V dobrým – i ve zlým (1/3)

(Pokračování série „Po dobrým – nebo po zlým?“)

Marian

„Tak čo na to povieš?“ zubí se na mě Lex, když po víc než dvou hodinách, z nichž teda čtyřicet minut jsme strávili na zahrádce jedný zapadlý, ale vynikající kavárny, parkujeme vypůjčený elektrokoloběžky na jejich stanoviště.

„Že tu dnešní mládež vůbec nechápu, co na tomhle má! Brusle jsou mnohem lepší!“ směju se.

„Korčule sú hlavne namáhavejšie!“ opraví mě Lex. „Pf, a mládež… Ty sa tváriš, akoby si bol od nás tak o dvadsať rokov starší.“

„Jak, oproti vám? Tou mládeží myslím děcka tak dvanáct plus… Ty jsi předevčírem odmaturoval, takže ty už v mých očích nejsi žádná mládež,“ dobírám si ho.

Lex nasucho polkne a jeho uličnickej pohled na chvilku zvážní:

„Nie? Tak… čo teda som v tvojich očiach…?“

Chytnu ho za loket a přitáhnu si ho blíž, abych mu mohl omotat paže kolem boků.

„Hmmm, přítulnej sexy brouček… Nebo taky drzej spratek,“ zajiskří mi v očích, „to podle toho!“

Lex se celej spokojeně zatetelí – ale už vteřinu nato se ušklíbne a zatváří se, jako že jsem tu první část tý věty vůbec neřekl. Jenže já už ho mám prokouknutýho: ani samotnýmu před sebou, natož přede mnou se mu nechce moc přiznávat, že se mu líbí, když s ním občas mluvím nebo jednám něžně…

A tak se k němu s chápavým pousmáním nakloním, abych ho mohl líbnout na rty a šeptnout mu:

„Každopádně to bylo skvělý rande a klidně si to někdy můžeme zopakovat, když budeš chtít! Ale na další zvu zase já tebe – a počítej s tím, že ty tvý koloběžky trumfnu!“ No – a tím udělám zároveň za tou dnešní něžnou chvilkou tečku, protože hned další větou přehoupnu tu naši konverzaci do úplně jiný dynamiky: „No a teď bysme se mohli vrátit k tomu, že jsem ti slíbil trest za to, jak jsi mi v tý kavárně snědl půlku dortu…“

Lexovi se napůl vzpurně, napůl ale setsakra spokojeně blýskne za očima:

„Hej! Ale ja za to nemôžem. To ty si si potreboval odbehnúť na wcko! Však by ten koláč zbytočne prilákal osi.“

„Jasně,“ rozesměju se, „ty nikdy za nic nemůžeš, že? Ale tak abys neřekl, že nejsem fér: doma mi můžeš tu svou obhajobu přednýst ještě jednou.“ Pak se k němu nakloním ještě o něco blíž a škádlivě mu olíznu ušní lalůček. „A budeš u toho nahej… a budeš u toho klečet… A budeš mít nějaký hodně sexy ozdobičky na obou bradavkách…“

„Marian,“ vydechne Lex vzrušeně, „přestaň, veď je to domov ešte minimálne kilometer.“

„No právě!“ vlepím mu pusu na jeho horkou tvář. „Máš ještě kilometr na to, aby sis rozmyslel, jak to se mnou chceš hrát: jestli po dobrým – nebo po zlým!“

Lex se uchichtne:

„Ja? Zásadne po zlom!“

„Věděl jsem, že mě nezklameš,“ mrknu na něj, popadnu ho za ruku a rychlým tempem vyrazíme směrem na naše sídliště.

Alex

Cestou domov Marianova dlaň pevne stíska tú moju a popri tom mi jeho palec jemne hladí pokožku. Neprestáva ani na sekundu. Je to ako predohra. Minimálne môj vták to ako predohru chápe, a tak začína v úzkych džínsach tvrdnúť. Na ulici. A ešte k tomu cez deň.

Kmitnem pohľadom na Marianov výraz, ale on sa tvári úplne normálne. Nezaujato. Akoby sme len tak normálne kráčali.

V tom momente mi napadne, že to nerobí naschvál a ja som len príliš precitlivený. Čo je vlastne logické vysvetlenie. Skoro desať dní sme nešukali.

Týždeň pred maturou som strávil zavŕtaný v knihách. Spával som denne ledva štyri hodiny a na sex som si na vlastné prekvapenie takmer nespomenul. Len raz. A to dopadlo no… pre mňa dobre. Priam výborne. Pre Mariana nič moc. Vyfajčil mi a ja som asi dve sekundy nato zaspal. Netuším, čo potom robil. Nepochválil sa mi. Ráno sa o tom ani nezmienil, spravil mi raňajky a usmiaty odišiel do práce.

Predvčerom, po mature, sme si so spolužiakmi skočili do mesta. Na jedno pivko. Bolo ich nakoniec šesť. Nacengal som sa tak, že po mňa musel Marian prísť. Inak by som asi netrafil domov. Polovicu včerajška som prezvracal a druhú prespal.

No a dnes deň začal perfektným rande. Dohodli sme sa na ňom už dávno. Taká naša odmena. Konečne spoločne strávený čas. Konečne spoločne strávený celý deň. A konečne snáď aj Marianov vták vo mne.

Pri poslednej myšlienke nasucho prehltnem. V nohaviciach mi zas cukne a ako naschvál si ma v rovnakom momente Marian pritiahne bližšie k sebe a nakloní sa k môjmu uchu.

„Seš nějakej neklidnej,“ zašepká, jeho dych sa pritom pomazná s mojim ušným lalôčikom. Na celom tele mi naskáču zimomriavky. Okamžite sa mu vytrhnem a poriadne ustúpim.

Marian sa uchechtne a venuje mi skúmavý pohľad.

„Copak?“ usmeje sa provokačne a ja pochopím, že sa so mnou celý čas hral.

„Ty!“ ukážem na neho prstom. „Mi to robíš naschvál!“

Marian sa po mne natiahne a sprudka ma pritiahne nazad k sebe. Nebránim sa. Jednak preto, že proti jeho sile by som nemal šancu, ale hlavne preto, že sa mi tak nejak… nechce.

„Já ti nic naschvál nerobím,“ povie vážnym tónom, zas ma chytí za ruku a pokračujeme v ceste. „Jenom ti dopřávám trochu něžnýho zacházení. Doma už totiž nic takovýho neplánuju,“ dokončí a mne sa vzrušením podlomia kolená.

„Neverím,“ skúsim to zahovoriť, aby si nevšimol, ako nadržane na neho reagujem.

„Ne? Tak ale tomu pokojně věř!“ zasmeje sa. „Nešukal jsem tě už devět dní a…,“ pozrie na hodinky, „třináct hodin.“

„Ty si to počítal?“ vydýchnem.

„Aby ne,“ uškrnie sa. „Musel jsem. Bál jsem se, že se mi z tebe zase stane panic.“

„Tak ten vlak už dávno ujel,“ žmurknem na neho.

Marian stisne moju dlaň.

„No neboj se nic. Postarám se, aby sis dneska jako panic připadal.“

Na sekundu privriem viečka a zachvejem sa. Viem presne, čo mi práve sľúbil. Že ho dnes budem poriadne cítiť.

Neviem sa dočkať a Marian viditeľne tiež nie. Pridá do kroku a ja okamžite zrýchlim s ním. Za pár minút sme doma. Ledva sa za nami zavrú dvere a ocitnem sa tvárou natisnutý k stene. Marian sa na mňa natlačí a rukami mi začne blúdiť po tele, akoby nevedel, ktorého miesta sa dotknúť skôr. Nakoniec na to príde, trochu sa odtiahne a vysádza mi v rýchlom slede na zadok štyri rany. Každú odmením zavzdychaním.

„Sakra,“ zakľaje, „nejradši bych tě ošukal přímo tady,“ obtočí okolo mňa paže, jeho ruky vyhľadajú zapínanie mojich nohavíc, zručne si s ním poradia a ani sa nenazdám, stiahne mi nohavice spolu s boxerkami k členkom. „Jenže tu nemáme žádný proprietky,“ dokončí myšlienku, počká, kým vystúpim z hromádky svojho oblečenia, a potiahne ma k spálni.

„No vidíš, aký si nepripravený,“ neodpustím si poznámku. Tuším, že to Marian ocení, a on ma nesklame. Kmitne ku mne pohľadom, v očiach mu zaiskrí.

„Ty tvý drzý poznámky mi dělají radost!“ premeria si ma pohľadom, prudko pritiahne bližšie k sebe, a ani neviem ako, ale zrazu sa ocitnem vo vzduchu. Prehodí si ma cez plece ako vrece zemiakov.

„Hej,“ vypísknem, ale viac sa nebránim. Ani by som na to nemal čas. Za chvíľu sa aj tak ocitnem na našej posteli. Marian ma na ňu napol položí, napol zhodí.

„Tady už připravenej jsem,“ žmurkne na mňa, prejde k svojim a trochu aj mojim obľúbeným zásuvkám a z jednej z nich vytiahne fľaštičku lubrikantu. Na sekundu zaváha, ale nakoniec nič ďalšie nevezme.

Využijem čas, stiahnem zo seba tričko a odhodím ho na zem.

„Hmm, a dokonce seš i nepořádnej,“ pokarhá ma Marian a začne sa tiež vyzliekať. Perfektný pohľad. Dokonalý. Najmä ma zaujme jeho vták, ktorý mu takmer plne pripravený vyskočí z nohavíc hneď, ako dostane príležitosť.

„A som aj neposlušný,“ informujem ho a provokačne si obmotám dlaň okolo svojho najcitlivejšieho miesta. Stihnem len raz zapumpovať a zastavia ma Marianove dlane. Obmotá mi ich okolo zápästí a povalí ma na posteľ. Na sekundu spojí naše pery a potom ma pretočí na brucho.

„Teda tobě se dneska daří! Jakkoliv jsem k tobě chtěl bejt takhle pár dnů po maturitě hodnej, tak teď tě budu muset fakticky potrestat,“ zašepká výhražne, sadne si cez moje bedrá a tým mi úplne znemožní pohyb.

V tejto polohe nešukáme často. Hlavne preto, že je Marian naozaj nadpriemerne obdarený, a tak zvyčajne volí polohy, ktoré sú pohodlnejšie. Najmä pre mňa. Ale dnes je špeciálny deň a ja sa neviem dočkať. Bolesti, vzrušenia a jeho.

„Potrestať? Ja som niečo spravil?“ spýtam sa naoko zhrozene, zatiaľ čo Marian otvára lubrikant. Počujem to charakteristické cvaknutie.

Zvonivo sa po mojich slovách zasmeje.

„Tak ty nevíš?“ položí rečnícku otázku a hneď si na ňu začne aj odpovedať. Na zadok mi zatiaľ dopadne pár kvapiek chladivej tekutiny. „Po maturitě ses opil, dnes jsi mi snědl polovinu dezertu, provokuješ mě od první vteřiny, co jsme přišli domů, a ještě, jak si tak vybavuju, mi ta tvoje přidrzlá pusina dluží jednu službičku. Tak tu si dnes taky vyberu.“

„A ja že si zabudol,“ zareagujem len na jeho poslednú vetu a potom hneď vyheknem, pretože Marian do mňa začne tlačiť rovno dva prsty. Zhlboka sa nadýchnem a pomaly vydýchnem, aby som sa čo najviac uvoľnil. Našťastie sa mi to podarí, a tak po chvíľke do mňa jeho prsty vkĺznu, akoby tam odjakživa patrili.

„Já nezapomínám,“ pridá tretí prst zároveň so štedrou dávkou lubrikantu. „Nezapomněl jsem ani na to, jak jsem se musel devět dnů koukat na tenhle tvůj výstavní zadek, když jsi spal, a přitom jsem si tě nemohl vzít. Víš, kolikrát ses mi během noci natlačil do klína?“

Cukne mi kútikmi. Nerozosmejem sa pri tej predstave len vďaka tomu, že Marianove šikovné prsty nájdu ten zázračný bod v mojom tele a okamžite zo mňa vyženú všetok vzdor. Zhryziem si peru a potichu priznám:

„Tak to fakt neviem.“

Marian vo mne roztiahne prsty, až zatnem nechty do matraca, a hneď ich vytiahne, aby ich nahradil niečím väčším.

„Každou noc minimálně dvakrát,“ objasní mi ďalší z mojich prehreškov a začne do mňa tlačiť žaluď svojho ukážkového vtáka.

Sakra, toto mi fakt chýbalo.

„Mohol si ma zobudiť,“ zakňučím, keď do mňa vkĺzne prvá časť jeho dĺžky. Vôbec netuším, kam sa zmestí ten zvyšok. Už teraz som neuveriteľne plný.

„Nemohl, potřeboval ses vyspat,“ povie a vtlačí do mňa ďalší kus svojho vtáka.

V rovnakom momente ma zaplaví ďalšia vlna vzrušenia a zároveň neuveriteľne hlboký cit. Mohol ma zobudiť. Pokojne každú noc. Šukal by som s ním. Bez ohľadu na únavu. Tým som si viac než istý. Lenže on ma zakaždým nechal spať.

Pretože mu na mne záleží.

Pretože to medzi nami už dávno nie je len kurevsky dobrý sex.

„Milujem ťa,“ ujde mi vyznanie.

Marian po mojich slovách na sekundu zamrzne a v ďalšej sekunde zo mňa vykĺzne, pretočí ma na chrbát a sadne si na päty medzi moje nohy.

Zaskočene mu pozriem priamo do očí. Chcem sa opýtať, čo sa deje, ale predbehne ma:

„Lexi, co je?“

Podvihnem obočie. Marian sa zatvári prehnane zmätene a mne v tom momente všetko dôjde. Dlaňou si zakryjem tvár.

„Sakra, prepáč, ja som to tak nemyslel!“

Marian sa natiahne vedľa mňa na posteľ, chytí ma za zápästie a odtiahne mi ruku, aby som na neho musel pozrieť.

„Tak tys to tak nemyslel? No počkej, to ti připíšu na ten už tak nekonečnej seznam tvejch prohřešků!“ povie. Snaží sa znieť vážne, ale cuká mu kútikmi.

„Ale veď vieš…,“ vydýchnem.

„Vím,“ prikývne a pobozká ma.

Vyznanie lásky je totiž naša stopka. Záchranné slovo, ak by to niekedy Marian prehnal. Predtým to bolo jeho meno, ale raz mi nadržane skĺzlo z pier tesne pred orgazmom, a tak sme sa dohodli, že vymyslíme niečo iné. Niečo, čo pri drsnejšom sexe určite nepoviem. Niečo, čo všeobecne nehovorím veľmi často. ‚Milujem ťa′ vyzeralo ako dobrý nápad.

Marian ma pomaly pretočí tak, aby som ležal pod ním. Obtočím mu nohy okolo bokov. Jeho rozkrok cítim na tom svojom. Je tvrdý a ja tiež. Takmer okamžite sa o seba začneme trieť. Je to nežné a zároveň živočíšne.

Niekoľkokrát popri tom so mnou spojí pery, ale hlavne so mnou nestráca očný kontakt. Každým svojim gestom mi potichu vyznáva lásku. A nakoniec mi ju vyzná aj nahlas:

„Taky tě miluju. A tu stopku vymyslíme jinou.“

„Nikdy sme žiadnu nepotrebovali,“ pripomeniem mu.

„I tak nějakou mít budeme,“ povie a akékoľvek moje protesty umlčí ďalším bozkom. Preruší ho, až keď sa natiahne pre vankúš, aby mi ho vložil pod zadok. Pomôžem mu a nadľahčím sa. „No a teď teda konečně k tvýmu trestu,“ usmeje sa na mňa. „Dáme si jedno pomalý, něžný a absolutně nenásilný milování.“

Zatvárim sa naoko zhrozene.

„Tak teraz by som tú stopku fakt potreboval…“

Ďalšie slová sa mi zaseknú v hrdle, keď do mňa začne Marian pomaly a opatrne vnikať. Je to tak dokonalý pocit, že úplne zabudnem na akékoľvek ďalšie pripomienky. Len si to užívam. Cítim ho v sebe, na sebe. Horím láskou a zároveň vzrušením.

A Marian do detailu plní to, čo mi sľúbil. Miluje ma. Dlho a pomaly. 

Marian

Když si další den dopoledne chystáme věci do fitka, Lex se tváří skoro stejně, jako kdyby měl jít znovu před maturitní komisi. Teda ne, nemyslím nervózně, myslím spíš otráveně. A že se jako nemůže dočkat, až to bude mít za sebou.

„Pripomeň mi, prečo tam vlastne musíme ísť?“ povzdychne si. „Takto skoro? Miesto spania?“

„Protože odpoledne mám směnu,“ vyhovím mu a připomenu mu to.

„To viem! Ale ja som ti zdôrazňoval množné číslo. Prečo obaja? Prečo aj ja? Už by si sa mohol zmieriť s tým, že zo mňa žiadny namakanec nebude,“ pokračuje v tom svým teatrálním vzdychání, zatímco mně zacukají koutky. On si evidentně neuvědomuje, jak moc mě svrbí ruka, když si tu přede mnou hraje na línýho, drzýho fracka! Protože kdyby si to uvědomoval, tak by mu zároveň poťouchle jiskřilo v očích. A hrozně nenápadně by si tu přede mnou svlíkal a zase oblíkal další a další trika, že jako nemá nic na sebe, ale přitom by mě chtěl prostě a jednoduše vyprovokovat k tomu, abych mu to asi desátý tričko vyrval z rukou a polonahýho ho povalil na postel…

„Já jsem s tím, že z tebe nikdy nebude žádnej namakanec, smířenej už dávno!“ ujistím ho pobaveně. „Ale nehodlám se smířit s tím, že mi tu shniješ zaživa. Všichni lidi potřebujou nějakej pohyb!“

„Včera sme mali kopu pohybu. Na kolobežkách, a potom…“

„Ty byly elektrický!“

„To je jedno! Na kolobežkách… a potom večer… a v noci…“

„To taky nebyl žádnej pořádnej pohyb. Minimálně ty jsi u toho teda žádný kalorie nespálil,“ nepokrytě si z něj utahuju.

„No prepáč, ja som…,“ začne, ale nenechám ho tu myšlenku dokončit. Prostě k němu natáhnu ruku, za triko si ho přitáhnu k sobě – a ty nevyřčený slova mu ze rtů slíbnu.

„A už nechci slyšet žádný protesty,“ doporučím mu potichu. „Ne teď. Až se vrátíme, tak si klidně zaprotestuj – můžeme se dohodnout na směnným poměru, že každý jedno tvý zaprotestování odměním pěti ranama přes zadek. Abys na mě pak mohl celý odpoledne v dobrým vzpomínat, zatímco budu v práci. Ale teď si jdeme zacvičit do posilky, tečka.“

„Ach, no,“ polkne Alex nadrženě a zároveň tak nějak smířeně, „tak teda dobre…“

„Já jsem věděl, že přijdeš k rozumu!“ zaksichtím se na něj ještě, pak popadnu mou i jeho sportovní tašku a vyrazím do předsíně.

„Hej, ja ešte nie som zbalený!“ zkouší mě Lex zadržet.

„Nezájem, odcházíme!“ nedám se.

„Ja normálne začínam ľutovať, že už mám po maturite. Pred ňou si takýto krutý nebol! To v tom fitku rozdávajú zlaté uteráky? Alebo prečo mi nedáš aspoň päť minút?“

Rozesměju se:

„Protože tě znám a vím, že z pěti minut se stane padesát a kde nic, tu nic!“

Za podobnýho škorpení se dotrmácíme do fitka, na recepci si rovnou prodloužím členství, který mi někdy pár dnů zpátky vypršelo, no a v šatně pak k mýmu překvapení narazíme na Borise.

„No nekecej, čau! To jsme se tu hezky sešli… Nebo počkej, ty už jako končíš?“ dojde mi, když si všimnu, že si právě do tašky cpe vlhkej ručník a kupku propocenýho oblečení.

„Hej, končím, ale keď ťa tak vidím, teda keď vás tak vidím,“ přejede přehnaně namlsaným pohledem po Lexovi, „tak možno by som tu mohol ešte hodinku zostať! Už je to dosť dlho, čo som tvojho priateľa videl pekne… spoteného!“

„A ani dnes neuvidíš!“ odvrkne Lex.

„Ale nehovor, Alexej!“ zasměje se Boris. „Alebo kľudne hovor, ale mňa viac zaujíma, čo mi povie Marian… Či nemá dojem, že účinok tej poslednej lekcie už vyprchal a potreboval by si pripomenúť nejaké základné pravidlá… Ja by som bol určite viac než ochotný.“

Lex po mně loupne očima, že jako co já na to – a já k němu popojdu blíž a tak trochu ochranitelsky mu přehodím ruku přes ramena, zatímco se na Borise zazubím:

„Hele, pořád je v některých věcech děsně zarputilej a nepoučitelnej, co si budem, ale nic, co bych nezvládl!“

„Jasné, to ja sa o teba nebojím! No tak si užite fitko, hrdličky, teraz doobeda tam skoro nikto nie je… A môžeme zase niekedy zájsť na pivo, hm?“ tázavě na mě ještě pozvedne obočí, a když přikývnu s tím, že se někdy určitě domluvíme, dodá: „Však môže tu mladý prísť tiež, keď bude chcieť…“

„Uvidíme,“ slíbím neurčitě, za Lexe mluvit nechci a on teď taky zrovna nevypadá, že by byl rozhodnutej, jestli má zájem, nebo ne.

Sotva se za Borisem zavřou dveře a já paži z Lexova těla zase odmotám, Lex po mně znejistěle mrkne:

„A to ste fakt hovorili o pive…?“

„A o čem jiným?“ nepochopím hned, na co se ptá, načež mi to dojde z výrazu, s jakým po mně pokukuje. „Jo ty myslíš, že je to nějaký naše krycí heslo pro sex…? No počkej, a ty bys jako chtěl…? Si to někdy zopakovat, tu trojku?“

„Nechcel!“ odpoví zprudka, načež si přemýšlivě zhryzne ret a tu svou jednoznačnou odpověď malinko zjemní: „Alebo teda… ak by si ty na tom trval… tak…“

„Jak jako, kdybych na tom trval…?“ zapátrám zmateně. „Na něčem takovým bych přece nikdy netrval, vždycky by to bylo po vzájemný dohodě… A pokud bys měl teda zájem si to zopakovat, tak se o tom můžeme pobavit.“

Lex zrozpačití:

„No… ja… ja myslím, že…“ Přijde mi, že mi chce něco říct, ale pořádně se nedokáže vymáčknout… nebo možná ani sám nemá jasno, co mi chce vlastně říct…

„Hele, klídek,“ položím mu ruce na ramena a usměju se na něj. „Však mi nemusíš odpovídat hned. Ostatně přišli jsme si sem zacvičit, a ne řešit nějaký takovýhle věci. Prostě si to nech projít hlavou a můžeme to probrat třeba večer, hm?“

„No, tak dobre,“ přikývne – a pak už si ho začnu dobírat, že nám z naší předplacené hodinky právě uteklo deset minut, aniž bysme spálili jedinou kalorii, a že tím pádem ať počítá s tím, že najedeme na náročnější tréninkovej plán. Lex se samozřejmě začne hájit, že on za to zdržení nemůže – a po dalších dvou minutách dohadování už se nám Boris vykouří z hlavy.

Alex

Na zahriatie si vyberiem stroj na veslovanie. Je to asi tak jediná vec, ktorá ma na fitku baví, i keď dnes… si nedokážem ani na sekundu vyčistiť hlavu, takže sa viac flákam, ako cvičím. Zato Marian si dáva do tela. Začne bežiacim pásom, pokračuje posilňovaním nôh a nakoniec zakotví u činiek. Dvíha fakt poriadne váhy. Pri každom pohybe sa mu rysujú svaly.

Zvyčajne sa oplatí chodiť do fitka aspoň kvôli tomu pohľadu, ale zrazu si to neviem užiť. Miesto toho sa postavím, pár sekúnd sa popreťahujem, a nakoniec sa na to vyseriem a odídem do šatne. Síce som sa vôbec nezapotil, ale aj tak absolvujem rýchlu sprchu, prezlečiem sa, zbalím si veci, sadnem si na lavičku a vytiahnem mobil.

Marian sa objaví zhruba po dvadsiatich minútach.

„Kampak jsi mi zmizel?“ spýta sa.

Myknem ramenami. Nejak nemám chuť sa s ním baviť a úprimne nechápem prečo.

„Lexi?“ osloví ma. Na čele sa mu pri tom vytvorí malá vráska. Tvári sa tak, keď niečomu nerozumie. Momentálne nerozumie mne.

„Musím si ísť do školy po vysvečko,“ postavím sa.

„Neměl jsi to v plánu až zítra?“ vyzlečie si tričko. On na rozdiel odo mňa cvičil, a tak ho má úplne prepotené. Pár kvapiek potu sa mu leskne aj na koži. Mám čo robiť, aby som od neho odtrhol pohľad.

Má kurevsky perfektné telo.

Je to kurevsky perfektný chlap.

Kurevsky ma miluje.

Dobre… tak to nikdy nepovedal. To slovko kurevsky som si tam domyslel. Ale miluje ma.

Tak prečo by sa pokojne díval, ako ma šuká niekto iný?

Z tej myšlienky mi zovrie žalúdok. Ukážem na svoju tašku.

„Vezmi mi ju,“ poviem. Vlastne to prikážem, i keď som chcel pôvodne poprosiť. A možno to aj dovysvetliť. Nebudem ju predsa ťahať cez pol mesta až do školy, keď mi ju môže odviesť autom.

Marian by určite na môj drzý tón nejak zareagoval, ak by som mu dal príležitosť, ale ja sa otočím a rýchlym krokom zamierim von zo šatne.

Tesne pri dverách začujem zaskočené:

„Alexi…?“

Nezareagujem. Vyjdem zo šatne a hneď nato z fitka. Trochu to vyzerá, akoby som bežal.

Vo vrecku mi začne vibrovať mobil. Viem veľmi presne, kto mi volá.

Marian.

Zhryziem si peru. Mal by som mu to vziať. Mohol by som sa ospravedlniť a jednoducho sa tváriť, že mi len na pár sekúnd preplo. Lenže ja si nedokážem priznať chybu. Niečo vo mne vrie. Niečo sa búri.

Prejdem až na zastávku. Mám šťastie. Prvý autobus ide takmer k mojej škole. Kilometer hore dole. Nastúpim a zapadnem na sedačku. Z vrecka si vytiahnem mobil. Mám od Mariana jeden neprijatý hovor. Nič viac.

Ale ja som nič viac ani nečakal. Vlastne som rád, že mi už nevolá. Inak by som asi fakt musel zdvihnúť. A vysvetliť nevysvetliteľné.

Kurva, prečo som sa tak nasral?

Celý Marianov rozhovor s Borisom si v hlave premietnem niekoľkokrát. Takmer zabudnem vystúpiť, ale našťastie sa spamätám a vyletím z busu tak mikrosekundu pred zatvorením dverí.

Cestou do školy sa neubránim ďalšiemu rozmýšľaniu.

Stále však dospejem k jedinému záveru. Boris by si ešte dal povedať. Marian v tom nevidí problém. A ja som… len vec, ktorú si medzi sebou nachvíľu prestriedajú. Pohoda. Však o nič nejde. Je to len šukačka.

LEN ŠUKAČKA!

Tak prečo sa cítim tak… divne? Prvýkrát sa mi to predsa páčilo. Chcel som to. Tak prečo už nechcem?

Pred bránou školy sa zhlboka nadýchnem a až potom vojdem. Asi by som mal prežívať aspoň náznak nostalgie. Pravdepodobne som tu poslednýkrát, ale ja na to vôbec nedokážem myslieť. Alebo mi je to skôr jedno. Nenašiel som si medzi spolužiakmi žiadnych poriadnych kamarátov. Takmer nikto mi nebude chýbať. Možno v prváku som bol obľúbený. Chvíľu.

Potom mi začali všetci pripadať strašne detinskí. Nosili si z domu desiate nachystané od rodičov, polovicu z nich do školy vyvážala mamička a tú druhú… otecko. Ja som chodil busom. Často aj načierno. Matka mi tak nejak zabudla dávať prachy. Ona zvyčajne ani žiadne nemala. Andrej, môj brat, vtedy nepracoval a len chľastal. Ak nemal čo…, tak to bolo doma zlé. Veľmi zlé. A tak som mu to pivo sem-tam ukradol v obchode, aby bol aspoň trochu znesiteľný. Niekedy som šlohol aj svoje raňajky. Jasné, že bolo len otázkou času, kedy ma chytia. Prekvapivo dlho mi to prechádzalo. Ak ma aj chytili, tak som im nestál za zavolanie fízlov.

Potom som si našiel partiu. Všetci boli starší, jeden mal dokonca vlastný byt, a tak sa uňho dalo prespávať. Ani za to veľa nechcel. Len si zašukať a raz za čas som pre nás potiahol nejaký chľast.

Domov som už takmer nechodil, a tak som v podstate ani nepostrehol, že Andrej absolvoval liečenie a našiel si prácu. To mi poriadne došlo, až keď prvýkrát niekto tých fízlov na mňa skutočne zavolal. Odviezli ma domov. Matka sa tvárila zronene. Však zaslúži si slobodná matka také trápenie? Hlavne, ak má jej syn doma všetko.

VŠETKO.

Bleh.

Druhýkrát moje stretko s fízlami dopadlo ešte o niečo horšie. Chcel som im zdrhnúť, a pritom som niečo rozbil. Dobre, rozbil som toho dosť veľa.

Súd. Podmienka. Doma pár faciek.

Odvtedy som bol oficiálne problém. Papierovo potvrdený.

Kto by čakal, že zmaturujem?

Zažmurkám. Z neznámeho dôvodu mi vlhnú oči. Rýchlo si ich utriem. Na chodbách je prázdno. Práve prebieha hodina. Zaklepem na dvere sekretariátu a hneď vojdem. Trvá to len pár minút a zas vyjdem. V ruke mám dva papiere. Maturitné vysvedčenie a osvedčenie elektrotechnika.

Kurva.

Kurva.

Kurva.

Ja mám nejakú budúcnosť.

Mimovoľne si zas utriem oči. Zazvoní. Na chodbu sa nahrnú študenti a učitelia. Skloním hlavu a rýchlo vypadnem. Nerád by som stretol niekoho známeho.

Pred bránou školy si chcem dopriať jeden poriadny nádych, ale ten sa mi zasekne v hrdle, keď zbadám na parkovisku Marianove auto. Jeho si všimnem až o sekundu nato. Operia sa o kapotu, oči si pred slnkom tieni dlaňou a díva sa priamo na mňa.

Na sekundu mi preblesne mysľou, že mi teraz vyhodí moju tašku z kufra, naštartuje a odíde. On však miesto toho roztiahne ruky od seba, aby mi naznačil, čo presne má ďalej v pláne. Neváham. Mám to k nemu len pár metrov, a tak mu o chvíľu zapadnem do náručia.

„Co se stalo?“ spýta sa, keď ma pevne objíme.

„Nič,“ vydýchnem. „Len mi preplo.“

„To si nemyslím,“ odtiahne ma od seba, pozrie mi do očí a potom na papiere v mojej ruke. Okamžite ich nevedomky prestanem krčiť. „Jsem na tebe hrdej,“ usmeje sa.

Nepochváli ma za maturitu prvýkrát. Pochválil ma už v deň, keď som zmaturoval, aj ten ďalší. Zakaždým som nad tým len mávol rukou. Vlastne sme sa ani nebavili o známkach. Ja som mu ich sám od seba nepovedal a on sa nepýtal. Mne tak nejak bolo od začiatku jedno, ako zmaturujem. Hlavne preto, že som naozaj dlho neveril, že to naozaj dám, že sa k maturite vôbec dostanem. Len niekedy vyše pol roka dozadu, v dobe, keď som sa u Mariana začal cítiť ako doma…, keď som mal priestor na učenie…, keď bol pri mne niekto, komu na mojej škole záležalo…, začal som tak trochu dúfať, že by som to skutočne mohol zvládnuť.

A ja som to zvládol.

Len som zabudol poďakovať tomu, kto má na tom tak obrovskú zásluhu.

„Bez teba by som to nedal,“ podám Marianovi oba papiere, ktoré držím v ruke.

„Ale…,“ začne a ja viem, že chce protestovať, a tak využijem tú sekundu, keď mi pozrie do očí, a pokrútim hlavou. Nemôžem s ním o tom diskutovať. Obaja vieme, že by som mal príliš dobré argumenty…, ale vysloviť ich by spôsobilo, že by som sa necítil ako víťaz. A to ani len zďaleka. Našťastie Marian pochopí. Veľmi dobre vie, ako nerád som sentimentálny… a zraniteľný.

Prikývne a skloní zrak na moje vysvedčenie. Tri trojky, jedna štvorka. Až nečakane dobrý výsledok. Marian si to viditeľne myslí tiež, jeho úsmev sa poriadne rozšíri.

Tiež si jeden úsmev dovolím. Len jemný a krátky, pretože viem, že je ešte niečo, čo musím povedať. Niečo, čo musím urobiť.

„Prepáč, že som… z toho fitka… tak ušiel,“ vydýchnem. Marian spozornie. „Ja som… ja…“

Zovriem k sebe pery. Vôbec netuším, ako zosumarizovať to, čo sa mi preháňa v hlave.

„Týká se to Borise?“ spýta sa Marian.

Prikývnem.

„Řekl jsem něco blbě…?“ snaží sa mi napovedať a trafí to úplne presne.

„Povedal si, že si to môžeme zopakovať,“ vyletí zo mňa, kým si tú vetu v hlave premyslím. „Pritom vtedy… po tej trojke… si mi tvrdil, že…“ Zarazím sa. Možno som to len zle pochopil. Možno to tak ani nemyslel.

„Že už tě nikomu půjčovat nechci,“ dokončí za mňa.

Odvrátim od neho zrak. Pripadám si strašne detinsky. Čo to tu predvádzam? Nejakú divnú žiarlivostnú scénu? To predsa nie som ja. Sex je len sex. Nemal by som…

Ďalšie myšlienky z mojej hlavy vyženie Marianov bozk. Je rýchly. Naliehavý. A strašne krátky.

„Promiň, jestli to teď vyznělo, že jsem změnil názor,“ povie vážne. „Jasně že se o tebe nehodlám s nikým dělit! Jen jsem chtěl dát tu možnost tobě, kdybys o to měl ještě zájem. Já… prostě jsem starší, stihl jsem už vyzkoušet kde co a nechci, abys… abys měl dojem, že kdybys chtěl něco takovýho zažít taky, tak že to musíš dělat natajno za mýma zádama… S tím bych totiž v pohodě nebyl, Lexi. Prostě… pokud bys někdy měl potřebu experimentovat, chci o tom vědět – a být u toho.“