Portrét

1903

Několik slunečních paprsků náhle proniklo vysokými okny. Jen malý svazeček chvilku putoval po stěně, aby vzápětí pohasl. Jistě, byl to jen zrcadlový odlesk z tabulky v okně naproti. Mladík vedle něj sáhl do kapsičky vesty. Vyndal stříbrné hodinky. Za chvíli bude pět. Taky byl v místnosti docela sám. Sám, ne. Na protější stěně viselo několik olejů, kreseb uhlem, náčrtů tužkou. Všechny je spojoval společný námět. Chlapec s vlasy barvy bronzu. Jen na žádném ztvárnění úsměv. Marně by ho pozorovatel hledal ve vějířcích kolem úst. Ta byla jen zaťatě sevřená, až s výrazem bolesti. Oči za dlouhými řasami byly stejně smutné. Každý obraz měl zvláštní smutnou krásu.

Budu muset jít, aby mě tady nezavřeli. Hoch se pousmál, ale zároveň pocítil zvláštní chlad, co ho nutil otočit se za sebe.

Ztuhl. Za ním stál chlapec, který jako by vystoupil z okolních obrazů. Jenže na rozdíl od portrétů se usmíval.

„Nejsem duch. Jen jsem tě viděl přicházet na vernisáž a neviděl tě odcházet. Musíme jít. Mohu tě pozvat na horkou čokoládu a kousek dortu. Kavárna je pár kroků.“

Zrovna se objevil zřízenec, co kontroloval, jestli zde ještě někdo není.

„Jistě, budu velmi rád. Jsem v Praze druhý den. Pozvánku dostal strýček, co mi na léto propůjčil svůj byt. Jel zase k nám užít si rodného venkova.“

Sešli po schodech do vedlejší uličky, kde nápis nade dveřmi ohlašoval, že je zde Königliches Café.

„Kavárna je sice německá, ale obsluha česká,“ řekl hostitel, když vstoupili a v šatně si nechali lehké pláště a klobouky.

„Jsem to ale nezdvořák, ani jsem se nepředstavil. Matouš Kratochvíl, student výtvarných umění, jednou možná taky malíř.“

„Spíš vina je na mé straně, ale jsem z Prahy ještě zmatený. Jaroslav Kamenický, zatím student a možná příští rok student práv na Karlově universitě. I když umění by mne zajímalo víc.“

„No prosím, číšník nás zve ke stolu.“

Kavárna byla zařízena v rokokovém duchu. Polstrovaná křesílka, stolky vykládané z různých dřev. Na stěnách zrcadla a obrazy kuchyňských a loveckých zátiší.

„Propadl jsem vaší čokoládě, a pokud je, nějaký dort s exotickým ovocem?“

Dívka v šatech lemovaných krajkou s čepečkem a zástěrkou přinesla podnos. Vysoké porcelánové šálky a na stejných talířcích velké klínky dortu.

„Ta zlatavá kolečka jsou ananas. Zvláštní tropické ovoce ze skleníků. Znáte jeho chuť, Jaroslave?“

„Ne, ne. Vidím ho a slyším o něm poprvé.“

„Je to taková jakoby šiška, jen neroste na stromě, ale na bylině.“

„Vskutku prazvláštní, ale příjemná chuť. Aromatická, kyselkavá a osvěžující.“

„Mají tady i výbornou kávu. Sami si ji praží a melou. Někde z Jižní Ameriky.“

Oba mladíci si vychutnávali lahůdky a nakonec si dali kávu.

„Asi jste musel velmi dobře znát toho malíře, když jste mu byl inspirací a modelem. Výstavu pořádal jeho otec, jak jsem vytušil z pozvánky, v den ročního výročí od jeho smrti.“

Matoušova tvář dostala výraz obrazů. Ústa se zkřivila a prsty na stolku začaly vybubnovávat snad pohřební marš.

„Chtěli jsme být přátelé, byli jsme víc než to. Nesměl jsem na vernisáž až tak dalece, že na to dohlíželi dva policisté. Někdy jindy prosím, je to bolestné stát jen venku. Ale o tom jindy, snad. Raději mi povězte něco o sobě. Už jste navštívil hrad, muzeum, divadlo?“

„Kdepak, tohle je můj první den.“

„A celý jste ho věnoval několika obrazům?“

„Nikdy jsem nic takového neviděl a nezažil. Jako by ke mně promlouvaly. Kolem chodili lidé, srkali ze sklenic víno. Ale já viděl a slyšel utrpení, bolest, beznaděj. Ohromnou, bezbřehou beznaděj.“

„Jste vnímavý a jemnocitný. Určitě jste slyšel, co říkali.“

„Ach ano, promiňte, prý malíř a jeho model byli milenci. Já tam ovšem neviděl lásku, ale prosbu o pomoc, která asi nepřišla. Nemohl jsem se hnout a měl pocit, že z obrazů kape krev, a v duši hledal odpověď a pomoc.“

„Vám nevadí odsuzovaný vztah?“

„Milovat je ta nejkrásnější vlastnost. Nic na světě není většího jako láska.“

„I dvou mužů?“

„Vždyť kam až dohlédneme v dějinách, vždy tomu tak bylo. Érós zasáhne šípem kohokoliv. Jen jsem se vás nechtěl dotknout.“

„Je to rok, ale nezapomenu do smrti. Měl jsem v úmyslu vtrhnout tam násilím a vykřičet všem, jak to bylo. Jeho rodina ho zabila. Žádná nešťastná náhoda. Zavřeli ho, a když se snažil naskočit na kočár a ujet, odlomily se schůdky a kočár, co je míjel, ho přejel. Abych se mohl rozloučit, v noci jsem v nemocnici vlezl po žebříku oknem. Pohřeb mi už zakázali policejně. Slyšel jsem zvony a proklínal Boha a Petrovu rodinu. Žluč mi zalila celé tělo. Jen touha po pomstě mě udržela naživu.“

„Plně vás chápu, jen promiňte, člověk by měl žít láskou, ne pomstou a odpouštět viníkům.“

„Jsi snad nějaký samaritán nebo kněz?“

Poslední slova Matouš vykřikl. Všichni zděšeně zhlédli od kávy a časopisů. Přiběhl vrchní.

„Prosím, pane, vím, je to rok, byl jste na vernisáži?“

„Nepustili mne tam, až pár minut před koncem. A velmi se omlouvám. Někdy neumím zkrotit své emoce.“

„To bych se měl omluvit předně já, neuvážil jsem svá slova.“

Jaroslav si poposedl.

„A snad poprosím o účet.“

„Nepros, já tě pozval, a když už jsem zvolil tykání, zapijeme to dobrým mokem. Přineste nám něco skvělého, pane Fritzi.“

„Pánové, Rotgipfler, ročník osmnáct set osmdesát devět.“

Matouš ochutnal.

„Opravdu skvělé a rudé jako naše krev. A znovu se omlouvám, Jaroslave, věkem moc rozdílní nejsme a spojuje nás víc než věk. Děkuji ti.“

„To já musím poděkovat a snad se nevidíme naposled.“

„Nikoliv. Ukáži ti naši Prahu, mater urbium.“

Ke stolu přišla malá květinářka a Matouš koupil tři rudé růže.

„Za tvé pochopení a upřímnost, i zvídavou nevinnost.“

Jaroslav pociťoval radost z neobvyklého seznámení, a když se s Matoušem, který ho doprovodil, loučil před vchodem, dlouho se drželi za ruce.

Ještě ani nevyšel všechny schody, už na něj volala strýčkova hospodyně:

„Probůh, mladý pane, umírala jsem hrůzou, kde jste.“

„Nezlobte se, odpusťte, ale už se nemusíte bát, mám dobrého průvodce a možná taky někdy nedorazím.“

Jaroslav snědl v kuchyni kus chleba s máslem a šunkou. Popřál paní Stázi dobrou noc. Šel si dát pozdní lázeň. Všechny místnosti byly s vysokými stropy. I koupelna měla na stropě barevné lampiony na elektrický proud. Strýčkův dům byl jedním z prvních využívajících tuto novinku. Jeho dobrý známý byl ředitelem Pražských Elektrických podniků. Ve vysokých lázeňských kamnech bylo podle vodoznaku stále dostatek horké vody. Skvělá paní Stázi, nezapomněla. Měl připravené lněné a polobavlněné ručníky. Pohodlnou noční košili a župan. Oblek a prádlo pověsil na domácího sluhu, což byl věšák na kolečkách, podle pokynů hospodyně. Ráno bude mít všechno připravené. Sundal poslední druh oděvu, jemné bavlněné spodky, jen s krátkými nohavičkami. Stál nahý před zrcadlem a prohlížel své tělo.

Kdyby ho tak také někdo namaloval. Určitě ten malíř maloval i Matouše jako akt. To pochopitelně na výstavu nemohlo.

Jeho mysl dokreslila vedle sebe Matouše. Byl rozhodně robustnější. V jeho rozkroku se určitě skrýval větší penis. Skoro se mu sevřely vnitřnosti. Touhou, nebo obavou? Jeho zkušenosti s láskou moc velké nebyly. Někdy loni taky v létě šel k háječku, dost daleko za jejich statkem. Na koni moc rád nejezdil. Seděl na loučce nedávno pokosené a opájel se vůní sena. Možná v trávě trochu zaspal. Vzbudily ho první kapky, a než se vzpamatoval a dal se na útěk k břízkám, byl zcela mokrý. U malého jezírka, kde vždycky obdivoval průzračnou vodu, viděl mezi stromky nataženou celtu a pod ní jen ve spodcích, možná o dva tři roky staršího chlapce z další vesnice. Mezi stromy měl uvázaného koně. Jezdíval vždycky jako s větrem o závod, v černých rajtkách, co obepínaly těsně jeho dokonalé tělo, a v létě bez košile. Jednou tak přijel i do kostela a pan farář ho vykázal. Zato Jaroslav na něm mohl oči nechat.

„Nazdar Jardo, seš jak zmoklá slepice. Všechno ze sebe shoď, dáme si vínečko a koupel. Vzduch se ochladil, ale voda bude akorát. Všechno, ty moulo. Snad se nestydíš. Taky shodím ty posrávačky. Tady nehrozí, že by nás někdo viděl.“ Samozřejmě se strašně styděl, ale když mu párkrát přidržel Toník láhev u úst, aby ho dohnal, zábrany z něj padaly. S další lahví šli do vody. Pak ji nechali na břehu a párkrát přeplavali jezírko. Najednou ucítil na svém zadku Toníkovy ruce.

„Bože můj, jsi jako mořská panna. Už ses miloval s dívkou?“

Jen zavrtěl hlavou.

„A s klukem?“

To ho vyděsilo. Nejdřív chtěl z vody, ale ucítil Toníkovy rty a líbání a víno v něm probudily daleko víc. Nezmohl se na slova. Jen cítil prsty svého partnera jak pronikají svěračem. Pak sjely do jeho klína. Hoch ho vyzvedl a odnesl na deku. Hned sjel ústy na jeho penis a začal mu ho intenzívně líbat. Nebránil se, potlačované pudy v něm zvítězily. Jeho tělo se vzepřelo a ucítil nepoznanou slast. To bylo jiné jak tajně onanovat v koupelně.

„Tvý panický semeno je nápoj Bohů a teď se konečně udělám i já.“

Dal si ho do kleku, namázl kouskem slaniny z ubrousku a zmocňoval se vší krásy pod sebou.“

Překrásný, i když nečekaný počátek jeho milování. Bohužel jejich setkávání trvalo jen do podzimu. Toník odjel studovat do Vídně a nikdo jiný se nenašel. A tady?

Zase viděl v zrcadle Matouše. Bude to stejný divoch jako Toník, jenže jistě už nějakou náhradu má. Tady v Praze, kde prý sodomie jenom kvete.

Napouštěl vanu a pohrával si se svým nádobíčkem. Trochu zrychlil a snové vidiny ho dohnaly k vrcholu. Lekl se, nemůže tu nechat ručník od semena. Hned ho vzal a namočil v umyvadle. Už nic nebránilo ponořit se do vany. Ale dlouho nevydržel. Usínal v hostinském pokoji v široké vyřezávané posteli.

Ráno se probudil docela brzo. Z domova byl zvyklý na statku mít ke snídani mléko, chleba s máslem a sýr nebo tvaroh, ale i kaši. Taky zbytky polévky, opečené brambory se špekem v zimě, sádlo a škvarky. Ve svátky bílá káva, což byla cikorka s mlékem, a buchty či koláče.

Ve městě byla káva víc cikorková, buchty, záviny a vánočky s marmeládou a medem. Ale také vaječina, viřtle, neboli uzenky s hořčicí, nebo i jiná uzenina. Strýček původně velmi vydatně snídal, v poledne si nechal donést jídlo do úřadu, jen skromnější, zato bohatě večeřel. Polévku a několik menších chodů. Jaroslav si domluvil snídaně a případně něco po studenu ve spíži. Oběd a večeři si dá po svých cestách Prahou. Zase moc šetřit nemusel. Dostal bohatý příspěvek od strýce, z domova od rodičů i babičky a ještě si rok na výlet spořil z kapesného. Samozřejmě, musí se podívat nejen na ceny. Ne vše drahé je dobré. Vyšel po snídani a loudal se městem. S Matoušem měl dostaveníčko ve včerejší kavárně.

Taky na něj mával od vchodu.

„Půjdeme se podívat na Staroměstské náměstí, budou tam pokládat základní kámen pro pomník mistra Jana Husa. Už se o tom mluví kolik let. Od zemského sněmu. Nejdřív to měla být jen tabulka na Národním museu. Proti se postavil kníže Schwarzenberk, který se vyjádřil o husitech velmi hanlivě, a nejen on, ale i další hlavně katolíci. To pochopitelně naštvalo naše Mladočechy a v čele s Vojtou Náprstkem ustanovili Spolek pro zbudování pomníku Mistra Jana Husa. Od té doby se už třináct let hádají a konečně dnes, při nedělních národních slavnostech, položí základní kámen. Ovšem kdy se pomníku dočkáme, ví jen snad Bůh. I tak jsou někteří proti, dokonce i profesor Masaryk by přivítal spíš Betlémské náměstí. Mačkat se tam nebudeme. Všude je mnoho lidí i v krojích. Takže pozor na tobolku. Pro nenechavce a zlodějíčky to bude ráj.“

Oslavy probíhaly už předchozí den, spíš s místními. Ulice byly plné i daleko od Starého Města.

„Pokud souhlasíš, zajdeme do našeho ateliéru, co mám pronajatý ještě se dvěma malíři.“

„Nikdy jsem v žádném nebyl, budu rád.“

Zašli na stanoviště drožek.

„K Rozvařilům, prosím.“

„Jistě, vzácní mladí pánové, ale na šantán je příliš brzy. Pokud jde o oběd, jsou i lepší podniky.“

„Ani jedno, mám v blízkosti ateliér.“

„Samozřejmě, mistře, jen se musíme dostat z toho chumlu lidí.“

Dole se jen zastavili u správcové.

„Matouši, jdeme až do nebe?“

„Skoro. Nezávidím v zimě místnímu slouhovi vynášení dříví a uhlí až ze sklepa. Ale je zvyklý. Bože těch kamen v celém domě. Oběd si necháme donést. Dopřejeme si trošku luxusu.“

Za dveřmi byla malá chodba, kam pronikaly i sluneční paprsky velikým světlíkem.

„Toaleta, koupelna, tři naše malé pokojíky a ateliér.“

Tím byla veliká podlouhlá místnost na sever, vzniklá z půdy. Proto byla i okna zkosená. Bylo zde několik těžkých závěsů, které se používaly k rozdělení místnosti. Na konci stoleček, židle a pohodlné sofa. Police s lihovým vařičem a velká litinová kamna. Totéž bylo i na opačné straně. Jinak stojany, skříňky, množství rámů, pláten, papírových rolí, palety a barvy, které zde vytvářely určitý druh vůně.

„Kolegové moc na úklid nejsou a já taky ne. Chodí nám sem dvakrát do týdne uklízet dcera správcové.“

Ozvalo se zaklepání. Vstoupil tak dvanáctiletý chlapec a přinesl ze sklepní ledárny velikou mísu sekaného ledu. Hostitel do něj hned zasunul láhve s vínem. Chlapci dal lístek a nějaké koruny a haléře.

„Přinese nám oběd. Jen se klidně rozhlížej kamkoliv, kolegové jeli domů. Všechno je jenom naše.“

Jaroslav byl místem, ale i Matoušem přímo očarovaný. Ano, to bylo správné slovo. V jeho hlavě vířila spousta otázek. Dotýkal se zdánlivě obyčejných věcí, co přispívají ke zrodu umění. Na jednom stojanu byl obraz zřejmě davu, který se tísnil před pódiem s klauny. Postavy byly nedokončené. Z některých byly jen hlavy. Chvílemi to vypadalo, že slyší smích, který se najednou měnil v křik. Přímo odskočil od plátna. Zamrazilo ho.

„Můj drahý příteli, nalil jsem nám číše. Připijeme si. Je to lahodný Ryzlink od přátel z Bavorska. A posluž si křehkým oplatkem našeho cukráře.“

Cinkly sklenice.

„Jsi tak krásný, Jaroslave. Tak nezkaženě venkovsky čistý. Vidím tě na louce plné květů. Pleteš si korunku z kopretin. Sedíš, jak tě stvořil Bůh. Teď malé slunéčko slétlo na tvoji hruď. A ještě kousek níž. Jak rád bych si s ním vyměnil místo. Ale jsem až daleko a přede mnou jsou zástupy jiných. Co měli víc štěstí než já.“

„Prosím, nic takového neříkej, jsem nejobyčejnější kluk z vesnice, strádající samotou.“

„Snad mi nechceš namluvit, že u vás doma není žádný tvůj ctitel?“

„Po pravdě, byl. Ale odešel na školu do Vídně. A zatím se nechci na nikoho vázat. Možná budu v Praze.“

„To by bylo famózní, můj milý. Nechtěl by sis také zkusit své sklony k umění? Pojď, spolu si něco nakreslíme.“

Matouš vstal, do stojanu připevnil arch papíru.

„Zkusíme uhel. Takhle, vidíš? Kousek téhle čáry můžeme proměnit, v co budeme chtít.“

Jaroslavovu ruku vedla ruka jeho učitele. Stál na boku a těmi se také dotýkali. Bylo to příjemné, konejšivé, i vzrušující. Dech se zrychloval a přicházela milostivá závrať.

„Je jen na tvé fantazii, co stvoříme z těchto čar.“

To už se chlapci podlamovaly nohy. Matouš ho vzal do náručí a odnesl ho na sofa. Políbil ho.

„To bude z hladu, můj milý.“

Po zaklepání se objevil chlapec se dvěma taškami. Hned vyndal talíře a příbory ze skříňky. Bylo vidět, že tuto službu vykonává často. Hovězí vývar s knedlíčky. Telecí řízky s bramborem a nadívané křepelky. To už přiběhl chlapec znovu se džbánem piva.

„Lehni si chvilku na sofa, odpočiň si. Večer si vyrazíme do šantánu.“

I když Jaroslav neměl v úmyslu odpočívat, najednou se mu klížily oči a usnul. Když se vzbudil, měl najednou pocit, že je všechno jinak. Matouše viděl u stojanu. V ruce neměl uhel ani štětec, ale nůž, kterým bodal do papíru před sebou.

Otočil se. Jeho tvář plná zloby se rychle měnila. Ještě viděl, jak papír skrčil a vhodil do koše.

„Někdy se prostě nedaří. Jdi se opláchnout. Našim cílem je kabaret.“

Koupelna byla plná drahých voňavek, mýdel, olejů a všeho potřebného k holení. Jak vyšli z domu, přešli jen na druhou stranu a už je vítali dva zřízenci oblečení jako Turci. Od širokých kalhot, vest a látkových pásů přes boky až po rudé fezy. Jejich stolek byl hned v druhé řadě od jeviště.

Program byl velmi různorodý. Vše bylo proloženo hambatě oblečenými tanečnicemi, co hlavně vysoko vyhazovaly nožky.

„Moulin Rouge to sice není, ale byl jsi někdy na takovém vystoupení?“

„Jak bych mohl. Jen jsem o tom slyšel vyprávět.“

„Většinu programu sestavuje kabaretiér Franta Šmíd a v závěru uvidíme i jeho hru, Batalion.“

Veliký ohlas, samozřejmě mimo kankán, měly scénky Pražských Pepíků.

„Vidíš, nosí pruhované kalhoty, saka a místo vázanky barevné šátky. Mají své písničky i slang. Hlavně ti ze Žižkova. Mladíci, kterým hlavně nevoní práce, zato tanec a flámování.“

Při větší pauze si k nim přisedly na moment dvě tanečnice na sklenku šampusu. Matoušovy známé. Nabízely, že mohou pokračovat v ateliéru. Nemohl chybět kouzelník, stepaři a břichomluvec. Batalion vycházel prý ze života někdejšího poslance Františka Uhera, který skončil jako opilec a bezdomovec.

„To nebylo zrovna nejlepší zakončení. Ještě máme doma plno bublinek.“

Cesta byla obtížná a skončili oba v koupelně. Jaroslav tušil, kam všechno směřuje. Není malý kluk a toužil po milování. Když se vzájemně vysvlékli, rozhodně se nedivil, že se do Matouše někdo zamiloval, až zcela ztratil hlavu.

„Možná jsem trochu opilý, ale kdyby dokonalost a krása měly společné jméno, byl by to Matouš.“

„Můj lichotníku, to mohu říct i já. Hořím nedočkavostí, až budu moci deflorovat tvou skulinku lásky. Je mi jasné, že nejsem první, ale to nic neubírá z mé touhy vpít se do tvého těla.“

Tisíc polibků, tisíc něžných doteků, tisíc splněných snů. Jaroslav cítil, jak se propadá do posedlosti po tom krásném těle. Nejde nemilovat tohoto krasavce, co ho dostává až za hranu známého ukojení. Být to ďábel, stokrát by podepsal ortel být jeho. Připadal si jako dvě zaťaté dýky, dvě těla, co jdou společně i k smrti.

Probudil se na posteli v náručí svého milence. Venku byl jasný den. Jeho ruka pomalu zajížděla do klína za ním. Cítil, jak penis mezi palcem a ukazováčkem roste. Trochu nadzvedl nohu.

„Nejkrásnější probuzení v životě, lásko. Mé kopí je připravené proniknout touhou a slastí. Mám strach, abych ti neublížil. Přestávám se ovládat.“

Bylo to intenzívní a drsné. Rychlé, až téměř zraňující. Cítil, že není žádná cesta zpět. Snídani, chléb se šunkou, koláče a kakao, přinesl Filípek.

„Budu muset domů, hospodyně by měla strach.“

„Pošleme tam Filípka, za haléřky udělá cokoliv. Nechceš ho přibrat do našich her?“

„Probůh, vždyť by nás zavřeli!“

„Naivko, víš, kolik se takových věcí děje? Sami rodiče prodávají své děti. Pochopitelně bych to neudělal, ale ptal jsem se a byl by svolný k čemukoliv. Počkám si, až dozraje. Bude to krasaveček a pořádná děvka. Jen první musí být můj. Nebo náš?“

Matouš se šel oholit. Jaroslav si vzpomněl na papír na stojanu. Rychle vytáhl zmačkaný papír a narovnal ho. Byl to taky portrét. I v pár tazích krásného mladíka. Měl pocit, že ho viděl také při vernisáži. Ano, určitě, ale venku na druhé straně chodníku. Zásahy nožem směřovaly na oči, ústa a krk. Uslyšel hvízdání. Rychle papír skrčil a vhodil do koše. To už se otevřely dveře a jeho milenec se usmíval.

„Co jen si tak na chvilku lehnout?“

„Skočím raději domů, ať hospodyně nemá obavy.“

„Na oběd se nech zavézt do restaurace U Ježíška. Vaří tam výborně.“

Restaurace byla v podobném domě, jako byl strýčkův. Jenže u nich v přízemí bylo knihkupectví i s antikvariátem. Tady do ulice vedlo jedno veliké okno.

„Sedíme, můj milý, u Nerudova stolu. Sem chodil celý život na obědy, večeře a také tu psal články do novin a rozhodně i některé povídky. Taky si dáme jeho zamilovanou držkovou polévku a knedlíky z třešní s cukrem a tvarohem, polité bohatě máslem. Mají tady i Nerudův guláš a bývává sezoně chřest. Taky na podzim šoulet s husím masem.“

Polévka byla hustá, rudá paprikou a vonící majoránkou. Knedlíky lehoučké, uvnitř pět velkých vypeckovaných třešní. Poseděli do večera a skončili stejně v posteli. Jistě, bylo to úžasné, jen občas v Jaroslavovi klíčila myšlenka, kdo je ten chlapec na náčrtu a proč ho tak nenávidí. Ale zeptat si netroufl. Rozešli se před polednem.

Matouš odjel na tři dny dávat soukromé lekce v malbě velkostatkáři někde u Tábora. Pomalu se vracel pěšky a obdivoval fasády domů a nabídku v obchodech. Konečně dojde i na knihkupectví, co má přímo pod sebou. Ještě se chtěl zastavit na oběd. Kousek od nich je také hospůdka, může si dát nějaké běžné jídlo. Když míjel výlohu knihkupectví, zdálo se, že se tam mihla Matoušem nakreslená a pobodaná tvář. Možná si někoho jen do podoby představuje. Ale stejně tam chtěl zajít. Nade dveřmi se rozklinkal zvonek. Dva, ne dokonce tři. Zároveň ho polilo horko i zamrazilo. Před ním stál chlapec z kresby. Jenže ta nedokázala v pár tazích ukázat skutečnou krásu.

Možná do pětadvaceti, šedivý oblek poslední módy se stromečkovitým vzorem. Bílá košile, oranžový šátek s ohromnou sponou z českých granátů. Jemná, jen pohublá tvář a nazlátlé vlasy, trochu rozcuchané. Určitě ho už zahlédl na chodníku před výstavními prostorami. Oba se usmáli.

„Konečně mi přálo štěstí, Pavel Malý, rovněž antikvář. Tady jsem u kolegy, i když mnohem staršího. Znám se dobře i s vaším strýčkem, tak mne prosil, abych vám věnoval trochu času. Jenže se všechno příliš zkomplikovalo. Pokud by vám to nevadilo, mohli bychom si promluvit?“

„Mohu vás pozvat dál, nebo kousek je hostinec a dál vinárna.“

„To by asi bylo vhodnější.“

V hostinci si dali roštěnou, ve vinárně nejprve kávu. Pak u Tokajského se začal rozplétat jejich příběh.

„Taky jsem si vás všiml před vernisáží. Mladí tam žádní nebyli. Mám zákaz vstupu. Byli jsme s Petrem polorodní bratři. Máme stejnou matku, ale jiné otce. Byl i starší. Matouš sem přišel před dvěma lety z Vídně. Přes půl roku jsme spolu chodili. Spíš řečeno žili. Rodiče to neunesli a vydědili mě. Bylo to těžké na psychiku. Finančně jsem zdědil různé nemovitosti díky rozvětvené rodině. Při tom se seznámil Matouš s Petrem, stál mu modelem a omotal si ho kolem prstu. Petr mi Matouše nepřebral, to on mu vlezl do postele. Pro mě to byla další krutá rána. Pronajali si ateliér, ne ten, kde je dnes, ale mnohem větší i s hospodyní. Matouše prostě člověk musí bezmezně milovat, nebo stejně nenávidět. Můj bratr se stal na něm naprosto závislý. Při tom dokonce věděl, jak ho jeho partner podvádí, ale říkal, že se vždycky vrací k němu. Před rokem se všechno zhroutilo. Rodiče vydědili i jeho a odehrála se tam hrozná scéna. Petr měl venku kočár. Přebíhal z jiné strany vozovky, koně jeho kočáru se splašili, nestačil otevřít dveře a schůdky se odlomily. Spadl přímo pod projíždějící spřežení. Nebyl na místě mrtvý, jak se říkalo, ale zemřel až za den na vnitřní zranění. Svou tvorbu nechal odkázat mně. Rodiče odmítl přijmout a Matouš za ním lezl po žebříku. Jen pro to, aby mu zůstaly Petrovy obrazy a věci. Muselo to být pro něj hrozné umírání. Zůstal jsem při něm jenom já. Rodiče hned po pohřbu vyrazili zámky a všechno, co Petr odkázal mně, ale i věci Matoušovi, odvezli. Nemám sílu se s nimi soudit. A zřejmě to tak zvážil Matouš. Jen veškerou zlobu obrátil proti mně. A navíc by zničil život i vám. Ne, nechci vám v ničem bránit, jen abyste věděl, co je to za člověka.“

Jaroslav vyprávěl o Pavlově portrétu a pobodání nožem.

„Musím říct, že v milování jsem nic takového nepoznal a asi nepoznám. Ale nechci prásknout dveřmi. Řeknu mu to. Stejně by to nemělo šanci a bude mě to pronásledovat jakou dobu. Nemám z toho dobrý pocit. Snad se rozjedu domů. A tolik jsem se na Prahu těšil.“

„Pokud přijmeš jako průvodce mne, slíbil jsem to strýci…?“

„Rád, je to šílená situace. Promiň, pokud si to nerozmyslíš, přijď zítra odpoledne k nám.“

Teprve až si Jaroslav lehl, začalo se všechno odvíjet jako film. Pavel mu ukázal i fotografie Petra. Co byla všem platná jejich krása. Uvažoval, jestli by dokázal být jako Matouš. Z Vídně musel odejít, protože se zapletl se dvěma chlapci. A rodiče, aby nevypukl skandál a uškodil všem, mu zaplatili a domluvili zdejší akademii. A tady? Vždyť sám nebyl daleko požádat strýce, aby školu dokončil zde. Ztratil stejně hlavu jako Pavel a Petr. Jako kdyby ho omámil svým milováním. Jenže když se teď bude stýkat s Pavlem, propadne všemu znovu. S hrůzou si uvědomoval, že proti tomu se nedokáže bránit a ani nechce.

K ránu se vzbudil zpocený. Zdálo se mu, jak leží s Pavlem v posteli a nad nimi se chystá udeřit nožem Matouš. Dopoledne mu příjemně uběhlo u starého knihkupce. Strýčkova hospodyně byla ráda, že může udělat telecí líčka na červeném víně.

Po druhé přišel Pavel. Přinesl dvě lahvinky vína, solené mandle a úplně čerstvé zákusky bohatě zdobené ovocem, krémy a šlehačkou. Kávičku si vypili všichni a chlapci si pak šli popovídat do hostinského pokoje. Bude se moct věnovat obden jejich schůzkám a ostatní dny odpoledne. Jak se vrátí Matouš, přivede ho Jaroslav s sebou a vznikající pouto přeseknou. Pro něj to asi nebude zásadní problém, když sám porušoval v lásce všechno. Jenže co když je všechno jinak. Každý má svůj kus pravdy a Petr už tu svou neřekne.

Den pravdy nastal. Měli se setkat na jejich místě u horké čokolády. Jaroslav si sedl hned blízko vchodu a Pavel bokem. Matouš byl přesný. Přicházel s úsměvem a v ruce držel malou kytičku. Bílé kvítky s intenzívní vůní jasmínu.

„Ke kráse krása. Gardénie. Dovol mi připnout ti ji na klopu.“

Jaroslav cítil, jak v něm ochabuje jakýkoliv odpor k chlapci před ním. Celé tělo zalila radost a touha. Co se to proboha děje? Je snad očarován?

„Zdejší čokoláda je nejlahodnější z celé Prahy. A scházejí se tady nejkrásnější chlapci. Nebylo ti smutno, můj milý? Já jsem za nocí samoty myslel na stejný kvíteček. Vonící nevinností, lásko moje.“

Co říct? Jak se vymanit z osidel, protrhnout pavučinu vzpomínek, když přítomnost je tak vzrušující a sladká.

„Něco, něco se stalo, Matouši, nevím, jak to řešit.“

Ke stolku přicházel Pavel. V Matoušově tváři se na okamžik objevil záblesk zloby, co se hned změnil v zářivý úsměv.

„Ach, chlapci, chápu. Pavlíku, přišel jsi nám do čokolády nalít trochu jedu? Po všem krásném, co jsme spolu prožili. Nebyli jsme žádnou tuctovou láskou, ale osud nám ji nedopřál navěky.“

„Ne, chci jen zabránit, abys zničil život dalšímu milenci. Nezastavíš se před ničím. Není v tobě kousek citu k druhému. Jsi sobec, co jde bezohledně a pošlapává a zabíjí city druhých.“

„Chápu, můj milý, že jsi nedokázal zvládnout náš rozchod. Ale nebyl jsem to já, kdo odešel. Prostě Petrova láska byla opravdovější a silnější. A že to byl tvůj bratr, jen čirá náhoda. My se skutečně milovali a vaše rodina tu lásku zničila. Ty jsi mě ani nepustil za bratrem, když umíral, a pošpinil jsi moje jméno. Omlouvá tě tvá žárlivost. Na bratra i na Jaroslava. Nepřeješ mi novou lásku. Ale buďme lidští, odpouštějme si. Já jsem svoji lásku k tobě nezabil. Můžeme se o ni podělit všichni tři. Nebylo by to poprvé ani naposledy. Milenci se schází i rozchází. Zkusme jen společný výlet. Parníkem po Vltavě. Budu vás čekat zítra v přístavišti. Může to být třeba jen rozloučení, to nechám na vás. Pá, pá, lásky moje. V devět, to je rozumný čas. Pane Fritzi, útrata pánů je na můj účet.“

Ani jednomu z mladíků nebylo do řeči. Až jeden z hostů, nesoucí dva držáky na noviny, zavadil o Jaroslava.

„Promiňte, prosím, mladý pane. Jsem dnes roztržitý. A nechtěl bych být nezdvořilý, ale viděl jsem u vás mistra Kratochvíla, ale najednou byl pryč. Koupil jsem od něj dva obrazy a měl bych zájem o další. Je to totiž dobrá investice. Umělecké předměty mají vždy nárůst hodnoty. Ještě jednou se omlouvám a děkuji.“

„Půjdeme tam, Pavle? Snad pro usmíření všech, i když v tom pokračování nevidím.“

„Nevím, něco hluboko ve mně mne varuje. Trochu alkoholu a člověk by mohl podlehnout vidinám, že se všechno vrátilo. Oba se nenávidíme, ale možná stejně tak milujeme. Pojďme, prosím, na vzduch. Mám sevřené hrdlo.“

Sevřené hrdlo, to je přesně ten pocit, co měl i Jaroslav.

Procházeli bezcílně městem.

„Mohl bych ti ukázat mé knihkupectví, vezmeme si drožku.“

Chvilku to trvalo najít stání kočárů.

„Na náměstí Krále Jiřího.“

Lehká bryčka a dva bělouši je rychle dopravili na místo. Zastavili v lipovém stromořadí.

„Je to jen kousek, tady za rohovým činžákem.“

Obchod byl mnohem větší než ve strýcově domě. Čtyři veliké výlohy s dřevěnými okenicemi, které se na noc zavíraly. Teď na nich byly vystaveny noviny a časopisy. Hned za vchodem byla dvě brokátová křesla, stolek a stejná pohovka. Místnost rozděloval prodejní pult z tmavého ořechu a za ním regály s knihami. Přivítala je slečna v krepových šatech a malém slaměném kloboučku.

„Netušila jsem, pane, že se vrátíte. Vidíte, dopoledne moc zájemců o knihy není. Mohu vám být v něčem nápomocná?“

„Ne, ne, Světlanko, zajdeme ke mně. Jen jsem chtěl příteli ukázat obchod. Pan Grünwald zatím nepřišel?“

„Ne, posledně si naříkal na bolest nohy.“

„No a my se podíváme po krámě. Na pultu jsou nové tisky, nebo naopak starožitné. Pochopitelně ty vzácné jsou v bezpečnostní skříni. Tady máme vše rozděleno. Jednak podle zaměření, nebo podle autorů. Poezie, cestopisy, vědecká literatura, učebnice. Taky mapy, globusy, tisky a reprodukce. Poprosím, je to poněkud strmé, ale po tomhle točitém schodišti se dostaneme do mé pracovny. Teprve nedávno ho restaurovali.“

Pavel šel první a nadzvedl nad nimi padací dveře.

„Dovol mi, prosím, přivítat tě u mne. Buď tady jako doma.“

Přistoupil k němu a políbil ho lehce na tvář. Byli ve velikém pokoji. Okna byla před sluncem zastíněna venkovními žaluziemi. Na protilehlé zdi byla obrovská knihovna. Na bočních nespočet obrazů. Jaroslav nevěděl kam spíš pohlédnout.

„Posaď se do pohovky, hned přinesu něco chladného na přípitek.“

Bylo na co se dívat. Námětem mnohých děl byli nazí chlapci a mladíci. Od zřejmého vlivu antiky až po současnost.

„Stonsdorfer, Echt, přímo z Harksheide. Čistá panenská příroda. Borůvky a horské byliny. Ovocné, sladké i trpké, trochu hořké, jako náš život.“

Nalil do skleněných stopeček s vybroušenými ptáčky.

„Úžasná chuť, ale stejně skvělé jsou tyto broušené skleničky, tuším, že můj ptáček je sýkora. Nic takového v malém jsem ještě neviděl.“

„Všechno patřilo mé pratetě. Když viděla v dětství můj nefalšovaný zájem o knihy, přivedla mě k antikváři a já se tam vyučil. Pak jsem i literaturu a umění studoval. Všechno mi odkázala a mou čestnou povinností je vést obchod dál. Těch ptáčků mám spoustu. Každý jiný, já mám konipáska. Byl to osobní dar skláře Antonína Jungwirtha z Brodců. Stejné jsou i další předměty pro kuchyni. Sklenice, poháry, šálky, konvice, karafy, mísy a vázy. Můj dům je trošku jako muzeum různých darů. Chodili sem čeští vlastenci minulého čtvrt století.“

Pavel znovu nalil. U jeho pracovního stolu se rozezněl zvonek. Nebo spíš několik rolniček.

„To je ze zdola, hned jsem zpět. Prohlížej si zatím obrázky.“

Jaroslava nejvíc upoutal obraz mladíka v životní velikosti. Podle lyry, luku a šípů zřejmě Apollón. To také naznačoval delfín. Většina obrazů a soch té doby má poněkud zmenšené pohlavní orgány. Tady naopak vypadaly až poněkud nadnesené. Něco bylo na obraze zvláštní. Některé části byly neúplné. Jako by umělce něco vyrušilo a zabránilo dokončení.

„Taky tě zaujal Apollón? Prateta hodně cestovala. Když bydlela na Sicílii, ve vedlejší vile krátce pobýval Giuseppe Sciuti. Párkrát se navštívili. Projevila o obraz zájem. Bylo jí řečeno, že je nedokončený, protože nežije ani model, ani zadavatel. Nakonec jí ho věnoval. Ten příběh je velice smutný. Mladý bohatý kupec si našel krásného milence mezi lovci langust a humrů. Požádal Sciutiho o namalování jeho Lilla jako Apollóna. Chlapec chodíval k malíři rád. Věčně se smál a vůbec se nestyděl za svoji nahotu. Už se všechno blížilo ke konci, když se strhla veliká bouře a loďka s Lillem se nevrátila. Našli se jen její trosky. Zoufalý kupec projížděl skaliska a viděli ho naposledy, jak rozmlouval k delfínům. Z jedné vyjížďky se nevrátil. Oba milence si vzalo moře. A Sciuti už neměl sílu obraz dokončit. Dnes patří k slavným sicilským malířům.“

Jaroslav přistoupil blíž k obrazu. Jemně se dotkl jen rámu z pinie.

„Je tolik příběhů kolem nás, co by si zasloužily, aby je někdo zapsal.“

„I náš příběh není tím všedním.“

„Snad bude pokračovat dál?

Přistoupili k sobě.

„Zítra, pořád váhám, zdali tam jít.“

„Nemusíš, Pavle, nevrátím se k němu. Ano, bylo to krásné, to jsme poznali oba. Ale mne by měl stejně jen na krátko. Zvlášť když je naše láska zakázaná. Chci někoho, kdo mě při první příležitosti neodhodí, nenahradí jiným.“

„Cítím to taky tak. Jen po dvou letech zklamání už nejsem tím, kdo by ti mohl něco nabídnout.“

„Naopak, pokud mi nabízíš jen trochu lásky, neřeknu ne. Naše životy se proťaly a nedá se tomu zabránit.“

Políbili se. Pavel vzal svého hosta za ruku, otevřel dveře zamaskované v knihovně. Před nimi byla malá ložnice. Široká postel s baldachýnem a záclony, toaletní stolek se zrcadlem vedle otevřených dveří do koupelny. Starožitné skříňky a za závěsem šatna. Na stěnách další obrazy. U oken sousoší dvou olympijských běžců.

„To je krása.“

„Jen studená. Dva roky samoty mne dost změnily. Neznal jsem úsměv a užíral se tím, co změnit nemohu. Buď tady mým sluncem, co přináší život. Nenaléhám, cením si tvých slov, počkám, až se rozhodneš sám.“

„Není co rozhodovat.“

Jejich láska nebyla hned spalující vášní. Spíš jako první kroky v milování. Ohledy a obavy. Vyjde nám to? Není to jen přání našich srdcí? Ještě dlouho leželi ve vzájemném propletení.

„Chtěl bych všechny zbylé noci v Praze trávit s tebou. Mohu? Napíšu strýčkovi, aby se nebál, domluvím se s hospodyní. Zajdeme tam občas na oběd. Dnes jsme ho promilovali. Nevadí?“

„Půjdeme si na včasnou večeři. Myslím, tolik štěstí sám neunesu. Pomůžeš mi ho nést?“

Když sešli dolů do obchodu, byla tam starší paní v modrých letních šatech obšitých bílou krajkou a ve stejném krajkovém šátku. Zrovna obsluhovala rodinku s dětmi a jen jim pokynula.

„Je zde zcela nový hotel Le Palais s francouzskou kuchyní. Ještě jsem tam nebyl. Zkusíme ho.“

Zvenku hotel nijak nevynikal, zato uvnitř hýřil luxusem. Pavel procházel jídelní lístek, kde byla všechna jídla ve francouzštině. Pak nadšeně zvolal.

„Foie gras, máš rád husí játra?“

„Jistě, je to lahůdka.“

Číšník, mimochodem taky docela pohledný mladík, jim vysvětlil, že játra speciálně krmených hus jsou z Maďarska, z oblasti Hajdú-Bihar. Kde je i slavný Debrecín. Jsou pomalu smažená na husím sádle, spolu s bylinkami a mírně osolená a opepřená. K tomu kaiserky sypané lněným semínkem. A víno, Pinot blanc.

Když vyšli ven, lampáři už rozsvěcovali plynové lucerny.

„V tomto osvětlení je Praha zcela jiná. Připadá mi více tajuplná a pohádková.“

„Ale také je v bočních uličkách nebezpečnější. Proto nikdy nenosím u sebe více peněz a nic drahého, jdu-li tak pozdně ven, mimo hlavní bulváry, kde bývá policie.“

Blízko Pavlova domu se zastavili v běžné krčmě. Byl tady pořádný kravál a plno kouře. Hostinský je hned vedl mimo šenk do místnosti, kde seděli převážně hráči karet. Na žízeň bylo dobré pivo a nechali se přemluvit na utopence. Pavel se smál.

„Dnešní večeři jsme měli otočit, nejdříve nejlevnější, pak nejdražší.“

„Vůbec mi to nevadí, připadám si jak u nás v hospodě a utopenci jsou pěkně zaležení a ostří. Taky lahůdka.“

Dlouhý čas ještě chlapci trávili v koupelně a vidina noci byla před nimi.

Přístaviště Pražské paroplavební společnosti bylo kousek od Františkova nábřeží. Ještě shora viděli Matouše. V klopě měl poupě růže a vedle něj stál Filip se srolovanou dekou na zádech a velikým košem.

„Mí drazí,“ každému hned vetkl do klopy poupě růže. „Jsme jako milující rodina. Vzal jsem pár lahůdek a Filipa. Bude našim Ganymédem. Jen kam zvolíme cestu? Po proudu do Roztok, nebo proti do Štěchovic? Pokud mohu poradit, krásně je u Svatojánských proudů. Divoká nespoutaná příroda, místo, kterého se kdysi obávali voraři. Vede tam označená stezka Klubem českých turistů a návrat zvolíme posledním parníkem zítra. Nocleh zajištěn.“

„Já tady nebyl nikde, ale o Svatojánských proudech jsem slyšel vyprávění,“ přidal se Jaroslav. Z noclehu měl trochu obavy.

„Tedy rozhodnuto, vybavím místa s hezkým rozhledem.“

Matouš odešel.

„Není ta deka těžká? Můžeme ji pak vzít i koš,“ zeptal se Pavel.

„Ne, ne,“ skoro se vyděsil Filip. „Já už dostal předem zaplaceno, musel bych to mistrovi vrátit. Šetřím si penízky, abych mohl jednou dál do školy. Rodiče mne v tom nepodpoří, chceš školu, tak si na ni vydělej.“

„My ti také přispějeme za tvé služby, neboj se.“

Chlapci se rozzářily oči.

„Děkuji, moc děkuji, pánové.“

To už se vracel Matouš. Z komínu parníku Praha se valil mohutný dým. Ozvala se píšťala.

„Pospěšme si, bude se vyjíždět. Máme místa na přídi, s výkladem průvodce a jídelnu první třídy v podpalubí na zádi.“

Mezitím došli k můstku a byli uvedeni na palubu. Jakmile se všichni usadili, dostalo se jim základních informací. Loď má přes čtyřicet metrů, šířka devět. Dvě velká kolesa po bocích pohání parní stroj o výkonu téměř šedesáti koní. U koles je taky nadstavba s kuchyní a toaletami. Nad ní kapitánský můstek. Loď není plně obsazena, ale pojme až šest set cestujících. Po dobu jízdy je možné objednat občerstvení a k dispozici jsou oba salony a restaurace. Nad sedadly byla v první polovině plátěná stříška.

Byli také seznamovaní, jaké pamětihodnosti míjí. Jaroslav si mohl ukroutit hlavu. Na hrad se určitě chce podívat i na Vyšehrad. Za Prahou se krajina změnila, sady, pole, lesy. Soutoky řek. Cesta trvala skoro pět hodin, zpět prý dvě. V restauraci si dali řízek s bramborem, pivo a víno. Filip byl nadšený, myslel, že ho nechají nahoře. Během plavby bylo možné dát si uzenky a klobásy na palubě a také se nosily preclíky. V salonu byla i všemi oblíbená čokoláda. V přístavišti si najali bryčku a jeli se ubytovat kus za Štěchovice do malé usedlosti s hostinskými pokoji. Hned se pak vydali po červené značce ke Svatojánským proudům. Nebyli sami, přidala se k nim parta pěti chlapců gymnasistů, co oslavovali narozeniny jednoho z nich. Ti byli rozhodnuti přespat v divočině. Břehy byly čím dál strmější, příkré skály a peřeje na řece. V jednom místě si byli prohlédnout příkrý sráz až k vodě. Pavel stál na okraji, chlapci rozdělávali oheň na opékání uzeniny i s Filipem, který připravoval klobásky. Jaroslava zaujal zvláštní bodlák a pátral v paměti, jestli už něco takového viděl. Najednou uviděl Matouše těsně za Pavlem. Zvedal ruku.

„Pavle!“ vykřikl.

Matoušova ruka jen spočinula na Pavlově rameni.

„Nebylo by hezké spadnout dolů. To by nikdo nepřežil. Vidím, že Jaroušek se o tebe bojí. Jdeme na klobásky.“

Matouš podělil i hochy s nimi a přidal sýr a pomeranče. Taky si otevřeli všichni víno.

„Až půjdete spát, raději až za cestou, v noci by se dalo snadno zabloudit k okraji skal.“

„Dáme pozor, vy se budete vracet, pane Pavle?“

„Jistě, máme krásné postýlky.“

Jaroslavovi ta slova připadala posměšná a ironická. Po návratu se vystřídali v malé koupelně.

„Dáme si dobré víno, uložím Filipa a přijdu.“

„Měl jsem hrozný strach, Pavle, neměli jsme sem jezdit.“

„Shodit mne ze skály by si netroufnul. Moc svědků, ale vylekal mě.“

Matouš přišel s úsměvem a nalil.

„Nemáme přece před sebou žádný ostych. Můžeme se pobavit ve třech. Máš taky rád obrácenou roli, Jardo? Jako Pavel. Byl slušný divočák. Nebo jsi jen pro věky určený podržet pánovi?“

„Nech nás, prosím."

„Tolik jsem neřekl. Tak se aspoň pěkně zmrtvíme.“

Začali mluvit o cestě, až se konečně Matouš zvedl.

„Asi ani.“

„To nic, Járo, budeme spát, lásku si necháme na doma.“

„Díky a dobrou noc.“

V noci se Jarda probudil a šel na toaletu. Pokud se tak dala nazvat místnůstka jen s korýtkem na zemi a dvě dřevěné budky vedle. Neměl tolik pít, docela se mu točila hlava. Ještě ani neskončil močení, když ucítil, jak mu někdo zkroutil ruku. Pak stáhl spodky a podrazil nohy. Vyvlekl ven za dřevěné budky a povalil na mírný svah. To už poznal Matouše.

„Takže už chrápeš s Pavlem? To jsi mě brzy opustil. Pamatuj si, děvko, vezmu si tě, kdykoliv budu chtít.“

Matoušův penis drsně vnikal. Chtěl křičet, ale jen zachrčel. Byl úplně ochromený a neschopný se bránit. Jeho tělo snad vnímalo svého úžasného milence. I když se hrozil toho, co se děje, neovládal se. Přizpůsobil se Matoušovu rytmu a jen chvílemi lapal po dechu. Tělo se zmítalo v milostné křeči. Zaryl prsty do trávy a ucítil zuby na rameni. Ještě si ho Matouš otočil a po pár sevření žaludu polykal stříkající semeno. Pak už necítil nic. Zřejmě se za chvilku probral. Utíkal do koupelny. Voda byla studená. Přesto se snažil smýt ze sebe, co vlastně? Bylo mu najednou zima. Na pokoji slyšel oddychovat Pavla. Utřel se. Vůbec nechápal, co řekne. To bude konec. Proč se nebránil, nekřičel? Je opravdu jen děvka, co dá Matoušovi kdykoliv? Rozbolela ho hlava. Jít ráno někde zpátky ke skalám a všechno skončit. Rychle si natáhl košili, aby nebyla vidět modrající skvrna. Oblékl si všechno. Něco kleplo a vzbudil se Pavel.

„Co se děje? Proč jsi oblečený? Je brzy.“

„Bylo mi zle, moc jsem pil a je mi zima.“

„Tak pojď si na chvilku ke mně. Zahřeju tě.“

„Ne, ještě spi.“

Pavel stejně po chvíli vstal a šli si sednout ven na lavičku. Pak přiběhl Filip, přišel Matouš a zářil úsměvy. Na snídani museli do hostince. Zvolili oblíbená vejce do skla. Jaroslav nesnědl ani polovinu a musel se přemáhat, aby se mu nespustily slzy. Navštívili cukrárnu, kde měl velkou radost Filip. Pavel mu koupil ještě jednu zmrzlinu. Ostatní dali přednost kávě a zákuskům, mimo Jaroslava. Obědvali na lodi, svíčkovou. Snědl jen trochu. V Praze při loučení se Matouš usmíval, jak to bylo skvělé. Pavel hned odvezl Jaroslava a předal do péče strýcovy hospodyně.

„Nejlepší bude slepičí polévka, horký čaj s citronem, ležet a klid.“

Odjížděl plný obav. Uvažoval vzít s sebou známého lékaře.

Chlapec hned chtěl zajít do koupelny. Ale musel čekat, až se ohřeje voda. Vlezl si pod deku. Pak žínkou drhl své tělo, i když věděl, že špína je na duši a té se tak lehce nezbaví. Dostal lék na zklidnění, aby usnul. Zpotil se a k ránu si vyměnil noční košili. Vzal si další lék, aby unikl myšlenkám. Usnul.

Pavel přišel po osmé. Šel se na něho podívat. Přes průsvitnou košili viděl něco, kus za krkem na rameni. Poodhrnul látku a skoro se mu podlomily nohy. Úplně ho zaslepil vztek. A hned si přičítal vinu. Měl být proti tomu výletu. Mohli tušit nějakou pomstu. Jak se s tím vyrovná Jaroslav? Musí mu maximálně pomoct. Jen jak? Nechal svého chlapce spát. Svého? To se nesmí zopakovat. Má dost vlivné známe na Akademii. Ať si školu Matouš dodělá kdekoliv na světě, ale ne v Praze. Nijak s tím na veřejnost nemohou. Ta strašná bezmoc a ponížení. Musí ho přesvědčit, že jeho city jsou stejné. Šel si sednout k posteli. Vzal ruku na pokrývce a vyzvedl ji k ústům, políbil.

Jaroslav otevřel oči a vytrhl se mu.

„Je konec, všemu.“

„Vím, co se stalo. Je to moje vina, odpusť. Měl jsem tě hlídat.“

„Ne, můžu si za to sám. Měl jsem se bránit, měl jsem křičet, neudělal jsem nic. Jsem, jak říkal, děvka. Jdi prosím domů, všechno skončilo. Zůstala mi jen bolest a hanba.“

„Nepůjdu nikam, potřebuješ teď ze všeho nejvíc lásku. Lidskou, obyčejnou, chápající. Překonáme to, už ti neublíží.“

Jaroslav se pomalu vzpamatovával. Pavel se snažil být pořád blízko. Přinesl polní lehátko a spával vedle. Pak spávali už v posteli. Ale jen pohlazení a polibek. V jednom dni se ukázal Filip.

„Pane Pavle, prosím, na lodi jsme o tom mluvili, nevzal byste mne v odpoledních jako poslíčka? Mistr Matouš se vrátil do Vídně. Hrozně nadával na Čechy, že ho vyštípali z Akademie. A mohl bych k vám později do učení a třeba uklízet ve svátky?“

„Určitě, domluvím se s tvými rodiči. Jak dokončíš školu, vezmu tě a můžeš studovat dál.“

„Matouš se vrátil do Vídně, vždyť ho odtamtud vystrnadili?“

„Ti chlapci už na škole nejsou, tady pro něj není místo.“

„Máš na tom podíl?“

„Možná, nesnesu, aby někdo ohrožoval naši lásku.“

„Můžeme večer k tobě?“

„Jistě, začneme od počátku. Znám jednu výstavu.“

„Ne. Nechci ho vidět živého ani portrét. Za nějaký den se vrátím domů. Ale budu jezdit ve všechna volna.“

„Knihkupci také cestují. Rádi poznávají svou vlast.“