Filtr povídek

Než se zmůže na reakci, jsem už ohnutý přes jeho vytrčené koleno a nad holým zadkem mám položený gumový sandál, který jsem si obratně vyzul, než jsem se osvobodil z tepláků. K mému překvapení se nenechá pobízet a první rána mi na zadek dopadne ještě dřív, než se stihnu rukama pořádně zapřít o podlahu. Nijak zvlášť to nebolí, přesto se proti němu překvapeně napnu a vzrušeně se hlasitě nadechnu. Zastaví se. Ohlédnu se přes rameno. Tázavě můj pohled zachytí a já na něho prosebně kývnu.

„Moralizuješ, nechceš šukat, nefetíš, co je s tebou? Políbila tě matka Tereza a je z tebe kajícník, nebo co?“ „Pojď se mnou!“ řekl břitce, že i Damian zpozorněl. Kokain pomalu začal převládat nad alkoholem a došlo mu, že to není tak dávno, co Julián utekl hrobníkovi z lopaty. Jistěže to člověka změní. Pak ale nechápal, co dělá tady v tom semeništi, kde na každém kroku voněla tráva a kokainu i jiných drog bylo v lidech víc, než co dokázala policie zabavit za celý rok dealerům. Zvedl se a následoval Juliána do odlehlé části zahrady. „Vnímáš mě, Damiane?“ „Jistěže ano,“ přikývl a zarazil ho vážný tón, kterým na něj Julián promluvil. „Jsem HIV pozitivní…“ vydechl tiše.

Na trzích jsme dali nějaké ty pochutiny a díky množství lidí jsme ostatní ztratili. To nám zase tak nevadilo, alespoň jsme měli čas jen sami pro sebe. Vymotali jsme se na rohu náměstí, dali si trdelníka a že se půjdeme projít chvilku mimo davy. Ulice byly krásně osvětlené jak lampami, tak různým vánočním osvětlením. Robin zahalený do bundy co to šlo, aby se schoval před chladem, se na mě usmíval, bylo vidět, že má tváře pěkně červené zimou a z očí mu koukali takoví čertíci, jako by chtěl něco provést.

No a už je ze mě zase chlapák připravený k útoku. Zavrtávám se mu zadečkem do klína a tlačím na jeho rozkrok. Rob mě hladí po tom mém hlaďoučkém podbřišku a pak mi podebírá kuličky a masíruje mi je. Chci to, chci ho.

Posledných dvadsať minúť pred Damiánovým príchodom využijem na úpravu… seba. Nech aspoň dobre vyzerám. Viac mu toho asi dnes ponúknuť nedokážem. Zvonček sa ozve o dvanástej. Damián je neskutočne presný. Vyletím zo svojej izby bleskovou rýchlosťou, ale aj tak to nestihnem a dvere otvorí otec. S Damiánom sa vzájomne pozdravia a podajú si ruky. Je to divný pohľad. Pripadám si nejako navyše. Akoby mali mať pracovnú schôdzku a nie… rodinnú. „Ahoj,“ šepnem, keď otec pozve Damiána do domu a nechá mu priestor, aby sa vyzul. „Ahoj,“ usmeje sa na mňa môj priateľ a na sekundu mi stisne ruku. Pusu si ani jeden z nás nedovolí.

Opláchnul se na dvorku u kohoutku a šel zalehnout na kuchyňský divan. Vedle byly sice čtyři válendy a skříně, ale tady pro něho samotného bylo útulnější prostředí. Možná by nebylo špatné trávit zde dovolenou. Mohl by si kreslit. Ale hned se vynořil Jenda. Je kousek odsud. Měl by ho pořád za prdelí. Vadilo by mu to? Nebyl si jistý. Možná nepřijde ani zítra. Jen tak mimochodem si přejel hřbetem ruky po péru. Asi by si dalo říct. Prostě zvyk je prý železná košile. Vytáhl ze svého batohu ubrousek. Někam to přece stříknout musí. Nejdřív se mu vybavil Jára. Ale začínal mít podobu Jendy.

Pustím Adama do vchodu, rýchlo očistím kuchynskú linku a potom prejdem k dverám. Otvorím ich v rovnakej chvíli, ako vystúpi z výťahu. „Ahoj,“ usmejem sa na neho. „Som rád, že si prišiel,“ odstúpim a nechám ho vojsť. „Ahoj… A, ehm… sorry za ten pátek,“ ospravedlní sa. „Nič sa nestalo,“ poviem a zavediem ho do obývačky. „Sadni si na chvíľu, rád by som sa s tebou porozprával.“ Zarazí sa, ale nakoniec si sadne a pritom zo seba vypustí tiché: „Aha, ale hlavně, že sa nič nestalo, co?“ „Nechcem ti nič vyčítať,“ ubezpečím ho. „Dáš si?“ spýtam sa a vezmem do ruky džbán. Adam prikývne. Nalejem mu môj špeciálny výtvor do pohára, rovno nalejem aj sebe a sadnem si oproti nemu. „Chcel by som ti len niečo vysvetliť.“

Ruka se mi z toho přemítání o tom, kým strýc Karel vlastně je, tak nějak sama od sebe ocitla v rozkroku. Ztvrdlý jsem byl téměř okamžitě, kdyby se neozvalo zaklepání, asi by mě přistihl v nejlepším, jen tak tak, že jsem přes sebe v posledním okamžiku stihl hodit tu voňavou deku. Přišel mi říct, že za chvilku bude večeře. Trochu mě to zaskočilo, měl jsem jiné plány a s tím, že by snad tradice více méně povinných společných večerů u stolu měla pokračovat i tady, jen v lehce pozměněném obsazení, jsem v nich nepočítal. Byl jsem přece dospělý, nebo jsem si to alespoň sebevědomě myslel.

Ten nevinný bezelstný kluk, který měl ještě nedávno problém oplatit mi pusu na tvář v úplně opuštěný zátočině Orlice, mi teď normálně honí čuráka na úplně zalidněným náměstí v centru miliónový metropole v jižní Itálii. Se mi zdá. Tohle jsem si ale uvědomil až o něco později, zatím se oddávám pocitům blaženosti, vzdychám mu za rameno a užívám si jeho hbité ruce na mém nádobíčku. Obličeje máme těsně u sebe, Filip mě propaluje těma svýma modrýma rentgenama a má výraz profesionálního pornoherce, jako kdyby public fun byla naše běžná kratochvíle.

Prázdniny skončily, ty letošní byly obzvlášť divoké, a tak jsem byl vlastně rád, že jsou za námi. Ve škole jsem hodil strasti za hlavu a přišel na jiné myšlenky. Robin, vzhledem k situaci, se dohodl v truhlářské dílně, že nastoupí hned se začátkem školy, a ne až v říjnu. Bylo to dobrý, dílna frčela, a ještě když byl na škole, měl tam práci jistou. A nejen on, ale i Dominik, takže nastoupili spolu, což jim start do pracovního života usnadnilo. Horší bylo, že dílna byla ve Vojkově, což by původně Robinovi vyhovovalo, měl by to pár set metrů od domova, ale nyní z toho nebyl nadšený a bál se, že potká tátu, kterého prostě nechtěl vidět.

Vyjíždíme volně s nadcházejícím večerem do lesoparku, který se pomalu mění v les. Tady je chladněji, ale o to větší romantika. Dáváme se do mírného kopečku, kde je potřeba už řádně přeřadit a trochu máknout. Asi po dvou kilometrech dorážíme ke kapličce, nad kterou se jako ochranné ruce sklánějí dlouhé a těžké větve staletých dubů. Je to poutní místo a jednou za rok se z naší vesničky sem vypravuje procesí. Dnes je tady ale ticho a boží klid.

Podvedome som tušil, že sa to stane. Že Damián pozná, že nie som v poriadku. Preto som najprv zvažoval, že toto doučovanie vynechám. Lenže to by mu už bolo úplne jasné, že sa niečo deje. A tak som celou cestou k nemu vymýšľal výhovorky, ktoré použijem, keď na to zavedie reč. Všetky boli v konečnom dôsledku divné, ale aj tak som veril, že jednu z nich použijem. Že ju dokážem použiť. Lenže v momente, ako na mňa pozrel, tak som mu klamať nemohol. Jednoducho to nešlo. Nie po jeho slovách. Nie po tej dávke nehy, ktorú som z neho cítil.

Vlastík se na malou lahvičku díval s nedůvěrou, snad je Ivan rozumný. No co už teď, pořád něčím překvapuje. Tentokrát bude ve vůdčí roli, i když raději byl dole. Ale nasvícená prdelka jeho partnera udělala své. Zajel rukama ke kolenům a pak hladil hochova stehna. Ruce vyjely až k bokům a sjížděly níž. Palce hladily nařasený svěrač, aby je nahradily ukazováčky. Konečně. Asi ten sajrajt začal působit. Přidával na rychlosti, chvíli přerušil a znovu. Pak už se nedalo nic udržet. Když si někdy ve vaně nahonil podruhé, nebylo to už nic moc. Teď měl pocit, že stříká líp jak při kouření.