Kauza Eduard 35.

V dalších týdnech byl Damian vůči Viliamovi obezřetný, ale ne odmítavý. Avšak kdykoli se řeč stočila jen náznakem k minulosti, zatvrdil se a uzavřel se do sebe. Jeho bratr z těchto rozhovorů rychle vybruslil, a jestliže si Eda něčeho všiml, nedával to na sobě znát. Damian však cítil jeho starostlivé pohledy. Nesnášel je, měl dojem, že mu svým odmítavým postojem ubližuje, přestože nechápal, proč v něm onu starostlivost vzbuzuje. Když uhodil na bratra, jestli si náhodou nepustil pusu na špacír, ten rezolutně odmítl. Chtěl celý ten rozhovor toho dne zapomenout, vypudit z mysli, přesto se mu jeho slova neustále vracela a on neměl možnost nad nimi nepřemýšlet. Striktně odmítal připustit, že byl jakkoli týraný, kromě těch pár ran, které patřily k jeho – uznával – trochu spartánské výchově, natož aby přemýšlel o Stockholmském syndromu. Přišlo mu to směšné.

Ani v práci si od té myšlenky nemohl odpočinout, protože neprozřetelně přijal případ, ve kterém dítě prožívalo velmi podobné chvíle. Seděl nad ním dlouho do noci a bojoval s pokušením, že ho nakonec odmítne a přenechá některému z podřízených. K ránu pochopil, že nikdo v tomto odvětví nemá takové zkušenosti jako on. A to nejen v rodinném právu.

Mezitím, co se topil v případu, který ho psychicky drásal, Eda s Viliamem odjeli na Slovensko. Dům byl najednou žalostně prázdný. Damian se dlouho nedokázal soustředit a jediný společník, který ho odmítal opustit, ho neskutečně rozčiloval. Oskar za ním chodil jako ocásek. Všude. Ten pes vypadal jako hromádka neštěstí a Damianovi připadalo, že se vlivem nepřítomnosti svého pána upnul na něj. Ležel mu u nohou dlouhé hodiny, které pracoval, a ve chvíli, kdy se zvedl, aby vykonal potřebu, vlezl pes za ním i na toaletu, sedl si a zíral smutnýma očima. Když ho Damian povely nepřinutil opustit místnost, chytil ho za obojek a vytáhl ven. Usoudil, že chvíle mezi jeho chlupatými parťáky by mu mohla udělat dobře, ačkoli toto už vyzkoušené měl a nezabíralo to. Pes si sedl na terasu a začal výt. Stejně jako pokaždé, co ho Damian vykázal z domu. U toho se nedalo pracovat. Z přítomnosti smutného chlupáče plynula i bolest, kterou cítil Damian. Cítil, jak mu stesk brání se soustředit. To ukecané, věčně obtěžující mládě mu neskutečně chybělo. A to hned ten první večer, co odjel. Naivní myšlenka, že si od něj odpočine a bude mít konečně chvilku klidu, se vytratila asi okolo desáté večerní pod intenzivním pohledem Oskara, který se svýma psíma očima dožadoval místa vedle něj na pohovce.

„Ty tady nemáš co dělat, to je místo tvého pána, je ti to jasné…,“ promluvil na něj. Hlas se rozlehl po hale a Damianovi připadal cizí. Pes si lehl na jeho nohy.

„Taky je mi smutno,“ přiznal se mu a naklonil se, aby ho pohladil. Oskar pozvedl hlavu a natlačil ji na jeho ruku. „Ale tobě chybí jen jeho škrabkání, co?“

Pes opět zalehl.

Damian neznatelně zakroutil hlavou a v duchu si vynadal do idiotů. Lkal jako nedospělá pubertální dívka. Nedokázal se však střepat pocitu, že něco musí změnit. Něco. Takhle dál nemůže žít. Jen zdálky, a přitom tak neskutečně zblízka fňukat nad neopětovanou láskou zkrátka dlouho nejde vydržet. Pokud to někdo dokáže, tak Damian ne. Znal své limity trpělivosti. Dokázal být trpělivý, dlouho, ale ani jeho trpělivost nebyla nekonečná a už delší dobou věděl, že pokud nebude schopen udělat kroky on sám, Eda se k němu nikdy nepřiblíží. Bude muset přitvrdit. Jistěže ne jako Julián… A nejprve by mu měl nabídnout to zatracené tykání. Omílal si to v hlavě dlouho do noci a došel k závěru, že svou averzi bude muset překonat.

Sotva ráno rozlepil víčka, do kterých se mu zabodlo ranní slunce a také hnědý pohled toho zatraceného psa, do mysli se mu vrátila myšlenka, se kterou usnul. Včerejší odhodlání se vytratilo jako pára nad hrncem. Nedokázal v sobě najít ani sílu si nějak vysvětlit, co může být tak složitého na nabídce tykání. Mžoural do okna z pohovky v hale, zkroucený pod lehkou dekou a s bolavými zády. Byla sobota a on rezolutně odmítl vstát a odjet do firmy. Nemusel tam. Všechnu práci měl u sebe v počítači.

Pustil psa ven, udělal si dvojité espreso a sedl si za všemi třemi na terasu. Uvědomil si, jak je neskutečně rád, že nemusí nesmyslně žárlit.

Eda sám si zatím užíval dovolenou přesně tak, jak mu to Viliam slíbil už ve chvíli, kdy mu nadšeně volal, že se svého zážitku nakonec přece jen dočkají. Vyzvedl ho stejně jako prvně, ačkoli tentokrát byl Damian předem informován, neodešel nikam se psy, a naopak byl nucen účastnit se dramatického loučení Edy a Oskara. Ten mimochodem absolutně nechápal, proč se Eda tváří tak zkroušeně, a vesele vrtěl ocasem, jelikož ho jeho pán drbal a on u toho mohl být venku, na vzduchu i s oběma černovlásky.

Loučil se i s Damianem. I tentokrát jej dlouze objal. Viliam mu sdělil, že furt nechápe, proč loučení s ním nikdy nebylo tak dramatické, a v podstatě si tím vynutil vlastní objetí, přestože nikam neodjížděl. Pak chvíli usiloval o srdceryvné loučení s bratrem, u čehož se Damian málem vrátil do vily.

A pak odjeli.

Když byl Eda ještě malý, zbožňoval dálkové autobusy. Jistě, letadla měla cosi do sebe, jízda autobusem ale byla pomalá a postupná, mohl pozorovat, jak se za okýnkem mění krajina a snad i díky tomu měl vždy pocit, že se skutečně stihne začít těšit, jak se patří. Navíc, daná destinace byla vždy hezčí, když na ni člověk musel nějakou tu dobu čekat.

Nyní si mohl povídat, což byl další bonus. Viliam splnil své sliby ještě ze zimy a skutečně, kdykoli se Eda rozhodl zvednout knihu, začal si stěžovat tak nahlas, že číst nepřipadalo v úvahu. Tedy, lépe řečeno, začal si stěžovat tak nahlas, že žena před nimi nemohla spát, oběma jim vynadala a sdělila Edovi, ať si s ním něco udělá. Což Viliam využil, prohlásil, že od té chvíle je Edova zodpovědnost, zářivě se na něj zazubil a knihu mu sebral, takže čtení nepřipadalo v úvahu.

Ještě ten večer se dostali do přírodního bazénku, který horký pramen vytvářel. Viliam si tedy celou dobu stěžoval, protože Eda chtěl za každou cenu do vody – zbožňoval vodu – a málem ho donutil běžet, přičemž on, jak sám prohlašoval, při vstupu do areálu přijal myšlenku, že za celý pobyt udělá dvacet velmi pomalých kroků na den. Pečlivě pak Edovi vysvětlil, co přesně by si představoval a přiměl ho zpomalit, užívat si pohodu teplého županu, vody i klidu, a relaxovat.

Vydrželi zhruba dvě hodiny. Ale to se počítalo, no ne?

Když v bazénku uspořádali vodní bitku, byli do dalšího dne vykázáni. V návaznosti na to Viliam prohlásil, že stejně už má příšerný hlad, a pakliže nechce sežrat Edu, což by nedělal, protože je strašně kostnatý, je načase jít se někam najíst. O jednu slovní přestřelku později seděli v restauraci, která k areálu patřila, a jedli, co mohli.

Sobota už byla o něco lépe strukturovaná. Měli přesně předepsané, kam se ve kterou hodinu mají dostavit, a protože ve všech místnostech panoval klid a hrála relaxační hudba, i Eda pochopil, že to nebyla místa vhodná k hlasitým konverzacím. Nakonec tedy zůstal zticha a jen si užíval, co se s ním dělo.

A postrádal Damiana.

Tento fakt si uvědomil až někdy v polovině dne, kdy začal nad svými pocity přemýšlet. Měl k tomu spoustu času, což by jindy uvítal k přemýšlení nad dějem svých knih, jeho myšlenky se ale snad od Holandska nejčastěji stáčely buď k Oskarovi, když ho pes zrovna potřeboval, nebo Damianovi. A ačkoli psovi se jistě stýskalo, tentokrát byl v jeho hlavě černovlásek.

Bydleli s Viliamem na stejném pokoji, trávili spolu každou možnou chvíli. A bylo to krásné, úžasné a dokonalé, zpočátku i skvělý relax, protože jak to tak bývá, člověk ocení vystoupení ze zaběhnutých režimů. Jenže stačil ten jeden den a on věděl, že něco přece jen chybělo. Pobyt si užíval, jenže taky vnímal onen zvláštní pocit, kdy člověk neví, jestli si plně užívá přítomnost, nebo se těší na něco nejasného do budoucnosti. A to něco byl Damian.

Nedovedl si to přesně vysvětlit. Věděl, že když byli v Holandsku, čas od času přemýšlel nad Viliamem, tohle ale bylo jiné. Snad za to mohlo to množství času, který byl zvyklý Damianovi věnovat a který se snažil uzurpovat si od něj. Býval zvyklý probouzet se do domu, ve kterém on také dýchal a existoval. Ráno se potkávali u jídelního stolu a jezdili společně autem do práce. V práci se za ním stavoval minimálně třikrát za den, pokud s ním neměl rovnou na něčem pracovat, případně s ním něco konzultovat. Jestliže domů nejeli spolu, viděli se pak večer u večeře, a když měl Eda jen trochu času, mnohdy se za ním stavil a alespoň se zeptal, jestli by s ním nestrávil večer. Všechno to bylo přirozené, zcela obyčejné. Neuvědomil si, jak rychle do tohoto stereotypu zapadl. A ještě nikdy z něj nebyl tak náhle vytržený.

Jak se asi měl? Pil? Určitě ne, minimálně ne pořádně a Edovi to bylo naprosto jasné. Spal dostatečně? Dával si od práce přestávky? Byl strašně nezodpovědný, když přišlo na starost o sebe sama. Ale také byl starostlivý a pozorný, když přišlo na ostatní, dovedl být nejmilejší a nejhodnější člověk, jakého znal. Uměl výborně vařit, a ačkoli v restauraci kuchaři také předváděli, co mohli, stihl si zvyknout na večeře od něj. Vlastně leckdy i snídaně, a o víkendech obědy…

Urovnával mu kravatu a pěšinku, když měl jedno z toho nakřivo, a skoro každé ráno se od něj navíc nechal zkontrolovat, že se v průběhu snídaně nestihl nikde zašpinit a může se tedy v tomto stavu objevit ve firmě. Večer, když se Damian uvolil, vybírali společně film a bojovali s Oskarem, který se v určitý moment beztak nacpal pod velkou beránkovou deku, čímž Damiana donutil začít se vztekat a někam ho vykázat. Nebo se o to alespoň pokusit. Chodili spolu na oběd a v restauraci už věděli, že pokud si tito dva dají zmrzlinu, jeden pohár má být ozdobený oříšky, tolika oříšky, že se čokoládový kopeček s višněmi skoro ztratí.

První slova, která v průběhu dne vyřkl, říkával jemu, a stejně na tom byla ta poslední. Znal jeho pohyby, zvykl si už podle energie v jeho gestech poznat, kolik energie on skutečně cítí, vyznal se v jeho písmu, a dokonce si zvykl i na systém na jeho pracovním stole, za který si neodpustil vynadat mu, kdykoli měl tu možnost. Sám pak mnohdy dostal vynadáno, protože už zase přeskládal celý archiv, byť se v něm Damian konečně začal alespoň částečně orientovat.

Zkrátka, jeho den na něj byl navázaný, od rána až do večera. Stal se jeho součástí, čímsi neoddělitelným, u čeho Edu už vlastně ani nenapadlo, že by s tím nemohl zcela přirozeně počítat. Možná proto ho nyní až zaskočilo, že jej od probuzení nemá po svém boku. A v poledne, kdy mu Viliam sice říkal, že má jíst pořádně, ale neříkal to s přísným Damianovským pohledem, uvědomil si, jak moc jsou oba bratři odlišní. A jak moc má tendenci vše, co mu jej připomínalo, s ním srovnávat.

Nepřestal si ty procedury užívat. Ba naopak, po obědě, když měli zase chvíli volna z programu, seděli s Viliamem na postelích v pokoji a házeli po sobě papírová letadélka, zatímco se snažili hrát vlastní upravenou verzi „nikdy jsem“. Úprava se zakládala na Edově neochotě pozřít byť kapku alkoholu. Ani Viliam nechtěl pít, a tak se rozhodlo, že aby hra měla grády, musí si najít něco jiného, co jim nebude chutnat. K tomu využili neslazenou černou kávu.

Už u třetího kalíšku se oba šklebili. V prvních kolech pil jenom Viliam, jelikož oba se snažili dávat náhodné otázky, u kterých odpověď skutečně neznají, a Edovi se z nějakého důvodu podařilo téměř pokaždé se trefit. Ano, Viliam skutečně nikdy nevyloupil banku, podle všeho to ale alespoň jednou plánoval. Taky spadl do ohniště, snědl žížalu, ořezávátkem si omylem ořezal malíček, a když mu bylo deset, byl nucen na škole v přírodě nosit dívčí trička, jelikož mu babička zapomněla zabalit dostatek chlapeckých.

Eda, na druhou stranu, jednou sám sobě na zkoušku ostříhal vlasy, u čehož zároveň otestoval tátův holicí strojek na své obočí a máminu žiletku plánovaně na nohy, ve výsledku ale získal tak maximálně dost krve a pár povrchových ranek, ze kterých pro jeho štěstí nezůstaly ani jizvy. Jinak se ovšem Viliam zaboha nemohl do ničeho trefit. V polovině hry tedy zhodnotil, že to je proto, že mu o sobě Eda všechno to dobré vyžvanil, a začal pokládat otázky na tělo, protože jak prohlásil, někdo to kafe vypít musí a on to sám dělat nebude.

Možná i proto měl Eda v průběhu odpoledne velké množství energie, které v podstatě neměl jak vybít. Viliam to měl stejně, takže si před večeří vyrazili ven na krátkou procházku kolem areálu.

Večer, když už měli volno, zapadl muž do koupelny. Měli jen jednu a Viliam prohlásil, že když mají vanu, musí toho využít a dát si koupel. Eda toto tvrzení moc nechápal, protože koupelí trávili polovinu dne, bylo mu ale povoleno si v tom čase číst, a tak si nestěžoval a nechal ho užívat si dovolenou podle libosti.

A pak ležel na posteli a poslouchal tiché šumění tekoucí vody. Knížku nezvedl. Byl až moc unavený, aby četl, a zároveň něco dělat chtěl. Přesně věděl co. Chyběla mu jeho denní dávka Damiana, šlo-li to tak říct.

Zvedl ze stolku telefon. Našel si Damianův kontakt. Chvíli na ta čísla hleděl. Vždy, když za Damianem šel kvůli něčemu osobnímu – ať už chtěl číst, sledovat film nebo si jen povídat – vždy to chvíli rozmýšlel. Nerad by ho obtěžoval. Málokdy se ale vzdal možnosti alespoň to zkusit. Za to přece nic nedá.

Ťukl na jméno, které z telefonu svítilo, a přiložil si telefon k uchu. Položil se na postel na břicho. Stoupal v něm příjemný adrenalin, jednotlivá vyzvánění nutila jeho tělo nepatrně se chvět. Únava zmizela, jako by nikdy neexistovala.

A pak druhá strana hovor přijala. Srdce se mu rozbušilo, celé tělo polilo teplo. Byl uvolněný a zároveň měl tendenci alespoň vyskočit do vzduchu, kolik měl energie. Až později si uvědomil, že se vlastně usmívá.

„Pane Krausi, řekněte, že vás neruším? Tedy, nemusíte říkat, že vás neruším, kdybych vás rušil, ale kdybych vás nerušil, bylo by to lepší. Ale kdybyste neměl čas, protože pořád ještě pracujete, pak je rušení docela na místě, protože už je pozdě a vy musíte být unavený a určitě jste nepil, a navíc, v tom vašem nepořádku se stejnak nedá pracovat… Máte chvíli?“

Damian jen lehce stočil koutky úst do úsměvu, sundal brýle a zaklapl počítač, jako by snad Eda mohl vidět, že opět sedí do pozdního večera nad prací. Pohodlně se opřel do křesla a promnul si bolavou šíji.

„Nudíte se?“ zapředl měkce. „Měl jsem dojem, že vás bude můj bratr plně zaměstnávat. Jen pevně doufám, že nešel lovit do místních vod a vás nenechal doma.“

Z druhé strany se ozvalo jen tiché odkašlání s ujištěním, že Vil je ve sprše.

„Dobrá, pak tedy nerušíte. Vy ne. Ale ten váš pes je naprostá pohroma. Až přijedete domů, naučíte ho, aby byl venku. Odmítám venčit čokla, který má k dispozici celou velkou zahradu a dva parťáky k tomu. Poslouchejte, on s vámi chodil i na toaletu?“

Eda se na druhé straně tiše zasmál. Ležel na břiše, podepřený rukama, a pokrčenýma vyzutýma nohama zaujatě kopal do vzduchu. Nepamatoval se, kdy naposledy mluvil se svým nadřízeným po telefonu, rozhodně si ale nikdy nestihl všimnout, jak jinak jeho hlas zní. Byl takový hluboký, melodický, místy trošinku nakřáplý… Nebo tak zněl vždy? Nevěděl. Ale tím, že muže neviděl, lépe se na jeho hlas soustředil a s každým dalším slovem mu po zádech běhal příjemný mráz. Bylo to jako šimrání.

„Možná… Taky se mnou čas od času spí v posteli. A někdy mi vleze do sprchy, ale to dělá jen občas, protože s vodou není moc kamarád,“ přiznal. „A náhodou, on umí být venku.“ Celou tvář měl rozzářenou, usmíval se. Na prst si v průběhu nevědomky namotával světlou kudrnu. „Akorát ne když je někdo doma. Ale hodně rád sedí pod tím velkým ořešákem, pokud si tam sednete s ním. A hřeje. Skoro stejně hezky jako hřejete vy. Ale vy si se mnou každé odpoledne neleháte pod ořešák. Nebudí vás, že ne? Ani vám nic nezničil? On je hodný pes, věřím, že ať dělá cokoli, dělá to proto, že vás zbožňuje. Je trochu jako já. Vždycky vás zbožňoval, akorát jste vy dva nikdy neměli moc příležitostí být spolu. Ale voníte mu, to vím jistě, protože jednou, když jste nebyl doma, rozhodl se ustlat si ve vašich roznošených košilích.“

Chvíli bylo ticho. Až pak Edovi došlo, že toto možná říkat neměl.

„Ups. Pak jsem je dal vyprat, samozřejmě. A pečlivě jsem vám je obral, aby na nich nezůstaly žádné chlupy… Pane Krausi, po telefonu se strašně špatně poznává, co můžu říct a co ne,“ stěžoval si překvapeně. „Když s vámi mluvím tváří v tvář, prostě to na vás vidím. Víte, vy děláte tři takové výrazy. Jeden máte, když řeknu něco, co se vám hodně nelíbilo – to se vám tak jako zalesknou oči, a vlastně se nezatváříte vůbec nijak, ale zároveň nějak jo… Je to takové jako zmrznutí v pohybu, chápete? Ale jenom krátce. Potom máte druhý výraz, když říkám něco, co bych už říkat neměl, teda, co bych neměl rozebírat, ale co tak nějak zvládáte. Ten je takový překvapený, ale vy vždycky tak jako benevolentně vydechnete. A pak máte jeden s mírně pozvednutým obočím, to teda máte i u toho minulého, a ten děláte, když jste rozhodnutý to neřešit, abych začal mluvit o něčem jiném, ale vlastně je vám to jedno, protože to není nic osobního…“

Damian se přichytil, že právě jeden z oněch popisovaných výrazů zcela jistě na tváři má. Opravdu ho ten kluk tak analyzoval? Košile odmítal řešit.

„No tak to je výborné,“ podotkl s trochou ironie, „vy mě znáte líp než já sám. Měnit to asi nebudu, pro můj i váš klid. Potřeboval bych, aby tyto pohledy znal i váš pes. Občůral pohovku. Můj drahý asistente, zuřil jsem a vy máte veliké štěstí, že jsem se v ten moment udržel a nezničil jsem vám odpoledne. Už jsem klidný. Ale žádám vás, abyste hned teď sedl a napsal mi ty zatracené povely, které jste ho naučil… i s výslovností. Ten pes nerozumí ani slovo česky, a ještě se na mě dívá, jako bych mu ubližoval. Myslím, že mě rád nemá. Dělá všechno pro to, abych se z něj zbláznil. Chápejte, konečně jsem se s vámi dostal jakž takž na stejnou vlnu a nedovádíte mě do hrobu a teď to dělá Oskar. Když bych vám slíbil, že s vámi budu celé léto sedávat pod ořešákem, slíbíte i vy mně, že naučíte toho vlka zůstat venku, aniž by vyl?“

„Budu se o to snažit,“ slíbil Eda, zatímco prohrabával své věci. Konečně vyštrachal papír i tužku. „Napíšu vám to rukou, nevadí? Pošlu vám to. Bude to rychlejší, a vy jste říkal, že po mně čtete bez problému. A Viliam říkal, že mám hezké písmo…“

Na chvíli se odmlčel. Sepsal Damianovi všechny pokyny, do hranatých závorek pak výslovnost a vedle překlad. Pak papír vyfotil a fotografii poslal. Vrátil si telefon k uchu.

„Máte to tam. Tedy, já bych Oskara chtěl naučit zůstávat venku, samozřejmě. Nevadí mi mít ho pořád u sebe, jen bych chtěl, aby měl hodně kontaktu s dalšími psy a vyrůstal mezi svými. Chci říct, v tomto směru, co se člověk – tedy pes – nenaučí jako malý, to se pak dohání špatně. Pokusím se učit ho o něco víc.“ Ano, skutečně by měl. Byl pro něj něco jako Lotte kdysi pro Edu. Neopustí ho, jako to udělala ona. Ale nechtěl, aby byl stejně ztracený, kdykoli bude Eda muset zůstat někde mimo dům.

„Stejně vás má rád. I já vás mám rád, chybíte mi. Ale zase je fajn si s vámi volat, protože když vám volám já, už nemůže nikdo další, takže vás mám celého pro sebe. A moc hezky se posloucháte. Mohl byste dělat překlady v televizi, takový ten hlas na pozadí, co je slyšet v podstatě po celou dobu, když ukazují nějaká písmenka. Nebo byste mohl pořádat veřejná čtení, třeba pro děti z domova. Pořád si myslím, že čtete moc hezky, i když to nepřiznáváte.“

„Myslíte, že toho mám málo? Že bych potřeboval nějakou brigádu? Jsem workoholik, ale nejsem blázen. Pakliže máte zájem vy, mohl bych vám v domově nějaké čtení domluvit,“ ujišťoval ho Damian, zatímco si četl narychlo napsané povely. Nechápal, jak mohl tak rychle sepsat svým vzorným písmem tolik slov. Když si on sám něco narychlo črtal, měl problém to sám po sobě přečíst. Vtipné na celé situaci bylo, že pokud se tato situace stala, volal Eduarda, aby mu jeho písmo přeložil. Vyzkoušel jeden povel. Pes zastřihal ušima, ale ani se nehnul. Z telefonu se ozval smích.

„Výborně, nakonec ze mě ještě budete mít legraci. Zatracený pes,“ durdil se naoko a pečlivě poslouchal výslovnost, kterou mu Eda přeříkal v telefonu. Vyzkoušel. Pes si mu sedl k noze, vzhlédl s vyplazeným jazykem a v inteligentních očích se mu rozsvítilo.

Konečně! Konečně ho poslouchal a nevypadal, jako by měl příští hodinu umřít na stesk.

„Skvělé, takže teď ten telefon položíte a všechnu tu výslovnost mi nahrajete na hlasovou zprávu. Možná se i někam dostaneme.“ Opět do hlasu nechal prosáknout trochu ironie.

„No jo,“ protáhl Eda neochotně. Nechtěl hovor ukončovat tak rychle. Pořád ještě se nezeptal, co vlastně Damian dělá, na čem pracuje, kdy hodlá jít spát… Jistě, ani jedno z toho nebyla otázka, na které by stálo prakticky cokoli podstatnějšího. Jenže on ty věci vědět chtěl. Možná je chtěl vědět prostě proto, že s ním chtěl dál mluvit, i kdyby nebylo o čem.

Jenže Damian chtěl výslovnost a Eda věděl, že kdyby mu odporoval nebo se snažil smlouvat, jen by svému nadřízenému ubíral energii. A to nechtěl.

„Ale zatímco budu nahrávat, přineste si vodu. V té velké sklenici, ne v jedné z těch malých. A kdybyste se už nevracel k práci, pomohlo by vám to. Taky by vám pomohlo, kdybyste nespal na té pohovce, ničíte si záda,“ připomínal jako starostlivá matka. V tu chvíli vyšel z koupelny Viliam, ještě si dosušující vlasy ručníkem, a zašklebil se na Edu.

„A taky ať jí hodně zeleninky, a před spaním se vyčůrá, jinak se ráno probudí v mokrym,“ zahalekal dost nahlas, aby ho musel slyšet i Damian v telefonu. Ten začal cosi brblat, Eda mu ale nerozuměl. Odtušil, že to nebylo zas tak podstatné.

Rozloučili se. A Eda šel nahrávat.

Zbytek večera pak utekl rychleji, než by si přál. Viliam si na rozdíl od Damiana nechal předvést všechny trenky, které si s sebou blonďák vezl, a u medvídků se začal smát jako pominutý. Ve své podstatě společně sehráli cosi na způsob miss příšerné trenky s promenádou, modelovskou chůzí na podpatkách bez podpatků a podivnými kreacemi. Eda byl pohybově příšerně nemotorný, ale o to vtipněji působil. Naopak Viliamova sebevědomá gesta v kombinaci s trenclemi s kohoutky – ukázalo se, že si taky koupil nějaké veselé páry – dostávala do kolen Edu.

Okolo jedenácti hodin přišel na řadu Just dance, ve kterém secvičili tu nejnemotornější choreografii zakončenou luxusní zvedačkou, na kterou byli oba patřičně hrdí.

V půl dvanácté, když Viliam zhodnotil, že v restauraci nedostali dost jídla, zkoušeli pokojovou mikrovlnku a pekli v ní jakousi práškovou buchtu, která díky bohu nechutnala tak příšerně, jak vypadala, pořád to ale nebyla žádná sláva.

Okolo čtvrt na jednu už jen poklidně leželi a povídali si o světě i životě. Viliam podle všeho na poslední chvíli sehnal vstupenky na Art Brussels, veletrh současného umění v Belgii. Navrhl Edovi, že by mohl jet s ním, ten ale odmítl. Umění mu nikdy moc neříkalo, a navíc už se těšil na Damiana. Nechtěl by tak rychle zase odjíždět. Ale byl za svého kamaráda rád. Zdálo se, že život už nemůže být lepší.

Zatímco usínal, vrátila se jeho mysl k průběhu celého toho dne a v něm pak také k těm minutám, které strávil rozhovorem se svým nadřízeným. Na rtech se mu usadil zasněný úsměv, se kterým se sbalil do klubíčka a spokojeně vydechl.

Uvědomil si, jak šťastný vlastně byl, když s ním mluvil. A hned vzápětí, že to vlastně nebyla novinka. Vždy býval šťastný, když mohl být po jeho boku, vždy si jeho společnost užíval. Jen nikdy neměl možnost pořádně si to uvědomit.

Damian Kraus byl první člověk, se kterým dovedl být stále. Den co den. A stále byl šťastný už jen z toho pocitu, že ho má nablízku.

Ze všech lidí kolem, on byl nejblíž k Edově představě prince, pomyslel si. Hlavu už měl ovšem příliš plnou únavy, jednu myšlenku vystřídala jiná. Než se nadál, jeho mozek už zaměstnávaly sny.

Když se ráno vzbudil, byl úplně vyřízený. Nedovedl myslet ani komunikovat, jelikož se nevzbudil tak úplně sám. Probral jej Viliam, a v průběhu celé snídaně byl nepoužitelný. Ostatně, i Viliam vypadal dost unaveně. Hned v průběhu první procedury ovšem dokázali oba usnout, a ačkoli byli po nějaké době nešetrně vzbuzeni, ten čas jim pomohl.

Jeho noční myšlenka se vrátila, když zrovna ležel v další léčivé vodě. A tentokrát přišla s takovou intenzitou, že jej na chvíli zarazila.

Damian Kraus byl první člověk, se kterým Eda chtěl prostě existovat. To byl důvod, proč nikdy do žádného vztahu nešel, proč o nic podobného vlastně nestál. Měl své knihy, a ty mu zdánlivě nikdo nemohl nahradit. Nechtěl s nikým chodit, protože věděl, že ať by dělali cokoli, vždycky se nejvíc bude těšit na návrat ke svým příběhům. Vlastně z toho zpočátku býval trochu zoufalý, tak on ale fungoval, a nakonec tedy svůj úděl přijal.

Podobně to bylo i s Juliánem, minimálně až do posledního měsíce, kdy se začali dotýkat a Eda si uvědomil, že ho muž vlastně přitahuje.

Jenže s Damianem chtěl trávit čas. Dokonce raději než s příběhy. Dovedl s ním sedět hodiny. A přišel mu hezký. Moc hezký. Vlastně byl přesně tím typem chlapa, který se Edovi kdysi líbil. Dovedl by si představit vnímat toho muže v sexuálním slova smyslu? Ne sex. Po zádech mu přeběhl mráz. Ne, nesměl myslet na sex, na líbání, na nic z toho.

Viliam říkal, že to přijde samo. I kdyby nepřišlo, v tu chvíli nemělo smysl se na to zaměřovat. Na prvním místě u něj byla láska, zcela romantická. Přece jen musela existovat, alespoň částečně. Jinak by se o ní tolik nepsalo. Říkal to Viliam. Viliam, který nikoho neměl. A Damian, který nikoho neměl. Jenže Eda byl optimista. Chtěl být optimista. Musel se na to dívat z té lepší stránky, jinak by z toho ze všeho upadl do deprese.

Tak tedy – dokázal by si představit se do něj zamilovat?

Co vlastně znamenalo zamilovat se? Dívat se na něj a vidět celý svůj svět?

Zjistil, že vlastně ano. Ta myšlenka ho zaskočila, částečně vyděsila, ale zděšení překvapivě nepřebralo kontrolu nad jeho myslí. Kdyby se o to snažil, kdyby s Damianem vztah vyzkoušel, mělo by to šanci. Nevěděl, jak velkou. Ale pokud by měl určit někoho, s kým by mělo smysl to vůbec zkoušet, byl by to Damian.

Chvíli jen překvapeně hleděl před sebe, oči vykulené. Mohl být rád, že byl v tu chvíli natočený do zdi a nikdo, zejména Viliam, tedy nemohl ten výraz vidět. Bylo to trochu, jako by mu někdo svěřil tajemství, které může stejným dílem spasit i zničit svět tím, že bude použito, i tím, že bude zapomenuto. Kdyby to zkusil, kdyby na Damiana vyzkoušel hledět jinýma očima, mohl se zamilovat a mohl znovu poznat všechny ty pocity, které cítil tehdy. Uvědomil si, jak zoufale po tom touží. Navrátil by se k původním ideálům, k tomu já, které už tolikrát oplakal.

Kousl se do rtu takovou silou, že málem zasténal bolestí. Ta idea byla jako zakázané jablko z ráje. Copak to mohl udělat? Copak by si to mohl dovolit? Damian mu věřil, alespoň částečně. Nechtěl být ani jeho kamarád, natož pokusný králík, co se vztahů týkalo, a Eda se mu nedivil, nikdo by nechtěl. Bylo by to z podstaty tak sobecké, a ublížil by tím člověku, který se pro něj vzdal poloviny svého domova, svého klidu, soukromí…

Damian byl jako jeho rodina. Zastyděl se sám nad sebou. Zničil by jejich přátelství, které ani přátelstvím nebylo. Řekl by tím Damianovi, že se na celém širém světě skutečně nenacházel nikdo, kdo by ho objal jen tak, protože mu záleželo na tom, jestli je muž v pořádku. Kdo by ho pohladil nebo políbil na tvář čistě z touhy ukázat, jak šťastný je. Po celou dobu se Eda snažil přimět Damiana věřit, že může být lépe, a nyní by ho využil podobně sprostě, ne-li stejně, jako byl sám využit. Proč? Aby si dokázal, že může?

Ne, to nešlo. Damianovi už ublížili, jeho bývalá žena mu jistě ublížila. Eda o tom nepochyboval. Srdce mu poskočilo, když si představil, že by pomyslně přidal té duši další jizvu. A bolet nepřestávalo, protože věděl, že jestli neudělá vůbec nic, dost možná od osudu další příležitost nedostane.

Netušil, proč si to myslel. Zkrátka to cítil. Tohle byl jeho jediný lístek, který mohl a nemusel využít. Test vůle. Jak rád by po něm hrábl. Jenom by to zkusil…

Pevně zavřel oči. V hlavě se mu vybavil Damianův hlas, snad až radost, kterou slyšel, když jej muž na začátku jejich rozhovoru zdravil. Toho dosáhl za ty měsíce, co se znali. Byl tak vděčný, že jej měl. Nemohl mu ublížit, nikdy by si to neodpustil.

Počká na někoho jiného. Jestli se kdy někdo najde. A všechny tyhle myšlenky schová někam hluboko do svého podvědomí. Potřebuje jen trochu času.

Možná proto, když mu Viliam nabídl, že by si pobyt na Slovensku mohli prodloužit, nadšeně kývl. Ano, to by mohlo pomoct. Až se za Damianem vrátí, slíbil si, že bude zase jen jeho kamarád.

§§§

V neděli večer po rozhovoru s Edou, ve kterém jej požádal o dovolenou, seděl Damian na pohovce, oči nehybně upřené na spícího hada. Zcela neobvykle měl na klíně notebook, jehož obrazovka už byla dlouhé minuty setmělá neaktivitou. V první sekundě, kdy na něj vychrlil svou žádost o týdenní volno, měl chuť mu to zakázat. Naštěstí tuto hloupost neudělal. I Eda si potřeboval odpočinout. Tak nějak si zvykl, že ho má stále při ruce a Edovo pracovní vytížení se kolikrát rovnalo tomu jeho. Došlo mu to až v tuto chvíli, a to, že on je zvyklý pracovat kolikrát dvanáct hodin denně, ještě neznamenalo, že toto zvládají všichni. Ten kluk zoufale potřeboval volno a on neměl právo mu ho upírat. Zvlášť když ho trávil s jeho potrhlým bratrem, kterému ale bezmezně věřil, že se o něj postará a nesvede ho. Nicméně si také uvědomil, jak zoufale se na něj dnes těšil. A to bylo hodně alarmující. Musel se svou situací něco udělat, protože žít v takové nejistotě už dlouho nedokáže. Potřeboval vědět, na čem je. V případě neúspěchu si svoje rány systematicky ošetřit a celou tuto šílenost s láskou uzamknout do jedné z bolestných škatulek, které si uvnitř sebe hýčkal. Uzavřít kauzu Eduard jednou pro vždy a začít se na něj dívat jen jako na svého asistenta.

Mimochodem velmi schopného. Hned v pondělí dopoledne pochopil, jak moc mu jeho pracovní nasazení chybí. Byl na jeho kreativním plánovaní téměř závislý a v celém pracovním dni měl najednou zmatek. Příliš si na něj zvykl. Zapomněl na oběd a až večer si uvědomil, že to, co automaticky nechával na Edovi, musí stihnout sám. O půl deváté odcházel jako poslední z kanceláře a hlavou mu blesklo uvědomění, že přijede do prázdného, tichého domu, kde ho nebude čekat ukecaný mladík, ale ani tradiční pondělní tousty na večeři. Kávu si bude muset udělat taky sám. Eda měl tenkrát pravdu, když tvrdil, že pokud si ji Damian vaří sám, není tak chutná. Na moment se zamyslel, kde asi dělá chybu. Nesmysl. Kávovar dělal kávu sám, naměřil stejnou dávku čerstvě namletých zrn jemu i Edovi. Asi se vážně zbláznil, když přemýšlí nad takovými hloupostmi.

Zaparkoval auto a nechal psy, ať ho řádně přivítají. Dobré dušičky, které ho nikdy nezklamou – pomyslel si a s touto myšlenkou šlápl do pořádného lejna, které smrdělo přímo na štěrkovém chodníku vedoucím k domu.

„Oskár!“ zahřměl Damian a jak na povel se mu všichni tři psi posadili k nohám. Damiana však zajímalo jen to šedé tele, které na něj zíralo s nevinností, kterou snad nedokázali vyvinout ani Bella s Maxem dohromady. Byl naprosto přesvědčený o tom, že tohle byla práce Edova vlka.

„Oskare! Ty opelichaný čokle!“ spustil zcela neprofesionálně. Chytil ho za čumák a málem mu ho zabořil do lejna. „Nesmíš!“ Pes mu pravděpodobně nerozuměl a jen se na něj ublíženě zadíval. Nemínil lovit v telefonu, jakým potrhlým jazykem ho toto slovo Eda naučil. Nejspíš dánštinou, s jejíž výslovností měl spolu s holandštinou příšerný problém. Pes se to ale za víkend naučil rozeznat. Anebo možná přijal Damiana jako svého pána. Večer už ho dokázal vystrnadit kostrbatou holandštinou i z toalety. Z ložnice však odmítl odejít, smířeně ho tedy nechal ležet u postele.

Damian měl tendence vytáhnout pizzu z mrazáku, ale jak se tak na ni díval, přešla ho chuť. Byla Edova, on si nikdy takové jídlo nekupoval. Vrátil ji zpět. Chvíli postával nad toustovačem a přemýšlel, jak Eda ty ingredience na chleba skládá. Usoudil, že je to asi jedno. Nebylo. Při prvním soustu mu to všechno vypadlo a on to frustrovaně vyhodil do koše. Přešla ho chuť. On se bez něj nedokáže ani navečeřet!

Venku odklidil všechny exkrementy, na které ještě v rostoucí tmě viděl, vyběhl se psy na krátkou trasu a modlil se, aby ten šedý poděs někde neucítil zajíce a nevydal se po jeho stopách. 

Nic takového se nestalo, a když vcházel do domu, Oskar na nic nečekal a vklouzl za ním. Už neměl ani sílu se s ním handrkovat, dopadlo by to stejně tak, že by pes vyl do té doby, než by ho opět pustil dovnitř. Jakmile se po sprše usadil ke krbu, který si zapálil spíš z nostalgie, než že by potřeboval teplo, pes si lehl na běhoun a podřimoval. Damian se posadil za ním.

„Chybí ti, že?“ vydechl potichu Damian. Oskar na něj upřel hnědé oči a posunul se blíž, aby mohl hlavu položit do Damianova klína. Nežadonil pohlazení, jen ležel, sem tam vyplázl jazyk, aby se zchladil a po chvíli zase začal podřimovat. Damian neodolal a jemně ho začal škrábat za ušima.

„Jsi stejný jako on. Nevyzpytatelný, divoký a mazlivý. A taky tvrdohlavý,“ mumlal si Damian jen sám pro sebe. „Oskárku…,“ zavrněl a přitiskl tvář do husté srsti, „musíme na toho tvého pána něco vymyslet. On je strašně natvrdlý, a pokud něco neudělám, ztratím ho. Nakonec si najde zase nějakého idiota a já…“

Nedopověděl. Už jen myšlenka, že by zase Eda někoho měl, ho zasáhla silou orkánu. Žárlil, a to ještě ani neměl na koho.

„Slibuji, že se budu snažit mu neublížit, ale musím na něj víc zatlačit. Tak, aby si uvědomil, že dokážu být milující, vtipný, smějící se, uvolněný, méně pracující a více se mu věnující právník. Myslíš, že to dokážu?“

Ten večer Damian pustil Oskara do postele. Tak nějak to bylo přijatelnější – necítil se tak bolestně sám.

Ten týden byl jak po pracovní, tak i soukromé stránce naprosto příšerný. Zoufale se těšil na modré nevinné oči a sladký úsměv. Dokonce se těšil i na pitoreskní urážky a jeho lamentování nad jeho pitným režimem. Celé jeho tělo se tetelilo nad příslibem, že ho večer bude moci přitáhnout do svého náručí. Byl to dlouhý den, ale i ten skončil. S širokým úsměvem na tváři se díval, jak vystupuje z modrého BMW. Uvědomil si, že konečně zase našel důvod se usmívat.

Kdyby Eda jen tušil, jak veselé myšlenky v ty chvíle kolovaly hlavou jeho nadřízeného, pravděpodobně by se mu sevřelo srdce. Onen neposlušný orgán už tak bil do jeho hrudi o něco naléhavěji a palčivěji, než by si blonďák přál. Koloval v něm adrenalin, bál se a nebyl si přesně jist čeho. A měl to tak po celou tu dovolenou, kdykoli na Damiana pomyslel.

Velkou část času stráveného s Viliamem si užíval. Zkusili vařit, po čemž se shodli, že onen kurz, který dal blonďák Vilovi k narozeninám, bude skutečně nutnost. První lekci měli mít v září. Už nyní Eda věděl, že budou naprosto marní.

Taky se pokusili vyprat si oblečení, protože na týden ho měli sbaleného sakra málo, a následně zbytek večera uklízeli, jelikož se praní zvrtlo v bublinkový souboj, a jak se ukázalo, mnohé v jejich pokoji se s vodou úplně nepřátelilo.

Jenže ať už Eda chtěl, nebo ne, nakonec se jeho úsměv vždy vytratil, jiskry v očích zmizely a on se schoulil do sebe, doufaje, že to černovlásek nepozná. Protože kdyby to poznal, mohl by to Damianovi říct. A to Eda nechtěl.

V průběhu toho týdne dělal, co mohl, aby odsunul myšlenky na vztah do pozadí. Přemýšlel nad rodinou, kterou v muži měl – nad dětmi, o které se starali, nad prací, nad snahou udělat jeho vnitřní svět když ne růžovým, tak alespoň o něco přívětivějším. Jenže ten pocit neodcházel, jednou ho v sobě objevil a znovu jej přehlížet nepřipadalo v úvahu. Damiana Krause si cosi v něm vybralo jako potenciálního partnera. A to zároveň, ano, přinášelo přesně ty špatné pocity, které v něm stále ještě ponechával Julián.

Co přesně od Damiana chtěl? Věděl, že na jakékoli fyzično ještě připravený nebyl. Tak lásku? Chtěl, aby ho Damian miloval? Bylo tak sobecké vyžadovat lásku někoho jiného, aniž by si byl jist, že ji dovede dát nazpět. Hezká slova a péči o jeho zraněnou duši? Jenže nazpět nemohl nabídnout ani pár polibků.

Chtěl ho nechat být. Zoufale se chtěl vrátit zpět k tomu, co mezi sebou měli předtím, vesele se usmát a pevně jej obejmout. A když na to pomyslel, uvědomil si, že to bylo přesně to, co Damianovi nechtěl provádět.

Ty myšlenky, které mu dovolená vsunula do hlavy, ty nebyly žádná novinka. Vyděsil se, když si to uvědomil. Jednal podle nich po celou dobu. Už od samého začátku mu bylo příjemné Damiana masírovat, objímat, tulit se k němu. Spal s ním v jedné posteli a nikdy mu nepřišlo na mysl, že by se mu to nemělo líbit tím způsobem, jakým se mu to líbilo. Byl tak hloupý. Tak sobecký. Zdálo se mu to nechutné.

Už chápal, proč Damian tolik vyžadoval, aby si zachoval profesionalitu, aby nebyl jeho kamarád tak, jak si Eda přátelství představoval, aby se jej nedotýkal. To, co po celou dobu opravdu chtěl říct, nebylo nechci, abys byl můj kamarád. Bylo to nechci tohle. Zachoval se k němu jako barbar. Ublížil mu. Ubližoval mu. Nemohl se divit, že mu pak Damian nevěřil. Zlobil se na sebe, příšerně.

Snad právě proto mu vyschlo v hrdle, když auto zastavilo na příjezdové cestě a on u dveří viděl nízkou známou postavu. Najednou nevěděl, jak dál.

Sliby sobě samému byly jedna věc. Jenže když došlo na činy, netušil, co přesně se od něj očekávalo. Jak to chodilo mezi opravdovými přáteli? Byli oni dva kdy vůbec v situaci, kdy by se tak k sobě chovali? Seděl v autě, vedle sebe Viliama, který měl domluvenou schůzku, na kterou už teď stíhal dost mizerně – jakási dáma si chtěla prohlédnout jeho obrazy naživo – a tak se s nimi nemohl zdržet moc dlouho. Edova předtucha se naplnila, když jen z okýnka houkl pozdrav na Damiana spolu s omluvou, že musí zase jet, a byl připraven zmizet, hned co si Eda vezme svoje věci.

To nebylo dobré.

Co měl dělat teď? Cosi v něm jej ponoukalo, že by se měl zkusit usmát a nějak jej uvítat. Týden se neviděli, Eda z doby před Slovenskem by to udělal. Jenže současný Eda si uvědomoval, jak nevhodné to bylo.

Když to neudělá, bude to divné. Když to udělá, sám sobě se nebude moct podívat do očí. Navíc, dovedl by to vůbec udělat? Obejmout ho, natisknout na sebe… Ta představa ho najednou vyděsila, protože za ní viděl mnohem víc a toho mnohem víc on se bál. Nedokáže to, ať už to bude vypadat jakkoli.

Vystoupil z auta, pohled sklopený. Dvěma kroky byl u kufru auta, ze kterého tahal svá zavazadla, a když vyložil na zem ta, hned zase přiskočil dopředu, aby se rozloučil s Viliamem. Pod nohama se mu motali nadšení psi, on sám byl ale ztuhlý a roztěkaný.

Viliam mu naposledy zamával. Auto vyjelo vpřed. A on byl zpět v bodě, ve kterém začínal.

Vrátil se pro tašky, sebral je ze země. Musel zvednout hlavu, věděl to. Musel se na Damiana alespoň podívat. Musel, musel, musel…

Na pár sekund zvedl pohled. Hřejivý výraz v čokoládových očích mu málem obrátil žaludek naruby. Nedokáže to.

Krátce na něj kývl a protáhl se kolem něj dovnitř do domu. Tam ze sebe skopl boty. Věděl, že Damiana dost možná šokoval, a nemohl čekat, až se muž vzpamatuje. S Oskarem v patách se rychle hrnul do patra, kde rychle vklouzl do svého pokoje. A tam, když za sebou zavřel dveře, sesunul se na zem. Psa si přitáhl do náručí.

Takhle to bylo mezi přáteli normální? Čekal, že ano. A tělem mu projelo zoufalství, když si uvědomil, o co všechno s uvědoměním vlastních pocitů přišel.

Už nikdy Damiana neobejme.

Zabořil nos do psí srsti. Oskar měl tendenci olizovat jeho obličej, jako by snad věděl, jak blízko byl Eda k slzám. Ten zatím seděl, pevně jej u sebe držel a přerývavě dýchal.

Damian se se zdviženým obočím díval, jak se mu Eda vzdaluje. Nedokázal v ten moment posoudit, jestli něco on sám neprovedl. Ale ať přemýšlel, jak chtěl, soudil, že v jeho nepřítomnosti neměl co na jejich vztahu pokazit. Neuvědomoval si ani, že by jeho odtažitost mohla plynout z něčeho, co se stalo v minulosti. Všechny špatné věci si snad už vyříkali. Z toho všeho vyplynulo, že se něco muselo stát na Slovensku. Opravdu bylo dobré rozhodnutí věřit svému bratrovi? Ne, plně mu stále nevěřil, ale důvěřoval mu alespoň v té věci, že se o Edu dokáže postarat. Jen pevně doufal v to, že se nepostaral o jeho sexuální vyžití. Už v tu chvíli, kdy nad tímto uvažoval, cítil, jak je tahle domněnka přitažená za vlasy. Jenže proč Viliam tak záhy odjel a proč se mu Eda nedokázal podívat do očí? Koneckonců i kdyby si to tam s Viliamem rozdali, Eda by se mu nemusel nijak zpovídat. Přece si vůbec nic neslíbili, dokonce nebyli ani kamarádi. Nemusel se před ním stydět, a dokonce by soudil, že by se mu Eda s tímto nadšeně pochlubil. Pakliže by se ti dva nějak nepohádali… Možná by nad tím neměl přemýšlet, nejspíš se ho to ani nijak netýká. Eda za ním později přijde a snad mu vysvětlí všechno, co ho trápí.

Konečně se probral ze strnulosti, s jakou zůstal stát u dveří, a potichu je zavřel. Zaposlouchal se do zvuků domu. Všude byl klid. Stejný, jako když byl Eda pryč.

Pustil si tedy stereo, protože nedokázal to ticho snášet, aniž by mu z něj bylo úzko. Těšil se na plný dům štěbetajícího Oříška, který by mu dopodrobna vykládal zážitky, těšil se dokonce i na to, že by ho z toho později večer bolela hlava – protože to by bylo přirozené, správné. Neměla ho začít bolet teď, když je všude ticho a on vypil přes den litry vody, aby nedostal hned kázání. Zamrkal a pohodil hlavou, aby se vzpamatoval. Ten kluk mával s jeho myšlenkami ode zdi ke zdi a vůbec si to neuvědomoval. A Damian netušil, jak se těmto sentimentalitám bránit.

Měl připravenou luxusní večeři. Francouzské kuře na víně už párkrát dělal a věděl, že Edovi opravdu chutná. Zapnul tedy troubu, aby dodělal americké brambory, a zase se nechal unášet myšlenkami. Měl by zavolat Vilovi, ten pro něj bude mít jistě nějaké relevantní informace, co se to k sakru děje. Telefon vyzváněl, jeho bratr ho ale nepřijal. Když to vyzkoušel za pár minut, výsledek byl stejný. Usoudil, že ani on s ním nechce mluvit.

Večeře byla na stole. Damian měl tedy právo vstoupit na Edovo území a zkontrolovat jeho rozpoložení – a měl jistě i právo vědět, co se stalo.

Zaklepal. Po téměř neslyšném souhlasu vstoupil do jeho království. Eda seděl na zemi, opřený o postel, hladil Oskarovu hlavu, která byla vklíněná mezi stehny a hrudníkem.

„Pojďte se najíst,“ téměř zašeptal, když viděl nešťastně vyhlížející kukuč, kterým ho Eda obdařil hned poté, co vkročil do pokoje. Nechtěl ho vylekat ani mu brát soukromí, ale potřeboval vědět, co se mu honí hlavou.

Eda do té doby přemýšlel. Moc dobře si uvědomoval, že jeho nadřízený nebyl hloupý a tedy věděl, že něco není v pořádku. Poznal to z Damianova strnulého postoje, cítil to ve vzduchu. Každý by na Edovi poznal, že se něco změnilo, on nedovedl lhát a tohle ve své podstatě lhaní bylo. Navíc, jak dlouho to hodlal vydržet? Nedokáže to, nedovede se chovat jako dřív teď, když ví, co ho ke všem těm intimnostem vedlo. A razantně změnit své chování muselo i pro Damiana, který nestál o jeho přátelství, značit nějaký problém.

Dělal si z něj druhého Juliána.

Ta myšlenka ho zarazila stejnou měrou, jako vyděsila. Cítil, jak byla pravdivá. Poznával ty pocity nejistoty a zděšení, tu bezvýchodnost. Před charitativním plesem byl Julián středobod jeho vesmíru, každý Edův čin se točil kolem snahy dostat se z jeho vlivu, nenechat ho ovládat Edovo srdce i jednotlivé činy. Upínal se na něj, jak si tehdy v té hale uvědomil. A Viliam jej přiměl si to uvědomit.

Byl rozbitý, teď to věděl jistě. On potřeboval někoho, na koho se bude podobným stylem moci upnout. Od koho bude utíkat. Dlouhá léta mu k tomuto sloužila matka. Když od ní konečně utekl, nevydržel moc dlouho a našel Juliána. A teď, když nebyl nikdo, kdo by mu ubližoval, svého strašáka si tvořil sám. V jednom z nejhodnějších lidí, jaké za život poznal.

Jenže mu nemohl lhát. Nejenže by to nedovedl, on ani nechtěl. Mnohé se muselo změnit a on mu musel vysvětlit, proč se to změní. Omluvit se, za všechno. Možná požádat o trpělivost. Dostane se z toho, nakonec. Nic netrvá věčně. Jen bude muset být chvíli sám. Aby mu neublížil. Neodpustil by si jakkoli ho ranit.

Musí mu to říct.

Konečně pokýval hlavou. Nechtěl ještě vstávat, a Oskar to pravděpodobně vycítil, protože se jako klíště dál držel v jeho klíně. Nepřestával jej hladit jako nejdražší poklad, kterým pro něj i byl. On mu rozuměl.

Věděl, že Damian dál stojí v jeho pokoji, nakonec se tedy přece jen zvedl. Jeho pohled ho nutil nepatrně se přikrčit, jako by očekával ránu. Musel se vzchopit.

Navzdory té myšlence sklopil hlavu. Oskar se mu proplétal pod nohama, a tak dělal, že je plně soustředěn na psa.

Měl by někam odejít. Možná že kdyby se skutečně odstěhoval, třeba na druhý konec Prahy, ty pocity by zmizely. A pak by si z Damiana udělal druhého Viliama a všechno by bylo v pořádku.

Udělal? Jak to Vil říkal – kdyby mu přišel jako vhodný partner, nemohli by být nejlepší kamarádi.

Všechno jeho zoufalství se ještě prohloubilo, když se mu naskytl pohled na jídelní stůl. Věděl, kolik práce si jeho nadřízený musel s jídlem dát, nejednou ho u vaření pozoroval. Snažil se kvůli němu a pro něj, ostatně jako když s ním telefonoval, jako když poslouchal jeho vyvádění u balení, moknul, zatímco škobrtali po barevných kostkách, a nechal Edu křičet mu u ucha na zipline a drtit mu ruku v letadle. Staral se o Edu podobně jako o Elišku.

Nemohl po něm chtít vůbec nic. Nemohl mu říct vůbec nic.

Zadíval se na něj. V tmavých očích viděl starost. Stáhlo se mu srdce. Celý ten dům – domov – jako by ho v sobě vítal. Nezasloužil si nic z toho.

„Tohle,“ chtěl začít, mluvil ale tiše, zvláštně drsně. Neplánoval to. Snad to byla jakási přirozená snaha nenechat jeho hlas v půli věty se zlomit. Sklopil pohled. „Tohle byste pro mě neměl dělat.“

Musel pryč. Teď hned. Sebral ze stolu talíř s jídlem, který mu tam Damian nachystal, a spolu s ním i příbory. Žaludek s ním bojoval, vonělo to krásně a on stejně věděl, že do sebe nedostane víc jak půlku. Nechtěl však muže urazit nebo mu nějakým způsobem ukázat, že o jeho snahu nestojí. Nebyla to Damianova chyba, on byl skvělý, perfektní, úžasný.

Byl člověk, kterého by za partnera mohl chtít každý. Měl ho získat někdo, kdo se o něj bude moct správně starat. Někdo méně rozbitý, méně sobecký. Někdo, kdo bude respektovat jeho hranice a povahu víc než Eda.

Když se kolem něj protahoval, pokusil se mu poděkovat, zvuk se ale jaksi vytratil a on tak jen naprázdno otevřel ústa v momentě, kdy už jej muž beztak nemohl vidět. Cosi v něm přitom křičelo zoufalstvím. Tohle bylo špatně, on to věděl. Bylo to sakra špatně, nemělo to tak být. Jenže neměl nejmenší tušení, jak se zachovat jinak. A to ho děsilo.

V pokoji pak postavil jídlo na stůl, netknuté. Vložil si hlavu do dlaní. Oskar se posadil vedle něj a táhle zavyl, Eda ho ale nedovedl řešit. Rozbolela ho hlava, hučelo mu v ní.

Udělá to zítra, řekne mu to zítra. Dnes to nedokáže, ale až se vyspí, pak ano. Nabere novou sílu. Bude z něj nový člověk. Věřil tomu. Půjdou spolu do práce, budou spolu o ní mluvit, připravovat se na stání, Eda bude překládat a nosit kávu. Čas od času se na něj usměje. Nic víc. Ano, to bude cesta. Trochu se uklidnil, upnul se na tu myšlenku. Do dalšího víkendu vymyslí, co dál. Oba se vyspí, oba zapomenou, jak divně se Eda choval. A on nabere odhodlání.