Odsudek – kapitola 1.

Soudní síň po ránu voněla starým dřevem a čerstvou dezinfekcí. Tomáš seděl na lavici obžalovaných a díval se na skvrnu na desce stolu před sebou. Měla tvar pokřiveného srdce. Nebo možná brambory. Záleželo na úhlu pohledu a on momentálně neměl nic jiného na práci než přemýšlet právě jen o úhlech pohledu.

Po jeho levici seděla obhájkyně. Doktorka Marvanová, šedé vlasy nakrátko a čerstvě ostříhané, jako by právě na tom všechno záleželo, černý kostýmek, na prstu jediný prsten po matce. Teta Klára. Znal ji odjakživa. Mámina nejlepší kamarádka už od školky.

Teď seděla vedle něj jako obhájkyně v trestní věci a prohlížela si dokumenty způsobem, který si pamatoval z doby, kdy ho trpělivě doučovala angličtinu. Pečlivě a pedantsky. Bez pohybu rtů. Jako by si v duchu přeříkávala, co musí říct, ať už ona, nebo on, a v jakém pořadí.

Zezadu zaslechl tichý šepot. Nemusel se otáčet, věděl, kdo tam sedí. Paní Konečná a pan Konečný. Kryštofovi rodiče. Celé ty měsíce je vídal jen v novinách a v regionálních televizních zprávách. Mladý zdravotník zneužil na dětské onkologii nemocného chlapce. Ideální materiál na tři minuty před předpovědí počasí a sportem. Paní Konečná se v těch reportážích vždycky zajíkala. Pan Konečný vždycky mlčel. Mračil se a mlčel.

Tomáš je za to neobviňoval. Za nic z toho je neobviňoval.

Novináři čekali i dnes ráno u vchodu do soudní budovy. Jeden s mikrofonem a kameramanem za zády, dva další s telefony. Ptali se, jestli se cítí vinen, jestli chce něco vzkázat Kryštofovým rodičům a co očekává od soudu. Tomáš prošel kolem nich bez jediného slova. Stejně jako před Vánoci, když ho začali vyhlížet před domem a potom i před nemocnicí. Tehdy ho jeden z nich dokonce tahal za rukáv tak vehementně, až mu stáhl svetr. Ani jemu neodpověděl. Po dvou dnech je marné čekání přestalo bavit. Naštěstí. Dnes tam byli zase.

Státní zástupce vstal od svého stolu. Byl mladý, sotva tak třicet, úzká tvář, pečlivě zastřižené strniště. Obešel stůl a zmizel Tomášovi za zády. Šepot ustal. Státní zástupce mluvil tiše, Tomáš zachytil jen útržky. Svědkyně. Až po výslechu. Na chodbě. Omlouvám se.

Lavice za ním vrzla. Jen jednou. Paní Konečná prošla kolem něho ke dveřím a kabelku si přitiskla k boku, jako by se o něj mohla otřít. Státní zástupce jí podržel dveře a vrátil se na své místo. Pan Konečný zůstal.

Soudce vešel a všichni vstali. Tomáš také, jen o zlomek vteřiny později než ostatní. Ne ze vzdoru. Jen mu trvalo, než si uvědomil, co se po něm chce. Poslední měsíce strávil v jakémsi polospánku. Svět kolem něj dál běžel svým obvyklým tempem. Tomáš chodil do práce, byť na jiném oddělení, občas zajel za rodiči na nedělní oběd, občas si došel navečer zaběhat. Všechno to ale prožíval jako člověk po silné narkóze. Registroval každého a všechno, nic se ho však nedotýkalo natolik, aby dokázal zareagovat včas. Jediné, co zvládal bez prodlevy, bylo vyhýbat se lidem, kteří ho na ulicích a v obchodech okázale mlčky míjeli.

Soudce byl asketický muž kolem padesátky, možná až nezdravě hubený, s rovnými zády a bledou tváří, ze které se nedalo vyčíst nic. Kdyby existoval stroj na spravedlnost, vypadal by nejspíš nějak takhle. Posadil se. I ostatní se posadili. Tomáš se posadil také.

Následovalo zjišťování přítomnosti a totožnosti. Občanský průkaz putoval k soudci a zase zpátky, Klára předložila advokátní průkaz, zapisovatelka zapisovala jména a údaje, které už dávno měla před sebou ve spise. Tomáš odpověděl, kdy a kde se narodil, kde bydlí a čím se živí. Soudce ověřil, kdo se dostavil a kdo čeká venku jako svědek. Několik minut úředních úkonů, bez nichž zřejmě nebylo možné začít rozhodovat o zbytku jeho života.

Soudce pohlédl nejprve do spisu, potom ke stolu naproti.

„Pane státní zástupce, předneste obžalobu.“

Státní zástupce vstal.

„Okresní státní zastupitelství v Hradci Králové podává obžalobu na Bc. Tomáše Brázdu, narozeného dvanáctého března dva tisíce v Kolíně…“

Četl obžalobu tónem, jakým se čtou technické specifikace. Bez důrazů. Bez emocí. Jen fakta sestavená do vět. Každá věta přesná jako diagnóza a stejně jako diagnóza neříkala nic o tom, jaké bylo to doopravdy žít.

„V přesně nezjištěné době v období od druhého července do dvacátého devátého října dva tisíce dvacet pět v budově Krajské nemocnice v Hradci Králové, na oddělení dětské onkologie, v Jamném nad Orlicí a jinde, zneužívaje tísně a závislosti poškozeného Kryštofa Konečného, narozeného devátého srpna dva tisíce sedm, který byl v části uvedeného období osobou mladší osmnácti let, a svého postavení zdravotnického pracovníka, jemuž byl poškozený svěřen do péče, a z něho vyplývající důvěryhodnosti a vlivu…“

Svěřen do péče.

Tomáš se nadechl. Cítil, jak se mu při těch slovech sevřel hrudník. Svěřen do péče. Jako by byl Kryštof balík. Předmět. Cizí věc s přepravním štítkem. A on kurýr, který ten balík otevřel a použil pro vlastní potřebu, pro vlastní potěšení.

Tak to stálo v obžalobě. Tak to stálo v novinách. Tak to stálo v očích paní Konečné.

A tak to nebylo.

„…čímž spáchal přečin sexuálního nátlaku podle paragrafu sto osmdesát šest odstavce jedna a odstavce dva písmene a) trestního zákoníku.“

Státní zástupce otočil stránku.

Tomáš zavřel oči.

Druhého července přijel Kryštof na oddělení dětské onkologie Krajské nemocnice v Hradci Králové.

Tomáš si ten den pamatoval přesně. Ne proto, že by tušil, co přijde, ale proto, že to byl jeho první den po dovolené. Deset dní strávil u rodičů na chatě, kde jedl matčiny knedlíky a rybízové koláče, opravoval otci plot a snažil se nemyslet na práci. Nevydržel to. Pátý den si přečetl rozpis pacientů na příští týden. Profesionální zvědavost, říkal si.

Kryštof Konečný. Sedmnáct let. Akutní T-lymfoblastická leukémie. Relaps po transplantaci kostní dřeně od sestry, plná shoda. Přeložen z Motola. V překladu sedmnáctiletý kluk, jehož rakovina začala žít vlastním životem, nezávislým na vůli moderní medicíny.

Na onkologii pracoval třetím rokem. Věděl, co to znamená, když Motol po relapsu pošle pacienta zpátky do kraje. Praha zatím udělala, co mohla, a čekat na zázrak se dá i v regionální nemocnici. Blíž k domovu, blíž k rodině.

Pokud se ho podaří udržet při životě, dostat nemoc znovu pod kontrolu a jeho samotného zpátky do kondice, zbývá mu na rozdíl od mnoha jiných ještě jeden pokus. Druhá sestra. Dvojče té první, dvojvaječné, ale stejná plná shoda. Tu první vybrali, protože byla větší. Ideální to nebylo, druhá transplantace po relapsu nikdy není, ale stačilo to, aby ještě nebylo definitivně rozhodnuto.

Nečekal nic zvláštního. Na dětské onkologii se naučíte nečekat nic, protože alternativou je čekat každý den tragédii, a to se nedá vydržet déle než pár měsíců. Takže si zvyknete, anebo se necháte přeložit na ortopedii.

Nový pacient, nová dokumentace, nový rozvrh léků. Zvyk, rutina jako záchranný kruh, co vás udrží nad hladinou.

Byla středa odpoledne. Venku bylo nad třicet. Asfaltové parkoviště pod okny se místy téměř roztékalo. Uvnitř ovšem panoval příjemný chlad a linoleum bylo na bosou nohu dokonce až trochu studené.

V červenci byla dobře fungující klimatizace skoro jediný důvod, proč mohl zbytek světa jeho pacientům něco závidět.

Přišel po vlastních. To bylo první, čeho si Tomáš všiml. Většina pacientů s jeho diagnózou v tomhle stádiu přijížděla spíš na vozíku. On ne. Šel chodbou v kraťasech a v černém triku s jakýmsi nápisem, který Tomáš nedokázal přečíst, protože byl zepředu zakrytý pořádně napěchovaným batohem.

Byl hubený, ale ještě ne na první pohled nezdravě. Pod tričkem se rýsovaly obrysy širokých ramen a i stehna a lýtka v šortkách působila atleticky. Nebýt toho, jak mu z výstřihu nad batohem nápadně vystupovaly klíční kosti, byl by prostě jen hodně štíhlý. Potkat ho třeba na interně, šacoval by ho s ohledem na ty holé nohy do kategorie profesionální plavec po dvou týdnech střevního kataru. Možná triatlonista, z přírodní vody se dá při vrcholovém sportovním výkonu chytit úporný průjem docela snadno.

Kdysi, nebo vlastně ještě i docela nedávno to musel být pěkně nařachaný pořízek. Nemoc ho prozatím zcela nepohltila. Sedmnáctileté tělo se osudu snažilo vzdorovat. Dokonce se držel rovně. Pořád ještě.

Vlasy měl krátké, po chemoterapii zjevně už odrostlé, rozčepýřený světle hnědý porost, na hlavě to vypadalo jako chmýří čerstvě vylíhnutého kuřete, ale slušelo mu to. Pořád ještě.

Tomáš si ho prohlížel déle, než bylo potřeba. Věděl to už tehdy. O tom nemělo smysl si lhát. Ani dnes.

Matka v jeho závěsu vypadala unaveněji než on. Ještě před rokem to nejspíš byla docela šmrncovní ženská. V Kryštofově rodinné anamnéze stálo, že její otec zemřel na tutéž leukémii, když jí bylo dvacet.

Člověk se při pohledu na ni neubránil myšlence, že tudy už jednou šla. Tehdy nejspíš po boku matky, která doprovázela jejího otce. Teď doprovází syna. Lékaři ji jistě s profesionálně pevným výrazem ubezpečují o pokroku medicíny a ona se k tomu upíná. Ale ví, nebo aspoň tuší, že ani tentokrát to nemusí vyjít.

„Dobrý den. Tomáš Brázda.“ Natáhl ruku nejdřív k matce, pak k synovi. Matka do jeho dlaně tu svou spíš jen volně vložila, zato kluk překvapivě pevně stiskl, jako by si tím něco dokazoval. Šlachovitými prsty objal téměř celou dlaň a dlouze sevřel. Až to na okamžik zabolelo.

„Kryštof. Ale to asi víte.“

Matka mezitím rychle pohledem přelétla kartu se jménem a titulem, která se mu pohupovala na krku.

„Vím,“ odvětil s úsměvem. Milým, naučeným pro tyhle příležitosti. A pak ještě jedním, vlastním, který si do práce obvykle nenosil. Tehdy ještě nevěděl, proč ho tak samozřejmě použil.

„Pojďte, ukážu vám pokoj.“

Pokoj tři sta čtrnáct. Dvoulůžkový. Druhé lůžko bylo prázdné. Tomáš věděl, že to tak zůstane, minimálně dokud se neobjeví pacient od patnácti výš. Nadstandard sice neposkytovali, ale ke skoro dospělému klukovi malé děti nedávali.

Kryštof vešel dovnitř. Hodil batoh na postel u okna a podíval se ven.

„Parkoviště,“ řekl.

„Prosím?“

„Výhled.“ Otočil se. Ve tváři měl něco mezi sarkasmem a pobavením. „V Motole jsem měl výhled na střechu jídelny. Tady mám parkoviště. Postupuju.“

Paní Konečná vyhrkla:

„Kryštofe.“

Znělo to poplašeně. Tomáš ten tón znal. Rodiče na onkologii až příliš často komunikovali v takovém zkratkovitém kódu, kde jedno slovo dokázalo nést váhu celých vět.

Kryštof jen nepatrně trhl ramenem.

„Dělám si srandu, mami.“

Tomáš dělal, že to neslyší, a stručně jim vysvětlil režim oddělení. Ranní vizita v osm. Oběd v jedenáct třicet. Návštěvní hodiny odpoledne. Nejbližší rodinní příslušníci po dohodě kdykoliv. Večerka formálně v deset, ale nikdo ji nevynucoval. Ukázal jim společenskou místnost s televizí, ošuntělým stolním fotbálkem a několika stoly na Člověče, nezlob se. Sprchy na konci chodby. Sesternu. Žádný luxus, jen obyčejná krajská nemocnice, kam výtěžky dobročinných sbírek už málokdy doputují. Vlastně nikdy nedoputují.

„Kdybyste cokoliv potřebovali, stačí zazvonit. Nebo se prostě zastavte na sesterně, většinou tam někdo je.“

„Děkuji,“ řekla paní Konečná a stiskla mu dlaň oběma rukama. Stisk matky, která svěřuje to nejcennější, co má, do rukou cizího člověka a beze slov prosí, aby byl opatrný. I ten stisk dobře znal. Vždycky ho cítil jako sevření.

Kryštof neřekl nic. Už se zase díval z okna na parkoviště.

Tomáš odešel a vrátil se k práci. Podával léky. Zapisoval do karet. Pomáhal Lence s převazem u malé Elišky z pokoje tři sta osm. Měla čtyři roky a neuroblastom a z Tomáše si udělala osobního rytíře, protože jí jednou přinesl zmrzlinu z automatu v přízemí a k ní přidal hračku z mekáče, pro kterou ve svém věku tak nějak neměl využití.

Následující den ráno ho potkal na chodbě. Stál u automatu na kávu a mačkal tlačítka s výrazem člověka, který prohrává bitvu s technikou.

„Nefunguje,“ řekl, aniž se otočil. Poznal Tomáše po krocích, možná jen hádal, nebo mu bylo úplně jedno, komu to říká. „Spolkl mi dvacku a nechce mi dát ani kafe, ani prachy zpátky.“

„Ten automat je podvodník,“ řekl Tomáš. „Funguje jen v úterý a v pátek, a i to jen, když má dobrou náladu.“

Kryštof se otočil. Měl kruhy pod očima a ve tváři ten šedavý nádech, který dává chudokrevnost, jako by mu někdo ubral sytost barev. Ale oči měl jasné a pozorné.

Byl bos. Na holeních měl modřiny, jaké mívají pacienti s nízkými destičkami. Nejspíš ani nevěděl, kde k nim přišel.

„Má automat na kávu nálady?“ usmál se křivě. Trochu přidrzle, ale ne nazlobeně.

„Tenhle jo. Je tu déle než většina personálu. Myslím, že má posttraumatickou stresovou poruchu. Ačkoli jedna bývalá kolegyně tvrdila, že je ve skutečnosti výherní a jednou nějakému šťastlivci vydá vše, co za ta dlouhá léta nakradl.“

Kryštof se rozesmál. Pak se zarazil a podíval se na Tomáše, jako by chtěl říct: sakra, to jsem nečekal.

Tomáš taky nečekal, že se zasměje. Dospělí se na dětské onkologii smáli zřídka, a když, tak většinou nuceně. Společenský smích, který lže: všechno je v pohodě. Děti se smály často, protože děti se smějí, dokud jim vážné tváře dospělých nedají najevo, že se to nehodí. Tenhle smích však zněl jinak. Živočišně, jako smích kluka, který má pořád chuť se smát, jen nemá moc příležitostí.

„Pojďte,“ řekl Tomáš. „Na sesterně máme normální kávovar. Není to espresso, ale aspoň to není podvod.“

„Smím?“

„Technicky ne. Ale technicky taky nemáte stát bos na studené chodbě, takže jsme si kvit.“

Kryštof se podíval na své bosé nohy.

„Nemůžu najít pantofle.“

„Budou pod postelí.“

„Díval jsem se pod postel.“

„Tak budou v polici ve stolku. Tady se věci přesouvají. Nemocnice má vlastní fyziku a škodolibé skřítky.“

Přešlápl z nohy na nohu na studeném linoleu a hlavu nepatrně naklonil k rameni.

„Vy jste vtipný ošetřovatel.“

„Zdravotní sestra v kalhotách. A jsem tu z toho živočišného druhu jediný. Takže nemáte srovnání.“

Kryštof ho následoval na sesternu. Tomáš mu udělal kafe, nalil do nemocničního hrnku s odštípnutým uchem a podal mu ho. Kryštof si u stolu sedl na židli, na které normálně sedávala Lenka, přitáhl si kolena k hrudi a oběma rukama objal hrnek, jako by se hřál, i když na sesterně bylo teplo.

„Jak dlouho tady pracujete?“ zeptal se.

„Tři roky.“

„A jak to zvládáte?“

To byla otázka, kterou Tomášovi lidi kladli často. Příbuzní. Přátelé. Známí na večírcích. Většinou odpovídal nějakou variací na téma zvyknete si nebo někdo to dělat musí. Standardní odpovědi, které uspokojily tazatele a nevyžadovaly přemýšlení.

Od pacienta tu otázku ještě nedostal. Děti se na takové věci neptají. Tenhle byl první. A zjevně se neptal ze zdvořilosti. Díval se na Tomáše přes okraj hrnku a čekal na skutečnou odpověď. Oči měl tmavě hnědé, skoro černé, a v tom nemocničním světle vypadaly jako dvě tůně.

„Některé dny dobře,“ řekl Tomáš. „Některé dny špatně. A občas nevím, jaký den to je, dokud neskončí.“

Kryštof přikývl.

„Hmm. Na prd práce.“

„Tak to je.“ Někdo to dělat musí, chtělo se mu dodat, ale spolkl to.

V rohu sesterny monotónně bzučela malá lednice na léky. Kryštof přitiskl dlaně k horké keramice a dlouze foukl do stoupající páry. Tomáš si také nalil a posadil se naproti němu. Neměl na to čas. Měl na starosti ranní léky a dva převazy. Ale sedl si. Nevěděl proč. Možná proto, že kluk naproti němu seděl na sesterně jako někdo, kdo tam patří, přirozeně, bez ostychu, jako by přišel na návštěvu ke kamarádovi.

„V Motole se mnou nikdo takhle nemluvil,“ řekl.

„Jak?“

„Normálně.“

Tomáš neodpověděl. Chvíli přemýšlel, co na to říct, a pak si uvědomil, že na to není co říct. Takže jen pokývl.

Kryštof dopil kávu a postavil hrnek na stůl.

„Kamarádi mi posílají fotky od moře,“ řekl. „Z Portugalska. Jeli tam na turnaj.“

„Fotbal?“ zeptal se Tomáš.

„Ne. Hokej.“

„V létě?“

„Pozemní.“

„Aha. Sport mě minul. Popravdě tomu moc nerozumím.“

„To je v pořádku.“ Palcem hladil odštípnuté ucho hrnku. Tam a zpět. „Hrál jsem za dorost v reprezentaci. Loni v dubnu jsem měl přejít k juniorům. Zatímco jsem jezdil po nemocnicích, kluci se kvalifikovali na Evropu. Za týden začínají, v Lisabonu. Beze mě.“

„Je vám líto, že tam nejste?“

Podíval se z okna sesterny, kde byla vidět klimatizační jednotka a za ní kousek oblohy.

„Už ne tolik,“ řekl. „Ten rok jsem si taky nějak odbojoval.“

Tomáš mlčel.

„Musím jít,“ řekl po chvíli.

„Já vím. Eliška?“

„Prosím?“

„Holčička z osmičky. Slyšel jsem dneska ráno, jak si s ní sestra povídá.“

„Jo. Eliška. Mám pozdravovat?“

Kryštof se usmál. Křivě. Zase.

„Jasně.“

„To se jí bude líbit. Má ráda, když se o ní mluví.“

Tomáš se zvedl, odnesl svůj hrnek do dřezu a zůstal stát u dveří. Kluk ještě okamžik seděl na Lenčině židli, bos, s palcem stále opřeným o odštípnuté ucho prázdného hrnku, a díval se na něj tak, že v něm Tomáš nedokázal číst.

„Ještě něco?“ zeptal se Tomáš.

Kryštof zavrtěl hlavou. Vstal, došel k dřezu a hrnek do něj opatrně postavil.

„Díky za kafe.“

„Není zač.“

Na chodbě se rozešli. Kryštof ke čtrnáctce, bosýma nohama po studeném linoleu. Tomáš na druhou stranu. K Eliščině pokoji. K převazu. K rozpisu léků. K ranní vizitě.

O Kryštofovi tehdy nijak zvlášť nepřemýšlel. Jen si v hlavě poznamenal, že má pozdravovat Elišku, a pak na to v běhu dne zase zapomněl.

Vzpomněl si až večer, když seděl v autě na parkovišti a díval se přes volant na okno pokoje tři sta čtrnáct.

Kryštof si pamatoval Elišku už po hodině. Tomáš si po jediném odpoledni pamatoval Kryštofa.

Tomáš otevřel oči. Soudní síň. Státní zástupce dočetl obžalobu a soudce se ptal, zda jí obžalovaný rozumí.

„Ano,“ řekl. „Rozumím.“

Soudce se zeptal, zda prohlašuje, že je vinen.

Tomáš se podíval před sebe. Na desku stolu se skvrnou ve tvaru pochroumaného srdce. Na své ruce na kolenou. Neotáčel se, ale pohled pana Konečného cítil na zátylku jako žár z otevřeného ohně.

Kryštof by věděl, co říct. Vždycky věděl, co říct.

„Ne,“ řekl. „Necítím se vinen.“

Za ním se nepohnulo nic. Pan Konečný ani hlasitě nevydechl. Tomáš si jen představoval, jak se mračí, stejně jako v těch reportážích.

Soudce odpověď zaznamenal a poučil ho o jeho právech. Pak se zeptal, zda chce k obžalobě vypovídat.

„Využívám svého práva nevypovídat.“

Klára si vedle něj něco zapsala do bloku. Nejspíš to, že se drží jejích pokynů. Nevypovídat, stejně jako u výslechu na policii. Normálně by se tomu pousmál, teď však jen sevřel rty. Venku za oknem někdo nastartoval auto.

Tomáš si vzpomněl na bosé nohy a na hrnek s odštípnutým uchem, pečlivě vrácený do dřezu.