Spočítaj mi to (9.) – Rovnice zamilovaných

Damián

Když v pondělí pár minut před dvanáctou hodinou vycházím z ředitelny, ještě se malinko chvěju. Byl to… inu, výživnej rozhovor, nebudu tvrdit, že ne! Ale mám to za sebou a…

Na tváři se mi okamžitě rozlije širokej úsměv.

Mám to za sebou. Máme to za sebou.

A dopadlo to… vlastně ještě o dost líp, než jsem čekal.

Mám hlad jako vlk, ta diskuze mě dost vyšťavila, takže využiju toho, že z mé volné hodiny, kterou jinak trávím v kabinetu nebo suplováním, ještě asi deset minut zbývá, a vyrazím rovnou do jídelny. Cestou vytáhnu z kapsy mobil a na číslo, který už umím nazpaměť, pošlu prostě a jednoduše zdviženej palec – a doplním to samozřejmě srdíčkem. Ačkoliv jsme si jich během víkendu naposílali tolik, stejně se pořád připitoměle a zamilovaně uculuju, když na ten červenej symbol ťukám.

Navzdory tomu, že Lukáš právě sedí na hodině chemie a měl by se naplno soustředit na výklad, haha, mi od něj obratem přijde odpověď, taky v podobě srdíčka. Na to už ale nereaguju, pro tuhle chvíli mu to musí stačit – k tomu, aby už nebyl tak nervózní, jak dle svých slov celej víkend i celý dnešní dopoledne byl… Převyprávím mu to úplně všechno, počítám s tím a těším se na to, ale do zprávy se mi s detaily vyťukávat nechce.

„A kedy sa uvidíme? Potrebujem vedieť podrobnosti,“ rozsvítí se mi na displeji další vzkaz.

„Podle původní domluvy,“ ujistím ho. „Dojdu domů něco po druhé, tak hned, jak budeš mít po škole, přijď.“

„Najradšej by som sa z tej poslednej hodiny ulial,“ přečtu si – a musím se usmát, když mi v hlavě automaticky naskočí ten brblavej podtón, kterým by Luky tuhle poznámku pronesl.

„To ti sice věřím, ale zamítá se,“ odepíšu pobaveně. Pak už mobil strčím do kapsy, abych si v sympaticky poloprázdné jídelně mohl nandat něco pořádnýho k jídlu a spořádat to dřív, než zazvoní a jako stádo kobylek se sem nahrnou další hladoví studenti.

Zbytek školního dne uteče rychle a není ještě ani tři čtvrtě na tři, když se mi bytem rozlehne zvuk zvonku. Bzučákem Lukáše pustím do domu a pak na něj, tak trochu netradičně, čekám v předsíni.

Vhrne se do té malé místnůstky jako velká voda.

„To jsi celou cestu utíkal, ne? Že jsi tu tak brzo,“ dobírám si ho, ale víc toho říct nestihnu, protože to už ho držím v náručí a líbáme se tak divoce, jako kdybysme se minimálně týden neviděli.

Však to taky byl skoro týden! Po odečtení pěti dnů. Ale kdo by se teď zdržoval s matikou.

„Chcem vedieť úplne všetko,“ pronese, když se ode mě konečně o kousek odtáhne a zahledí se mi do očí.

„No tak to mě nejdřív budeš muset nechat se nadechnout, víš, ono se těžko mluví, když se člověku nedostává kyslíku,“ bavím se, skvělá nálada ze mě vyloženě tryská.

„Ty si ale… Kým mi všetko nepovieš, už žiadnu pusu nedostaneš!“ naoko dotčeně na mě přimhouří oči, ale já se jenom dál směju. Počkám si, až se zuje, pak ho vezmu za ruku a odvedu si ho do obýváku.

„Dáš si něco k pití?“ otočím se k němu. „Já si uvařím kafe, takže…“

„Zabudni na to, že budem čakať, kým si uvaríš kávu!“ zavrtí hlavou, pak mě zatlačí do ramen a donutí mě tak sednout si na gauč. „Damián, ty si hrozný. Vieš si vôbec predstaviť, aký som nervózny?“ pohodlně se uvelebí vedle mě tak, abysme mohli jeden druhýho obejmout, ale aby mi zároveň viděl do očí.

„Tak už nebuď,“ šeptnu a líbnu ho na tvář. „Všechno je v pořádku.“

„To som sa dovtípil už z toho zdvihnutého palca,“ zašklebí se. „Lenže tiež mi je jasné, že by si mi poslal rovnakú správu, aj keby ťa môj otec hodinu nepustil k slovu, na konci by ťa donútil podpísať výpoveď a potom nechal školníka, aby ťa vyprevadil zo školy.“

„Ale nepřeháněj,“ usměju se na něj. „Především, něco takovýho by tvůj táta nikdy neudělal. Je to správnej a rovnej chlap. Měl jsi svou povahu po kom zdědit…“

Lukáš se ode mě na vteřinku odvrátí, nevím, možná mi nevěří, že to myslím vážně, ale než se ho na to stihnu zeptat, natáhne se ke mně pro další pusu a pobídne mě:

„A ďalej?“

„Ohledně toho jeho návrhu jsi měl pravdu,“ pokračuju tedy. „Nabídl mi, že mě nechá na škole dál učit, ale podmínka je, že se my dva rozejdeme. Vlastně mi dokonce řekl, že mu bude potěšením, když na škole zůstanu, prý mu bude ctí, když bude mít v učitelským sboru někoho, jako jsem já, představ si!“ Všimnu si, jak se Lukymu malinko zakalí pohled, protože si není tak úplně jistej, kam tímhle vším směřuju, a tak rychle dodám: „Samozřejmě jsem mu řekl, že si té jeho nabídky vážím, ale že to pro mě nepřichází v úvahu.“

„Ale…“

„A,“ opravím ho s pousmáním, „dal jsem mu protinabídku, že samozřejmě pochopím, pokud mě vyhodí hned, ale že kdyby mu to pomohlo, tak ve škole zůstanu do konce školního roku. A že těch pár měsíců si já a ty budeme dávat extra pozor, aby nás nikdo nikde nezahlídl spolu. A že teda občas budu možná potřebovat uvolnit z nějaké hodiny, abych mohl jít někam na pracovní pohovor… A tvůj táta na to kývl. Teda ne tak úplně – prý podle něj na pohovory nebudu muset chodit. Protože už stihl zjistit, že jedna jeho kamarádka, ředitelka na jiným gymplu, taky potřebuje od září matikáře, a tak prý by mi to místo v podstatě zajistil, pokud bych chtěl…“

„To… vážne?“ zajíkne se Lukáš… a vyhrknou mu slzy, navzdory tomu, že se jeho tvář rozzáří jako sluníčko. „Takže o prácu v podstate neprídeš, iba… A my dvaja, my môžeme…, my budeme…, ty chceš, aby sme…“

„Jasně že chci! My dva zůstaneme spolu,“ odpovím na všechny ty jeho nedopovězený otázky, zatímco mu bříškem palce jemně utírám slzy. „A navíc se už od léta nebudeme muset schovávat. A před tvým tátou se nemusíme schovávat ani teď… Měl jsi ho vidět, jak se na mě nejdřív díval nedůvěřivě a udržoval si odstup, ale když jsem mu řekl, že chci dát výpověď, protože chci zůstat s tebou, tak jak najednou úplně otočil… Vlastně, ehm, vlastně mě ještě na sobotu pozval k vám na oběd.“

Luky vykulí oči:

„Fakt?“ Pak se na chviličku odmlčí, zatímco mi zamyšleně hledí do očí, než z něj poněkud zaskočeně vypadne: „Takže… takže to dopadlo dobre.“

„Jo, dopadlo,“ usměju se na něj, ale hned vzápětí malinko zvážním. „Ale víš, proč především to dobře dopadlo? Protože ses mi s tím vším svěřil. Protože jsi nakonec uznal, že sám na to nestačíš… a že ve dvou se všechno řeší snáz… Tak si to zapamatuj, jo? A příště za mnou přijď rovnou, s čímkoliv. Hlavně s tím, o čem se ti se mnou moc chtít mluvit nebude…“ Pak si opřu čelo o jeho a podvědomě o něco ztiším hlas. „Luky, umíš si představit, jak by mi bylo, kdyby sis tohle všechno nechal pro sebe – a rozhodl se řešit to po svým? Jak by mi bylo, kdybych se to dověděl až potom? Že jsi prodal šperky po své mámě jenom proto, že jsi mě chtěl chránit? A to ještě v tom lepším případě? Co kdyby to Berkymu nestačilo? Co kdyby tě vydíral dál…?“

„Ja viem…, prepáč…, ja som…“

„Ššš, počkej,“ přeruším ho, „nechci, aby ses mi omlouval, vím, že jsi to neudělal naschvál. Ale Lukáši, ve vztahu jsme dva, jasný? Spolu. To není o tom, že ty chráníš mě a já chráním tebe a navzájem si to ani neřekneme. To je o tom, že jsme ve všem a na všechno spolu. Kryjeme si záda navzájem. Sdílíme to dobrý – i to špatný, hm?“

„Áno, ja viem,“ vydechne Lukáš potichoučku. „A neboj, ja už po tomto všetkom sľubujem, že nebudem nič zatajovať, dobre?“ Načež mě jemně líbne na rty, jenom tak zkusmo, jako kdyby zjišťoval, jestli mám na srdci ještě něco, nebo jestli už můžeme od slov přejít k něčemu jinýmu.

„Fajn, beru tě za slovo,“ odšeptnu mu zpátky – a to líbnutí na rty mu vrátím.

„Tak v tom prípade tu mám ešte niečo, s čím sa ti potrebujem zveriť,“ podbarví se mu hlas takovým šibalským pousmáním, takže okamžitě vytuším, jak asi zhruba bude ta věta pokračovat. A nevadí mi to. Mám dojem, že toho vážnýho už na nás oba bylo za posledních pár dnů až moc – a potřebujeme se oba trošku přeladit… „Súrne ti potrebujem vyzliecť tričko, je to životne dôležité. A mohlo by mať vážny dopad na moje zdravie, ak by si mi to nedovolil.“

„Hmmm, tak to asi nemůžeme potřebovat, abys nám onemocněl,“ zavrním mu do pusy, zatímco zvednu ruce a nechám ho, ať mi přetáhne tričko přes hlavu. „Ale zase nezapomínej, že jsem pořád ještě tvůj učitel matematiky a všelijaký matematický poučky a pravidla znám líp než ty – no a jedno svlíknutý tričko implikuje, že já tobě můžu svlíknout dva kusy oblečení. Výběr je samozřejmě na mně…“

„No neviem,“ předstírá zabrblání, ale taky zvedne ruce, abych ho mohl z jeho trika vysvobodit, „to pravidlo mi budeš musieť ukázať v nejakej učebnici, veľmi sa mi nepozdáva.“

„Budeš mi muset věřit,“ mrknu na něj, zatímco prstama zabloudím k zapínání jeho kalhot. „Můžu…?“

Lukáš přikývne, a zatímco jeho dlaně mě zvídavě laskají na hrudníku, mlsně se doptá:

„A ja tiež budem môcť?“

„Ty mě pak necháš, ať tě seznámím ještě s několika dalšíma základníma matematickýma poučkama… A pak se uvidí,“ škádlivě na něj přimhouřím oči.

„To ma pokojne zoznamuj, ale predsa by si u toho nemal oblečené nohavice. To by bolo hrozne nepohodlné!“ oponuje mi rozverně.

V podobným duchu se navzájem provokujeme ještě tolik času, kolik je potřeba, abysme nakonec oba skončili jenom ve spodním prádle.

„Ehm,“ polknu vzrušeně, zatímco svým tělem obaluju to Lukyho a užívám si, jak se pode mnou vrtí a chvěje a jak mi jeho dlaně kloužou po zádech a občas i po zadku, „takže… jsi připravenej na další lekci matiky?“

„Iba pokiaľ si ty pripravený na ďalšiu lekciu poézie. Vy, kráľovské sestry na nebeskom poli, v ktorej z vás bydlo si duša moja zvolí…“

S přehnaně nadrženým zavrčením se skloním, abych mu ze rtů mohl další slova slíbat dřív, než je stihne odrecitovat.

Luky

Niečo sa zmenilo. Niečo je inak. Neviem, či je to tým, že sme si s Damiánom zas o jeden obrovský kus bližší, alebo je to preto, že už dlho nebude mojim učiteľom, ale zrazu cítim, že je ochotný prejsť od bozkov a objímania niekam ďalej.

Na ďalšiu métu, prebehne mi mysľou.

Už len tá predstava mi stačí, aby mi z pier uniklo vzrušené vzdychnutie. Damián ma zaň odmení pohľadom do očí.

Jeho dlaň zatiaľ kĺže po mojej hrudi. Pomaly. Nežne. Zaujato. Najprv sa zastaví na jednej bradavke a stisne ju medzi prstami. Hneď nato to isté urobí s druhou. Zhryziem si peru, ale pohľad mu stále vytrvalo opätujem. Vydržím to aj vtedy, keď mi pohladí brucho a pomaly zamieri k lemu mojich boxeriek. V momente ako sa ich dotkne, pootvorí ústa, aby sa niečo spýtal, ale predbehnem ho a prikývnem.

Chcem.

Áno, prosím.

Naozaj to chcem.

Usmeje sa, ako hneď pochopí, a za pár sekúnd už cítim, ako mi boxerky sťahuje. Podvihnem zadok, aby to mal jednoduchšie. Môj vták nadšene vyskočí, keď ho prestane zvierať ťaživá látka. Boxerky skončia odhodené na zemi.

Damiánov zrak začne putovať po mojom tele. Možno by som sa mal aspoň červenať. Byť trochu v rozpakoch. Ale mne to celé príde šialene prirodzené. Patríme k sebe. Som do neho zamilovaný a chcem s ním zdieľať úplne všetko.

Okrem toho ma už nahého videl. Len tentokrát je to trochu iné. Tentokrát mi stojí vták a vyslovene prosí, aby sa ho niekto dotkol. Damián ma našťastie nesklame.

Obtočí dlaň okolo môjho najcitlivejšieho miesta a skusmo zapumpuje. Vzrušene syknem a privriem viečka. O tomto okamihu som už pekných pár týždňov sníval. Zvyčajne v sprche. Ale niekedy aj vo svojej posteli. Lenže ani raz som si nepredstavoval, že to bude až také dobré.

Damián znovu pohne rukou a trochu pritlačí. Akoby testoval, ako to mám rád. Lenže sa zdá, že od neho mám rád úplne všetko, a tak sa za chvíľu prehýbam rozkošou. Nemôžem si pomôcť, i keď si uvedomujem, že u toho vyzerám ako nadržaný pubertiak.

Asi ním aj som.

Dlaň druhej ruky mi položí na brucho, aby ma krotil. Trochu to pomôže. Aspoň do doby, kým nenájde na hranie aj inú časť môjho tela. Najprv mi miešok len pohladí končekmi prstov. No hneď nato ho skusmo zovrie v dlani. Ani jemne. Ani prisilno. Proste tak akurát.

Sakra.

A potom sa to stane. Oblizne mi žaluď a pritom jazykom pomazná uzdičku. V tom momente explodujem. Vnútri aj navonok. Nestihnem na to Damiána ani nijako pripraviť.

Doprajem si pár sekúnd na vydýchanie a až potom otvorím oči. Damián si práve papierovou vreckovkou utiera tvár.

„Sakra, prepáč,“ vyhŕknem a posadím sa.

„Blázníš? A co jako? Víš, jak to bylo sexy?“ usmeje sa na mňa a vezme ďalšie vreckovky, aby utrel aj mňa. Chcem mu ich vytrhnúť z ruky, ale nedovolí mi to. „To je moje práce,“ zotrie zo mňa dôkaz môjho vyvrcholenia. Donúti ma to, aby som sa začervenal a zároveň do neho ešte viac zamiloval, i keď to už vlastne ani nie je možné.

„To naozaj bola tvoja práca,“ šepnem a spojím s ním pohľad. V očiach má niečo nádherné. Nehu a zároveň vzrušenie. „Extra dobrá práca,“ dodám.

Nakloní sa ku mne a pobozká ma.

„To jsem rád,“ zavrní mi do pier.

„Myslím, že som na rade,“ skĺznem dlaňou na jeho boxerky. Čaká tam na mňa poriadne pevná hrča. Damián sa prerývane nadýchne a kúsok sa odo mňa odtiahne.

„To ale nemusíš,“ povie. „Já jsem to přece…“

„Ale ja chcem,“ preruším ho. V podstate nič nechcem viac. Viditeľne mu moje slová nestačia. Stále váha. „Určite je na to tiež nejaká matematická poučka.“

„Možná spíš fyzikální,“ vydýchne, keď mu vtáka cez látku znovu pohladím.

„Tak si ju teraz zopakujeme,“ usmejem sa a končeky prstov zaháknem za gumu jeho boxeriek. Dovolí mi, aby som mu ich stiahol. Dokonca mi s tým pomôže. Až potom ho jemným tlakom prinútim, aby si so mnou vymenil na gauči miesto. Už ho však nenavigujem, aby si ľahol. Stačí mi, keď bude sedieť a pohodlne sa u toho oprie.

Kľaknem si medzi jeho nohy a pozriem mu do očí. Snažím sa tváriť sebavedome, akoby to bolo pre mňa niečo bežné, ale pravda je, že sa mi v žalúdku chveje náznak nervozity. A ešte sa trochu znásobí, keď mi pohľad skĺzne na jeho rozkrok. Vták mu stojí plne pripravený.

Kurva.

Ten je fakt dokonalý. Položím mu ruky na stehná a hladivým dotykom po nich prejdem. Obliznem si pery. Úplne nevedomky. Že som to vôbec urobil, si uvedomím len vďaka Damiánovým slovám:

„Ty mě chceš asi zabít,“ vydýchne nadržane.

Prikývnem. Jeho veta mi dodá poriadnu dávku sebavedomia.

„Potom ti zavolám sanitku,“ uškrniem sa a už na nič nečakám. Jednu dlaň mu obopnem okolo vtáka, pekne pri koreni, a tú druhú si nechám položenú na jeho stehne.

Znova si obliznem pery a potom konečne obliznem jeho. Ako lízatko. Poriadne fajnové lízatko.

Celé telo sa mu zachveje. Chcem, aby sa to stalo zas, a tak ho vezmem do úst. Zvládnem len žaluď, ale Damiánovi sa tak zrýchli dych, že verím, že to bude stačiť. Potom sa už nechám viesť inštinktom. A ten mi radí, aby som si to tiež užil. Aby som vôbec nemyslel. A tak skúšam zistiť, čo by sa mu mohlo najviac páčiť. Dlaňou pridávam na tempe a potom spomaľujem, zatiaľ čo moje ústa skúšajú, či ho dostanem ešte hlbšie.

Damián u toho tak nádherne vzdychá, že vôbec nepochybujem, ako mi to ide. O pár minút mi končekmi prstov nežne prehrabne vlasy a naznačí, aby som sa odtiahol. Urobím to práve včas, aby som si užil pohľad na jeho tvár poznačenú orgazmom.

Nádherný pohľad.

„To bylo… ufff,“ pozrie mi do očí, keď sa trochu vydýcha. „Něco tu máš…,“ natiahne prst k mojej tvári a utrie z nej kúsok… seba.

Neodolám, a kým stihne prst zas odtiahnuť, vsajem ho do úst, aby som ochutnal.

Damiánovi sa z môjho gesta v tvári mihne náznak prekvapenia.

„Ty jsi fakt neskutečnej,“ povie, vezme papierové vreckovky a poutiera sa.

Usmejem sa a nechám sa vytiahnuť do jeho náručia. Nádherne hreje.

Chvíľku sme ticho a len si vychutnávame vzájomnú prítomnosť a potom ma niečo napadne.

„V piatok si mi vravel do telefónu, že mi chceš niečo povedať, keď sa uvidíme. Z očí do očí.“

„Luky,“ trochu sa odtiahne a pohladí ma po tvári, „no, zrovna teď na to asi není nejvhodnější chvilka… Takhle těsně po… ehm, víš čem, by to nevyznělo tak, jak to vyznít má.“

Rozbúcha sa mi srdce. Ako pri ňom už tisíckrát.

„A ako by to vyznelo tesne pred… vieš čím?“ spýtam sa a zablúdim mu dlaňou na rozkrok.

„Ještě hůř,“ venuje môjmu krku niekoľko nežných bozkov.

„Lenže my už vždy budeme mať tesne pred alebo tesne po,“ šepnem a moja ruka v jeho rozkroku začne na tejto teórii pracovať.

Damián sa zvonivo zasmeje, ale keď trochu pritvrdím, tak ho ten smiech veľmi rýchlo prejde a zmení sa na potlačené vzdychanie.

Neostane mi vôbec nič dlžný, a preto za chvíľu úplne zabudnem, o čom sme sa rozprávali. A že sme sa vôbec rozprávali. Myslím len na jeho telo, jeho dotyky. Ale hlavne vnímam jeho vtáka, ktorý mi v ruke stvrdol na kameň.

Neviem, či je lepšie to, čo dovolí, aby som robil ja jemu, alebo to, čo robí on mne.

Všetko dokopy vo mne vzbudzuje jeden nával vzrušenia za druhým. Dlho to nevydržím a prehnem sa v ďalšom orgazme. Damián ma o chvíľu nasleduje. Nie je nič krajšie, ako sa mu pri tom dívať do tváre a vydychávať svoje vlastné vyvrcholenie.

Vtisnem mu bozk na každý kútik jeho pier a postavím sa. Pozriem na svoju hruď. Poutieram, čo sa dá z nás oboch, ale na to už papierové vreckovky nestačia.

„Môžem si u teba dať sprchu?“ spýtam sa.

„Jasně,“ prikývne. „Na to se vůbec nemusíš ptát, buď tu jako doma.“

„Nechceš sa pridať?“ žmurknem na neho.

Damián podvihne obočie a potom sa rozosmeje.

„Héééj, čo je?“ ohradím sa.

„Nic, vůbec nic,“ posadí sa a zdvihne ruky v obrannom geste. „Jenom mě tak napadlo, jestli byl dobrej nápad – začít si něco s náctiletým středoškolákem,“ podpichne ma.

Vyplazím na neho jazyk a nakloním sa, aby som si ukradol pusu. Alebo dve, či desať. Lenže nestihnem ani jednu a zazvoní mi mobil. Vykašľal by som sa naň, keby som podľa zvonenia nepoznal, kto mi volá.

„Ahoj,“ poviem hneď, ako zodvihnem.

„Ahoj, Lukáš, kedy prídeš domov?“ spýta sa otec.

Zajtra, napadne ma.

„Niečo potrebuješ?“ zaujímam sa. Nie je úplne bežné, aby mi volal.

„Mám už podklady k tvojmu komisionálnemu preskúšaniu, tak som to s tebou chcel prebrať,“ vysvetlí.

Zhryziem si peru a pozriem na Damiána. Je nahý a… krásny. Ale hlavne počuje všetko, čo sa rozprávame, tak mi z tváre vyčíta aj moju nemú otázku.

„Jasně, běž,“ šepne.

Prikývnem a otcovi sľúbim, že budem do hodiny doma.

Svoj sľub splním napriek tomu, že som si tú sprchu musel dať u Damiána sám, aby bola naozaj rýchla.

Zato naša rozlúčková pusa už úplne najrýchlejšia nebola.

S otcom potom nad mojimi plánovanými skúškami sedíme takmer dve hodiny. V podstate so mnou prejde celý postup. Nejaví sa to náročne. Len si neviem úplne predstaviť, ako budem niečo počítať, keď na mňa bude čumieť trojčlenná komisia.

Horšia je už druhá časť nášho rozhovoru. Otec ma v nej upozorní, že už mi vypísal papiere o podmienečnom vylúčení a pred odchodom zo školy ich odovzdal mojej triednej. Taký je stanovený postup. Tiež jej dal doklady o mojom novo schválenom individuálnom študijnom pláne.

Spolu s tým si aj uvedomím, že to nakoniec nebude všetko až také jednoduché.

Budem mať čo vysvetľovať.

Viac ľuďom.

Možno nakoniec aj všetkým.

Preto som v utorok ráno cestou do školy trochu nervózny. Vlastne, ak by som mal byť úplne úprimný, tak som nervózny teda poriadne.

Prvý nepríjemný rozhovor ma čaká veľmi skoro. Pochopím to na schodoch do školy, keď začujem svoje meno.

„Luky,“ zakričí moja triedna. Poznám ju po hlase.

Zastavím a otočím sa, aby som na ňu počkal. Ide smerom od parkoviska a prekvapivo sa na mňa usmieva. Ako vždy.

„Dobrý deň,“ pozdravím, keď ku mne prejde.

„Ahoj,“ pozrie na hodinky. „Máme do začiatku prvej hodiny dvadsať minút. Potrebuješ niečo urobiť, alebo môžeš prísť za mnou do kabinetu?“ spýta sa.

„Nemám nič,“ odpoviem popravde.

„Tak sa zastav,“ potľapká ma po ramene a zmizne vo vchode do školy.

Zabehnem do šatne, prezujem sa a potom vyjdem na druhé poschodie, kde má svoj kabinet. Pohľad mi zaletí na koniec chodby, či náhodou nezbadám Damiána. Stačilo by mi to na chvíľku, ale nemám šťastie. Buď je ešte len na ceste, alebo sedí vnútri za zavretými dverami.

Zaklepem triednej na kabinet a po jej vyzvaní vojdem.

„Dobrý deň,“ pozdravím, i keď som ju zdravil už vonku. Len nejako netuším, čo iné povedať.

„Ahoj, sadni si,“ požiada a ukáže na stoličku oproti svojmu stolu. Poslúchnem. „Asi vieš, prečo som si ťa zavolala.“

Prikývnem. Trochu sa mi začnú chvieť ruky. Túto učiteľku mám naozaj rád a prieči sa mi predstava, že si o mne práve nemyslí asi nič dobré.

„Vieš, Luky,“ posunie predo mňa papier. Veľkým písmom jej na ňom napísané Podmienečné vylúčenie. „Nikdy som si nemyslela, že toto budem dávať podpísať práve tebe. Potrebuješ to vysvetliť, alebo vieš, o čo ide?“ pristrčí ku mne pero a ukáže na riadok, kde je napísané moje meno.

„Viem to veľmi dobre,“ podpíšem sa, a keď papier nadvihne, podpíšem aj ten pod ním.

„Jedna kópia je moja do tvojej zložky,“ vezme jeden z papierov. „Druhá je pre teba, pretože už máš osemnásť, tak záleží na tvojom dovolení, či škola informuje tvojho rodiča. No ale ehm,“ odkašle si a ja k nej zdvihnem zrak. „Obaja vieme, že v tvojom prípade je to trochu, no…“

„Chápem,“ poviem, aby nemusela zbytočne hľadať slová. Podľa školských pravidiel o dospelých študentoch škola informuje rodičov len v prípade, že s tým študenti súhlasia. Ale ja som práve podpísal papier, na ktorom bol už predtým podpis môjho otca ako riaditeľa školy. Možno by mi to prišlo aj vtipné, ak by som sa necítil docela nepríjemne.

„Dobre, takže môžeme pokračovať,“ vytiahne ďalšie papiere, ale nepodá mi ich. Miesto toho mi pozrie do očí. „Netvár sa ako na poprave. To bude dobré,“ usmeje sa na mňa. „Je to len podmienečné vylúčenie a predpokladám, že nevyvedieš nič také, aby sa z neho stalo normálne vylúčenie.“

„Určite nevyvediem,“ sľúbim a snažím sa z jej tváre vyčítať, čo presne o tom mojom vylúčení vie, ale znovu zvážnie.

„Teraz ďalšia vec. Mám pre teba individuálny študijný plán na matematiku a fyziku. Sú tam aj nejaké výnimky na chémiu,“ povzdychne si. „Lukáš, ja ťa učím chémiu. Prečo si mi nič nepovedal?“

Skloním hlavu.

„Nepotrebujem na chémiu výnimku… ja… neviem, prečo tam je… Nežiadal som o to…“

„Je to bežný postup,“ preruší ma. „Pri takejto poruche učenia sa dáva aj výnimka na chémiu. Aj v nej sú čísla.“

Ale jednotné, nemenné, pomyslím si.

„Tie sa dokážem naučiť,“ šepnem. Nechcem, aby si myslela, že som na jej hodinách nejakým spôsobom podvádzal. Nikdy som to nerobil.

„Ja ti verím,“ postaví sa, prejde ku mne a položí mi ruku na rameno. „Luky, včera som celý večer študovala podklady, ktoré mi odovzdal riaditeľ. Úprimne ti poviem, že som tomu nemohla uveriť. Nejdem sa ťa pýtať, prečo si za mnou neprišiel, ale chcem, aby si vedel, že si to mohol urobiť. Pomohla by som, a prosím ťa…, mysli na to aspoň do budúcna,“ povzbudivo mi stisne plece a vráti sa na svoje miesto. Sadne si a prisunie predo mňa papiere. „Tu je tvoj individuálny študijný plán. Je nastavený podľa diagnostických testov.“

Vysvetlí mi ešte pár vecí, ale tie už mi včera povedal otec, a tak len pomedzi jej slová postupne všetko podpíšem.

„Ešte by si mal vedieť,“ vezme odo mňa všetky podklady a uloží si ich do euroobalu, „že s platnosťou od dnes nebude u vás v triede pán učiteľ Karas učiť matematiku a fyziku. Jeho hodiny prevezme pani učiteľka Zálesková. Síce ju riaditeľ určite požiada o diskrétnosť a nie je povinný ju informovať o tvojom podmienečnom vylúčení, to musel len mňa a ja tú informáciu nechám len medzi nami tromi, ale o tvojom individuálnom študijnom pláne logicky vedieť musí. No a ona nie je práve…“ Odmlčí sa.

Je to proste drbna, pomyslím si.

„Taktná,“ použije triedna úplne iný výraz. „Okrem toho už veľa otázok vyvolá tá náhla zmena učiteľa a… no… jednoducho sa na to priprav.“

„Pokúsim sa,“ poviem, i keď si absolútne neviem predstaviť, ako toto spolužiakom vysvetlím. A nie len im. Za chvíľu sa to roznesie aj u učiteľov.

„Dobre,“ usmeje sa. „Ak by si mal s niekým problémy, a to myslím s kýmkoľvek, tak za mnou príď,“ pozrie na hodinky. „Teraz ťa už nejdem zdržovať, aby si stihol hodinu.“ Postaví sa a podá mi ruku.

„Ďakujem,“ prijmem jej gesto a otočím sa, aby som zamieril k dverám.

„Lukáš,“ zastaví ma. Pozriem na ňu. „Ešte drobnosť. Držím palce aj s pánom magistrom,“ zasmeje sa. Je to milý smiech. Nanajvýš úprimný.

Na tvári mi naskáču červené fľaky a rýchlo vypadnem z jej kabinetu. Takmer sa pri tom potknem o prah.

Sakra, takže jej to došlo. A pravdepodobne to pochopia aj ostatní.

Na chodbe je tesne pred zvonením značný pohyb, a tak si ani nemôžem dopriať čas na rozdýchanie. Miesto toho sa snažím tváriť normálne. Veľmi sa mi to nepodarí. Hneď po pár krokoch si nedám pozor a do niekoho vrazím.

„Sorry,“ vypadne zo mňa a až potom pozriem, koho som to takmer zvalil na zem. „Och, prepáčte.“

„Nič sa nestalo,“ pousmeje sa pán učiteľ Lacko. „Ty si v pohode?“ spýta sa. Z neznámeho dôvodu mám pocit, že sa jeho otázka týka niečoho úplne iného ako našej zrážky.

„Ja… no… áno,“ vykoktám. „Len sa ponáhľam na hodinu.“

„Dobre,“ prikývne a obzrie si ma. Nie tak normálne. Úplne inak. Akoby ma videl prvýkrát.

Doslova od neho zdrhnem. Viem, že je to Damiánov najlepší kamarát, a podľa Damiánových slov by o nás ešte nemal vedieť pravdu. Teda, ak si ju nedomyslel. A ja cítim, že presne to sa stalo.

Do triedy vojdem rovno so zazvonením. Zvalím sa k Jakubovi a hodím na neho zúfalý pohľad.

„Mám už všetky papiere,“ šepnem tak, aby ma počul len on. „A dnes na hodinu matiky nepríde…“ Dopovedať nestihnem. Do triedy vletí Adam.

„Predstavte si, čo som počul,“ zakričí, aby mal istotu, že mu všetci budeme venovať pozornosť, a keď sa tak stane, stíši hlas. „Karas nás už nebude učiť matiku a fyziku. Dostaneme Zálesicu. Tak sa priznajte, kto viete prečo.“

V triedy sa strhne debata. Nestíham ani zachytiť, čo kto hovorí. Poriadne rozoznám len Jakubove slová. Povie mi ich totiž rovno do ucha.

„Vyhrám niečo, ak uhádnem?“

„Kopanec do zadku,“ pretočím na neho očami, i keď mi je jasné, že by nič nevykecal. Nikdy.

Všetci sa utíšia až v momente, ako do triedy vojde učiteľka. Prejde ku katedre a zhodí si na stôl kopu papierov.

„Dobrý deň,“ pozdraví a napraví si na nose okuliare. Prehnane veľké okuliare. „Od dnes prevezmem vo vašej triede hodiny matematiky. Budeme mať spolu aj fyziku. Mám podklady od pána učiteľa Karasa, tak by sme mali plynule nadviazať na predchádzajúce učivo, ale pokiaľ by som preberala niečo, čo vám nebude dávať zmysel, tak ma upozornite…“

„Prečo?“ spýta sa Adam. Vôbec mu nevadí, že jej skočil do reči.

Učiteľka Zálesková si zase napraví na nose okuliare a pohľadom vyhľadá, kto na ňu rozprával. Nič nás ešte neučila, a tak si musí pozrieť zoznam.

„Adam, keď chceš niečo povedať, tak sa prihlás a počkaj, kým ťa vyzvem. Ale odpoviem ti. Upozorniť ma máte samozrejme preto, aby som vám látku mohla vysvetliť.“

Adam zodvihne ruku.

„Áno? Niečo nejasné?“ povzdychne si učiteľka.

„Prečo nás budete učiť vy a nie Karas?“ ozrejmí Adam viac svoju predchádzajúcu otázku.

„Pretože…,“ začne Zálesica a pohľad jej zaletí ku mne. Mňa pozná. Každý učiteľ pozná riaditeľovho syna. „Pán učiteľ Karas bude učiť iné triedy.“

Ďalšie zdvihnuté ruky ignoruje. A nie je ich teda málo. Skloním hlavu k svojmu zošitu. Jakub mi dlaňou stisne stehno. Vymeníme si jeden pohľad a potom sa už pozrieme na tabuľu. Učiteľka na ňu začne písať zadanie príkladu a vysvetľovať učivo.

Nás si veľmi nevšíma. Len sem-tam niekoho napomenie, aby bol ticho. Má s tým teda dosť práce. Spolužiaci si šepkajú svoje domnienky.

Presne viem, ako bude vyzerať prestávka.

Úplne šialene.

Po zazvonení, hneď, ako sa za učiteľkou zavrú dvere, vyskočí Adam na stoličku a poobzerá sa po triede.

„Tak sa baby priznajte, ktorá zbalila Karasa?“ vyhŕkne.

Jakub vyprskne na stôl kus čokoládovej tyčinky. Vôbec som si nevšimol, že si ju stihol po zazvonení napchať do úst.

Žiadna z báb sa samozrejme neprizná. Nemajú sa k čomu. Ja sa snažím tváriť nanajvýš nenápadne. Asi sa mi to darí, pretože nikto ani len náznakom nespomenie moje meno.

Zatiaľ.

Damián

Nestihnu si ve středu o velké přestávce ani vybalit sváču a už mi někdo klepe na dveře kabinetu. Podle té naléhavosti, která je v tom klepání až bušení obsažená, samozřejmě okamžitě poznám, kdo hned vteřinu nato strčí hlavu dovnitř.

„Damián!“ zašveholí Juraj s přehnaně širokým úsměvem na tváři.

„Juraji!“ vzdychnu a svačinu si zase zabalím.

„Damián!“ zavře za sebou a tanečním krokem, odhaduju to na waltz nebo valčík, nikdy jsem v nich nepoznal rozdíl, se začne přemisťovat od dveří k volné židli na protější straně mýho stolu.

„Juraji!“ bavím se.

„Damián! Nemáš mi čo povedať?“ šveholí ten komediant, aniž by přestal pohopkávat.

„Nemám! No, tak jestli je to všechno, tak já si přece jenom dám něco k jídlu, protože…“

„To si teda nedáš! A máš mi čo povedať!“ Juraj okamžitě přeladí, sedne si naproti mně a zpříma, už bez úsměvu se mi zahledí do očí. „Čo je na tom pravdy?“

„Na čem?“ předstírám nevědomost.

„Na tých drboch, čo kolujú po škole.“

„Asi to budeš muset specifikovat, koluje toho docela dost…“

„No práve! To je to!“ vyjeví se, ale hned se zase zklidní. „Tak dobre. Myslím ten drb, čo je najpikantnejší… a tiež najviac pravdepodobný.“

Zazubím se na něj a natáhnu se k němu přes stůl, abych ho mohl rozverně poplácat po rameni:

„Kámo, jo, těší mě, že si pamatuješ, že zrovna tahle kapitola matematiky je moje oblíbená, ale to neznamená, že ve volných chvílích sedím a počítám si, které z těch fám, co se po škole šíří, vychází nejvyšší procento!“

„Neser ma, Damián!“ zahrozí na mě Juraj prstem, ale z toho, jak mu poťouchle bliká v očích, poznám, že ve skutečnosti naštvanej není. „To mi naozaj nemáš čo povedať? Ako chápem, že teraz sa už zveruješ niekomu inému…“

Povzdychnu si:

„No tak vidíš, nemám ti co říkat. Všechno už víš.“

„Všetko neviem. Ako dlho spolu chodíte? Kedy to začalo? Kto zbalil koho?“

Pochybovačně na něj přimhouřím oči:

„Počkej, a mluvíme teda o Lukášovi…?“

Juraj rozhodí rukama:

„No, druhá najviac šepkaná fáma hovorí, že Lukáš chodil s Berkym – a ty si to zistil a kryl si ich… Tak nejak sa mi ale táto varianta nezdá, hlavne po tom, čo sme spolu boli za Berkym na návšteve, že!“

„Vůbec mi to nepřipomínej!“ zachmuřím se na chvilku, ale hned se zase usměju, protože v Jurajově přítomnosti – a s myšlenkama, který mi bloudí okolo Lukáše – to ani jinak nejde. „Takže… co že tě to vlastně zajímalo?“ hraju o čas, protože na takovýhle svěřování moc nejsem.

„Kto zbalil koho,“ vybere si Juraj ze tří svých otázek tu poslední.

„Hmmm,“ upřímně se zamyslím, „a víš, že ani nevím? Mně přijde, že to bylo tak nějak vzájemný… Ale asi spíš já jeho. Nebo… on mě? Tou básničkou…“

„Básničkou?“ vykulí Juraj oči.

„Básničkou jsem neřekl,“ rychle ten svůj přeřek zkouším zahrát do autu. To tak, aby si Juraj Lukáše za tohle na hodinách slovenštiny nějak dobíral!

„A ktorou? No tak, Damián, toto mi musíš povedať. Učím ho slovenčinu, musím to vedieť!“

„Právě proto to vědět nesmíš! No, a jestli je to všechno, co tě zajímalo, tak já už teda…“

„Nie je to všetko! Ale dobre, detaily si nechaj pre seba, ja si ich zistím inak.“

„Opovaž se!“ zahrozím na něj prstem tentokrát já.

„Neboj, nemyslím od Lukáša! Myslím od teba. Poriadne si ťa večer opijem a…“

„Smůla. Na páteční večer už mám plány.“

„Tak v sobotu,“ nedá se.

„I na sobotu,“ nedám se ani já.

„Nehovor mi, že máte plány na každý večer!“

„Úplně na každej,“ přikývnu, i když to tak úplně pravda není, zatím, ale to Juraj vědět nemusí.

Juraj se ke mně nakloní a začne prstem ťukat do stolu, zatímco se mi upřeně dívá do očí:

„Teraz hneď si vytiahneš mobil a tu, priamo pred mojimi očami, si vo svojom diári rezervuješ nejaký večer pre mňa. Nehnem sa odtiaľto, kým to neurobíš!“

Parádně se tím jeho vyhrožováním bavím:

„Fajn, no, tak to si tu klidně seď, ale mně začíná za deset minut další hodina…“

„Damián!“

„Juraji!“

„Ty si hrozný!“

„To ty taky! Ale stejně jsi skvělej kámoš, abys věděl,“ vyseknu mu poklonu. Tak nějak mi najednou přijde, že to i mezi tímhle naším vtipkováním musí zaznít.

Juraj se na chvilku zarazí a zatváří se potěšeně, ale hned mu přes tvář zase přelítne stín, i když z větší části jenom hranej:

„No neviem, skvelému kamarátovi by si netajil také dôležité veci zo svojho života, nie?“

„Ale no tak,“ zvážním, „já jsem ti to všechno nemohl říct… Jednak jsem nechtěl, aby ses na Lukáše díval… nějakýma jinýma očima, víš? Pak jsem nechtěl, aby ses cítil nějak… no, jako mezi mlýnskýma kamenama, když znáš i mě i Lukáše i jeho tátu, kterej je tvůj nadřízenej… No a do třetice, prostě… bál jsem se, že mi to budeš rozmlouvat.“

„To by som určite skúsil.“

„A že o mně úplně ztratíš mínění.“

„To je fakt, asi by ma na chvíľku napadlo, že ti preskočilo.“

„A že mi řekneš, že s tím nesouhlasíš a že pokud to neukončím, tak se mnou už nechceš mít nic společnýho.“

Juraj se pohoršeně ušklíbne:

„To myslíš vážne?“

Pokrčím rameny:

„Napadalo mě všechno možný, no. Ale tak myslím, že jako polehčující okolnost bys mohl brát to, že jsem měl… a teda pořád mám… hlavu tak trochu v oblacích…“

Jurajova tvář se okamžitě zase rozjasní, podepře si bradu dlaní a s přehnaně zasněným výrazem na mě zamrká:

„Och, pokračuj! To je tak sladké vidieť ťa, ako sa zamilovane tváriš, sotva na Lukáša len pomyslíš, dokonca sa z teba stáva poeta! Vraj hlava v oblakoch, čo je to za výrazy? U teba by som skôr čakal nejaké čísla, zlomkové čiary, exponenciály a podobne!“

„Exponenciály? A ty kde bereš tyhle výrazy?“ rozesměju se. „Že ty už blouzníš z hladu? To se vůbec nedivím, protože já už mám teda hlad příšernej! Můžu si konečně sníst tu svačinu, než budu muset utíkat na další hodinu?“

Juraj se zvedne od stolu a s nevinným výrazem odvrkne:

„A kto ti bráni? No, tak ja idem – a ty počítaj s tým, že jeden večer mám u teba rezervovaný. Keď zistíš, ktorý mi milostivo môžeš venovať, tak mi napíš, nech si ho tiež zabookujem.“

„Jo, neboj, něco vymyslíme, ty… bookere…“

„Tie svoje anglicizmy mi sem neťahaj!“

„Zmiz už!“

„Letím, zatiaľ pa!“

„Nazdar…“

Sotva se za ním zavřou dveře, zapípá mi mobil – a na displeji mi blikne zpráva od toho šaška:

„Čakám na ten dátum!“

S pobaveným kroucením hlavy si konečně vytáhnu tu svačinu, konverzaci s Jurajem zavřu – a místo toho si otevřu jinou. Svítí z ní na mě plno červených srdíček, smajlíků posílajících pusu a podobně… Sám pro sebe se usměju, rovnou do ní jeden podobně zamilovanej emotikon přidám – a pak se konečně zahryznu do svýho sendviče.

Luky

V stredu mám od rána pocit, že som musel prespať niekoľko dní. Možno aj týždňov. Inak si neviem vysvetliť, ako je možné, že ešte včera nikto poriadne nič nevedel a zrazu na mňa všetci čumia a šepkajú si svoje teórie.

Do veľkej prestávky si ich vypočujem niekoľko. A to bohužiaľ priamo v mojej triede. Na chodbu nemám ani odvahu vyjsť. Pre bagetu pošlem Jakuba.

Že to bola hlúpa chyba, si uvedomím hneď, ako odíde. Osamote sa mi ťažšie predstiera, že som úplne hluchý. Hlavne, keď sa medzi sebou rozprávajú takmer všetci. Nič nehovorí len ten najviac ukecaný. A to je zlé znamenie.

Adam zvykne mlčať len v dvoch prípadoch. Buď keď je chorý, alebo ak vymýšľa nejakú totálnu hovadinu.

Predpokladám druhú možnosť.

Vytiahnem si z vrecka mobil a pošlem Damiánovi pár červených srdiečok. Docela mi to pomôže, aby som sa na chvíľu odreagoval. Dokonca ma to prinúti k úsmevu.

Ten mi ale dosť rýchlo zamrzne na tvári, keď zdvihnem hlavu a Adam zrazu stojí pri mojej lavici.

„Potrebuješ niečo?“ spýtam sa, i keď odpoveď tuším.

„Nechceš to vyklopiť?“ povzdychne si.

„Neviem, o čom hovoríš,“ zahrám blbého. Vlastne vôbec netuším prečo. Je mi predsa jasné, že ho to nezastaví.

„No tak, Luky,“ rozhodí rukami. „To ťa baví počúvať tie sračky?“

Po jeho slovách ako na povel celá trieda stíchne. Poobzerám sa okolo seba. Všetci čakajú, čo poviem.

Ešte pred pár minútami som bol pripravený všetko zapierať. Proste sa k tomu nevyjadrovať. Nie len kvôli sebe, ale aj kvôli Damiánovi. Lenže pod skúmavým pohľadom mojich spolužiakov sa vo mne niečo zlomí. Väčšinu z nich považujem za svojich kamarátov a nechcem o nich prísť, i keď sa to ľahko môže stať, aj keď priznám pravdu.

Lenže tie chýry, ktoré kolujú, sú horšie ako pravda. Aspoň ja to tak cítim.

„Tak poďte do mňa,“ poviem. V tom momente zaznie naraz asi šesť otázok. Poriadne nerozumiem ani jednej. „Len možno po jednom,“ dodám.

V triede sa zas strhne vrava.

„Hej, hej, ticho,“ ohriakne ich Adam a hneď zas venuje pozornosť mne. „Prečo nás už neučí Karas?“ položí prvú otázku.

Zhlboka sa nadýchnem a potom pomaly vydýchnem. Podvedome pozriem k dverám, či nie sú otvorené. Prípadne, či nevojde Jakub, aby som mal lepší pocit z jeho prítomnosti. Až potom zo mňa vypadne stručné:

„Pretože s ním chodím.“

Tých pár mojich slov zapôsobí ako bomba a ja ani nestihnem zachytiť všetky komentáre.

„To fakt?“

„To je aj Karas gay?“

„Prečo sú tí najlepší teplí?“

„Odkedy?“

„Nie je to divné?“

„Kokos, Karas je docela kus.“

„Nie je Karas starý?“

„To si chodil aj s Berkym?“

Odpoviem len na to, čo mi príde najpodstatnejšie.

„Nie, s Berkym som naozaj nechodil.“ Že mi je na zvracanie už len z tej predstavy, si nechám pre seba.

Adam zas všetkých ostatných utíši a vezme si slovo.

„Tak preto to komisionálne preskúšanie?“ spýta sa.

„Čiastočne,“ potvrdím, i keď je to v skutočnosti o niečo zamotanejšie, ale nechcem zachádzať úplne do detailov. Určite nepotrebujú vedieť, že som Damiánovi šlohol zadanie písomky. A už vôbec nie to, ako ma doučoval. „Ale je to aj preto, že mám poruchu učenia a konečne som to priznal. Volá sa dyskalkúlia a v podstate to znamená, že mám problém počítať.“

Väčšina mojich spolužiakov zostane úplne ticho. Pár si ich vytiahne mobil a ja presne viem, čo si práve vyhľadávajú.

Zato Adam, ten to úplne zabije:

„Kokos, to mám aj ja, tiež sa mi blbo počíta.“

„Lenže tebe sa aj blbo číta a píše,“ podpichne ho Lenka a o pár sekúnd mi už sedí na lavici. „To fakt? Prečo si nám to nepovedal?“ položí jednu z najťažších možných otázok.

„Asi som sa hanbil,“ myknem ramenami.

„Za čo?“ nechápe.

„Dlho som nevedel, že mám nejakú poruchu. Myslel som si, že som len blbý.“

„Ale veď to je hovadina,“ zapojí sa zas do konverzácie Adam. „Furt máš na vysvedčeniach čisté jednotky. Ako je to potom možné?“

Zhryziem si peru. To je práve otázka, na ktorú by som nerád povedal pravdu. Aspoň nie celú.

„To je easy,“ začujem od dverí Jakubov hlas. Vôbec som nepostrehol, kedy prišiel do triedy. „Veľmi podobne, ako máme my všetci sem-tam dobré známky aj z toho, čo nám nejde. Napríklad ty,“ ukáže na Adama, „mávaš až podozrivo dobré známky zo slohov. Neprepisuje ti náhodou polovicu z nich Lukáš a druhú Alenka?“

„To je fakt,“ prizná Adam.

„Ja zas vždy odpíšem celú chémiu,“ ozve sa zo zadnej lavice Paľo.

A prekvapivo sa postupne pridá pár ďalších ľudí. Viditeľne tak trochu niekedy podvádzajú všetci. Niekto viac, niekto menej.

Nepríde mi ako dobrý nápad zavesiť im na nos, že to moje podvádzanie dosahovalo úplne najvyšší možný level.

Jakub si ku mne sadne a podá mi bagetu. Pozrieme na sebe. Žmurkne a usmeje sa. Ten úsmev mu fakt rád oplatím, i keď viem, že tým zďaleka nie je všetko ukončené.

Moja domnienka sa mi potvrdzuje aj vo štvrtok. Pre všetkých som atrakcia. Zíza na mňa celá škola. Vrátane učiteľov. A Damián je na tom podobne, i keď sa mi zdá, že mu to je, na rozdiel odo mňa, dosť jedno.

Poriadne si vydýchnem, až keď poobede zazvoní po poslednej hodine. Doma sa zastavím len prezliecť, nezabudnem si dať rýchlu sprchu a zamierim k Damiánovi na naše štvrtkové doučovanie. Fakt sa chcem učiť. Škola moje komisionálne preskúšanie naplánovala už na budúci pondelok a mňa chytila absolútna panika.

A tak po mojom príchode dostane Damián len jednu rýchlu pusu a hneď si sadnem za stôl, aby sme mohli počítať. Takmer si nedávame prestávky. Len sem-tam fňukám, že nič neviem.

„Luky,“ nakloní sa ku mne po takmer štyroch hodinách a vtisne mi pusu do vlasov. „Myslím, že už stačilo.“

„Ešte jeden príklad,“ zaprosím a hodím na neho psie oči.

„Ne,“ pokrúti hlavou. „Tohle už není učení, vždyť všechno dávno umíš. Jenom se snažíš to svý počítání trochu zrychlit.“

Skloním hlavu. Má pravdu. Nechcem v pondelok pred komisiou vyzerať ako úplný debil. Nechcem otcovi robiť hanbu.

Damián si ku mne pritiahne stoličku a objíme ma.

„Vždyť přece vidíš sám, že už to nemá v podstatě žádnej efekt,“ povie. V hlase má toľko nehy, že jeho slová pôsobia ako pohladenie, i keď sú nepríjemné. A ja tuším, že budú ešte nepríjemnejšie. „Ty už to počítání nezrychlíš. Jsi na svým maximu. A bude lepší, když si to přiznáš. Ale hlavně, Luky,“ odtiahne sa a spojí so mnou pohľad, „to, jak ti jde nebo nejde matematika, tě nedefinuje. A nikdy nebude. A je důležitý, abys to pochopil. Čím dřív, tím líp.“

Chvíľu si všetko, čo mi povedal, prehrávam v hlave. On zatiaľ dosť napäto očakáva moju reakciu.

„Ale možno, ak by…,“ začnem.

„Ne,“ pokrúti hlavou, „u tohohle není žádný možná. Chápu, že by sis to přál, ale máš poruchu učení. Všechno, co šlo v tomhle směru udělat, jsi už udělal. Měl by ses radši věnovat tomu, co tě baví…“

Prestane rozprávať v momente, ako sa uškrniem.

„Já myslel literaturu,“ povie naoko pohoršene, ale iskra v očiach ho prezradí.

„Veď ja tiež,“ zhryziem si peru a potom si ju obliznem. „Vy, kráľovské sestry na nebeskom poli…“

Damiánovi nie je viac treba. Za sekundu ma zviera v náručí. A za ďalšiu vyzlieka.

Potom sa už celý večer venujeme len sebe. Domov idem až tesne pred polnocou.

Damián

V pátek o velké přestávce sedí Lukáš v mým kabinetě, na mé židli a za mým stolem a já se nad ním skláním a…

Ne, nelíbáme se, i když teda přesně to bych s ním teď dělal nejradši. Ehm.

Ale čeká nás dvouhodinovka fyziky, na kterou jsem posledně zadal třeťákům nějaký úkoly – a přes týden jsme s Lukášem věnovali téměř veškerej volnej čas matice, na fyziku už nebylo kdy, tak si za mnou teď Lukáš přišel pro radu.

Poťukám druhým koncem propisky do jeho výpočtů:

„No ale tohle číslo si přece musíš…“

Co má s tím číslem udělat, to už se nedozví, protože nás vyruší zaklepání na dveře.

Typický zaklepání na dveře.

Do háje, že já pitomec si nedal na dveře cedulku nerušit! I když jsem si na sto procent jistej, že to by Juraje nejenom neodradilo, ale taková cedulka by ho do mýho kabinetu vyloženě vlákala!

„Damiá… ach! Ahoj, Lukáš!“

„Dobrý deň…“

„Ja som to tušil, že tu budete obaja!“ vyjekne nadšeně a zavře za sebou dveře. Zevnitř.

„Ale prdlačky jsi tušil,“ odmávnu ho.

„Celá škola to tuší!“ významně na mě zamrká.

„Nech si to,“ odpálkuju ho, zatímco opatrně mrknu po Lukym. Vím, že z toho, jak se jeho a moje jméno spojuje a propírá zleva zprava, zrovna dvakrát nadšenej není… „Potřebuješ něco?“

„No, asi to počká, nenechajte sa rušiť!“ prohlásí Juraj, ale navzdory tomu se opře zády o dveře, založí si ruce na hrudníku a zakotví na nás očima.

Užuž ho chci napomenout, ať přestane šaškovat, ale Lukáš se stihne ozvat dřív než já. Zmateně těkne očima ke mně, pak k Jurajovi, a tak nějak asi nás obou se zeptá:

„A nemám radšej odísť?“

„Určitě nemáš,“ položím mu ruku na rameno. „Na odchodu je tady kolega Lacko…“

„Vlastne nakoniec nie som,“ prohlásí Juraj s podezřelým nadšením v hlase, odlepí se od dveří a místo toho si zabere volnou židli naproti stolu. „Keď už sme sa tu tak neočakávane zišli,“ propálí Lukáše pohledem, „tak toho využijem, aby som ti pripomenul, že máš u mňa taký restík…“

„A aký…?“ zapátrá Lukáš. Z toho jeho váhavýho tónu se dovtípím, že opravdu přemýšlí, co tak asi mohl zapomenout Jurajovi odevzdat nebo vypracovat…

„Juraji, přestaň mi mást mýho přítele!“ vložím se do toho. „Lukáš tě ještě tak nezná, bere tě vážně!“

„Veď ja to myslím vážne!“ ohradí se Juraj a opravdu se u toho tváří vážně, ovšem ty čertovský plamínky v jeho očích mi dávají echo, že se ve skutečnosti skvěle baví. Jenže to je právě to – Lukáš je tam pravděpodobně nevidí, protože netuší, že je tam má hledat, Juraj je pro něj pořád ještě jenom jeho slovenštinář, a ne někdo jako náš společnej známej…

Než se ale stihnu o tohle všechno, samozřejmě náležitě zestručněný, nějak podělit, Juraj se znovu zahledí na Lukáše – a vypálí na něj:

„Damián mi sľúbil, že mi zarecituješ tú báseň, na ktorú si ho zbalil.“

„Cože?!“ vyjevím se v tu samou chvíli, kdy z Lukáše vypadne úplně stejně vyjevený: „Čože…?“, takže z toho vznikne takový česko-slovenský unisono. „Juraji,“ otřu si čelo dlaní, zatímco si vyměníme rychlej pohled s Lukášem, „nechtěl bys už prosím tě odcestovat? Nejlíp na Měsíc?“

„S veľkým – alebo s malým em?“ přimhouří na mě oči.

„Pokojně s oběma!!!“ ujistím ho.

Juraj se sice se smíchem zvedne ze židle, ale stejně ještě jeho ántré není u konce.

„Dávaj si na Damiána pozor, Lukáš!“ rádoby výchovně na něj zakmitá ukazováčkem. „Keď sa takto správa k svojmu najlepšiemu kamarátovi, no, nechcem nič naznačovať, ale dokážeš si predstaviť, ako sa časom bude správať k svojmu priateľovi…?“

Odevzdaně si povzdychnu, i když i já vysílám k Jurajovi očima, že ho chci sice na místě zaškrtit, ale že se zároveň dobře bavím:

„Prosím tě, připomeň mi, proč že jsem si tě vybral jako nejlepšího kámoše…?“

„Pretožeee som ti držal vlasy, keď si zvracal do kríku po zahajovacej párty v prváku, na ktorej si sa totálne zlial… Lukáš, už ti Damián ukazoval svoje fotky, aké mal zamlada háro?“

„Zmiz!!!“ hodím po něm propiskou, samozřejmě schválně minu, zatímco Juraj se škodolibě rozveseleným chechotem konečně vysmahne z kabinetu pryč.

„Ufff, no,“ vydechnu a zadívám se na Lukyho, kterej už na mně kotví zvědavým pohledem a kouše se u toho do rtu, aby nevybuchl smíchy, „tohle byl takzvanej Juraj neučitel. Nebo teda doufám, že na hodinách se k vám chová jinak!“

„Áno, jasné, je s ním síce tiež sranda, ale toto… no…“ Pak už to nevydrží a začne se pochechtávat. „To naozaj? Ty si mal dlhé vlasy? A ty sa vieš aj opiť? A ja som ťa zbalil básničkou, hej?“

Ze všech těch jeho otázek si vyberu tu poslední, nebo spíš – ona se mi vybere tak nějak sama: prostě jakmile si na tu noc tenkrát pod hvězdama vzpomenu, už nejsem schopnej myslet na nic jinýho… Smyslně na Lukyho přimhouřím oči a zavrním:

„A nesbalil snad?“

Lukáš samozřejmě tu změnu atmosféry zaregistruje, promítne se mu to v očích a v tom, jak sotva znatelně zalapá po dechu… Ale nakonec si jenom olízne rty, provokatér jeden, a směr naší konverzace přeladí o kousek jinam:

„No… možno áno…, ale nečakal by som, že sa ma na to bude pýtať práve môj slovenčinár!“

Udělám na něj přistiženej cukrblik.

„To mi… uteklo, promiň… Ale on právě nezná žádný detaily, víš, tak se je snaží takhle pokoutně získat. Ode mě slyšel jenom slovo básnička, jinak nic, přísahám! Jenže holt na něj to působí jako limonáda na vosu, takže teď chce pořád vědět, co to bylo za básničku a jak to probíhalo a tak. Ale já mu už nic dalšího rozhodně říkat nebudu… A ty se taky opovaž mu ji někdy recitovat! Ta básnička je jenom moje!“ vymiňuju si pobaveně.

„Hej! A čo ak to bude moja maturitní otázka?“

„Tak si necháš dát čtyřku!“ směju se.

„Ty si ale. Tebe vôbec nejde o moje dobro!“ rádoby dotčeně nafoukne tvář.

„Právě že jde,“ rychle ho na ni líbnu, „takže pojď se ještě rychle soustředit na ten rozpočítanej příklad, jo?“