Kauza Eduard 51.

Toho odpoledne čekal Eda na Damiana před firmou. Stihl u toho potkat mnoho lidí, které znával, včetně Moniky, se kterou pak chvíli živě diskutoval o posledních knihách, které četla. U toho si uvědomil, jak dlouho sám nedržel knihu v rukou. A že se mu do toho konečně zase chtělo. Také viděl tu dobrotivou ženu, která mu nabízela pomoc, kdykoli bude potřebovat, když ještě pracoval u pana Karáska. Vzpomněl si na dny strávené v jeho kanceláři. Na to, jak bouchal dlaní do stolu. Hlavou mu na moment prolétlo – jak by asi reagoval tenhle nový Eda na takové zacházení? Usmál se, sám pro sebe. Jak by reagoval pan Karásek, kdyby ho viděl, jak dnes mluvil se svou matkou? Ta představa se mu líbila.

Plán na jejich odpoledne byl jasný. Jeli za dětmi. Hned zrána dal Damian Edovi vědět, že bude přítomnost jich obou nezbytná co nejdříve. V autě mu pak vysvětlil proč. Eda nejprve nechápal, nechtěl věřit, že by jeho nevinný Louis ztropil scénu v něčem tak úžasném, jako je cukrárna, před někým tak úžasným, jako byl Damian. Až později si spojil souvislosti.

„Řekl jsem mu, že jsem do tebe zamilovaný, ale že ty do mě nejspíš ne. Chtěl mě bránit,“ uvědomil si překvapeně. Přestože by nemělo, zahřálo ho to u srdce. Měl svého vlastního ochránce.

S dětmi pak proběhlo odpoledne až překvapivě hladce. Vlastně, když do budovy vešli, ukázalo se, že už žádné vysvětlení nepotřebovaly.

„Popovídali jsme si spolu,“ oznámila jim oběma Eliška. Luis pouze přikyvoval. „Zeptala jsem se ho, co ví o Edovi, a na oplátku jsem mu řekla, jak se ohledně Edy cítíš ty, Damiane. Neuvěříš, co jsem se dozvěděla, když jsem se jednoduše zeptala.“

Paže měla založené na hrudi a sjížděla Damiana pohledem, jako by beze slov říkala – měla jsem pravdu.

„Mohl jsi to vědět, kdyby ses ukázal dřív,“ řekla potom, podstatně tišeji. V tomto už šla slyšet drobná výtka.

„Omlouvám se! Všechno jsem málem pokazil, s Edou i s vámi. Nezasloužím si vás. V poslední době jsem dělal všechno špatně, ale teď se mi konečně otevřely oči,“ přiznával a klopil zrak. Plně si uvědomoval své řádění, svůj návrat k životu, který žít nechtěl. Toto nezpůsobil jen tlak jeho prarodičů. Byla to jeho slabá vůle. Teď se musel sebrat. Neměl nutkání si napudrovat nos, ale věděl, že by k tomu mohl lehce sklouznout při neúspěchu či stresu. A byl si vědom toho, že pracovního napětí zažije v dohledné době ještě dost.

Eliščiny modré oči jej upřeně sledovaly a byla v nich lítost. Damian nechápal, kde se to v té dívce bere. Tak mladá, a tak chápavá. Byla stejná jako Marek, citlivá a empatická.

„Teď už je všechno v pořádku,“ ujistil ji. „Dal jsem v práci výpověď a budu mít na vás všechny mnohem víc času. Brzy si pro vás přijedeme a uděláme si pěkný den.“

Nemohl jim ještě říct, že mají ve vile připravený pokojík. Stále měl obavy, že se něco pokazí. Zvlášť po těch posledních týdnech, kdy se rozhodně nechoval jako vzorný otec a opatrovník.

Eda mu zvolna položil ruku kolem ramen. Usmál se. Bylo mu celkem jasné, na co Damian myslí. Rád by z něj sňal všechny ty výčitky. Damian byl vždy zvyklý držet se minulosti jako klíště, ať už šlo o cokoli. Svým způsobem ho to dělalo tak čistým. Dodnes si vyčítal všechny přešlapy. Dodnes to chtěl všechno udělat líp. Svým způsobem ho za to Eda obdivoval. A na jinou stranu jej přesně od tohoto chtěl zachránit. Jednou.

Zbytek odpoledne pak strávili v domově a pro Edu to byl jeden z nejhezčích dnů, jaké za hodně dlouho zažil. Všude kolem sebe měl úsměvy, a konečně měl pocit, že s dětmi jejich štěstí sdílí. V jednu chvíli, když jej Damian cudně políbil na tvář, celý zčervenal a Eliška i Luis se zakřenili. Louis napůl šeptem španělsky zamumlal něco o rajčátku. Oba vypadali s vývojem jejich vztahu naprosto spokojeně. A když pak k večeru domov opouštěli, děti vypadaly podstatně méně smutně než kdy jindy. Věděly, že tentokrát se oba jejich opatrovníci určitě brzy vrátí.

Damian byl po cestě domů zamlklý. V kapse saka ho tížil dopis od OSPOD s dalším odkladem hostitelství. Edovi to neřekl, nechtěl mu přidělávat starosti, když byl po dlouhé době zase opravdu šťastný. Jeho nadšené švitoření téměř nevnímal. Myšlenky se mu neustále stáčely do bodu, kdy jednou otevře obálku a dozví se, že o děti definitivně přišel. Pokud se někdo jen zmínil o jeho běsnění v minulých týdnech, tušil, že by se to stát mohlo.

„Damiane? Posloucháš mě?“ Damian zamrkal a vrátil se myšlenkami k Edovi.

„Poslouchám… Tedy, promiň, neposlouchal jsem. Co jsi říkal?“ omluvně na něj mrkl.

„Povídám, že konečně přišly ty speciální sedací pytle pro děti. Měli bychom je vyzvednout…“

Damian s námahou polkl. Měl by mu to říct. Koneckonců tahle kauza se týká i jeho. Jsou to i „jeho“ děti. Jednou rukou vylovil z kapsy obálku. Eda se začetl do dokumentu.

„Další testy?“ zarazil se. Ihned pochopil, že je zle.

„Neboj se, jsem čistý, nenajdou nic. Naposledy jsem ujel tu noc, co jsem se dověděl, že je Julián nemocný. Nemíním se k tomu vracet, nemám důvod. A I když mi možná nebudeš věřit, nehodlám se k tomu vracet. Důvod, proč jsem se ničil, už neexistuje. Nehodlám zklamat tebe, děti ani sám sebe. Budu teď mít hromadu práce a na tu nepotřebuji stimulovaný mozek, ale psychickou, a hlavně tělesnou pohodu. Dopadne to dobře,“ ujistil ho.

Eda se znovu zadíval na stručnou zprávu. Kolik takových už Damian dostal, aniž by o tom věděl?

„Tohle není spravedlivé. Ten, kdo to psal, tě pravděpodobně vůbec nezná. Už by dávno měli vědět, jak moc máš ty děti rád. Nic ti nikdy neprokázali.“ Jenže taky nikdy nemohli dokázat opak, uvědomil si. To podezření budou mít vždycky. Něco ho napadlo.

„Nechtěl bys to možná vzdát?“

Mohl vidět, jak na něj Damian překvapeně pohlédl. Rychle pokračoval.

„Totiž, je celkem jedno, jestli na tom sedí někdo, kdo tě prostě nemá rád, nebo jestli je to někdo tak svědomitý, že odmítá zapomenout jedno nařčení z kdysi dávno. Oba ty důvody pravděpodobně potrvají. Já vím, že jsi vždycky chtěl být jejich táta se vším všudy, myšleno i na papíře, ale možná to nestojí za to, co by to ještě stálo.“

Konečně se zarazil. Viděl Damianovu tvář.

„Ups. Já se v komunikaci s tebou zlepším, vážně. Totiž, chtěl jsem říct – proč to neuděláme skrz moje jméno? Nenapadlo mě to navrhnout dřív, myslel jsem, že procházíš standardními kontrolami. Že je úplně jedno, kdo ty děti oficiálně bude mít, že to prostě trvá. Ale jestliže je nechtějí dát tobě, mohlo by pomoct zkusit se vyměnit. Pil jsem jednou jedinkrát, k drogám ani cigaretám jsem se snažil ani nepřiblížit. Nemají z čeho mě podezřívat.“

V první chvíli ho chtěl Damian striktně odmítnout, s tím, že je to nesmysl. Pak si ale uvědomil, že má pravdu. Byl tady ale jeden zásadní problém. Pokud OSPOD zjistí, že Eda žije s Damianem v jednom domě, budou přesně tam, kde jsou teď.

„Je to sice varianta, ale řekni mi – kde jim nahlásíš pobyt? U matky v domě? Nejsem si jistý, jestli tě přivítá s otevřenou náručí s bandou úředníků OSPODu a psychologů za prdelí. Pokud bys totiž nahlásil bydliště u mě, tak dopadneš jak sedláci u Chlumce. OSPOD totiž posuzuje celou domácnost se všemi jejími členy. Pokud v domě budu i já, což budu, protože stěhovat se nehodlám, tak máš přibližně stejnou šanci je dostat jako já. Museli bychom ti sehnat byt, ten zařídit pro děti a pak bys to mohl zkusit. Je to složité, náročné na čas a já se obávám, že v nejbližší době budu hodně vytížený na to, abych zařizoval nákup bytu, zařizování… Nechme to ještě tak, Eddie. Oni jednou povolí, nemůže to trvat navěky!“

„A co kdybych zkusil nahlásit bydliště u Viliho?“ navrhl Eda. Sám sebe trošku překvapil, když to vyslovil. Ani si to pořádně nestihl promyslet. Už to ale řekl, a tak musel pokračovat.

„Totiž, Viliam má jeden pokoj navíc, který odjakživa chtěl upravit pro mě, kdybych náhodou potřeboval přespat. Jenže pak se všechno pokazilo, my dva se přestali bavit, nebyl moc čas řešit takové věci. Ale mohl bych se ho zeptat, jestli by pořád ještě byl ochotný ten pokoj přetransformovat v ložnici, a možná koupit o postel navíc. Už jsme nakoupili spoustu věcí, prostě bychom tam nějaké přenesli. Pár hraček a knížek. Myslím, že by se nebránil, má děti moc rád.“

„Cože?“ Damian na něj stočil nevěřícně pohled a zakroutil hlavou. „To je nesmysl, s tím nikdy nebude souhlasit. Já jsem vděčný za to, že jsi to navrhl, ale nemá smysl to komplikovat a zatahovat do toho ještě někoho dalšího. Jak by sis to všechno představoval? Já bych jezdil přes půlku Prahy, abych jim dal pusu na dobrou noc? A ráno zpět, protože Viliam by jim na snídani udělal klobásu s hořčicí?“ Už viděl, jak se Eda nadechuje, aby jeho i sebe obhájil. „Ano, jistě, já vím, že ty jsi zodpovědnější…“

„Byli by s námi, přece…“ ohradil se. „Ty dobře víš, že návštěvy OSPODu jsou hlášené. Budou mít pokoj u nás i u Vila. A pokud budou děti spokojené, určitě nebudou otravovat každou jejich návštěvu.“

„Je to podvod, Eddie…,“ povzdechl si. Pak ale nad tím obrazně mávnul rukou. Oni na něj taky ušili boudu. Je třeba se bránit, a pokud to bude jen o tomto, nikomu to neublíží.

„Tak víš co, dělej, jak myslíš. Pokud s tím bude Viliam souhlasit, a všechno dokonale připravíte, já stáhnu svou žádost a můžeš se do toho pustit. Peníze nejsou problém, s on-line žádostmi ti pomůžu, ale úřady, kde budeš muset být osobně, si musíš oběhat sám, s tím ti pomoct nemůžu. Však to chápeš…“

„Jistě, s tím počítám. Myslím, že to zvládnu,“ usmál se na něj Eda. Koneckonců, s obíháním úřadů už měl své zkušenosti.

Ještě to odpoledne zavolal Viliamovi. Zas a znovu byl vděčný, že byl Viliam trpělivý a nechal jej obhájit svůj nápad až do posledního slova. Pak teprve se nad tím zamyslel. Zpočátku si nebyl jistý, stejně jako Damian. Aby se přiznal, měl sice rád děti, zas tak extra se mu ale nechtělo hrnout se do problémů spojených s podobným podvodem. Pak nad tím ale obrazně mávl rukou. Přinejhorším si bude v nouzové situaci hrát na Damiana. Byl v tom nechutně dobrý, a to se ještě podceňoval. Navíc, mohl z tohoto vyhrát Edovu pomoc se zařizováním pokoje, který už zase málem přeměnil v smetiště. To se hodilo.

§§§

Zatímco Eda telefonoval, Damian se se sebezapřením přihlásil na mail. Možná naivně doufal, že se informace o jeho odchodu ještě nerozšířila mezi jeho podřízené, ale desítky mailů ho ubezpečily, že o jeho rezignaci už vědí všichni.

Stisknul si kořen nosu, aby zabránil bolesti hlavy, a napil se minerálky, kterou mu Eda připravil na stůl. Zaklapl počítač. Na tohle neměl náladu ani sílu. Měl hlad. Chvíli koketoval s myšlenkou, že něco objedná, ale nakonec usoudil, že se u vaření mnohem lépe zrelaxuje.

Převlékl se do trička a domácích kalhot a slastně zavrněl. Těšil se na večer. Oříšek dnes vypadal spokojeně jako nikdy dřív. A když mu Damian schválil jeho nápad, že si o děti může zažádat sám, zářil jako sluníčko.

I nyní, když potichu vyšel ze svého pokoje, uviděl, jak se směje, až mu tryskají slzy z očí. Tak takto rozesmát ho nejspíš nikdy nedokáže…

Přistoupil k němu zezadu, odhrnul světlounké kudrny na stranu a lehce jej políbil na šíji. Neodolal a zhluboka se nadechl vůně jeho kůže a slastně zavřel oči.

„Jsi můj sexy Oříšek,“ zamumlal mu do ucha, u kterého nedržel telefon.

Eda se nejprve napjal, téměř neznatelně, a hned nato zase uvolnil a usmál směrem k Damianovi. Pořád netušil, jak na takové lichotky reagovat. Měl tendenci trochu Damiana podezřívat, že přehání. Zároveň to ale bylo příjemné. Líbila se mu ta pozornost, kterou dostával. Skoro u toho zapomněl na Viliama. Odpovídal mu spíš sporadicky. Soustředil se na paže, které jej zezadu objaly. Prsty kroužil po svalech na předloktí. Taky by takové chtěl. Nejspíš se o tom nevědomky zmínil i do telefonu.

„No, my jsme jim na střední vždycky řikali honící svaly,“ ozval se Viliam, po čemž se na své straně začal smát. Eda zrudl. Pak nad tím pomyslně zakroutil hlavou. Zase vrátil dlaň na ten sval. Stejně se mu líbil. S Viliamem se raději rozloučil. Čelem se otočil k Damianovi. Usmál se. A jemně jej políbil na rty. Pořád to bylo tak strašně nezvyklé. Možná trošku divné. Ale to se změní, pamatoval si to ze svých předešlých zážitků.

Tak sladký – pomyslel si Damian. Tak nevinný…

Damian nikdy nemusel přemýšlet nad tím, jak se chovat k lidem – ať už to byli jeho podřízení, pracovní partneři nebo přátelé a milenci. Vždycky našel způsob, jak je upoutat, přesvědčit, okouzlit… I se svým dědem nakonec vždycky našel společnou řeč, i když s ním mnohdy nesouhlasil a s následky jeho výchovy se pere dodnes. Nyní netušil, jak pokračovat dál, aby toho sladkého nevinného kluka nevyděsil tak, že uteče do svého pokoje a tam nezačne panikařit. Chtěl se s ním milovat, jeho chtíč ho jemně popouzel, aby pokračoval. Aby ho líbal, aby ho přesvědčil, že nejlepší nápad dnešního večera je zavřít se do pokoje a vyzkoušet, jestli jeho letitá dubová postel vydrží nápor jejich touhy…

Eda se na něj usmíval, vypadal spokojeně a šťastně a Damian chápal, že jemu by možná doživotně stačilo se po večeři políbit a popřát si dobrou noc. Nesměl na něj tlačit, to si moc dobře uvědomoval, ale jeho penis příliš reagoval na každou, byť drobnou tělesnou náklonnost, kterých přes den bylo až příliš.

Nyní byli blízko, velmi blízko a Damian cítil horkost těla, které se na něj tisklo při tom cudném polibku. Chtěl by ho políbit tak, až by mu sebral všechen vzduch. Divoce a vášnivě, jak o tom blouznil mnohokrát před spaním a ve snech. Tím by ho ale mohl vyděsit.

Byl bezradný. Silou vůle se přinutil lehounký polibek neprohloubit a trochu se odtáhl od jeho těla. Lehounce se pousmál, když viděl, jak Oříškovy oči potemněly a mírně se rozostřily. Ústa roztáhl do širokého šťastného úsměvu. Damian mu ten úsměv oplatil a ochraptělým hlasem se ho zeptal: „Máš hlad?“

Eda zavrtěl hlavou. Zadíval se na Damiana se špetkou překvapení. Nedovedl rozklíčovat výraz v jeho tváři. Černovlásek nad něčím přemýšlel. Až později mu došlo nad čím. Usmál se, a pohladil jej po tváři. Znovu si u toho uvědomil, jak hezké bylo pojednou být zase ten silný. Být tu pro někoho, místo aby celé okolí bylo někde pro něj.

„Dami, já se nerozbiju,“ zkusil navrhnout jemně. „Pořád mám strach, tak nějak ze všeho. Ale myslím, že bych si zvládl říct, kdyby se mi něco nelíbilo.“

Znovu ho objal kolem ramen, uvolněný paradoxně víc než před touto interakcí. Pamatoval si, jak si byl Julián tehdy jistý každým svým činem. Jak se Eda snažil držet s ním krok. Až nyní si uvědomoval, že když přišlo na vztah mezi dvěma lidmi, bylo vlastně strašně krásné vidět, že je ten druhý trošku nejistý. Měl by být.

„Bude to se mnou těžké, asi. Ale Viliam mi kdysi řekl, že když si něco dovedu představit, můžu to jednou i uskutečnit. Někdy v budoucnu. Myslím, že si s tebou dovedu představit téměř všechno,“ poznamenal, a tváře mu u toho zahořely. Pohled mu sklouzl na špičky vlastních bot. Nebyl zvyklý pronášet takové věci nahlas.

Damian mu prsty pohladil bradu, než ji pozvedl, aby mu viděl do očí. Byly plné lásky, oddanosti a víry v lepší budoucnost. Lehce ho políbil, položil mu ruce na bedra a nasměroval na běhoun před krbem.

„Posaď se tady a vydrž chvíli,“ zašeptal a nechal zmateného Edu sedět u vyhaslého krbu.

Nebyla zima, ale také dnes nebyl jeden z těch teplých dní, které minulý týden panovaly.

V tichosti rychle zapálil dřevo v krbu a odběhl do kuchyně. Za několik minut se vrátil s ohromným pohárem čokoládové zmrzliny. Jediné ozdoby byly veliké ledové višně. Položil ho před něj a poklekl, aby měli oči ve stejné úrovni.

„Chtěl bych tě rozmazlovat, hýčkat, zasloužil by sis modré z nebe za tu svatou trpělivost. Uchovej si ji, protože ji se mnou budeš potřebovat. Upsal ses ničemovi, víš o tom?“

Eda se jen shovívavě pousmál.

„Miluji tě, i když to možná někdy není vidět, i když někdy na tebe budu protivný, prosím měj se mnou trpělivost stejnou, jakou jsi měl ty uplynulé měsíce. Topím se v obavách, že ti nějak zase ublížím, ale chci, abys věděl…,“ odmlčel se a povzdechl si. „Moc mluvím. Ty tohle všechno víš, znáš mě.“

Stoupl si, obešel ho a sedl si za něj.

„Pamatuji si, jak jsi mi masíroval záda. Vždycky to bylo příjemné, rád bych ti to oplatil.“ Chtěl se jej dotýkat, toužil se mazlit s jeho jemnou bledou pokožkou, a masáž mu připadala nejbezpečnější předehra. Pokud Eda bude chtít zajít dál, Damian věřil, že to pozná.

Edův úsměv se ještě rozšířil, přestože oči měl sklopené k zemi. Trochu se styděl. Věděl, že nemá za co, že se neschyluje k ničemu, za co by se člověk stydět měl. Zároveň ale cítil atmosféru mezi nimi a viděl, jak si jej Damian prohlíží. Byl tak pěkný. Tak odlišný od Edy. Přesto se Eda za svoje tělo nestyděl. Věděl, že se tomuto člověku líbí. A i proto se neostýchal pomalu si rozepnout všechny knoflíčky košile a tu pak vzorně složenou odložit vedle sebe. Cítil se v bezpečí.

„Kdysi jsem si tě vyfotil,“ vypadlo z Edy najednou. Sám sebe docela překvapil. Bylo to tajemství, věděl, že Damian by nebyl rád, kdyby se to někdy dozvěděl. Ale teď, když ho viděl, s těma zaujatýma očima a tváří osvětlovanou plameny, ten moment se mu připomněl.

„Když jsi hrál na cello. Vyfotil jsem si tě. Byl jsi do té hry celý ponořený, soustředil ses a působil jsi tak svůj a svým způsobem mladší a hezký. Byl jsi jako můj anděl. Byl jsi jako teď,“ řekl, a v tu chvíli si to se špetkou překvapení i uvědomil. Nyní v něm viděl toho Damiana, kterého předtím dovedla vzbudit jen hra. Viděl tu hlubokou vášeň. Cítil se poctěný.

„Jsi nádherný,“ poznamenal ohromeně. Pak, jako by si teprve tehdy uvědomil, co vlastně řekl, zčervenal a znovu sklopil zrak. Usmál se kamsi do podlahy. Znovu zvedl oči k Damianovi.

„Ale to nejen teď. Vždycky jsi byl.“

Damiana jeho slova dojala. Cítil, jak jeho pochybnosti blednou pod jeho vyznáním i pohledem, kterým ho stejně jako slovy přijímal se vším všudy. Snad jako by zapomněl na všechny ničemnosti, které mu provedl. Na všechno jeho odmítání, na to, jak ho vyhodil z domu… Tolik Edovi ublížil, a přesto se na něj teď díval s takovou oddaností, až se mu tajil dech. Nikdy nic podobného nezažil. A cítil rozpaky. Kromě bláznivých slečen, od kterých to nebral vážně, mu nikdo nikdy žádnou poklonu neřekl. Ani Marek. Pro něj byl rozkošný sexy hřebec a Damian se tomu vždycky jen smál.

Nyní se usmál taky, jen lehce a pohladil ho po tváři. Hebká pokožka hřála, chtěl ji ochutnat polibky, ale potlačil tu touhu a začal knoflíček za knoflíčkem rozepínat jeho košili. Pomaličku odhaloval jeho bledou kůži, až spatřil malé bradavky. Lehce, jen jakoby mimoděk po nich přejel prsty a fascinovaně pozoroval, jak reagují na ten letmý dotyk. Edovi se na pažích objevila husí kůže, téměř neslyšně vydechl a spokojeně přivřel oči.

Pokud si Damian ještě před pár minutami myslel, že masáž přežije se sklapnutým ocasem, právě se přesvědčil, jak moc se mýlil. Edova reakce na drobné pohlazení v něm zažehla oheň a chtíč se mu nekompromisně vkrádal do klína. S těžkostmi polkl, když z Edy spadla košile a Damian tak měl výhled na celý jeho trup. Byl tak hubený, ale v Damianových očích byl úžasný. Nikdy moc nepreferoval svalovce, a právě štíhlouncí, téměř neochlupení blonďáci pro něj vždycky byli to nejchutnější sousto a aktéři nočních mokrých snů. Chtěl se ho dotknout, chtěl znovu poškádlit jeho bradavky, jenže slíbil něco jiného. A Damian nechtěl, aby jeho důvěru zkazil tím, že nevydrží čekat na pravou chvíli.

Také musel zpacifikovat polostojící penis. Zvedl se, aby se na chvíli dostal z jeho vlivu, a pustil potichu na stereu 2Cellos a doufal, že známé tóny cella ho uklidní a bude se moci věnovat tomu, co přislíbil. Sedl si znovu za Edu, nalil si do dlaně masážní olej a položil dlaně na horká záda a začal je hníst.

Dlaně ho brněly a nasávaly horkost pokožky, očima zkoumal každý vystouplý obratel a nasával vůni kůže, která se mísila s dětským olejem. Naslouchal vrnění, které vycházelo Edovi z nitra, vnímal ho všemi smysly. Téměř všemi. Toužil ho ochutnat, políbit, polaskat jazykem jeho penis, který ještě neměl tu čest poznat. Nikdy předtím nepocítil touhu vzít něčí úd do úst, ačkoli sám si tuto činnost maximálně užíval. S každým svým milencem, Marka nevyjímaje. Byl sobecký. Hodně bral a velmi málo vracel. Dnes poprvé zatoužil dávat. Rozdat se celý, udělat všechno, co Oříškovi uvidí na očích, jen aby byl spokojený.

Ztratil se ve svých fantaziích, ve kterých něžně laskal jeho penis jazykem, a jeho vlastní na tyto myšlenky velmi rychle reagoval. Ani si neuvědomil, že použil více síly, než bylo příjemné. Zarazil se, až Eda bolestně sykl.

„Promiň, nechtěl jsem. Raději si lehni na záda, ať ti vidím do očí. Nechci ti ublížit.“

Eda se na něj překvapeně podíval, ale udělal, oč ho Damian požádal. Ten si nalil na ruce novou dávku oleje a začal se soustředit na paže. Eda se jen lehce usmíval, byl uvolněný a oči mu spokojeně zářily.

S další dávkou oleje přesunul Damian své ruce na hrudník. Vyhýbal se vztyčeným bradavkám a sjížděl kluzkými prsty níž a níž, až se zastavil u pasu kalhot. Zadíval se na drobnou vybouleninu, která se rýsovala v kalhotách. Rád by sjel rukou níž a pomohl jeho penisu ztvrdnout ještě víc, bál se však, aby to na první jejich intimní večer nebylo příliš.

Eda si všiml, jak na něj Damian hledí, a znejistěl. Možná se mu to propsalo i do tváře, protože Damian na to konto ruku stáhl a pokračoval v hlazení a masírování, Eda ale nedovedl přestat přemýšlet nad tím, co Damian očividně chtěl. A co chtěl očividně i Eda sám. Už ho neznervózňovalo, jak reaguje jeho vlastní penis, v tomto Damianovi dovedl věřit. Posunul se, od té noci s Juliánem. Ale stále na něj myslel. Na to, jak tam nad ním tehdy klečel. Přestože se snažil ze všech sil v hezkých momentech, jako byl tento, žít přítomností a vnímat jen Damiana, přestože si byl naprosto jistý, že Damian by mu nikdy neprovedl to co Julián, on si to pamatoval. To vědomí ho přivádělo k šílenství.

V tu chvíli už Damiana moc nevnímal, za což se styděl. Pokusil se rozehnat ošklivé myšlenky. Snažil se vžít znovu do toho, jak kdysi po dotycích na svém těle toužil. Kdykoli si ale představil, že by Damiana nechal dotýkat se jej, vzpomněl si, s jakým odporem se i on sám dotýkal vlastního těla. Bál se vzrušit se víc, než už byl. Nechtěl být tak zranitelný. Věděl, že Damian nebude jako Julián, ale na jinou stranu, jaký přesně bude taky nevěděl. A co když…?

Uvědomil si, že už se jej nikdo nedotýká. Netušil, kdy přesně se to stalo. Zároveň mu to ale dalo možnost konečně si Damiana pořádně prohlédnout – zadívat se do jeho tváře, na žhnoucí oči, a mimo jiné také na bouli v jeho vlastních kalhotách. Něco ho napadlo. Sám se té myšlenky zalekl, zároveň jej ale fascinovala. Bál se nabídnout svou vlastní zranitelnost, a tak měl pocit, že ji nemůže vyžadovat po Damianovi. Jenže zároveň, nevěděl, dokud si nepožádal. A chtěl se posunout dál. Tohle mohl být krok.

„Damiane?“ oslovil jej tiše. „Myslíš, že bych mohl… totiž, kdyžtak mi můžeš říct, že nemohl, já bych to pochopil, protože je to asi divná otázka. Chci říct, ne tak divná jako spousta jiných otázek, co už jsem položil. Chci říct, mně nepřišly divné, čímž myslím, mně nedošlo, že asi tobě budou připadat divné, ale tobě připadaly a já to upřímně moc nepochopil, zatímco tady to docela chápu. Totiž, určitě je to lepší otázka, než…,“ zarazil se. Mluvil zbytečnosti. Celý zčervenal.

„Mohl bych se tě dotknout… tam?“

Netušil, jak se sám zachová, až mu Damian odpoví. Možná se nakonec neodhodlá ani mu sundat kalhoty. A ta boule jej svým způsobem přitahovala. Pamatoval si, jak tehdy sám reagoval na Juliána. Chtěl by vidět, jak zareaguje Damian. Jestli mu na očích uvidí bolest, jakou tam kdysi měl sám. Jestli mu to bude stejně nepříjemné. Chtěl svým způsobem potvrzení, že si podobné doteky lze užívat. Už totiž nedovedl věřit ničemu. Chtěl ukázku.

Damián se nepatrně pousmál. Kdyby tuto žádost vyslovil kdokoli jiný, asi by se začal smát z plných plic, ale z úst jeho něžného milence to znělo neskutečně svůdně. Dívaly se na něj nejisté oči plné zvědavosti, které neustále pošilhávaly k jeho čím dál víc napjatým kalhotám. Ten pohled v něm rozdmýchával touhu a v hlavě se mu začaly honit nemravné myšlenky.

„Rozhodně máš právo se s ním seznámit, ale ty už jsi ho přece viděl,“ konstatoval a dvěma prsty zajel za pásek kalhot. „To já jsem ještě neměl tu čest vidět tě nahého. Dovol, abych se o tebe postaral.“

Eda se ošil, nevěda, jestli Damiana zastavit, nebo ne. Ruce měl připravené jen a jen jej chytit za zápěstí a odtáhnout dál od svého těla. Byl to reflex, moc ho nedovedl ovládat.

„Možná za chvíli?“ zeptal se tiše, skoro jako by nevěděl, jestli se tak ptát může. Možná opravdu nevěděl. Měl pocit, že kdyby o to požádal Juliána, vysmál by se mu. „Nebo, tak jo,“ rozmyslel se potom, a sám si vysvlékl kalhoty. Líce mu u toho zrůžověly. Spodní prádlo si nechal. Bylo mu nepříjemné celý se před Damianem vysvléct, zatímco byl oblečený.

Uvědomil si, že se mu nepatrně třesou ruce. Pokusil se zatnout zuby. Věřil si, že se nesesype. Chtěl, aby si to myslel i Damian. Svým způsobem vlastně chtěl, aby se mezi nimi něco stalo. Přišlo mu to zvláštně známé, byť netušil proč. Jako by v podobné situaci už někdy byl, vyjma Juliána.

Rychle, skoro jako by to už chtěl mít za sebou, stáhl Damianovi kalhoty i spodní prádlo. Hned nato poplašeně odvrátil hlavu. Možná už Damiana viděl. Možná na něj i sáhl, přes kalhoty, když ho kdysi čistil od kávy. Ale takhle nablízko to bylo úplně jiné. Nečekané. Byl velký.

Takový velký a objemný – zaznělo mu v hlavě. To přirovnání se mu už vybavilo podruhé. Netušil, kde se vzalo. Ale vracelo se. A sedělo. Byl v rozpacích.

Ze všech sil se snažil nedívat Damianovi do tváře, což nejspíš nutně nepomáhalo, za žádnou cenu ale nechtěl, aby viděl, jak strašně ho ta situace rozhodila. Vůbec nevěděl, co si má myslet. Byl dokonce tak zaskočený, že se přestal třást.

Zvědavost mu nedala. Po očku se potřeboval podívat zase. Jen mrknout. Damianův penis tam pořád byl. Zase pohled odvrátil. Bože můj, víc nezkušeně už působit nemohl.

Damian postřehl stoupající červeň na Edových lících a lehce ho dvěma prsty pohladil. Vzal jeho ruku a přiložil ji na svůj tepající penis. Eda ho opatrně chytil do dlaně a Damian měl co dělat, aby slastí nezasténal.

„Nemusíš být v rozpacích, mám mezi nohama to samé, co máš ty,“ řekl zhrublým hlasem a rty se otřel o bělostný krk.

„Jsi krásný,“ zašeptal v blízkosti jeho ucha a dýchl mu na krk, až Edovi naskočila husí kůže. Rukama bloudil po zádech a laskal každý obratel, až sjel dolů k drobným půlkám, které byly tak malé, že se mu celé schovaly do dlaní.

Eda stále držel penis jako vzácnou relikvii, což Damiana dovádělo k šílenství. Potřeboval, aby ho chytil pevně, aby mu přetáhl předkožku a pořádně ho pohonil. Měl hlavu trochu v oparu chtíče, ale přece jen mu na mysl přišlo, že by snad Eda nemusel vědět, co s ním? Bylo by možné, že se ještě sám neukájel? Nevěřil tomu.

Jedna jeho dlaň opustila Edovu půlku a sjela kolem třísel k jeho pokladu. Na to, jak byl Eda vyděšený, mu penis stál jak svíce. Zručnými prsty ho obepnul a jemně po něm párkrát přejel. Reakce nastala téměř okamžitě. Eda uvolnil všechny svaly, které měl dosud napnuté, slastně přivřel oči a téměř neslyšně zasténal.

Eda se mezitím snažil, seč mohl, nevnímat vlastní myšlenky. Byl maličko rozpolcený. Jeho tělo reagovalo na každý dotyk kladně. Zároveň se trochu bál právě toho, jak moc se do těch pocitů byl schopný ponořit. Rád by nad sebou měl plnou kontrolu, což dost dobře nešlo. Měl strach ze sebe sama. Snažil se ho vnímat co možná nejméně, ale dvakrát se to nedařilo.

Stejně tak jej zároveň fascinoval a zároveň děsil Damianův penis. Svým způsobem to bylo hrozně divné – sám měl mezi nohama to samé. Jenže tenhle nebyl jeho, a proboha, nikdy nedržel cizí, když nepočítal Juliána, kterého si ale v tomto směru příliš nepamatoval. Měl v rukou dobře známou strukturu, a zároveň se nemohl nechat vést vlastními pocity. Co když se ho dotkne nějak špatně? Co když mu ublíží? Kdyby si nebyl téměř jist, že explodovat mu v rukou nemůže, dost možná by se toho bál. Vzpomněl si na zlatý polštářek na piedestalu v síni slávy. Jeho tehdejší myšlenky jej částečně pobavily, a částečně trochu uvolnily. Damian se mu líbil. Měl ho rád. Už jakou dobu. Zkrátka se uvolní…

Jemně zkusil pohybovat pravou rukou nahoru a dolů. Jeho obavy byly zbytečné. Nemusel cítit ve vlastním těle, jaké mají jeho činy důsledky. Cítil to pod prsty. Viděl to na Damianově tváři. Opakoval Damianovy pohyby a věděl, že mu dělá přesně to, co provádí Damian s ním. Zavřel oči, aby se mohl soustředit na vlastní pocity. A vydechl.

Damian přivíral slastí oči, drobná dlaň, ač působila svými pohyby velmi nezkušeně, ho dostávala do výšin rychleji, než by si byl ochoten připustit. Při tom ale nepřestával pozorovat jeho tvář, a pokud by zpozoroval byť jen náznak nepohodlí, přestal by. Zatím však viděl jen odraz své touhy. Všechno bylo v nejlepším pořádku.

Uvolnil se, hlavu měl naprosto prázdnou a vnímal jen slastné pocity, které se mu jako vlny přelévaly po celém těle. Všechno to bylo tak zvláštně nové a tím víc vzrušující. Dávno zapomenuté emoce, které dokázal probudit jen člověk, který miluje, byly motorem pro srdce, které bilo snad stokrát rychleji, nevyhnutelně vedly k rychlému vyvrcholení. Potřeboval se ještě na chvíli zklidnit, potřeboval první ukojit Oříška.

Neustával v pohybech, které jemu samotnému přinášely tolik slasti, a drobnými polibky se prolíbával až k jeho ústům. Polibek s ním byl, jako by zrovna vyšlo slunce – zářivý, a vysílal ještě více tepla do jeho už tak hořícího těla. Byl spalující tak, jako to s nikým ještě nezažil. Ani s Markem. S ním byly polibky jen ukradené, rychlé, plné obav, že je někdo nachytá. Nyní byl uvolněný, a i ty poslední obavy, že Edovi nějak ublíží, odcházely. Jeho přítel se zdál plně zaujatý polibky i rozkoší, kterou mu svou rukou způsoboval. Hladil ten hedvábný penis a držel svůj orgasmus na uzdě, jak jen mu jeho sebeovládání dovolilo. Byl na pokraji, se srdcem bijícím tak rychle, se rty laskajícími ty Edovy, a na dlani cítil vlhkost, která se z jeho penisu řinula už nějakou dobu. Nedovolil by si, aby se udělal dřív než jeho milenec, ale pokud ho nedovede k vrcholu během několika sekund, věděl, že selže.

Edův orgasmus přišel ve chvíli, kdy to blonďák vlastně ani neočekával. Netušil, kdy přestal přemýšlet. Díval se na Damiana a po očku ho kontroloval, sledoval, jestli není jediný, kdo se ztrácí vlastnímu racionálnímu myšlení. A pak už nemyslel. Možná proto, když jej zasáhla finální vlna rozkoše, překvapeně otevřel oči i ústa. Stiskl u toho Damianův penis o něco silněji. Cítil cukání. Rukou ale už pomaleji hýbal i tak, ze zvyku. A cítil u toho každý nerv vlastního těla. Nikdy nezažil takový orgasmus, přestože byl slabší, než by asi mohl být, kdyby se po celou dobu nestresoval. Bylo to hřejivé, vibrující, bylo to nádherné. A nebyla v tom ani špetka strachu nebo znechucení ze sebe sama.

Do očí mu vstoupily slzy. Stáhl ruku z Damianova penisu, protože viděl, že už by černovláskovi ubližoval, a trochu se od něj odtáhl. Potřeboval se pořádně nadechnout. Bylo mu svým způsobem úzko, ale nádherně úzko. Do hlavy mu vstoupil Julián, a jemu to všechno bylo líto, ale už ne protože by si myslel, že bude navždy rozbitý. Damian jej svým způsobem zachránil. Měl ten pocit.

Pevně jej objal a zamrkal slzy. Měl pocit, jako by překonal něco strašně těžkého. Tohohle se tak dlouho bál. A teď to zvládl – a bylo to hezké. Bylo to s Damianem tak strašně hezké. Postaral se o něj, od začátku do konce, něžně, jako by byl porcelánová panenka. Nemohl vědět, co přesně se Edovi honí hlavou, a stejně k němu byl tak milý. A opět, zas a znova, mu do hlavy přišel pocit, jako by už zažil něco podobného. Jako by se o něj někdo staral přesně takhle hezky, jako by věděl od začátku, že na něj Damian jednou bude takto hodný. Měl pocit, že to věděl. Proč vlastně?

Vybavila se mu vzpomínka. Srdce se mu rozbušilo. Netušil proč, měl ale pocit, že bylo v tu chvíli důležité si ji vybavit. Souvisela s Damianem, a souvisela s tím pocitem. Byla ale tak strašně zamlžená a nejasná. Jen měl za to, že byli v podobné situaci. Možná ve stejné posteli. Snad i ve stejném objetí. A pak si vzpomněl. Ne na všechno – jen na to, jak na něj Damian smutně, ale tak neskutečně něžně shlížel. Vybavila se mu i jeho slova.

„Udělám, co ti na očích uvidím,“ říkal mu v té vzpomínce. Tohle se mu nezdálo. Tenhle typ vzpomínek měl po noci s Juliánem. Jenže ten člověk, co se k němu tehdy choval hezky, to nebyl Julián. Proto se probudil u Damiana v posteli. Protože byli spolu, a nejspíš si i povídali. Nevybavoval si výraz v Damianově tváři, nedovedl v hlavě vidět žádné detaily. Ale věděl, že ta slova byla pronesena s láskou. Prostě to věděl.

Miloval ho už tak strašně dlouho. A Eda o tom vůbec nevěděl.

Opět se odtáhl – jen trošku, aby tomu muži viděl do tváře. Měl pocit, že se mu najednou otevřel úplně nový svět. Svým způsobem se mu jeho lásce špatně věřilo, po celou dobu. Měl pocit, že to byl takový malý zázrak. Jenže Damian jej miloval už tehdy, a možná ještě dřív. Miloval ho, když Edu vytahoval z ledové řeky v Holandsku, a když mu říkal, že spolu jednou najdou Lotte. Miloval ho, když ho dny a noci uklidňoval po tom, co se stalo s Juliánem.

Pocítil touhu jej políbit, silnou a tak náhlou, že se v podstatě nemohl udržet. A spolu s tou touhou přišlo něco dalšího, něco, co nedovedl pojmenovat a vlastně ani nemusel. Pomalu ho to celého obalovalo, jako deka. Zavřel oči a jemně mu vplul jazykem do úst, tak, jak to dělal Damian i Julián. Tělem se natiskl na to jeho. Přišel mu v tu chvíli tak strašně vzácný a cenný, nechtěl se jej za žádnou cenu vzdát. Ta vzpomínka ho dojala. Otevřela mu oči. Uvědomil si, zas a znova, jak moc on miloval Damiana. Chtěl k němu být ještě blíž, i fyzicky. A jeho tělo, které se té myšlence tak dlouho bránilo, začalo reagovat. Opomíjený orgán mezi jeho nohama se opět hlásil o slovo. A Eda, přestože mu zrudly líce, cítil asi nejvíc odvahy za celý svůj život. Dělal správnou věc, věděl to. Už tím, že tam v tu chvíli ležel. A mohlo být jenom líp. Srdce mu bušilo, ruce se mu trochu klepaly. Věděl, k čemu se schyluje. A nechtěl se bránit.

Nejistě se na Damiana usmál. A znovu jej políbil.

Damian se tomu polibku nebránil. Byl šťastný, přestože ho trochu znejistily slzy, které zahlédl v Edových očích. Jakmile ale znovu a znovu ochutnával jeho ústa, zapomněl na ně.

Ponořil se plně do emocí, které v něm bouřily, a zoufale toužil po dalším spojení. Stačilo by mu jen cítit horkou kůži na hrudníku, slyšet jeho přerývavý dech a cítit jeho divoce bušící srdce. Chytil ho za zadek a přitáhl si ho na klín. Eda automaticky omotal štíhlé nohy okolo jeho trupu a natiskl se na něj. Damian zalapal po dechu, když ucítil, že Edův penis je opět v pozoru, tvrdý jako kámen, přitisknutý na jeho břicho. Když mu Eda vjel rukou do vlasů a divoce ho začal znovu líbat, krev mu zase v těle začala vřít. Tvrdl rychleji, než si myslel, že je vůbec možné, a podvědomě se mu začal třít o vstup.

Zasténal. Myšlenky se scvrkly do titěrného chtíče – pokořit ten horký prstenec svalů a zanořit se do něj. Znovu hlasitě vydechl. Celé týdny o tomto snil, ale věděl, že nesmí nic uspěchat. Eda za dnešek udělal velký krok a Damian si nebyl jistý, jestli by tohle všechno na něj nebylo příliš.

Tentokrát jej políbil on a zoufale nasával sladkou chuť. Stále jím jemně pohupoval a prokrveným, ronícím žaludem rozmazával vlhkost po rozetě a současně tím třel jeho penis mezi jejich břichy.

Zavřel oči a vnořil obličej do ohbí krku, aby se zhluboka nadechl jemné vůně. Vydechl a líbal jeho šíji, zatímco vnímal všemi smysly, jak dokonalý jeho Oříšek je.

V hlavě měl však jednu jedinou myšlenku a na jazyku jedinou otázku. Bál se však zeptat, a tak mlčel a s vděčností přijímal všechno, co mu jeho drobný milenec byl ochotný dát.

Eda nikdy nevěděl, jak se bude cítit, až se skutečně bude schylovat k jeho prvnímu sexu. Noc s Juliánem tomu nepomohla, tehdy měl mysl zahalenou alkoholem a tabletou, kterou mu Julián podstrčil. Vždycky měl pocit, že to bude něco velkého. A teď tu seděl. A ono to vlastně vůbec nebylo tak tajemné, velké gesto, jaké si představoval. Mírně se třásl, potlačovaným strachem i vzrušením, přerývavě dýchal. Tělem se tiskl na druhé. A bylo to vlastně obyčejné, ale v opravdu, opravdu dobrém smyslu. Přirozené. Správné. Hezké. Bál se sexu, svým způsobem, protože se bál neznáma. Nyní měl pocit, že to nakonec přece jen nebude tak neznámé.

Bylo to vlastně rozšíření mazlení s člověkem, kterého měl moc rád.

Dál Damiana líbal, jednu ruku v jeho vlasech. Tou druhou jej jemně pohladil po obličeji. Svým způsobem to byla pro Edu nejznámější část jeho těla. Uklidňovala ho.

Nadechl se, a zase vydechl. Cítil, jak se v něm kupí strach, za každou cenu se ho ale snažil potlačit. Nechtěl se bát.

„Miluju tě,“ vyslovil tiše. „A chtěl bych to zkusit.“

Damian se na něj zkoumavě zadíval. Analyzoval, zda jeho přiznání pramení pouze z toho, aby mu udělal radost, nebo po tom opravdu touží. Eda byl napnutý, ale i přes vyplašený výraz vyčetl v jeho tváři soustředění a zvědavost.

Damian po něm toužil. Zoufale. A Eda to musel cítit. Ale nemínil udělat něco, co by se jeho Oříškovi nelíbilo. Bylo to jeho poprvé, nesměl dělat chyby. Přivinul si ho zpět do náruče a motýlími polibky mu obsypal krk.

„Nemusíme to dělat,“ zašeptal mu do ucha. „Máme spoustu času, kdyby se ti cokoli nelíbilo, zastav mě.“

Eda jen přikývl a přisál se na jeho rty. Jeho polibky byly stále nezkušené a opatrné, a to Damiana neuvěřitelně vzrušovalo. Měl rád vyzrálé partnery, se kterými se nemusel krotit ani být rozvážný, takové, které nemusel ničemu učit a mohl se s nimi jen oddávat vzrušení. Většina z nich si nepotrpěla na slušném vyjadřovaní při aktu ani na přílišné jemnosti, ale s Eduardem věděl, že se musí hodně krotit. A líbilo se mu to. Rukama jemně kroužil na hubeném, chloupků prostém hrudníku a lehce laskal bradavky, které pod jeho prsty ztvrdly. Dráždil je jemně dál a sledoval jeho tvář. Měl zavřené oči, pootevřená ústa, ze kterých vyšlo slabé zasténání. Ten slabý vzdech poslal touhu přímou cestou k Damianově penisu, který se napjal ještě víc. Byl znovu připravený, ale věděl, že mu ještě nemůže vyhovět. Nikdy dřív nebyl tak rychle zpátky vzrušený. Ignoroval však své potřeby a plně se věnoval tělu, které ho nemůže snad nikdy omrzet. Byl tak něžný a bezelstný, tak citlivý na všechno dráždění, kterým Damian nešetřil. Neustále rukama bloudil po nahém těle, laskal kůži tak, až na ní naskočila husí kůže a líbal rudá ústa tak hladově a přitom jemně, že začal sám cítit, jak mu konečky prstů brní vzrušením.

Tělo se v jeho péči uvolnilo a Eda mu začal laskání oplácet. Líbal ho po celé tváři, až měl Damian strach, že bude mít rty bolavé a napuchlé, od drsného strniště, které mu vždycky začalo rašit už několik hodin poté, co se oholil.

Eda mu zatlačil na hrudník tak, aby se položil. Sklouzl kousek níž a horké rty přisál k jedné z Damianových bradavek – jeho největší erotogenní zóně. Damian to nečekal a zasténal slastí a bolestivě si skousl spodní ret, aby zastavil rychlost, kterou se řítil k orgasmu. Srdce mu tlouklo jak dostihovému koni. Zabloudil rukama k Edově penisu a ujistil se, že je vzrušený úplně stejně, jako on sám. Lehce ho pohladil a znovu žasl nad jemnou kůží, která byla jemně zvrásněná žílami. Opět zatoužil ho ochutnat. Zjistit, jak sladký a pevný bude na jeho jazyku. Jedním pohybem si s Oříškem vyměnil místo a drobnými polibky se přesouval níž, až si klekl mezi jeho nohy a jemně promnul napnutý penis. Nečekal na jeho svolení a vložil si prokrvený žalud mezi rty.

Edovi na malý moment vyklouzly z hlavy všechny myšlenky. Pootevřel ústa překvapením, nevydal z nich ale jedinou hlásku. Tohle byl pocit, který se nedal zasuplovat ani rukou, ani fantazií. Kdyby se ho později někdo zeptal, jaké přesně to bylo, kdyby to měl popisovat, nejspíš by to nedovedl. Jediné, na co by se zmohl, by bylo ohrané, ale výstižné – bylo to úžasné.

Než si uvědomil, co přesně dělá, vpletl prsty do tmavých kadeří a jemně za ně začal tahat, hladit je a prsty pročesávat. Zakláněl hlavu, hned aby ji zase předklonil a dlouze se zadíval na ty tmavé lesklé kudrny, které jej nyní tak fascinovaly. Ani si neuvědomil, že se mu změnil dech – byl teď přerývavý, rychlejší.

Když Damian s rozmazlováním toho citlivého orgánu přestal, málem mu z úst vytekla první slina. Byl tak ponořený do toho pocitu, tak fascinovaný. Natiskl se na černovláska a znovu jej začal líbat, tentokrát podstatně odvážněji. Rukama už se nezdržoval primárně na obličeji, naopak sjel na záda a z nich na zbytek horní poloviny jeho těla. Opakoval, co dělal Damian jemu, hladil jej a dráždil tak, jak to dělal černovlásek. Pořád se cítil maličko nejistě a trapně, ale snažil se to nevnímat. A líbilo se mu to.

Prý že bychom neměli být ani kamarádi – prolétlo mu hlavou v zápalu rozkoše. Co říkáte na tohle, pane Krausi?

Jemně se od Damiana odtáhl a usmál se. Oči mu sklouzly do černovláskova klína.

„Víš, že bys mohl dělat modela?“ promluvil krapet zadýchaně. Pak se začervenal a konečně přerušil urputný oční kontakt s nafialovělým žaludem. „Teda, i jako v oblečení a tak. Ale i bez něj.“

Opět si vzpomněl na piedestal v síni slávy. On by se na Damiana klidně díval. A nato zčervenal ještě o trochu víc.

„Chci jenom říct, že jsi fakt moc hezký…“

Damian se jen nevesele pousmál, přitáhl si ho na hruď, zabořil obličej do jeho hustých vlasů a držel. Mělo by ho to potěšit, přesto měl z jeho slov obavy. Vybral si jeho, protože je atraktivní, viděl jen mužnou tvář a pěkné tělo – to, že byl mnohdy nesnesitelný, teď potlačil. Zasunul kdesi do pozadí, ale jednou to opět vyplave na povrch… Až bude starší a jeho přitažlivost pohltí věk a vrásky.

Přitiskl ho k sobě ještě víc. Připadal si jako uplakánek, který ztratil všechno sebevědomí, ale nemohl si pomoct. Jestli měl v tuto chvíli z něčeho největší strach, tak to bylo to, že jednou Eda prozře a pochopí, s jakým nerudným, labilním a nevyrovnaným člověkem se dal dohromady. Čím déle byl pod vlivem toho človíčka, tím víc si svou nesnesitelnou povahu uvědomoval.

Semknul pevně víčka, políbil ho za ucho a zašeptal: „Miluji tě… miluji tě a potřebuji, abys byl se mnou trpělivý.“

Odtáhl se od něj, aby se mu mohl podívat do očí. Aby i Eda viděl, jak moc se touží kvůli němu změnit.

Eda se na něj zadíval zkoumavě, s drobným úsměvem. Přišel si na chvilku, jako by byl znovu v Amsterdamu, v jejich pokoji, kde měl možnost hladit Damiana po zádech a poslouchat vyprávění o Markovi. Byl to další vzácný moment, kdy měl možnost Damiana svým vlastním způsobem ochraňovat. Až nyní mu došlo, že takových momentů ještě bude mnoho. Cítil se zvláštně privilegovaný.

„Trvalo mi roky zvládat číst ve francouzštině nebo dánštině, trvalo přes dvacet let najít si prvního skutečného kamaráda. Na ty nejpěknější věci člověk vždycky musí počkat, a být trpělivý. Vyplatí se to s nimi. S tebou se to vyplatí.“

Jeho úsměv se rozšířil, pohled sklopil kamsi do prostěradla, jen aby ho pak zase zvedl a zadíval se Damianovi do očí.

„Viděl jsem tě, jak se chováš k dětem. Jak jsi k nim hodný, ať už mají zrovna jakoukoli náladu, jakýkoli problém. A taky jsem tě viděl bojovat o ně a o to, aby se měly co nejlépe. Viděl jsem tě milovat svou vlastní rodinu, a taky bývalou manželku, ještě dlouho po rozchodu.

Viliam mi vyprávěl, jak jsi mě bránil tehdy tu noc s Juliánem. A já sám si tě pamatuju ten večer, kdy jsi ke mně byl tak hrozně hodný, přestože já sám jsem se asi nechoval zrovna spořádaně. Pamatuju si tě z Holandska, kam jsi mě vůbec nemusel brát, natož na tak dlouho. Pamatuju si, jak moc jsi tu nechtěl Oskara, a že jsi ho stejně nenechal na ulici. A víš, co si ještě pamatuju? Jak hrozně mi bylo, když jsme se hádali, když jsi mě u sebe nechtěl a když jsi mi vyhrožoval zákazem přiblížení. Pořád si to všechno pamatuju, Damiane. Bylo mi do breku. Ale i v těch nejhorších chvílích jsem byl tehdy odhodlaný to s tebou vybojovat a tu firmu ti dát. A víš proč?“

Na chvíli se odmlčel. Chytil černovláska za ruku.

„Protože jsi výjimečný člověk, který ještě dlouhé roky dovedl milovat i lidi, co ti nejvíc ublížili. A protože kdybys mě měl mít rád i jenom z poloviny tak, jako všechny ty ostatní lidi, bylo by to nádherné. Stojíš za trpělivost, Damiane. Vždycky jsi za ni stál.“

Věděl, že Damian slovo výjimečný nemá rád. Byl odhodlaný ho o tom ale přesvědčovat do konce života. Tak trpělivý hodlal být.

Damian sklonil hlavu a pevně sevřel víčka. Za nimi cítil tlak a vlhko. A byl by se málem rozbrečel, kdyby si neuvědomil, jaké má štěstí. Byl vděčný osudu… Pousmál se. Nikoli osud, ale Magdalena a Edova matka za to mohly. Asi by jim měl někdy poděkovat. Už jen za ty kyselé obličeje, které by jistě viděl na jejich tvářích, by to za to stálo. Rozhodně.

Eda se mu zavrtěl na klíně a Damian si uvědomil, že by se neměl dál rozjímat svou malou pomstou.

„Stále stojíš o to přijít o panictví?“ zašeptal mu do ucha, vzal lalůček do úst a lehce jej vsál.

Eda se trhaně nadechl a přikývl.

„Strašně dlouho jsem o této chvíli snil, a přestože jsem tušil, že se mé touhy nikdy neuskuteční, svým způsobem mě držely při zdravém rozumu,“ mumlal Damian do jeho kůže, rty mu klouzaly po tváři a mezi slovy jej líbal a jemně okusoval. Vnímal, jak Eda v jeho náručí jihne a uvolňuje se. Jeho drobné dlaně opět začaly přejíždět po vystouplých jizvičkách a laskaly je, jako by to bylo to nejkrásnější, co pod svými prsty měl. Ani si neuvědomoval, jak moc vděčný za to Damian byl. Už je necítil jako zlo, přijal je jako nedílnou součást sebe. Sebral jej do náručí a dlouhými kroky s ním kráčel do ložnice.

Položil ho na postel a jeho světlé vlasy se rozprostřely na královsky modrém povlečení polštáře. Vypadal jako anděl. Na pár sekund se jen kochal pohledem na drobné bledé tělo. Jako by ho viděl poprvé.

Znovu začal laskat jeho bradavky i penis, prozkoumával každý kousek jeho hebké kůže. Toužil…

Tady nešlo jen o naplnění tělesných potřeb, nýbrž těch citových. Bytostně toužil ukojit svou citovou vyprahlost.

„Zastav mě, kdykoli se ti něco nebude líbit. Slib mi to,“ požádal ho tiše.

„Slibuji…“