Tak takhle jsem si to nepředstavoval (2/5)

„Tak co, připravenej? Jo? Tak jedem!“ usměje se na mě Riko, načež sklopí hledí na své helmě, počká si, až já udělám to samý, pak nasedne za řídítka svýho rudýho draka, jak říká motorce Honda Gold Wing Tour, a nechá mě, ať si, poněkud krkolomně, nalezu za něj.

„Neboj, z téhle mašiny mi nevypadneš, ani kdybych se o to snažil!“ zarezonuje mi v uších díky v helmě zabudovanýmu interkomu jeho klidnej, lehkým pobavením podbarvenej hlas.

„Já ti věřím,“ prohodím malinko roztřeseně. Ostatně co mi zbývá jinýho, než mu věřit? Jako jo, no, uznávám, je to tady vzadu neskutečně pohodlný, člověk si spíš než jak na motorce připadá jako v takovým tom luxusním sedadle v multikině, haha, no ale stejně je to pořád jenom motorka! Když vám na silnici vběhne srna před auto, odnese to často jenom karoserie – jenže tady právě žádná ochranná konstrukce, která by případnou nehodu odnesla za nás, není!

Riko ale mým vyděšeným úvahám víc prostoru nedopřeje: toho svýho draka nastartuje, což je teda zvuk, kterej pohladí uši (a ego) asi každýmu chlapovi, no a po pár vteřinách už vyjíždíme z brány jeho rezidence a plynule se zařazujeme do takhle v podvečer ne moc hustýho provozu.

Prvních pár kilometrů oba mlčíme, nechávám Erika soustředit se na jízdu a on mě asi zase nechává, abych se se všema těma pro mě novýma dojmama sžil, ale jakmile mineme ceduli oznamující výjezd z města a Erik přidá na rychlosti, zeptá se mě:

„Tak co? První dojmy?“

„Paráda!“ přiznám rozjařeně. Protože jo, bál jsem se, že budu celou dobu napjatej a strnulej, ale ve skutečnosti jsem se uvolněně zapřel do sedadla už asi na třetí křižovatce.

„Že jo?“ odpoví vesele – a ještě trochu zvýší rychlost.

„Nooo zase to tak nepřeháněj…,“ mírním ho radši.

„Neboj se,“ pronese během dnešního odpoledne už dobře podesátý. „Jezdím sice rychle, ale opatrně. Ostatně, tentokrát po dlouhý době s sebou vezu extrémně cennej poklad!“

„Ach…,“ vydechnu lehce omámeně – ty Rikovy komplimenty se mi zatím rozhodně nepřejedly! A to on jima přitom nešetří!

On teda jako celkově na mně nešetří vůbec v ničem. Protože když mi tuhle svou motorku ukazoval poprvý, to bylo někdy začátkem října, rovnou zavyzvídal:

„Co ty a mašiny? Měl jsi někdy nějakou? Nebo s někým jezdíš aspoň jako spolujezdec? S tátou třeba…?“

„Ne, nic z toho,“ odpověděl jsem, aniž bych spustil oči z té naleštěné krasavice.

„Takže nějakou motorkářskou kombinézu doma tím pádem nevedeš…?“ spíš zkonstatoval, než se zeptal.

„To fakt ne,“ rozesmál jsem se představě, jak by se zrovna takovej kousek oděvu v mým šatníku vyjímal.

„Nevadí, tak ti nějakou koupím. Rovnou už nějakej komplet s aktivním vyhříváním, ať můžeme jezdit i přes zimu…“

Tímhle svým sdělením si okamžitě získal mou plnou pozornost:

„Co… cože? Ježíši ne, to… přece mi nebudeš kupovat kombinézu, abych se s tebou jednou projel! To snad zvládnu i v normálních hadrech, ne?“

„Jasně,“ rozesmál se, „kdybych to vzal dvacítkou někde přes obytnou zónu, haha, tak asi jo. Ale já tě hodlám seznámit s tím, co všechno tenhle rudej drak dokáže – a jak dokonalý a vymazlený má jízdní vlastnosti… A věř mi, že jakmile to jednou vyzkoušíš, tak mě budeš prosit, abysme někam vyrazili zase. Takže ta kombinéza se ti shodne!“

„No ale… to přece… tak bych si ji měl koupit sám,“ byl jsem rozpakama rudej až za ušima.

Ovšem Riko mě nenechal trápit se moc dlouho, obešel motorku a přivinul si mě do náručí:

„Dome, s tímhle si nedělej starosti! Je to můj nápad, moje motorka, to já tě chci brát na výlety – tak je logický, že všechno okolo toho zajistím! To je podobný, jako když tě pozvu na večeři – taky ji za tebe přece platím já.“

„To teda moc podobný není,“ zabrblal jsem, ale ta jeho hřejivá náruč mi pomohla se s tím, co mi navrhl, celkem rychle smířit.

Týden nato jsem pak byl ve třídě zase tak trochu za hvězdu – to když jsem Bédovi ukazoval fotku, jak to mně a Rikovi v těch kombinézách sekne… Sám jsem z toho byl dost paf, protože o motorky a cokoliv s tím spojený jsem se nikdy dřív nezajímal, no ale když se mi ve své vyladěné kombinéze ukázal Erik, mělo to na mě a mý libido takovej efekt, že jsme si to hned vzápětí rozdali přímo v té garáži. Logicky jsem se pak chtěl pochlubit, jak sexy chlapa mám, a zároveň jsem byl zvědavej, jestli třeba nezaujatým osobám přijdu podobně sexy i já, nebo jestli naopak řeknou, že v tom motorkářským mundúru působím spíš… směšně… Béda z toho ale měl oči navrch hlavy, začal vykřikovat, že oba vypadáme, jak kdybysme dělali reklamu na nejnovější závod MotoGP, čímž na mě přitáhl pozornost ostatních spolužáků a spolužaček – a nutno dodat, že některý holky na mě po zhlídnutí té fotky docela lačně pomrkávaly!

„Uff, je tu najednou nějak horko,“ odfoukla si se zachichotáním Lucka a demonstrativně otevřela okno. „Ty se nezdáš, Domí!“

„Já? Já nic, to dělá ta kombinéza,“ zapýřil jsem se.

„No a to ještě nevíš, kolik taková sranda stojí, to by ti bylo teprve horko!“ zasmál se na Lucku Béda.

„Fakt? A kolik teda?“

„No tak to víš, nejlevnější kousek to není,“ uculil jsem se na ni, ovšem po Bédovi jsem střelil vyčítavým pohledem. Jako jo, jsem smířenej s tím, že všichni okolo už vědí dávno, že Erik nemá hluboko do kapsy, stejně ale nemám potřebu na to pořád upozorňovat!

„V podstatě tolik jako parádní, pár let starý auto v bazaru,“ odpověděl za mě Ondra. „Což ostatně vím přesně, protože si zrovna jedno kupuju…“

„Vau, a jaký? Máš nějaký fotky?“ přesunula část posluchačů svou pozornost k Ondrovi, ale já jsem na tuhle změnu tématu nepřistoupil – prostě jsem nemohl. Od kohokoliv jinýho bych tu poznámku vzal na vědomí přikývnutím, ale od Ondry vnímám od jistý doby všechno jako cílenou provokaci…

„No tak za to, z jakýho high-tech materiálu ta kombinéza je a jaký v sobě má zabudovaný bezpečnostní prvky, ta cena není zase tak přemrštěná!“ ozval jsem se.

„Prosím tě,“ šklebil se Ondra, „takovou cenu by nepovažoval za přemrštěnou akorát člen královský rodiny! A plus teda evidentně Erik. A teď ty.“

Užuž jsem se nadechoval, abych i tenhle jeho komentář nějak odrazil, ale nenechal mě, protože v tom svým kázání hned pokračoval:

„Hlavně si na těch silnicích dávejte bacha, aby vás nesmetla nějaká smažka. Protože proti tomu ti nepomůže žádná kombinéza.“

A já tu svou k dalšímu argumentování odhodlanou pusu zase zavřel… a už jsem nic nedodal. Protože i když občas, co se Ondry týče, vidím rudě a nejradši bych se s ním hádal tak dlouho, dokud jednomu z nás nedojde dech, tak určitý meze… a tabu témata… prostě považuju za nepřekročitelný.

***

„Popravdě, čekal jsem od toho něco víc,“ mlaskne Erik nespokojeně, když na obrovské televizi, která dominuje jeho obýváku o rozloze celýho našeho bytu, naskočí závěrečný titulky.

„Mně to přišlo dobrý,“ trhnu ramenama a uvolněně se v jeho náručí zavrtím.

„Nevím, poslední dobou jdou všechny filmy hrozně po povrchu. Něco hlubokýho aby člověk pohledal…“

„Tak na to jsou možná lepší takový ty filmový festivaly,“ nadhodím, protože zrovna před týdnem na tohle téma došla řeč ve škole na hodině češtiny, už ani nevím proč, a tak jsem rád, že můžu přispět do debaty něčím odbornějším. „Tam se často promítají různý autorský dramata a psychologický studie a tak podobně…“

„Vidíš,“ líbne mě Riko do vlasů, „to nezní špatně! Pověřím Dášu, ať mi do příště něco takovýho sežene.“

„Pověř,“ zavrním líně, přičemž si v duchu dělám poznámku: mohl bych něco takovýho zkusit sehnat sám… To by mi u Rika nahnalo nějaký plusový body! Teda jako ne že bych je potřeboval, jenom prostě… no, někdy bych ho taky rád něčím ošarmil. Protože mi přijde, že tuhle roli zastává v našem vztahu výhradně jenom on. A že ve výsledku vlastně, když se to vezme kolem a kolem, vůbec nechápu, co na mně může vidět… Všechno vymýšlí, všechno zařizuje, všechno plánuje, všechno organizuje, všechno platí. A já se jenom vezu. Co z toho může mít?

Na druhou stranu, kdo nic nedělá, nic nepokazí, ozve se ve mně mý druhý já. Zprudka a jakoby přistiženě otevřu oči a zahledím se do prostoru přede mnou. Něco na tom je, že? pokračuje mý druhý já v pošklebování… a já musím uznat, že… že jo. Že na tom něco je. Tři vztahy, tři rozchody. Třikrát jsem si vyslechl, co všechno jsem dělal špatně. Lukáš se s tím už vůbec nesral a vyčetl mi nejenom to, co jsem dělal, ale i to, co jsem nedělal… Užuž jsem se ho chtěl zeptat, proč se mnou do prdele teda vůbec byl, ale nakonec jsem si netroufl. Nechtěl jsem slyšet, že třeba… se mnou byl jenom proto, aby se sám nenudil. Nebo tak něco. Chtěl jsem si na ten náš vztah nechat aspoň nějaký hezký vzpomínky, i kdyby měly být založený jenom na iluzích.

To až Riko to moje pošramocený sebevědomí zase malinko naleštil. A ne jenom tím, že se mnou vůbec začal chodit – a že ten náš vztah trvá už skoro tři měsíce –, ale i tím, co na adresu všech mých ex pronesl…

„Hele, oni jsou ještě moc mladí,“ řekl mi tenkrát, to jsme se spolu teprve seznamovali a navzájem jsme se svěřovali s tím, co a s kým jsme prožili. „Nevědí, co chtějí, nebo možná spíš nepoznají, co je pro ně dobrý… O nic jsi nepřišel, když se s tebou rozešli, věř mi. Ty si totiž zasloužíš to nejlepší! A mezi náma, i já si zasloužím to nejlepší,“ mrknul na mě rozverně, „a jsem rád, že jsem si na to počkal! Že jsem si počkal na tebe…“ Jasně, bral jsem to tenkrát jako flirtovací kecičky, nejsem úplnej debil, kterej se nechá utáhnout na vařený nudli, ale zahřálo mě to, ne že ne. A když mi to pak ještě několikrát zopakoval, naposledy třeba dnes odpoledne ve své ložnici, ehm… předtím, než mě vzal po naprosto dokonalým sexu do náručí, odnesl mě sem do obýváku, donesl z kuchyně nějaký pití a chipsy, zabalil nás do deky a pustil nám film…

„Nad čím přemýšlíš?“ vrátí mě jeho hebkej hlas zpátky do přítomnosti.

„Ani nevím,“ nechce se mi zacházet do detailů.

„Hmm, no ale já vím!“ chytne mě pod bradou a donutí mě zvednout k němu pohled, takže si nemůžu nevšimnout, jak mu napůl smyslně, napůl uličnicky jiskří v očích. „Co kdybych z tebe odmotal tu deku, a než bude čas hodit tě domů, tak mě ještě necháš přepočítat ti žebra?“

Rozesměju se.

„Pcha, to má bejt jako co, pozvánka k sexu? Že mi přepočítáš žebra? Žádnou lepší hlášku už takhle večer nevyhrabeš?“ dobírám si ho.

„To není tím, že je večer! To je tím, že jsem z tebe celej nadrbanej,“ brání se. „Ale mezi náma,“ natiskne si mě na sebe o něco pevněji, „ty opravdu jsi jenom žebra a kůže… Objímat tě je jako mačkat v náručí pytel s ramínkama na šaty!“

To už se vyloženě rozchechtám, protože mi to přirovnání přijde vtipný.

„No dovol?“

Riko se ale až tak nesměje:

„Myslím to vážně, Dome… Poslyš, začneš se mnou chodit do fitka a zaplatím ti soukromýho trenéra. Nemůžeš být pořád takhle… vyzáblej! A až se trochu vypracuješ, budeš nejenom ještě víc sexy, ale taky, a to hlavně, zdravější… Protože takhle abych se bál, že sotva trochu víc zafouká, tak se zlomíš.“

„Ale prosím tě, nepřeháněj,“ zavrtím hlavou. „Ostatně jsem vážil ještě o nějaký ty kila míň, když jsem hrál na základce fotbal – a hrál jsem ho skvěle!“ mám potřebu se pochlubit, aby si náhodou nemyslel, že jsem v životě k žádnýmu sportu nepřičichl a že jsem v téhle oblasti úplná lemra. „A moje, jak ty říkáš, vyzáblá postava mi v tom nijak na škodu nebyla! Jenomže pak jsme…,“ chci se mu svěřit s tím, proč jsem nakonec fotbalu nechal, ale Riko se chytne té první části mýho sdělení.

„No počkej, počkej, ty jsi hrál fotbal? A jaktože jsem o tom doteď neslyšel? Takovou věc si necháváš pro sebe, jo?“ začne do mě lechtavě dloubat. „A nemáš doma náhodou ještě dres? Protože v něm jsi musel vypadat úplně k sežrání…“

„Hej… hej, nech toho!“ vypísknu a zkusím se zpod dosahu jeho lechtavých prstů vymanit, ale mám to marný, drží mě pevně. „Hej, Riko! No tak! A ne, dres už nemám… Možná tak maximálně je zabalenej v nějaký krabici a čeká, až si ho jednou obleče můj mladší brácha…“

„Nevadí!“ přestane do mě Riko šťouchat, povalí mě na gauč na záda a nadrženě mě zalehne, „tak já si tě budu v tom dresu aspoň představovat…“

A nutno dodat, že si mě představuje asi dost plasticky, protože tentokrát si mě vezme mnohem… drsnějc. Nestíhám skoro ani lapat po dechu, jak se pod těma jeho hrubšíma dotykama a rychlýma pohybama svíjím slastí…

Tímhle naším, hmmm, žhavým milováním považuju celý to téma fotbalu za uzavřený, proto mě dost překvapí, když dva dny nato mě Riko po večeři v jedné dost nóbl restauraci vezme zase k sobě domů – a v ložnici najdu přes celou postel přehozenej fungl novej fotbalovej úbor v rudo-šedých barvách a s číslem třináct na hrudníku, nechybí dokonce ani podkolenky, kopačky a kapitánská páska, no a celej tenhle dárek je obsypanej okvětníma plátkama růží!

„Co… to je?“ jsem z toho úplně perplex.

„Takovej… dáreček,“ rozzáří se Erik. „Jsem chtěl, aby to vypadalo aspoň trochu romanticky, ale teď si nejsem jistej, jestli to není přehnaný…,“ podrbe se za uchem.

„No, je to, pravda, taková… zajímavě skombinovaná aranž,“ uchechtnu se, „ale je to milý! I když přiznej se, Riko, že on je to dáreček spíš pro tebe, že jo?“ A s tím se k němu otočím a pověsím se mu kolem krku. „Protože chceš vidět, jak mi ten dres bude slušet…“

„No tak samozřejmě, že je to dáreček i pro mě!“ obejme mě a lačně mě políbí. „I když pokud budeme slovíčkařit, tak je to vlastně takovej obalovej materiál mýho dárečku, hehe. Protože ty se do toho dresu oblečeš – a já si tě pak budu postupně rozbalovat…“

Pronese to tak smyslným, dráždivým tónem, že mi okamžitě zacuká ve slabinách.

„Tak to já se teda honem převlíknu,“ zavrním mu do pusy při polibku.

„Před minutou bylo pozdě!“ vydechne Riko nadrženě.

A tak se v koupelně převlíknu, natáhnu si na nohy i ty kopačky, když už, tak už – a další dobře půlhodinu si oba užíváme to rozbalování. Ačkoliv teda teď to Erik přejmenuje na sex s fotbalovou superstar, haha. Myslel jsem, že ze mě ty hadry dychtivě serve, ale jemu se nějak podaří v sobě tu touhu krotit a hraje si se mnou pomalu, až nemožně pomalu… Sundá mi z nohou ty kopačky, ovšem štulpny mi nechá – a k mýmu překvapení začne takhle přes látku podkolenek olizovat mý chodidla… a nasávat si do pusy mý palce… a stiskávat mezi zubama ostatní prsty… A k mýmu překvapení na druhou mě to dost vzrušuje! A co teprve když mi ty podkolenky z lýtek sroluje a začne si takhle hrát s mýma holýma nohama! Netušil jsem, že by mi to mohlo působit v podbřišku až takový záchvěvy slasti!

Pak mi sundá šortky a začne se pusou věnovat mýmu klínu, zatímco prstama mi přes látku trika mne bradavky…

„Já… chci taky… něco… s tebou,“ vyhekám ze sebe trochu nesrozumitelně, protože moje momentálně vzrušením zastřená mysl mi nedovolí poskládat smysluplnější větu, ale mám prostě chuť se do těch hrátek nějak zapojit a ty dotyky Rikovi oplácet.

„Ty máš za sebou vítěznej zápas,“ oznámí Riko mumlavě spíš mýmu penisu než mně. „Zasloužíš si, aby tě někdo opečoval!“

„Ach… no… to… tak jo,“ smířím se s tím, že já si holt pohraju potom, neboli poté, co mě Riko udělá pusou. Což bude… ehmm… ufff… už… už…

Jenže Riko najednou změní strategii, přestane se věnovat mýmu péru, sedne si na paty – a tvrdě na mě přimhouří oči:

„Ale právě se ke mně doneslo, žes ve skutečnosti ten zápas dost posral… A já jako tvůj naštvanej sponzor bych tě za to asi měl potrestat, co?“

Chvilku mi trvá, než se můj předorgasmickou mlhou opředenej mozek zase rozeběhne k činnosti, ale když se tak stane a já se dovtípím, o co se Riko snaží, chápavě se na něj pousměju a s hranou podřízeností zadrmolím:

„Ano, pane, dneska jsem pokazil, co se dalo…“

Rikovi zajiskří v očích, načež mě drapne pod kolenama, přitáhne si mě k sobě blíž, popadne mě kolem pasu a přetočí si mě na všechny čtyři.

„Vystrč na mě ten svůj zadek, ať tě můžu ztrestat pořádně!“ poručí mi – a já mu vyhovím a zavrním u toho blahem. Líbí se mi totiž, když se mi Erik věnuje něžně, ale začínám přicházet na chuť i tomuhle drsnějšímu okořenění našich postelových hrátek!

Vzrušeně se zavrtím, očekávám, že mi Riko bude chtít naplácat, ale když zaslechnu zvuk otvíraný tubičky s lubrikantem, dojde mi, že mě čeká trest v podobě parádní šukačky. Natěšeně se zachvěju.

„Možná bys neměl být tak nedočkavej, když si s tebou chci vyřídit ty tvoje fauly na hřišti,“ prohodí Riko, z hlasu mu už zase zaznívá ten starej známej pobavenej podtón.

„Třeba jsem ty fauly dělal naschvál, aby sis se mnou měl co vyřizovat,“ provokuju ho – a za tu provokaci mi jedno plácnutí dlaní na zadku přece jenom přistane, jen vyjeknu.

Z toho vyjeknutí pak plynule přejdu k rozdrážděnýmu vzdychání, to když mi Riko nagelovaným prstem začne promazávat anál… No a nakonec se ložnicí nese naše vzdychání a hekání ve zdvojené verzi, to když do mě Riko pronikne a začne mě zevnitř promazávat a promasírovávat rovnou svým nadrženým pérem.

„No,“ vydechnu blaženě pár minut nato, poté, co se oba vrátíme ze svýho výletu za oběžnou dráhu Pluta a už si jenom odpočíváme v náručí, „po tomhle na tom hřišti nebudu schopnej žádnej pořádnej výkon podat ani zítra…“

Erik se nadzvedne, opře se o loket a se zašťuřením se na mě zahledí:

„Mám trochu dojem, že celá sezóna už je předem prohraná, že?“

„Tak nějak,“ zazubím se na něj – a nakloním se k němu pro pusu.

„Já to říkám pořád, že vy fotbalisti jste jenom neschopný, rozmazlený primadony,“ zakření se.

„Tssss,“ naoko se urazím, ale Riko pokračuje:

„Ovšem jste sexy primadony! Mimochodem, víš, co mi ještě na fotbalistech, nebo celkově na sportovcích, přijde sexy? Jak bývají potetovaní…“

„Fakt?“ zaujme mě to a zamyslím se nad tím. „To mě asi nijak zvlášť nebere…“

„No to je dobře!“ rozesměje se. „Protože mně by to ani neslušelo! Ale na tobě by bylo nějaký takový tetování dost rajc!“

„Hmmm, a jaký třeba?“ zasonduju.

Riko pokrčí ramenama.

„Nikdy jsem nepřemýšlel nad něčím konkrétním… Mně to přijde sexy samo o sobě, ne nějakej konkrétní ornament. Třebaaa… něco malýho tady někde…,“ skloní se a špičkou jazyka mě olízne na hrudníku, kousek nad bradavkou. „Nebo na pažích, tam je to taky rajc. Nebo na zádech, na lopatkách…“

„Na to, žes o tom nikdy nepřemýšlel, to docela promyšlený máš,“ zasměju se. „Nebo možná spíš nakoukaný, co? Vsadím se, že tvoje oblíbený porno se odehrává v šatně nějakýho fotbalovýho mužstva, že jo?“ dobírám si ho.

„Moje oblíbený porno ti tu rovnou sehraju!“ zavrčí podmanivě, přetočí mě na záda a zalehne mě.

„Ne, počkej, Riko, já už budu muset domů,“ zamelu sebou. „Už posledně jsem přijel pozdě a naši z toho nebyli zrovna nadšení…“

Riko protočí oči, ale překulí se ze mě zpátky na matraci.

„Už jsem ti říkal, že by bylo dobrý, abych se s vašima poznal. Věděli by aspoň, že si o tebe nemusejí dělat starosti, když jsi se mnou.“

„No, nevím,“ zahučím, posadím se a začnu se rozhlížet po svým oblečení, než mi dojde, že ho mám odložený, nebo spíš odhozený v koupelně. Pravda je taková, že naši opravdu projevili zájem Erika poznat, zkraje, ale když jsem pak přiznal, kolik mu je a že je to bohatej podnikatel, kterej mě bere na úplně jiný rande než do kina a na hambáč, začali se o něm a o našem vztahu vyjadřovat dost… nesouhlasně. A já jsem zatím neměl koule to Rikovi přiznat.

„Ale já vím,“ prohlásí Riko a taky si sedne. „Škoda, že tu přes Vánoce nebudu, to by perfektně pasovalo, že bych vašim přišel popřát hezký svátky… Ale na Silvestra by to šlo, hm? Přijedu tě vyzvednout a popřeju jim všechno nej do novýho roku. No. A bude. A jestli mě budou chtít poznat víc a pozvou mě třeba na kafe, nebo jestli to odbydeme takhle mezi dveřma, to už nechám na nich… Co myslíš?“ otočí se na mě.

„Myslím, že… že se ještě domluvíme, Silvestr je až za dva týdny,“ udělám na něj cukrblik.

„No dobře, ale přemýšlej o tom, mně to přijde jako skvělej nápad. Aspoň tě pak u mě nechají i přespávat a nebudeš muset pokaždý takhle spěchat domů, vždyť to nedává smysl, když jsi dávno dospělej… Jo a počkej,“ chytne mě za zápěstí, když se užuž zvedám z postele, abych si zašel pro to oblečení, „se zítřkem teda počítáš, jo? Chci si tě před odjezdem ještě pořádně užít!“

„Jasně že se zítřkem počítám!“ lípnu mu ujišťující pusu na tvář a pak už vyrazím do té koupelny.

***

„Prostě musíte mi pomoct něco vymyslet! Musíme něco vymyslet!“ opakuju zpanikařeně už dobře po dvacátý, zatímco se s Bédou a Monikou procházíme adventníma trhama na náměstí. Všude kolem panuje sváteční nálada a taková klidná, pokojná atmosféra, no ale do mých nervozitou scvrklých žil se ten klid a pokoj jaksi nepřelívá! A to ani když se to přelívání a prolívání snažím podpořit už asi třetím kelímkem svařáku!

„Ale no tak, neplaš, Dome,“ položí mi Monča ruku na rameno. „Na něco přijdeme! Ještě máme plno času!“

„No, jak se to vezme,“ zabrblám. „Mimochodem, dáte si někdo langoš? Samozřejmě zvu…“

„Díky, jsi hodnej, ale takhle si Erik to tvý utrácení asi nepředstavoval,“ zazubí se na mě Monča – a mně se po té její nevinné poznámce znovu stáhne žaludek: to je právě to! Že si Erik nějaký mý utrácení vůbec představoval! Že ho tohle celý napadlo!

Věc se má totiž tak, že když jsme se spolu včera sešli, naposledy před jeho odjezdem na skoro dva týdny za rodinou do Portugalska, tak mi po božské pětichodové večeři při svíčkách, kterou pro nás přichystala jeho kuchařka – ale svíčky prý zapaloval Erik sám, jak se mi se zakřeněním zmínil –, předal nádherně zabalenej balíček.

„A to… to má být jako… co?“ vykoktal jsem ze sebe, i když odpověď jsem už samozřejmě tušil.

„No přece dárek od Ježíška!“ culil se na mě Riko.

„No ale… ale Štědrej den je přece… až příští týden…,“ drmolil jsem, zatímco moje tváře nabíraly nachovej odstín.

„A příští týden tady nebudu,“ připomněl mi.

„No právě! Takže já myslel, že si dárky předáme… až potom,“ svěřil jsem se mu se svýma myšlenkovýma pochodama, i když už v tu chvíli jsem se za ně… děsně styděl. Bože, takovej trapas! Jak jsem to mohl celý takhle giganózně podcenit??? To mi mohlo a mělo dojít, že Riko pojme tu naši rozlučkovou večeři zároveň už i jako náhražku za tu štědrovečerní… Měl jsem s tím počítat, měl jsem na to být připravenej! Jenže pravda je taková, že vůbec netuším, čím bych ho mohl obdarovat, a tak jsem to pořád odkládal a odkládal… a doufal, že se třeba o něčem zmíní, já nevím, že třeba až mu budu volat, že jsem byl s kámošema na vánočních trzích, tak nadhodí, že mu vždycky chutnal vánoční vaječňák, a já zaběhnu na ty trhy znovu, jednu láhev mu tam koupím a bude…

„Poslyš, nedělej z toho takový drama,“ usmál se na mě. „Prostě ti chci předat svůj vánoční dárek už dnes. To přece neznamená, že musíš plašit, že ty pro mě nic nemáš! Já po tobě ani nic nechci, vždyť se rozhlídni kolem sebe,“ mávnul rukou do prostoru, „všechno, co jsem si kdy chtěl koupit, už jsem si koupil… Mně dělá radost obdarovávat druhý. Konkrétně tebe. Tak mi tu radost nekaž a prostě si to už konečně rozbal!“

„Ach, no… tak dobře, tak… já děkuju moc, já jenom…“

„Ještě neděkuj, vždyť nevíš, co tam je,“ zakřenil se a upil si vína.

„To je podružný…,“ vzdychl jsem, převzal jsem od něj balíček a rozvázal sametovou stuhu.

V krabičce byla další krabička, podlouhlá, popravdě vypadala, jako kdyby uvnitř měl být nějakej… šperk, náhrdelník nebo tak něco, no ale když jsem i tohle, z hebkýho semiše vyrobený dárkový pouzdro otevřel, uvnitř byla obálka. A v ní dva lístky na koncert mé oblíbené kapely konající se v únoru ve Vídni, o kterým jsem Erikovi už před měsícem referoval, že je beznadějně vyprodanej, no a pak tam ještě byla plastová kartička… a na ní vyražený moje jméno…

„To je jako… kreditka?“ zeptal jsem se a připadal si jako trouba. Protože jako… jasně, že poznám kreditku, ale proboha, proč mi něco takovýho Erik dává…?

„Něco na ten způsob,“ usmál se na mě přes stůl. „Je na ní deset tisíc, které můžeš utratit podle libosti, Dome. No co se tváříš? A co jinýho bych ti měl dát? Jak jsem říkal, mně dělá radost dělat radost tobě… A když si budeš moct koupit, co chceš, tak co může být lepšího? Naděl si dárek k Vánocům, po jakým toužíš. Nebo si to pro mě za mě nech na povánoční výprodeje a třeba si kup něco hezkýho na sebe… Nebo jděte s kámošema na nějakej nevyprodanej koncert…“

„No, ehm,“ byl jsem z toho všeho pořád dost zaskočenej, „ty vstupenky jsou náhodou boží, jak jsi je vůbec sehnal? A ty mi jako dárek stačí bohatě, nepotřebuju už nic k tomu!“

„Ale já na tom trvám,“ pokrčil Riko ramenama. „Prostě si ty peníze užij po svým, beze mě. A pokud se s tím opravdu nedokážeš smířit, tak to ber třeba jako… hmmm, sponzorskej dar pro mýho nadanýho fotbalistu…“

A spolu s tím dodatkem mu dost charakteristicky zajiskřilo v očích… a já toho využil, protože mi to pomohlo z té rozpaků plné situace vyskočit někam, kde jsem si byl mnohem jistější v kramflecích: a sice do ložnice… Tam jsem pak velice ochotně a nadrženě Erikovi sehrál, opět samozřejmě náležitě vyšňořenej v dresu, roli fotbalisty, kterej svýmu sponzorovi dává svůj vděk za tak štědrej dar najevo tím, že ho vykouří…

Jenže tím se můj problém nevyřešil, pouze odsunul. A i když detaily jsem si nechal pro sebe, svěřil jsem se dneska se vším Bédovi a Monice. A jelikož jsme se pořád nedobrali žádnýho uspokojivýho nápadu, nadhodím to ve frontě na langoše s povzdychnutím znovu:

„Achjo… Co mám asi tak darovat chlapovi, kterej úplně všechno má?“

„No,“ zamyslí se Monča, „tak možná má všechny možný hmotný věci. Ale co ty nehmotný? Myslím tím nějaký zážitky?“

„To je super nápad!“ ožije Béda. „Třebaaa… pilotoval někdy vrtulník? Řídil nějaký superrychlý auto na závodním okruhu?“

Ještě se tím nestihnu ani pořádně nadchnout a Monča už zamítavě vrtí hlavou:

„Ne, to jsem tak úplně nemyslela, to si přece může koupit taky, když bude chtít… Já myslela spíš něco, kde budeš hrát hlavní roli ty,“ dloubne mě prstem do bundy. „Víš, třeba… já nevím, uvař mu večeři, udělej mu masáž zad, napusť mu vanu s bublinkama, dopřejte si tam spolu koupel, vytvoř k tomu playlist z jeho oblíbených písniček… Něco takovýho, víš? Jo, mně je jasný, že ti to možná přijde málo, protože nic z toho nemá hodnotu deset tisíc korun, no ale… pro něj to bude mít větší hodnotu právě proto, že to není nic, co by si mohl koupit, chápeš…“

„Jo, chápu,“ hlesnu zamyšleně – a najednou se mi to všechno začne v hlavě odvíjet v jasnějších barvách. Ne, nehodlám Erikovi tak úplně napouštět vanu nebo ho masírovat na posteli posypaný potpourri, i když bych samozřejmě taky někdy mohl, ne že ne, ale není to úplně ono, není to to, co bych mu chtěl dát k Vánocům. Není to úplně to, o čem vím, že by mu to udělalo fakt radost. Nemluvě o tom, že maséry si platí ty nejlepší z nejlepších, takže bych se svýma neumětelskýma pokusama spíš ztrapnil…

Ale jedna „věc“, která by mu udělala radost, mě napadne. A je to taky něco, kde hlavní roli hraju já. Něco, co si nemůže koupit. Něco, o čem mi sám říkal, že by se mu to líbilo.

A zároveň něco, s čím se mi tak úplně nechce teď svěřovat, a tak s úsměvem od ucha k uchu prohodím jenom:

„Díky, Moni, to je super úvaha! A než se Erik vrátí z Portugalska, tak to nějak zvládnu vymyslet a zařídit… Díky, fakt!“

„Není zač!“ usměje se Monča potěšeně – a Béda jí lípne na tvář jednu napůl obdivnou, napůl hrdou pusu.

Já už pak po zbytek večera nemám na trzích moc stání, potřebuju se dostat co nejdřív domů a rychle si na netu pohledat a ověřit nějaký informace… Jako ano, Riko se vrátí až za dva týdny, jenže mezitím budou Vánoce, spousta lidí si bere běžně dovolenou až do ledna… A zrovna tetovací salóny dost možná nemají důvod mít otevřeno mezi svátkama, že?

O pár hodin později se ale uklidním: jo, některý tetovací studia otevřeno mají. A ve spoustě z nich mají i dost naplněnou kapacitu, ale nakonec přece jenom jeden salon, kde jsou ochotní mě objednat už na sedmadvacátýho prosince, objevím… A dokonce při letmým doptávání zjistím, že to ani nebude moc drahý, úplně v pohodě mi na to vystačí to, co mi zbylo na Rikově kreditce! Protože o to lepší ten dárek bude, ne? Že vlastně tím, čím on obdaroval mě, já obdaruju jeho, hihi. Hmm, no sice tím malinko popřu to Moničino podotknutí, že ten můj dárek udělá Erikovi radost právě tím, že je to něco, co si nemůže koupit, ale tak… to je jenom slovíčkaření. On mi přece nedal ty peníze proto, abych se šel tetovat. Ne, my jsme tu debatu tenkrát naopak uzavřeli s tím, že mně prostě potetovaná kůže nic moc neříká, ani na ostatních, ani na mně samotným… A když pak na Silvestra uvidí, že jsem změnil názor, tak to pro něj bude překvapení, no ne?

A o to jde.