Spočítaj mi to (záver) – Rovnice nás dvou

Luky

V sobotu ráno sa vyhrabem z postele krátko po desiatej. Strávim pár minút v kúpeľni a zbehnem dole do kuchyne.

„Dobré ráno,“ pozdravím.

„Ráno bolo pred dvomi hodinami,“ usmeje sa otec a pomieša niečo na sporáku. Podľa vône poznám, že varí jedno z troch jedál, ktoré sa z jeho kuchárskeho repertoáru dajú zjesť. Hovädzí guláš. Bude s knedľou. Polievku po čuchu neidentifikujem, ale na pohľad zistím, že to je kurací vývar.

Asi by sa mi aj zbiehali slinky, ak by som nevedel, že na obed príde aj Damián.

Nie že by som Damiána nechcel vidieť. To ja chcem vždy. Len by som asi dal prednosť nášmu rande… niekde osamote. Naozaj si neviem predstaviť, o čom sa budeme baviť pri jednom stole s mojim otcom. Vlastne ja ani netuším, prečo Damiána na ten obed pozýval. Veď to bude trápne.

Otvorím chladničku a zahľadím sa na aktuálnu ponuku. Chcem si vziať nejaký syr, k nemu by som si dal chlieb, ale ozve sa otcov hlas:

„Veľmi sa nenajedz, za dve hodiny bude obed.“

„Jasné,“ pustím syr z ruky a vytiahnem jogurt.

Otec na mňa pozrie.

„Ale zase, aby si nebol hladný. Ešte si vo vývoji.“

Tak sa rozhodni, pomyslím si.

„Dúfam, že také zmieniš aj pred Damiánom,“ poviem nahlas.

„Určite,“ prikývne a uhne mi, aby som si vzal lyžičku. „Rád mu pripomeniem, že máš len osemnásť a maturuješ až o rok.“

„To nie je fér,“ zakňučím, sadnem si k stolu a otvorím si jogurt.

„Nefér by bolo, keby som ťa až do maturity zamkol doma,“ kontruje mi otec.

Radšej na to nereagujem, vytiahnem mobil a naťukám Damiánovi krátku správu.

„Zruš to, na kolenách ťa prosím.“

Odpoveď mi príde takmer okamžite:

„To přece nejde. Vždyť mě pozval táta mýho přítele! Takový pozvání se neodmítá.“

Na jednej strane ma jeho slová zahrejú. Na tej druhej mám chuť kričať zúfalstvom.

Sťažka si povzdychnem, zjem si svoje chabé raňajky a potom ponúknem otcovi pomoc. Nechá ma očistiť uvarené zemiaky, umyť nejaký riad a prestrieť na stôl. Celkom mi pri tom ubehne čas.

Posledných dvadsať minúť pred Damiánovým príchodom využijem na úpravu… seba. Nech aspoň dobre vyzerám. Viac mu toho asi dnes ponúknuť nedokážem.

Zvonček sa ozve o dvanástej. Damián je neskutočne presný. Vyletím zo svojej izby bleskovou rýchlosťou, ale aj tak to nestihnem a dvere otvorí otec.

S Damiánom sa vzájomne pozdravia a podajú si ruky. Je to divný pohľad. Pripadám si nejako navyše. Akoby mali mať pracovnú schôdzku a nie… rodinnú.

„Ahoj,“ šepnem, keď otec pozve Damiána do domu a nechá mu priestor, aby sa vyzul.

„Ahoj,“ usmeje sa na mňa môj priateľ a na sekundu mi stisne ruku. Pusu si ani jeden z nás nedovolí.

Spoločne prejdeme do kuchyne a ukážem Damiánovi, kam si má sadnúť. Potom to pokračuje relatívne nevinne. Ono pri jedle sa totiž dosť ťažko rozpráva, a tak si Damián s mojim otcom vymenia len pár zdvorilostných fráz. Prevažne v nich môj priateľ chváli otcove kuchárske umenie.

Mlčím. I keď o tom viem svoje.

Moja nočná mora sa zhmotní, až keď všetci dojeme a ja sa ponúknem, že odpracem zo stola. Ledva vstanem a vezmem do ruky niekoľko tanierov, využije to môj otec, aby začal výsluch.

„Tak, pán magister,“ osloví Damiána. „Podľa vášho životopisu ste študovali v Anglicku. Páčilo sa vám tam?“

„Moc! A hlavně to byla zajímavá zkušenost,“ odpovie Damián taktne.

„A plánujete sa tam vrátiť?“ spýta sa otec.

Damián na mňa pozrie, akoby jeho slová patrili len mne.

„Ne, to určitě v plánu nemám.“

Usmejem sa, položím riad do drezu a vezmem zo stola ďalšiu várku.

„A čo do Čiech? Nechýba vám domov? Rodina?“ zaujíma sa otec.

„Můj táta i babička žijí tady v Bratislavě, takže jsem tu doma vlastně skoro stejně jako v Česku.“

„Zaujímavé,“ prikývne otec. „Ale predpokladám, že ste im Lukáša nepredstavili.“

„Ne, zatím ne,“ nenechá sa Damián vyviesť z rovnováhy. „Nepřišlo mi to vhodné, když jsme náš vztah tajili i před vámi…“

„Dobrá odpoveď,“ pochváli ho otec a ja si na sekundu naivne pomyslím, že už so svojimi otázkami skončil. Ale to som sa sakramentsky prepočítal. „Takže nebudú prekvapení, že máte mladšieho priateľa? Mávate bežne priateľov v Lukášovom veku?“

„Ježiš,“ vypísknem hlasom o oktávu vyššie. „To sa ho predsa nemôžeš pýtať.“

Otec sa na mňa otočí.

„Lukáš, podáš, prosím, fľašu s vínom a dva… nie, vlastne tri poháre. Niekedy zabúdam, že už pol roka môžeš piť alkohol.“

Zalapám po vzduchu a očerveniem ako paradajka. On fakt práve vytiahol môj vek?

„Děkuju, ale já si nedám, přijel jsem autem,“ povie Damián. „A Lukáš je můj druhej přítel. Ten první byl ode mě o dva měsíce starší.“

„Aha,“ vypadne z otca zaskočene. Lenže bohužiaľ sa zas rýchlo otrasie. „A čo vaši kamaráti? Máte ich tu, že? Nebude im divné, že máte o toľko rokov mladšieho priateľa?“

„Čo som ti spravil?“ vydýchnem.

Damián ani brvou nemihne. Je značne odolnejší ako ja.

„Moji kamarádi určitě zjistí na první dobrou, proč jsem se do něj zami…,“ zarazí sa v polovici slova a spojí so mnou pohľad v očakávaní mojej reakcie.

Nahlas mi ešte lásku nevyznal, i keď ju už dlho cítim z každého jeho gesta.

Usmejem sa. Vlastne mi takmer roztrhne kútiky pier. Dúfam, že si z výrazu v mojej tvári prečíta, že aj ja som sa zamiloval, i keď mu to práve nemôžem povedať nahlas. Také vyznanie mu chcem venovať, keď budeme niekde sami.

Otec na mňa pozrie, potom pozrie na Damiána a zas na mňa.

„Ja to vzdávam,“ povzdychne si. „Tak spolu buďte.“

Damián

Když v neděli o půl jedenácté zvoním na zvonek domu Navarských, nemůžu si pomoct, ale culím se od ucha k uchu. A to i přesto, že mě tu dnes, na rozdíl od včerejší oficiální návštěvy, nikdo nečeká.

No, možná se culím právě proto.

Ten vykulenej výraz, kterým mě obdaří Lukášův táta, když mi otevře, stojí za to.

„Damián? Teda pán Karas, pán magister…,“ totálně se do toho pozdravu zamotá.

„Úplně klidně zůstaňte u toho křestního jména,“ poradím mu s úsměvem. Chtěl jsem mu to popravdě navrhnout už včera, ale nějak na to pak už nestihla dojít řeč – ještě asi hodinku během kávy jsme si povídali o mých zážitcích z Británie i o jeho zkušenostech pro změnu z Rakouska, než mě pak Lukáš vzal k sobě do pokoje koukat na film… „Jinak pěkné ráno, pane Navarský! Nebude vám vadit, když dnes Lukáše vytáhnu ven? Před chvilkou jsme si volali a… je prostě šíleně nervózní z toho zítřejšího přezkoušení a přijde mi, že zítra podá mnohem lepší výkon, když se dnes nebude celej den stresovat nad příkladama,“ vysvětlím mu důvod své neohlášené návštěvy.

Výraz Lukyho táty se okamžitě změní z překvapenýho na téměř úlevnej.

„To je dobrý nápad, tak poďte ďalej,“ otevře dveře dokořán a o krok ustoupí, abych mohl vejít dovnitř. „Ja som síce rád, keď sa Lukáš učí, ale toto už nie je učenie. Je to prehnané. Ráno som s ním hovoril ledva desať minút pri raňajkách a ani sa poriadne nenajedol a stále len tvrdil, že sa musí ponáhľať, aby ešte niečo spočítal, a že to nestihne. Vravím mu už niekoľko dní, že to nemá preháňať. S poruchou, ktorú má, už viac urobiť nemôže.“

„V tomhle nevnímá ani mě,“ pousměju se, zatímco se zouvám. „Takže jsem se nakonec rozhodl pro tenhle drastičtější krok – a prostě ho od těch učebnic vytáhnu tak trochu násilím… Ehm, víte, jak to myslím…“

Samotnýho mě překvapí, nebo popravdě mě to překvapuje už od včerejška, jak rychle se mi povedlo přestat v Lukášově tátovi vidět ředitele gymnázia – a vidím v něm právě a jenom Lukášova tátu. Čili někoho, s kým toho máme hodně společnýho – a sice to, že nám oběma na Lukášovi záleží. Tím pádem nemám problém se při rozhovoru s ním přeladit na úplně jinou notu, takovou… přátelštější, bodřejší, přirozenější… S ředitelem gymnázia bych měl asi mluvit o něco uctivěji, ale já tu nejsem, abych ho žádal o práci. Já jsem sem přišel zařídit, aby jeho syn nedostal z nervů a stresu žaludeční vředy.

„Áno, chápem,“ usměje se na mě zpátky. „Tak veľa šťastia,“ pokyne mi rukou ke schodům vedoucím do patra. „Trochu sa obávam, že ho budete potrebovať. Veľmi sa mu od toho počítania nebude chcieť.“

„Něco vymyslím,“ mrknu na něj ještě a pak už vyběhnu schody po dvou a zaklepu na dveře Lukášova pokoje.

„To už je čas na obed? Nieee!“ ozve se zevnitř zoufale.

„Není,“ nakouknu dovnitř. „Ale než dojedeme do jedné mé oblíbené restaurace, tak bude.“

„Damián?“ vykulí na mě Lukáš oči a já se musím usmát, protože tohle gesto mají s tátou zjevně naprosto totožný. „Čo tu robíš?“

„No vždyť jsem ti to právě řekl. Jdu tě vytáhnout na oběd. A taky na procházku. A prostě na rande.“

„Dnes? Teraz? Ale ja…“

„Jo, dnes a teď,“ přeruším ho – a přivinu si ho do náručí. „Co jsme si říkali o tom, že už to dávno všechno umíš?“

„Ale…“

„Zkus nějakou větu začínající jinak než ale,“ nenechám ho domluvit ani tentokrát.

„Ja sa bojím,“ pípne mi do hrudníku.

„Já vím,“ pohladím ho po vlasech, „a je to přirozený, že jsi nervózní… Ale právě proto tě jdu trochu rozptýlit, hm? Udělal jsi všechno, co šlo, a teď nech svou hlavu, ať to všechno vstřebá a nechá si to hezky uležet. Zítra před tou komisí zazáříš mnohem víc, když budeš odpočatej a dobře naladěnej.“

„A čo keď to predsa-len nezvládnem? Otec potom bude naštvaný, že som sa neučil viac…“

„Tvůj táta by tě od těch příkladů odtáhl sám, kdybych to neudělal já,“ ujistím ho. „Před minutkou jsem s ním o tom mluvil…“

„No toto,“ zvedne ke mně Lukáš oči a zkusí se zatvářit pohoršeně, ale moc mu to nejde, „to znie, akoby ste sa na mňa dohodli.“

„Jo, to skoro zní,“ pokrčím pobaveně rameny. „Takže co bude? Chceš jít takhle, nebo ti mám dát pár minut, ať se převlíkneš?“

„Pár minút…?“ nakrčí na mě pochybovačně čelo. „Potrebujem aspoň desaťkrát pár minút, keď ma pozývaš na rande!“

„Neboj, to moje pozvání bude platit, i když si jenom uvážeš kolem pasu mikinu,“ ujistím ho a na to jeho nakrčený čelo ho líbnu. „Jo a vezmi si nějaký pořádný boty, hm? Už jsme si dlouho nikam pořádně nevyšlápli…“

Další dobře čtvrthodinku strávíme dohadováním, kam vlastně pojedeme a co přesně Lukáš potřebuje na sebe a s sebou. Nechci mu program dnešního dne prozradit dopředu, takže se trošku čertí, zatímco pořád přebíhá mezi svou šatní skříní a koupelnou, a tak mi nakonec nezbyde, než ho vzít za ruku a říct mu, že teď má všechno, co potřebuje. Díky tomu se jeho tvář konečně rozzáří, dá mi za pravdu tím, že mi ze rtů ukradne parádně smyslnej polibek – a pak už konečně vyrazíme k mýmu autu.

Ze začátku našeho výletu je Luky ještě trochu napjatej, je vidět, jak mu to v hlavě šrotuje, jestli neměl přece jenom zůstat doma a snažit se na poslední chvíli si zopakovat co nejvíc příkladů, ale čím víc se vzdalujeme od Bratislavy, tím víc se uvolňuje. V mé oblíbené restauraci, kde se stavuju téměř pokaždý, když jedu do Karpat, je naštěstí volno i bez rezervace – díky tomu, že je dnes tak krásně, tak mají v provozu i dost prostornou zahrádku. Po výborným obědě a zmrzlinovým poháru pak jedeme dál, do Modry.

„Nie je ešte priveľa svetla na pozorovanie hviezd?“ mrkne na mě Lukáš, když se dovtípí, kam přesně ho dnes chci vytáhnout.

„Na oblohu se krásně kouká, i když na ní žádný hvězdy nejsou,“ usměju se na něj. „A navíc, dnes tu asi nebudeme moct zůstat tak dlouho jako posledně, přece jenom se musíš na zítřek pořádně vyspat… Ale tak nějak mi přišlo, že bych s tebou chtěl jít znovu tam, kde to před měsícem všechno začalo.“

„Ty to vieš tak presne? Že to bolo pred mesiacom?“ zatváří se Luky překvapeně a potěšeně zároveň.

Schválně protočím oči:

„Ne asi! To víš, tak každej den si sem vodím někoho jinýho, že jo, tak mi to už trochu splývá…“

„Ty si ale!“ drcne do mě loktem.

„Hej! Řídím!“ směju se.

„A zvládaš u toho mať aj blbé reči!“

„Ne,“ opravím ho, „zvládám u toho škádlit svýho přítele. To je rozdíl.“

Luky se znovu zatváří potěšeně – a všimnu si, že u toho i malinko znachoví ve tvářích.

„To znie pekne, keď to tak hovoríš,“ přizná potichu.

„Mně to taky zní hezky, když to říkám,“ ujistím ho a pohladím ho po koleni.

Výstup na Veľkou homoľu je tentokrát tak jinej – a přitom v některých věcech vlastně úplně stejnej jako před tím měsícem. Jinej v tom, že se s Lukym držíme za ruce. A že nejdeme nahoru jako učitel a student, ale jako zamilovanej pár. No – a v tom je to právě zároveň i stejný. Minimálně pro mě. Já totiž byl do Lukáše zamilovanej už tenkrát, jenom… jsem to ještě nevěděl, nepřiznal jsem si to… Ale bylo mi s ním a vedle něj stejně hezky a příjemně jako dnes. Úplně stejnou radost mi dělalo mu něco vyprávět, odpovídat mu na otázky, poslouchat jeho vyprávění, poslouchat jeho smích… Jenom mě tenkrát vůbec nenapadlo, že by to mohlo být vzájemný.

A dneska už si pro změnu neumím představit, že by to kdy bylo jinak…

I bez dalekohledu vylezeme na rozhlednu, tentokrát proto, abysme se jenom tak vlastníma očima a se spokojeným úsměvem, kterej se rozprostírá na tváři každýho turisty, co dojde do cíle, rozhlídli po okolní krajině, no a pak už zamíříme na naše místo, kde nám i dnes rozložím deku.

„Akorát to teda dnes nebude taková hostina,“ vytáhnu se smíchem z batohu dvě trochu zvalchovaný sýrový bagety.

„To nevadí, ja aj tak nie som hladný,“ usměje se Lukáš a uvelebí se tak, aby se o mě mohl pohodlně opřít.

„Fajn, já popravdě zatím taky ne, tak si je necháme na cestu zpátky,“ zavřu je zpátky do batohu.

„Alebo pre medveďov,“ připomene Luky naši tehdejší debatu.

„Nooo, kdybych věděl, že tu sváču chystám pro medvědy, tak tam nedám tolik dobrýho a mezi náma teda i drahýho sýra,“ bavím se. „Jim bude stačit suchý pečivo, ne?“

„Mne tiež stačí suché pečivo, keď som tu s tebou,“ zavrtí se mi Lukáš v náručí.

„To jako že ti chutnám víc než ty nejlepší sýry?“ přeberu si to po svým.

„To určite,“ směje se. „Ale hlavne nič iné nepotrebujem…, keď mám teba.“

„Miluju tě,“ vypadne ze mě coby reakce úplně bez přemýšlení… A teprve po pár vteřinách mi dojde hloubka toho, co jsem právě Lukymu – i sobě – přiznal.

Samotnýho mě to na okamžik zarazí, ale přitom vlastně… mi to přijde naprosto v pořádku. Cítit to. A přiznat to. Jo, vím už dlouho, že jsem do Lukyho zamilovanej. A ne, nevím, kdy přesně to z toho zamilování přerostlo v lásku. Ale… nepotřebuju to vědět. Je mi to jedno. Důležitý je, že to tak je.

Miluju ho.

Luky

Po Damiánových slovách na neho natočím tvár. Jedna moja časť chce poprosiť, aby mi tie slová zopakoval. Priamo do očí. Lenže druhá moja časť má na jazyku niečo naliehavejšie. Niečo, čo som chcel povedať už strašne dlho. A konečne môžem.

„Aj ja ťa milujem,“ šepnem a okamžite ho pobozkám. Len tak letmo. Akoby som potreboval spečatiť to naše vyznanie. Damián sa na mňa žiarivo usmeje. Je hrozne krásny. Zvonku aj z vnútra. Zaborím tvár do jeho hrude. „A fakt nie len preto, že si tak nehorázne sexy,“ zamumlem mu do trička.

„Tak sexy?“ spýta sa. Nemá v hlase provokáciu. Pôsobí skôr zasnene.

„Nehorázne sexy,“ zopakujem svoje vlastné slová. A potom sa zrazu neviem zastaviť. „Doteraz si pamätám, ako som civel na tvoju nahú hruď, keď sme sa stretli pri bazéne. Vieš, kedy? Bol si druhý týždeň na škole.“

„Jasně že vím,“ zasmeje sa. „Tenkrát jsem tě poprvý viděl úplně nahýho. A i když to byl jenom hodně letmej pohled, tak na něco takovýho se nezapomíná,“ podpichne ma.

V momente ma napadne snáď milión vtipných viet. Lenže vytratia sa mi z hlavy hneď, ako s ním spojím pohľad. Natiahnem k nemu ruku a pohladím ho po tvári.

„Zaujal si ma síce na prvý pohľad, ale preto som sa nezamiloval. Ani preto, že si mi tak strašne pomohol. Myslím, že som sa zamiloval práve tu, na tomto mieste. Pod týmto stromom. Pri prvej puse. Len som o tom ešte vtedy nevedel. Teraz som si tým úplne istý.“

„Já to mám podobně, Luky,“ vydýchne.

Končekmi prstov mu prehrabnem vlasy a pritiahnem si ho k bozku. Neobyčajne špeciálnemu. Takému, aké sú naše všetky.

Damián

Během odpoledne a večera si stihneme to naše vyznání zopakovat ještě mockrát. Je to něco novýho a významnýho, co jsme si pro sebe objevili – a nedokážeme se toho nabažit. Tuším, že v následujících dnech začneme s těma dvěma slovíčkama trochu šetřit, aby nám na druhou stranu nezevšedněly, ale pro dnešek mají podobu pramínku lahodné živé vody, kterej vytryskl ze země, zrovna když jsme byli u toho – a tak tu vodu nadšeně hltáme, s vážnou tváří i se zamilovaným úsměvem, s pohledem upřeným do očí toho druhýho i s očima blaženě přivřenýma, hlasem podbarveným něhou i šeptavě, vrnivě, sotva srozumitelně.

Když zastavím před Lukyho domem a vystoupím z auta, abych ho mohl na rozloučenou obejmout, zvedne ke mně vyčkávavě pohled – a já schválně nasadím přísnej učitelskej výraz:

„Dnes už žádný učení, rozumíme si?“

„Och, no,“ zatváří se Luky nejdřív zmateně, ale hned nato mu začne šibalsky jiskřit v očích, „myslel som, že mi povieš niečo iné.“ Vyžádá si od mých rtů letmou pusu a pak si opře hlavu o moje rameno.

Dlaní ho samovolně začnu hladit po zádech.

„To se ti to ještě nepřejedlo?“ bavím se.

„Ani nikdy nepreje,“ ujistí mě a vtiskne mi pusu pro změnu na krk. Užuž chci k tomuhle tématu něco dodat, ale Lukáš má na srdci ještě něco dalšího. „Damián, čo keď sa mi to zajtra nepodarí?“ zamrmlá mi do trička.

Jemně zavrtím hlavou:

„Taková možnost vůbec neexistuje… Umíš to, jsi připravenej líp než někteří čtvrťáci k maturitě. Není možný, aby se to zítra neprojevilo.“

„Ale… čo ak predsa?“ zvedne hlavu a zadívá se na mě, a i když jeho tvář osvětluje jenom pouliční lampa, nejde přehlídnout tu naléhavost v jeho pohledu.

Dlaněma mu něžně začnu masírovat bedra:

„No, tak i v takovým případě něco vymyslíme, hm?“ nadhodím povzbudivě. „Každá situace má řešení. A ty máš na své straně mě i tvýho tátu, takže když dáme hlavy dohromady, tak to nejvhodnější řešení pro tebe najdeme…“

„Ale… no…,“ pořád nezní a ani se netváří úplně přesvědčeně – a mně teprve v tu chvíli dojde, co chce slyšet.

Co potřebuje slyšet.

„Luky,“ celej se rozzářím, nemůžu si pomoct, „miluju tě. A věř mi, že to nijak nesouvisí s tím, jestli ti jde nebo nejde nebo vyjde nebo nevyjde matika. Jo, díky matice jsme se poznali, ale tím její úloha v tom, co mezi sebou máme, končí… Věř mi, že nám život připraví jiný zkoušky, který spolu budeme potřebovat zvládnout, takový, který ten náš vztah nějakým způsobem prověří, ale ta zítřejší to fakt není.“

Lukyho oči se taky rozsvítí jako dvě nadšený, šťastný lucerničky.

„Milujem ťa,“ orazítkuje ten můj monolog dvěma nejhezčíma slovíčkama na světě…

A když pak od jejich domu odjíždím, zatímco ještě bočním okýnkem pozoruju, jak se rozsvěcí světlo v jeho pokoji, vím jistě, že dnes můj přítel usne, sotva se jeho hlava dotkne polštáře, a bez jakýhokoliv stresu nebo těžkých myšlenek prospí s uvolněným úsměvem na tváři celou noc.

Luky

V pondelok vychádzam zo školy s poriadnym úsmevom na perách. Pozriem na hodinky. Je už takmer pol piatej. Moje komisionálne preskúšanie skončilo pred pätnástimi minútami, ale rovno som sa zastavil za otcom v riaditeľni, aby vedel, že to dopadlo dobre. Vlastne to dopadlo úplne výborne.

Myslím, že ho to potešilo. Už trošku menej sa mu pozdávala informácia, že zostanem na noc u Damiána. Podľa jeho slov by som sa mal cez týždeň venovať škole. Hlavne, keď som kvôli matematike a fyzike zameškal prípravu na ďalšie predmety.

Nakoniec ale nad tým mávol rukou, a tak som radšej rýchlo vypadol, aby si to nestihol rozmyslieť.

Zastavím na schodoch a vytiahnem z vrecka mobil.

„Stále chodíš s jednotkárom,“ napíšem Damiánovi krátku správu. Viac nie je treba. Aj tak sa chystám k nemu domov.

„Tak gratuluju!!! Těším se, až to spolu oslavíme,“ odpíše mi o pár sekúnd. Musel na tom telefóne snáď sedieť. Srdce mi z tej predstavy zahorí láskou. V podstate ako vždy, keď na neho myslím.

Ďalšiu správu pošlem Jakubovi. Neďaleko odo mňa niekomu zapípa mobil. Trochu ma to prekvapí. Poobzerám sa okolo seba. Na lavičke pod stromom sedí Jakub a máva na mňa. Za pár sekúnd som u neho.

„Ahoj, čo ty tu?“ spýtam sa zaskočene. Moje preskúšanie bolo až po klasickom vyučovaní, takže by už mal byť dávno doma. Vôbec nespomínal, že má na mňa v pláne čakať.

„No hádaj,“ nevinne na mňa zažmurká.

Hádať skutočne nepotrebujem, ale aj tak ho nesklamem a pár nápadov zo seba dostanem.

„Opaľuješ sa? Kŕmiš holuby? Špehuješ dievčatá?“ sadnem si k nemu na lavičku.

„Špehujem aj chlapcov,“ uškrnie sa, ale potom zvážnie. „Vedel som, že to zvládneš,“ šepne a rýchlo ma objíme.

„Ďakujem,“ usmejem sa. Vážim si jeho gesto, ale aj tak mi to nedá. „Takže vedel,“ podvihnem obočie a potom ho chvíľu mlčky prepaľujem pohľadom. On presne vie, čo to znamená. Chcem, aby vyklopil pravdu.

„No dobre, tak nevedel,“ povzdychne si teatrálne. „Možno som sa trochu bál, že tam spanikáriš a budeš potrebovať utešiť, pretože obaja vieme, že by si sa cítil…“

„Si ten najlepší kamoš,“ preruším ho. „Ďakujem, že si tu na mňa počkal.“

„Na teba vždy,“ rozžiari sa. „Okrem toho som tu dlho nečakal sám.“

„A s kým?“

„No povedzme, že si zamestnával všetkých učiteľov matematiky na tejto škole. Nie len tých, ktorí ťa skúšali.“

„Damián na mňa čakal?“ podvihnem obočie.

„No tváril sa, že nie,“ zasmeje sa Jakub. „Ale obchádzal to tu, akoby to tu chcel vykradnúť. Potom si ma všimol, spýtal sa, či ťa počkám, a odišiel.“

Usmejem sa. Asi až príliš zasnene, pretože si Jakub odkašle.

„Ten zamilovaný výraz si šetri pre niekoho iného. Radšej mi porozprávaj, aké to bolo.“

Ak by mi niečo také povedal ktokoľvek iný, tak sa asi aj začervenám. Ale Jakub je… Jakub. On je moja súčasť už od detstva. Ale hlavne on presne vie, čo k Damiánovi cítim. Všetko som mu dávno vykecal.

„Vystresované,“ priznám úprimne. „Na začiatku som si myslel, že ani neudržím v ruke pero, ale všetci traja učitelia boli fakt milí, tak mi ani neprišlo tak trápne, že si tam všetko značím farebne, aby som vôbec niečo vypočítal.“

„Na tom, ako počítaš, nie je nič trápne,“ položí mi ruku na stehno.

Neprotirečím mu. Už si uvedomujem, že má pravdu. Robím, čo môžem, a pomaly sa zmierujem s tým, že lepšie to už nebude.

„Z matiky mi vlastne dali na papier vypočítať štyri príklady,“ pokračujem v rozprávaní. „Potom mi ich len opravili. Z fyziky som počítal dva a pýtali sa aj na teóriu. No a mám to z oboch za jedna. Rovnaké preskúšanie absolvujem na konci školského roka. Nebudem s vami písať písomky ani na hodinách odpovedať. Škola mi ponúkla aj individuálne doučovanie, ale to ja si radšej absolvujem… no veď vieš. S Damiánom.“

Pri myšlienke na Damiána skontrolujem na mobile čas a pozriem na Jakuba.

„Máš rande?“ spýta sa.

„Mám,“ prikývnem, „ale Damián sa určite nenahnevá, ak mu napíšem, že prídem o hodinku neskôr.“

„Čo by som s tebou hodinu robil,“ Jakub sa postaví a žmurkne na mňa. „No a možno mám tiež rande.“

„Čože?“ vyhŕknem a tiež vstanem. „A ja o tom neviem? Cez obednú pauzu si mi desať minút hovoril, ako ti chutí karfiol, ale nepovedal si mi, že máš dnes rande?“

„Cez obed som o tom ešte nevedel,“ pretočí očami. „Lenka ma zavolala na pizzu až po škole. No a…,“ začervená sa. „Vravela, že by sme šli len my dvaja.“

„Tak Lenka…,“ zamyslím sa. Doteraz som si nevšimol žiadne náznaky. Ani z jednej strany.

„Áno, Lenka,“ potvrdí mi Jakub a viditeľne čaká na moju reakciu.

„Tak to budete mať fakt múdre deti,“ vydýchnem.

„Ty si debil,“ zaškaredí sa na mňa, ale potom sa usmeje. „A pekné.“

„Určite aj pekné,“ súhlasím s ním. „Ale pekné budú len po nej,“ dodám zo žartu.

Buchne ma do ramena a rozíde sa k bránke vedúcej zo školského pozemku. Hneď ho nasledujem.

„Počkaj, ja… nie som pekný?“ nedá mu to.

„Spýtaj sa Adama,“ zasmejem sa, ale potom na výraze jeho tváre zbadám, že tú otázku myslí vážne.

Wau. Toto sa ma nespýtal ani vtedy, keď som mu priznal, že som gay.

„Tvoj pohľad jemne ako vánok hladí,“ začnem recitovať, čo ma v tom momente napadne. „Krása tvojich očí je skrýš nehy, sna i túžby, tajuplný oceán, čo deň rozjasní…“

„Stačí, stačí,“ zastaví ma. Je značne v rozpakoch. „Ja, no… ale ďakujem. Len vieš, že ja by som radšej vedel, aká je pravdepodobnosť…“

Preruší ho môj smiech. Úprimne sa na tých slovách zasmejem. Pripomenú mi Damiána. Je to zvláštne, ale oba moje najdôležitejšie vzťahy, mimo tých rodinných, sú s ľuďmi, ktorí sú moje absolútne protiklady.

To bude asi osud.

„Si perfektný, múdry, vtipný, úprimný,“ zhrniem pár z jeho pozitívnych vlastností. „A samozrejme si aj krásny. Len sa mi to ťažko oceňuje, keď si spomeniem, ako si ma pocikal.“

„Ježiš,“ vyprskne. „Mal som sedem a snívalo sa mi…“

Prestane rozprávať a pozrie na mňa. Rozrehoceme sa ako malé deti. My sme spolu prežili fakt snáď všetko. Možné aj nemožné.

„A pamätáš, keď sme chceli kuriatko?“ spýta sa.

Na to sa nedá zabudnúť. Vytiahli sme si z chladničky vajíčko a týždeň sme ho zahrievali pod lampou. Nakoniec nás pri tom prichytil môj otec. Hodinu nám robil prednášku z biológie.

„Ja si hlavne pamätám, čo si mi napísal na sadru, keď som si zlomil ruku,“ uškrniem sa. Nejakým zázrakom dostal do jednej vety šesť pravopisných chýb. Na jeho obhajobu je nutné dodať, že sme mali len osem.

„Slovenčinárka skoro dostala infarkt, keď to čítala,“ uškrnie sa a oči mu zaplavia slzy smiechu. Takmer nevládze stáť. A ja s ním. Hlavne, keď si vybavím, že som ten jeho výtvor mal na ruke osem týždňov.

„Tá dnešná mládež,“ odfrkne si staršia pani, ktorá práve prechádza okolo.

Rozosmeje sa ešte viac.

Hodnú chvíľu trvá, kým sa obaja upokojíme.

„Musím bežať,“ povie Jakub. „Nechcem meškať.“

„To by si nemal,“ usmejem sa na neho. „Budem ti držať palce a nezabudni mi potom napísať.“

Prikývne, rozlúčime sa a vydáme sa každý opačným smerom. On na rande a ja k Damiánovi domov.

Celou cestou mi myšlienky víria medzi mojim priateľom a mojim najlepším kamarátom. Keď prechádzam okolo drogérie, tak sa mi myseľ zrazu začne sústrediť len na Damiána. Zastavím. Zaváham. A potom sa rozhodnem. Vojdem do drogérie, vezmem si košík a pomaly začnem hľadať jeden konkrétny regál. Z neznámeho dôvodu sa trochu hanbím, a tak hneď ako ho nájdem, siahnem po jednom z výrobkov a hodím ho do košíka. Až tam sa pozriem, čo presne som to vybral.

Lubrikačný gél bez príchute. Ideál. Proste nejaká obyčajná klasika. Teda dúfam. Až toľko skúseností nemám.

Chcem ísť hneď k pokladni, ale tá divná fľaštička v mojom košíku žiari na celé okolie. Aspoň mám ten pocit. Z ďalšieho regála vezmem balík papierových vreckoviek a lubrikant zakryjem. Zdá sa mi to ako slabá kamufláž, a tak ešte kúpim balík toaleťákov. Konečne mám pocit, že je to dostatočné, a zamierim k pokladni.

Pri nej si aj tak pripadám ako malý chlapec, ktorý niečo vyviedol. Sakra, mal som sa radšej staviť v obchoďáku, kde sú nejaké samoobslužné pokladne. Určite ich vytvorili práve kvôli nákupu takéhoto tovaru.

Zaplatím a z drogérie doslova vyletím. Svoj nákup nesiem zbalený vo veľkej igelitovej taške.

Pred Damiánovým vchodom zazvoním, počkám, kým mi otvorí a potom sa vyveziem výťahom na šieste poschodie. Dvere na jeho byte sú pootvorené. Ako vždy. Vojdem a zapadnem rovno do Damiánovho náručia.

„Ahoj,“ šepnem mu do ucha. Vonia sprchovým gélom. Ešte má trochu vlhké vlasy.

„Ahoj, ty můj jednotkár,“ povie a potom so mnou spojí pery.

Nebozkávame sa vášnivo. Skôr sa len ochutnávame. Na privítanie. Po chvíli sa Damián odtiahne.

„Musím nám zamíchat večeři,“ usmeje sa na mňa a odbehne do kuchyne.

Vyzujem sa, zhodím na zem tašku s nákupom aj svoj ruksak a prejdem za ním. Práve sciedza špagety. V hrnci zatiaľ bubloce nejaká omáčka. Vonia to perfektne.

„Máš hlad?“ spýta sa. „Všiml jsem si, že na obědě ses v tom jídle jenom tak nimral, jak jsi byl nervózní, ale nevím, jestli sis nedal něco teď cestou… Pokud ne, tak za minutku to bude.“

Miesto odpovede na neho zasnene hľadím. V škole sa veľmi nestretávame. Nemôžeme. Ja na neho radšej ani nepozerám, keď ho náhodou niekde zbadám. Napríklad ako dnes na obede. Ale on si aj tak všimol, že som sa poriadne nenajedol.

„Luky,“ osloví ma a vypne šporák.

„Áno?“ chvíľku mi trvá, kým si spomeniem, čo sa ma to pýtal, ale nakoniec sa mi to podarí.

„Neviem… asi,“ vydýchnem.

Odsunie hrniec z platne a potom ma pohladí po líci.

„Nebo chceš nejdřív jen tak posedět a trochu si vydechnout? Najíst se můžeme později,“ navrhne.

„Nie,“ pokrútim hlavou. „Som fakt hladný. Len som sa zamyslel.“

„Okej,“ usmeje sa a začne vyberať zo skrinky taniere.

„Môžem niečo urobiť?“ ponúknem mu pomoc.

„Jo – sednout si a nechat se obskakovat,“ znovu sa na mňa usmeje. Pery sa mu pri tom tak nádherne zvlnia, že mám chuť ich začať okamžite bozkávať. „A jestli máš náladu mi povyprávět, jak to přezkoušení probíhalo, tak určitě taky můžeš – jsem dost zvědavej!“

Prikývnem, sadnem si a v niekoľkých vetách mu všetko zhrniem podobne ako Jakubovi. Damián zatiaľ nachystá na stôl. Z omáčky sa vyklube bolonská. Na pitie dostanem colu, ale aj môj obľúbený pohár obyčajnej vody. Damián je proste neuveriteľne pozorný.

„Ďakujem, vyzerá to luxusne,“ poviem, keď si oproti mne sadne.

„No, pod pojmem luxusní si představuju něco trochu jinýho, ale snažil jsem se,“ naberie si prvé sústo. Tiež sa pustím do jedla. Je to fakt vynikajúce. Hneď, ako dožujem, zas Damiána náležite pochválim. A ešte niekoľkokrát, kým obaja dojeme.

„Ale riad umývam ja,“ postavím sa, keď vyprázdnime taniere, a začnem zbierať zo stola.

„Zapomeň,“ vezme mi všetko z ruky. „Ty jsi měl dnes náročnej den, už budeš jenom odpočívat.“ Vtisne mi krátku pusu na líce. „A navíc jsi mi ještě neřekl všechno.“

„Nie?“ zaskočí ma. „Na čo som zabudol?“

Damián položí špinavý riad do drezu, prejde ku mne a odnaviguje ma ku gauču. Sadne si a mňa stiahne k sebe a zároveň na seba, takže si nie som istý, či na ňom sedím alebo ležím. Je mi to dosť jedno. Hlavné je, že má okolo mňa obmotané paže a ja si môžem užívať jeho objatie.

„Miluju tě,“ šepne.

Neviem, či za to môžu jeho slová, jeho blízkosť alebo som len potreboval čas, aby mi to celé do seba zapadlo, ale zrazu presne viem, čo som mu zabudol povedať.

„Prvýkrát som dostal na strednej dobré známky z matiky a fyziky, pre ktoré som nijak nepodvádzal,“ priznám. „Je to strašne oslobodzujúci pocit. Akoby zo mňa niečo spadlo. Už nemám tajomstvo, čo by ma ťažilo… a ničilo. Už viem, že mám na tie dobré známky fakt právo. Že sú zaslúžené. Že nie som hlúpy.“

Natiahnem sa pre bozk. Damián mi okamžite vyhovie.

„To jsi ani nikdy nebyl.“

„Teraz to už viem,“ súhlasím. „Vďaka tebe.“

Pokrúti hlavou, ale ja mu nedovolím, aby mi protirečil. Vopred ho umlčím ďalšou rýchlou pusou.

„Pokojne nesúhlas, ale až ty si sa o mňa zaujímal tak, že si odhalil moje problémy. Za čo som mimochodom fakt rád, že si to bol až ty. Ktovie, či by sme teraz boli spolu… keby som mal individuálny študijný plán od začiatku strednej.“

Damián sa na sekundu zamyslí.

„Podle mě jo. Tak jako tak bych tě časem líp poznal. A zamiloval se do tebe. Neumím si představit, že by se to nestalo,“ povie.

„Ani ja,“ šepnem a potom si spomeniem na jednu vec, ktorú som mu ešte nepovedal. Ani netuším prečo, ale zrazu chcem, aby to vedel. Chcem, aby vedel, že ma šialene priťahoval dávno predtým, ako pre mňa čokoľvek urobil. „Vieš, pri tom bazéne… keď som videl tvoju nahú hruď. Tak potom som si večer v posteli pri tej predstave… vyhonil.“

Damián sa uchechtne.

„Tak to bych asi měl častějc chodit bez trička!“

„No to by si fakt mohol!“

„Ty bys taky mohl chodit častějc bez trička. A rovnou i bez kalhot… A prostě… úplně nahej,“ vydýchne a mne je hneď jasné, na čo naráža.

„Mám chodiť nahý v šatni?“ zasmejem sa.

„No moment, to jsem neřekl,“ pevnejšie ma objíme. „Nahej už můžeš chodit jenom u mě doma.“

Chvíľu sme obaja ticho. Len niekde vo vzduchu zreteľne cítim to erotické napätie, ktoré sa medzi nami zrazu objavilo.

„Bol som v drogérii a niečo som nám kúpil,“ žmurknem na neho.

Damián podvihne obočie.

„No všiml jsem si… Z igelitky ti trčel toaleťák… Radši jsem se neptal.“

„Sakra,“ rozosmejem sa, vymaním sa z jeho objatia a zbehnem po tašku z môjho podivného nákupu. Vyložím na gauč balík toaleťáku, aj ten s papierovými vreckovkami, potom Damiánovi tašku podám. Zostalo v nej len to najdôležitejšie. „Trochu som sa hanbil… tak som musel kúpiť aj iné veci, ale podstatné je… len to vo vnútri.“

Damián do tašky nazrie a pootvorí ústa, ale nič nepovie a ja hneď spanikárim.

„Ja som len myslel, že… keď už sme oficiálne spolu a… no, ale nemusíme, keď nechceš.“

Zdvihne ku mne zrak.

„Jasně že chci,“ vydýchne. „Vždycky jsem chtěl. Jenom mi to nepřišlo… správný… Ale teď…“

Viac nepovie. Zarazí ho, že som si počas jeho slov stihol vyzliecť tričko a o to isté sa snažím s nohavicami.

„Musím do sprchy,“ vysvetlím a za okamih pred ním stojím len v boxerkach. Radšej nepočkám na reakciu a stratím sa v kúpeľni.

Chcem sa rýchlo osprchovať, ale nejaké veci sa nedajú úplne uponáhľať, a tak mi nakoniec príprava zaberie takmer desať minút. Ďalšie dve si umývam zuby. A ešte jednu na seba hľadím v zrkadle. Mám trochu vlhké vlasy, a tak výnimočne držia svoj tvar, ale aj tak ich ešte pre istotu uhladím.

Z kúpeľne vyjdem len s uterákom obmotaným okolo pása.

„Jsem v ložnici,“ informuje ma Damián. Vyberiem sa za ním. Úplne bez váhania. V podstate mu chcem okamžite skočiť do náručia, ale miesto toho zastavím na prahu dverí a v nemom úžase pootvorím ústa.

V Damiánovej spálni nesvieti svetlo. Na oknách sú zatiahnuté závesy a za normálnych okolností by nás obklopovala tma, ale nie je to tak. Miesto toho izbu osvetľujú sviečky. Veľa sviečok.

„To je tak romantické,“ vydýchnem a až potom pozriem na Damiána. Stále je oblečený, ale aj tak je niečo inak. Má plnú náruč nejakých vecí. Musím k nemu spraviť pár krokov, aby som videl, čo to je.

Lubrikačné gély. Štyri. Rôzne druhy. Je medzi nimi aj ten, ktorý som kúpil ja.

„Taky jsem byl nakupovat,“ povie. „Ale nevěděl jsem jistě, co preferuješ, tak jsem radši vzal od všeho něco.“

Rozosmejem sa. Úprimne, šťastne a zamilovane.

„Už ti nepřijdu až tak romantickej, co?“ spýta sa Damián veselo.

„Naopak,“ šepnem zasnene a zahľadím sa mu do očí. „Prídeš mi dokonalý. Len sa mi zdáš priveľmi oblečený.“

Damián zhodí lubrikanty na posteľ a vráti sa ku mne. Neváham ani sekundu a začnem mu vyzliekať tričko. Síce sa šialene teším, až si ho konečne rozbalím, ale aj tak to robím pomaly, aby som sa mohol zároveň dotýkať každého kúsku jeho odhaleného tela.

Je nádherný. Pokožka mu hreje a oči žiaria v svetle sviečok. Je to trochu ako sen.

Môj splnený sen.

Podvihne ruky, aby mi pomohol, a jeho tričko konečne skončí odhodené na zemi. Pobozkám mu jednu z bradaviek a druhú obliznem špičkou jazyka. Zavzdychá tak vzrušene, že mi ten zvuk putuje rovno do slabín.

Zaháknem si prsty za lem jeho teplákov, ale Damián to už nevydrží a pritiahne si ma na svoju hruď.

„No tak… stále si príliš oblečený,“ protestujem.

Umlčí ma bozkom a ja úplne zabudnem, že som chcel niečo namietať. A za okamih zabudnem aj ako sa dýcha. To vtedy, keď mi nejakým zázrakom z tela zmizne uterák a Damiánove dlane mi skončia prilepené na zadku.

„Hmmm,“ zavrní mi do pier a ja mám čo robiť, aby som to ustál.

Pochopí a pomaly ma odnaviguje k posteli. Opatrne ma položí do perín a zaľahne svojim telom. Cítim jeho tvrdosť, i keď len cez látku teplákov.

Chcem viac, ale on ma chce mučiť. Pobozká ma tesne pod ucho a pomaly si bozkami razí cestičku cez môj krk až na hruď. Tam však nezastaví a pokračuje na brucho. A ešte nižšie. To už nevydržím a zavrtím sa. Položí mi dlane na boky a pridrží si ma. Až potom vezme môj penis do úst.

Bez varovania!

Zavzdychám tak, že ma musí byť počuť až na ulicu. Ale je mi to jedno. Damiánovi viditeľne tiež. Len so mnou spojí pohľad a v očiach sa mu mihne potešená iskra.

Viac na neho nevidím. Intenzívne pocity v mojom vnútri ma donútia privrieť viečka. Rukou si prikryjem ústa, aby som aspoň trochu krotil tie šialené zvuky, ktoré sa mi derú z pier.

Fakt sa chcem ovládať. Šialene chcem. Veď toto má byť predohra. Nie cesta do finále. Lenže to nedokážem nijak zastaviť, a tak moja ruka za chvíľu smeruje do Damiánových vlasov, aby som mu naznačil, že to dlhšie nevydržím.

O pár sekúnd vyvrcholím. Rovno môjmu priateľovi do úst. Hodnú chvíľu sa z toho spamätávam. Damián ma zatiaľ zabalí do svojho náručia.

„To bylo sexy,“ šepne mi do ucha.

„Ale…,“ začnem, no Damián mi priloží ukazovák na pery.

„Klid,“ pobozká ma na čelo. „To byl teprve začátek,“ končekmi prstov mi obkrúži bradavky a potom sa k nim skloní a jednu po druhej vsaje do úst. V podbrušku mi zašimrá ďalší náznak vzrušenia.

Viac mu nedovolím. Položím na jeho tvár dlane a pritiahnem si ho k bozku zatiaľ, čo s ním prepletiem nohy. Stále má na sebe tepláky. Vnútorne ma to rozčuľuje. Zaháknem končeky prstov za ich gumu a začnem ich sťahovať rovno s boxerkami. Damián ma odmieta prestať bozkávať, a tak poriadne nedočiahnem, ale našťastie mi pomôže a tie dva nepotrebné kusy oblečenia konečne prestanú medzi nami tvoriť nežiadúcu bariéru.

V izbe stále horia sviečky.

Damián je vzrušený.

Ja k tomu zas nemám ďaleko.

„Milujem ťa,“ zavrním mu do pier.

„Já tebe taky,“ pozrie mi do očí. Chvíľu si len pohľadom vymieňame ďalšie vyznania. Okolitý svet prestane existovať.

Damián ma opatrne pretočí, aby som si ľahol na brucho. Pritiahnem si najbližší vankúš a stiahnem ho pod seba, aby mal ku mne lepší prístup.

Pobozká ma na lopatky, jazykom zíde po chrbtici až na kostrč. Na obe polky mi vtisne bozk.

Kurva.

„Máš favorita?“ zapradie mi do pokožky na zadku a zas ma naň pobozká.

Viem, na čo sa pýta. Chce vedieť, ktorý lubrikant má použiť. Lenže to mi je absolútne jedno.

„Mám,“ šepnem. „Beriem to veľké, tvrdé, čo ma tlačí na stehne.“

Tvojho vtáka.

Nadržane vydýchne a potom sa pre niečo natiahne. Počujem zvuk otvárania fľaštičky. Očakávam, že pocítim chladivý dotyk lubrikantu, ale chvíľu sa nič nedeje. Natočím tvár na Damiána. Gél zahrieva v dlaniach.

Sakra, on je tak dokonalý.

Usmejeme sa na seba.

Za pár sekúnd ucítim Damiánove prsty na tom správnom mieste. Nežne obkrúžia vstup do môjho tela. Nikam sa neponáhľajú. Len ma týrajú pomalými dotykmi.

Podvihnem zadok. Damián pochopí a jedným prstom do mňa vkĺzne. Zhryziem si z toho pocitu peru. A znova, keď nahmatá ten zázračný bod v mojom tele.

„Kurva,“ vypadne zo mňa v návale vzrušenia.

Damián pridá druhý prst a za okamih tretí.

Je to ako mučenie.

Nádherné mučenie.

„Potrebujem ťa,“ šepnem s tvárou zaborenou do vankúša.

Vyhovie mi a ja pocítim váhu jeho tela na tom svojom. A potom sa to stane. Pomaly do mňa začne vnikať. Na sekundu to zabolí. Nechám si akýkoľvek prejav pre seba, ale on to aj tak pochopí. Akoby bol naladený ešte aj na rytmus môjho dychu. Zastaví sa v pohybe a zahrnie nežnými bozkami môj chrbát. Naznačím mu, že som v poriadku. Zaprie sa rukou vedľa mojej hlavy a opatrne pokračuje.

Keď je vo mne celý, naraz vydýchneme. Je to zvláštny pocit. Dokonale správny. Rovnako ako náš vzťah.

„Jsi v pohodě?“ spýta sa potichu.

Prikývnem a pohnem sa proti nemu, aby vedel, že som viac než to. Som šťastný. A šialene nadržaný.

Ďalší pohyb urobí už on sám a všetky moje myšlienky sa roztrieštia na prach. Existuje len naše spojenie. Norí sa do môjho tela rovnako, ako sa už stihol vnoriť do mojej duše.

Pridáva na tempe a hneď nato spomaľuje. Nechce to uponáhľať. Nechce, aby to niekedy skončilo. Rovnako ako ja.

Sviečky stále horia.

A ja horím s nimi.

Vnímam jeho dych.

Prsty zatínam do obliečok.

Počujem, ako povie moje meno.

Ja vyslovím to jeho.

Vyvrcholíme naraz.

On do mňa a ja do jeho dlane.

Ľahne si vedľa mňa a pritiahne si ma do náručia.

Chvíľu obaja popadáme dych.

V hlave mám len jednu myšlienku.

Wau, to bolo dokonalé.

„Už jsem ti říkal, že tě miluju?“ spýta sa Damián.

Našpúlim pery. Okamžite ma pobozká.

„Veľmi si nespomínam. Ale vravel si, že sa také slová tesne po… tom… nehovoria.“

Damián sa zvonivo zasmeje. V očiach má nekonečné množstvo lásky.

„No jenže ty jsi zase říkal, že už vždycky budeme mít po tom.“

„Alebo pred tým,“ doplním jeho myšlienku a zas si vyžiadam bozk.

Damián

„Hmm,“ zavrním škádlivě a pohladím Lukyho po zádech, přičemž ho na sebe natisknu o něco pevněji, „to skoro vypadá, že to nemá východisko. Každý po tom je zároveň před tím, čili z toho plyne, že každý před tím je zároveň po tom… Asi nás odteď čeká spousta sexu a žádný mluvení!“

„S prvou časťou tvojho záveru určite súhlasím,“ uchichtne se Luky. „Ale niekedy sa chcem aj rozprávať. Tak to budeš musieť nejak vymyslieť.“

„Proč já?“ podivuju se pobaveně.

„Pretože si vravel, že ja mám dnes už len odpočívať.“

„To je pravda,“ uznám. „Tak v tom případě, vzhledem k tomu, že oba potřebujeme sprchu a dojít do koupelny by pro tebe bylo příliš namáhavý, si tě tam budu muset odnýst…“ A s těma slovama se rovnou zvednu z postele, Lukáše vytáhnu k sobě, a i přes jeho vyjeknutí doprovázený několikerým zaklením si ho přehodím přes rameno. „A nemel sebou,“ plácnu ho rozverně přes zadek, „nebo mi vyklouzneš přímo tady do těch svíček!“

Na nohy Lukáše opatrně postavím až ve sprchovým koutě.

„Hej!“ čertí se, nebo spíš se zkouší čertit, v očích se mu ale potměšile blýská, takže poznám, že není doopravdy naštvanej. „Vyprosujem si, aby si ma nosil ako vrece zemiakov.“

„Jasně, jasně, značím si,“ směju se, zatímco za náma oběma zavírám plastovou zástěnu. „A co tě namydlit, osprchovat a osušit, to můžu?“ Přičemž abych mu dal najevo, jak si průběh takové procedury představuju, rovnou mu začnu dlaní přejíždět po těle. Volnou ruku využiju k tomu, abych pustil sprchu – a v první vteřině sebou oba trhneme, když nás skropí studená voda, ale za chviličku už proud dopadající na nás z výšky nabere příjemnou teplotu.

„No tak… ach… proti tomu protestovať nebudem,“ vydechne Luky… A v následujících zhruba dvaceti minutách spotřebujeme spoustu vody i sprchovýho gelu, dáme si spoustu pus, prozkoumáme dlaněma spoustu míst na těle toho druhýho… a proměníme jedno před tím v jedno smyslně provzdychaný po tom.

Když pak Lukyho důkladně otírám ručníkem, zatímco on je celej vláčnej a taktak se udrží na nohách, neodpustím si ho popíchnout:

„Seš si jistej, že zpátky do ložnice dojdeš po svých? Vzhledem k tomu, že pohrdáš mýma nosičskýma službama, tak další, co ti můžu nabídnout, je, že ti rozestelu přímo tady v koupelně…“

Kmitne po mně pohledem, mimochodem pořád ještě lehce zamženým, a s takovým smířeným, zasněným úsměvem mi odpoví:

„Urob so mnou, čo len chceš.“

Ten úsměv mu oplatím, rychle osuším i sebe – a pak Lukyho vezmu pro změnu do náručí.

„Lepší?“ špitnu mu do vlasů a on jenom něco nesrozumitelnýho zamumlá, ovšem vzhledem k tomu, jak mi omotá ruce kolem krku a jak se ke mně přilísá, se tu odpověď dovtípím, aniž bych se ho musel vyptávat, co že to přesně říkal.

„Už se ti chce spát?“ sonduju poté, co v ložnici sfouknu všechny svíčky a rozsvítím jenom lampičku, s Lukym se uvelebíme na posteli a vzájemně se obejmeme.

„Mmmm, nechce,“ protáhne, aniž by otevřel oči, „ale aj tak asi zaspím.“

„Klidně spi. Já, no… ještě pro tebe něco mám, ale to počká do zítřka…“

V tu ránu má oči dokořán a propaluje mě dychtivým pohledem:

„A čo pre mňa máš?“

Rozesměje mě to.

„Vždyť říkám, že to počká do zítřka…“

„No, síce to možno počká, ale to neznamená, že to musí počkať,“ slovíčkaří.

„Na tebe si budu muset dávat pozor,“ tlemím se, „se slovama to vážně umíš mnohem líp než já!“

„A to je fér, nie? Ty to zas vieš lepšie s číslami. A spolu sa perfektne dopĺňame.“

„To je pravda,“ přikývnu – a to naše dokonalý doplnění stvrdíme polibkem.

Pěkně hlubokým polibkem!

„No… a čo to pre mňa máš?“ vzpomene si Lukáš o dalších několik minut později.

„Ale… Jenom takovou… hloupost,“ zrozpačitím najednou pod tím jeho pronikavým, zvědavým pohledem.

Nedůvěřivě na mě přimhouří oči:

„Nič, čo je od teba, nie je hlúposť.“

„Tak schválně!“ zakřením se na něj, vypletu se z jeho objetí a otočím se k nočnímu stolku. Ze šuplíku vytáhnu tmavě modrou kartonovou krabici, sice úzkou, ovšem rozměrově asi tak o velikosti A3 – a elegantně převázanou světle modrou stuhou.

Lukáš překvapeně vykulí oči a vyšvihne se do sedu, když se k němu zase natočím a dárek mu podám.

„Wau, čo to… čo blázniš? Veď ja nemám žiadny sviatok.“

„Hele, klídek,“ bavím se. „Věř mi, že ten obal klame tělem – a uvnitř je úplná blbost…“

Luky ode mě dárek převezme a hraně naznačí, že mě s ním chce přetáhnout:

„Nezhadzuj môj darček. Ja si to posúdim sám.“

„No dobře, už mlčím,“ pozvednu ruce, jako že se vzdávám, a pak napůl napjatě, napůl pobaveně pozoruju, s jakou pečlivostí a pozorností rozvazuje mašli… a odklápí z krabičky víko… a odhrnuje hedvábnej papír.

Pak se zajíkne, zalapá po dechu…, a když ke mně konečně zvedne oči, má je zalitý slzama.

„To je… to…“

Proti mé vůli jsem z té jeho reakce taky naměkko.

„Nebreč, nebo začnu taky,“ varuju ho.

„To je… dokonalé,“ hlesne – a znovu se zahledí na zarámovanej obraz, kterej drží v rukou.

Většinu plátna zabírá mapa hvězdné oblohy, jak vypadala v tu noc, kdy jsme se s Lukym poprvý políbili. To datum je pod mapkou i vepsaný, konkrétněji teda ve větě vyvedené umělecky vypadajícím písmem: Kráľovské sestry na nebeskom poli, jak jsme je spolu viděli z Veľké homoľe…

„Ty hvězdy ve tmě i svítí,“ dodám, natáhnu ruku – a zhasnu lampičku, aby tahle speciální vlastnost obrazu mohla vyniknout v celé své kráse.

Luky vedle mě dojatě vzlykne:

„Nádhera… Na to sú všetky slová, ktoré poznám, slabé.“

„Ale zase nepřeháněj,“ nakloním se k němu a líbnu ho na slzama zvlhlou tvář, než znovu hmátnu po vypínači od lampičky a rozsvítím ji.

„Vôbec nepreháňam,“ odloží Lukáš obraz opatrně na matraci vedle sebe – a pak mě prudce obejme. „Ďakujem,“ vydechne mi někam do ramene.

„Nemáš zač,“ přitisknu ho na sebe. „Jsem rád, že ti to udělalo radost.“

„Neskutočnú. Vôbec som netušil, že matika, fyzika a romantika idú takto dokopy.“

„A to jsi ještě pořádně nic neviděl! Příště tu najdeš na posteli poházený plátky růží,“ škádlím ho. Což Lukyho sice rozesměje, ale mě neošálí – v očích má pořád dojatej výraz… Zkusím tedy tu dojímavou chvilku trošku zlehčit: „A mimochodem, slíbil jsi mi, že mě ty verše někdy naučíš!“

„Sľúbil – a stále to platí,“ odtáhne se ode mě a šibalsky se na mě uculí. „I keď si nie som istý, či je teraz vhodná chvíľa, pretože buď u toho zaspím, alebo – a to skôr – sa na mňa vrhneš…“

„Jo, no,“ zasměju se, „na tom něco je. Nejdřív se na tebe nadrženě vrhnu – a pak oba usneme. Hmmm, tak nic, necháme to na příště.“

Načež se natáhnu pro ten obraz, postavím ho na noční stolek, krabičku se stuhou schovám zpátky do šuplíku… Pak si lehnu na záda a Lukyho si stáhnu k sobě do náručí.

„Však nemáme kam spěchat,“ dodám. „Máme na to celej zbytek života.“