90ˢ – 12/13 – Král(ovny) noci

Tlumiče hrkajícího mercedesu, který pro nás přijel, nejspíš přežily už nejméně jedno auto před ním, a tak byť cesta z Vinohrad do centra byla celkem krátká, připomínala jízda ze všeho nejvíc něco mezi horskou dráhou a rozbitým výtahem. Když jsme konečně na Národní zastavili, ven jsem se víc opile vypotácel, než důstojně vystoupil. Dveřmi u auta jsem navíc uvyklý na nepoddajné panty dědova starého žigulíka bouchl o něco víc, než by bylo asi vhodné, a taxikář mě na to konto přes otevřené okénko obdařil pohledem, kterým by možná dokázal zabít i krysu.

Docela přesně jsem v tu chvíli pochopil, co Karel myslel tím, že pražské taxikáře už dlouho nesnese. Přesto se na nerudného pupkatého chlapíka mile usmál a vzápětí z něho ve spolupráci s dvojicí desetimarkových bankovek vymámil i servilní služebníčkovský výraz. Málem jsem se neudržel a hlasitě se rozesmál, jak směšně při tom vedle elegancí sršícího Karla vypadal.

Ten kontrast se pak ještě znásobil, když oba vystoupili a upocený chlapík vytahoval z kufru Karlovo záhadné zavazadlo. Přestože byl téměř jistě o pěkných pár let mladší, vypadal s vyhrnutým, potem poznamenaným rádoby značkovým tričkem z tržnice, ve zmuchlaných tesilkách, přes které mu přetékal pohupující se břuch, a botách, které by do popelnice vetknula možná i ta popelnice, vedle Karla jako otec Homolka vedle Alaina Delona v dobách jeho největší slávy.

„Řekneš mi už konečně, kam takhle na noc jdeme?“

Zeptal jsem se s nadějí, že bych snad mohl být ušetřen alespoň potencionální smrti z leknutí, když taxík s hrkáním konečně zmizel za zatáčkou. Jeho zálibě v překvapeních jsem tehdy stále teprve neochotně uvykal a ta jeho překvápka navíc uměla mít občas takřka biblické grády. Nemluvě o tom, že na ponocování jsem taky moc zvyklý nebyl. Děda vcelku striktně uplatňoval pravidlo do půlnoci doma, a i kdyby snad ne, na malém městě se nic neutají a Hora by mě za prohřešky proti životosprávě cílevědomého sportovce a vzoru pro dospívající mládež, které by se k němu od nějaké drbny nepochybně donesly, v lepším případě minimálně vyčinil, v horším by mi možná i dočasně odepřel uspokojování přízemních potřeb tělesných.

Snažil jsem se neznít protivně, stále ještě přítomná chuť jeho spermatu na patře a pindík sevřený v kovové klícce mi ostatně rebelii ani příliš nedoporučovaly. Nicméně když už evidentně nevyšel mnou plánovaný večer v posteli, byl jsem minimálně zvědavý. Pokud jsem měl podle všeho až do časného rána bdít, chtěl jsem vědět alespoň kde a při čem.

„Neboj, už tam budem, a jak jsem řekl, určitě se ti to bude líbit,“ odpověděl do hlasitého kodrcání plastových koleček přes kočičí hlavy a tramvajové koleje cestou k nábřeží, aniž by to ovšem měl v úmyslu dál rozvádět. 

Vzdal jsem to a odevzdaně společně s ním kráčel od Národního divadla po Mostě Legií směrem k Petřínu, aniž bych tušil, co na mě zase chystá. Užíval jsem si kýčovitý výhled na panorama Karlova mostu přes Staroměstský jez v pozadí nasvícené siluety Pražského hradu a snažil se připadat si jako na romantickém, pozdně večerním rande. Tedy, nebýt toho hlasitě drncajícího kufru, kvůli kterému celá scénka působila spíš jako úvod k alternativnímu studentskému filmu. 

Když jsme pomalým krkem došli tak sotva do poloviny mostu, nasměroval mě po schodech dolů ke Střeleckému ostrovu a mě napadlo, jestli v tom kufru není nakonec nějaká mrtvola a já se nemám stát pomocníkem při zahlazení zločinu v chladných říčních vodách. Což by minimálně, pokud šlo o hodnocení důvěryhodnosti mé osoby z jeho strany, bylo jistě potěšující vyznamenání. Do zločinného spolčení si jen tak někoho nevyberete. Na druhou stranu tomu by asi neříkal kultura.

Další možností bylo, že v kufru se skrývá mobilní pimprlové divadlo a já s ním budu v noci na chodníku hrát představení pro obveselení podnapilých turistů. I když v tom případě bych snad předem dostal aspoň obrázkový scénář.

Vcelku nepřekvapivě to nakonec nebylo ani jedno z toho. Ačkoliv komedii si pro mě skutečně přichystal a přiměl mě v ní navíc ještě i více či méně dobrovolně účinkovat.

Že Vltava je v Praze plná ostrovů, to ví pochopitelně každý. Věděl jsem to i já jako až donedávna ne Pražák. Že na nich bují i bohatý noční společenský a kulturní život, tak to jsem tehdy ještě netušil. Což se ovšem mělo záhy změnit. Mezi stromy na mě vykouklo průčelí spoře osvětlené, poněkud omšelé budovy, která jistě pamatovala už i lepší časy, a pod sporým osvětlením obstarožních pouličních lamp před ní navzdory pozdní hodině v roztroušených hloučcích postávali lidé v množství nikoliv malém. Bylo jich jistě několik desítek.

Někteří kouřili. Někteří si jen tak se sklenkou v ruce povídali. Až na pár výjimek to byly většinou muži. Těch pár výjimek se na druhou stranu nedalo přehlédnout. Při bližším ohledání se však ukázalo, že to ve valné většině žádné výjimky nejsou, a mně konečně začalo docházet, jakou kulturu to měl na mysli.

Sešli jsme pomalu ze schodů a zamířili k budově. Dřív než jsem se stačil ke Karlovi tázavě otočit, ozval se od vchodu veselý, lehce nakřáplý hlas s nepřirozeně vysokou fistulí:

„Ale to jsou k nám hosté, dlouho jste tu nebyl, pane inženýre, už se nám po vás stýskalo.“

Přestože to tak samozřejmě nutně být nemuselo, tak nějak jsem nepochyboval, že je to určeno nám, tedy ne nám, ale Karlovi. Ten se zastavil, vysekl do dálky s nečekanou lehkostí úklonu, stiskl mi dlaň, abych mu asi náhodou nevyklouzl, a bez zaváhání se vydal za hlasem.

Z lehkého přítmí se zjevila impozantní postava ženy v blyštivé fialové večerní róbě, v jedné ruce elegantní cigaretovou špičku s hořící cigaretou a ve druhé stříbřitě blyštivý vějíř. Ani dramaticky přehnané líčení nemohlo zakrýt, že ve skutečnosti se o ženu pochopitelně nejedná. Dobromyslná, usměvavá tvář nesla i pod vrstvami make-upu neklamné známky pravidelného holení, a rozevřená náruč, připravená Karla obejmout, se vznášela v úrovni basketbalového koše.

Karel ji bez váhání objal, naznačil polibek na obě tváře, pronesl cosi dvorně lichotivého na konto jejího účesu a krásy, kterou podle něho dokonale podtrhuje, pochválil šaty a pak se jen tak mimochodem otočil ke mně.

Ne že bych nikdy neviděl drag queen, to samozřejmě ne, ale na živo to bylo vlastně jen jednou a to ještě z dálky. Takto z blízka to byla moje premiéra. Nepochybně mě chtěl představit, ale madame ho zákeřně předběhla.

„A jakého fešného bodyguarda jste si to k nám přivedl, i vy rošťáku jeden.“

Zašvitořila tak, že ji nepochybně muselo být slyšet nejen po celém ostrově, ale přinejmenším i na oba přilehlé břehy. Karel se ke mně nahnul a objal mě kolem ramen.

„Dovolte mi, drahá lady, abych vám představil svého synovce. Jmenuje se Martin, nedávno dorazil z venkova a já ho pomalu uvádím do společnosti.“

Měl jsem sto chutí poznamenat něco o tom, že jeho výklad slova pomalu je hodně odvážná eufemistická nadsázka, ale při vědomí, že nejpozději zítra budu chtít, aby kašpárek, od kterého má momentálně klíče on, zase volně dýchal, jsem raději držel pusu.

Drahá lady ke mně koketně nastavila ručku velikosti zednické fanky s těmi nejdelšími nehty, jaké jsem do té doby viděl, a zamrkala tak divoce, že jsem málem ucítil jemný vánek na červenajících se lících.

Sice bych v tu chvíli Karla nejradši praštil, ale pamětliv, že nemám dělat rodině ostudu, jsem se místo toho galantně uklonil, lehce se dotkl rty hřbetu její ruky a pronesl:

„Je mi ctí, vás pozdravit, madam.“

Zároveň jsem Karla nenápadně kopl patou do holeně.

Jestli to madam zaregistrovala, nebo ne, jsem si nevšiml, každopádně se na mě koketně usmála, dvěma prsty mi lehce nadzvedla bradu a obrátila se zpět ke Karlovi.

„Je to skutečně fešák, pane de la Fère. Bude nám potěšením ulehčit vám práci a seznámit ho se všemi tajemstvími sobotní noci.“

Prsty mi sklouzla po krku do rozhalenky a přitáhla si mě za košili tak natěsno, až jsem zavrávoral a skončil zapadlý mezi jejími vpravdě výstavními, byť umělými vnadami.

„I vy divochu!“ zahalaholila hlasitostí příručního megafonu a přidržela si mě přitisknutého k natřásající se hrudi.

Že jsme se v tu chvíli stali středem pozornosti, o tom nebylo pochyb. Za normálních okolností bych se asi propadl studem, ale atmosféra, jak vystřižená z románu Alexandra Dumase, mě nakonec pohltila a překvapivě ochotně jsem se jí přizpůsobil.

S drzým hvízdnutím neomaleného Gaskoňce jsem se z jejího objetí s přehrávanou neobratností vyprostil a vzdorovitě, i když přátelsky a se smíchem, zaodporoval:

„Myslím, madame, že jsme spíš jen velmi vzdálení bratranci. Každopádně mě ovšem velice těší, že vás poznávám, a vaši laskavou nabídku rád přijímám.“

Karel se ke mně otočil, na oko pohoršeně a káravě si mě přitáhl k sobě, jako bych snad já mohl za to, že si madam po mém nechtěném nájezdu musela přerovnávat uvolněný dekolt.

„Omluvte jeho neomalenost, madame. Ještě si neosvojil chování vhodné do lepší společnosti,“ pronesl s povzdechem hodným nejméně nedalekého Národního divadla, uštědřil mi naznačený lepanec a zatahal za ucho.

„Nevybouřené mládí. Musí se toho ještě hodně naučit, jinak je to ale chytrý a slušný mladík.“

Pak mi ucho pustil, popošťouchl přitom kufr směrem k madam a s nevinným výrazem dodal:

„Přijměte to, prosím, jako omluvu.“

Madam se rozzářily oči.

„Je to to, co si myslím?“ zašvitořila s dychtivostí, kterou se sice snažila skrýt za roli, ale skutečná jiskra v očích se před vnímavým pozorovatelem neschová ani za dvoucentimetrové řasy.

Karel se jen potutelně usmál a přikývl. Madam ho opět objala, opět vřele a opět hodně natěsno.

Znovu si přitom nechtěně posunula vnady na místo, kde by nepochybně být neměly, a Karlovi trvalo několik dlouhých vteřin, než se z jejího sevření vyprostil.

„Jen pár skromných hadříků z pařížského výprodeje, nestojí to ani za řeč,“ zamumlal, zatímco si nenápadně rovnal sako.

Madam se znovu napřímila, upravila si poprsí a se špatně maskovanou netrpělivostí pohlédla na Karlovy hodinky.

„Budeme se muset jít připravit. Za půl hodiny začínáme. Doufám, že mě omluvíte, pánové. Dobře se bavte a po představení se jistě ještě uvidíme. Děvčata vám budou nepochybně chtít poděkovat osobně.“

Majetnicky se chopila kufru a s lehkou úklonou se i s ním odporoučela pryč.

„Málokterá diva odmítne šaty od Diora,“ utrousil za ní Karel přátelsky a šťouchl mě loktem do žeber. „Dokonce, i když je chlap.“

Nechápavě jsem zakoulel očima, zadíval se tázavě za madam právě mizející v útrobách budovy a pak zpátky na něj. Moc jsem tomu celému nerozuměl, tedy tomu s tím kufrem. Jinak to bylo, i přes veškerou bizarnost okamžiku, vlastně celkem srozumitelné. Ale Karel coby donátor kabaretních umělkyň? To bylo asi to poslední, co bych do něj kdy řekl.

„Mám pár známých,“ doplnil pak na vysvětlenou, zřejmě v reakci na můj poněkud rozpačitý výraz, „kteří mi tu a tam za pár drobných, nebo i zadarmo, přenechají zbylé modely ze starých kolekcí. Větší velikosti, nebo mírně poškozené kusy. Normálně se to většinou pálí, ale ze staré známosti a se slibem, že to opravdu nikde prodávat nebudu, občas plamenům něco zázrakem unikne. A tady to ještě nadělá spoustu parády. Pár těch salónů jsem pomáhal navrhovat a zařizovat.“

Překvapil mě. Za celou dobu, co jsem ho znal, to byla první věc v jeho podání, která by se dala nazvat, když ne přímo malým podvůdkem, tak alespoň obcházením pravidel. Trochu se mi ulevilo. Na dokonalosti mu to sice nic neubralo, ale to, že je Mirek Dušín jen z devětadevadesáti procent, bylo docela sympatické zjištění.

Začínalo se mi to celé líbit.

Než jsme se dostali do sálu, proběhla podobná scénka, samozřejmě už bez kufru, o jehož existenci ovšem na druhou stranu protagonistky oněch mikro výstupů zjevně již věděly, v různých obměnách ještě několikrát. Žádná už sice neměla tak vytříbenou kadenci jako ta první, ale zato byla pokaždé o malý kousek… indiskrétnější.

Postupně bylo čím dál jasnější, že jsme možná strýc a synovec. Nebo třeba opravdu i ti bratranci. Ale že je to vlastně jedno, protože pro všechny kolem jsme hlavně milenci.

Tehdy jsem se ještě neodvažoval vytáhnout ze slovníku známých slov s neznámým obsahem výraz partner, ale i ten samotný pocit veřejně přiznaného milence byl pro mě nový. A víc než dostatečně objevný.

Dostal jsem dokonce i svůj první veřejný polibek. Zavzdušnil jsem se u toho sice víc, než když jsem prvně polknul péro, ale bylo to fajn. Karel se zkušeně uchechtl, poznal, jak moc mě to zaskočilo, a rozverně mi do ucha zašeptal:

„Nedá se nic dělat, když si budou myslet, že jsi volný, rozsápou tě.“

A asi aby to stvrdil, plácl mě majetnicky po zadku, až to po našponovaných džínsech plesklo jak výstřel v tiché noci za městem a naším směrem se s výrazem někde mezi uznáním a lehkým zklamáním otočil nejméně tucet párů zvědavých očí s řasenkou i bez.

Ještě pár týdnů zpět, a tím párem myslím skutečně pár tedy dva, bych se v takové situaci nepochybně propadal studem a hledal, kde nechal tesař díru. Stačilo ovšem jen několik dnů, nebo možná ten správný chlap a správné prostředí a bylo mi to jedno, nebo jsem na to byl možná i pyšný.

Strýc, nebo bratranec, nebo prostě Karel, tu byl navíc podle všeho vážený host. Tak vážený, že dostal stůl přímo pod pódiem a první objednávku od nás přišel vzít pan šéf osobně. Když nám ji pak přinesl, rovnou si i přisedl, byl to totiž jeho stůl.

Karel mu prý minimálně z části navrhoval byt a jeho partnerovi pak i jakýsi butik nebo galerii nebo prodejnu spodního prádla, možná že i všechno dohromady. Bylo to ostatně jedno. Prostě VIP host u VIP stolu vedle svého čerstvě importovaného venkovského schovance, který se snaží tvářit, že do luxusního akvária patří odjakživa, přestože ho právě vytáhli z obecního rybníka.

Když se těsně po půlnoci v sále setmělo, byl jsem skutečně rád. Cítil jsem více zkoumavých pohledů, než jsem byl schopen najednou vstřebat, a i přes to poměrně rychlé otrkávání mi trocha milosrdného přítmí přišla docela vhod.

Na pódiu se začaly střídat umělkyně a jejich tu méně a tu více excentrická vystoupení. Krom jediné zkušenosti z pařížského Clubu madame Arthur jsem na travesty kabaretu nikdy nebyl, takže jsem tehdy neměl až tak moc s čím srovnávat. Zpětně vzato ale můžu s čistým svědomím říct, že to ani zdaleka nebylo tak provinční, jak by si mohl člověk po sotva třech letech od chvíle, co se něco takového vůbec smělo, mohl myslet.

Pařížský kabaret pochopitelně nabízel profesionálnější aranžmá a kulisy o poznání opulentnější, ale tady bylo něco, co jsem později neviděl už nikde. Bezprostřednost, lehkost a radost z hraní, která zastínila i tu nejpropracovanější choreografii.

Sál nacpaný k prasknutí se bavil, zpíval, vášnivě tleskal, povzbuzoval a já se bavil s ním. A nebylo to jen proto, že jsem seděl u VIP stolu. Troufám si říct, že ztracený v davu bych se možná bavil i víc, ale nebylo mi dopřáno. Jako doprovod lva salonů jsem byl odsouzen k pohledům a pozornosti a nezbylo než to přijmout.

Pokud se kterákoliv umělkyně rozhodla projít v rámci čísla mezi diváky, vždy neomylně zamířila k nám. Některé šly za šéfem, jiné za Karlem. A některé samozřejmě i ke mně. Krom záplavy vzdušných polibků z pódia mě tak neminulo ani nemálo těch skutečných. Rtěnku po tvářích jsem nestíhal stírat, mejkap jsem měl rozmazaný jako na maškarním večírku ve školní družině a na klíně jsem tu noc hostil možná víc chlapů, než co jsem jich kdy skolil na žíněnce.

Pokud jsem ovšem doufal, že moje otrkávání, které Karel eufemisticky nazval uváděním do společnosti, je tím pro tu chvíli více méně vyčerpáno, nemohl jsem se mýlit víc. Varovat mě měly už první tóny pro mě víc než povědomé písničky Edith Piaf. Jenže jsem byl nezkušený a světa kabaretů tehdy ještě zcela neznalý, a především jsem ještě neměl správný odhad na míru zvrácenosti Karlova smyslu pro humor. Takže místo abych zavčas vzal nohy na ramena s nutkavou potřebou jít třeba čůrat nebo tak něco, začal jsem si dost hlasitě bezelstně prozpěvovat: Mon rétaaardiaaan…

Byl to více méně naučený reflex, profesorka Galasová mě tím drtila tak pravidelně, že se z toho pro mě stala téměř rutina. Přesto jsem ještě ani ve chvíli, kdy drobná umělkyně rozšafně obsadila můj klín, nevytušil, co se na mě chystá. Že je zle, mi došlo, až když vstala, několika posunky požádala osazenstvo stolu o svolení si mě půjčit, a jen co ho od rozjařeného Karla s blahosklonným úsměvem obdržela, si mě nekompromisně odváděla na jeviště.

Můj odpor byl jen symbolický. Dvě sklenky těžkého červeného udělaly své a já stále ještě nic zlého netuše šel jak volek na porážku.

Pak už to naopak šlo ráz na ráz.

Naštěstí světla jsou v kabaretech a divadlech nejen proto, aby bylo dobře vidět na umělce, ale jak jsem zjistil tak také proto, aby potencionálně ztrémovaný elév neviděl naopak zhola nic. Oslněn světly ramp jsem rozeznával sotva tak Karla stojícího těsně pod jevištěm, a to ještě jen proto, že byl zřejmě jediný vousáč široko daleko.

Dodnes nevím, jak se to stalo, ale v každém případě jsem zpíval, a to s takovou vervou, že jsem si ani nestihl všimnout postupně se vytrácejícího playbacku. Nakonec jsem zůstal v jediném kuželu světla stát uprostřed jeviště a dunivě chraplal stejně dojemně a stejně odhodlaně jako na pohřbu profesorky Galasové.

Na rozdíl od smutečně mlčenlivé hřbitovní kaple naštěstí veškeré drobné falše, které jsem nedokázal vybrat, zanikaly v hluku davu a já ani nepostřehl, že hudba naskočila znovu a dávám přídavek, aniž bych o to ve skutečnosti stál. Ze sotva tříminutového čísla se tak stalo nejméně sedmiminutové, protože refrén zvukař protočil ještě dvakrát.

Pravděpodobně to bylo jediné skutečně živé vystoupení večera. A přestože jsem nepředváděl vznosný kostým ani choreografii hodnou byť jen toho nejskromnějšího provinčního kabaretu, stačilo moje toporné opírání se o mikrofon k tomu, aby se ze mě na pět minut stala hvězda. Jakkoli jediné, co jsem pro svou sebeprezentaci udělal, bylo rozepnutí jednoho knoflíčku u košile a upřený výraz kamsi do tmy hlediště.

Dlužno ovšem dodat, že o zbytek knoflíčků se postaraly ruce v boa a flitrech, které se ke mně zezadu připlížily jako partyzánská jednotka. A tak jsem se, aniž bych pořádně věděl jak, ve světlech reflektorů záhy ocitl do půl těla svlečený a zažíval i svůj první striptýz. Kalhoty jsem naštěstí ubránil, byť s vypětím sil.

Pot, který mi stékal po zádech, naštěstí nebyl vidět a ten na čele mi průběžně zbytky mé košile osušovaly umělkyně sbíhající se ze zákulisí na tuhle nenadálou taškařici jako vosy na med.

Nic jako mobilní telefony, pohotově připravené vše fotit nebo natáčet, tehdy diváci v kapsách bohužel ještě neměli, a tak to, co za mými zády údajně předváděla s mou kořistní košilí nejméně pětice královen noci, znám pouze z vyprávění.

Prý ji nejprve slavnostně nad hlavami rozprostřely jako baldachýn, pak s ní tančily po pódiu jako s relikvií padlého hrdiny, olizovaly knoflíčky, zastrkávaly si rukávy za podvazky a nakonec z ní vytvořily jakousi improvizovanou korunku krásy pro tu, která ji dokázala nejefektněji roztočit nad hlavou. Jeden z Karlových známých dokonce tvrdil, že finále připomínalo scénické ztvárnění Delacroixova obrazu Svoboda vede lid, jen místo Marseillaisy se v pozadí ve francouzštině ozývalo Ničeho nelituji.

Každopádně tu košili jsem dostal zpátky bez rukávů, celou od rtěnky a mejkapu, se záhadně uvolněným límečkem a Karlovi to dodnes, kdykoli o tom někomu vypráví, vhání slzy smíchu do očí. Škodolibě mi toho roku na to téma dokonce nechal udělat i novoročenky.

Z původně vcelku vážného šansonu tak dokázaly udělat obstojnou show a to bez toho, abych na tom, krom své sošné přítomnosti, musel jakkoliv spolupracovat. Ačkoliv nutno říct, že toporně stojící, téměř dvoumetrové, do půli těla svlečené zápasnické monstrum nedobrovolně předstírající, že je Edith Piaf, by jako parodie zřejmě obstálo i samo o sobě.

Zkrátka úspěch jako hrom. A o tom, kdo byl králem oné noci, nemohlo být pochyb.

Naštěstí jsem byl poslední číslo před přestávkou, takže jsem nikomu nemohl zkazit výstup, který by po tom mém možná nevyzněl tak, jak by si jeho protagonistka představovala.

A ke cti všech přítomných umělkyň, ze kterých se ve většině později stali moji velice dobří přátelé, dlužno dodat, že mi následně žádná oči nevyškrábala. Naopak, ještě dlouho poté jsem byl sváděn nabídkami umělecké spolupráce.

Rozum a běžné instinkty se mi začaly vracet až dlouho poté, co hudba konečně dohrála a já, v rozporu se svou jinak vcelku plachou a introvertní povahou, střídavě mával, ukláněl se a posílal vzdušné polibky kamsi do publika.

Že jsem zpocený snad i na patách a že se mi začínají podlamovat kolena, mi došlo až ve chvíli, kdy mě rozjařená umělkyně, zjevně předem navedená k tomu, aby mě takto vyprovokovala, i když sama nejspíš netušila, kam až to celé zajde, za ohlušujícího potlesku konečně odváděla do zákulisí.

V chodbě za jevištěm jsem se zhroutil do první volné židle, lačně chňapl po nabízené sklenici vody a snažil se vydýchat adrenalin, na který jsem v téhle formě skutečně nebyl zvyklý.

Pár potlesků na otevřené scéně jsem po vyhraných zápasech už zažil, ale s tímhle se to nedalo srovnat ani z dálky.

Dřív než jsem se stihl vzpamatovat, přišel navíc další šok.

„Někdo tu prý potřebuje lékaře,“ ozval se za mnou se smíchem známý hluboký hlas.

Otočil jsem se, jestli mě po tom zážitku nešálí sluch, zamžoural do přítmí a chvíli se vážně snažil zjistit, jestli už nehalucinuju.

Ale byl to skutečně on. Hora. Tedy doktor Horák osobně.

„Vidím, že v té Praze skutečně nezahálíš. Že z tebe bude jednou nefalšovaná subreta, bych ovšem nečekal.“

Usmíval se od ucha k uchu. Naklonil se ke mně, položil mi ruku na rameno a tiše pošeptal do ucha:

„Děkuju.“

Potácivě jsem se postavil, bez rozmýšlení ho objal kolem krku a opřel si vyčerpaně hlavu o jeho rameno.

„Jestli tohle viděla a slyšela máma,“ zašeptal s něžností, která u něho byla vyhrazena jen pro chvíle nejvzácnější blízkosti, „tak má dneska v nebi nepochybně hezký večer. Byla by na tebe moc pyšná.“

Políbil mě na tvář, tak jak to dělávala ona, a pevně mě sevřel, tak jak to pro změnu dělával jen on.

Měl asi pravdu. Pokud šlo o písničky, naučila mě profesorka Gallasová pořádně možná jen jednu jedinou. Někdy ale i to stačí, abyste udělali dojem, a ten jsem nepochybně udělal.

Tiskl mě pevně a vřele. Až po docela dlouhé chvíli ticha mi s ironickým úsměškem strništěm podrápal tvář a asi abych si snad nemyslel, že nějak ubral ze svého chlapáctví, dodal:

„Sousedky jí určitě budou takového studenta závidět. A to dokonce i posmrtně.“

Byl už prostě takový. Maska, za kterou skrýval citlivého, starostlivého a také milujícího dobráka, padala jen zřídka. A když už, tak ještě vždy jen na krátký okamžik.

Nepotrpěl si na velká gesta ani na záplavu vznosných slov. Jeho život určovaly činy. Tvrdý, na omak nepoddajný chlap, který vás bude s chutí drsně milovat, ale nikdy, skutečně nikdy vám doopravdy neublíží a vždy se s ním budete cítit v bezpečí.

Jeho objetí mi v tom vzácném okamžiku znovu připomnělo všechna ta potajmu ukradená odpoledne po doučování i časná rána, kdy jsem se na soustředěních nenápadně vytrácel z jeho hotelového pokoje.

Divoké hrátky, které mě bolely, protože jsem chtěl, aby bolely. Dílem proto, že se mi to líbilo. A dílem proto, že jsem věděl, že se to líbí i jemu. A dávat mu to… by mi nejspíš přinášelo uspokojení, i kdybych v tom snad sám žádné nenacházel.

Chyběl mi. Scházel mi mnohem víc, než jsem si byl ochoten připustit.

Člověk si stokrát může myslet, že to přece vždycky byl jen sex. Jenže myslet si něco, ještě neznamená skutečně to i vědět. Natož pak pokoušet se to necítit.

Nikdy jsme si neříkali zamilovaná slůvka. Nikdy jsme si neplánovali víc než nejbližší setkání. Nikdy jsme si nic neslibovali.

A přesto… to, co mezi námi bylo, rozhodně nebyl jen sex.

Nesporným faktem zůstává, že ještě i dnes by ho za to mnozí bez váhání označili za sexuálního predátora a veřejně vystavili na pranýř. Máloco by ale bylo pravdě vzdálenější. Ano, bylo mu tehdy bezmála čtyřicet. A mně… A přesto jsem to byl já, kdo svedl jeho. A pokud snad měl na něčem vinu, pak jen na tom, že nenašel jiný způsob, jak by mě ochránil, než že mě k sobě připoutal. Čímž mi nepochybně znemožnil udělat spoustu hloupostí, které bych jinak jistojistě udělal.

Políbil jsem ho. A pokud to tehdy někdo viděl, musel si myslet, že jsem pěkná flundra. Ten polibek totiž nebyl ani zdaleka nevinný. Jazyk jsem mu vrazil do pusy s hladovou dychtivostí a objal ho tak pevně, že kdokoliv jiný by na jeho místě nejspíš zavrávoral a zalapal po dechu.

„Asi bych ti měl něco říct,“ špitl jsem mu provinile do ucha, když se po chvíli začal z mého sevření opatrně uvolňovat.

„To počká. Teď se hlavně obleč. Jsi zpocený jak myš. Ještě tady nastydneš,“ mlaskl a s rutinou, kterou jsem raději nezkoumal, mě navlékl do náhradní košile, kterou bůhví odkud pohotově vykouzlil. Pak mě trochu rozkazovačně otočil směrem, kterým chodba ústila zpět do hlediště, a rázně postrčil k chůzi.

„Karel už se po tobě sháněl. Vlastně mě pro tebe poslal. Měli bychom se vrátit, nebo po nás nechá vyhlásit pátrání…“

A právě v tu chvíli se mi mozek, dosud poněkud zpomalený a omámený událostmi, zase začal rozbíhat. Zato ale s překotnou snahou dohnat všechno, co mu v posledních minutách uniklo.

Co tu vlastně dělá? Takhle v noci? Jak věděl, kde nás má hledat? Něco tu nehrálo. Nebo naopak hrálo až moc.

Co přesně to bylo, mi došlo vzápětí, hned poté, co jsme vstoupili zpět do sálu.

Jakmile nás Karel zpozoroval, vstal od stolu a vyšel nám vstříc.

„Král sobotní noci se vrátil mezi prostý lid!“ halekal už z dálky, a jen co ke mně došel, vlepil mi bez zaváhání velký mlaskavý polibek, o jehož povaze nemohlo být sebemenších pochyb.

Horova přítomnost ho přitom ani v nejmenším nezneklidnila.

Nebránil jsem se. Ať se kolem mě právě dělo cokoliv, měli to očividně oba pevně v rukou.

Na mně bylo jen pochopit, o co přesně jde.

K čemuž došlo poměrně záhy. Nejpozději ve chvíli, kdy úplně stejně mlaskavou pusu dostal od Karla i Hora.

Mírná podnapilost má v některých životních situacích své nesporné výhody. Stejně jako byt s vlastním výtahem, do kterého jsme se později té noci nacpali.

Ten prostor byl příliš těsný na to, aby se do něj tři ne zrovna drobní, mírně podnapilí muži vešli, aniž by se nedotýkali. Už kdesi ve druhém patře navíc začalo být celkem jasné, jak tahle noc skončí, a když snad ne úplně jak, tak v každém případě kde.

V posteli. Ve společné posteli.

Na tom na první pohled nesmyslně nadrozměrném letišti, které vyplňovalo Karlovu jinak docela skromnou ložnici, a které se, ve světle nových okolností, náhle jevilo velikostí právě tak akorát.

Poslední mé drobné pochybnosti, že to celé snad nějak špatně chápu, vzaly za své ve chvíli, kdy mě Hora přimáčkl ke stěně výtahu a rukou mi zajel do kalhot.

Tím, co nahmatal, se přitom nezdál být překvapený ani trochu.

Namísto toho, aby se alespoň pro formu zarazil nebo pozastavil, se jen otočil ke Karlovi… a zvonivě se rozesmál.

„To si nechal znovu nandat dobrovolně, nebo jsi ho zase nějak převezl?“

„Kdepak,“ odpověděl mu se sebevědomým úsměškem Karel, ostentativně si v prstech pohrávající s klíčkem právě vytaženým z rozhalenky. 

„Jenom podplatil, byl to takový náš malý výměnný obchod a souhlasil s ním docela svobodně.“ 

Dveře od výtahu se otevřely a Karel je tělem zablokoval.

„Viď, že jo?“ podíval se konečně taky na mě a nataženou rukou mi prohrábl vlasy. 

Hora mě uvolnil ze sevření a se slovy: ‚V tom případě před tebou smekám,‘ Karla popostrčil ze dveří. 

„Takhle ho za týden zkrotit. To se mně nepovedlo ani za rok.“

Pokoušel jsem se nadechnout k nějaké peprně dotčené odpovědi, namísto toho mě ovšem Hora opět tělem přistrčil ke zdi, obě ruce mi o ní nad hlavou opřel a s neskrývaným pobavením mi zafuněl do obličeje. 

„Pustíme ho, nebo si to bude muset nejdřív odpracovat? Přiznám se, že jsem docela při chuti, přece jen jsem pomalu dva týdny abstinoval.“

Abych řekl pravdu, tak jsem ho skoro nepoznával, nepamatoval jsem si, že by se mnou někdy táhl bílými. První a často i druhý tah jsem vždy musel udělat já. Uspokojování tělesných potřeb přízemních se sice nikdy nebránil, ale nikdy také nezahajoval.

Dneska však… Už během druhé půle večera se u stolu choval nezvykle uvolněně. A nejen to, s u něj pro mě neznámou otevřeností se mnou i s Karlem nepokrytě eroticky laškoval, aniž by si při tom jakkoliv hlídal záda. Dokonce přímo dával celkem jasně najevo, že vztah, který ho pojí ať už ke mně, nebo ke Karlovi, není ani zdaleka jen platonický.

Pro nezaujatého, kontextu neznalého pozorovatele se naše vzájemné interakce musely jevit mírně řečeno nepřehledně, už jen proto, že jsem na tu hru z mnoha důvodů přistoupil a od obou z nich přijímal doteky, něžnosti i rozverné šťouchance bez uzardění a rovným dílem je i vracel.

Pokradmu jsem přitom, krom toho, že mi to překvapivě nebylo ani trochu nepříjemné, pochopitelně sledoval i to, jak na sebe budou reagovat oni dva.

Jenže nezdálo se, že by je to vzájemně jakkoliv uvádělo do rozpaků. Naopak, obapolné projevy náklonnosti mezi nimi probíhaly s úplnou samozřejmostí a i poměrně nedovtipný pozorovatel by z toho musel vyvodit jediný logický závěr: Ať koukal, jak koukal, to, co viděl, byla trojúhelníková formace.

Teď to ale Hora řekl už úplně naplno. A byť mě to nezastihlo úplně nepřipraveného, přesto mi to na chvíli vyrazilo dech.

Tedy… ne že by přímo vyrazilo, ale na slovo jsem se rozhodně nezmohl.

Skončit s oběma v jedné posteli… to bylo víc, než bych si dokázal co by reálnou možnost byť jen představit. A teď to nejenže byla možnost, vypadalo to spíš, jako by to oba brali za hotovou věc. Tak hotovou, že se mě ani neobtěžovali zeptat.

Nemůžu říct, jestli jsem byl skutečně překvapený. Ne že bych něco takového čekal, na to jsem ani neměl dost fantazie. Ale když na to došlo, necítil jsem šok, ani stud, ani paniku. Pocítil jsem… úlevu. Úplně prostou, tichou úlevu.

Začalo to dávat smysl. Všechno, co se dělo poslední týden, a vlastně i posledních několik měsíců, se konečně tak nějak seřadilo a pospojovalo v logický sled událostí.

A co bylo ještě důležitější, tak to dilema, které mi až dosud nepříjemně tížilo svědomí, pravděpodobně právě přestalo existovat. Dlužno ovšem dodat, že ono mimo mé hlavy ve skutečnosti vlastně nikdy ani neexistovalo.