90ˢ – 7/13 – Design for your life

Z ‚musíme si něco zařídit‘ se jako první v pořadí vyklubala nepříjemná a skrz na skrz ponižující návštěva venerologické ambulance. Karel nejspíš moc dobře věděl, proč mě nevaroval předem. Kam jdeme, mi došlo až v okamžiku, kdy jsme stáli před vchodem, a to jsem už neměl jak se z toho vymluvit, nebo se pokusit to nějak odložit nebo něco, cokoliv, abych tam nemusel.

Takže jsem se zhluboka nadechl, pomyslel si něco o první části pokání za všechny mé domnělé i skutečné hříchy a vstoupil do dveří, které mi s pomstychtivým úsměvem držel otevřené před nosem. Celé to sice na poměry tehdejšího a stále i dnešního českého zdravotnictví proběhlo docela rychle, ale bylo to ještě nepříjemnější, než jsem si představoval. Možná by se z toho dal udělat i krátký instruktážní film na téma, co vás čeká, když neudržíte zapnutý poklopec. Scénář by mohl vypadat asi nějak takhle:

Starý dům, omšelý průjezd, ne nepodobný tomu žižkovskému z mé sotva den staré zkušenosti, jen tento je v kopci a v postranní ulici tak trochu mimo hlavní ruch velkoměsta, přestože jsme vlastně v centru. Oprýskané jednokřídlé poloprosklené dveře, hned za nimi něco jako přijímací kancelář s kartotékou, pak dlouhá chodba sloužící podle podél zdi stojících dřevěných lavic jako společná čekárna pro několik velkými číslicemi rozlišených ordinací.

Na lavicích mlčky sedí několik mužů různého věku a úplně vepředu také osamocená žena ve středních letech. Přijímací kancelář není ve skutečnosti nic jiného než otevřené dveře do místnosti s dvěma stoly a spoustou plechových kartotékových skříní natřených možná už v minulém století odpudivě slonovinou barvou a polepených vybledlými papírovými štítky s abecedou. Za stolem blíže ke dveřím sedí žena zjevně již těsně předdůchodového věku ve zdravotnické uniformě s vizáží bachařky, dědeček podobné osoby univerzálně nazýval Gertruda.

Se strýcem v závěsu se nesměle zastavím ve dveřích a zaklepu na plechovou zárubeň. Zda mi Karel kryje záda, nebo nenápadně brání v potencionálním útěku, je pak v dané situaci pouze otázkou pohledu na věc.

Tolik k instruktážnímu filmu, co se mi dodnes dokáže živě přehrát v hlavě, když se zahledím na chlapa, který by stál za hřích. Pokaždé si řeknu, zda by kromě toho hříchu stál i za zopakování téhle scény. Zda bachařce Gertrudě ohledně zdravotního stavu vděčím i za něco víc než jen za celoživotní trauma, jsem si nikdy neměl možnost v praxi ověřit, svoji práci totiž odvedla skutečně dobře, přes bariéru, kterou se jí v mé hlavě podařilo vytvořit, se jen tak někdo nedostal.

Útrpně jsem na chodbě plné ohavných plakátů s křiklavě vyvedenými nápisy AIDS, HIV, Syfilis, Kapavka a bůh ví co ještě, vyplňoval vlezlý dotazník a s každou zodpovězenou otázkou mě svíralo víc a víc.

Těch několik dalších mužů na téže chodbě mě pokradmu pozorovalo a všichni se tvářili jako psi v čekárně na veterině, ocasy stažené, uši svěšené, oči sklopené. Jediný, kdo byl zcela uvolněný, tak to byl pochopitelně Karel. Pedantsky, ne nepodobný Horákovi při doučování, kontroloval, jestli správně vyplňuju všechny ty kolonky vlezle se dotazující na moje nejintimnější životní zkušenosti a nepokoušel se ani předstírat, že si každé mé zaváhání nevychutnává jak luxusní belgickou pralinku.

Na druhou stranu jsem byl rád, že nade mnou stojí, být tam sám, asi bych jednak zbaběle utekl, a navíc bych před ním nemohl hrdě zaškrtnout, že styk jsem měl výhradně stejnopohlavní, s muži. Vrcholným chodem opulentní hostiny, kterou si na můj účet uspořádal, byl okamžik, kdy jsem došel k otázce: rizikové sexuální kontakty v posledních 12 měsících.

Nejprve si významně posunul brýle, asi aby jako správný vlk na svojí Karkulku lépe viděl, a pak mi začal jemně masírovat trapézy. Nic naštěstí není jenom černé nebo bílé, sice bych ho v první chvíli s chutí vlastnoručně zabil a poslal přímou linkou rovnou do pekla. Jenže závistivé pohledy zbylého osazenstva čekárny to, co jsem ponejprv považoval za něco až nesnesitelně ponižujícího, proměnily v dosud nepoznaný pocit pýchy z neskrývaně projevené intimity. Ještě nikdy se mě nějaký muž na veřejnosti takto nedotýkal, a jakkoliv to od něho nepochybně byla především potměšilost, tak se mi to jednou pro vždy začalo líbit. Napsal jsem tři.

Nahnul se ke mně a naštěstí celkem taktně a především tiše pošeptal:

„Neříkal jsi ráno, že nás bylo pět?“

Pokud by pohled dokázal vraždit, válel by se mi u nohou v tratolišti krve, nicméně číslo jsem přepsal. Pousmál se a znovu se ke mně nahnul:

„Nikdy nikomu úplně nevěř!“

Čistě puristicky vzato bylo to původní číslo správně, ačkoliv jsem do výčtu původně nezahrnul Horu a pochopitelně jeho, tak ti dva chahaři na Slovensku mě zaučovali už víc než před rokem, tedy přesně před rokem a nějakými šestnácti dny, ale neviděl jsem důvod se kvůli dvěma týdnům začít hned hádat. Asi další známka nastupující dospělosti.

Odevzdal jsem Gertrudě v kartotéce ten imbecilní dotazník a nejméně dvacet minut pak byl nucen si v čekárně počítat prsty a čistit zcela čisté nehty. Nevěděl jsem, co mě čeká, proto jsem si nevzal nic na čtení a jedinou další alternativou byly ty děsivé osvětové plakátky, praskliny v omšelé zelenkavě naemailované zdi, několik kostrbatých, povětšinou hanlivých nápisů bůh ví čím vyškrábaných do letité dřevěné lavice, na které jsem seděl, anebo zkyslé obličeje spolučekajících. Mohl jsem se sice chtivě dívat na Karla, který ledabyle uvolněně přecházel chodbou sem a tam, ale tohle prostředí bylo tak extrémně asexuální, že mě všechny chutě tak nějak samy od sebe přešly.

Když na mě konečně došla řada, proběhlo to již celkem v klidu, doktor neměl žádné zbytečné otázky, projel očima ten dotazník, pak ohodnotil pohledem mě, počet mých posavadních sexuálních kontaktů ho nejspíš nějak moc nevyděsil a moje sexuální orientace mu byla zjevně zhola ukradená. Trochu iracionálně mě potěšilo, že alespoň někde se to neřeší a všichni jsou si před viry a bakteriemi rovni.

Sestra mi nabrala krev, udělala výtěr z krku a potom musely neochotně dolů i kalhoty, ještě nikdy jsem si před nějakým chlapem nerozepínal poklopec tak nerad. Když mi na okraj močovodu zaváděl štourátko, cítil jsem se skutečně hodně trapně. Primárně ovšem z toho, že moje chlouba se při tom proměnila v něco, co připomínalo ze všeho nejvíc jablečnou křížalu, které nám každý podzim domů nosívala stará Kalábová. Děda je vzápětí vyhazoval, protože je údajně dělala z jablek od hlavní silnice a ještě by ho prý to olovo, kterým podle něj byly nepochybně bohatě přesycené, připravilo o pravnoučata.

Nejraději bych v tu chvíli s vlastní scvrklou křížalou udělal to samé, pravnoučat se ode mne ostatně děda tak jako tak dočkat nemohl. Nicméně i tuhle potupu jsem přežil, doktor se se mnou vcelku přátelsky rozloučil a bez další přednášky mě propustil s tím, že výsledky budou v pátek.

Když jsem s úlevou konečně vylezl ven, Karel nikde. Chvíli jsem rozpačitě těkal pohledem po čekárně, než jsem ho zahlédl vycházet ze dveří na opačném konci chodby. Původně jsem si myslel, že to jsou záchody, ale panáček na nich nebyl a číslo ordinace taky ne. Každopádně mi zamával a sebevědomým krokem modelky prošel špalírem pohledů zpátky ke mně.

„Hotovo?“ zeptal se zvesela, a aniž by zpomalil, natož se zastavil, zavěsil se do mě a za loket mě odváděl směrem ke vchodu.

„Ale jo, mám to za sebou.“

Tentokrát jsem se chopil madla dveří dřív než on a otevřel je na oplátku zase já jemu. Galantně, skoro s grácií švýcarského portýra.

„Kdy budeš mít výsledky?“

Otočil se ke mně překvapivě vážně, ještě než jsme vyšli na chodník.

„Mám se prý stavit v pátek,“ oznámil jsem s nevyslovenou tichou nadějí, že do toho pátku to nejspíš nějak přežiju. Nejhůř s pomocí masturbace. A pak, třeba budu vzat na milost. Fantazie mi v tom ohledu jela na plné obrátky a erotické hrátky na posilovacích strojích se v hlavě skládaly do scénáře, který by vydal minimálně na pilotní díl nového cvičebního programu pro pokročilé Sokolstvo.

Karel zpomalil. Nezastavil se, ale cítil jsem, že v hlavě něco počítá. Kroky k autu to ovšem nebyly. Když si všiml, že ho podezřívavě sleduju, jen šibalsky povytáhl obočí a jízlivě utrousil:

„Fajn. I když tak brzy je asi nebudeš ani potřebovat. No tak pojedeme.“

Ještě než jsem se stačil připoutat, položil mi do klína přeložený papír.

„To je pro tebe.“

Když jsem ho rozevřel, díval jsem se na… na jeho výsledky, Karel Stach 1952…

„Všechny jsou negativní a ten týden jsem abstinoval, takže si mě můžeš z kolonky rizikový sexuální kontakt s čistým svědomím vyškrtnout.“

Řekl s neskrývanou uštěpačností a spokojeně mlaskl.

Věřil jsem mu, ačkoliv mě v první chvíli napadlo vrátit mu to jeho: nikdy nikomu nevěř, nicméně večer mě skutečně téměř utopil, což by tomu týdnu tak zhruba odpovídalo. Mnohem víc mě na tom zarazilo, proč si je šel před tím týdnem dělat, jestli jako kvůli mně, tak to znamenalo, že bych se měl vážně zamyslet nad tím, co se to kolem mě vlastně děje.

Pochopitelně jsem se ho na to nezeptal, pravděpodobně bych se beztak dozvěděl, že je prostě jenom zodpovědný a chodí na to pravidelně. Ostatně s jeho vizáží se nedalo předpokládat, že by trpěl nedostatkem příležitostí a mě to vlastně i trochu uklidnilo. Naznačovalo to totiž, že zas až tak hříchu prostý svatoušek určitě není a taky že pravděpodobně není nikdo, kdo by si na stálo nárokoval místo v jeho ložnici. Což bylo něco, o čem jsem přemýšlel od té doby, co se za námi ráno zavřely dveře od bytu.

Přistihl jsem se, že asi žárlím, byl to divný pocit, který jsem do té doby neznal.

S Horou jsem to nevnímal, přestože to byl s obrovským náskokem nejhezčí chlap ve městě, tak v našem zapadákově, pokud jsem věděl, žádná vážná konkurence nebyla a tím pádem nebyl ani důvod žárlit. Kdežto tady…, tady jsem byl najednou v lize, kde na takového Karla mohlo stát se mnou ve frontě klidně deset dalších Martinů.

Hora si navíc zakládal na své bezchybné pověsti oblíbeného praktického lékaře a zasloužilého trenéra zápasnické omladiny. Kdyby na něj něco prasklo, měl by nejspíš minimálně v Sokole utrum. Věřit, že by rodiče dál s klidem posílali své adolescentní syny navlečené v těsném trikotu na žíněnku ke čtyřicetiletému otevřenému homosexuálovi, by se totiž rovnalo víře v zázraky. A to nejen tehdy. Obávám se, že i dnes, přes všechen ten třicet let sbíraný společenský pokrok, se na tom nejspíš mnoho nezměnilo. A Hora tu práci miloval, něco jako úlet v místě působiště by nikdy neriskoval, tím jsem si byl jistý.

Dobře jsem si pamatoval, jak moc se ošíval, než se odvážil zariskovat se mnou. Nebýt toho doučovacího krytí měl bych nejspíš utrum a krom těch dvou dnů v týdnu, kdy jsem k němu oficiálně chodil, se scházet odmítal. Vždy tvrdil, že by to mohlo vzbudit zbytečné řeči. Navíc krom výjezdů na závody, na kterých jsem téměř vždy byl i já, město, pokud jsem věděl, příliš často neopouštěl. Tudíž mě ani nikdy vážně nenapadlo na něj žárlit.

O to víc mě ten nový, nepříjemný, znejišťující pocit, zastihl nepřipraveného. Uvědomil jsem si, že se v žádném případě nechci o chlapa dělit, a dost mě to zaskočilo.

Bohužel se mi s tím znovu připomněla i ta nadržená fena a pračka na čůráky, kterými mě Karel večer, ne úplně neoprávněně, počastoval. Nějak mi došlo, že tohle doma asi fakt mít nechceš, a protože v té čekárně přibralo obojí navíc i další nový strašidelný rozměr, začalo mě hryzat špatné svědomí, a pořádně.

Ty plakátky s křiklavě vyvedenými písmeny jsem se sice snažil ignorovat, ale moc úspěšný jsem v tom popravdě nebyl. Červíček pochybnosti, zpočátku jen drobný a neškodně se vrtící, si začal bolestivě razit skrz moji hlavu chodbičky jak v podzemní strašidelného hradu. Začal jsem mít skutečný nefalšovaný strach, jestli jsem opravdu něco pořádně nezvoral.

Horákovi určitě nic nebylo, to byla pitomost, už proto, že to byl doktor. Ti dva Slováci je přede mnou sice určitě strkali čert ví kam, ale testy, co mi dělali před Evropou, byly snad úplně na všechno, a kdo ví, co dalšího mi Horák ještě nabral, když mi vystavoval potvrzení k přihlášce na vysokou. Vycucal ze mě tehdy nejmíň půl litru krve a dvě ampule moči.

Navíc dobývat mě zezadu na ostro, pokud jsem si pamatoval, začal až potom. Nejspíš si mě preventivně proklepl a ani se neobtěžoval mi to říct. Vždycky byl trochu tajnůstkář. Ostatně co mu také na malém městě zbývalo.

Horší byl ten chlapík, co jsem mu ho přeblafnul měsíc předtím při testovací návštěvě toho zatraceného klubu. O něm jsem nevěděl vůbec nic. Možná to byl maskovaný Marťan a možná taky poslední potomek transylvánských hrabat. Každopádně jestli jsem si od něho kromě čerstvého mlíčí rovnou do krku náhodou nenabral i něco méně chutného…, tak to jsem v tu chvíli fakt nevěděl.

Měl jsem na sebe příšerný vztek.

Od doktora jsme zamířili zpátky na Vinohrady, ovšem ne domů, jak jsem trochu naivně doufal, ale do kanceláře. Alespoň jsem tak konečně zjistil, co vlastně dělá. Ateliér STACH – interiors design, hlásal nápis na matně se lesknoucí cedulce uprostřed nenápadných dveří v přízemí a mně rázem došlo, proč ten jeho podkrovní bejvák vypadá jako něco mezi Dynastiií a Startrekem.

Poctivě musím uznat, že jsem se o něm během jediného dne dozvěděl víc, než jsem ještě včera odpoledne doufal, že nenápadně vysonduju v příštích několika týdnech.

Přestože jsem neměl jak posoudit, nakolik bylo to, co mi o sobě prozradil, úplné nebo pravdivé, nic na druhou stranu ani nenasvědčovalo tomu, že by kolem sebe vypouštěl nějakou neprůhlednou mlhu. Všechno, co jsem během dne viděl nebo zažil, s tím naopak celkem pohodlně souznělo.

Navrch macho a velký šéf, uvnitř citlivka a poctivec, něco jako klon od doktora Horáka obohacený navíc ještě poněkud zvráceným smyslem pro humor. Tyhle typy mi nejspíš byly souzené.

Po emigraci, která prý rozhodně nebyla jeho volba, tak trochu tajemně připustil, že byl tou dobou čerstvě zamilovaný a zůstat v cizině se mu nechtělo. Jenže ono když vám není ještě ani osmnáct, tak moc na výběr asi nemáte. S rodiči se usadili ve Švýcarsku. Jednak tam měli nějaké příbuzné, a hlavně nejprve před Němci a následně před znárodněním ukrytá aktiva ještě z dob jeho dědečka. Což byl před válkou vcelku významný architekt a především ještě významnější stavitel, kterého soudruzi po Únoru tak dlouho přesvědčovali, že by měl odevzdat majetek do společného vlastnictví, až ho z toho jednou ranila mrtvice.

V rámci rodinné tradice tam pak na otcovo přání vystudoval architekturu. Ne snad že by zrovna skákal radostí z návrhů nosných konstrukcí a výpočtů statického zatížení, ale jeho táta po tom toužil a on mu to nedokázal odepřít. Sám za Němců pro zavřené vysoké školy studovat nemohl a v osmačtyřicátém ho pro změnu těsně před promocí z techniky vyhodili komunisti. Na místo k rýsovacímu prknu a logaritmickým tabulkám putoval téměř na tři roky k PTP a po návratu už ho dostudovat pochopitelně nenechali. Léta se pak živil jako zeměměřič v terénu.

To, že rodinná tradice bude navzdory nepřízni ať už nejprve nácků a potom vzápětí soudruhů pokračovat dál alespoň ve vnukovi, když už on tu tradici dodržet nemohl, tak pro něho znamenalo něco jako povinný vzdor nepřízni osudu. Jehož přetlačení se sice dožil, ale moc si ho neužil, zemřel rok po Karlově promoci na selhání plic. U těch PTPáků sloužil tři roky v dolech, a byť to nebylo na uranu, tak mu i běžný uhelný prach v kombinaci s neúměrným kouřením zajistil až příliš brzkou rozedmu plic, se kterou si ani aplský vzduch nakonec poradit nedokázal. Plíce se mu rozpadly dřív, než si stihl pořádně užít, že jeho syn skutečně navázal na rodinný odkaz.

Karel se pak nechal zaměstnat u jedné francouzské firmy, která navrhovala a realizovala interiéry exklusivních butiků a prvních tehdy klíčících obchodních center. Čisté architektuře se nikdy nevěnoval, s úsměvem tvrdil, že na to nemá ten správný dar od bohů. Po dědečkovi prý zdědil spíš cit pro design a praktické vlohy stavitelské a organizační. Což jsem mu docela věřil, protože na to aby přeorganizoval můj život, mu evidentně stačilo sotva dvacet čtyři hodin. Docela dobře by si na tu celku mohl napsat i design for your life.

Ale dobrý asi skutečně být musel, protože jak si zahraniční firmy překotně objevující nové možnosti za čerstvě spadlou železnou oponou u jeho zaměstnavatelů nechávali navrhovat a následně i realizovat interiéry svých rychle se v Praze množících kanceláří a prodejních prostor, dostal na místě tuhle novou agendu na povel právě on. Přesídlil zpátky do Prahy, a když dokončili se sestrou restituce toho, co jim po jejich tátovi respektive dědovi vrátili, tak tu nakonec už i zůstal a udělal se pro sebe.

Ve Francii ani ve Švýcarsku se prý nikdy necítil být doma, i když tam, pokud jsem mohl soudit, nijak nestrádal. Tady byl prý konečně pánem ve svém vlastním domě. Pro své původní zaměstnavatele sice pracoval dál, ovšem už ne jako zaměstnanec, ale jako obchodní partner.

Byl to zajímavý příběh vyprávěný bez emocí a vlastně docela smutný. Pod tím suchým shrnutím byl totiž cítit smutek. Jakýsi tichý stín nevyslovené ztráty. Došlo mi, že podstatnější než ten samotný příběh, je to, co v něm chybělo. Nikde ani stopy po lásce. Ani zmínka o tom, koho tu v mládí opustil. A už vůbec nic o tom, zda byl někdy skutečně šťastný. To téma obešel, jako by to ani nebylo součástí jeho života, nebo alespoň ne té části, kterou by chtěl sdílet. V rozpacích jsem přemýšlel, zda mám být rád, anebo zda se nad tím mám dojmout. Přišlo mi, že ve skutečnosti je asi osamělý a téměř vzápětí jsem jednu podobu té osamělosti měl i rovnou okusit.

Když mě v kanceláři představoval svým, pokud jsem dobře počítal, pěti zaměstnancům, cítil jsem se nejistě, skoro trapně, jako někdo jiný, než kým jsem do té doby byl.

„Dobrý den, to je můj synovec Martin.“

„Dobrý den, těší mě.“

„Ráda vás poznávám, Karel mi o vás vyprávěl…“

Co o mně proboha mohl vyprávět? Nejspíš nic. Jen zdvořilostní fráze, co se sluší říct a na kterou je třeba nějak podobně odpovědět.

Přišlo mi to divné, byl jsem zvyklý na jiný svět, na malé město, kde se skoro všichni znali, a jehož jsem byl součástí, i když jsem byl třeba trochu jiný. Sem jsem nepatřil.

Cítil jsem ten lehký, byť zdvořilý odstup. Něco mezi ostražitým zájmem a chladnou zdrženlivostí. Nebyl jsem součástí jejich světa, ani když jsem si s nimi podával ruku a všichni jsme se navzájem přátelsky usmívali. A součástí toho světa nebyl ani on, jakkoliv si se všemi kolegiálně tykal, a zatímco rozděloval práci a kontroloval tu rozpracovanou, i obligátně vtipkoval.

Mých rozpaků si naštěstí všiml dřív, než se mi stihly začít potit ruce, a taktně mě vysvobodil s tím, že ještě máme nějaké zařizování.

Nějaké zařizování jsem minimálně já opravdu měl, musel jsem si zařídit alespoň lítačku na MHD. Což byla činnost tak oslnivě dospělácká, že než jsem se odpotácel od okénka, málem mi vyrašily i kníry.

Lítačkou to ovšem ani zdaleka neskončilo, to byla zjevně pouze malá rozcvička. Než jsem se stihl rozkoukat, natlačil mě Karel s grácií sněžného pluhu do nedaleké kanceláře autoškoly a kurz zaplatil ještě dřív, než jsem zvládl rozpačitě vyplnit přihlášku. V poslední chvíli se sice důležitě ozval bodrý chlapík, který ji ode mě přebíral, že prý chybí potvrzení od lékaře. V duchu jsem úlevně zajásal, jenže jsem se radoval jen asi tak dvě a půl sekundy. Karel jen s úsměvem bodrého chlapíka požádal, jestli si může zavolat, a jakmile mu pán neochotně přistrčil telefon, začal vytáčet číslo, které jsem znal až příliš dobře. Docela mě překvapilo, že ho zná zpaměti stejně jako já.

Doktor Horák na druhém konci linky pochopitelně bez zaváhání potvrdil, že mu jako mému ošetřujícímu lékaři nejsou známy žádné okolnosti, které by mi snad mohly bránit v získání řidičského oprávnění, a potvrzení že do půl hodiny pošle, faxem. Jehož číslo Karlovy náhle přeochotně se tvářící pán promptně nadiktoval. Ani se neobtěžoval si mě k tomu aparátu vyžádat, protože proč taky, ti dva si zjevně vystačili sami.

Termín na první teoretickou lekci jsem dostal na příští středu odpoledne a první jízdu za další týden. Karel podle mě musel toho zpoceného tatíka nějak nenápadně a přímo mě pod nosem podplatit, tohle totiž nebylo normální, dokonce i když ta autoškola tehdy už byla soukromá, tak nebylo.

A pokud jsem si snad po té komedii myslel, že už jsme toho pro jedno dopoledně stihli až dost, tak jsem se šeredně mýlil, překvapením ještě ani zdaleka konec nebyl.

Za sotva půl hodiny jsme totiž vycházeli z fotolabu i s expresním párem průkazových fotografií na ten potencionální řidičák, přičemž moje odvážně troušené poznámky o tom, že to třeba ani neudělám, zůstaly zcela bez odezvy, a pak ještě s jedním, tentokrát na občanku.

Trpce jsem litoval, že ty, co jsem si nechal udělat před odjezdem ve sklepním ateliéru pana Josífka, neměly zrovna ten správný rozměr. Na těchto jsem totiž vypadal jako vyjevený chovanec z polepšovny křížený s gorilou, kterou proti její vůli navlékli do košile. Naštěstí mi díky tomu dvě slušné zbyly alespoň na index, na který také původně byly určeny, a rozměr odpovídal požadavkům letáčku ze studijního.

„Tak!“ odfrkl si Karel úlevně. V tom fotolabu se mnou totiž nebylo úplně snadné pořízení, moc jsem nespolupracoval a taky kvůli tomu výsledek vypadal tak, jak vypadal.

„Teď ještě na obvodní úřad, přehlásit ti trvalé bydliště a pak si dáme oběd.“

Naštvalo mě to, už v tom fotolabu jsem se pokoušel protestovat, že jako přespolní budu mít na škole lepší podmínky, vyšší stipendium, a hlavně že přece nemusíme úředně přepisovat úplně celý můj život hned během prvního dopoledne. Karel ovšem zareagoval s razancí středověkého inkvizitora:

„Žádný lhaní a podvádění, dokonce ani před úřady. A děda o tom samozřejmě ví.“

Jasné oznámení, že děda s tím souhlasil, mi vzalo poslední možný argument. Věřil jsem mu to, děda žádné podvody taky nikdy neschvaloval, nebyl důvod pochybovat, že to skutečně odkýval, i když mě to zároveň trochu zamrzelo. Měl jsem pocit, že něco ztrácím nebo opouštím, nebo snad dokonce zrazuju, ale člověk asi musí něco obětovat, aby mohl něco jiného získat, a tak se ze mě stal Pražák ještě před obědem a nezbylo, než se s tím nějak vyrovnat.

Pohodlně usazený za stolem v nedaleké pizzerii se mi už mírně zklidněný a nejspíš i uspokojený tím, že na úřadě jsem si protáhlé obličeje a otáčení očí v sloup způsobně odpustil, za tu smršť následně omlouval. Asi mu došlo, že toho na mě mohlo být takhle najednou přece jen trochu moc.

„Promiň, na to vodění medvědů po kanceláři jsem tě měl asi připravit, a hlavně jsem to mohl nechat na jindy, ale to ostatní jsem nechtěl odkládat, do konce týdne už by na to nebyl čas.“

I když to byla sebereflexe jen hodně vlažná, ocenil jsem to a snažil se oponovat jen mírně. Pamětliv, že chovat se jako dospělý, znamená nejspíš mimo jiné i ovládat se na veřejnosti a případné zvyšování hlasu a kyselé obličeje si nechat na doma. Přesto jsem si lehce vyčítavý tón neodpustil.

„No ta autoškola by asi do příštího týdne vydržela taky.“

V zásadě jsem proti řidičáku nic neměl. Jen jsem si to plánoval trochu později a někde v bezpečnějším prostředí. Třeba na okresní silnici za kravínem, ne uprostřed velkoměsta, kde na začátečníka za každou zatáčkou číhá tramvaj, dav rozvášněných chodců a šestiměrná křižovatka s právě nefunkčním semaforem. A taky se mě dotklo, jak mě do toho bez ptaní nesmlouvavě natlačil, navíc ještě i s Horou jako spolupachatelem.

Vycenil na mě zuby a s hraným podrážděním skrze ně procedil:

„To máš pravdu, vydržela, ale já už dlouho nevydržím místní taxikáře, nemůžu se po pravdě dočkat, až mě na letišti budeš místo nich vítat ty.”

Řekl to s tak zjevnou upřímností, že jsem mu nedokázal alespoň z části nevěřit a v duchu se s tím jeho intrikánstvím tak nějak smířil. Ať už to skutečně bylo z jeho strany míněno jako lichotka, nebo to byla jen laciná výmluva zkušeného manipulátora, tak každopádně pro tu chvíli to na mě fungovalo. Ještě že přišla servírka s pizzou, jinak bych mu býval možná i poděkoval.

Nic ovšem netrvá věčně, takže ani obědová siesta, tedy minimálně s ním ne. To, co se původně zdálo být příjemnou odpolední procházkou po Václavském náměstí, bylo ve skutečnosti jen jeho další zákeřnou fintou, jak mě dostat přesně tam, kde mě chtěl mít.

Aniž bych dokázal přesně popsat, jak se to stalo, stál jsem ve slipech na malém kulatém pódiu zakázkového krejčovství, kam jsem se naivně nechal vlákat pod záminkou, že si potřebuje koupit novou kravatu. Plešatý mužík s metrem kolem krku mi zkušeně bral míry na nový oblek, respektive dva obleky, jeden smoking a asi půl tuctu košil.

Nechtěl jsem dělat ostudu přímo tam a dobře hodinu trpělivě snášel nejprve osahávání zadku a lechtání krejčovským metrem v místech, která jsem až dosud považoval za skutečně zcela intimní, a poté ještě navrch i velice poučnou sérii přednášek, kterou pan mistr zjevně přidával jako bonus ke každé jen trochu větší objednávce.

Nejprve mě poučil o rozdílech mezi odpoledním a večerním sakem, člověk prý nikdy neví, kdy bude pozván na garden party, poté o vývoji límečků od dob Marie Terezie po současnost, s důrazem na období meziválečné elegance, a nakonec i o jeho osobním názoru na správnou délku rukávové manžety, která rozhodně nemá přesahovat dva centimetry pod rukáv saka, ledaže byste byl tenorista chystající pumový útok v provinční opeře, mladý pane. Kdyby se mě někdo v té chvíli zeptal na moje rodné číslo, asi bych bez mrknutí oka odpověděl ‚smoking, slim fit, jemná rybí kost‘.

Celé jsem to považoval za akt srovnatelný minimálně se znásilněním, nicméně po předešlých zkušenostech jsem usoudil, že odpor je marný, zachoval dekorum a veškerá příkoří trpě snášel s vědomím, že je to přeci jen o chlup lepší než ta ranní venerologie, kde jsem musel stáhnout i trenky. Ačkoliv zkoušení nejméně dvou tuctů párů bot vhodných k objednaným oblekům už od toho daleko nebylo. V životě by mě nenapadlo, že koupit troje boty může trvat víc než hodinu.

Ozval jsem se až ve chvíli, kdy jsme vyšli ven:

„Prozradíš mi laskavě, jak dlouho ještě hodláš v tomhle ponižování pokračovat?“

Docela nedospěle jsem se chystal otočit na podpatku a uraženě odejít středem. Nejspíš to docela přesně vycítil a tu příležitost k naprostému sebeznemožnění mi nedal. Beze slova mě vzal za ruku a nasměroval k nejbližší kavárenské zahrádce, která byla právě v dohledu.

„Co se děje? Nesnažím se tě přece nijak ponižovat…“

Nenechal jsem ho domluvit.

„Možná se o to nesnažíš, ale mně to ponižující připadá. Nechci, aby sis mě kupoval všemi těmi věcmi, které ani nepotřebuju. Řidičák, dva obleky, smoking, půl tuctu košil… Div že si mi nenechal ušít i frak! K čemu mi to všechno bude? Viděl jsem, kolik jsi za to platil, a nechci to. Nejsem na prodej. Nemusíš si mě kupovat. Chci se o sebe postarat sám!“

Uvědomil jsem si, že se opakuju, a hlas že se mi zčásti vztekem a zčásti lítostí dětsky zajíká, a naštvalo mě to ještě víc. Karel se zhoupnul na židli, zvedl obočí, a pak se ke mně pomalu naklonil přes stůl. Ukořistil mou ruku, kterou jsem křečovitě svíral v pěst na desce stolu, a s mírnou, ale nepopiratelnou ironií se mi zadíval do očí.

„Nesnažím si tě koupit. To jen pro pořádek. Pokud si dobře vzpomínám na náš ranní rozhovor, nemám k tomu žádný důvod.“

Než jsem si stihl začít připadat jako úplný idiot, protože měl samozřejmě pravdu, to já jsem byl ten, kdo ráno žadonil o šanci, pokračoval už bez jízlivosti:

„S tím řidičákem jsem ti to vysvětlil, to dělám sobecky pro sebe. Myslím, že si trochu rozmazlování zasloužím. No a ty obleky… ty prostě budeš potřebovat. Jsou místa a příležitosti, kam v šatech z tanečních zkrátka jít nemůžeš. Tak to prostě je.“

Pustil mi ruku, nalil si do kávy trochu mléka a pak džbánek přistrčil ke mně. Podmračeně jsem ho odstrčil zpět.

„Kafe piju hořký a bez mlíka.“ Zabručel jsem. „Abych si nezkazil tu figuru.“

Neochotně jsem ovšem musel v duchu připustit, že má, minimálně pokud jde o moje míry, pravdu, s někým jako já běžná konfekční produkce totiž skutečně nepočítala. I ty šaty do tanečních mi děda musel nechat kompletně přešít.

„Ať se ti to líbí nebo ne, slíbil jsem, že na tebe dám pozor a že tě budu chránit, jak to jen půjde. A i kdybych to neslíbil, jsi můj synovec. A to se nezmění. Bez ohledu na to, jak moc jsi po tátovi paličatý a po dědovi hrdý, já jsem v obojím minimálně stejně dobrý, ne-li lepší. A navrch jsem ještě občas i dost ješitný.“

Odmlčel se a pak dodal s výrazem, který se dal jen těžko vnímat jinak než jako otcovský:

„Takže dokud budu u toho, budeš se chovat tak, jak se v naší rodině sluší a patří. Což mimo jiné znamená, že nebudeš chodit jako hastroš. Nedovolím, aby měl kdokoliv důvod se ti za zády smát. Můžou nás pomlouvat, můžou nám závidět, můžou nás i nenávidět, ale nikdy se nám nebudou smát. Naše mámy by mě chodily strašit po nocích, kdybych to dopustil. O tvém tátovi ani nemluvě.“

První zmínka o otci mnou ještě tak nějak prošla. Ta druhá však ulpěla. Rozdmýchala dýmající uhlíky starých dětských křivd, které někde hluboko pod povrchem mé sotva nabyté dospělosti zůstávaly připravené kdykoliv vzplanout v prudce hořící plamen.

„Co s tím má ten zbabělec společného?“ vyštěkl jsem a sevřel lžičku od kávy tak silně, až se mi v dlani mírně ohnula. „Tomu jsem byl vždycky ukradený.“

To, že už nežije, jakkoliv jsem to dávno tušil, vyřčeno nahlas, zabolelo nečekanou bezmocí.

„A on mně ostatně taky. Ani nevím, že už nežije.“

Zabodl do mě ledově mrazivé oči, až mi na předloktí vyskočila husí kůže a na zátylku se vyrojil studený pot. Atmosféra teplého pozdně letního odpoledne se v okamžiku změnila na chvíli těsně před bouří, jako by svět kolem náhle ztichl a vše se pokrylo temným podmračeným stínem.

„Tvůj táta nebyl zbabělec. Byl ledacos, ale zbabělec ne. To už nikdy neříkej,“ procedil chladně mezi zuby.

A pak se pohledem již více tázavým než hněvivým na mě nehnutě zahleděl…