90ˢ – 6/13 – Když chlapec s mužem snídá

Nejdřív jsem si ho chtěl vyhonit, ale tak zhruba v polovině jsem si to rozmyslel a usoudil, že zůstat nadrženej by nemuselo být od věci. Jestli na něco dojde, tak výprask jednak chutná mnohem lépe před než po, a když k tomu navíc uvidí, jak mě jako chlap vzrušuje…, to prostě udělá dobře každýmu, při tom jak vypadá, nemůže dost dobře nebejt ješitnej, to by bylo proti přírodě. Nevstoupíš sice dvakrát do téže řeky, ale jelikož mi s Horákem připadali tak trochu jako mentální dvojčata, jistá šance, že by mohli na podobné podněty i podobně reagovat, tu nepochybně byla. Zkusit ho chytit na stejnou návnadu každopádně za pokus stálo.

Už pěkných pár minut jsem za dveřma toho svýho apartmánu slyšel, že je vzhůru. Natáhl jsem si trenky, na podlaze si střihnul dvacet sklapovaček, k tomu dvakrát dvacet kliků a vyrazil ze dveří přímou trasou do koupelny, jednak abych se trochu vydejchal a pak jsem si taky potřeboval upravit fasádu.

Jediný zhodnotitelný kapitál, který jsem zrovna měl, bylo tělo dvacetiletého atleta, tak ať to při prodeji vypadá alespoň jako výhodná investiční příležitost a ne jako špatnej vtip. Ulevil jsem plnému močáku, vyčistil zuby, opláchl obličej, přerovnal vlasy, a když už jsem nenašel nic, co by se dalo vylepšit, vyrazil jsem směrem, kterým jsem si pamatoval, že je ten obývák velikosti kinosálu a taky kuchyně a jídelna a vůbec to všechno, čemu jsem nerozuměl.

Strýc nyní již opět s brýlemi na nose, vlasy úhledně staženými za uši a pečlivě upraveným vousem pochodoval s telefonem přitlačeným mezi ucho a levé rameno po kuchyni a zjevně se snažil shromáždit propriety na něco k snídani. Přístroj byl naštěstí bez drátů a v pohybu mu kromě hlavy nebránil. Každopádně to vypadalo jako scéna z nějakého amerického biáku, něco mezi Dynastií a Terminátorem, pokud by Terminátor nosil brýle pochopitelně. Nevěděl jsem co sledovat dřív. Jestli jeho pevný zadek ve volných trenkách, býčí šíji, vypracovaný hrudník – případně svádivě se rýsující bochánky pod ním, které by si klidně coby vesnice o dvanácti číslech mohly nechat přidělit i vlastní PSČ, nebo jen nevěřícně zírat na to sci-fi, do kterého mluvil.

Něco takového jako bezdrátový telefonní aparát, co byl jen hranaté udělátko s anténkou a tlačítky vsazenými mezi reproduktorem a mluvítkem, jsem doposud viděl akorát tak v kině, doma jsme byli rádi, že nám po revoluci vůbec zavedli ten telefon, což byla ovšem jen šedivá plastová krabice s drátem do zdi, ručně vytáčecím mechanismem a sluchátkem, jehož šňůra se při každém neobratném otočení beznadějně zamotávala do bratránka od Gordického uzlu.

„… dobře, Sylvo, už musím končit.“

Momentálně mi nic z toho všeho ať už dohromady, nebo každé zvlášť nedávalo moc smysl a zíral jsem na to nejspíš jako idiot, protože mi s omluvně povytaženým obočím volnou rukou ukázal na barovku z druhé strany ostrůvku a s úsměvem si odfrkl. Ostrůvek se tomu ovšem dalo říkat jenom vzdáleně, byl to spíš menší kontinent, včetně vlastního zdroje vody v podobě zabudovaného dvoudřezu.

„Ano, neboj se, všechno bude v pořádku, budu opatrný.“

Zahlaholil netrpělivě do telefonu, jako by mluvil s pojištovnou, a s víc než výmluvným gestem mi posunkem naznačil, že osoba na druhém konci drátu se prostě nechce nechat utnout a on je v tom nevinně.

„Rozumím, samozřejmě že se pak ozvu… Taky tě miluju, ahoj a měj se.“

Teta Sylvie na druhém konci drátu, tedy vlastně bezdrátu, se pravděpodobně konečně nechala umlčet, strýc Karel s přehnaně úlevným vydechnutím vymáčkl tlačítko na přístroji, odložil ho stranou a s rukama doširoka opřenýma o pult mě seskenoval pohledem.

„Dobré ráno. Promiň to zdržení. Jak ses vyspal první noc, postel funguje?“

Zarazilo mě to, usmíval se a k tomu se tvářil, jako by se předchozí noci nic nestalo. Jako bychom prostě pokecali o počasí a pak šli každej pěkně spořádaně na kutě. Přemýšlel jsem, co to je za hru na ‚děláme jako že nic‘, ale cokoliv alespoň trochu smysluplného mě nenapadalo.

„Všechno funguje výborně, postel je pohodlná, vyspal jsem se… dobře.“

I v nejlepším uvažovaném scénáři jsem čekal hned na úvod minimálně nějakou přednášku a místo toho se mě s úsměvem ptal, jak jsem se jako vyspal. Otočil se ke mně zády, otevřel dveře od lednice a pátravě se do ní zahleděl. Když spal o těch svých narozeninách u nás, tak si ten zmetek dával sakra pozor, abych z něj nezahlédl víc než rozhalenku nedbale povolenou na dva knoflíčky, teď mi vše zákeřně exhibicionistky servíroval ještě před snídaní a nepochybně si to pěkně užíval. Vyhodnotil jsem to v té chvíli jako zvrácenou a obzvláště krutou formu mučení, která by měla být zakázána nějakou mezinárodní konvencí, v jistém smyslu mi to přišlo dokonce horší, než kdyby mě večer skutečně proplesknul.

„Tak kolik?“ houkl mým směrem při zpětné otočce od lednice a mě v duchu zamrazilo.

Tak už je to tady, pomyslel jsem si, tribunál právě zasedl, předvádí se mi jen proto, aby mě před výslechem ukolébal a následně zaskočil. Pokud jeho chování samozřejmě nemělo ještě nějaký další skrytý význam, který jsem nepochopil. Zařekl jsem se ovšem, že už mu nebudu lhát, ačkoliv jsem to tedy hned porušil, ani trochu jsem se nevyspal dobře, ale to mu snad muselo bejt jasný.

„Už večer jsem ti říkal, že jsem tam měl jen tebe. A jestli se ptáš kolik celkem, tak doposavad čtyři, plus včera ty, takže celkem pět.“

Ty východňáry v Trenčíně jsem poctivě započítal jako dva, povídačky o znásilnění si nechal od cesty a odevzdal se osudu. Mlčky se dootočil k pultu, s víc než pobaveným pohledem si s grácií modelky z reklamy na šampon s kondicionérem prohrábl vlasy a několik vteřin si mě prohlížel jak já v Louveru Monu Lisu.

„To snad ve dvaceti není zase tak moc, nebo ano?“ došpitl jsem proto tázavě ve snaze se alespoň trochu obhájit, ačkoliv dvacet mi ve skutečnosti ještě ani zdaleka nebylo, a čekal jsem, co z toho bude. S povzdechem zamrkal, sklonil hlavu k balení vajec, které právě otevřel, a rozesmál se.

„Tohle téma bych se sice sám před snídaní otevírat neodvážil, ale každopádně dobré vědět…“

Dlaně si opřel o desku, několik okamžiků si mě vychutnával a pak pohodil hlavou směrem k sestavě vajec:

„No a kolik si teda dáš těch vajíček, taky pět, za každého jedno, anebo chceš něco přidat i do foroty?“

Chvilku trvalo, než jsem pochopil, co tím myslí, respektive co tím původně myslel. Sledoval jsem jeho pohled před tím totiž natolik úporně, že nějakých vajíček jsem si vůbec nevšiml, a i kdybych si všiml, stejně by mi to pravděpodobně nedocvaklo. Mozek se totiž tou dobou věnoval spíš analýze jeho pro mě nepochopitelného chování než základním potravinám.

Nejraději bych se na něj v tu chvíli vrhnul a dal mu pěstí, jenomže tenhle chlap, na rozdíl od většiny jiných, by jednak mému zápasnickému umění pravděpodobně odolal, a navíc bych ten pult ještě před tím musel oběhnout, tudíž by měl dost času si rozmyslet, jak mě zneškodnit ještě dřív, než bych se k němu vůbec přiblížil.

„Ne, pět úplně stačí,“ odsekl jsem proto naštvaně a probodl ho alespoň pohledem.

Nijak zvlášť ho to ovšem, pokud jsem mohl soudit, nevystrašilo. S hvízdnutím se otočil zpět k lednici, vylovil z ní další karton vajec a i s balíčkem slaniny v druhé ruce ramenem elegantně přibouchl dvířka. Vše pak klidně vyskládal na pult a vycenil na mě zuby.

„Nevím jak ty, ale já odmítám vést vážné hovory s prázdným žaludkem.“

Teatrálně se zároveň s tím zatnul do něčeho, co měla být nejspíš jeho interpretace kulturistické pózy tak neobratně, až vyloudil úsměv i ze mě.

„No co…,“ procedil, když amatérskou pódiovou kreaci připomínající ze všeho nejvíc Arnolda po obrně konečně zase uvolnil. „Ty možná hlad nemáš, starší svaly ovšem potřebují pravidelně kvalitní protein a na rozdíl od tebe jsem si já včera před spaním žádný neukradl.“

Nevycházel jsem z údivu, dělal si ze mě sice bezostyšně legraci, a jakkoliv bylo jasné, že moje včerejší extempore zapomenuto není a na přetřes evidentně ještě přijde, pořád bylo lepší, když na můj účet vtipkoval, než kdyby mě fackoval, nebo ještě hůř naštvaně mlčel. Oplatit mu podobně lascivní poznámkou, že kdyby večer býval pár minut počkal, mohl mít proteinu po libosti, jsem se pravda neodvážil, i když v trenkách se mi z té představy dost zhouplo a nejen z ní. Pozorovat ho, jak si nandává na holé tělo zástěru a rozklepává na rozpálenou pánev jedno vejce za druhým, bylo něco jako sledovat striptýz, pouze naruby a tak o dvě nutriční kategorie výživnější.

„Nakrájej chleba, než to dodělám.“

Přisunul ke mně prkénko s jakýmsi na pohled extra zdravým, tmavým a na úchop hodně tuhým komisárkem a dlouhý zubatý nůž. Pokud bych měl citovat dědu, tak to byla nějaká novota, co chutná jak spečené otruby a předstírá, že je chleba. Když se při tom ke mně naklonil, chlupy v jeho podpaždí vyslaly tak omamující čichový vjem, až jsem se trochu zasnil a zapomněl, co to po mně vlastně chtěl.

„Haló, jsi tam?“ zašermoval mi dlaní před očima. „Povídám, nakrájej ten chleba, pokud vím, doma tě děda pěkně proháněl, tak si nemysli, že tě tady budu obskakovat.“

Odkrájel jsem s omluvně povytaženým obočím přiloženým nožem několik plátků, i když jsem si nemohl nevšimnout excelentního elektrického kráječe na lince za ním. Vypadalo to jak mašina u našeho řezníka na náměstí a dala by se na ten chleba určitě dost dobře použít, nejspíš ovšem neměl rád, když se mu někdo motal při vaření za zadkem, anebo upřednostňoval manuální práci a lidský dotek. Zdálo se, že alespoň něco krom zájmu o stejné pohlaví ještě společného máme, ostatně měli jsme společného předka, takže se nebylo čemu divit. Sledovat amatérského striptéra v akci a nezapomínat při tom, že včerejší večer, i když prozatím jen skrze dvojsmyslné narážky, visí stále tak nějak ve vzduchu, byl však skoro nadlidský výkon a já si tím zubatým prevítem z roztěkanosti málem zajel do prstu.

Naštěstí si toho nevšiml, servíroval zrovna vše ke stolu a rozpaky, se kterými jsem se přesouval za ním, nejspíš nevnímal. Nebo je možná prostě jen ignoroval a vařil mě ve vlastní šťávě, abych mu dostatečně změkl, než se do mě pustí. 

Jedli jsme pomalu, seděli naproti sobě a mně se v hlavě začala mimoděk neodbytně úporně přehrávat jedna zrovna v rádiu dokola omílaná Gottova písnička. Snažil jsem se v duchu do toho opakovaně se vracejícího ‚když muž se ženou snídá‘, dosadit něco příhodnějšího než tu ženskou, která se mi tam v tu chvíli hodně nehodila, ale jinak…

Vajíčka byla každopádně excelentní, slanina křupavá a i ten divnej chleba se dal s trochou sebezapření jíst, na závodech jsem jedl už i horší věci, i když samotný by to bylo skutečně až trestuhodně zdravý. Ovšem i když jsem se opravdu snažil jíst hodně pomalu a tu chvíli, kdy muž s mužem snídá, si vychutnat, tak vajíčka mi na talíři nakonec přece jenom došla, strýc mlčky přiložil můj talíř ke svému, i s nedojedeným chlebem je odnesl pryč a mně bylo jasné, že se schyluje k té méně příjemné části jinak až nečekaně dobře se odvíjejícího pondělního rána.

V jistém smyslu se mi ulevilo, že už je to konečně tady. Zůstávat i přes jeho neustálou žoviálnost ve střehu mě vyčerpávalo, a přestože jsem se na to nijak netěšil, chtěl jsem to mít konečně za sebou. Sedl si zpátky na své místo a udělal něco, co bych v tu chvíli opravdu nečekal. Brýle si zvedl na čelo, vzal moje na stole položené dlaně do svých a dlouze se mi zadíval do očí.

„Chci se ti omluvit,“ řekl po krátké pauze. „To, co jsem včera udělal, nebylo správné. A mrzí mě to.“

Zůstal jsem na něj nechápavě zírat. V puse jsem měl sucho jako na poušti, zato ruce, sevřené v jeho dlaních, zvlhly tak nečekaně, až jsem měl pocit, že jsem je právě strčil do umyvadla. Musel jsem se napít. Vyvlékl jsem se z jeho sevření a dolil si z karafy džus, co zbyl od snídaně. Zdálo se, že ho to znejistělo a přimělo pokračovat.

„Do toho, kam ses rozhodl jít a co tam chceš dělat, mi nic nebylo. Neznamená to, že bych to schvaloval, ale jsi dospělý, a pokud ti vyhovuje anonymní sex v setmělé místnosti, nezbývá mi než to respektovat. Jsi mladý, chceš si užívat… Nepochybně na to máš právo.“

Ať už jsem čekal cokoliv, tohle to rozhodně nebylo a zastihlo mě to dokonale nepřipraveného. Připadal jsem si zahanbeně a hloupě jako malej kluk, kterého soused nachytal na hrušce a ještě se mu omlouvá, že nejsou zralé. Samozřejmě to bylo jen zdání, to, co říkal, sice znělo upřímně, ale nic to neměnilo na tom, že to celé byla jen předehra. Nepočkal na žádnou moji odpověď a rovnou pokračoval dál.

„Jediné, o co si dovolím tě požádat, je, abys byl příště opatrnější. To, co jsi dělal, nebylo zrovna bezpečné, a já bych opravdu nerad jednou dědovi vysvětloval, proč jsem tě nedokázal ochránit.“

Na krátký okamžik se odmlčel a zhluboka se nadechl. Možná skutečně čekal na nějakou reakci, ať už protest, souhlas, nebo cokoliv, já ale neměl co říct. V krku mi znovu vyschlo, dolil jsem si zbytek toho džusu a hltavě ho do sebe otočil. Pokud jsem snad doufal, že pomerančová šťáva dokáže spláchnout i pocit trapnosti a studu, který mě zaplavil, byl to samozřejmě omyl. A i kdyby ne, strýc se každopádně hodlal postarat o to, aby mi to příliš dlouho nevydrželo.

„Ostatně i proto jsem včera večer radši šel za tebou,“ pokračoval. „Večerní Žižkov není zrovna nejbezpečnější místo pro kluka na první noční procházku městem. A to ani když je to bývalý zápasnický šampion. Nechtěl jsem riskovat, že se hned první večer do něčeho připleteš a… No prostě, když jsem zjistil, kam doopravdy míříš a co tam asi chceš dělat, měl jsem pocit, že bych tomu měl nějak zabránit. A chápu, že teď máš pocit, že jsem tě zneužil. Věř mi, že mě to mrzí. A slibuju, že už se to nestane.“

Hlasitě vydechl.

„A teď asi chceš něco říct ty…, i když samozřejmě nemusíš, pokud nechceš.“

Chtěl jsem. Chtěl jsem mu toho říct strašně moc. V hlavě se mi všechno mlelo, honem jsem se to snažil srovnat do nějaké použitelné formy. Jenže původní plán, tedy že to celé nějak zahraju do autu a pokusím se mu vetřít pod kůži tím, že mu ochotně vlezu do poklopce, vzal v tu chvíli tak nějak za své. Pod kůži se totiž dostal on mně. A ani k tomu nemusel stahovat jediný pár trenek.

„Já… ty mi, prosím, promiň, jestli můžeš… Choval jsem se jako idiot. Byl jsem nadrženej a na nic jinýho jsem nemyslel.“

Tuhle část jsem měl zhruba připravenou. I s intonací. Byla to však také jediná, která se z mého scénáře ještě dala vytěžit. Dál už jsem musel začít improvizovat.

„Nenapadlo mě, že o mě budeš mít strach. Já…, mrzí mě to…“

„Někdo ten strach holt mít musí, když ho podle všeho nemáš ty,“ opáčil s jemnou výčitkou v hlase a lehce ironickým tónem. Nebylo mi úplně jasné, jestli to měl být pokus o vtip, nebo jen takové hořké povzdechnutí, každopádně mě to zasáhlo jako rána pod žebra. Místo obvyklé paniky z prozrazení se mi v útrobách usadila nová, dosud neznámá svíravá úzkost. Netušil jsem přesně, co znamená, jen to, že je nepříjemná a hryzavě pálí jako desinfekce nalitá do čerstvé rány.

„Já vím… Horák mi to taky říkal…“

V tu chvíli mě začaly pálit dlaně. Uši jsem měl horké jak spirála od přímotopu a nejspíš i stejně rudé. Neuvážená zmínka o Horákovi naštěstí prošla bez povšimnutí, strýc si jen jazykem přejel po vnitřní straně rtů a chvíli mlčel, zjevně zvažoval, jak pokračovat.

„Není moc důležité, jestli jsi měl těch chlapů sto nebo pět. Na to, aby ti vášnivá chvilka zkazila život, občas stačí i jen jeden.“

Přednášce o bezpečném sexu jsem se tedy nevyhnul. Jenže vypadala dost jinak, než jak jsem si ji představoval. Že je to celé jasná manipulace a docela sofistikované citové vydírání, jakkoliv hezky zabalené do hedvábného papíru omluv a starostlivosti, to jsem kupodivu poznal už tehdy. Jenže to nijak neumenšovalo účinek, jaký to všechno mělo.

Strašně jsem se styděl. 

„Já… Jsem rád, že jsi to byl ty…“

Zaváhal jsem, tyhle rychlé proslovy mi nikdy moc nešly. Věděl jsem, co chci, ale nevěděl jak to říct, jak to správně zformulovat, aby to nevyznělo jako to kupčení, které jsem měl původně v plánu. Moje vysportované mladické tělo, se kterým jsem měl ještě ráno po probuzení v úmyslu tak trochu obchodovat, se pro tuto příležitost každopádně i v mých vlastních očích stalo jen hodně ubohým kapitálem, jehož hodnota mi najednou přišla až banálně nicotná. Moje vlastní intrikánské plány se mi pomstychtivě vrátily zpátky jako bumerang, a pokud jsem se chtěl vyhnout bolestivé ráně do hlavy, přišlo namísto vypočítavého nabízení na řadu spíš pokorné upřímné podbízení.

„No vlastně, kdybys mě takhle mohl chránit i dál, tak…“

O andělech strážných jsem žádnou vekou povědomost neměl, babička mě sice po narození pokřtít nechala, ale nedělní školy i katechismu jsem byl ušetřen. Děda měl k fráterníkům vztah víc než ambivalentní, v kostele byl naposledy, když pohřbíval babičku s mámou, a Bohu tu ztrátu myslím nikdy neodpustil. Ani s farářem se tehdy po obřadu nerozešel právě v dobrém. Byl jsem jako malý zmatený kluk u toho, když mu na jeho: ‚budu se za vás za oba modlit‘ dost nevybíravě odsekl, že od někoho, kdo něco takového dopustil, žádné milosti nepotřebuje a ty svoje modlitby ať si laskavě i s Božím požehnáním vetkne za sutanu, zezadu.

Od té doby se kostelu i faře vyhýbal obloukem a o Bohu doma nepadlo jediné slovo.

„… tak bych se vůbec nezlobil, byl bych ti za to vděčný.“

Doplnil jsem proto raději sám, protože jestli se pan farář za mě i přesto dědečkovo odmítnutí přece jenom modlil, jsem neměl ponětí, a i kdyby tak, že by mi z nebe za ty jeho modlitby přidělili coby anděla strážného zrovna strýce Karla, jsem dost vážně pochyboval.

Zaklonil se a dlaněmi si podepřel hlavu na temeni. S rukama za hlavou vypadal prostě božsky nebo jako z časopisu, což se vzájemně nevylučovalo, a mně z toho začalo bušit ve spáncích.

Dlouze si mě prohlížel a pak se shovívavě usmál.

„Aha, a to, že je mi jednačtyřicet, chodil jsem s tvým tátou do školy a svého prvního kluka jsem překouřil v době, kdy ty jsi nebyl ještě ani na světě, je ti jako jasný?“

Takhle jsem o tom vůbec neuvažoval. Pro mě existovalo jen tady a teď. Ani když jsem svedl Horáka, neprobíhalo mi to hlavou tímhle způsobem. Ta zmínka o tátovi mě ovšem, jako vždycky, úplně rozhodila. Nesnášel jsem, když mi ho někdo připomněl. Nechtěl jsem o něm nic slyšet, o chlapovi, který zmizel z mého života právě v době, kdy jsem ho nejvíc potřeboval. Nechtěl jsem na něj myslet. Natož o něm mluvit.

Jediné, co jsem věděl s jistotou, bylo, že jsem se snad nikdy neotočil za klukem. Vždycky jen za chlapem. Možná mi opravdu chyběl otec a tímhle způsobem jsem si to jen nějak kompenzoval. Ale co s tím? Prostě to tak bylo. Litovat se nemělo smysl a přetlačovat vlastní pudy už vůbec ne.

Možná kdybych měl otce jako ostatní, sbalil bych včera večer nějakého vrstevníka. Ale na faktu, že jsem se choval jako nadržený blbec, by to stejně nic nezměnilo. Jen bych se teď na něj díval jinak, ne jako na žádoucího a žádaného milence, ale jako na přísného, kárajícího strýce. Pokud bych se na něj tedy díval vůbec.

„Ano, jsem.“

Odpověděl jsem s jistotou, jakou jsem už dlouho necítil. Myšlenky na otce jsem uzavřel zpátky do krabice nechtěných vzpomínek a pokusil se představit si toho chlapa, co teď sebevědomě sedí naproti mně, jako nejistého mladíka, který poprvé ochutnává cizí sperma. Docela to pomohlo, fakt, teda krom toho, že se mi zase zhouplo.

„Toho jsem se bál,“ odtušil nakonec tiše, skoro váhavě. Spíš sám k sobě než ke mně. Paže si zkřížil na prsou a já měl co dělat, aby mi od bušících spánků nepraskla lebka a povážlivě nejen ona. Naštěstí jsem měl volné trenky a židli zasunutou pod stolem. Jak moc si byl vědom toho, co to se mnou všechno dělá, se říct nedalo. Tvářil se spíš zamyšleně než zkoumavě.

„Nejsem si jistý, jestli pro mě už není příliš pozdě… a pro tebe ještě příliš brzy.“

Slova zněla rezignovaně, ale jeho pohled jim odporoval. Vypadal přátelsky a možná i trochu pobaveně. Sledoval jsem, jak se mu za brýlemi kolem jiskřících očí rozvlnily jemné vrásky a jeho obočí nad nimi bezděčně rozehrávalo malý divoký taneček. Propadal jsem se za ně čím dál hlouběji a byl jsem si v tu chvíli jistý jak ještě nikdy, že přesně tohohle chlapa chci.

„No… mohli bychom to třeba alespoň zkusit…,“ špitl jsem nesměle a celé tělo mi hořelo, jak jsem se zřejmě strašně červenal. Přesto mě zároveň zalila zvláštní hrdost, že jsem to dokázal vyslovit nahlas. A tak jsem to, tentokrát už klidně, pevně a s důrazem ještě zopakoval.

„Chtěl bych dostat šanci.“

Na to se nahnul zpět ke mně, opřel si předloktí o stůl, prsty propletl do sebe a palce zatlačil proti sobě.

„Jsi si jistý, že jsem skutečně tím, koho ve mně chceš vidět? Já totiž určitě nehledám kluka, kterému poklopec drží jen do chvíle, než se…“

Nevydržel jsem to a dychtivě mu skočil do řeči:

„Slibuju, že se už na jinýho chlapa ani nepodívám…“

Zatvářil se jako někdo, kdo právě uvažuje o adopci neposedného štěněte, a káravě mě zarazil.

„Neskákej mi do řeči a neslibuj, co nemůžeš splnit. Já to taky nedělám.“

Zároveň se však i zcela neotcovsky ušklíbl. Zdálo se, že mám minimálně šanci. Zmlkl jsem a omluvně sevřel rty, jako že už fakt budu hodnej. Jeho sexy úsměv ovšem i tak rychle zmizel v záplavě hustých vousů a tvář znovu zvážněla.

„Chtěl jsem říct, že vášeň je jistě krásná věc. Ale sama o sobě nikdy na dlouho nevystačí. Má-li se stát něčím víc, musí se k ní přidat i respekt a úcta. A já nechci mít v posteli někoho, kdo si sám sebe neváží a koho si kvůli tomu nebudu moct vážit ani já. Není to samozřejmě tvoje vina, že ti je dvacet… Jen si myslím, že bys měl pár let užívat mládí a experimentovat spíš s vrstevníky. Chováš se přiměřeně svému věku a je to tak v pořádku. Ani já jsem ve dvaceti nebyl žádný svatoušek. Poklopec se mi rozjížděl častěji, než bych si dnes přál…, i když jsem za to naštěstí vždycky zaplatil jen špatným pocitem a ranní kocovinou.“

Byl jsem zaskočený. Zcela nefalšovaně zaskočený. Znělo to tak zvláštně… vážně, vznešeně…

„Takže si, prosím, dobře rozmysli, co žádáš, a především, co slibuješ. Jednou obětované mládí už totiž nikdy nezískáš zpět.“

Zmateně jsem si v hlavě jeho slova přebíral. Ta moje předchozí neochvějná jistota se přece jen trochu zakymácela. Opravdu pro mě není až moc dospělý…? Co když mi nabízí víc, než jsem schopen opětovat? Co když to, co cítím, je jen touha a pouhý chtíč?

O lásce byly napsány nekonečné stohy knih a zpíváno písní, že by vystačily do skonání světa, přesto však o ní s jistotou stále nikdo nevíme nic. Jakkoliv na ni má každý názor, je to stále jen cit a ten je slovy nesdělitelný. Dalo-li se však přesto básníkům alespoň něco věřit tak to, že poručit se jí nedá, takže ať už to, co jsem cítil, bylo čímkoliv, nemělo smysl se tomu vzpouzet.

„Ne. Co jsem řekl, to platí. Moc rád bych dostal šanci to zjistit sám.“

Dva dny bych přemítal při masturbaci a pak bych další den hledal nejprve odvahu a pak slova, jak mu znovu říct, že ho chci. Možná je to prostě můj osud. Byl jsem jiný jako dítě a budu jiný navždy. Možná mé dětství skončilo už tehdy, když mě opustil otec, a moje divoké mládí končí právě teď.

„Co pro to musím udělat?“ dodal jsem odhodlaně, i když uvnitř mě se krčila jen malá, zmatená dušička. Dušička, která sice nepochybovala o tom, co říká, ale nebyla si úplně jistá, jestli to taky dokáže. Chvíli si mě ještě mlčky prohlížel, jako by počítal těch pár vousů, co mi konečně začínaly rašit, a pak přikývl.

„Ach jo,“ povzdychl si s úšklebkem. „Pokaždé, když Bůh uzavře nějaké dveře, rarach mu hned za zády otevře okno.“

Zhluboka si vydechl a pak pochybovačně zakroutil hlavou.

„Anebo ho možná pro nenapravitelné paličáky raději pootevře sám. Jinak by mu totiž někteří berani zbořili celý dům.“

Rezignovaně si odfrkl a dlaně položil na stůl.

„Dobrá tedy. Co se má stát, ať se stane. Vyzkoušíme, jak moc je to okno otevřené a jestli pro tebe není moc vysoko.“

Znělo to jako tečka za větou. Jako když někdo zavře knížku po dočtené kapitole.

„A udělat toho pro začátek příliš nemusíš. Myslím, že postačí, když se začneš chovat jako opravdový mladý muž. Tedy dospělý mladý muž.“

Měl pravdu. Byl čas dospět, ať už se mi chtělo, nebo ne. A pravda je, že mně se vlastně chtělo. Ostatně… potenciální odměna vypadala po všech stránkách víc než lákavě.

„Provedu, strýčku!“

Zahlásil jsem proto zvesela a přidal k tomu i rozverné, až trochu teatrální zasalutování.

„Neslibuju ovšem, že se ti to nutně bude líbit,“ dodal ještě jízlivě, zatímco vstával, přesněji řečeno se vztyčil jako antické božstvo.

„Co ti naopak slíbit můžu, je to, že budeš mít víc než dost příležitostí toho litovat,“ ušklíbl se potměšile do vousů. „A teď oblíknout. Musíme toho, tak jako tak, ještě dost vyřídit. Pokračovat můžeme, až se vrátíme, ideálně v tělocvičně. Už dva dny jsem necvičil… a teď se zdá, že se budu muset udržovat víc ve formě.“

Vstal jsem. Bylo mi nepříjemné zůstávat sedět, když on stál. Ačkoliv ta zmínka o tělocvičně mě naopak víc než příjemně zašimrala ve slabinách a s chutí bych tam s ním zapadl klidně hned. Obešlo se to tentokrát naštěstí jen tím šimráním, a jak moc se na to cvičení těším, nebylo ve volných trenýrkách na první pohled znát. Snad to byl první záblesk té opravdové dospělosti a překvapivě mi to udělalo radost.

„Kam jdeme, strýčku?“

Místo odpovědi ke mně přimhouřil oči a našpulil rty.

„Kdo se moc ptá, moc se dozví. Uvidíš. Zítra ti začíná škola, takže to musíme všechno stihnout ještě dnes. Není tedy čas ztrácet čas.“

To spiklenecké mrknutí, které přihodil k dobru, naštěstí vyslalo mnohem přívětivější signál, než jak by ta věta zněla bez něj, a tak jsem jen odevzdaně pokrčil rameny a šel se obléct.

„Jo a ještě něco. Toho ‚strýčka‘ si strč víš kam. Stačí, že mi tak říkají ty dvě harpye. Pro tebe jsem Karel,“ zavolal za mnou ještě do chodby, než zmizel ve své ložnici, o které jsem tak trochu doufal, že by se už brzo mohla stát i mojí.