Tak takhle jsem si to nepředstavoval (5/5)

Druhej den, ve čtvrtek, jsem po probdělé noci unavenej, malátnej, rozlámanej… a rozhodně se nedá říct, že by ráno bylo moudřejší večera.

Není.

Nerozsvítilo se mi spolu s rozbřeskem v hlavě, anděl strážnej mi shůry neseslal žádnej spásnej nápad, ani mě cestou do školy nesrazilo auto, čímž bych z té šlamastyky, do které jsem se dostal, unikl tak jaksi natrvalo a definitivně… Ne, nic takovýho se nestalo, a tím pádem jsem s každou další hodinou nervóznější a nervóznější. Protože jakmile nám odzvoní poslední hodina, budu muset opustit školu. A zatímco všichni spolužáci se odeberou do toho pivovaru – nazdobit tamní sál a přichystat všechno na zítřejší večírek, tak já… Já nevím, co budu dělat. A kam půjdu.

Jistě vím jenom jedno jediný: za Erikem se už dneska nevrátím.

Nevrátím se tam, protože i když jsem za celou noc nebyl schopnej pořádně nic vymyslet, tak jedna věc mi rezonovala tělem i mozkem pořád a pořád dokola: já už Erikovi nevěřím. Necítím se pod jeho dohledem… bezpečně. A necítím se s ním bezpečně. On… má na mě neskutečnej vliv, a i když jsem se rozhodl, že do té Paříže s ním nepoletím, ne a ne a ne, tak on by mě nakonec nějak zmanipuloval, přesvědčil, ukecal… A tam potom, v úplně cizím prostředí, bych byl proti němu úplně bezbrannej. Kdyby toho svýho kámoše Dylana pustil v noci k nám na pokoj, tak bych s tím nic nezmohl… Oblíká mě podle sebe, ostříhanej jsem podle obrázku, kterej svýmu kadeřníkovi ukázal on, jím to, co nám objedná, cvičím pod vedením jeho trenéra, chodím ke kosmetičce, protože to podle něj potřebuju, většinu filmů, na který spolu koukáme, taky vybírá on… Takže to, že bych se přizpůsobil i jeho sexuálním touhám, by byla jenom další taková drobnost v řadě, že jo. Další ústupek. Další jeho já to s tebou myslím dobře a dělám to proto, že mi na tobě záleží. Další jeho sice nikdy nevyřčený nahlas, ale i přesto velice silně vysílaný: když u mě bydlíš a živím tě, tak snad pro mě můžeš zase na oplátku něco udělat nebo v něčem mi uhnout ty…

Nasrat.

Nasrat nasrat nasrat!

Jo, no, nasrat… Je to sice neskutečně úlevný, moct si to takhle říct, jenže… pořád mi chybí vyřešit to bé. A sice že když se na Erika vyseru, tak… co mám dělat? Kam mám jít? Béda se se mnou nebaví, no v podstatě nikdo ze třídy se se mnou nebaví, s našima jsme taky rozhádaní, a i když táta říkal, že v nejhorším se domů vrátit můžu, tak prostě… tím nejhůř určitě nemyslel, abych se jim přišel vybrečet na rameno kvůli tomu, že mi Erik nedává dostatečný kapesný, že se se mnou chce pochlubit na společenské události roku v evropské metropoli a že máme v sexu každej trochu jiný preference… Naopak by mi naši ještě doporučili, že co jsem si ve své nebetyčné naivitě navařil, tak to ať si i sním. Chtěl jsi vztah se vším všudy, tak máš vztah se vším všudy, prožene se mi hlavou mamčin hlas podbarvenej lehce káravým podtónem. Nemůžeš ze vztahu utýct při prvním nedorozumění, takhle se problémy neřeší…

Jenže já si nejsem tak úplně jistej, jestli tohle je první nedorozumění. Spíš mi to přijde jako poslední kapka. A že už jako vlastně ani nic moc řešit nechci. Ne s někým, kdo si úplně nejvíc ze všeho ke svým narozeninám přeje, aby se mohl dívat, jak provozuju sex s jeho kámošem… Co si bude přát k dalším narozeninám? A k dalším?

Po vyučování se bezcílně toulám městem, než mi asi po dvou hodinách dojde, že se pořád točím v okolí pivovaru. Zjevně mě sem zavedlo moje podvědomí, který ví, že jenom kousek odsud se nachází celá moje třída… Všichni ti lidi, se kterýma jsem skoro celý čtyři roky sdílel radosti i strasti studentskýho života, všichni ti lidi, mezi který jsem patřil – a cítil jsem se v tom kolektivu dobře.

Všichni ti lidi, mezi který teď už evidentně nepatřím.

Jo, chvilku si pohrávám s myšlenkou, že bych za nima prostě přišel, řekl jim, že jsem si to všechno rozmyslel… Jenže i jenom v mých představách je to příliš… náročný. Vyptávali by se. Zkoumali by moje odpovědi. Podezřívavě by po mně koukali. No a hlavně, co potom? Až by se všichni rozprchli domů…? Ne, nemůžu si dovolit ztratit tolik času přípravama nějakýho večírku. Musím místo toho během pár hodin vymyslet, kam se na dnešní noc vrtnu já… Zítra, až Erik ráno odletí, už se normálně dostanu do vily. Na pár dnů, než se vrátí. No a pak… bysme si asi měli o všem úplně napřímo a upřímně promluvit.

Ale dneska s ním mluvit nechci.

Dneska ho popravdě nechci ani vidět.

Nemůžu.

Což mu, v poněkud zlehčené formě, i řeknu, když se asi napopátý konečně odhodlám přijmout jeho hovor.

„No konečně!“ odfoukne Riko ulehčeně. „Prosím tě, kde jsi? Čekám tu na tebe s večeří… Byli jsme přece domluvení, že dnes půjdeme spát co nejdřív, ať ten zítřek zvládneme, když vstáváme už ve tři ráno,“ připomene mi.

„Riko, já dnes nepřijdu,“ vypustím ze sebe – a ta úleva, která se mi okamžitě po vyřčení té věty rozlije tělem, je obrovská. Ač nemá moc dlouhýho trvání. „A do té Paříže s tebou nepoletím. Ty to tam beze mě zvládneš levou zadní… a promluvíme si, až se vrátíš, jo?“

„Cože…? Dome, tohle… to má být jako co? Nepromluvíme si, až se vrátím, promluvíme si hned! A do té Paříže se mnou samozřejmě poletíš, všechno je to domluvený, zařízený… Já jsem tě přece jenom zaskočil tím svým včerejším návrhem ohledně Dylana, že jo? Promiň, myslel jsem, že… Nenapadlo mě, že to vezmeš takhle, ale… Dobře, pokud nechceš, nechceš. Na ničem ostatním to ale přece nic nemění…“

„Mění,“ hlesnu a mám co dělat, abych zakryl, jak se mi začíná lámat hlas. „Mění, já… Je toho víc, co… co musíme probrat, ale ne dnes, ne teď, já… Chci jít zítra na ten večírek se třídou a… a přijdu tam na jiný myšlenky, a ty na té svatbě taky přijdeš na jiný myšlenky, a pak si promluvíme, jo?“ Třeba mě během těch pár dní, kdy nebudu s tebou a pod tvým vlivem, napadne, co ti chci vlastně říct. A co vůbec chci tak nějak celkově. Sám pro sebe. A od téhle fáze života.

„Dominiku, porra, opovaž se mi to teď položit!“ zvýší na mě Riko hlas, přičemž ani neváhá použít jednu z mnoha portugalských nadávek, který mě už stihl naučit. Akorát že prozatím jsem ho pokaždý slyšel, jak je používá třeba při dohadování s Robertem nebo s někým z práce – a teď poprvé patří to jeho sakra mně… „Trvám na tom, že to musíme vyřešit teď, dnes! Kde jsi? Přijedu pro tebe a…“

„Promiň, ale necháme to na příští týden,“ skočím mu do řeči – a rovnou ten hovor típnu.

Připravenej mu ho típnout tolikrát, kolikrát to ještě bude potřeba.

K mýmu překvapení už mi Riko ale znovu nezavolá. Udiveně nad tím povytáhnu obočí, a ještě chvilku zírám na tmavej displej, než s další vlnou příjemné, byť dočasné úlevy zastrčím mobil do kapsy. Ufff, tak to bysme měli… Prozatím…

Jo, prozatím. Pořád si totiž dost ostře uvědomuju tu dočasnost tohohle… mezivýsledku. Zatím není vyřešený nic, vůbec nic. Zatím je to jenom odložený. Ale i to mi pro dnešek stačí… Dnes prostě nemám sílu a energii se s Rikem vidět. Mluvit s ním. Střetnout se s ním. Potřebuju… čas pro sebe. Potřebuju si to všechno promyslet. A přijde mi, že tím pádem je vlastně všechno perfektně načasovaný: Riko si zatím odbyde tu Paříž. Kam se mi stejně od samýho začátku nechtělo. Já získám pár dnů pro sebe. A on ostatně taky. Uvědomí si, že mu chybím… anebo taky že mu vůbec nechybím. A stejně tak si i já budu moct zvědomit, jestli mi chybí on jako konkrétně on, nebo jestli mi chybí jenom něčí společnost… a něčí podpora… a pocit, že na mně někomu záleží…

Nohy mě začnou automaticky unášet od pivovaru pryč, směrem k centru města. Musím řešit věci jednu po druhé. Erik je tedy prozatím v kolonce hotovo. Pivovar a to, jestli se zítra přece jenom ještě zkusím pobavit s lidma ve třídě a na ten večírek půjdu, je naopak prozatím v kolonce nehoří. To, co naopak hoří, je, že začínám mít docela hlad… a že pořád nemám vymyšlený, kde dnes strávím noc. Takže bych si mohl sednout do nějaké restaurace, objednat si polívku a mezitím pohledat na netu nějaký levný ubytovny. Na to mi ta moje necelá tisícovka, co si ji šetřím pro případ nouze, snad vystačí…

Když míjím vcelku obyčejnou hospodu, před jejímiž dveřmi stojí tabule s křídou vypsanýma názvama, jaký druhy piva dnes mají na čepu, a dole je připsaná noticka teplá jídla po celý den, rovnou si vlezu dovnitř. Rty se mi stočí do lehkýho úsměvu, když si představím, jak zhrozeně by se asi tvářil Erik, kdybych ho někdy vzal na takovýhle místo… Zašiju se k prázdnýmu stolu v rohu místnosti, objednám si misku gulášovky a pečivo, a než mi obsluha večeři donese, pustím se na mobilu do pátrání po místních ubytovnách.

Zrovna očima prolítávám ceník jedné z nich, zatímco levačkou mimoděk promíchávám pořád horkou polívku, když koutkem oka zaregistruju, že si vedle mě někdo přisedává, a jakmile zmateně zvednu hlavu, nabodnu se přímo na Erikův pohled.

„Co… co tady… děláš?“ vykoktám vypleskle.

„Tak když nepřijde Mohamed k hoře…,“ povzdychne si Erik, ale neusměje se na mě, jeho tvář dál zůstává vážná. „Dominiku, co má tohle všechno znamenat?“ máchne rukou – a do toho máchnutí zahrne celou tuhle hospodu, mě i misku s mou polívkou a polosnědenej rohlík. „To je nějakej tvůj pokus o vzpouru? Nebo nějaká hra? Nebo co? Proč nemůžeš normálně přijít domů? Proč musíme hrát tohleto… divadlo?“

Jakkoliv se ve mně na chviličku všechno zatetelilo, když jsem si uvědomil, že si pro mě přijel, a na pár vteřin jsem si dovolil nechat se unýst představou, že si teď posype popel na hlavu, zahrne mě laskavostí a přesvědčováním a omluvama a ujišťováním – a do pěti minut se všechny moje starosti vyřeší, tak po tomhle jeho proslovu plným hloupých otázek a nepochopení se mi žaludek zase stáhne. Dojde mi totiž, že se nevyřeší nic… protože tohle už při nejlepší vůli řešení nemá. Erik totiž evidentně nic řešit nechce. Chce, ať se mu – znovu! – podvolím. Ve všem. Ať je znovu po jeho.

To jediný ho zajímá.

Všechno ostatní je mu jedno.

Já jsem mu jedno.

I když jak se to vezme: očividně mu nejsem zase tak jedno – když jsem mu stál za to, aby mě vysledoval až sem! Jenže to je právě to! Nechová se ke mně jako k partnerovi. Chová se ke mně, jako kdybych byl opravdu jeho… jeho majetek. Majetek ctihodnýho Erika, vybaví se mi z ničeho nic v hlavě Ondrova posměšná poznámka…

Nasucho polknu, a aniž bych zareagoval na kteroukoliv z Rikových otázek, znovu tvrdohlavě položím tu svou:

„Co tady děláš? Jak jsi věděl, kde jsem?!“

Erik se zasměje. Arogantně. Přezíravě.

„Kdyby ses mě zeptal před dvaceti rokama, tak by ta otázka dávala smysl, ale dnes? Nainstalovat někomu do mobilu jakoukoliv appku je tak snadný! No co koukáš? Chodíme spolu. Snad mám právo mít o tobě aspoň ty nejzákladnější informace!“

V nepochopení zavrtím hlavou:

„Nemáš. Na tohle právo nemáš.“

Naoko smířlivě rozhodí rukama.

„Okej, tak tohle můžeme ještě probrat. Ale doma. V týhle…,“ s opovržlivým povytažením obočí se rozhlídne kolem sebe, „podezřelý špeluňce nic řešit nebudeme… Tak pojď, zvedej se,“ postaví se a napřáhne ke mně ruku.

Nejenom že zůstanu sedět, ale ještě si překřížím ruce na hrudníku, jako kdyby mi tohle gesto mohlo dodat aspoň o trochu víc odvahy a síly.

„Nejdu. Říkal jsem ti do telefonu, že si promluvíme, až se vrátíš z tý Paříže. Nemůžeš aspoň pro jednou respektovat, co chci já? To musí být po tvým úplně pokaždý?“

„Porra, nedělej tady scény,“ cedí Erik skrz rty semknutý do uzounký čárky. „Až se vrátím z tý podělaný Paříže, tak už bude na nějaký mluvení pozdě! Říkal jsem ti, že tě tam potřebuju jako doprovod!“

„A já jsem ti říkal několikrát, že tam jet nechci! Takže nepojedu. Až se vrátíš, můžeme probrat všechno ostatní… Nebo… už podle tebe nebude co probírat? To jsi se mnou chodil jenom proto, aby s tebou měl kdo jet do Paříže?“ troufnu si se zeptat, hrdej na to, jak pevně můj hlas zní, zatímco někde hluboko uvnitř mě se krčí malinkatá, vyděšená dušička.

„Tady. To. Řešit. Nebudeme,“ odsekává Riko naštvaně. „Ale jak teda chceš. Ostatně máš u mě věci. Až se pro ně stavíš, promluvíme si. Vrátím se ve středu. Dřív se do vily dostat nezkoušej, Robert tě tam nepustí… No a do té doby se snad trochu… vzpamatuješ.“ Načež mi věnuje poslední chladnej pohled a pak, s výrazem, jako kdyby nejenom tuto hospodu, ale rovnou i celou tuhle městskou čtvrt vlastnil, hlučně odkráčí pryč.

Vnitřnosti se mi stáhnou tak, že od sebe nedojedenou polívku odstrčím, nejsem najednou schopnej se na ni ani podívat, natož ji do sebe zkusit nasoukat… Já že se mám vzpamatovat? Poté, co on mi v podstatě zakáže přístup do mýho aktuálního domova? Ví, že tam mám věci, který potřebuju. Ví, že s našima jsem rozhádanej. Ví, že nemám skoro žádný peníze. A přesto mi úplně klidně oznámí, že ho vůbec nezajímá, co budu až do středy dělat, kde budu spát – a potom že si promluvíme? O čem si jako myslí, že potom ještě asi tak budeme moct mluvit? Vždyť právě teď všechno zabil… Zničil i moje nejposlednější naděje, že možná, nějak… bychom si mohli všechno vysvětlit, vykomunikovat to – a začít znovu… a jinak… a líp… Teď už nemám nejmenší chuť ho ještě kdy vidět, natož s ním mluvit! A už vůbec nehodlám nikdy vstoupit do tý jeho kamerama prošpikovaný rezidence! Vždyť by mě tam mohl úplně klidně zamknout a odmítnout mě pustit ven, dokud, podle jeho mínění, nepřijdu k rozumu… Dokud se jakože nevzpamatuju…

U pokladny zaplatím, dojdu si na záchod – a pak opatrně vystrčím nos na ulici. A rozhlídnu se kolem dokola. Co když tu Riko pořád někde parkuje? Jeho fáro ale nikde nevidím, a tak vyběhnu ven a rychlým krokem zamířím k nejbližšímu nákupnímu centru. Bude tam plno lidí, mezi nima se schovám, pro případ, že by mě Riko i nadále sledoval… Rychle hmátnu do kapsy a jediným stiskem tlačítka si vypnu mobil, ale popravdě mě to moc neuklidní. Co já vím, co přesně mi do něj nainstaloval? Co když ta aplikace vysílá nějaký signály, i když jsem jinak offline? No a navíc, nasucho polknu a znovu se ohlídnu přes rameno, jak a kdy se mi vůbec Erik do mobilu dostal? Nebo tím někoho pověřil…? A zatímco se mi sám věnoval v sauně nebo v posteli, tak se mi Robert hrabal v mým soukromí…?!

Frmol panuje už na parkovišti před nákupním centrem a cítím, že přece jenom aspoň nějakej uklidňující vliv to na mě má. Ti lidi kolem dokola mi přijdou… normální, cítím se v jejich přítomnosti bezpečně… Přímo dovnitř do té rozlehlé budovy se mi nechce, courat se chodbama mezi obchodama, nejsou tam nikde žádný lavičky k sednutí… Ale tady, na parkovišti, jenom pár metrů od hlavního vchodu, bych si na hodinku dvě sednout mohl.

A konečně domyslet, co dál.

Protože Erik mi do těch mých plánů hodil dost vidle.

Myslel jsem, že jednu noc někde přespím – a pak se vrátím zpátky do vily. No jenže když se teď situace takhle dramaticky změnila… Na to, abych si ubytovnu zaplatil třeba na týden, prostě fakticky nemám… Takže bych se měl pravděpodobně začít připravovat na variantu číslo dvě.

Vrátit se k našim.

Akorát že dnes… dnes to prostě nedám…

V očích mě zašimrají první slzy a já si je nenápadně setřu hřbetem dlaně. Pak vytáhnu mobil z kapsy a předstírám, že koukám do něj, abych působil co možná nejvíc nenápadně, zatímco v hlavě mi to divoce šrotuje… Potřebuju prostě získat ještě aspoň nějakej čas pro sebe. Než se seberu natolik, abych našim dokázal čelit. Protože… to nebude snadný. Přiznat jim, že měli pravdu, ve všem. Přiznat jim, že jsem se v Erikovi kolosálně spletl. Nebude to vůbec snadný… a já si při tom rozhovoru chci ponechat aspoň trochu důstojnosti. Chci si ponechat schopnost ovládat svůj hlas. Nechci působit zlomeně a zničeně. Nechci, aby mě nakonec litovali. Chtěl bych působit dospěle, nad věcí… A tohle dneska nedám. Ne když se mi chce brečet pokaždý, když na Erika byť jenom pomyslím…

„Dome? Dome!“ ozve se najednou rozveseleně kousek ode mě, a když překvapeně zvednu hlavu, z auta, který přibrzdilo jenom pár metrů od mé lavičky, na mě mávají Lucka, Eva a Renča. A Ondra, ale ten na mě nemává, ten se na mě jenom ksichtí z místa za volantem.

„Co tu děláte?“ snažím se rychle srovnat si v hlavě myšlenky. Protože… moment… teď by přece… jo, jasně, teď by přece měli být v tom pivovaru a připravovat to tam, ve škole se bavili o tom, že to bude práce až do večera…

„Ále, holkám došlo, že jim chybí nějaký…,“ začne Ondra, a protože evidentně netuší, co holkám vlastně chybí, Lucka ho rozjařeně doplní:

„Organzy! Na stoly, víš? A taky by to chtělo ještě nějaký nafukovací balonky nebo jiný blbosti k výzdobě, je to tam strašně velkej prostor a vypadá to hrozně… no, tak jakože…“

„… nevyplněně,“ vypískne další slovo pro změnu Renča a všechny tři se tomu rozchechtají, zatímco Ondra nad nima jenom shovívavě pokroutí hlavou.

Pousměju se, když vidím, jak veselou akci z tohohle zdobení a připravování místnosti holky udělaly… A určitě nejen holky, vsadím se, že přímo na místě něco popíjejí i kluci. Stopro to všichni pojali už jako takovej předvečírek. Však se ve třídě bavili i o tom, že Jana tam donese nějaký jednohubky, a kluci nadhazovali, že by mohli objednat nějaký pizzy… Ondra, střízlivej za všech okolností, je právě teď dost možná jedinej ze všech, kdo jim může dělat řidiče.

„Co tu děláš ty?“ vrátí mě Evina otázka z mých úvah zpátky do přítomnosti.

„No, ehm, Rikovi taky došlo, že nám před tou zítřejší cestou ještě něco chybí, tak tu na něj čekám, než donakupuje,“ zalžu, ale vlastně to už skoro ani za lež nepovažuju. Vždyť já jsem spoustě lidem kolem sebe v poslední době nakukal tolik ne tak úplně pravdivých věcí, že už sám nevím, co je pravda a co není…

„Okej, no tak si to v tý Francii užijte,“ mávne na mě ještě Lucka – a to už Ondra šlápne na plyn, takže moje vy si to taky užijte zanikne v rachotu motoru jeho auta.

A zatímco oni odjedou pokračovat v bezstarostným zařizování zítřejší párty, tak na mě naplno dolehne, jak mimo jsem zůstal. Jak sám jsem zůstal. A v jak neutěšený situaci jsem zůstal. Místo abych se teď s ostatníma naoko dohadoval, jestli dát na stoly ubrusy, nebo ne, a jestli bude stačit na zítřek tolik a tolik mís s chlebíčkama a tolik a tolik krabic džusů, tak přemýšlím, kde vlastně strávím následující noc… A co když podobně budu muset řešit i další noci? Co když… popotáhnu… co když se mi nepovede se s našima udobřit? Co když mě po mým příchodu a přiznání, že jsem všechno posral, stejně pošlou do háje? Protože třeba čekali, že se jim ozvu mnohem dřív, a po tolika týdnech mýho mlčení už jsem jim ukradenej… Bože, nedivil bych se jim, kdyby už nade mnou zlomili hůl! Vždyť i já bych sám sebe nejradši poslal někam… někam do těch nejtemnějších míst…

Popravdě, takhle jsem si závěr svýho středoškolskýho života teda nepředstavoval! Tohle je to velký finále? To grandiózní zakončení údajně nejlepších let mýho života? Jsem sám, bez rodiny, bez kámošů, bez přítele, bez peněz, bez střechy nad hlavou… A místo aby mou největší starostí bylo, jestli odmaturuju s pár dvojkama, nebo to uhraju na samý jedničky, tak tu bojuju sám se sebou a zkouším si v hlavě sumírovat věty, s jakýma bych mohl zítra na naše zazvonit. Protože ano, klíče sice mám, ale hanba by mě fackovala, kdybych si domů nakráčel jakoby nic… No, a ještě předtím se musím zítra ráno vrátit do třídy, kde se se mnou teda očividně kromě kliky od dveří baví ještě aspoň pár mých spolužaček, ale ani tak se to nedá srovnávat s tou vcelku srdečnou atmosférou, jaká mezi náma panovala po celý předchozí roky. No a nakonec mě ještě příští týden čeká konfrontace s Erikem…

Ta bezvýchodnost a jakási až skoro beznaděj na mě dolehnou naplno… a já už tomu tlaku, co se uvnitř mě hromadí, nedokážu dál odolávat a rozbrečím se.

Předstírám, že koukám do mobilu, takže případní pozorovatelé si můžou myslet, že se právě dozvídám nějaký špatný zprávy nebo tak něco, ale popravdě, on si mě beztak nikdo nevšímá, každej si tu hledí svýho – nakoupit, uložit nákup do auta a hrrr domů… Nedivím se, taky jsem se tu nerozhlížel po parkovišti, když jsme sem chodili nakupovat s Erikem! Taky jsem si hleděl svýho. Konkrétně jsem měl oči jenom pro Erika a nemohl jsem se dočkat, až nás jeho řidič odveze do vily a budeme se moct sami uvelebit v jeho posteli.

Zatímco dnešní noc strávím sám v nějaké cizí posteli na cizí ubytovně.

A o těch dalších nocích předem nikdo nic neví, vybaví se mi v hlavě malinko pozměněná hláška z jedné knížky, jedné z mála, kterou jsem si kvůli maturitě celou přečetl. Kvůli maturitě, kterou kdo ví, jestli ji nakonec udělám, protože copak se v tomhle rozpoložení zvládnu něco naučit?

Dlaní si sešmatlám z tváře další neposedný slzy, zvednu oči, abych si ověřil, že si mě i nadále nikdo nevšímá – a nabodnu se na pohled někoho, kdo si naopak všímá jenom mě.

Kdo na mě z místa řidiče svýho jenom kousek ode mě zaparkovanýho auta vyloženě nepokrytě civí.

Do hajzlu.

Zrovna on mě v mé slabé chvilce nachytat nemusel…

Ještě než si ale stihnu nasadit na obličej svůj poker face a zatvářit se co nejvíc hrdinně a na pohodu, jako že se vůůůbec nic neděje, Ondra stáhne okýnko, jakoby nic kývne hlavou k volnýmu sedadlu vedle sebe a prohodí:

„Sedej.“

Zavrtím hlavou:

„Nepotřebuju odvoz…“

Jenže Ondra mě ani nenechá domluvit – a bez servítek spustí:

„Kurva, Dome! Evidentně odvoz potřebuješ! Tak mě sakra nenuť vystoupit a do tohodle auta tě dostrkat!“

Jasně, že jedna moje část má potřebu se mu s chutí vysmát. Zavyhrožovat mu, že to by si mohl zkusit. Má potřebu mu ukázat fakáče. Poslat ho do prdele. Doporučit mu, ať si hledí svýho.

Jenže ta druhá moje část, unavená, rozcitlivělá, uondaná vším tím přemýšlením a hledáním řešení neřešitelnýho, už se dnes dohadovat nechce.

A už vůbec ne s někým, kdo je dneska první, kdo mi nabízí pomoc…, jakkoliv odvážet kamkoliv teď tak úplně nepotřebuju, ale i tak je to milý gesto. A navíc – s Rikem a jeho řidičem se mi dnes do auta ani za zlatý prase lízt nechtělo. Cítil bych se tam nekomfortně… a dost možná ani ne tak úplně v bezpečí… Ale Ondrova společnost je mi vlastně… důvěrně známá. Protože dobře vím, co od něj můžu čekat, a co ne, a že to nejhorší, co se může stát, pokud nasednu k němu do auta, je, že po sobě budeme deset minut v kuse štěkat nadávky a plivat všelijaký jedovatosti a jízlivosti.

I když tak jaksi tuším, že dneska se nemusím obávat ani toho…

A tak se nakonec z té lavičky zvednu a s myšlenkou, že holt Ondrovi nadiktuju adresu té ubytovny, co mi utkvěla v hlavě, když teda chce mermomocí spáchat dobrej skutek, si sednu na místo pro spolujezdce.

Jenže Ondra se mě vůbec nezeptá, kam chci hodit. Prostě vyrazí z parkoviště pryč… a pak se začne proplítat podvečerně nasvícenýma ulicema.

„Kam jedeme…?“ nevydržím to.

„K nám domů,“ oznámí mi, jako kdyby to byla ta nejsamozřejmější věc pod sluncem.

„Co…? Ale…,“ začnu, ačkoliv vůbec netuším, jak mám pokračovat, ovšem Ondrovi to očividně nevadí.

„Co co? Nebo chceš snad hodit k Erikovi? Nebo za vašima?“ A když pokaždý jenom letmo zavrtím hlavou, dodá: „Tak vidíš! Přespíš u mě.“

A to, jak celou tu mou neradostnou situaci alespoň pro teď rozčísne, z fleku, rázně, bez vyptávání i bez jakýchkoliv výsměšných poznámek, mě… skoro až dojme…

„Co na to řeknou vaši?“ pípnu pohnutě.

„Nic, jsou zvyklí, že u mě občas někdo přespí. Nebo já u někoho. Neřešej to.“

Přikývnu – a naoko zaujatě se zahledím z pravýho okýnka. Není třeba nic dodávat, ostatně Ondra ode mě ani žádnou reakci nepotřebuje a nečeká… Přesto mi jedna otázka v hlavě hlodá, a tak ji do toho ticha panujícího mezi náma hodím:

„Proč ses vůbec vracel? Jsi nemohl vědět, že tam ještě budu.“

„Věděl,“ trhne ramenama. „Nevypadals úplně, že tam fakticky čekáš na Erika.“

Přistiženě sklopím oči k batohu, co ho mám položenej na klíně, v rozpacích z toho, jak snadno Ondra tu mou lež prokoukl.

„A jak jsem vypadal…?“ hlesnu.

„Ztraceně,“ odpoví mi Ondra… a to jedno jediný slovo způsobí, že ve mně praskne další z mých pracně budovaných masek… a mně znovu začnou týct slzy.

Ondra zdatně předstírá, že to mý tichý, částečně polykaný vzlykání neslyší a mou snahu si ty slzy nenápadně stírat z tváří nevidí, stejně se ale přese mě nahne do skříňky pod palubní deskou, vyloví odtamtud balíček papírových kapesníčků a bez řečí mi je podá. A tohle jeho tichý, podpůrný gesto mě paradoxně rozhodí o to víc… Když tak o pár minut později zaparkuje na jednom velkým sídlišti, absolutně nejsem ve stavu, abych teď vystoupil z auta… a nechal se dovést k nim do bytu, kde budu muset minimálně pozdravit jeho rodiče, když už ne rovnou si s nima odbýt něco jako povinnej small talk. Ondra se to ovšem dovtípí, vypne motor – a prostě zůstane sedět na místě. Kouká před sebe, nic neříká… a nechává mi prostor, abych se uklidnil po svým.

Zabere mi dobře pět minut, než se mi konečně povede přesvědčit sám sebe, že už ve mně žádný další slzy nezbyly, aspoň teda pro dnešek, a dalších zhruba pět minut trvá, než se ke mně Ondra otočí a prohodí:

„Tak můžem…? Naši jsou cajk, Dome, nebudou si tě všímat. A kdyby náhodou měli povídavou, řeknu jim, že poklábosíme až zítra u snídaně.“

Nedokážu k němu zvednout oči, na to je mi až příliš trapně, přesto se ale pousměju:

„Tak dík…“

A pak už Ondra otevře dveře a vystoupí z auta, tak ho napodobím – a zhruba půl kroku za ním ho následuju k jejich baráku… a pak do výtahu… a pak k nim do předsíně… a odtamtud k němu do pokoje.

„Ber místo,“ pokyne mi Ondra k jedné ze dvou postelí, k té ustlané, zatímco sám zamíří ke své, přes kterou je ledabyle přehozená zvalchovaná peřina.

Okamžitě mi dojde, že ta druhá postel patří jeho ségře. Nebo teda patřila… Nejistě zůstanu stát metr od ní.

„Já… ehm… no radši bych si měl lehnout na nějakou karimatku nebo tak něco…“

„Prosím tě, nevymejšlej kraviny,“ protočí nade mnou Ondra oči. „To, že budu kolem tý postele jenom našlapovat a už si do ní nikdy nikdo nelehne, mi ségru přece nevrátí…“

„Já vím,“ kuňknu… a nakonec si na tu postel přece jenom sednu, zatímco Ondra si stoupne před svou šatní skříň a rozglábí ji dokořán.

„Hele, mám tu nějaký volnější trika, co nosím na spaní místo pyžama, pojď si nějaký vybrat!“ vybídne mě.

„To je úplně jedno, nějaký mi vyndej,“ pokrčím ramenama, a tak mi Ondra chvilku nato se zvoláním: Postřeh! jedno tmavě modrý hodí do klína.

„Děkuju…“

„A jestli ti můžu poradit, běž honem využít koupelnu, protože tam zrovna nikdo není,“ zašťuří se na mě. „Jakmile to tam obsadí máma, tak máme až do půlnoci utrum.“

Zacukají mi koutky, ale stejně se k tomu, abych se zvednul z postele, nemám:

„No a tak nechceš jít nejdřív ty? Přece, no…“

Ondra na mě znovu zakoulí očima:

„Seš tu host? Seš. Tak máš přednost. První dveře vlevo, jak už jsem ti říkal. Tady máš ručník… A já půjdu hned po tobě a mamka ať se tam pak v tý vaně třeba rozpustí, haha. Mimochodem na vaně stojí dobře patnáct sprcháčů a většina je její, ale hele, úplně klidně jí nějakej vypotřebuj, ona bude jenom ráda! Pořád skuhrá, že je sama v životě vyplpat nestihne… No a ve skříňce pod umyvadlem je zásoba novejch kartáčků na zuby, tak si nějakej přivlastni. A pasty jsou tam otevřený aspoň čtyři, tak si vyber podle chuti…“

Pousměju se, když mi dojde, že tohle byl pravděpodobně nejdelší monolog za posledních dobře deset let, kterej mi Ondra věnoval.

Nejdelší monolog, do kterýho jsem neměl potřebu mu štěkavě, nakvašeně vstupovat.

Nejdelší monolog, kterej přitom neobsahoval ani jediný sprostý slovo nebo urážku namířenou vůči mně…

Přesto se nevzmůžu na nic jinýho než na opětovný:

„Dobře, dík…“

Ostatně co bych měl taky vymýšlet? Cokoliv jinýho než poděkování by bylo příliš málo.

Nebo zbytečně moc.

***

U toho prostýho, ale všeříkajícího díky na mé straně zůstane i celou následující zhruba hodinu. Vystřídáme se s Ondrou v koupelně, načež se mě s dost podezíravým výrazem ve tváři zeptá, jestli jsem vlastně vůbec od oběda něco jedl, a i přes moje protesty typu dík, ale já ani nemám hlad nebo fakt to neřeš, nic nepotřebuju pro nás oba donese z kuchyně tác s obloženýma houskama. Takže se pak u umyvadla s kartáčkem a pastou vystřídáme znovu.

Když se Ondra z koupelny vrátí podruhý, už ležím na pro dnešek své posteli zakutanej pod peřinou až po krk. Ne že by mi byla zima, jenom… si tady pořád připadám strašlivě nesvůj. Já – v Ondrově pokoji! V pokoji kluka, se kterým jsme pro sebe v posledních letech neměli nic jinýho než nadávky, urážky a posměšky…

„Co je?“ loupne po mně Ondra zvědavě očima. „To je ti taková zima?“

„Ne,“ zavrtím hlavou a sám pro sebe se uculím, pobavenej tím, jak se nám myšlenky ubírají stejným směrem. Ne že bych si toho všiml prvně! Jenom je to asi poprvý, co mě to nerozčiluje.

„Ne?“ zopakuje po mně Ondra, a zatímco se souká pod svou peřinu, přehnaně zavzdychá: „Jenom holý ne? Žádný nestarej se? Žádný jdi s těma otázkama do prdele? Ty vole, Dome, nechceš mě prostě poslat do hajzlu? Protože na to jsem u tebe zvyklej, s tím se nějak popasuju… Ale to, jak seš dneska celej den přešlej a tichej, mě začíná děsit!“

To už se neudržím a po tomhle jeho proslovu se uchichtnu nahlas.

„Tak nemůžu tě dost dobře poslat do hajzlu, když ty seš tady doma, že jo…“

„Taky pravda,“ zakření se. „I když tvoje starý já by to s přehledem zvládlo.“

„Tvoje starý já by mě zase nikdy nenechalo přespat ve tvým pokoji,“ zasmečuju.

„Nějak na nás ta blížící se maturita začíná dolíhat, co?“ podepře si hlavu o loket a zahledí se na mě. „Asi stárnem, haha.“

„Mluv za sebe,“ ušklíbnu se.

„Ts, pokud vím, tak jsem od tebe starší jenom o tři tejdny,“ ohradí se.

„Jo, ale tak jsem to nemyslel,“ opravím ho – a překulím se na záda, abych se mu při tom chystaným přiznání nemusel dívat do očí. „Myslím to tak, že ten, kdo stárne, by měl logicky být i chytřejší, ne? Jenže já jsem evidentně čím dál větší idiot.“

Ondra chvilku mlčí, asi čeká, jestli se sám od sebe nerozpovídám víc, ale když se k ničemu dalšímu nemám, vybídne mě k pokračování otázkou:

„Narážíš na Erika?“

„Hmm…“

„A co se teda stalo tak zásadního, že jsi konečně prohlídl?“

Zhluboka se nadechnu…, jenže stejně nejsem schopnej mu to všechno vyklopit. Je to… tak potupný…

„Radši mi řekni,“ zvědavě se na něj natočím, „jak je možný, že ty jsi ho prokouknul hned?“ Protože vážně: já přece o Rikovi mluvil přede všema stejně. A zatímco ostatní mi ho díky tomu, jak jsem o něm básnil, přáli, nebo dokonce záviděli, Ondrovy reakce byly od samýho začátku negativní, varovný…

„Protože to prostě z toho, co jsi říkal, svítilo do dálky! A jako že jsi to neviděl ty, budiž, člověk se nechá zblbnout snadno, když se zabouchne, ale že si těch red flags nevšímal ani Bedřich, tvůj nejlepší kámoš?! No ty vole, tak to jsem fakt nepobíral. I když… možná se jednoduše nechal zaslepit tím, čím ty. Tou Erikovou aurou. A samozřejmě tou jeho naditou peněženkou.“

„No tak jak vidíš, tak zase tolik se zaslepit nenechal. Už se se mnou pěkně dlouho nebaví…“

„Což byl právě další z těch varovnejch signálů!“ ošije se Ondra naštvaně. „To, že se Erikovi povedlo tě postupně odstřihnout úplně od všech ostatních. Od rodiny, od kámošů…“

„Úplně od všech ne,“ zabodnu se očima do těch jeho.

„Ne, no,“ pousměje se. „Asi proto, že my dva už pěknejch pár let kámoši nejsme, co? Dome, já… Sorry za to, jak jsem na tebe v devítce zařval, že jsi buzna a že jako kapitána tě nerespektuju… Bylo to hnusný. A totálně hloupý. Jenže když mně tenkrát přišlo, že tě jako kapitána vybrali právě proto, víš, a přišlo mi to děsně nefér…“

„Právě proto…?“ nechápavě ho chytím za ty dvě slovíčka.

„Jo, no, aby jako ukázali, jak jsou světoví a otevření všem a všemu a lgbt friendly, chápeš… Nenapadlo mě v tý mý tehdejší zabedněnosti, že ti trenér mohl dát přednost prostě proto, že v tobě viděl větší potenciál.“

„Co ty víš?“ trhnu ramenama. „Třeba jsi měl pravdu a…“

„Ne, neměl,“ skočí mi do řeči. „Trenér mi to pak vmetl dost jasně. Že mu na kapitána přijdeš lepší volba, protože si mimo jiný umíš zachovat chladnou hlavu. A že nervního cholerika na hřišti ve vůdčí roli nepotřebuje.“

„Fakt?“ nadzvednu obočí, protože tahle verze se ke mně nikdy nedostala. „No ale něco na tom je, že seš oproti mně víc… víc…“

„… prchlivej,“ doplní za mě Ondra se zaksichtěním.

„Jo, třeba tak,“ usměju se.

Ondra ale navzdory tomu mýmu úsměvu zvážní:

„Máma mi pak ale říkala, že si myslí, že jsi nechal fotbalu kvůli mně… a kvůli mýmu tátovi a tomu, jak se do tebe tenkrát obul a jakou ve škole udělal scénu… A popravdě, já si celou dobu myslel, že je to kravina a že to máma přehání, jenže… když tak poslední dobou sleduju, že se necháš dost ovlivňovat jinýma lidma a tím, co si kdo myslí…“

Užuž se nadechuju, abych se ohradil – a v tu samou vteřinu mi dojde, že není proti čemu se ohrazovat. Vždyť Ondra má pravdu. Nechám se ovlivňovat jinýma lidma. A tím, co si o mně myslí.

„To… to je neskutečný, jak do mě tvoje máma vidí… I ta moje,“ špitnu… a na konci se mi začne malinko lámat hlas.

„No nemysli si, máma vidí i do mě!“ uchechtne se Ondra, nezní to ovšem nijak posměšně, spíš se snaží odlehčit atmosféru. „Si při rozhovoru s ní pokaždý připadám jak pod rentgenem… Často ví i věci, který jsem si ještě nepřiznal ani sám sobě.“

„Jako třeba…?“ zvednu k němu zvědavě pohled, vděčnej, že na chvilku přesunul pozornost ze mě na sebe.

„To je různý,“ trhne ramenama. „Třeba posledně věděla ještě dřív než já, že se chci rozejít s Terkou,“ přizná bez okolků.

Vybavím si, že ještě někdy začátkem školního roku se Terčino jméno po třídě v souvislosti s Ondrou skloňovalo, ale pak to nějak utichlo… nebo jsem byl příliš zaneprázdněnej sám sebou, abych si všímal detailů…

„Ani nevím, že jste se rozešli,“ přiznám tedy pro změnu já.

„Taky proč bys to měl vědět? Já nepotřebuju, aby mě a mý známosti rozebírala celá třída,“ významně se na mě zašklebí.

„Já to taky nepotřeboval, aby mě a Erika všichni rozebírali! Nějak se to tak semlelo, no…“

„Tak to víš, Erika holky ve třídě rozebírat prostě musely, protože to byl holt úlovek numero uno!“ zaculí se Ondra.

„Neee, portugalštinu vynech,“ zaprosím.

„To bylo španělsky, portugalsky neumím,“ opraví mě pobaveně. „Každopádně nechceš už konečně vyklopit, co se teda stalo? Stejně kolem toho pořád našlapujeme. A budeš se celou noc v tý posteli akorát převalovat, když to ze sebe nedostaneš. Řekl jsi mu nakonec, že s ním letět nechceš, a on to nepobral, nebo co…?“

Povzdychnu si. Jo, v tom má Ondra asi pravdu, že bych to ze sebe potřeboval všechno dostat, ale…

„Budeš mě mít za ještě většího trotla, než za jakýho už mě máš,“ řeknu potichu. Jako ne že by mi na tom bůhvíjak záleželo, jestli si o mně Ondra myslí, že jsem idiot na druhou, na třetí nebo na pátou, ale… Ale popravdě, po těch několika posledních hodinách mi na tom kdovíproč vlastně záležet začíná.

„Já myslím, že zrovna ty to uneseš… A já ostatně taky,“ zazubí se na mě ještě, a pak už se převalí na záda, asi abych si pod jeho upřeným pohledem nepřipadal jako při výslechu, a ujistí mě: „Poslouchám…“

A já si po jeho vzoru taky lehnu na záda, a po minutce ticha, kterou si dopřeju k tomu, abych si to v hlavě všechno sesumíroval, spustím.

A nevynechám vůbec nic.

Rozvyprávím se o tom, jak mi nejdřív ve vztahu s Erikem připadalo všechno bezvadný a parádní, ale jak jsem si začal všímat drobností, který mi ten můj pocit dokonalosti narušovaly… Svěřím se mu s tím, jak mi bylo, když jsem zjistil, že jsou všude po vile rozmístěný kamery, i jak trapně jsem si připadal, když jsem škemral o nějaký peníze navíc… A nakonec nevynechám ani Erikovu představu o dokonalým dárku k jeho narozeninám.

Ondra to moje vyprávění žádnýma otázkama ani poznámkama nenarušuje, jenom čas od času hodí do placu nějakou zostra zadrmolenou nadávku – možná aby mi dal najevo, že jsem ho tím svým příběhem zatím neuspal, a možná prostě proto, že si aspoň tohle strohý okomentování nedokáže odpustit… A mně to dělá překvapivě dobře, slyšet od něj slova jako kretén, kokot nebo hajzl – a vědět, že tentokrát ty nadávky nejsou určený mně.

Když Ondrovi dojde, že jsem se svým svěřováním u konce, znovu se na posteli natočí na bok a přes místnost se na mě zahledí.

„Čili shrnuto podtrženo: je to ještě větší píčus, než jsme doufali.“

A mně tohle jeho trefný, a přitom tak typicky ondrovský shrnutí totálně semele: začnu se smát tak moc, až mi z toho začnou týct slzy. A nutno přiznat, že mezi těma slzama smíchu jsou zamíchaný i slzy jakési podivné úlevy…, ale taky ještě pořád sebelítosti… a smutku…

„No co? Netlem se, vždyť mám pravdu,“ napomíná mě Ondra naoko. „Každopádně, Dome, jedno po druhým, jo? Zítra s náma odpoledne půjdeš na tu párty. Užijem si to tam. Přijdeš na jiný myšlenky. Přes víkend nasbíráš síly… A pak zajdeš za vašima. A oni s tebou pak zajedou vyzvednout k Erikovi tvý věci.“

Utřu si dlaní ty zpropadený slzy z tváří a zkusím zformovat rty do aspoň náznaku úsměvu. Protože… v Ondrově podání to všechno zní… tak snadno! Nebo když ne snadno, tak minimálně realizovatelně. Což je sakra pokrok oproti mýmu polozoufalýmu vůbec nevím, co mám dělat, co mi ještě před pár hodinama stahovalo vnitřnosti tak mocně, že jsem sotva mohl dýchat…

„Jenže,“ dostane se ke slovu moje praktický já, „na tu zítřejší akci nemůžu… Vždyť jsem vám ani nepomohl s přípravou… a nikdo tam o mě nestojí… A nemám ani co na sebe, to bych se musel nejdřív stavit doma, a to prostě… no… to by bylo blbý, vypadalo by to, že si tam jdu jenom pro hadry a pro kapesný… Už tak si myslím, že… no prostě že na mě naši budou naštvaní, a že mi dost možná ve výsledku doporučí, abych si to s Erikem vyřídil sám…“

Ondra na mě ještě chvilku mlčky zahlíží, než se zeptá:

„Je to všechno? Nebo vyčaruješ ze vzduchu ještě nějaký domnělý překážky?“

„Nejsou domnělý,“ oponuju mu, ale jenom mě netrpělivě odmávne rukou.

„Prosím tě, ve třídě o tebe stojej všichni, panebože. Budou nadšení, když jim oznámíš, že jsi do žádný Paříže neletěl! Oblečení ti klidně půjčím, pokud přežiješ, že ti bude volnější,“ poťouchle na mě přimhouří oči. „A případnou útratu za tebe zítra zatáhnu, až budeš moct, vrátíš mi to. No a kdyby tě náhodou vaši fakticky nechtěli za Erikem doprovodit, tak tam s tebou půjdu já. Vezmeme ještě Bedřicha a pár dalších kluků ze třídy, a může si ten zmetek zkusit nám tvý věci nevrátit! Ale já jsem si jistej, že v tomhle tě vaši podržej. Zase tak moc na tebe naštvaní bejt nemůžou. Vždyť jsi jim, když se to vezme kolem a kolem, nic neudělal.“

„Jak to, že ne?“ nesdílím ten jeho optimismus. „V podstatě jsem je po všem, co pro mě za celej život udělali, poslal do prdele kvůli jednomu jedinýmu chlapovi, kterýho znám sotva pár měsíců…“

„No bože. A pak jsi prozřel – a přijdeš jim to osobně říct. Co víc by si mohli přát? Popravdě, ségra tenkrát, když… no, když ji srazilo to auto, tak taky byla zrovna s našima dost rozhádaná. A nemáš tucha, kolikrát jsem za ty roky slyšel mámu brečet, že by jí odpustila úplně cokoliv, jenom kdyby se k nám zase vrátila…“

Nasucho polknu. Jo, Ondra má pravdu… Jsou i horší, nesrovnatelně horší věci, než nějakej můj nevydařenej vztah s panovačným manipulantem…

„Musí ti strašně chybět,“ pronesu do ticha.

„Chybí,“ pohodí Ondra ramenama… a ve mně se nad bezvýchodností a zároveň jakousi definitivností toho gesta všechno sevře.

„Strašně moc mě to mrzí…, to, co se jí stalo,“ vyjádřím mu pohnutě svou soustrast, poprvý za celý ty roky. „Ondro, promiň, že… že jsem se nikdy nezeptal…, nezajímal, jestli třeba… pro tebe nemůžu něco udělat…“

I přes vážnost situace se uchechtne:

„Já myslím, že je dobře, že ses nezeptal. Stejně bych tě akorát poslal do hajzlu, víš jak… Hele, Dome, mě zase sere, žes toho fotbalu fakticky nechal kvůli mně… To jsem nechtěl.“

„Tak ono kdyby to byl nějakej můj bůhvíjak velkej sen, tak bych se asi tak snadno odradit nenechal, hm? Ostatně, ty jsi s hraním taky přestal. A taky nevypadáš, že bys s tím nebyl srovnanej.“

„No tak co si budem,“ uculí se, „na žádný mistrovství světa bysme to asi nedotáhli, ne?“

„To asi fakt ne,“ rozesměju se – a on se k tomu mýmu smíchu přidá.

A jak se tam tak spolu chechtáme, najednou jsem schopnej celou tu svou „neutěšenou“ situaci nahlídnout z jinýho úhlu.

Jo, možná jsem si závěr svýho středoškolskýho studia opravdu nepředstavoval takhle: že pár týdnů před maturitou zůstanu sám, bez rodiny, bez kámošů, bez přítele, bez peněz, bez střechy nad hlavou. Jenže ona se žádná kaše nikdy nejí tak horká, že? A možná, že díky tomu, že jsem se na chvilku dotkl špičkama nohou dna, dokážu pak tím postředoškolským životem proplouvat… o něco silnější. Poučenější. Ostražitější.

A taky to vypadá – a jako nechci to zakřiknout! –, ale vypadá to, že po mým boku odteď dost možná poplave o jednoho skvělýho kámoše víc.