• Flynn
Stylromantika
Datum publikace14. 11. 2026
Počet zobrazení931×
Hodnocení4.52
Počet komentářů1

Kuba přijíždí na starou rodinnou chatu u rybníka s jediným plánem – na chvíli utéct od každodenního shonu, lidí a všech povinností. Čekají ho dva týdny klidu, přírody a možná i pár drobných oprav. Jenže pak potká Michala, trochu tajemného a málomluvného rybáře, který mu nečekaně vstoupí do života. A Kuba postupně začíná zjišťovat, že někdy člověk nepotřebuje být sám, aby našel klid.

 

Když mi navigace potřetí oznámila, že mám odbočit doprava, začal jsem vážně pochybovat o tom, jestli ví, co dělá. Napravo totiž nebyla silnice. Byly tam dva vyjeté pruhy v trávě, mezi nimiž rostlo něco, co vzdáleně připomínalo menší strom. Zastavil jsem a stáhl okénko.

„To myslíš vážně?“

Navigace mi optimisticky oznámila, že do cíle zbývá osm set metrů. Vypnul jsem ji. Jestli mě chtěla zabít, bude si muset najít jinou příležitost. Chvíli jsem zkoumal cestu před sebou. Byla zarostlá, ale mezi stromy jsem rozeznával staré koleje. Naposledy jsem tudy jel asi před šesti nebo sedmi lety, tehdy ještě s tátou. Pamatoval jsem si, že cesta k chatě nebyla nic moc, ale tohle už připomínalo spíš trasu pro terénní závod. Na druhou stranu, osm set metrů není zase tolik.

„To dáme,“ ujistil jsem auto.

Zařadil jsem jedničku a pomalu vjel do trávy. Prvních pár metrů proběhlo překvapivě hladce. Pak něco hlasitě škrtlo o podvozek a já instinktivně zatáhl hlavu mezi ramena.

„Promiň.“

Další větev přejela po pravých dveřích.

„To rozleštíme.“

Auto se na okamžik zhoupnulo do hlubší koleje a z kufru se ozvala rána.

„A tohle určitě nebylo důležitý.“

Po dalších pěti minutách jsem konečně zahlédl mezi stromy střechu. A pak se les rozestoupil. Chata stála přesně tam, kde jsem si ji pamatoval. Malá dřevěná stavba s tmavě zelenými okenicemi, kamennou podezdívkou a verandou obrácenou k rybníku. Střecha se na jednom místě trochu prohýbala a zábradlí verandy vypadalo, jako by se ho člověk neměl dotýkat bez předchozího očkování proti tetanu. Tráva kolem chaty mi sahala skoro ke kolenům. Po jedné straně střechy se táhly větve staré jabloně a okap nad verandou visel pod poněkud podezřelým úhlem. Ale byla to ona. Vypnul jsem motor. Na chvíli jsem zůstal sedět a díval se před sebe. Naposledy jsem tu byl před šesti lety. Možná sedmi. Kdysi jsme sem jezdili skoro každé léto. Pak jsem začal mít vlastní plány, vlastní práci, vlastní život. Z víkendů na chatě se postupně staly vzpomínky, které člověk občas vytáhne při rodinném obědě. A najednou jsem tu zase byl.

Otevřel jsem dveře a vystoupil. Udeřila mě vůně lesa, zahřáté trávy a vody. Žádný výfuk, žádné tramvaje, žádní lidé hulákající pod oknem ve dvě ráno. Jen vítr ve stromech a někde v dálce pták, který měl zjevně hodně co říct. Zhluboka jsem se nadechl.

„Tak jo. Dva týdny.“

Dva týdny bez porad, termínů, pracovních telefonátů a otázek začínajících slovy „Máš minutku?“, po kterých zpravidla následovala hodina něčeho, co rozhodně nebyl můj problém. Dva týdny, během kterých jsem nemusel nikomu nic vysvětlovat. Když jsem v práci oznámil, že si beru čtrnáct dní dovolené, kolegové se tvářili, jako bych jim právě sdělil, že odcházím do kláštera.

„A co tam budeš dělat?“ zeptal se mě Petr.

„Nic.“

„Jako fakt nic?“

„To je plán.“

„A budeš tam mít internet?“

„Doufám, že ne.“

Na tom posledním jsem nebyl úplně pevně rozhodnutý, ale znělo to dobře. Otevřel jsem kufr auta. Během jízdy se jedna z tašek převrátila, otevřela se a po celém zavazadlovém prostoru se z ní rozsypaly konzervy. Aha. Tak to byla ta rána. Vylovil jsem plechovku fazolí zpod rezervního kola a začal vykládat věci.

 

Klíč se v zámku otočil až napotřetí. Dveře se otevřely s dlouhým zavrzáním, které znělo skoro vyčítavě.

„Taky tě rád vidím.“

Uvnitř bylo chladno a vzduch voněl starým dřevem, prachem a něčím, co jsem nedokázal určit. Doufal jsem, že je to jen zatuchlina. Zůstal jsem stát na prahu. Všechno bylo menší, než jsem si pamatoval. Kuchyňská linka pod oknem, starý jídelní stůl se čtyřmi židlemi, kamna v rohu a příkré schody vedoucí do podkroví. Nad stolem visely hodiny, které už dávno nešly. Na poličce stála keramická ryba. Tu jsem si pamatoval moc dobře. Byla oranžová, měla nepřirozeně velké oči a výraz člověka, který právě zjistil, kolik bude doplácet na daních. Kdysi jsem se jí pokusil zbavit tím, že jsem ji schoval za staré časopisy. Máma ji našla a vrátila zpátky. A teď tu pořád stála.

„Ty jsi fakt nesmrtelná.“

Položil jsem tašky na zem a otevřel okno. Zatuhlá klika povolila s hlasitým lupnutím. Pak jsem zkusil světlo. Nic. Otevřel jsem skříňku s jističi vedle dveří. Jeden byl dole. Nahodil jsem ho a znovu stiskl vypínač. Žárovka nad stolem zablikala a rozsvítila se. Aspoň někdo sem zřejmě občas zajel a udržoval základní věci v chodu.

„Vida. První úspěch.“

Rozhodl jsem se nejdřív zjistit, co všechno funguje. Voda tekla, i když prvních pár vteřin měla barvu slabého čaje. Lednice hučela jako menší traktor a jedno z oken v kuchyni pořádně netěsnilo, i když zavřít šlo. Zato záchod splachoval. Člověk musí umět ocenit maličkosti. V podkroví jsem našel dvě postele, starou komodu a několik krabic s věcmi, které tam někdo odložil pravděpodobně s myšlenkou, že se jednou budou hodit. V jedné byly vánoční ozdoby. V druhé staré boty. Ve třetí cosi, co jsem se rozhodl nezkoumat. Odtáhl jsem prostěradlo z větší postele. Pod ním ležel mrtvý pavouk. Podle velikosti šlo pravděpodobně o původního majitele nemovitosti. Opatrně jsem ho nabral na kus papíru a vyhodil ven. Potom jsem otevřel střešní okno. A uviděl rybník.

 

Na ten výhled jsem skoro zapomněl. Hladina se leskla mezi stromy a u břehu se pohupovalo rákosí. Kousek napravo bylo vidět staré molo, které táta kdysi postavil vlastníma rukama. Jako malý jsem z něj skákal do vody, i když mi to máma zakazovala. Vždycky jsem počkal, až se nedívala. Jednou jsem při skoku ztratil plavky. Táta se smál tak dlouho, že mi málem nepodal ručník. Usmál jsem se při té vzpomínce. Pak jsem si všiml něčeho, co do známého obrázku úplně nezapadalo. Na protějším břehu někdo seděl. Zamračil jsem se. No výborně. Těšil jsem se na dva týdny, během kterých nebudu muset s nikým mluvit, nikoho poslouchat a ideálně nikoho ani vidět. A hned první den jsem zjistil, že můj soukromý kousek ráje už někdo okupuje. Samozřejmě jsem věděl, že mi rybník nepatří. Jen jsem tak nějak doufal, že to ostatní nevědí.

Byl to nějaký chlap. Seděl na nízké rybářské židličce, kousek od rákosí. Vedle sebe měl položenou tašku a termosku. Na sobě měl tmavé tričko a kraťasy. Víc jsem z té vzdálenosti nerozeznal. Chvíli jsem ho pozoroval. Nehýbal se. Vlastně vypadal, jako by tam seděl už několik hodin a byl připravený pokračovat klidně dalších několik dní. Napadlo mě, jestli sem chodí pravidelně. Jestli je odněkud z okolí. Pak mi došlo, že už několik minut pozoruju úplně cizího člověka, který nedělá vůbec nic. Takže přesně to, kvůli čemu jsem sem přijel, jenom zatím v poněkud znepokojivé podobě. Zavřel jsem okno a vrátil se dolů. Bylo mi úplně jedno, kdo to je. Aspoň jsem si to říkal.

 

Ve dvě odpoledne jsem dospěl k závěru, že pokud chci na chatě skutečně odpočívat, budu muset nejdřív udělat něco s nepořádkem. To nebyla úplně povzbudivá myšlenka. Zametl jsem podlahu, vytřel kuchyň, vyhodil několik prošlých konzerv a sundal závěsy, které pravděpodobně nebyly prané od doby, kdy ještě existovaly videopůjčovny. Pak jsem objevil problém s jednou spodní skříňkou kuchyňské linky. Linka neměla sokl, takže dvířka sahala skoro až k podlaze. Jedna z nich se na pantech svěsila a při každém otevření drhla spodní hranou o podlahu. Zkusil jsem ji trochu nadzvednout, ale jakmile jsem ji pustil, zase klesla. Podíval jsem se na panty. Jeden byl uvolněný a šrouby v něm už pořádně nedržely.

„To přece nemůže být tak složitý.“

Našel jsem v komoře starou bednu s nářadím, vytáhl šroubovák a pustil se do práce. Nejdřív jsem zkusil šrouby dotáhnout, ale protáčely se ve dřevě. Rozhodl jsem se tedy pant sundat a podívat se, co s tím. První šroub šel povolit snadno. Druhý už hůř. U posledního jsem musel trochu zabrat. Když konečně povolil, dvířka mi zůstala v ruce. To jsem v zásadě čekal. Jenže když jsem se s nimi pokusil zvednout, vrazil jsem kolenem do police uvnitř skříňky. Zřejmě držela jen na dobré slovo, protože se sesunula z podpěrek a naklonila se ke mně. Na okamžik to vypadalo, že mám situaci pod kontrolou. Pak se po nakloněné polici rozjela sklenice s nakládanými okurkami. Instinktivně jsem se ji pokusil chytit. Pustil jsem dvířka. Ta dopadla na zem, police se svezla dolů a sklenice mi vypadla z ruky. Ozvala se rána. Chvíli jsem stál uprostřed kuchyně, v jedné ruce šroubovák, kolem nohou rozbité sklo a okurky, a přemýšlel, v jakém přesně okamžiku se oprava jednoho pantu změnila v demolici kuchyně.

„Tak,“ řekl jsem nakonec. „To bychom měli.“

Podíval jsem se na skříňku. Dvířka už nedrhla. Dokonce se ani nemohla zaseknout. Ležela totiž na podlaze. Úklid trval dalších dvacet minut. Nejhorší byl ocet. Jeho zápach se rozlezl po celé chatě a nezmizel ani poté, co jsem otevřel všechna okna. Když jsem nakonec vynesl poslední střepy do koše, postavil jsem se doprostřed kuchyně a zhodnotil výsledek. Skříňka byla bez dvířek. Podlaha byla čistší než předtím. A celá chata voněla jako stánek s utopenci.

„Mohlo to dopadnout hůř.“

Nebyl jsem si jistý jak, ale odmítal jsem nad tím dál přemýšlet.

 

Kolem páté jsem konečně vyšel na verandu s pivem v ruce. Okna jsem nechal otevřená, ať se chata pořádně vyvětrá. Slunce se pomalu sklánělo za stromy a rybník mezi nimi zářil zlatavým světlem. Posadil jsem se na starou lavici. Prkno pod nohama nepříjemně zapraskalo. Podíval jsem se dolů.

„Ani nezačínej.“

Seznam věcí, které bylo potřeba opravit, se za dnešek rozrostl o několik položek. A to jsem ještě ani pořádně neobešel pozemek. Původně jsem plánoval posekat trávu, vyčistit okapy a možná natřít zábradlí. Teď jsem měl podezření, že bych tu mohl strávit celé léto a stejně bych neskončil. Napil jsem se piva. Telefon mi zavibroval v kapse. Vytáhl jsem ho. Zpráva z práce. Hele, promiň, že otravuju na dovolený, ale nevíš náhodou… Dál jsem nečetl. Zhasl jsem displej a položil telefon vedle sebe. Přesně kvůli tomuhle jsem odjel. Nešlo ani tak o práci samotnou. Měl jsem ji rád. Většinou. Jenže poslední dobou jsem měl pocit, že každý něco potřebuje, každý na něco čeká a každý předpokládá, že zrovna já budu vědět, co s tím. A když jsem náhodou nevěděl, stejně se čekalo, že na něco přijdu. Doma to nebylo o moc lepší.

Ne že by se dělo něco hrozného. Spíš se nedělo skoro nic. Práce, nákup, večeře, televize nebo nějaký film, spánek. Občas pivo s kamarády, kde jsme probírali práci, auta, dovolené a všechno možné, jen ne věci, na kterých skutečně záleželo. Nebylo to špatné. Jen jsem si občas připadal, jako bych se svého vlastního života účastnil spíš ze zvyku. Zavrtěl jsem hlavou. Ne. Tohle řešit nebudu. Aspoň ne dneska. Vzal jsem pivo a znovu se napil. Od rybníka se ozvalo hlasité šplouchnutí. Otočil jsem hlavu. Na protějším břehu byl pořád ten rybář. Tentokrát stál u vody, v ruce držel prut a pomalu navíjel vlasec. Takže tam vydržel celé odpoledne. Musel jsem uznat, že jeho schopnost nic nedělat byla obdivuhodná. Něco vytáhl z vody. Z té vzdálenosti jsem nepoznal co. Chvíli se skláněl u břehu a pak se zase narovnal. Vrátil se ke své židličce. Ani jednou se nepodíval směrem k chatě. To mi vlastně vyhovovalo. Nepotřeboval jsem se seznamovat se sousedy, vyprávět někomu, odkud jsem přijel, co tu dělám a jak dlouho se zdržím.

Přesto jsem se přistihl, že se po chvíli znovu dívám jeho směrem. Zrovna si něco naléval z termosky. Jak dlouho ho asi baví sedět u vody? Pět hodin? Šest? Možná je to jeden z těch lidí, kteří dokážou celé odpoledne čekat na rybu a považují to za dokonale strávený čas. Já bych pravděpodobně po půl hodině začal přemýšlet, jestli by nešlo nějak vylepšit prut, postavit přístřešek nebo aspoň reorganizovat obsah rybářské tašky. Pousmál jsem se. Každý máme svoje.

 

Když se začalo šeřit, rybář už byl pryč. Ani jsem si nevšiml, kdy odešel. Jeho místo u rákosí teď zelo prázdnotou a nad hladinou se začínal držet slabý opar. Seděl jsem na verandě ještě nějakou dobu. Telefon ležel vedle mě. Ani jednou jsem ho nevzal do ruky. To jsem považoval za druhý velký úspěch dnešního dne. První bylo samozřejmě to, že jsem přežil příjezdovou cestu. Když se ochladilo, vstal jsem a odnesl prázdnou láhev dovnitř. V kuchyni byl pořád trochu cítit ocet, ale zdaleka ne tolik jako odpoledne. Nebo už jsem si na něj prostě zvykl.

„No jo. Na tebe jsem skoro zapomněl.“

Chvíli jsem zíral na skříňku bez dvířek. Zítra je přidělám. Nebo pozítří. Možná si nejdřív koupím nové panty. A taky okurky. Pak jsem zavřel okna v přízemí. Jestli bude ocet ráno ještě cítit, zase vyvětrám. V podkroví jsem si připravil postel a otevřel okno směrem k rybníku. Venku už byla skoro tma. Mezi stromy se lesklo poslední světlo na hladině a odněkud z rákosí se ozývaly žáby. Lehl jsem si. Bylo tu ticho. Ne úplné. Dřevo občas zapraskalo, v korunách stromů šuměl vítr a někde poblíž se ozvalo něco, co jsem raději nepátral identifikovat. Ale nikdo po mně nic nechtěl. Nikdo mi nevolal. Nikdo se neptal, jestli mám minutku. Zítra jsem nemusel vstávat na budík. Nemusel jsem nikam jezdit ani nic stihnout. A pokud se mi nebude chtít, nemusím vůbec nic dělat. Ta představa byla nádherná. Otočil jsem se na bok a zavřel oči. Po chvíli jsem si vzpomněl na rybáře od protějšího břehu. Vlastně mě trochu překvapilo, že jsem si ani nevšiml, kdy odešel.

Možná sem chodil každý den. Možná už se neukáže. V každém případě na tom nezáleželo. Přijel jsem sem přece proto, abych měl konečně klid od lidí. A hodlal jsem si ho užít.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (21 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (21 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (20 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (20 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (26 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+2 #1 Léto u rybníka — alert38 2026-11-16 19:35
Kuba toužil po klidu, odjel si na chatu, opuštěnou.
Jenže. objevil se rybář aby vzápětí zmizel ...

Rozjíždí se nám nový příběh ?

Čtení bylo příjemné

Kuba toužil po klidu, odjel si na chatu, opuštěnou.
Jenže. objevil se rybář aby vzápětí zmizel ...

Rozjíždí se nám nový příběh ?

Čtení bylo příjemné

Cituji alert38:
Kuba toužil po klidu, odjel si na chatu, opuštěnou.
Jenže. objevil se rybář aby vzápětí zmizel ...

Rozjíždí se nám nový příběh ?

Čtení bylo příjemné

Kuba toužil po klidu, odjel si na chatu, opuštěnou.
Jenže. objevil se rybář aby vzápětí zmizel ...

Rozjíždí se nám nový příběh ?

Čtení bylo příjemné


Zase jsem si pořádně nepřečet příspěvek před odesláním 8)
Citovat