzít veškeré případné námitky zpět.

Co na tom sejde už. Kruci.

Sundal si triko úplně a obtočil mi ruce kolem ramen, zajížděl mi jazykem hluboko do úst a já vnímal, že už začínám mít dole zase živo.

Prudkým škubnutím jsem ho položil, ještě jsem měl i dost rozumu, abych si vzpomněl, že nalevo nemůžu, protože tam ležela ta obří váza a kapesníky. Pak jsem se na něj převalil, roztáhl mu stehna a vtisknul se mezi ně, až můj zpola ztopořený úd narazil na Radkův.

Oba jsme hlasitě vydechli.

S novou touhou jsem začal pohybovat boky nahoru a dolů, tření našich penisů a vlhká kůže jen přiživovaly sexem nasáklý vzduch kolem. Zapřel jsem se dlaněmi podél jeho hlavy a sklonil se pro polibek. Moje kolena mi hlásila, že jestli takhle budu pokračovat, příští dva dny nikam nedojdu, ale zatím mi to pořád bylo jedno.

Bez varování mě drsná ruka odstrčila, dopadl jsem na záda vedle něj a jen heknul, vytřeštil jsem oči na Radka, který se už sunul po mojí hrudi dolů. Sem tam mě olízl jako nanuk a neomylně se probíjel níž a níž. A u všech čertů, byl rajc to vidět – a nejen to, tohle byl další splněný sen.

Zasténal jsem, když jeho ruce našly moji erekci, a jakmile uchopil ten tuhý sloup, škublo to se mnou jak elektrošok. Díval jsem se na něj, na to, jak si olízl rty, jak si napřímil můj penis a nechal žalud zaplout do svých úst, chvíli tak zůstal a věnoval mi pohled zpod přivřených víček.

Byl jsem napnutý jak prkno. Koukal do těch modrých očích a přál si jediné – aby pokračoval dál.

Hvězda nejspíš právě padala, mé přání bylo vyslyšeno. Vsál ho hluboko do pusy až ke kořeni. Neudržel jsem boky na místě, samy se vymrštily vzhůru a moje ruce zajely do jeho hustých vlasů, tlačil jsem mu hlavu ještě níž. Radek mi sjel rukama pod zadek a přidržoval si mě v pro něj přijatelné výšce. Začal pohybovat hlavou, šíje se mu napínala a ramena zatínala a zase uvolňovala, zatímco prováděl asi to nejlepší vykouření, jaký jsem kdy zažil.

Musel jsem se taky zapojit. Nezpomaloval jsem. Pumpoval jsem v krátkých pohybech pánví. Můj penis vnikal do jeho úst a já od toho nemohl odtrhnout oči.

Netrvalo dlouho a v přepočtu druhý orgasmus mě dostihl v plné parádě, dech se mi zadrhl v plicích, srdce se zběsile rozbušilo, znovu jsem celý zkoprněl.

„Já už budu!“ vyštěkl jsem. Nebylo v mé moci to zastavit. Stejně jako když skočíte ze střechy paneláku a někde v půlce vás napadne, že vlastně ne, že chcete žít… no už máte smůlu.

A jak jsem tak vrcholil, zatímco moje tělo se třáslo, sál mě dál a dál, a že to bylo něco, protože to vrcholení se ve mně valilo v neskutečný síle. Mravenčení se mi přelévalo celým tělem až do konečků prstů a já snad prvně v životě měl pocit, že tohle nepřestane. Tahal jsem ho chudáka za vlasy, hýždě stažené, zuby jsem si zatínal do rtu s takovou vervou, až jsem ucítil pachuť krve.

Radek polykal všechno, co ze mě vyšlo. Vycucl mě do poslední kapky.

A když to konečně přestalo, protože bohužel tohle vždycky skončí, úplně jsem ochabl, celý jsem dolehl zpátky na podlahu, hlava mi klesla dozadu a někde v mozku se objevila myšlenka, že tohle byl nejspíš nejlepší orgasmus mého života.

Musel jsem vypadat jak leklá ryba. Jak nějakej vorvaň, kterýho vyvrhli na pláž a zkus žít nasuchu, kytovče.

Vorvaň je vůbec kouzelný zvíře, v hlavě má sperma. Jo, fakt. Já byl tedy už spíš vorvaň bez mozku, protože ten jsem před chvílí vystříkal Radkovi do pusy.

„Dej mi minutku, já se teď nehnu,“ přiznal jsem. Cítil jsem neskutečný uvolnění, bolest v kolenou a taky lenost byť i jen mrknout.

Radek se narovnal do sedu a zabublal v něm smích. „No, vypadáš krapítek unaveně.“

„Chceš to oplatit?“ navrhl jsem.

„Seš si jistý, že chceš vzít můj penis do pusy? Neusneš přitom zas?“

„Proč bych ti to jinak nabízel?“ odvětil jsem a druhý rádoby vtipný otazník záměrně ignoroval. Nechtěl jsem se zabývat vlastními trapasy.

Pokrčil rameny. „Můžeš použít ruku,“ nadhodil.

Protočil jsem oči. „S rukama nehnu, ale pusu snad otevřít zvládnu. Jen nezaručuji, že to bude to nejlepší, cos kdy zažil, bo v podstatě… poprvý je prostě… víš jak, tak pojď sem,“ vzmohl jsem se a kývl bradou. Nějak nepřipadalo v úvahu, že bych se měl třeba posadit. Zahleděl jsem se do stropu a čekal, jak se rozhodne. Ne dlouho. Sekundu na to se objevila Radkova tvář v mém zorném poli. Oči se mu leskly touhou, široká ramena působila najednou mnohem větší a rozložitější. Tváře měl rudé a na rtech takový sexy úšklebek. Názorná ukázka řeckého boha touhy. Prd vím, jestli nějakej takovej fakt existuje, ale pokud ne, tak Radek by ho mohl zastoupit.

„Ty fakt nevypadáš jako někdo, kdo se hodlá hýbat,“ oznámil mi skutečnost, jíž jsem dávno věděl.

„Ne, ale pusu ještě otevřít zvládnu, vážně. Zkus to,“ odpověděl jsem a mrkl na něj.

Kývl, ale hodnou dobu se nic nedělo. Viděl jsem, jak mě pozoruje, jak nad něčím přemýšlí, ale nad čím přesně, to jsem neměl tušení. Myšlenky číst nedovedu.

„Tak co? Budu dneska mít to Calipo nebo ne?“ vyplázl jsem na něj jazyk.

Radek se na vteřinu zatvářil nechápavě. Rozevřel jsem tedy pusu dokořán a on pochopil. Kousl se do spodního rtu. „Calipo ale v mrazáku nemám.“

Obrátil jsem oči v sloup. „Myslím tvýho ptáka, šup, strč ho sem, dokud je ještě otevřeno.“

Radek se přesunul nad můj hrudník tak bleskově, až jsem se musel začít smát.

Pak šlo všechno rychle.

Posunul se výš, jeho kolena se opřela vedle mojí hlavy. Zadíval jsem se na jeho penis. Poprvé jsem měl něčí erekci tak blízko své hlavy. Tedy pokud opomenu tu událost, jíž si nejsem vědomý, takže technicky vzato šlo opravdu o novou zkušenost.

Rozhodl jsem si své poprvé pěkně užít. Čapl jsem ho jednou rukou pod stehnem pravý nohy a posunul mu ji víc dopředu, zatímco druhou zase dozadu. Musel se dlaní zapřít za mojí hlavou, ale poloha to byla ideální, stačilo, aby jen pohnul pánví níž, a měl jsem ho okamžitě v puse.

Jak mi tak vnikal mezi rty, cítil jsem pulzování jeho chlouby. Slaná chuť na jazyku a hebká kůže žaludu mi přišly spíš rajcovní než nechutné. Rostl ve mně pocit, že tohle zvládnu levou zadní.

Horší bylo, že Radkovo tělo se naklánělo dopředu stále víc, a já si byl moc dobře vědom toho, že pokud mi ho narve až na mandle, tak bude na scéně další blití. Přeci jen, neměl jsem v podstatě žádný předchozí zkušenosti s ničím, když nepočítám sem tam nějaký ty již zmíněný Calipa nebo banány, ale ty si obvykle nějak extra hluboko do krku nervu.

Chytl jsem ho pro jistotu za boky, a když mi začal ojíždět pusu, jen jsem ladil hloubku. Zkraje jsem pouze držel hubu dokořán, ale pak jsem přešel na stejný manévry jako předtím on a beze strachu ho začal pořádně sát. Koneckonců mně se to tak taky líbí.

„Kriste pane…,“ vydechl a začal nabírat rychlost. Moje ruce se přemístili z jeho boků na pevné hýždě, které jsem začal horlivě mačkat.

„Sakra, už budu,“ oznámil mi a pokusil se uhnout. Nedovolil jsem mu to. Když už, tak se vší parádou.

Proto jsem taky ochotně spolykal naprosto všechno, co do mě nakropil, zatímco Radek se zmítal v křečích.

Jakmile jsem spolkl poslední kapku, vyjel mi z pusy a zřítil se vedle mě na podlahu.

A tak jsme pár minut vypadali jak vyvrhnutí vorvani oba. Oba v hlavě úplný hovno. Ba ne, dodneška si pamatuji hodiny bižule, kdy nám učitelka cpala do hlavy, že vorvaňi mají v hlavě spermacet nikoliv sperma, prý neplést si to. No můžete hádat, co jsme pak psali za odpovědi v testech!

„Není to tak hrozný,“ zadrmolil jsem.

„Co myslíš?“ podivil se. „Náhodou seš dobrej,“ vysekl mi pochvalu, která samozřejmě krásně pohladila moje ego.

„Mluvil jsem o chuti.“

Otočil hlavu na stranu a podíval se na mě. „Není jo?“

Usmál jsem se. „Ne.“

Radek se ke mně natočil. Položil mi volnou ruku na břicho, posunul ji trochu víš a znovu zastavil, aby přejel přes moje břišní svaly. Hladil mě, pak ke mně přiblížil hlavu, jemný dotek rtů na tváři mě probudil.

Ucukl jsem a posadil se. Ukončil to.

„Už půjdu,“ oznámil jsem, a i když kolena byla fakt proti, vyšplhal jsem se do stoje. Nohy jsem měl nejisté a rozkolísané. Mozek pořád napůl v rauši.

„Dobře,“ přikývl, ale překvapený výraz se mu skrýt nepovedlo.

Zašel jsem si pro svoje oblečení, cestou sebral trenky. Ticho v místnosti by se dalo krájet. Přetrhl ho až zvuk zipu na mé kožence.

Radek seděl tou dobou na gauči. „Tak díky za návštěvu, bylo to su…“

„Super,“ skočil jsem mu do řeči.

„Jo…“

„Tak tedy… se někdy potkáme.“

„Jo.“

„No, tak já teda půjdu.“

„Jo.“

Tím skončila moje jedna noc. Nebo spíš jeden den.

Pak už jen zavírání dveří.

 

Když jsem dorazil domů, našel jsem Teda, jak si spokojeně sedí u mého kuchyňského stolu s mým herním notebookem a pivem, který na sto procent též bylo z mojí lednice.

Nic nového pod sluncem. Ted má sice svůj byt, ale ten můj miluje mnohem víc.

„Ahoj!“ pozdravil mě vesele. „Jdeš akorát včas, zrovna jsem dokončil quest.“

„Pecka,“ odfrkl jsem si. Odložil jsem koženku na věšák a ne zrovna rychle se přesunul k židli naproti němu. Moje kolena to fakt odnesla těžce.

Zaklapl počítač a civěl na moji div ne skomírající dosedající si maličkost. Cítil jsem se dost zmoženě. Přitom mi bylo jasný, že další den bude mnohem hůře.

„Ty vole… co se ti stalo? Tě někdo zmlátil?“

„Proč?“ nakrčil jsem nechápavě nos.

„Tak za prvý, jestli sis nevšiml, tak máš roztrhanou košili, za druhý pohybuješ se jak stoletej důchodce s artrózou… počkej, neříkej mi! Hochu! On píchal —“

Kdyby jen košili. Kalhoty na mě držely jen díky pásku.

„Ale ne, nepíchal!“ umlčel jsem ho zvednutím ruky. „Nikdo mě nepíchal, jen prostě tvrdá podlaha a ne zrovna nejlepší výběr polohy. Navíc chlap se k chlapovi nechová zrovna jako k růžičce,“ uchechtl jsem se při vzpomínce.

Ted se začal ošívat. Moc dobře jsem věděl, že má něco na srdci.

„No tak se zeptej,“ pobídl jsem ho.

„Jaký to bylo?“

„Myslíš sex?“

„Ne, jasně, že ne. Myslím, jak se má Radek, co dělá a víš jak, to povídání a všechno, co bylo předtím, sex mě vůbec nezajímá,“ pronesl s lehkou ironií. Mrkl na hodinky. „Byl jsi tam dost dlouho na tvoje poměry.“

„Jo? Stopovals mi to na vteřiny?“ bavil jsem se. „Bylo to super. Chceš detaily?“ zeptal jsem se potměšile.

Zvedl obě ruce v zamítavém gestu. „Ne, toho mě můžeš ušetřit. Ale jen tak na okraj, zkusil sis, no víš, i však víš ne?“ kulil na mě oči.

Ne, nechytal jsem se ani trochu. „Co?“

Protočil oči a společně s rukou zatnutou v pěst a jazykem, který mu na tváři rytmicky vytvářel bouli, mi naznačil, co tím víš ne myslí.

Rozesmál jsem se. „Jestli jsem ho vykouřil? Jo, taky, proč ne?“ bavil jsem se Tedovou červenou tváří.

„Ok, a?“

„A co? Tady chceš vědět detaily?“ zamrkal jsem laškovně.

„Ne, spíš jako…, hochu, já si neumím představit, že bych chlapovi vykouřil.“

„Já jo, není to zlý. Vlastně je to docela sexy,“ krčil jsem rameny a nevěděl co dál povídat. Bavit se o roštěnkách bylo přeci jen snašší. Míň trapný, minimálně pro Teda, který mi před očima pomalu začínal chytat barvu, jak kdybych na něj svítil půl dne UV lampou.

Nakonec se ale Tadeáš oklepal, ostatně jako vždycky, prvně jsme si zahráli pár her. Střídali jsme se v závodech, načež usoudil, že by přeci jen uvítal více detailů o tom, jak moje jedna noc/den probíhaly. Pověděl jsem mu hodně okleštěnou verzi. Nikdy jsem nebyl dvakrát sdílná osoba. Navíc jsem neviděl důvod, proč řešit tenhle zářez víc než jiný. Abych byl přesný, ani jsem z toho nechtěl dělat něco exkluzivního. Ano, sice poprvé s klukem ale i tak. O nic nešlo. Jen jeden den. Další kroužek. Další duše. Nic víc, nic míň.

Ted mě převezl, neb mi kroužek přinesl ještě ten den, což se historicky stalo asi poprvé.

„Večer jdeme všichni na kulečník, jdeš taky?“ zajímal se Ted, zatímco jsem se snažil najít kámen duší dřív, než bude upírem navěky. Nevěřil bych, kolik her se za dvě hodiny sezení stihne.

„Proč tě vždycky kousne upír? Nech se raději kousnout od vlkodlaka,“ zareagoval jsem vyhýbavě.

Nechtělo se mi potkat Radka hned v ten samý den, co jsme spolu měli sex. Po tom všem. Bůhví proč mi v hlavě pořád vyskakoval můj opileckej proslov o jeho dokonalosti. Jasně, cílem bylo mu pomoci a nějak ho vytrhnout z těch sebedestruktivních myšlenek. Ale i tak… proč jsem proboha mlel takový hovna?

„No protože mě vždycky nějakej kousne v té jeskyni,“ posteskne si. „A co teda? Jdeš taky? Sraz máme v sedm klasika u Boubele.“

Výhybka bohužel nevyšla. „Nejdu,“ zavrtím hlavou. „Nechci dneska. Včera jsem toho dost vypil a celkově bych radši ležel a pařil.“

„No fajn, tak já už půjdu, kdybys změnil názor, napiš, ok? A jestli mi najdeš ten kámen, tak tě zvu na pivo.“

Přikývl jsem a zůstal sedět u notebooku. Tadeáš cestu ven znal stejně dobře jako dovnitř.

Jenže jak se za ním zabouchly dveře, došla mi jedna věc.

Já nechal svůj telefon u Radka. Na tom konferenčním stolku.

Sakra.

 

„Já si na to asi nezvyknu,“ kroutila Monika hlavou a snad po sto padesátý mi projela prsty vlasy. „Proč taková změna?“

Pokrčil jsem rameny. „Nevím, spontánní nápad. Už jsem to měl beztak přerostlý.“

„Ale tobě to fakt slušelo. Sedí ti delší vlasy.“

„Takže teď už podle tebe nejsem hezkej?“ usmál jsem se na ni. „Vypadáš, že se ti furt líbím. Žereš mě očima,“ pronesl jsem samolibě.

„Sluší ti to,“ vysekl mi poklonu hlas, který bych poznal asi mezi tisíci. Šok mi projel tělem, div mě v mých skoro sedmadvaceti neskolil infarkt. „Tady máš telefon,“ stanul mi před pivem můj mobil jako hlavní chod.

Nakonec jsem samozřejmě na sraz šel, protože jaksi v dnešní době bez telefonu nelze fungovat. Doufal jsem, že Radek tu bude, a půl dne se připravoval na to, že zase budu muset k němu na byt nebo minimálně před vchod. Tímhle ale moje nenadálé strachy vyřešil.

Dokonce jsem si předtím skočil ke kadeřnici. Prostě jsem tak kráčel kolem a najednou mě napadlo, proč se nezeptat, jestli třeba nemají čas na rychlý sestřih. Měl jsem asi víc štěstí jak rozumu. Na druhou stranu jsem to už vážně potřeboval, věčně mi ofina padala přes oči do obličeje a děsně mě to štvalo.

„Díky,“ odvětil jsem a ani se nesnažil potlačit úlevu v hlase. Nevěděl jsem proč, ale opravdu jsem se bál toho, že znova budu muset vkročit do Andromedy.

„No jo, máš pravdu. Vypadá dobře,“ připomněla mi svoji přítomnost Monika a zvedla se, aby objala Radka.

Zůstal jsem způsobně sedět na židli, protože své kamarády objímám jen na Nový rok nebo na narozeniny. Bylo by divný, když bych tuhle rutinu přerušil.

„Ahoj! To je dost, že tě taky vidím po takové době,“ líbla ho na obě tváře.

Viděla ho naposled minulý týden…

Zespoda jsem na Radka zadíval a ustrnul. Na krku měl cucflek jak hovado. Když pootočil hlavu, všiml si, jak na něj koukám. Nevěděl jsem honem, co udělat. Uhnout očima mi přišlo hloupý, a tak jsem prostě jel pohledem dál přes pruhovanou černobílou košili, k rovným upnutým džínsům a černým teniskám.

„Jak se máš?“ zeptal se a posadil se vedle mě.

„Bolí mě kolena,“ postěžoval jsem si na tom správném hrobě. Věděl jsem, že tady najdu pochopení.

Začal se smát. „Mě celej člověk, kdybych si nevšiml, že jsi si u mě zapomněl telefon, ani sem nejdu.“

Přikývl jsem a spolknul další poděkování, jenž se mi hrnulo přes rty. Jedno určitě stačilo.

„Ty bláho, měl jsi žhavou noc?“ všimla si té nepřehlédnutelné červenofialové skvrny na Radkově krku i Monika. Tajně jsem doufal, že se k tomu nikdo nebude vyjadřovat. Mnohem raději bych se teď zabýval třeba protizákonným výlovem velryb či globálním oteplováním.

Radek na ni nechápavě koukal. „Co? Proč?“

Navrch on si ničeho evidentně nevšiml, což vysvětlovalo, proč si oblékl triko, které můj výtvor na jeho hrdle ještě podtrhovalo a vyloženě říkalo: podívej co mám nad límcem! Takovej obrovskej cucflek od Rendyho! Teda až na ten podpis, ten jsem naštěstí svými rty nevyčaroval.

Bůhví proč jsem začal cítit, jak mi je najednou větší teplo.

„No tak tohle…,“ sáhla si Monika na krk. „Jen tak nepřehlédneš. Nekoukáš se do zrcadla?“

„Nekoukám, však hned jakmile vstanu, vypadám, jak kdybych přišel ze salónu,“ odvětil s úsměvem, a jestli jsem předtím cítil jen teplo, tak po téhle jeho poznámce jsem věděl, že svým obličejem mohu konkurovat přezrálému rajčeti. Radek se na mě otočil a odhalil mi svůj krk. „Co tam mám?“

Byl jsem již podruhé v jeden den opravdu ve velkých rozpacích. „Cucflek,“ odkašlal jsem si a zadíval se na opačnou stranu místnosti. A naše milá, hodná a vždy připravená kamarádka se pohrabala ve své obrovské kabelce, kam by člověk při troše dobrý vůle schoval snad půlku svého bytu, a vytasila na Radka zrcátko.

Normálně bych řekl něco ve stylu: panebože, to tu vážně budeme řešit jeden cucflek? I když velkej jak kolo od traktoru. Jsme snad puberťáci?

Jenomže jsem na to prostě neměl koule. Nechtěl jsem na sebe vůbec poutat pozornost.

„No ty kráso,“ vydechl Radek. Periferním pohledem jsem viděl, jak mě propichuje očima. Když jsem se k němu pomalu obrátil, sjížděl mě napůl naštvaným a napůl pobaveným pohledem.

„Příště si asi dávej větší pozor,“ vypadla ze mě první debilovina, která se mi prohnala hlavou. Co jsem na to asi tak měl říct? Sorry? Jakože opravdu nebylo v mým zájmu, aby o našem úletu věděl ještě někdo jiný krom Tadeáše.

„Díky za radu,“ odfrkl si a vrátil zrcátko její majitelce, která se začala smát.

„Rendy za to přece nemůže,“ bavila se nic netušíc naše spolustolovnice.

Radek se narovnal v ramenou a úsměv se mu roztáhl od ucha k uchu. Moje srdce na chvíli vypadlo z rytmu, když jsem čekal, co z toho vola vypadne, protože ze mě by v tu chvíli nevypadl ani bobek.

„Však o nic nejde,“ řekl nakonec a mně spadl kámen ze srdce. Oddechl jsem si tak nahlas, až se rozesmál.

Najednou mi to celý přišlo jako ještě větší hloupost než včera. Zařekl jsem se, že už nikdy nebudu nic zkoušet ve vlastních vodách. Co je v domě, není zkrátka pro mě.

Naneštěstí se ke stolu začal přidávat i zbytek naší party a Radkův obrovský cucflek byl tématem číslo jedna následující půlhodinu. Minimálně. Snad poprvé jsem si uvědomil, že na to, jak nám všem div netáhne na třicet, se fakt dokážeme zabavit naprostýma kravinami. Do toho večera jsem žil v iluzi, že už častěji řešíme víc „dospělácký“ věci než jedno podělaný znamínko touhy.

Možná bych se jindy k té žhavé debatě sem tam přidal, ale v ten den jsem zůstal jen tichý přísedící a byl neskonale rád, že se nikdo mojí mlčenlivosti nediví, neb jsou zvyklí. Nepatřím k vypravěčům ani bavičům. S postupujícím věkem to shledávám za stále větší výhodu. Když trochu víc mluvíte, není to podezřelé, a když mlčíte, taky ne. Vzato u někoho, kdo mele pantem věčně jako třeba Marek, který ze sebe za minutu vysype asi stejný počet slov jako Eminem v nějakým svým songu za tři, a najednou přijde a hodinu nepromluví, tam už je terčem dotěrných otázek o jeho zdravotním či psychickém stavu.

V původním plánu bylo sejít se a zahrát si kulečník. Nakonec to ale dopadlo tak, že jsme tam seděli u piva a řešili nesmysly. Naštěstí si téma cucflek opravdu ukradlo jen chvíli, neb Radek se oddělil a zamířil za tím klukem ze včerejška.

Seděl zas na baru s tím černovlasým hubeňourem. Dobrou hodinu jsem se snažil mu do zad nevypálit díru, proto mi Moničino rozhodnutí přestat mlít pantem a jít konečně hrát přišlo vhod.

Vydržel jsem přesně tři hry, než mě to přestalo bavit. Šipky, to by byla jiná, ale tágo a cvrnkání barevných kuliček do dírek, ne, to nikdy nebylo moje. Případně ještě fotbálek, tam jsem taky vydržel klidně celej večer.

Když jsem si sedl zpět k pivu ještě s pár dalšími odpadlíky, zkontroloval jsem Radka. Stále na stejným místě. Jak jinak.

A bůhví proč mě to štvalo. Děsně. Koukal jsem přes Markovu hlavu na jeho záda a přemýšlel nad tím, co mi tak vadí a taky proč. To jak koketuje s tím klučinou? Nebo to, že si mě v podstatě nevšímal? To, že dělá přesně to, na čem jsme se dohodli?

Netušil jsem. Nechtěl jsem zjistit, kde je pravda.

Proto jsem silou vůle přinutil své oči odlepit se od těch širokých zad a rozhlédnout se, jestli nenajdou něco lepšího. Našly. Ob dvě barový židličky vedle Radka seděla nádherná blondýna. Vlasy do půlky zad, štíhlé nožky překřížené, napůl natočená do výčepu. Krafala s kamarádkou, která sice taky nebyla k zahození, ale blondýnka mě zaujala víc. Přihnul jsem si z půl litru piva a rozhodl se jednat.

„Tamhle ta blondýna vlevo,“ šeptal jsem Tadeášovi do ucha.

Hned věděl, kterou myslím. „Jo, mně se líbí její zrzavá kámoška.“

„Jdeme na věc?“ poplácal jsem ho po zádech. Přikývl a taky si dal pořádný lok na kuráž.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (12 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (12 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (12 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (12 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (13 hlasů)

Autoři povídky

Děláte machry a hajzl máte na chodbě!

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+2 #3 Odp.: Jen jedna noc - Kapitola 5Elizabeth Cheese 2020-03-28 20:05
Díky za reakce.
Bůhví proč si to komplikujou ale asi proto, že jinak by nebylo o čem psát :D
Citovat
+2 #2 Jen jedna noc - kapitola 5William 2020-03-26 19:05
Veľmi pekné, vďaka
Citovat
+7 #1 Odp.: Jen jedna noc - Kapitola 5Medvídek 2020-03-25 22:30
Ach ti chlapi, proč si to takhle komplikujou?? Jinak moc děkuju a těším se na příští týden. To, jak píšeš, má fakt šmrnc :-)
Citovat