Filtr povídek

Posledných dvadsať minúť pred Damiánovým príchodom využijem na úpravu… seba. Nech aspoň dobre vyzerám. Viac mu toho asi dnes ponúknuť nedokážem. Zvonček sa ozve o dvanástej. Damián je neskutočne presný. Vyletím zo svojej izby bleskovou rýchlosťou, ale aj tak to nestihnem a dvere otvorí otec. S Damiánom sa vzájomne pozdravia a podajú si ruky. Je to divný pohľad. Pripadám si nejako navyše. Akoby mali mať pracovnú schôdzku a nie… rodinnú. „Ahoj,“ šepnem, keď otec pozve Damiána do domu a nechá mu priestor, aby sa vyzul. „Ahoj,“ usmeje sa na mňa môj priateľ a na sekundu mi stisne ruku. Pusu si ani jeden z nás nedovolí.

Opláchnul se na dvorku u kohoutku a šel zalehnout na kuchyňský divan. Vedle byly sice čtyři válendy a skříně, ale tady pro něho samotného bylo útulnější prostředí. Možná by nebylo špatné trávit zde dovolenou. Mohl by si kreslit. Ale hned se vynořil Jenda. Je kousek odsud. Měl by ho pořád za prdelí. Vadilo by mu to? Nebyl si jistý. Možná nepřijde ani zítra. Jen tak mimochodem si přejel hřbetem ruky po péru. Asi by si dalo říct. Prostě zvyk je prý železná košile. Vytáhl ze svého batohu ubrousek. Někam to přece stříknout musí. Nejdřív se mu vybavil Jára. Ale začínal mít podobu Jendy.

Pustím Adama do vchodu, rýchlo očistím kuchynskú linku a potom prejdem k dverám. Otvorím ich v rovnakej chvíli, ako vystúpi z výťahu. „Ahoj,“ usmejem sa na neho. „Som rád, že si prišiel,“ odstúpim a nechám ho vojsť. „Ahoj… A, ehm… sorry za ten pátek,“ ospravedlní sa. „Nič sa nestalo,“ poviem a zavediem ho do obývačky. „Sadni si na chvíľu, rád by som sa s tebou porozprával.“ Zarazí sa, ale nakoniec si sadne a pritom zo seba vypustí tiché: „Aha, ale hlavně, že sa nič nestalo, co?“ „Nechcem ti nič vyčítať,“ ubezpečím ho. „Dáš si?“ spýtam sa a vezmem do ruky džbán. Adam prikývne. Nalejem mu môj špeciálny výtvor do pohára, rovno nalejem aj sebe a sadnem si oproti nemu. „Chcel by som ti len niečo vysvetliť.“

Ruka se mi z toho přemítání o tom, kým strýc Karel vlastně je, tak nějak sama od sebe ocitla v rozkroku. Ztvrdlý jsem byl téměř okamžitě, kdyby se neozvalo zaklepání, asi by mě přistihl v nejlepším, jen tak tak, že jsem přes sebe v posledním okamžiku stihl hodit tu voňavou deku. Přišel mi říct, že za chvilku bude večeře. Trochu mě to zaskočilo, měl jsem jiné plány a s tím, že by snad tradice více méně povinných společných večerů u stolu měla pokračovat i tady, jen v lehce pozměněném obsazení, jsem v nich nepočítal. Byl jsem přece dospělý, nebo jsem si to alespoň sebevědomě myslel.

Ten nevinný bezelstný kluk, který měl ještě nedávno problém oplatit mi pusu na tvář v úplně opuštěný zátočině Orlice, mi teď normálně honí čuráka na úplně zalidněným náměstí v centru miliónový metropole v jižní Itálii. Se mi zdá. Tohle jsem si ale uvědomil až o něco později, zatím se oddávám pocitům blaženosti, vzdychám mu za rameno a užívám si jeho hbité ruce na mém nádobíčku. Obličeje máme těsně u sebe, Filip mě propaluje těma svýma modrýma rentgenama a má výraz profesionálního pornoherce, jako kdyby public fun byla naše běžná kratochvíle.

Prázdniny skončily, ty letošní byly obzvlášť divoké, a tak jsem byl vlastně rád, že jsou za námi. Ve škole jsem hodil strasti za hlavu a přišel na jiné myšlenky. Robin, vzhledem k situaci, se dohodl v truhlářské dílně, že nastoupí hned se začátkem školy, a ne až v říjnu. Bylo to dobrý, dílna frčela, a ještě když byl na škole, měl tam práci jistou. A nejen on, ale i Dominik, takže nastoupili spolu, což jim start do pracovního života usnadnilo. Horší bylo, že dílna byla ve Vojkově, což by původně Robinovi vyhovovalo, měl by to pár set metrů od domova, ale nyní z toho nebyl nadšený a bál se, že potká tátu, kterého prostě nechtěl vidět.

Vyjíždíme volně s nadcházejícím večerem do lesoparku, který se pomalu mění v les. Tady je chladněji, ale o to větší romantika. Dáváme se do mírného kopečku, kde je potřeba už řádně přeřadit a trochu máknout. Asi po dvou kilometrech dorážíme ke kapličce, nad kterou se jako ochranné ruce sklánějí dlouhé a těžké větve staletých dubů. Je to poutní místo a jednou za rok se z naší vesničky sem vypravuje procesí. Dnes je tady ale ticho a boží klid.

Podvedome som tušil, že sa to stane. Že Damián pozná, že nie som v poriadku. Preto som najprv zvažoval, že toto doučovanie vynechám. Lenže to by mu už bolo úplne jasné, že sa niečo deje. A tak som celou cestou k nemu vymýšľal výhovorky, ktoré použijem, keď na to zavedie reč. Všetky boli v konečnom dôsledku divné, ale aj tak som veril, že jednu z nich použijem. Že ju dokážem použiť. Lenže v momente, ako na mňa pozrel, tak som mu klamať nemohol. Jednoducho to nešlo. Nie po jeho slovách. Nie po tej dávke nehy, ktorú som z neho cítil.

Vlastík se na malou lahvičku díval s nedůvěrou, snad je Ivan rozumný. No co už teď, pořád něčím překvapuje. Tentokrát bude ve vůdčí roli, i když raději byl dole. Ale nasvícená prdelka jeho partnera udělala své. Zajel rukama ke kolenům a pak hladil hochova stehna. Ruce vyjely až k bokům a sjížděly níž. Palce hladily nařasený svěrač, aby je nahradily ukazováčky. Konečně. Asi ten sajrajt začal působit. Přidával na rychlosti, chvíli přerušil a znovu. Pak už se nedalo nic udržet. Když si někdy ve vaně nahonil podruhé, nebylo to už nic moc. Teď měl pocit, že stříká líp jak při kouření.

Sadnem si do kresla oproti nemu a začnem svoje klasické vypočúvanie. Príde mi dôležité, aby sme sa najprv porozprávali a ja som sa dozvedel čo najviac, aby som mu vedel hodiny prispôsobiť. Úplne ignorujem, že na mňa pôsobí, ako keby bol najradšej niekde inde. Možno je to nejaká jeho klasická póza, alebo sa len cíti nesvoj, keď sa ešte nepoznáme. Ja som na veľa ľudí na strednej pôsobil ako autista. Bolo to hlavne tým, že som sa málokedy sústredil na konverzácie, ale miesto toho mi v hlave dookola hrali melódie. „Máš nejaké skúsenosti s hrou na klavír?“ položím najdôležitejšiu otázku. „Ne,“ odpovie a znovu sa napije. „To nevadí, som zvyknutý učiť od úplných základov,“ usmejem sa na neho a z džbánu mu dolejem ďalšiu citronádu. V očiach mu niečo preblysne. „Ale o klavírech toho vím dost,“ povie.

Vy, kteří ještě můžete, vzpomeňte na dobu, kdy svět byl stejně mladý a stejně vyjukaný jako vy sami, na dobu, kdy noviny vycházely jednou denně na papíře a spolu s časopisy a cigaretami se prodávaly u omšelých, psy a nočními opilci pravidelně občůrávaných stáncích na rohu ulice. V žádném takovém byste sice tehdy tento příběh zcela jistě otištěný nenašli, nicméně až si ho budete číst, můžete si to alespoň představovat a možná i docenit to, že dnes (stále ještě) vyjít může, byť  třeba bez papíru.

„Chci se soudit.“ Damian se na něj zadíval jako na nesvéprávného. „Jistě,“ odvětil chladně. „To není žádné překvapení. Chceš se snad domluvit na mimosoudním vyrovnání? Mám tady připravenou předběžnou smlouvu, pokud bys do ní chtěl nahlédnout.“ Damian seděl rovně, jako by spolkl pravítko, a v obličeji měl výraz skrytého predátora. Vytáhl složku zpod své nedokončené práce a podával mu ji. Eda zakroutil hlavou.

Vyrazili jsme opět do lesa, vše jsem mu vylíčil a na Robinovi bylo opravdu vidět, že má ze mě velkou radost. Zároveň však sdílel svoje obavy, ale také kuráž, kterou díky mně dostal. Jelikož se bál, aby se neprovalil náš vztah dříve, než to rodičům řekne Robin osobně, rozhodl se neotálet a říct jim to ještě dnes. Byl úžasný, oči mu hořely nadějí a očekáváním.