90ˢ – 13/13 – Všichni svoji muži

Ranní vzedmutí za normálních okolností nepředstavuje pro běžného muže nic, co by se nedalo s trochou snahy snadno odbavit. Rozhodně to nebývá problém „ožehavý“, natož pak neřešitelný.

Jenže onoho dopoledne, kdy to potkalo mě, nemohla být o normálních podmínkách řeč ani vzdáleně.

Ten luxus probouzet se mezi dvěma mlaskajícími a pochrupujícími chlapy, mezi nimiž jsem nemusel volit, byl sice na jednu stranu příjemně uklidňující, nicméně situace, kdy ležíte v posteli sevření mezi dvěma chlapy a dole máte zamknuto, je na druhou stranu ve všech směrech naopak prekérní. Obzvlášť když vám ještě není ani dvacet a oba ti slastně pochrupující spolunocležníci jsou, kromě náctiletému tělu přirozené fyziologie, jednak nepochybnou příčinou a zároveň i lákavě se nabízejícím řešením onoho vzdouvajícího se problému.

Letmý pohled na hodiny prozrazoval, že je skoro jedenáct. Takže vlastně už ani nešlo mluvit o vzedmutí ranním. Jenže to v žádném případě nezmenšovalo nepříjemný tlak uvnitř pochromovaného vězeníčka, které se tvářilo, že právě začíná poměřovat síly s mojí fyziologií.

A tak jsem tam ležel, v duchu si nadával, jak snadno jsem se zase nechal napálit, a čím dál naléhavěji s Nerudou přemítal, kam s ním, respektive co s tím. Možnost prostě je vzbudit se samozřejmě nabízela jako první. Ale tak jednoduché to zase nebylo.

„Pokud mě kdokoliv vzbudí před polednem, zle se mu povede,“ prohlásil Hora současně s přáním dobré noci. Byť tou dobou už se noc spíš poroučela a bylo vlastně nad ránem. A ať už to bylo pro pokročilou hodinu, nebo pro tu nejméně půldruhou lahvinku červeného, kterou měl v sobě, usnul vzápětí skutečně jako špalek.

Karlův nápadně spiklenecký úšklebek z opačné strany postele sice jasně naznačoval, že ta výhrůžka je podle jeho názoru dílem značně nadsazená a dílem spíš nepokrytě návodná. Nicméně i on po pár vteřinách nejspíše ze stejných příčin jako před ním Hora zabořil hlavu do polštáře a propadl se do blaženého nevědomí.

A tak jsem sice ležel v posteli ve třech, obklopen dvojitou dávkou testosteronu v té nejčistší podobě, jakou si dodnes dokážu představit, jenže i přes tenhle jinak ve všech ohledech pozitivní fakt jsem zůstal poněkud na ocet. To by nutně nepředstavovalo závažnou komplikaci, koneckonců ani já jsem nebyl právě z nejčerstvějších, pokud by ovšem alespoň v minimalistické variantě proběhlo něco, co jsem původně očekával. Tedy nejdřív osvobození mého neblahým úskokem uvězněného pindíka a poté i uvolnění toho, co mě nepříjemně tlačilo v podbřišku.

Jenže na to, bohužel, povážlivě nedošlo, protože když jsme konečně dorazili domů…

„Pokud by to mělo být na mě,“ pronesl s potměšilou úskočností Karel, vracející se z koupelny právě ve chvíli, kdy mi Hora, snažící se až příliš doslovně dostát svému jménu i přezdívce, konečně dovolil se zpod něho částečně vyprostit a nadechnout, „…tak já bych to odemykání nechal až na ráno.“

Dřív než jsem ho stihl spražit nevraživým pohledem, se s žuchnutím svalil na postel, až jsme s Horou oba nadskočili jak na trampolíně a dlaní se mi přitom mezi stehny stejně obratně jako bezostyšně prodral pod zadek.

„Zámek to má, v jeho případě, na druhé straně,“ pronesl směrem k Horovi, „a než se na tu proceduru připraví, tak nevím jak ty, ale já nepochybně usnu.“

S prstem šimrajícím mě mezi půlkami k němu mluvil, jako bych tam snad ani nebyl, ačkoliv mě k sobě jinak dost drsně přimáčkl a jen tak mimochodem mi i lechtavě olízl ucho.

Na oplátku jsem za to ukořistil alespoň jeho bradavku vcelku příhodně se mi ocitnuvší přímo před obličejem a secvakl tam zuby, až bolestivě sykl. Aniž by se však na druhou stranu z mého dosahu v nejmenším pokusil uniknout, takže to nebylo zase až tak moc a jako obvykle přehrával.

„Je půl páté ráno, drahoušku,“ oblažil mě vzápětí úlisně omluvným úsměvem, „a moc jsem toho za poslední dva dny nenaspal.“

Rukou propletenou pod mou hlavou si mě pak nekompromisně přitiskl na hruď, nepochybně s jasným úmyslem nechat v tamějším porostu zaniknout jakýkoli můj případný protest. Což se mu sice povedlo jen částečně, ale dostatečně na to, aby moje přidušené huhlání mohl klidně ignorovat.

Hora se ke mně přisál z druhé strany a zcela bezbranného mě do už Karlem předtím oslintaného ucha rovnou kousl. Aby mi do něj následně skrze zuby spiklenecky zašeptal:

„V tom případě budeš muset ještě do rána počkat. Nerad bych nás totiž při tom odemykání připravil o jeho milou společnost.“

Čímž debatu o dovádivém uvolnění přetlaku před spaním s neprůstřelnou logikou pragmaticky ukončil a poté, co jsem dostal pusu z každé strany, oba bez dalších řečí odpluli do říše snů.

Zůstal jsem ležet uprostřed, sevřený jak kus špeku mezi dvěma chleby, a sebemrskačsky rozjímal na téma proč zrovna já. Ještěže únava je naštěstí mocnější než filozofie a já se nakonec, neochotně, leč celkem snadno a rychle, vydal za nimi.

Jakkoliv jsem tedy byl odhodlaný brát onu Horovu časně ranní výhrůžku s rezervou, respektive cíleně vyzkoušet, co tím jako přesně myslel, nebylo na druhou stranu nutné se do toho vrhnout zcela bezhlavě. Když už jsem si před spaním musel nechat zajít chuť, hodlal jsem si to teď na obou zákeřných intrikánech vynahradit i s úroky.

Pomalu mi totiž začínalo docházet, že těch důvodů, pro které bych u každého jednoho z nich bohatě obhájil výzvu na souboj, je mnohem víc.

Když jsem si konečně dal v klidu dvě a dvě dohromady, došlo mi, že Hora moc dobře věděl, do čeho jde a co tu najde. O tom, jak se situace vyvíjí, byl totiž nad vší pochybnost pravidelně informován, stejně jako Karel předem dobře věděl, koho mu to do jeho laskavé péče odevzdává.

Dokonce jsem toho byl sám slepým svědkem. Ten Karlův pondělní ranní telefonát, ten rozhodně nebyl s tetou Sylvií. Na druhém konci drátu, respektive bezdrátu byl téměř jistě Hora. Jinak také MUDr. Silvestr Horák osobně.

Celoživotně tvrdil, že se mu matka tím jménem pomstila za to, že jí toho silvestra svým mírně předčasným příchodem na svět pokazil. Termín prý měla až na čtvrtého. Silvestře mu každopádně nikdo neříkal. Respektive, nikomu by to oslovení jen tak neprošlo. Snad jen jí, která se ho o svolení ovšem zcela jistě neprosila.

Pro všechny ostatní to byl buď doktor Horák, nebo pan trenér. Až na Karla. Na Karla, který mu celý večer říkal Sylvo.

A kdybych býval neměl v pondělí před snídaní hlavu plnou jiných věcí, mohl jsem si vzpomenout, že mu tak říkal už před rokem, když u nás byl na těch jejich narozeninách, kdy se od sebe nadto skoro nehnuli. Kdo byl tou láskou, od které ho emigrace odloučila, si tak ve světle nových skutečností nebylo těžké domyslet. Stejně jako to, že jen co to šlo, navázali tam, kde dvacet let před tím skončili. Ta zamčená skříň v chodbě byla pochopitelně jeho.

Takže bylo jasné, že to na mě celé ušili a předávali si mě jak štafetový kolík.

Sebekriticky jsem si samozřejmě musel přiznat, že jen do té míry, do jaké jsem jim sám ochotně naskočil na vidle…, respektive se jednomu po druhém dobýval do kalhot. Ani jeden z nich mě do ničeho nenutil. To byl nesporný fakt, do toho pytle, co pro mě spíchli, jsem si vlezl sám a ještě jsem za sebou zatáhl i šnůrku.

Nicméně, ať už to bylo jakkoliv a jakkoliv se mi v tom pytli líbilo, neměl jsem v úmyslu nechat jim to projít jen tak lacino.

Z postele jsem se proto po té, co jsem se obezřetně osvobodil zpod Karlovy přese mě přehozené nohy a Horovy ruky obtáčející mě v pase, vysoukal nanejvýš obezřetně a ve snaze skutečně ani jednoho ještě nebudit se tiše vydal do koupelny. Pochopitelně do té na konci chodby, abych snad náhodou zbytečně nerušil jejich slastný spánek hlukem z té, co přiléhala k ložnici a kterou jsem tehdy navíc pořád ještě v duchu nazýval Karlovou.

Navíc jsem si pamatoval, že právě v koupelně pro hosty stále čekali v pohotovosti oba němí svědci mého nedávného osamění, jejichž pomoc jsem při svém lehce pomstychtivém plánu, jak narušit klidný spánek těch dvou spikleneckých darebáčků, hodlal náležitě využít.

Strávil jsem v jejich kooperativní společnosti dobrou půlhodinu, než jsem byl ve všech ohledech připraven vplížit se zpět. A ve všech ohledech připraven znamenalo, že jsem se cestou z koupelny ještě zastavil i v Zemi za zrcadlem a vhodně se na to nedělní buzení ustrojil.

Karlovy kožené yoksy mi sice, s ohledem na přídavný materiál obepínající mé mužství, byly poněkud nepohodlné, ovšem boule, kterou to mezi mými stehny vytvořilo, měla každopádně něco do sebe. Černé, těsně utažené harnesy a kožené pásky přes bicepsy pak tomu dodaly takový šmrnc, že bych snad svedl i sám sebe. Bylo až k neuvěření, co se mnou těch pár dní dokázalo udělat. Ještě před týdnem bych si v tom připadal asi tak důstojně jako gladiátor z pouti. Teď jsem však při pohledu do zrcadla viděl ostříleného sebevědomého bojovníka.

Nemělo mi to pochopitelně vydržet dlouho, protože oba mě zase převezli. Sotva jsem prošel dveřmi, vrhli se na mě každý z jedné strany, a než jsem se nadál, ležel jsem zatížený Horovým téměř metrákem živé váhy obličejem zabořený do matrace, zatímco se nade mnou rozléhal dvoumužný huronský chechot.

„Já jsem jasně říkal, že kdo mě vzbudí před polednem, ten si to odskáče,“ hřímal Hora s bujarou rozverností, kterou jsem u něj do té doby neznal, a hbitě mě pleskl dlaní přes holý zadek, až to hlasitě mlasklo.

Ačkoliv jsem to čekal, a navíc i s chutí, nohy mi automaticky vystřelily vzhůru a jen tak tak, že jsem ho nekopl. Pohotově mě chytil za chodidla a několikrát je se smíchem lechtivě olízl. Dobře totiž věděl, že to u mě pravidelně vyvolává záchvaty dusivého hýkání, které si teď několikrát mstivě vychutnal.

Pak až poněkud rozkazovačně houkl na Karla:

„Podrž ho, nebo mi vykopne zuby!“

Vzápětí se mé nebohé, ujařmené končetiny ocitly ve spolehlivém svěráku Karlových dlaní, přitisknuté k pelesti, a Hora rozjel na mých bezbranných půlkách bubenické sólo hodné rockového koncertu.

Ve skutečnosti to bylo víc divoké pleskání než nějaký mučivě bolestivý trest, kterým to ostatně ani být nemělo. A kdybych opravdu chtěl, dokázal bych se s trochou námahy z jejich sevření snadno vyprostit. Jenže já samozřejmě nechtěl.

Takže jsem se efektně kroutil a divadlo doprovázel přehrávanými výkřiky:

„Auu, dost! Auu, to bolí! Já nechci, pusťte mě!“

Zatímco jsem v naprostém rozporu s těmito verbálními protesty špulil zadek vzhůru a užíval si dlouho odpíranou rozkoš.

Musely ho z toho pěkně bolet dlaně, odhadoval bych, že minimálně stejně, jako se pod nimi rozpaloval můj zadek. Obzvlášť když celé číslo zakončil skutečně mistrovským vibrátem, při němž jsem mu slastně zarýval prsty do stehen tak hluboko, že tam jejich stopy zůstaly ještě dlouho do odpoledne a možná je cítil ještě i druhý den.

Když se pak z mých zad vyčerpaně svezl a v záklonu se opřel o čelo postele, dýchal minimálně stejně, jako by právě v osobním rekordu uběhl půlmaraton. Chybělo už jen startovní číslo na hrudi a Karel podávající mu ionťák.

Navíc mu to poněkud ubralo na ostražitosti, a jelikož já díky Karlovi, který si mě dost nesmlouvavě vytáhl do kleku a mezi rozehřáté půlky zabořil svou vousatou bradu, přišel k sobě o poznání dřív, zvládl jsem si jeho vzhůru mi před obličejem trčící mužství uzmout, ještě než by s tím stihl začít dělat nějaké drahoty.

Ne že by to tedy probíhalo přímo podle mého původně naplánovaného scénáře, ale výsledek se zamýšlenému záměru nakonec dost podobal. Jednoho padoucha jsem dráždil jazykem a druhý si mě, jak jsem ne zcela bezdůvodně doufal, připravoval na za svítání slíbenou odemykací proceduru.

Ostatně Karel, pokud jsem mohl z několika letmých postranních pohledů soudit, byl k zasunutí klíče připraven už ve chvíli, kdy na mých hýždích sledoval Horovy přípravné práce. Ten pohled ho zjevně nadmíru vzrušoval, dokonce mě napadlo, že možná ještě víc, než kdyby onu exekuci prováděl on sám.

Hora, v kleku bezbranně sténající pod náporem mých těsně sevřených rtů, se stále nijak nevzpouzel a kluzké kapičky, jež mi o závod svlažovaly patro, svědčily o tom, že si to i on náramně užívá. A jak se záhy ukázalo, ani na Karla jsem nemusel dlouho čekat. Jen co hbitě se pohybujícím jazykem zjistil, že brána je otevřená a k dobývání svolná, zabořil se do mě s vervou útočníka, jenž, nenarážeje na odpor, bere si bez okolků a zdráhání, vše co se mu nabízí.

Podepřel si mě rukama v bocích, mé zasténání, dílem dychtivé a dílem skutečně i trochu bolestivé, si bez váhání vyložil jako pozvánku k volnému plenění a rozjel se s divokostí o život kopulujícího zvířete.

Nebýt toho, že jsem měl na opačném konci plnou pusu práce s Horou, asi bych se ho pokusil aspoň lehce usměrnit. Jenže celé mě to rychle pohltilo, a navíc jsem jasně cítil, že mu tohle tempo bůhvíjak dlouho nevydrží. Takže jsem se jen pevně zapřel a nechal ho, ať si užije.

Pocit mírného diskomfortu navíc záhy vystřídal spíš jeho pravý opak, ti dva v koupelně totiž svojí práci odvedli skutečně dobře. Netrvalo ani moc dlouho, než jsem se proti němu ve snaze uzmout z něho i ten nejposlednější milimetřík sám začal chtivě propínat.

Hora, který mezitím už přišel víceméně k sobě, mi navíc sevřel hlavu do dlaní jak do kleští a odspodu začal rytmicky dráždit mé krční mandle. Ubíral mi tím v pravidelných intervalech kyslík, a tak účinně rozptyloval tok myšlenek, až jsem to nakonec dobrovolně vzdal a poddal se bez kontroly kouzlu okamžiku.

Racionální část mého já se do systému vyšších kognitivních funkcí znovu připojila až ve chvíli, kdy mé vnitřnosti zalévala Karlem vypuzená mazlavá horkost a on pomalu zvolnil tempo, až mě nakonec definitivně opustil a vyčerpaně se svezl na postel.

Nejprve jsem byl smířený s tím, že první to nevydrží téměř již dva týdny abstinující Hora. Situace se však evidentně vyvinula jinak, a tak jsem svůj v duchu už odepsaný plán pouze lehce modifikoval. Původně jsem hodlal využít přirozeného jevu, kdy těsně po probuzení u většiny mužů obvykle vstávají dva, nasunout se na jeho předpokládané ranní, respektive v tomto případě polední vzedmutí a ještě rozespalého ho zmermomocnit podobně jako den před tím toho druhého intrikána. Rozespalý už pochopitelně ani zdaleka nebyl, ostražitý ovšem stále ještě také ne, tudíž naděje k pomstě pořád žila.

Hbitě a především nečekaně jsem ho nadzdvihl, narovnal mu nohy, stáhl ho zády na polštář, kterým si dosud podkládal zadek, obkročmo se mu posadil na břicho, a dřív než stihl jakkoliv zareagovat, nabodl jsem se na něj nadoraz.

Šlo to naštěstí téměř samo, jednak on byl ode mě už řádně oslintaný, já od Karla projetý jak okreska do Semil a k tomu ještě i víc než kvalitně lubrikovaný. Zapadl do mě jako klíč do dobře promazaného zámku.

Nezmohl se než na překvapené zavytí, a když jsem ho dlaněmi přimáčkl k pelesti, stáhl všechny svaly, co jsem jich jen kolem jeho vydrážděné chlouby měl, a divoce rozpohyboval pánevní dno, zamával do prostoru rukama jak bezradný plavec na suchu a jen vyjeveně překvapením hekl. Pohled do jeho vytřeštěných očí byl v té chvíli skutečně k nezaplacení.

Zjevně rychle pochopil, že odporem by mě sice pravděpodobně dokázal setřást, jenže to by se dost možná neobešlo bez úrazu a navíc by si tím evidentně zkazil všechnu zábavu. Takže jen odevzdaně složil ruce za hlavu, nasadil výraz: dělej si se mnou, co chceš a propnul se v bocích proti mně.

V tu chvíli to vypadalo, jako by se místo ložnice ocitl v posilovně a předváděl pokus o vzornou ukázku mostu. Což se mu s téměř metrákem mé váhy pochopitelně nedařilo, ale oporu mi tím na druhou stranu poskytl excelentní. Dobrovolně! Kdybych na to měl myšlenky, nejspíš bych se dmul pýchou. Dostal jsem ho téměř stejně jako den před tím Karla, který to ostatně také s neskrývaným pobavením sledoval, až se nakonec rozhodl, že se na tom taky trochu přiživí.

Sedl si mu proti mě na hruď, a byť zároveň s tím, zřejmě proto, aby mi to nebylo líto, ukořistil moje ještě od včera rozcitlivělé bradavky, ho tím definitivně znehybnil a se spikleneckým pohledem mi ho vydal na pospas.

Zneužil jsem toho však jen opravdu minimálně, už proto že mi záhy došlo, že trýznivé pnutí v mých vlastních slabinách tentokrát k úlevnému orgasmu bez alespoň minimální dopomoci nepovede, o odemčení, které by tomu pochopitelně mělo předcházet, ani nemluvě.

Takže ve chvíli, kdy jsem ucítil, že je už tak akorát, dovolil jsem mu do mě vytrysknout, aniž bych to nějak přes míru mučivě protahoval.

Nohy už jsem ostatně sám měl v křeči ztuhlé možná víc než v žaláři se stále více těsněji mačkajícího nebožáka a poté, co jsem ze sebe zvolna ochabujícího Horu propustil, svalil jsem se vedle něho na postel jak bezvládný pytel brambor.

Ke cti budiž oběma přičteno, že mě rukou svornou odemkli relativně záhy a omezili se u toho více méně výhradně na dráždivé poznámky typu:

„…to nám ten kohoutek ale pěkně pouští šťávu což, nejspíš proto že jsme ho hodně podlévali, bude třeba něco jí odebrat, aby se nám nerozpadl ještě před obědem.“

Čemuž jsem se přes veškerou rozdrážděnou nadrženost musel nakonec smát i já.

Navíc mě pak rukou a následně hubou podobně nerozbornou dílem na střídačku a dílem každý z jedné strany záhy přivedli nejprve k důkladnému ztopoření a následně i k neméně důkladnému polednímu výstřelu. A že to tedy byla salva. Jak z děla. Jen tak tak že jsem si při tom málem netrefil vlastní oko.

Nicméně většina munice mi přistála na krku a hrudi, kde se o to oba s pošťuchováním přetahovali a závodili, kdo toho slízne víc. Sice po mně chtěli, abych jim to s tím, že kdo prohraje, dělá snídani, soudcoval, ale jelikož jsem lechtivý až hrůza a na krku obzvlášť, což pochopitelně minimálně Hora věděl víc než dobře, nic z toho nebylo.

S hýkavým zaháněním jejich hurónsky se chechtajících vousatých brad z mého dosahu jsem to prohlásil za plichtu a za slib, že už toho nechají, se zavázal tu snídani udělat sám, což oba zjevně považovali za nečekaný výchovný úspěch. Oba se tvářili tak hrdě, jako kdybych se právě kvalifikoval minimálně na olympiádu.

Nakonec jsem jim ale stejně musel utéct. I když se vcelku snaživě pokoušeli chovat mravně, na vlně dobré nálady se jim to povážlivě nedařilo. Ležet mezi nimi znamenalo neustálé nebezpečí, že kromě jejich odspodu ze mě odkapávajícího řídnoucího mlíčí se ještě i smíchy počůrám. K čemuž po tom, co jsem vstal, beztak málem došlo.

Jako na rovinu, některé ty jejich fóry fakt do dneška nedávám. Hodil jsem po nich po každém pantofel a šel se znova umýt a taky vychcat, ve stoje, naštěstí.

Tu snídani, nebo spíš už oběd, jsem nakonec po rychlé, leč zralé úvaze pojal poněkud hybridně. Lívance, které jsem den předtím Karlovi slíbil, naštěstí dokázaly zastat obě role poměrně příhodně. Jednak se množství použitých vstupních surovin dalo snadno navýšit i pro tři a s borůvkovou marmeládou z dědových zásob, když už tedy byl Hora údajně servaný jak ta borůvka, a se zakysanou smetanou chutnaly opravdu výborně.

Oba vyčerpaní úderníci se sice při prvním pohledu na věž vystavěnou z dvaceti placek dozlatova vypečené směsi mouky, cukru a oleje tvářili, jako bych se je pokoušel dorazit, ale z oné stavby na talíři nakonec pochopitelně nezbylo vůbec nic. A kdyby jich bylo o pár víc, dopadlo by to nejspíš úplně stejně.

Sám jsem se po pravdě dostal sotva k pěti, a to ten poslední na mě ještě zbyl jen proto, že jeden i druhý strávník se cudně zdráhal po té osiřelé chuděrce sáhnout.

Ještěže tuhle logiku neaplikovali i na mě, coby osiřelá, nikým nechtěná chuděra bych býval skončil dost nerad.

Naše verze rodinného života měla samozřejmě ke konvenčnímu modelu světelné roky daleko a nejspíš ne každý by se na mém místě, sevřený mezi dvěma vpravdě otcovskými typy, cítil úplně komfortně. Nicméně jakkoliv to bylo jako ocitnout se v aréně rovnou se dvěma býky najednou, neviděl jsem důvod, pro který bych si měl na osud, jenž mi je poslal do cesty, stěžovat.

A i když bylo jasné, že Hora bude muset po večeři odjet, ordinaci měl v pondělí od sedmé ráno, přišlo mi, že pro tu chvíli je všechno přesně tak, jak má být. Příležitost zjistit, jak se ve vláčku cítí prostřední vagon, se tak sice naskytla až další víkend, ale už samotný příslib byl příjemně vzrušující. Pokud šlo o mě, ocitl jsem se v ráji.

EPILOG

Nedávno jsem dostal otázku: Kde a jak si sám sebe představujete za deset let? Tedy přesně řečeno, já osobně jsem ji nedostal, nabídli mi na to téma natočit dokument. Ale to na hlouposti onoho dotazu nic nemění.

Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc mi připadala nesmyslná. Už proto, že sám jsem si ji nikdy nepoložil. Nejdřív mě to znejistilo, napadlo mě, zda náhodou nejsem ještě nenormálnější, než jsem si myslel, ale po pár dnech marného mudrování jsem to nakonec vyhodnotil prostě jako pěknou blbost.

Kdyby se mě na to někdo ptal ve dvaceti, pravděpodobně bych mu řekl buďto nějakou velkou hovadinu, nebo nějaké ještě větší klišé, a pokud by se zeptal dnes, přivedl by mě k hlubokomyslné a zcela zbytné úvaze o úloze jednotlivce v soukolí dějin.

Kdo může vědět, jak moc se za deset let změníme my sami, naše okolí a i celý svět?

Kdo měl v roce devadesát tři tušení, co je to internet, sociální sítě, neřkuli umělá inteligence?

Nikdo, nebo skoro nikdo. Přesto ty tehdy neznámé fenomény naše životy za sotva čtvrť století proměnily k nepoznání.

Měl-li ještě v devatenáctém století člověk, ať již byl voják, zemědělec, řemeslník či umělec celkem slušnou jistotu, že jeho dovednosti obstojí tak dlouho, jak je bude potřebovat, dnes si může ve většině být jistý výhradně tím, že to tak určitě nebude. To, co platí letos, je dobré tak akorát pro archiv často už o dalších Vánocích.

Takže zpětně vzato jsem rád, že jsem si tu zbytečnou otázku nikdy nepoložil. A nikdo že ji nepoložil mně. Přesné životní plány člověka jen svazují a nakonec to stejně vždycky dopadne úplně jinak.

Nad lívanci onoho říjnového popoledne se svými dvěma milenci, mentory a tak trochu náhradními otci bych na ni totiž pochopitelně odpověděl zoufale špatně.

Ani z věštecké koule bych tehdy nevydoloval, že o deset let později budu v libyjské poušti točit svůj první film, a už vůbec ne, že to bude film z velké části o mém vlastním, dvacet let mrtvém otci. Jak snadno se může student z malého severočeského gymnázia ocitnout s kamerou na hranicích Libye a Čadu, by totiž nejspíš nevyvěštila ani Delfská věštírna za zlatou trojnožku velikosti Eiffelovky.

„Svět je široký, život dlouhý a cesty osudu potměšile klikaté.“

To není moje moudro a ani motto, to mi řekl Hora u odpolední kávy toho prvního dne našeho společného soužití v trojúhelníkové formaci. Já tehdy uraženě brblal cosi o tom, že bych chtěl, aby s námi zůstal navždy. Čemuž on se jen vědoucně pousmál a hlasitě si usrkl své kávy. Jak se ukázalo, měl pravdu. Jako téměř vždy.

Když se skutečně stěhoval ke Karlovi…, navždy…, já už skoro rok studoval dokumentaristiku na pařížské La Fémis a objevoval kouzlo první mladické lásky.

Aby nedošlo k nějakému omylu, Non, je ne regrette rien, skutečně ničeho nelituji, ani jediné chvíle, kterou jsem v podkrovním bytě vinohradského činžáku strávil. Byla to ta nejlepší škola života, jakou jsem mohl dostat, a zároveň i to nejlepší místo, kde jsem se v té chvíli mohl ocitnout. Místo, kde jsem se nemusel bát být sám sebou a nakonec se dokázal sám sebou i stát. Místo, kde jsem sice s každým okamžikem mohl očekávat nějakou kulišárnu či potměšilost nebo přinejmenším uštěpačnou poznámku, ale také místo, kde vždy přebývala důvěra a láska.

Kdysi jeden i druhý, byť každý v jiném čase a za trochu jiných okolností, slíbil mému tátovi, že se o mě postará, že na mě dá pozor a že mě bude chránit. Splnili to do puntíku, ačkoliv nepředpokládám, že si tu starost a péči táta představoval zrovna takhle. Ostatně i oni dva si to nespíš původně představovali jinak. To já jsem to všechno trochu zamotal.

Nicméně, nějak jsme se s tím všichni popasovali, a tak jak se oni dva i přes roky odloučení dokázali milovat navzájem, tak nakonec dokázali milovat i mě. V tom nejupřímnějším smyslu toho slova se ostatně milujeme pořád. Byť jejich ložnici jsem už dávno opustil a ze Země za zrcadlem si do života vzal jen pár drobných suvenýrů.

Julien na ně k mé úlevě nikdy nežárlil. Sám na otce velké štěstí neměl a ty dva dílem přijal za své a dílem mi je stále trochu závidí. A já dnes vím, že bez nich bych nikdy úplně nedospěl a nestal se tím, kým jsem dnes. Vyplnili otcovský deficit, který ve mně zůstal. A když nastal čas, když jsem potkal jeho, už jsem díky nim nehledal otce. Byl jsem připravený na partnera. Ačkoliv mi chvíli trvalo, než jsem to sám zjistil.

Že v tom vězím až po uši, poznali ostatně oni dva dřív než já sám. A kdyby mě navíc tehdy trochu nepostrčili, možná bych si i nechal osud proklouznout mezi prsty. Nedovolili mi to, nepřipustili, aby se ta kotva, která mě pět let držela nohama na zemi, stala závažím bránícím mi v rozletu. I když to pochopitelně udělali po svém a z hnízda mě vyvedli s náležitým tyátrem.

Jakkoliv to začalo nenápadně a bohužel i smutně. Ani ne dva týdny po mé promoci se děda jednoho rána už neprobudil, a přestože se to nestalo nečekaně a měl jsem dokonce i to privilegium se s ním ještě před tím rozloučit a poděkovat, zasáhlo mě to víc, než jsem si byl předem schopen přestavit. Oba se mě snažili rozptylovat, jak jen to šlo, ale moc úspěšní v tom nebyli.

Přestože mi Hora stále dokola opakoval, že děda čekal už svým způsobem právě jen na to, až odpromuji a on se bude moct s klidným svědomím odebrat za babičkou a mámou, tak to náhle prázdné místo, které po něm zůstalo, mi vypalovalo díru do duše. Sice jsem fungoval, ale víc než cokoliv jiného jsem se jen potácel od ničeho k ničemu, než že bych skutečně žil.

Takže když mě kulturní atašé francouzského velvyslanectví Ernest Morou nějaké dva týdny po pohřbu požádal, jestli bych se při studijním pobytu neujal jednoho jeho vzdáleného bratrance, ochotně jsem kývl. Ostatně nebylo to nic, co bych už nedělal. Kromě pravidelných lekcí češtiny pro diplomatickou omladinu jsem čas od času pro příbuzné, přátele či známé zaměstnanců velvyslanectví v případech, že na to nestačili sami, suploval i průvodce. Ukázat město, pomoct s administrativou, poradit, kde se dá najíst, aniž by člověk riskoval žlučníkový záchvat, a kterým místům se při nočních toulkách raději vyhnout.

A protože jsem stejně ještě neměl jasno, co budu po promoci dělat, na rozhodování jsem si dal čas, až dokud nevyřídím dědovu pozůstalost, přišlo mi to jako vítané zpestření a možnost přijít alespoň na pár dní na jiné myšlenky. Navíc příležitost prakticky se pocvičit v kreolské verzi francouzštiny člověk ve střední Evropě nedostane každý den.

Měl v Praze na FAMU zůstat celý jeden semestr, a tak ho čekalo studentské vízum, hromada tehdy ještě papírových lejster a pochopitelně i návštěvy úřadů, kde by bez tlumočníka z české úředničiny sotva přežil, natož něco vyřídil.

Nemůžu tvrdit, že by mě okouzlil hned na první pohled. O dva roky mladší byť v pravdě urostlý fešák s čokoládově lesklou pletí, plnými rty a očima, jejichž bělmo na mě svítilo jako dvě baterky, se v mých snech nikdy nevyskytoval.

Přesto se do nich záhy dostal. Byť ponejprv jsem sám sobě pokoušel namluvit, že tam proklouzl výhradně jako intelektuální výzva. Sečtělý, vzdělaný student filmové režie, se kterým jsem od první chvíle měl o čem mluvit. Minimálně o filmu a filmové historii toho věděl víc než já, což se jinak nestávalo příliš často, respektive v kombinaci s atraktivním zevnějškem se to nedělo vůbec.

Prvně v životě jsem se setkal s pohledným vrstevníkem, který mě zároveň nenudil, a jak se ukázalo, nenudil jsem ani já jeho. O francouzské literatuře a povážlivě i historii jsem toho k jeho nemalému údivu víc věděl naopak já a o témata k vzájemně obohacující konverzaci tak od počátku nebyla nouze.

Obapolné sympatie by tak mezi námi nejspíš vznikly, i kdyby už on, nebo já byl na holky. Ale protože hned třetí odpoledne se začal vyptávat, jak že je to tu s chlapama, bylo to pochopitelně o dost přímočařejší.

Zpočátku si ještě snaživě hledal důvody, proč zrovna potřebuje moje průvodcovské služby. Brzy to však byly záminky čím dál průhlednější a už šlo prostě jen o to, abychom byli spolu. Nebránil jsem tomu, bylo mi v jeho společnosti dobře, a byť jsem si to hned neuvědomil, už někdy v té době mě sbalil. A to vcelku bez ohledu na fakt, že jsme se jinak sotva několikrát přátelsky objali a na nic jiného nikdy nedošlo. Jakkoliv ve sprchách při několika společných návštěvách na plavečáku mi jeho zadek i předek tlak zvednout dokázaly, to jako zase ne že ne. Nicméně nebyl jsem volný a doma jsem byl nadto v tom ohledu saturovaný víc než dostatečně.

Samozřejmě věděl, jak to sem mnou je, jeho pan bratranec mu o mně vyžvanil všechno, co věděl, a nejspíš i co nevěděl. Pan kulturní atašé měl českého partnera a naše „rodiny“ se přátelily několik let. Ostatně ačkoliv to všichni zúčastnění popírají, jsem přesvědčený, že mu v tom mém balení ruku v ruce kolektivně pomáhali a celé že to byl jako obvykle jeden velký komplot.

Komplot, který vyvrcholil jistého povzneseného večera před pětadvaceti lety hromadnou návštěvou známého kabaretu s travesty programem.

Dokud nezačalo představení a v sále nezhasli, vyvíjelo se to vlastně celkem nevinně a tomu, že mě čeká zásadní životní změna, v nejmenším nic nenasvědčovalo. I když středem pozornosti jsme pochopitelně byli ještě dřív, než jsme sešli z mostu dolů po schodech. Nebýt toho, že naši trojici tam všichni znali, muselo to jinak pro nezasvěceného pozorovatele vypadat, jako když právě dorazil mikrobus s výpravou exotických atletů.

Moji dva skoro otcové dodnes vypadají jako živá reklama na testosteron, já byl tehdy cepovaný v posilce pomalu denně a bylo to na mně ještě i celkem znát, Ernův přítel Tom je cosi jako biceps s příslušenstvím a oba kreolští Francouzi by od minuty mohli naskočit do prodejní kampaně na pánské spodní prádlo.

Ke stolu jsme tak procházeli jako mezi rentgenem a magnetickou rezonancí, a když v sále zhaslo a začala show, cítil jsem téměř stejnou úlevu, jako když jsem tam byl poprvé.

Že si mě na Non, je ne regrette rien holky zase vytáhnou na pódium, s tím jsem byl tak nějak předem smířený. Dělo se to při našich návštěvách celkem pravidelně a já v tom měl díky tomu už jistou praxi. Byť trému jsem se jako rodilý introvert nikdy úplně setřást nenaučil, zvládal jsem bavit publikum celkem obstojně, a že se budu předvádět i před Julienem, mi vlastně ani moc nevadilo.

Jenže tentokrát to tak jako obvykle potleskem a oponou před přestávkou neskončilo. Potlesk sice přišel, ale opona zůstala nahoře. Navíc ještě ani pořádně nedozněl hluk z publika, když se rozezvučely první tóny další Piaf, tentokrát ovšem Hymne à l’amour. Že se na mě něco chystá, tak to mi pochopitelně došlo, jenže na zbabělý útěk bylo už pozdě. Jediná ústupová cesta, která zůstala volná, vedla do hlediště, všechny ostatní byly ucpané zvědavě nakukujícími umělkyněmi, a pokud jsem nechtěl prchnout, proplétaje se nemotorně davem, nezbývalo než zůstat stát a čekat, co za kulišárnu se z toho zase vyvrbí. 

Že to zpívá Julien, překvapivě na živo a překvapivě dobře, to jsem zjistil poměrně záhy. Proč ovšem s tím svým bělostným úsměvem a pohledem, který by prorazil i pancíř, kráčel v kuželu světla rozestupujícím se špalírem diváků směrem k pódiu a tím pádem i ke mně, tak to mi došlo, až když přede mnou s posledními verši na jednom koleni klečel.

„Mon amour, crois-moi, Dieu réunit ceux qui s’aiment.”

Text mu do kroku a do pokleku dokonale vyšel, měl to podle všeho nacvičené předem. A jak se zdálo, tak nejen on, doprovázela ho celá naše skupinka, ať už jako družbové nebo bodyguardi. To druhé možná bylo pravdě i blíž, protože Karel s Horou mě obešli a ze zadních pozic zjevně jistili. Přeloženo do srozumitelného jazyka, bránili mi v pohybu kamkoliv jinam než směrem dopředu.

„Má lásko, věř mi, Bůh spojí ty, kdo se milují.“

Zopakoval stále přede mnou klečící Julien poslední verš do ticha, ve kterém by nejspíš byl slyšet i padající špendlík, natož moje divoce bušící srdce. Sáhl do kapsy, vytáhl prstýnek, s společně s tázavým pohledem ho zdvihl směrem ke mně.

Netušil jsem, co dělat. Znal jsem ho s bídou tři měsíce. První skutečný polibek mi dal sotva pár desítek minut předtím, na čekačce před divadlem. A to si ho ještě tak nějak ukradl poté, co ho Karel s Horou k tomu poťouchle v legraci vyhecovali. Tedy, já jsem si v té chvíli ještě naivně myslel, že jen v legraci, jakkoliv se mi z toho zatočila hlava a levá noha vystřelila do zákopu, jako by tu scénu napsala Danielle Steelová.

Ne že bych nevěděl, co k němu cítím. Ale neměl jsem za to, že jsem volný k odběru…, nemohl mě přece požádat o ruku před oběma mými stávajícími partnery, jak ve finále nějakého prostoduchého muzikálu!

Ledaže…?

Celé to nedávalo smysl.

Jenže…, jenže než jsem vůbec stihl pořádně pobrat, co se to děje, ozvalo se za mnou dvojhlasně, synchronně a s intonací hodnou mafiánských filmů:

„Jestli nepřijmeš, vypakujeme tě z domu nohama napřed.“

Co asi tak máte v takové situaci dělat? Stát se dobrovolně v lepším případě bezdomovcem, v horším rovnou mrtvolou? Vytáhl jsem ho nahoru a ten prstýnek si nechal navléknout. Romantika jak z levnýho bijáku, samozřejmě. Nicméně publikum nadšeně bouřilo, a že já mám v hlavě bramboračku, bylo všem úplně jedno.

To, co následovalo, naštěstí nikdo v sále nepochopil tak doslovně, jak to ve skutečnosti bylo Karlem intrikánem a věčným šprýmařem myšleno. S vítězoslavným úšklebkem si totiž stáhl z krku koženou šňůrku s navlečeným malým klíčkem a společně s gratulací ho Julienovi slavnostně předal. Studem jsem se málem propadl do země, jakkoliv jsem to maskoval šťastným úsměvem. Křečovitým sice, ale toho si nikdo nemohl všimnout.

Z toho, že do kabaretu chodím téměř vždy zamčený, se totiž stala taková naše malá domácí tradice. Otevírací procedura, která potom ráno pravidelně následovala, mi za ten mírný diskomfort, který vlastně diskomfortem ani nebyl, pokaždé stála. Toho večera bych je za to ovšem nejraději zabil.

Jednu výhodu to ale nakonec přece jen mělo, odemykací rituál proběhl toho dne ještě před svítáním. Už proto, že Julien chtěl vzápětí taky odemknout, ačkoliv zamčený nebyl.

K snídani, velmi pozdní, pochopitelně, o zásnubní noci se spát brzy nechodí, nám připravili lívance s borůvkovou marmeládou. Dojalo mě to, ne že ne.

O pár týdnů později jsem se pak z domu pakoval už sám. Julien se vracel do Francie a já, s jejich požehnáním, odjížděl s ním. Studentské vízum jsem dostal téměř na počkání a peníze po tátovi, kterých jsem se pět let ani nedotkl, dílem proto, že jsem musel nejdřív najít smíření, a dílem proto, že jsem je vnímal jako cenu za smrt a zdráhal se je utratit za něco banálního, konečně nalezly účel, jenž mi jich připadal hodný.

Zaplatit jimi školné bylo něčím, o čem jsem věřil, že by s tím souhlasil i on. Přesto jsem cítil dluh, který jsem později snad alespoň trochu splatil, když jsem o něm a o dalších mužích z východu, kteří po emigraci v sedmdesátých a osmdesátých letech našli z rozličných pohnutek své místo v Cizinecké legii, natočil svůj první film. S Julienem po boku jako režisérem pochopitelně. Bez něj bych to nikdy nedokázal. A měli jsme v tom navíc i šťastnou ruku, byl to nesporný úspěch a od té doby už víc než dvacet let o práci nouzi nemáme.

Za pár hodin mě vyzvedne můj pan režisér. Jsem oficiálně zdravý, a když se nepodařilo oslavit normálně moje narozeniny, vyjde nám to alespoň na výročí. Půjdeme na večeři a pak si společně zavzpomínat a taky zazpívat. Nejprve Non, je ne regrette rien a potom Hymne à l’amour. Kabaret na Střeláku sice už dávno zavřeli, ale když jsme v Čechách, chodíme tam pokaždé. On vždy znovu poklekne a já ho znovu vytáhnu k sobě. Karel s Horou mě při tom jistí zezadu, šeptají mi do ucha výhrůžky a potměšile se spokojeně usmívají pod vousy.

Nebyl to samozřejmě poslední ani jediný vtípek, který si na mě od té doby vymysleli, ale určitě to byl ten největší, a já pokaždé když si ho připomínám, upřímně doufám, že už ho nikdy netrumfnou.

I když… když jsme se s Julienem rok po těch neplánovaných zásnubách brali, přitáhli ti dva před pařížskou radnici otevřený vozík tažený livrejovaným volkem a donutili nás v něm odjet. Takže jisté to v žádném případě není…