Gay povídky

Měl na sobě bílé polotričko s výšivkou nějaké cizí značky, kterou jsem neznal, k tomu béžové hodně krátké tenisové šortky. Na nohou bílé tenisové ponožky s dvojitým pruhem a sportovní boty s nápisem Benetton. Díky tomu vyniklo jeho na blonďáka opravdu prvotřídní opálení na rovněž prvotřídních lýtkách a vysportovaných stehnech, podobně na vytrénovaném předloktí i docela solidních bicepsech. A k tomu všemu přitáhlo moje oči jemné světlounké chmýří chloupků. Na bronzově opálené pleti by si člověk snadno mohl myslet, že má chloupky jako nějaký albín. Nemohl jsem si pomoct, vzpomněl jsem si na Martina a na na můj živý erotický sen o něm.

Celé mé tělo se v křeči napíná a prohýbá. Je jako luk, který se dotýká postele jen hlavou a patami. Totální křeč, ze které není úniku. Snažím se tlumit sténání. Je to jako na drátěnce, ke které jsem připoután a někdo do ní pouští elektrický proud. Už vím, co cítil Rambo, když ho takto mučili. Ale toto mučení je slastné, osvobozující. Hlava mi nejspíš praskne a moje hercna to neupumpuje.

Lojzovi se rozbušilo srdce touhou a očekáváním, pomalu se ukládal do sena a přitahoval k sobě Karla, tolik ho vzrušil a to jen svou přítomností, co potom až dojde na to očekávané.

„No popravdě… Magdo, já přišel Karlosovi říct, že ho zničím.“ Nastalo ticho a nervózní a trochu vyplašený pohledy. Trochu jsem i Karlosovi tím výstupem v baru nahnal strach. Opravdu jsem byl celou dobu vzteklej a toužil po tom někomu hodně zprudka utřít hubu. Protože Prdelku dohnali skoro… Jenže přece nejsem žádnej magor! A hlavně, jak tady teď sedím, v tomhle jejich společným baráčku, tak vidím, že ten trouba Karlos musí každou korunu obracet dvakrát, třikrát. Vzpomněl jsem si, že Prdelka o nich mluvil moc hezky. Pomohli mu vybavit ten kutloch u nás. Tak mě ta touha zrovna tyhle dva ničit definitivně opustila. Podle všeho dělali, co mohli. Jenže to já před příchodem sem prostě nevěděl. Kilián jim opravdu mohl skočit na lep. Ale přesvědčil jsem se, že ne. Tohle nejsou skety.

„Dovedl bych hádat. V tmavých barvách tam bude portrét našeho dědy s žezlem v jedný ruce a stohem lejster ve druhý. Na tváři výraz, kterej od něj Damian tak dokonale okopíroval, ostatně jako úplně všechny další krásný povahový vlastnosti. Trefil jsem se? Ne, zapomněl jsem na popisek. Co takhle: Nechť živnost mého jediného vnuka navždy vzkvétá a žádná z generací, které přijdou, nezapomene házet sračky na všechny, co se rozhodnou z ní odejít. To by tak sedělo. Parchant mizernej.“

Byl pode mnou, oči doširoka otevřené, stejně jako pusu. "Nakrmím tě, zmrde!" křičel jsem a honil si péro nad jeho vypláznutým jazykem. "Už budu, ty děvko!" zařval jsem a vyletěla ze mě první dávka horkého semene. Hltavě ji chytal do pusy a já stříkal dál. Poslední střiky pak zachytil už přímo v puse, kam jsem mu čuráka narval. Statečně spolykal poslední kapky a já ho vytáhl z jeho nenasytné tlamy. Lehce jsem ho s ním poklepal po zarostlých tvářích, jako bych ho jemně fackoval čurákem.

„Co jsi potřeboval?“ „Nic, jen jsem si chtěl promluvit.“ Nechtěl jsem mu sdělovat podrobnosti. „Sakra, dnes je hic.“ Svlékl si triko a v sudu před garáží se omyl a utíral do toho trika. Pozoroval jsem jeho pěkně vypracované tělo, nejvíce mne upoutalo jeho pěkné bříško. Nebyl to kulturista, ale pěkný chlap s hezky vypracovaným tělem z práce. Navíc byl pěkně chlupatý, tak jak se mi to líbí. Od pupíku nahoru jen proužek a pak hezký drn na hrudi. Zpozoroval, jak se na něj dívám, a prstem si pohrával s bradavkou. Nabírala barvu a vystupovala.

V televizi byla zrovna docela žhavá scéna dvou dospívajících lidí objevujících svoji sexualitu, Marcelova ruka tou dobou už dávno rejdila v jeho boxerkách. Tak ani já jsem tam nechtěl sedět jak z ledu. Začal jsem si taky pomalu rozepínat kalhoty. Marcel nelenil a kalhoty i s boxerkama měl už shrnuté u kolen. Péro v ruce, rukou po něm přejížděl nahoru a dolů a zase nahoru. Zubil se, nevypadal, že by měl přede mnou nějaké zábrany. Celá ta situace mi přišla neuvěřitelná, nečekaná, zároveň vzrušující. A nechyběl lehký prvek strachu, protože moje máma občas vpadla ke mně do pokojíku a neměla nikdy ve zvyku klepat.

Vlastně to všechno pořádně začalo až podzimním společenským plesem třetích ročníků našeho gymnázia, kde jsem si konečně přiznal, že naprosto beznadějně miluju Dominika. A Lucii jsem zatraceně záviděl, jak ji tam celou nápadně nenápadně osahává při tanci. Já bych tenkrát vynechal ten tanec, ale osahat bych se od něj nechal. A nejen osahat.

A dál se o tom nemluvilo. To jsem tedy nečekal. Takovou úlevu, která na mě přišla, jsem si ani ve snu nepředstavoval a je mi o hodně lépe. Kdo má tak tolerantní rodiče? Určitě si o tomto problému spolu budou dlouho povídat a nějak se s tím budou prát. Zbytek dne, když jsem se s tátou nebo mámou potkal, tvářili se, že je vše v pořádku a jaksi tak: Při starém.

No a Žán začal hned do mě rejt. „Podívej se, jak tam sedí, má zas ty tepláky, viď? Pěkný ty stehna, viď? Hmmm, takový ty nemáš!“ „Drž hubu!“ „No nemáš. Všiml sis, že je bosky? Ten má ale široký chodidla, líbí se ti to? Mně moc, hele ta klenba.“ „Drž hubu!“ „Kolikátku asi má nohu? Zeptáš se?“ „Kolikátku… eeee, kolik je venku stupňů? Nevíte, pane Ondro?“ Do prdele, ještě se ho na to fakt zeptám!

„S tím, že jste mi sáhl do rozkroku, jsem se už smířil. Pochopil jsem za ty týdny, že mě na to nenecháte zapomenout. Ale řekněte mi, líbilo se vám to, co jste cítil?“ zeptal se hlasem, který byl o oktávu nižší než obvykle. Pokud se chtěl mstít, Damian se tak lehce nemínil vzdát a doufal, že mu tím nadobro zamezí, aby tuhle situaci ještě někdy vytáhl. Kromě toho byl velmi zvědavý, jak na tuto narážku bude reagovat. Eda zapomněl na vše, co předtím řekl a dělal – snad jen ústa mu zůstala pootevřená ze smíchu, kterým se do té doby zalykal. Vykulil oči, jako by mu to mělo pomoct srovnat se s šokem plynoucím z té otázky. Neměl nejmenší tušení, jak na to odpovědět, primárně protože se nad tím nikdy nezamyslel. Na něco takového se jej ještě nikdy nikdo nezeptal, nikdo po něm nechtěl, aby nad tím přemýšlel. Tváře mu začaly nabírat nachový odstín. „No, jakoby, takhle to, no… to,“ dostal ze sebe moudře. „Totiž, jakože… co?“ Pan Kraus ho balil? Panebože, znělo to, jako by ho balil. Vůbec ho nenapadlo, že by mohl chtít. Mluvil tak jinak. Co měl říct? Netušil!

Ostávala posledná otázka. Mal by o to Filip vôbec záujem? Chcel by na mňa počkať? Nikdy sme sa o tom nerozprávali. Vlastne ho to možno ani nenapadlo. Vôbec som sa tomu nečudoval. Aj ja som dlho vnímal náš vzťah ako niečo dočasné. Krátkodobé. Prchavé. Ťažko povedať, kedy som prestal. Možno v deň, keď som odchádzal z Prahy a niečo vo mne sa tomu neskutočne bránilo. Alebo až na Štedrý deň, keď som mal Filipa vedľa svojej rodiny a mne to pripadalo tak neuveriteľne správne, až som tomu nerozumel.