Kauza Eduard 44.

„Jsem HIV pozitivní,“ tiše vydechl Julián.

„Cože?“ nechápal Damian a v ten moment vystřízlivěl. Hlava začala pracovat naplno.

„Mám HIV. Řekni mi prosím tě, že jsi s tím zajícem nespal.“

„Nespal, ale ty přece taky ne.“

„To ne, ale nastříkal jsem mu to do pusy. Nejspíš… nejspíš bude v pohodě, víš jak, ale… ale přece jen jsem chtěl, abys to věděl a aby to věděl on a… zkrátka, volal jsem ti, nebral jsi mi to, tak… tak jsem přišel sem, protože jsem věděl, že tu asi budeš. A… rád bych se s tebou vyspal, kamaráde, ale nejde to… bojím se.“ V ten moment se otočil a nechal šokovaného Damiana stát samotného.

Trvalo dlouhé minuty, než se Damian probral z šoku a než mu došly všechny následky, které to může mít na Edu. Strach o něj, který v ten moment cítil, ho naprosto paralyzoval. Roztřásl se a musel si na chvíli sednout na zem, protože ho zrazovaly nohy. Donutil se pravidelně dýchat a přijal láhev s vodou, kterou mu kdosi vložil do ruky. Neměl ponětí, kdo to byl ani co mu vykládal, ale sotva ji na jeden zátah vypil, zvedl se a dlouhými kroky odcházel ke svému autu. Neměl nejmenší tušení, jak se mu povedlo bez nehody dorazit až k domu, kde nyní bydlel Eda. Než stihl zmáčknout zvonek, uvědomil si, že je noc. Celá čtvrť byla tichá. Na hodinkách uviděl čtyři ráno. Povzdychl si a sesunul se na patník u branky. Nemohl spát, velké množství kokainu by mu to nedovolilo, ale víc mu to nedovolovalo zjištění, že kdyby usnul, mohl by ho propásnout. Musel s ním mluvit. Přesunul se zpět do auta, protože mu začínala být zima. Celé tři hodiny jeho stimulovaným mozkem probíhaly příšerné myšlenky, že ho neuchránil. Bylo mu jedno, že ho Eda obelhal, podrazil. Bylo mu jedno, že přijde o kus firmy, dal by mu ji celou, kdyby to znamenalo, že bude v pořádku. Možná byl hloupý, že takto uvažoval, ale byl si jistý, že ať udělal Eda cokoli, pořád ho hloupě a nekontrolovatelně miloval.

V sedm hodin už to nevydržel a zazvonil. Dlouho se nic nedělo, ale nakonec vykoukla rozčepýřená hlava ženy a ta se na něj zamračila.

„Co chcete?“

„Dobrý den, paní Petišková, jmenuji se Damian Kraus a potřeboval bych nutně mluvit s vaším synem. Mohla byste mi ho zavolat, prosím?”

Jana Petišková neměla moc důvodů plnit přání náhodných návštěvníků – a důvodem číslo jedna zrovna v případě Damiana Krause bylo už to, že to byl Damian Kraus. Nebyla hloupá, bylo jí jasné, že nejde o shodu náhod. Před ní stál sám výkonný ředitel Kraus Advocatus, muž, který nakonec přiměl jejího syna dát na její rady a začít se soudit. A také muž, který pro něj tolik znamenal.

Dovedla si dát jedna a jedna dohromady. Znala svého syna. Bylo jedno, jaké měl důvody, aby se proti tomuto muži postavil. Prioritou v každém případě bylo tyto důvody podporovat. A když si nyní muže prohlížela, měla pocit, že by takový rozhovor mezi ním a jejím synem mohl její plány dost dobře zhatit. Jejich usmíření skutečně nebylo v jejím zájmu.

Postavila se do rámu dveří a bokem se o něj opřela, paže překřížené na hrudi. Prohlédla si ho od hlavy až k patám, obočí nepatrně pozdvižená. Dávala si záležet, aby se její oči zastavily na všech drobnostech, které by si muž jeho postavení neměl dovolit – na pomačkaném oblečení, na skvrnách, na rozcuchaných vlasech.

„Přišel jste se zeptat, jestli si Eda může jít hrát ven?“ zanotovala, jeden koutek rtů pozdvižený. Z obličeje jí čišela sebejistota. V podstatě se mu svým postojem vysmívala. „Co když řeknu ne? Budete mu do okna házet kamínky? Budu vás bohužel muset informovat, že v okolí žádné nejsou.“

Damian si frustrovaně prohrábl vlasy. Na tohle neměl náladu ani čas. Potřeboval s ním mluvit, ale postojem jeho matky se právě ujistil, kdo má opravdu v této komedii prsty. Eda mu vyčítal, že se nechá manipulovat Magdalenou… a co dělal on? Zobal z ruky ženě, která ho okradla. Byl nejspíš taky jenom oběť. Eduard působil vždycky citlivě a mnohdy se nedokázal účinně bránit útokům, které na něj dopadaly. Nejdřív od něj, pak od Juliána, a celý život šel na ruku své matce, která si z něj udělala loutku. Křivdil mu. Místo aby ho podporoval a pomáhal mu, odvrhl ho. Poslal ho přímo do náruče té zmije, která teď stála před ním a zle se na něj dívala. Samozřejmě, že neměla zájem, aby se viděli a měli tak šanci se usmířit, nebo alespoň domluvit na schůdnější cestě. To ale ovšem nevěděla, že její syn je možná nevyléčitelně nemocný.

Čert ji vem.

Jak se asi Eda musel cítit, když zůstal na všechno, co se na něj valilo, úplně sám? V pohledu jeho matky viděl všechno. Manipulantnost, sobectví, zchytralost, dominanci a hodně nenávisti. Ta žena ho nenáviděla. Tak zrovna tohle mu bylo úplně jedno, on ji taky neměl rád. Za všechno, co provedla svému vlastnímu synovi… Dohnala ho k tomu, aby podal žalobu, o tom Damian už přestal pochybovat. V tuto chvíli ale nechtěl přemýšlet nad tím, jak se Eda postaví ke své části jeho firmy a jestli ji bude chtít vést. Ten pocit, že by jí kus ztratil, byl najednou nepodstatný. Potřeboval, aby byl v pořádku. A navzdory tomu, že ho Eda neměl rád, Damian zoufale doufal, že se ta odporná nemoc nepotvrdí. Do konce života by trpěl výčitkami, že ho s Juliánem seznámil. Byla by to nekonečná černá noční můra. Uvědomil si, jak rychle změnil názor – jen po pohledu do tváře jeho matky. Ale snad nikdy si nebyl jistější, že se mýlil a Eda neměl jinou možnost, než přistoupit na její podmínky a nechat se vmanipulovat do sporu, který jim oběma hodně ublíží. A už hodně ublížil. Možná Eda nebyl úplné neviňátko, ale rozhodně to nebyl ten parchant, za kterého ho poslední týdny měl.

Vyčkávala a on si ji měřil pohledem. Sondoval, jak se jí dostat pod kůži. Litoval, že si nikdy nevyžádal soukromé číslo, a pracovní telefon Eda odevzdal. Asi zbývaly vážně jen ty kamínky.

„Já vás ještě jednou žádám, zavolejte mi Eduarda, je to naléhavé,“ zkusil ještě jednou smířlivě.

Tvář Jany Petiškové po té žádosti ztvrdla do nepřístupné masky. Už si Damiana neměřila pohledem. Hleděla do jeho očí. Byla vyšší než on.

„Stejně naléhavě, jako když vás můj syn už nikdy nechtěl vidět?“ zeptala se ploše. „Když Eduard někoho nemá rád, má pro to svůj důvod. Nevím, co jste mu udělal zrovna vy. Nesvěřil se. Zato se svěřil, že jestliže se budeme soudit, s vámi to nebude, protože vám vaše babička odmítá dát procentuální převahu. Takže pokud mám správné informace, cokoli s vámi probírat není ani Edova povinnost, ani nutnost. Nárok na mluvení s ním samozřejmě máte. Asi stejný jako máte nárok na tu firmu. Takže už budete na odmítnutí nejspíš zvyklý.“

Damian stál s neprostupným výrazem a nehnul ani brvou. Uvnitř něj to však vřelo vztekem. Měl chuť tu ženskou zaškrtit. Znala jeho citlivá místa, pochopitelně. Pro tuhle zmiji bylo úplně jednoduché vytáhnout z někoho takového, jako je Eda, informace, které jsou zdánlivě nepodstatné. Jí mohlo být úplně jedno, kdo firmu vlastní, ale moc dobře si dala dohromady fakt, že se to Damiana dotýká. Pochopil to i Eda. Prohlášení, že ho její syn nemá rád, bylo sice nejspíš výstřelem do tmy, jenže ona se trefila. A on jí to rozhodně nemínil dát nijak znát.

Netrvalo dlouho a nutkání škrtit a poté vytáhnout Eduarda z postele mírně polevilo. Rozhodně si nemohl dovolit ztropit skandál tím, že by ji napadl a neoprávněně vstoupil do jejího domu. O další soudní při s Petiškovými rozhodně nestál.

Beze slov se tedy otočil a nasedl do auta. Jen koutkem oka zahlédl vítězný úsměv, než ta čarodějnice vplula s hrdě vystrčenou bradou do domu.

Třískl do volantu a opřel si o něj čelo.

Mysli, Damiane!

Začínal se potit a bolest hlavy mu znemožňovala pořádně uvažovat. Přesto jeho mozek pracoval na plné obrátky. Viliam! Ten má jistě soukromý telefon na toho nebožáka zajatého ve vysoké věži. Jeho princezna, která ho nenávidí. Bolelo to. Nikdy by nevěřil, jak neopětovaná láska bolí. To ale neznamenalo, že Edu odsoudí a přestane se starat. Musel vědět, na čem je! A pokud by se potvrdilo nejhorší, měl by co nejdříve zahájit léčbu. Spousta lidí dokázala dlouhé roky žít s tímto virem docela spokojeně a bez příznaků. Dnes už je medicína mnohem dál než před léty. Damian se s jeho nenávistí smíří, jen když bude ujištěný, že je o něj postaráno, co nejlépe to jde. Ale nikdy by se nesmířil s tím, že mu to zamlčel a nedejbože by ho nechal nakazit další lidi.

Telefon vyzváněl dlouho. Damian už to chtěl vzdát a odjet k bratrovu bytu.

„Dame! Ty magore! Je sobota sedm ráno…“

„Já vím, já vím, promiň, že jsem tě probudil, potřebuju nutně telefon na Edu.“

Viliam si cosi mumlal pod nosem a Damian uslyšel spláchnutí.

„Ty na něj nemáš telefon? Co ty jsi za šéfa…,“ pochechtával se.

„Okamžitě mi nadiktuj ten telefon, nebo přijedu a zaškrtím tě místo jeho povedené matinky.“

„Co se stalo? Panímáma nechce pustit synka ven?“

Damian se zhluboka nadechl, aby získal zpět sebeovládání.

„Prostě mi ten telefon nadiktuj nebo pošli a neptej se na nic, zavolám ti později. Teď bych to nerad probíral.“

„No dobře, dobře. Máš ho na WhatsAppu.“

Damian se ani nerozloučil, rychle ukončil hovor a vytočil Eduardovo číslo.

„Haló,“ ozvalo se tiše a ospale po patnácti zazvoněních, po kterých už se o Damiana pokoušel infarkt.

„Eddie, jsem před tvým domem a potřebuji s tebou nutně mluvit. Tvá matka mě poslala do hajzlu. Byl bys tak hodný a vyšel ven?“

Na druhé straně bylo hodnou chvíli ticho, chvílemi narušované pravidelnými nádechy a výdechy.

Bylo sedm ráno a Eda neměl moc šancí to zjistit. Když telefon začal vyzvánět, ještě spal. Nyní ležel, oči stále ještě zavřené, stočený do klubíčka a s mluvící krabičkou u ucha. Dlaní si ji tam přidržoval. Kolem bylo až moc světla, aby otevřel oči, navíc, chtělo se mu spát…

„Heee?“ vydal ze sebe nakonec, když jeho mozek konečně zpracoval alespoň to, že na něj někdo mluví a že od něj ten někdo něco chce. Bylo to až moc pokynů, anebo možná jen jeden, jenže sakra komplexní. Eda potřeboval čas i jen aby si v hlavě ujasnil, že vstává a sune se na záchod. Do té fáze se mimochodem ještě nedostal.

„Nechci na výstavu,“ zabručel tak trochu na autopilota. Doufal, že to bylo to, na co se druhá strana chtěla zeptat.

„Ještě deset minut,“ zahlásil pak. Jeho dech se opět stával pravidelným.

Damian pochopil. Eda byl ve fázi, kdy nevěděl, která bije. Dostal nápad. Snad bude v Edovi kousek zodpovědnosti a na jeho podpásovku skočí a donutí ho se pořádně probrat. Ukončil hovor a znovu nechal telefon vyzvánět.

„Hmmm, deset minut…,“ ozvala se druhá strana.

„Edvarde!“ řekl dominantním hlasem, kterým na něj nejednou promlouval. „Tady Damian Kraus, už deset minut máte být v práci, tak zvedněte tu vaši rozkošnou prdel, dejte se okamžitě dohromady a za půl hodiny vás tu chci mít!“

To Edu probralo dokonale – minimálně v konečném důsledku. Trhl sebou totiž tak silně, že spadl z postele.

„Au! Ah, uh, už jdu! Už, uh, už,“ říkal. A byl na nohou. Telefon mezitím nechal ležet na zemi. Jde do práce. Do práce, do práce, do práce. Tuhle rutinu měl moc dobře nacvičenou. Vstát. Dojít do koupelny. Napoprvé se kartáčkem trefil do tváře, to však nic neznamenalo. Opláchnout obličej, jeden pohyb za druhým, postupně…

Najednou ho praštilo uvědomění – nechodil do práce.

Zastavil se v pohybu. Tohle bylo jako ledová sprcha. Všechno mu začalo zapadat. Damian ho poslal za Karáskem. Od Karáska on odešel. Začal se soudit. Stáhl do toho Helenu. Helena dala výpověď. Každé jediné z těch uvědomění bylo jako dobře mířená facka. Myslel si, že po nějaké době k nim začne být otupělý? Myslel si, že už se taková doba blíží? Ani náhodou. Stačila jedna hloupá legrace, jedno nevhodně mířené pošťouchnutí a byl zase na začátku.

Znovu strčil kartáček do úst a pokračoval v čištění zubů, tentokrát podstatně pomaleji. Pasta mu v ústech hořkla, potřeboval čím dál tím víc kyslíku. Nakonec ji musel vyplivnout, aby se neudusil. Už zase mu bylo do pláče.

Zavřel oči. Nádech, výdech, opakoval si, jako už mnohokrát. Viliam to tak nemyslel. Nemyslel to tak. Chtěl ho jenom probudit…

Zadíval se na sebe do zrcadla. Srdce se mu sevřelo, když vlastní odraz viděl. I on sám mohl pozorovat, jak se ta tvář změnila. Ještě před chvílí v ní přece jen poznával pozůstatky mladíka, kterým byl ještě na Slovensku. Opravdu bylo možné tak strašně moc se změnit? Chybělo mu jeho ztracené já.

Když koupelnu opouštěl, stále ještě v pyžamu, znovu zvedl telefon. Chvíli překvapeně hleděl na neznámé číslo, pak nad tím však pomyslně pokrčil rameny. Znovu jej vytočil.

„Tohle mi nedělej,“ zasténal do sluchátka, zatímco hleděl na hodiny. Ukazovaly půl osmé. „Je to od tebe hloupá legrace. Je strašně brzy. Říkal jsem ti přece včera, že dneska nikam nemůžu, Helena mi konečně poslala ty smlouvy a já je musím opravit. Víš, jak špatně se mi na to bude v tomhle stavu soustředit?“

Tiše si povzdychl, když se zadíval na svůj mizerný noťas. Celou noc strašil na nabíječce. Eda jen doufal, že se u toho i nabíjel. Do ničeho se mu nechtělo. Byl unavený…

Damian okamžitě pochopil, že Eda si spletl jejich hlas, což nebylo nijak překvapivé, protože stejně jako všechno ostatní, i hlas měli stejně hluboký. A nepochyboval, že Viliam je rozhodně takový herec, aby uměl dokonale napodobit intenzitu sdělované věty i šéfovskou dominanci z ní čišící.

To byla první věc, která ho ten den alespoň trochu pobavila.

„Skvělé, tak už mi tykáš, to to trvalo. Jenže Edo, já jsem opravdu Damian a tahle hloupá legrace tě donutila myslet. Do práce samozřejmě nemusíš, vidím, že i tak jí máš dost. Sedím v autě před tvým domem a potřebuji s tebou mluvit! Jestli mě někdo donutí tuto větu říct ještě jednou, uřežu mu hlavu, tak buď tak hodný, hoď něco na sebe a sejdi dolů. Nerad bych, abys to byl ty, kdo o ni přijde.“

Eda odmítal věřit tomu, že pod jeho okny stojí jeho bývalý šéf. Co by tam dělal? Měl tendenci vysvětlit Viliamovi, že to opravdu nebylo vtipné, protože zněl sakra přesvědčivě, a protože to sakra bolelo. On přece nebyl hloupý! A měl pocit, že i jeho přirozená naivita mizela jako pára nad hrncem. Damian by jen tak nepřijel. Tak dlouho v to Eda doufal, a smířil se s tím. Tak proč ho jeho přítel tak trápí?

Tak nějak předpokládal, že Viliamovým cílem bylo dostat ho k oknu. Snad mu chtěl něco ukázat. Předpokládal, že se Eda půjde podívat, zda tam Damian skutečně není, a uvidí jeho rozesmátý kukuč. Což nebylo úplně spravedlivé a Eda chodit nechtěl, protože část jeho přece jen doufala, a tahle část bude zklamaná, přestože Eda moc dobře věděl, jak se věci měly.

Slyšel naléhavý tón hlasu. Ať už mu Viliam chtěl ukázat cokoli, bylo to něco velkého, když pro to využil jeho citlivé místo. A tak k tomu oknu přešel. V pikosekundě zíral velikýma vykulenýma očima na dobře známou Teslu.

„Pane Krausi!“ vyhrkl do telefonu poměrně vysokým, krapet nepřirozeným hlasem. Nepamatoval by se, kdy jeho jméno tímto způsobem vyslovil naposledy. Tohle nebyl Viliam, tohle už by mu Viliam neudělal. Panebože.

„Vy! Tam! Já vás vidím! Sakra, počkejte, hlavně neodjíždějte, za chvíli jsem tam.“

Spěšně hovor položil. Cítil, jak zběsile mu buší srdce. Damian byl tady.

Překonal tendenci rozeběhnout se ke dveřím tak, jak byl. Musel se vzpamatovat! Zatřásl hlavou, aby tomu trochu napomohl. Damian přijel kvůli pracovním věcem. Damian si pro něj nepřijel. Nechce si ho odvézt domů.

To Edu trochu zchladilo. Jeho podvědomí s takovým argumentem nemělo tendenci vést delší diskuzi. Jenže byl tady, a to bylo blíž jeho představám než cokoli jiného. Chtěl mluvit. Konečně za všechny ty týdny chtěl mluvit.

Zadíval se na svůj počítač. V duchu zanadával. Ještě ty smlouvy neopravil, měl to v plánu dnes. Za Damianem chtěl jít po jejich dokončení. Jenže teď tu černovlásek byl, a tak počítač rychle zkusil zapnout. Málem děkoval všem svatým, když ten krám začal startovat.

Uvedl do provozu i tiskárnu. Zatímco se přístroj vzpamatovával, on na sebe hodil košili a černé společenské kalhoty. Až u zavazování kravaty si uvědomil, že to tak dělal naprosto přirozeně, kdykoli myslel na Damiana.

Kravatu odložil. Nebyl čas!

Po očku kontroloval, že auto stále stojí před domem. Spustil tisk. Postavil se k tiskárně a sbíral z ní všechny papíry, které mu svěřila, jen aby je pak nastrkal do složky, kterou si na ně nachystal. Pak přes sebe hodil sako. Na chvíli se zastavil ve dveřích. Ta kravata by se k tomu hodila…

Do háje s kravatou! Nejde na rande! Dobře, to zabolelo. Copak neměl právo alespoň chvíli mít naději? Ano, on si uvědomoval, jak sakra moc spálený bude, až zjistí, co Damian skutečně chce. Jenže si moc dobře pamatoval, jak jej oslovil. Mluvil na něj jemně. Něžně. To si Eda nevysnil, to on skutečně řekl. Něco se změnilo, měl konečně šanci obhájit svůj postoj! A pokud to udělá, třeba mu Damian dá šanci. Jako kamarádovi. To by bohatě stačilo. Eda nepotřeboval být nic víc. Mohl postupovat po malých krůčcích…

Už zase stál v pokoji, natahuje se po kravatě. Zase ruku stáhl. No tak! Potřeboval se konečně rozhodnout! Jde bez kravaty a basta!

Sešel všechny schody. Zase je vyběhl. Nejde! Bere kravatu! Spěšně si ji zavázal. Pak teprve schody znovu seběhl. V přízemí jej však zaskočil vysoký ženský hlas.

„Kam jdeš?“

Kruci. Teď se to nehodilo.

„Ven.“

Matka povytáhla obočí. Jenže Eda nebyl dobrý na čtení náznaků, a hlavně, v tu chvíli si něco uvědomil. Věděl, proč s ním Damian chtěl mluvit…

Přinesl mu ukázat ten zákaz přiblížení.

Celý ztuhl. Damian mu přišel říct, že tohle je naposledy, co spolu vůbec kdy mluví. Že už nebude žádné příště, že už Eda nikdy nebude mít možnost mu dokázat, že s ním vždy mluvil a jednal upřímně. Tohle byl definitivní konec. Vyschlo mu z toho v hrdle. Jestli mu matka v tu chvíli něco říkala, neposlouchal ji.

Zatřepal hlavou. Nadechl se a vydechl. Musel se sebrat! Měl poslední možnost s ním mluvit? Možná. V tom případě ji ale musel využít!

„Jdu,“ oznámil matce, otočil se a hnán novým přívalem vůle a snad i naděje dům opustil. Proudil jím adrenalin, jaký člověk cítí, když ví, že žije poslední den svého života. Víc už to pokazit nemohl. Ale mohl to zlepšit. Musel se sakra snažit! Ano, to udělá. Bude mluvit, a všechno mu řekne, a obhájí se, a nebude odbočovat od tématu ani ho nijak neurazí, a nedotkne se ho, a prostě bude úplně jiný, než jaký vždycky byl. Nádech, výdech. Hlavně na tohle nezapomínat. Bez toho by to s ním taky mohlo seknout ještě dřív, než vůbec něco řekne.

Auto bylo před ním. Pořád tam stálo. Tep se Edovi zvyšoval, dýchal čím dál rychleji. Zvládne to, zvládne to… Musí! Viděl, že Damian na něj čeká uvnitř. Nejspíš chtěl soukromí. Otevřel dveře spolujezdce.

„Pane Krausi! Prosím, nic neříkejte. Musíme spolu… Panebože, vy vypadáte hrozně. Promiňte, ale fakt, vy, tohle… ups. Pardon! Musíme mluvit,“ snažil se Eda nějak zachránit svůj úvod, kdy na muže vykulil oči a jen stěží odolal tendenci okamžitě mu sáhnout na čelo a ověřit si, že nemá teplotu. Nasoukal se v průběhu svých slov na sedadlo a zabouchl za sebou. „Budu mluvit k věci, slibuju. Něco pro vás mám. Tady. Vezměte si to. Jsou to ty dokumenty, co jsem vám sliboval. Já vím, že to všechno působí nevěrohodně, vím, že jsem ten poslední, komu byste teď chtěl důvěřovat, jenže já to opravdu dělám pro vás a udělám všechno pro to, abyste to věděl a abyste se tím netrápil, protože to je to poslední, o co bych stál. Sepsal jsem základní myšlenky, formulovala to Helen, ještě to není opravené, měl jsem to udělat dneska, ale potřebuju, abyste mi věřil, a kdyby to nešlo jinak, jde to použít i takhle, chyby jsou tam jen gramatické a ty by neměly hrát roli. Slibuju, že už na vás nebudu sahat, slibuju, že na vás budu mluvit, co nejmíň to půjde, slíbím vám úplně cokoli, ale nesmíte se mě zbavovat i soudně, nezvládl bych to. Potřebuju vědět, že jste šťastný a spokojený, a tohle je moje možnost nějak se o to snažit, aniž bych byl s vámi. Nemusíte mi věřit, ale mohl byste věřit smlouvám. Prosím, dejte jim alespoň šanci! Panebože, opravdu vypadáte strašně. Jako byste se popral, ale nevidím žádné šrámy. Stalo se něco? Ne, nebudu na vás sahat, slibuju, nechci, nebo takhle, chci, ale ne takhle takhle, totiž, když vy nechcete. Uh. Prosím, přečtěte si to.“

Dobře. To byl dost možná ten nejhorší proslov, jaký Eda kdy vyplodil. Měl pocit, že to s ním sekne. Ale řekl to, úplně všechno. Svým způsobem byl na sebe kdesi v nitru hrdý.

Hůř už nebude. Už může být jenom líp…

A s tou myšlenkou, konečně, zmlkl a trochu se uklidnil.

Damian od něj převzal složku a zadíval se do jeho nadšené tváře. V ten moment začaly mizet poslední pochybnosti, které snad ještě cítil. Zoufale chtěl uvěřit, že se v něm mýlil. Edovy zářící oči prostě nemohly lhát, to bylo nemožné, a o to víc nechtěl, aby pohasly. Cítil, jak ztrácí odhodlání mu svěřit tu nešťastnou skutečnost, že je možná nemocný. Velmi dlouho se necítil tak příšerně jako v tuto chvíli, naposledy snad v ten den, kdy se dozvěděl, že umřel Marek. Bylo to už tak dávno…

„Eddie,“ oslovil ho a chvíli se odmlčel. Nenacházel slova. Zoufale přemítal v hlavě, jak mu prozradit jeho případnou diagnózu, ale pochopil, že ta správná nenajde. Neexistují. Nelze je nijak šetrně sdělit. Vždycky to bude znít obludně. „Tohle v tuto chvíli není úplně podstatné. Slibuji, že se na to podívám později, až budeme oba v pořádku. Až ty budeš v pořádku, a já věřím, že budeš.“

Málem zaskřípal zuby nad svou neschopností, když uviděl zmatený výraz na blonďáčkově tváři.

„Mluvil jsem s Juliánem. Poprvé od té doby, kdy ti tak ublížil. Snažil se mě kontaktovat už před tím, ale já jsem ho ignoroval. Našel si mě dnes v noci na jedné párty a řekl mi, že je HIV pozitivní…“ odmlčel se. Dál mluvit nedokázal a nedokázal se mu ani podívat do očí. Věřil, že je Eda natolik inteligentní, že mu to dojde. Nezvládl ten krutý fakt vyslovit nahlas.

Eda cítil, jak mu páteří projela ledová ruka. Poklesla mu brada, tělo ztuhlo a ruce se mu začaly klepat.

HIV. Tři hloupá písmena. Měl dojem, že mu ta zkratka vrazila facku a jeho stále ještě pálila tvář. Na jednu stranu to zoufale odmítal přijmout, jako by nechápal, a on možná opravdu nechápal, protože to přece, přece…

Ústa mu zůstávala pootevřená, když se jeho dech změnil z klidných nádechů a výdechů na přerývavý zápas o trochu kyslíku. Jistěže věděl, co je to za nemoc, věděl i co obnášela, věděl, jak se na ni umíralo, všechny ty informace měl, jenže nechápal, nedávalo to smysl. Bojoval s tím vědomím ze všech sil, protože o těchto věcech se člověk má jen učit, ty přece nemohou existovat tak… reálně. Nemůže se to přece dít zrovna jemu. To by se nestalo. Vždyť on s nikým nespal.

On ani nikdy s nikým nespal…

Jeho zorné pole se pomalu a jistě začalo zahalovat slzami, které ale zamrkával. Jeho taška s věcmi spadla na podlahu auta a stejně tak boty, které se mu z nohou svezly, když je vytáhl nahoru na sedačku, aby si je mohl přitáhnout k tělu. Roztřeseně se objal.

Všechno v tu chvíli zapomněl. Zapomněl soud, zapomněl papíry a gramatické chyby. Dokonce zapomněl na bolest z neopětované lásky, na soudní příkaz… Všechno, dokonce i ten něžný a všeovládající cit, bylo tak sakra bezcenné.

On s ním přece nespal, rezonovalo mu dál hlavou. Nespal. Začal kroutit hlavou, jako by svou myšlenku chtěl podpořit, a ten pohyb pak opakoval dál a dál, zatímco se trhané nádechy více a více podobaly vzlykům. Nikdy v životě se s nikým nemiloval. Čekal na toho pravého, čekal na svého prince. Chtěl pohádku. Tohle tak zoufale nebyla pohádka. O tomhle mu Lotte neřekla. Nikdo ho nevaroval, nikdo mu nesdělil… Panebože, vždyť on se ani nikdy nelíbal s někým, koho by skutečně miloval. Nikdy se skutečně nemazlil, nikdo skutečně nemazlil jeho. Chtěl si sebe sama šetřit, a teď bude nemocný a jeho princ s ním už nikdy nebude chtít nic mít. Neměl možnost to ani vyzkoušet. Neudělal to a teď bylo dost možná pozdě a byla to tak zoufalá ironie.

„To není pravda,“ vydechl, když si uvědomil, že v autě nesedí sám. Jeho skelné oči se přesunuly na černovláska. Nedovedl vnímat, jak se muž tváří ani co dělá, jeho řeč těla, nic. „To není pravda. Lžete. Musíte lhát. Pane Krausi, tohle nesmíte… Tohle nemůžete říkat. Prosím, neříkejte to. Chcete, abych se s vámi nesoudil, chcete, abych se od vás držel dál a nedotýkal se vás a já to udělám, já slibuju, že to všechno udělám. Řekněte, že to nemyslíte vážně.“

Sám sobě zněl tak neskutečně zranitelně, až se mu srdce prudce sevřelo. Z jeho slov kapalo zoufalství i naivita, sám cítil, jak jsou vlastně hloupá, a to jej bolelo, protože tak moc chtěl alespoň nějakou naději.

Rukama si protřel vlhké oči. Tma, kterou dlaně poskytovaly, byla svým způsobem uklidňující, ačkoli zoufale nestačila. Srdce mu bušilo a dech byl pořád poznamenaný nastupujícím pláčem, který se ale ve skutečný pláč snad ani přeměnit nechtěl. Přece nemohl být nemocný, nemohl být, tvrdil si to, a zároveň přirozeně očekával, že už nemocný je. Znal se, znal své štěstí. Nikdy neměl nikoho, neměl přátele, neměl partnera, pak se všechno zlepšilo a teď, teď se dělo tohle.

Hlavou mu zavířily vzpomínky na noc s Juliánem. Ty mlhavé, nejasné vzpomínky, ze kterých zůstal jen hloupě bolavý pocit a dlouhé proplakané minuty. Jejich učitelka říkala, že virus hrozí lidem s rizikovým chováním, že jej dostanou ti, kdo sami sebe nebrání. Že je to trest. Jenže Eda si to tehdy neužil, Eda neměl, co by ta hnusná nemoc mohla vykoupit. Tehdy to bolelo, a už to mělo bolet po zbytek života a on se nemohl nadechnout, jak strašně nespravedlivé to bylo.

Damianovi se sevřelo srdce. Bylo to horší, než si to představoval. Nahnul se k němu a pevně si ho přivinul do náruče. Cítil, jak se to drobné vychrtlé tělíčko pod jeho stiskem třáslo. A možná se třásl i on sám.

„Eddie, nikdy bych ti nic takového neřekl jen proto, abych se tě zbavil. Na takové věci mám jiné páky. On je pozitivní, ale to neznamená, že budeš i ty. Jen se musíme ujistit,“ zašeptal mu konejšivě do ucha. Odtáhl se od něj, ale nedokázal se dlouho dívat do té tváře zmučené zoufalstvím.

„Bude to v pořádku, jen musíme na testy. Dnes je sobota, ale mám známého, který je ochoten s námi zajít do poradny a tam ti udělat rychlotest. Čeká nás v devět hodin. Můžeme jet? Rád bych tě před tím vzal na snídani. Musíš něco sníst.“

Mluvil potichu, ale naléhavě. Jako na malé dítě, kterým se Eda v tuto chvíli stal. Zničený nejistotou a zoufalstvím, které cítil i Damian.

Eda sám zatím znovu zakroutil hlavou ve snaze podat odpověď, která by nebyla jen sípání. V krku se mu udělal těžký knedlík, přes který nešlo promluvit a zůstal tam, ještě posílený objetím, kterým se ho Damian snažil uklidnit.

Kdesi v sobě si uvědomoval, že má Damian pravdu. Že musí jet na testy, až potom by se měl strachovat.

Proč se ty nejděsivější věci vždycky děly tak strašně rychle?

Konečně měl Eda pocit, že skrz zúžené hrdlo vydoluje alespoň nějakou odpověď. Jeho břicho mělo totiž tendenci odpovídat za něj. V žaludku mu zakručelo. Předešlého dne nevečeřel. Nyní si na břicho přitiskl dlaně, aby zvuk trochu utlumil. Dělalo se mu nevolno.

„Nemůžu,“ odtušil proto, když viděl, že by je Damian snad vážně odvezl někam, kde by to vonělo jídlem. „Myslím, že… panebože.“

Žaludek se mu obrátil. Rukou si chytil ústa a spěšně se snažil otevřít dveře. Nemohl nahmatat kliku. Konečně se mu podařilo ji stisknout a dveře otevřel, vykloněný ven. Nebylo to třeba. To jediné, co se mu dostalo až do úst, byly žaludeční šťávy, které on zase spolkl. Do očí se mu u toho nahrnuly nové slzy, tentokrát ze štiplavé bolesti, a on se rozkašlal. Bylo dobře, že neměl co zvracet.

Zase se posadil. Dýchal rychle, ale vědomě své nádechy i výdechy prodlužoval. Potřeboval vzduch. Potřeboval zahnat potřebu obrátit svůj prázdný žaludek znovu. Bolel ho. Potřeboval by do něj něco dostat.

„V pořádku?“ zeptal se Damian starostlivě a bledá tvář blonďáčka ho ujistila, že v pořádku bude až ve chvíli, kdy se nemoc nepotvrdí. Jíst ale musel, jinak se zhroutí.

Eda jen přikývl, a tak Damian nastartoval a šnečím tempem se šinul do centra.

„Zajdeme si do mé oblíbené bageterie, pečou přímo tam fantastické máslové croissanty a hrníček horkého kakaa ti tam udělají také,“ promluvil jemně a tiše Damian, jako by měl pocit, že Edu silnější hlas vyleká.

Bezeslovně přikývl.

V autě zavládlo ticho, jen z rádia tiše hrála nějaká písnička. Damian neměl ponětí, co říkat. Nikdy v takové situaci nebyl a neuměl lidi uklidňovat. Zoufale se mu nechtěla vytahovat témata ohledně firmy, na druhou stranu si však říkal, že pokud by ho v tomto směru trochu uklidnil, nemělo by to vadit. Ale nechtěl se ukvapovat. Teď byli oba ve vypjaté situaci a nechtěl slibovat něco, co by později nemohl splnit. A plácat nesmysly o počasí, to ani jeden neměli zapotřebí. A tak raději mlčel.

Mlčky oba dojedli horké croissanty polité máslem a před devátou už zastavili u nenápadné budovy, kde už na něj čekal vysoký muž, který se na Damiana usmíval víc, než by mu před Eduardem bylo milé. Ten si však ničeho kolem nevšímal a působil, jako by ho v příštích sekundách měly zradit nohy. Damian mu ovinul ruku okolo pasu a pevně jej držel. Muž je odvedl do místnosti, která vypadala jako malá laboratoř. Když viděl, jak majetnicky se Damian ke svému drobnému příteli chová, zeptal se: „Přepokládám, že se chcete otestovat oba.“

Damian zamrkal. Nad tímto nepřemýšlel. Testoval se těsně po rozvodu a vlastně si ani nepamatoval, kdy s někým mimo své exmanželky spal bez kondomu. Mohl ale být loajální a projít tím s Edou společně, proto přikývl.

Eda měl v ty chvíle pocit, že všechna jeho schopnost vnímat a interagovat zvolna odplula. Všechny pocity postupně přešly v prázdnotu, apaticky hleděl na své okolí. Nemyslel na nic, neříkal nic, nehýbal se – snad až na ruce, které se mu třásly, a kolena, která se podlamovala. Jeho tělo bylo v křeči a on necítil jediný záchvěv. Možná to byl jakýsi obranný mechanismus.

Na titěrnou chvíli jej probralo štiplavé píchnutí do prstu, který pak muž stiskl. Rudá krev držela pohromadě, leskla se. Uvědomil si, že ta jedna jediná kapka mu za pár minut měla prozradit, jak na tom je. Jeho tělo vědělo už dávno.

Ta myšlenka byla paradoxně snad první, která jej trochu uklidnila. Jeho krev už věděla. Jeho tělo už vědělo. Ať to bylo jakkoli, s výsledkem testu se nic nezmění. Pořád se bude cítit takhle. A jemu přece bylo dobře. Byl zdravý. Cítil se zdravý.

Snažil se zaměřit se na to, zatímco muž bral za ruku i Damiana a následně oba vzorky vkládal do přístroje. Bylo to něco, čeho se mohl chytit. A on se něčeho chytit potřeboval. Musel se dát do kupy, protože jinak by se zhroutil ještě dřív, než se svůj výsledek dozví.

Snad poprvé od doby, co vkročili do ordinace, se Eda zhluboka nadechl. Cítil se zdravý, cítil se v pořádku, a to mu nesebere ani pozitivní výsledek. Ano, musel by se hlídat. Ano, nikdy už by nemohl mít nechráněný sex. Ano, musel by chodit k lékaři, a musel by se denně bát o vlastní život. Ale bude žít. Možná dlouho. Nic už se stejně nezmění. Není nic, co by on sám ještě změnit mohl.

Byli propuštěni. Před sebou měli dvacet minut čekání, a tak se Eda svezl na lavičku přede dveřmi ordinace, Damiana jen kousek vedle sebe. Celé jeho tělo vážilo snad tunu a on zavřel oči, najednou tak strašně unavený.

Opravdu mu srdce celou dobu bušilo tak vysoko v krku? Protože teď jej tam cítil.

Tentokrát se nevyzouval, když si přitahoval nohy k hrudi. Objal je pevně, tvář si bokem opíraje o stehna. Udržoval tak teplo, a s teplem snad i život, který v něm pořád ještě koloval. Vedle sebe měl Damiana, toho Damiana, kterého miloval. Nedovedl vnímat skoro nic. Potřeboval znát výsledek a zároveň zoufale nechtěl, protože pokud byl nemocný, tohle byla poslední chvíle, kdy byl ještě napůl zdravý.

Roztřeseně vydechl. Očima se zaměřil na postavu vedle sebe. Svým způsobem jej přece jen úplně maličko uklidňovalo, jak známé mu byly jeho rysy. Tak sakra známé. Když už měl od někoho chytit tu strašnou nemoc, proč si to alespoň nepamatoval?

„Pane Krausi?“ ozval se tichounce, když uplynula zhruba polovina času, který tam museli prosedět. Do hlavy mu přišla myšlenka, kterou nemohl ignorovat stejně jako všechny ostatní.

„Udělal vám to taky?“

Zapadalo mu to. To, že se Damian nyní nechal testovat, ale i to, že mu tak rozuměl. Svým způsobem bylo neskutečně smutné, že z té představy Eda nebyl tak vyděšený, jak by asi jindy byl. Zůstával jen sobecký strach o sebe sama.

Damian se na něj zmateně zadíval. „Nerozumím.“

„Taky s vámi spal? Tak, jako se mnou?“ zeptal se ploše Eda.

„Ale ne. Spali jsme spolu už před léty. Tehdy byl ještě zcela jistě zdravý, a i já jsem byl mezitím mnohokrát na testy. Já jsem v pořádku, od posledního testu jsem spal jen s jedním člověkem a měl jsem kondom. Eddie, v době, kdy byl Julián s tebou, to ještě nevěděl. Kdyby ano, nikdy by to neudělal. Ať je jakýkoli zmetek, taková zrůda, aby dál nemoc přenášel, zase není.“

„Damiane, pane Petiško, můžete za mnou dovnitř?“ zeptal se muž, sotva otevřel dveře. Vstoupili a posadili se do křesílek. Damian si nervózně promnul ruce a pak je vrazil do kapes. Nepatrně se mu třásly. Měl o něj strach.

„Dame, tvůj test je negativní, ale u Eduarda je výsledek reaktivní…“

Eda zbledl ještě víc a Damian ho okamžitě chytil za ruku, aby ho trochu uklidnil.

„Co to znamená?“ zeptal se blonďák chraplavým hlasem.

„To znamená, že test se jeví jako pozitivní, nicméně to ještě nemusí nic znamenat. Někdy se to stává, a tak je pro vás nutné si zajít na konfirmační test z žilní krve. Jak je to dlouho, kdy jste byl v rizikové situaci? Říkal jste tři měsíce? V tom případě bude test z žilní krve naprosto přesný. Jak říkám, nic tohle nemusí znamenat, není to ojedinělé, kdy tyto testy ukážou mylný výsledek…“ snažil se ho uklidnit.

Eda jej za to v ty chvíle téměř až nesnášel. Později by si to možná vyčítal, nyní měl ale pocit, že se mu život zbořil jako domeček z karet, který se snažil stavět, když mu bylo šest, a on byl tak unavený a tak promrzlý. Čekal to, a ta dvě slova mu hrála v hlavě, znovu a znovu. Čekal to. Čekal to. Čekal to. Vždycky byl rozbitý. Nikdy neměl štěstí. Anebo ho měl, dokud ho všechno nevyčerpal. Nikdo, žádný doktor neměl právo tvářit se, že ví, jak se Eda cítí. Protože nevěděl nic. Nevěděl zoufale nic a bylo frustrující, že se snažil projevovat soucit, protože neměl nejmenší tušení, jestli Eda chce soucit a jestli mu soucit pomůže. A na to konto nemohl tušit, že sakra nepomáhal. Zdálo se mu to svým způsobem tolik sobecké, nesnášel ho za sebevědomí, se kterým s ním mluvil, za to, že na něj pořád ještě koukal, že dýchal ve stejné místnosti, že s ním dál jednal jako s člověkem, jako by nevěděl, že tohle Edu ze společnosti navždy vyčlenilo.

Když ho viděl, když poslouchal ty informace, formoval se v něm vztek. Měl chuť jím pořádně zatřást, popadnout ho za límec a říct mu, že Eda nikdy nikam nepatřil, a že se k sakru nemá tak blbě snažit, protože to nebolí, zrovna tohle na tom vůbec nebolí! Má to říct, pěkně od plic. Má říct, že je prostě nemocný, a má mu třeba i nadávat! Ať si poslouží! Ať mu řekne, že se neměl nechávat přetáhnout od někoho, koho evidentně dostatečně neznal! Může ho klidně označit za děvku, může se rýpat v jeho osobním životě, i když o něm vůbec nic nevěděl, Edovi to bylo úplně jedno. Klidně ať mu taky řekne, že už se vším sexem skončil! Že je použitý jak kapesník, že je nechutný, že to na něm možná není vidět, ale že to z něj pomyslně kape jako sliz. Že se ho nikdo nedotkne ani dvoumetrovou tyčí, nikdo, kdo by znal skutečnou pravdu. Byl! Byl divný a v očích všech už navždy bude ten nemocný teplouš, tak proč se na něj kouká, jako by měl pocit, že Eda v tuhle chvíli potřebuje poslouchat všechny tyhle nesmysly? Proč má pocit, že si Eda chce dávat další naději?

Do prdele, blesklo mu hlavou krátce, zoufale. Výstižně. Nesnášel nadávky. Jenže teď byl nemocný a divný a měl právo se vztekat, měl právo nadávat. Sofistikovaný, knižní jazyk? Kdo by ho očekával, od kurvičky, kterou její chování dovedlo až k HIV?

Nádech, výdech. Všechen vztek s ním byl jen chvíli, pár hloupých sekund, po kterých zase odplul a nahradila jej směsice strachu a lítosti. Bál se smrti jako každý jiný, a to snad přece jen nebylo trestné, ač se okamžitě styděl za to, jak přemýšlel nad mužem, který s nimi seděl o víkendu v testovacím zařízení. Slyšel, jak se Damian ptá, jestli by žilní test šel provést i zde na klinice. Šel, sdělil jim muž, na výsledky ovšem stejně museli počkat několik pracovních dní, jelikož se vzorek odesílal do laboratoře. A tak byl Eda znovu požádán o přístup ke své levé ruce, pro tentokrát však k žílám v loketní jamce. Zatímco svou krev pozoroval, jeho dech se opět uklidnil. Vrátila se otupělost, která mu však nedovedla ulevit.

Čas běžel dál – kolem něj a s ním, tak, jak tomu bylo zvykem. Eda jako z pohledu třetí osoby pozoroval sám sebe, jak vstává z křesla, jak bere propisku a jak vyplňuje údaje, na které mu budou zaslány informace o výsledcích. Spolu s tím dostal pár pokynů a návrhů. Existovaly prý jakési schůzky určené pro lidi snažící se vyrovnat se se svým onemocněním. Ta informace jím proletěla, jako by měl v hrudi díru. Mířila na srdce. Neměla, jak se trefit.

Smutek jej začal přepadat postupně. Nejprve ho byly jen drobné kapky – jako déšť, který se venku mohl snášet sotva pár minut a který Edovi stékal po tvářích stejně jako slzy, které tam ale vytlačit nedovedl. Stál v něm jen chvíli, když budovu opustili, stejně jej však stihl zvláštním způsobem zasáhnout a spustit v něm lavinovou reakci pocitů. Strach. Úzkost. Nejistota. Trocha nevolnosti. Chtěl klid. Tak zoufale chtěl spát. Třeba by mu to pomohlo.

Posadil se do auta. Teprve tehdy si uvědomil, jak přirozeně si s klidem spojoval vilu na kraji Prahy, kde strávil tolik nádherných dní a také tu noc, která jej doteď tolik ovlivňovala. Pokusil se manuálně tu myšlenku vyměnit za obraz matčiny vily. V krku se mu z té úzkosti udělal knedlík.

„Pane Krausi?“ oslovil jej tak tiše, že to Damian dost možná postřehl spíš proto, že se na sedačce natočil trochu blíž k němu. Okamžitě u toho sklopil pohled. Nebyl si svou otázkou jistý. Zároveň mu ta nejistota přišla svým způsobem hloupá. Čeho se ještě bál? O všechno už přišel.

„Mohl bych…“ polkl, aby mu nezakolísal hlas, „domů?“

Damian přikývl a Eda se zase stáhl do sebe, srdce o maličko lehčí. Hned vzápětí si však všiml, že auto odbočilo na opačnou stranu, než chtěl.

„Myslel jsem… omlouvám se.“ Zase pauza. Dlouze vydechl ve snaze posadit svůj tón hlasu o něco níž. „Myslel jsem k vám.“