90ˢ – 3/13 – Bonjour!

Ve chvíli, kdy jsem nakročil do kuchyně, ztuhl jsem jak čerstvě vyšlehaný vaječný bílek. Strýce Karla jsem za tu dobu, co se to po revoluci už zase smělo, sice viděl sotva třikrát, ale než jsem si v Praze koupil ty časopisy, tak mi i trochou fantazie okořeněná vzpomínka na něho poskytovala podobně dobrou službu jako ty notoricky známé s Horou. Jeho máma, dědova starší sestra i s celou rodinou čítající krom ní a jejího manžela i tehdy sotva sedmnáctiletého strýce Karla a jeho sestru Sylvii utekla na západ, ještě než jsem se narodil, a sem začali znovu jezdit zase až po revoluci. Tedy jezdit začal vlastně hlavně on, prateta zemřela těsně před tím, než to tady bouchlo, a teta Sylvie přijela i s dvojicí mých pubertálních sestřenic pouze jednou. V paměti mi sice utkvěly také, ale v úplně jiných souvislostech než impozantní postava strýce Karla. Lehce postpubertálmí dvojčata neuměla skoro česky, neustále se něčemu chichotala, občas přiblble zapištěla nějakou urážlivou poznámku ve francouzštině v domnění, že jim nikdo nerozumí, a celkově dávala nepokrytě najevo, že tenhle zapadákov je jedno z posledních míst na světě, kde by právě chtěla být.

Teta Sylvie se sice pokoušela alespoň předstírat, že nás ráda vidí, ale nějak zvlášť přesvědčivě to nevyznělo už proto, že sestřenice se jakkoliv usměrnit nepokusila ani náznakem. Obě se narodily až ve Švýcarsku a moje němčina jim zjevně moc nevoněla, ony mi ostatně taky nijak zvlášť neučarovaly, a tak jsem svoje schopnosti domluvit se německy před nimi trochu záměrně umenšoval, i když v kolonce jazyk německý bylo na mém středoškolském vysvědčení jasně napsáno výborný. Což sice nebyla tak úplně pravda, naše němčinářka na nás na všechny byla až moc hodná, nicméně když jsem byl nucen získané schopnosti v praxi několikrát na závodech použít, domluvil sem se celkem obstojně. Na obsáhlou debatu o Goetheově souborném díle by to pravda asi nebylo, nicméně na prostomyslné seznamovací tlachání tří teenagerů by to nepochybně stačilo víc než dost, pokud by o něj ovšem zúčastněné strany stály, což neklaplo, na můj vkus byly obě prostomyslné až příliš. Skutečnost, že rozumím jejich fránině jsem jim tak pro jistotu raději zatajil úplně, sic jsem ji, díky téměř šesti letům pravidelných lekcí u prof.v.v. Marty Horákové-Gallassové, ovládal lépe než tu školní němčinu, o angličtině, která ve třeťáku poněkud improvizovaně nahradila ruštinu, ani nemluvě.

Z nějakého nepochopitelného důvodu totiž děda trval na tom, že francouzština je nezbytnou součástí klasického vzdělání. Jen co jsem nastoupil do páté třídy, zjednal mi dvakrát týdně hodiny u trochu potrhlé staré dámy, která ze mě však snad i k dědovu nemalému překvapení svojí starosvětskou noblesou a laskavostí za šest let, co jsem měl tu čest být jejím jediným a posledním studentem, dokázala trpělivě vykřesat zapáleného frankofila. Takže zatímco moji spolužáci koukali, jak se dostat co možná nejdříve na hřiště, já poctivě každé úterý a pátek odpoledne mířil recitovat francouzské klasiky, a ještě k tomu jsem tam chodil rád. Byla na mě hodná, nicméně nikdy mi na rozdíl od ostatních nedávala najevo jakoukoliv lítost. Naopak, často mým směrem opakovala, že tvrdá doba si žádá pevný charakter a že k tomu mám dispozice v genech. Moc jsem tomu, co tím myslí, sice tehdy nerozuměl, ale ona věděla své. I když tu myšlenku nikdy nechtěla dál rozvádět, dokonce ani pokud jsem se o to pod záminkou francouzské konverzace opakovaně nenápadně pokoušel sám.

Když ta úžasná žena rok před tím ve šťastně dožitých třiaosmdesáti letech zemřela, a když říkám šťastně, myslím to doslova, fakt, že se dožila konce komunismu, považovala za obrovské privilegium a zadostiučinění, přednášel jsem jí na pohřbu zpaměti Villona v originále s dokonalou výslovností i požadovanou expresí, a dokonce jsem se u toho ani nerozplakal. Ze ctěného truchlícího obecenstva mi sice téměř nikdo nerozuměl, ale možná i právě proto jsem si připadal jako Cicero řečnící na Cesarově pohřbu. Nejspíš to byla poslední lekce, kterou mi stará profesorka nachystala, od té doby jsem se díky tomu konečně přestal stydět mluvit na veřejnosti, a kdyby jen mluvit.

Krom toho Villona totiž bylo jejím posledním přáním i Non, je ne regrette rien, což jsem navzdory tomu, že hudebním sluchem mě na rozdíl od údajného pevného charakteru genetická loterie jisto jistě neobdařila a stará dáma to dobře věděla, odzpíval na živo, aniž by při tom obřad utrpěl na důstojnosti a smuteční hosté se v hrůze rozutekli. Do Edit Piaf mělo moje podání samozřejmě dost daleko a u druhé sloky se mi navíc hlas rozechvěl obtížně zvladatelným dojetím, nikdo si toho však nejspíš nevšiml, a pokud snad i všiml, tak to vzhledem k okolnostem buďto nekomentoval, nebo dokonce považoval za plánovanou součást vystoupení. Naštěstí profesorce jsem slíbil jen to, že to zazpívám, že to bude i bezchybné jsem se jí s čistým svědomím zavázat nemohl a ona to po mě rozumě ani nežádala.

Jinak si ovšem naplánovala ten svůj pohřeb do detailu, více méně jako společenskou událost roku a hudební číslo se mnou až s trochu morbidní pečlivostí nacvičovala téměř rok. Můj mírně falešný zpěv zrovna se naštěstí v tomhle šansonu i díky vděčně zpěvné francouzštině pohodlně ztrácel, a dokonce se mi podařilo rozbrečet i do té doby jinak ledově klidného Horu, což u toho chlapa prý nikdy nikdo předtím neviděl. Na druhou stranu ovšem dlužno dodat, že u něho nikdo kromě mě pravděpodobně neviděl i spoustu dalších hodně intimních věcí a v žádném případě to neznamenalo, že by jich nebyl schopen. Ostatně stará dáma byla vždy hodně svérázná a trochu ji podezírám, že rozbrečet jejího zdánlivě tvrďáckého syna, byl v tom spektáklu od ní minimálně postranní záměr. Nepochybuji, že jak o jeho skutečné povaze citlivého dobráka, tak i o jeho pečlivě skrývaných touhách a tajemstvích věděla své, ačkoliv sám Hora to zarputile nepřipouští dodnes.

Nicméně jakkoliv se ty dvě harpyje, jak jim Karel láskyplně říkal, chichotaly mojí milovanou francouzštinou, nebyl jsem na ně zvědavý ani dost málo a pro jistotu jim neřekl ani Bonjour! Fakt, že mě děda, jinak na moji francouzštinu velice pyšný, až trochu nečekaně před nimi nepropálil, mě v tom, že nejsem sám, komu ty dvě do oka zrovna nepadly, ostatně jen utvrdil.

Strýc Karel to byl na druhou stranu úplně jiný případ. Ženu ani vlastní děti neměl, že ho prý žádná ženská nikdy nechtěla, což se mi ovšem vzhledem k tomu, že vypadal jako dokonalý vlhký sen adolescentních dívek od patnácti do sta let, nejevilo dvakrát pravděpodobné. Že by v tom ohledu mohla hrát roli i trochu jiná preference než čistě k opačnému pohlaví, mi i při absenci důkazů přišlo naopak pravděpodobné dokonce i víc než kdysi u doktora Horáka, ačkoliv jsem úplně přesně nevěděl proč, pokud nepočítám tehdy u mužů jeho věku neobvyklé vlasy v délce zakrývající mu krk až téměř po ramena, dokonale upravenou manikúru a neustále přítomný parfém, nebylo na něm femininního neřkuli snad dokonce zženštilého zhola nic. Když jsem se na to později Hory ptal, tak přestože spolu ti dva chodili osm let do školy, a navíc byli ještě s mým tátou i údajně nerozlučná trojka, která by společně šla krást koně bez rozmýšlení, příliš jsem se toho nedozvěděl. Prý že o tom nic neví, že emigrovali, když mu bylo sotva sedmnáct, a jestli měl tehdy nějakou holku, že si už nepamatuje. Moc přesvědčivě to ovšem neznělo a zamluvil to na jeho poměry až neobvykle rychle, přestože jinak byl docela drbna, a navíc se mi zrovna v jeho případě nechtělo moc věřit, že by to na jednom ze svých údajně nejlepších kamarádů nepoznal, i kdyby se mu snad rovnou nesvěřil.

Mnohem pravděpodobnější ovšem bylo, že o tom věděl víc, než kolik byl ochoten říct a to i přesto, případně možná pravě proto, co dělal se mnou, nebo taky tedy já s ním, abych k němu nebyl nespravedlivý. Ostatně když rok před tím společně slavili čtyřicáté narozeniny, tak i když strýc Karel oficiálně spal tehdy u nás, skoro se od sebe nehnuli a Hora si mě celý víkend navíc až ostentativně nevšímal. Vysvětloval to následně tím, že se mi vyhýbal záměrně, aby nevzbudil nějaké podezření. A jakkoliv to znělo pochopitelně a logicky, stejně jsem žárlil, a navíc i tak trochu schizofrenně nejen na Horu.

No a pak, pak byl to prázdninové odpoledne z ničeho nic v naší kuchyni a hrnul se ke mně jak divoká voda o povodni. Strčil mi svoji obrovskou tlapu do dlaně, necitlivě mi podrtil prsty, až to prudce zabolelo, a bez pozdravu si mě přitáhl tak blízko k tělu, až jsem mohl cítit jeho ovíněný dech a taky potem zředěný parfém. Byl to mimochodem první chlap vyjma Hory, u kterého jsem si všiml, že ho používá.

„Bydlet budeš u mě, žádná kolej nebo podnájem nepadají do úvahy.“

Voněl, sakra skvěle mi voněl, nebýt těsných plavek, které jsem si nechal pod trenkama, bylo by nepochybně i dost jasně vidět, jak moc mi v té chvíli voněl. Než do toho děda vstoupil s vysvětlením:

„Tady Karel, když jsem mu řekl, že jdeš po prázdninách studovat do Prahy, nedal jinak, než že budeš bydlet u něj.“

Nejspíš jsem vypadal hodně přitrouble. Ten nový a silný mužský pach mi odkrvoval mozek a zpomaloval myšlení. Až se mi z toho trochu navalilo a zatočila se hlava, o tom že by mi došlo, co vlastně říká ani nemluvě.

„Jo, ani jsem ti nepogratuloval…,“ zmáčkl mi při tom opět sotva uvolněnou ruku a navrch mě i přátelsky poplácal po zádech.

Sice to znovu zabolelo, ale poskytl mi tím alespoň záchytný bod v jinak náhle se pohupujícím prostoru.

„… dostat se na fildu na první pokus a jako druhej v pořadí to není jen tak.“

No ještě aby ne, však mě taky doktor Horák pedantsky připravoval na přijímačky skoro rok. Děda se sice divil, jak jsem si to u něj dokázal vyjednat, ale s vysvětlením, že to bylo poslední přání jeho paní matky, se nakonec uspokojil, aniž by mu na tom stejně jako komukoliv jinému přišlo něco nepatřičného. Ostatně to bylo v mnoha ohledech logické, v celém městě uměl po tom, co se profesorka Horáková-Gallasová odebrala na věčnost, pořádně francouzsky už jenom on. Původně jsem to doučování pravda zamýšlel jen jako záminku k pravidelným soukromým návštěvám za zcela jiným účelem, Horák byl však pedantský poctivec. Třikrát týdně mě vždy nejméně dvě hodiny bez milosti drtil francouzskou gramatikou, než se nechal přemluvit, že už to učení přetahujeme a měli bychom se věnovat i jiným radovánkám, než je jinak nepochybně vzrušující francouzské tvarosloví či nabobtnalé minulé a budoucí časy. Že to muselo mít i nějaké jiné výsledky, než jenom vytrénované mandle a povolný svěrač, bylo vcelku pochopitelné.

„Vrátili nám po tátovi v Praze tři domy, žádný byt tam sice volný není,“ pokračoval trochu pomalu a také o dost hlasitěji, než by bylo nutné, ve svém vysvětlování strýc Karel, „ale u mě je místa dost, pokoj pro studenta se tam najde dva tři a já budu rád, že nemusím být v Praze konečně sám.“

Plácl mě při tom znovu po rameni tak přátelsky, až jsme se oba trochu zakymáceli, což na druhou stranu alespoň příhodně zamaskovalo můj údiv kombinovaný se zmateným zděšením. Ačkoliv ani jeden z nich nevypadal, že by se o můj názor v té věci nějak moc zajímal.

Dvě plné, jedna prázdná a jedna víc než z poloviny vypitá lahev červeného s francouzskou etiketou, které nad vší pochybnost strýc Karel přivezl s sebou, protože nic takového se u nás doma běžně nevyskytovalo, naštěstí bez dalšího dost jasně vysvětlovaly, jak jeho vyjadřovací nedostatky, pokud jsem si pamatoval, tak češtinu jinak používal na rozdíl od svých neteří zcela bezchybně, tak i na první pohled dědovu nezvykle dobrou náladu.

„A připijeme si na to všichni,“ zahlaholil z vesela k dědovi, zatímco si mě ovšem úkosem nenápadně zkoumavě prohlížel, pomalu jako by mě viděl prvně.

Děda se na to sice zatvářil trochu odmítavě, stále tak úplně nepřijal fakt, že už je jeho Martínek dospělý, nicméně další skleničku, do které strýc vyprázdnil celkem již ubohý zbytek načaté lahve, neochotně podal a s ťuknutím ji ke mně přisunul. Nebyla ten večer ani zdaleka poslední.

Jak jsem se tehdy dostal do postele, si moc nepamatuji, a když jsem se druhý den před polednem s bolavou hlavou probudil, strýc byl už pryč a děda mě musel notnou chvíli přesvědčovat, že se mi celá ta návštěva zhmotnělého výtvoru erotické fantazie jen nezdála.

Vybaloval jsem si svou skromnou equipage a v soukromí, beze svědků, i znovu zkoumal vybavení místa, které se na několik let mělo stát mým, když ne snad přímo domovem, tak jistě minimálně útočištěm. Opakovaně jsem fascinovaně zkoušel mechanismus ovládající postel a přemýšlel, jestli v ní už přede mnou někdo spal. Na odpověď jsem narazil dřív, než bych čekal. Když jsem se jal na hrubo otestovat její pohodlí, zjistil jsem, že matrace je ještě zatavená v původním igelitu. Nepříjemně pod mojí vahou zašustil a dal mi jasně na srozuměnou, že minimálně ji zcela jistě ještě nikdo předemnou nepoužil. V úložném prostoru pod pelestí jsem při jejím osvobozování našel nepochybně stejně panensky novou, ještě nevybalenou deku včetně polštáře a dvoje kompletní povlečení s francouzskými etiketami. Být to vše už i povlečené, asi bych se začal cítit trapně, takto když jsem následně do čerstvě připraveného lože už jen tak v trenkách po zádech padal, mohl připadat alespoň trochu jako doma. Ta postel skutečně musela být extra prodloužená, vystačila by nepochybně i basketbalistovi, a pokud jsem chtěl, aby mi, tak jako doma, nohy čouhaly přes okraj pelesti, musel jsem se dost posnažit. Nikdy v životě jsem ještě neměl spát na něčem tak rozměrném a nepopírám, že ani na ničem tak pohodlném.

Povlečení vonělo jakýmsi neznámým parfémem, polštář objímající mi hlavu byl až milenecky měkký, deka až nepřístojně hebce poddajná a na mě to všechno najednou tak nějak tísnivě dolehlo. Ležel jsem, díval se do stropu a v rozporu se zjevnými fakty mě přepadla lítost. Bylo mi smutno za vždy trochu pochmurně usměvavým dědou, za pedantsky čestným a poctivým doktorem Horákem, za malým pokojíkem v podkroví, kde vše bylo trochu ošoupané, avšak bylo to bez pochyb mé. Vše to byly pochopitelně jen zástupné atributy pro to, co mizelo skutečně, a tím bylo moje dětství. Nechtěl jsem za ním truchlit, věděl jsem, že skončit muselo. Každé dětství jednou nevyhnutelně končí, jen jsem se náhle cítil nekonečně osamělý, sám v cizím neznámém městě a vlastně i v cizím bytě, obklopený cizími věcmi, s cizím člověkem. Krom toho že to byl můj strýc a snad kdysi dávno i kamarád mého táty, jsem o něm nic moc jiného nevěděl. Děda mě k němu však nepochybně posílal s důvěrou a mně pro tu chvíli nezbývalo, než se spolehnout na to, že za mě i tentokrát rozhodl správně. Přesto jsem si sám na sobě vymínil slib, že od teď už se budu za sebe rozhodovat vždy jen a jen sám, což ovšem zároveň předpokládalo, mít k tomu rozhodování pokud možno i všechny dostupné informace. Začít jsem hodlal tím, že mám-li tu s ním příštích pět let žít, musím co nejlépe poznat jeho. 

Ruka se mi z toho přemítání o tom, kým strýc Karel vlastně je, tak nějak sama od sebe ocitla v rozkroku. Ztvrdlý jsem byl téměř okamžitě, kdyby se neozvalo zaklepání, asi by mě přistihl v nejlepším, jen tak tak, že jsem přes sebe v posledním okamžiku stihl hodit tu voňavou deku. Přišel mi říct, že za chvilku bude večeře. Trochu mě to zaskočilo, měl jsem jiné plány a s tím, že by snad tradice více méně povinných společných večerů u stolu měla pokračovat i tady, jen v lehce pozměněném obsazení, jsem v nich nepočítal. Byl jsem přece dospělý, nebo jsem si to alespoň sebevědomě myslel. Než jsem mu stihl odpovědět, byl pryč, možná si domyslel, co jsem zrovna dělal a taktně raději zase rychle zavřel dveře z venku. Trochu jsem se zastyděl, bylo to od něho vlastně milé a večeře na uvítanou byla navíc docela logická. Škoda, že zaklepal, nejspíš by se tím tehdy dost věcí vyjasnilo. Natáhl jsem si spěšně trenky zpátky na jejich správné místo a postavený ve zpola otevřených dveřích za ním omluvně zavolal otázku:

„Jaký je úbor ke stolu?“

Myslel jsem to jako nadsázku, i když jenom trochu, všechno tam bylo dost nóbl na to, aby večeře klidně mohla být i v obleku, ačkoliv mi zrovna to na strýčka moc nesedělo. Ve vteřině se zastavil, otočil a já si na okamžik nebyl úplně jistý, zda pohled, kterým mě kompletně sjel, nebyl zkoumavý až příliš.

„Můžeš jít i takhle, ale bude to v tom případě chtít asi bryndák,“ opáčil nakonec s pohledem zabořeným kamsi na moje tehdy ještě ploché, Horákovým drilem do zřetelně se rýsujících varhánků vycepované břicho, a dost možná i trochu níž. Ostatně nesnažil jsem se nijak přehnaně zakrývat, že se mi trenky v příslušném místě stále ještě mírně vzdouvají.

„Z těch špaget totiž trochu kape omáčka,“ dodal po drobném odmlčení a s usměvavým úšklebkem spěšně odkráčel směrem ke kuchyni.

Při večeři jsem si byl čím dál tím méně jistý, zda jsem si ten bryndák neměl vzít raději dobrovolně a sám, chvílemi jsem si říkal, že by se mi možná hodily i dva. Ve slabinách mi při pohledu na strýce navlečeného v až nemravně vypasovaném tričku povážlivě cukalo a soustředit se na to, aby mi skutečně tu a tam poněkud nepředvídatelně se chovající omáčka nepotřísnila tílko, které jsem si ke stolu natáhl, si vyžadovalo mou pozornost v míře, které jsem díky tomu nebyl tak úplně schopen. Strýc mě navíc neustále rozptyloval sice nenáročnou ale přesto konverzací, a k tomu ze mě ještě více méně nepřetržitě nespouštěl oči. Jestli sleduje, zda umím jíst špagety příborem, anebo ze mě slintá podobně, jako já z něho, bohužel nešlo odhadnout, a tak jsem zůstával v nejistotě, přestože gaydar, kterému se tak tehdy, pokud si pamatuji, ještě neříkalo, nicméně to slovo se mi prostě líbí, mi v hlavě blikal jak zaseknutý policejní maják a ponoukal k nepředloženostem. Nejraději bych se ho prostě zeptal, dvakrát už jsem se i nadechoval, odvahu na takovou indiskrétní a v případě záporné odpovědi i dost riskantní otázku jsem ale nakonec najít nedokázal. Stále byla ve hře i varianta, že tohle nabušené macho ve volném čase prostě klátí jednu babu za druhou, nežení se, protože se mu prostě nechce a pohledem mě sjíždí jenom proto, že hodnotí, jakou práci mu asi dá uhlídat mě před svody velkoměsta a nezřízeného užívání studentského života, protože něco takového dědovi téměř jistě slíbil.

Nakonec jsem usoudil, že nejlepší bude jít na to pomalu, bedlivě pozorovat a především pečlivě poslouchat, prostě nejdřív o něm nenápadně zjistit všechno, co půjde. Po jídle, které bylo opravdu skvělé, ačkoliv jsem nevěděl, co všechno v tom kromě špaget, kuřecího masa a špenátu ještě bylo, jsme si skutečně začali povídat i o jiných věcech, než o jen tom, jak se mi libí můj pokoj, jaký mám na zítra program a co bych si dal k večeři. Nebránil jsem se, jednak to byla možnost, jak hned první večer za tepla vysondovat, co se dá, a k tomu jsem měl v úmyslu si ujasnit svoje postavení, zatím to totiž vypadalo, že jsem se ocitl v zaopatřovacím ústavu a to nebylo právě to, co jsem si plánoval. Jenže moje snaha ujasnit si, jak se budu podílet na chodu domácnosti – ať už nějakou prací, nebo alespoň symbolickým příspěvkem v penězích – strýček odbyl s tím, že zítra je taky den, a dále se tom odmítl bavit. Zato jsem strávil spoustu času u vysvětlování všemožných nuancí zápasnických pravidlech, chvatů a úchopů, zajímalo ho to na můj vkus až podezřele detailně a pořád se na něco ptal. O podnětném rozhovoru jsem měl sice jiné představy, ale nakonec si nechal odvyprávět i pár veselých příhod ať už ze závodů nebo i z tréninků, a přestože jsem si nemyslel, že by byly zase až tak zábavné pro někoho, kdo se v tom trochu svérázném prostředí běžně nepohybuje, dokázal jsem ho překvapivě několikrát hlasitě rozesmát. Moc se mi líbil, když se smál, dělaly se mu krásné vějířky drobných vrásek kolem očí a vesele mu u toho za brýlemi jiskřily i ty oči.

Málem už jsem mu proto lehkovážně začal vyprávět i svůj nejzábavnější příběh o tom, jak jsem se stal posledním juniorským vice-mistrem ČSFR, zarazil jsem se však ještě včas. Byla to sice opravdu vtipná historka, bez obav jsem ji ovšem mohl vyprávět pouze Horákovi a ještě jsem si na to troufl až nedávno. I jemu jsem se dlouho zdráhal svěřit, jak to s tím mým překvapivým titulem ve skutečnosti bylo. Vyklopil jsem mu to nakonec jen proto, že už jsem nedokázal neustále dokola poslouchat jeho nešťastné přemlouvání, abych si to s tím předčasným koncem zápasnické kariéry ještě rozmyslel, protože na tom mistrovství jsem přece ukázal, že na to mám. Neustále mě přesvědčoval, že je to jenom otázka času a tvrdého tréninku v lepších podmínkách a že když pořádně zaberu, dokážu na to nepochybně navázat. Když začal blouznit o tom, že olympiáda je až za tři roky, což je podle něj dost času to zvládnout, musel jsem ho tehdy jednou provždy utnout.

Pravda byla taková, že na juniorské Evropě, kam jsem se jako vice-mistr republiky kvalifikoval, jsem vyhořel už ve druhém kole s outsiderem a na žádných dalších závodech jsem se nikdy nedokázal dostat přes osmifinále a důvodem nebyly nedostatky v tréninku, nýbrž prostý fakt, že nikdy potom již proti mně nestál kluk, který mi večer před tím v zásadě znásilnil mandle, natož dva, a tehdy mi přál los. Měl jsem je v pavouku oba a oba se rozsypali více méně ještě dřív, než se mnou šli do prvního úchopu. Soupeře jsem ostatně vždy porážel spíš hlavou, vyjma toho, že jsem byl na svůj věk nepochybně silný a mentálně vyspělý, jsem totiž jinak nebyl ani přehnaně mrštný, ani přirozeně obratný, skutečný talent jsem neměl.

V seniorské kategorii by všechny tyhle moje výhody rychle vzaly za své a Horák byl dost zkušený trenér na to, aby to dokázal odhadnout stejně dobře jako já. Chechtal se tehdy jako pominutý nejméně deset minut a pak uznal, že na to asi opravdu nemám, a to nekonečné přemlouvání jednou pro vždy vzdal. Zkroušeně připustil, že zápasnická kariéra se na průchodných krčních mandlích dlouhodobě opravdu postavit nedá, aby mi je vzápětí se slovy, že tuhle ztrátu iluzí mu budu muset kompenzovat, začal zkoušet. Ačkoliv se do mě udělal sotva půl hodinky před tím, zvedlo ho to vyprávění totiž nejen ze židle.

Z té vzpomínky se mi pod trenkama opět pořádně zhouplo a konverzaci jsem proto raději rychle převedl do mnohem bezpečnějších vod. Zážitky z mojí do té doby jediné samostatné cesty, která nevedla samozřejmě nikam jinam než do Paříže.

Děda mě tam naštěstí byť jen hodně neochotně pustil, i když jsem mu musel předem naslibovat hory i s horákama, jak se budu chovat slušně, jak se mi tam nic nestane a jak se samozřejmě v pořádku vrátím. Než svolil a podepsal mi potvrzení, že můžu, nechal mě to všechno zopakovat nejméně třikrát. Nebyl jsem tehdy ještě plnoletý a bez toho papíru by mě nepustili ani do letadla. Do té doby jsem nic velkolepějšího, než byla právě tahle cesta, nezažil. Poprvé jsem jel někam sám, poprvé jsem letěl, před tím jsem se do ciziny pokaždé dostal jen na závody a to bylo výhradně autobusem, občas vlakem. Velké dopravní letadlo jsem předtím naživo sotva třikrát viděl, natož abych v něm seděl. A potom Paříž, všechna ta místa z knížek profesorky Gallasové, Place des Victoires, La Grande Arche, Notre-Dame, Louvre, Invalidovna, Montmartre, Seina a desítky jejích romantických mostů, rušné bulváry i zapadlé uličky z příběhů, které mi vyprávěla, když jsem byl ještě malý, a samozřejmě i noční život, barevnými neony do tmy zářící kluby a kabarety, které jsem ovšem pozoroval pouze zvenku. Jednak by mě tam kvůli věku asi ani nepustili, a i kdyby, měl bych možná tak na minerálku a dýško pro šatnářku.

Jediné místo, kam jsem se nakonec ostýchavě odvážil vejít, byl Club madame Artur a ocitl jsem se tam vlastně omylem. Bylo odpoledne, ten kabaret byl téměř za rohem od levného hotýlku, ve kterém jsem se ubytoval, a já si to tam chtěl prostě jen prohlédnout. Netušil jsem, jak proslulé místo to je, zatoužil jsem jen vidět, jak to tam vypadá, a domníval jsem se, že odpoledne funguje jako běžná kavárna. Mýlil jsem se. Pán u vstupu mě však považoval za součást skupinky hlučných amerických teenagerů, za kterou jsem prošel dovnitř, aniž by po mně cokoliv požadoval, a ve skutečnosti jsem tak neplánovaně viděl nejen svou první burlesku, ale i první travesty a byl to v pravdě nezapomenutelný zážitek. Ačkoliv mě i bez vstupného stál celé jmění pouze za několik úžasně dobrých minerálek a jednu sklenku calvadosu, kterou mi přistrčili, považujíc mě za součást skupinky oněch mladých Američanů, se kterými jsem dovnitř pronikl.

Strýc to, na rozdíl od nesčetných poznámek a otázek, zda jsem si všiml toho či onoho na té které fasádě nebo soše, kterými jinak až otravně podrobně glosoval popis mé cesty po pařížských památkách, přešel významným mlčením. Snaha vyčíst něco alespoň z jeho výrazu mi krom sotva postřehnutelného cuknutí koutků, když jsem popisoval svůj údiv po spatření mé první drag queen, o něm v tom ohledu, který se mi honil hlavou, k mojí lítosti nenapověděla bohužel vůbec nic.

Zklamalo mě to, ale byl jsem prostě amatér, mnohem víc jsem toho na sebe nakonec vyžvanil, než jsem se toho dozvěděl. Co si myslí, pro mě zůstávalo skryté ve tmě. Raději jsem poděkoval za večeři i pěkný večer, vymluvil se na hlavu plnou dojmů a oznámil, že se půjdu na chvilku projít po okolí, abych se trochu vyvětral před spaním. Pro jistotu jsem zdůraznil, že schůzku na studijním mám až v úterý, a tak že krásy nočního velkoměsta očíhnout určitě můžu. Strýc se zatvářil mírně překvapeně, dva klíče a čip na výtah mi ale dal bez námitek a po ujištění, že nejpozději v jednu budu určitě zpátky, mi s tím, že on se jde tedy osprchovat a pak lehnout, popřál dobrou noc.