Filtr povídek

No a Žán začal hned do mě rejt. „Podívej se, jak tam sedí, má zas ty tepláky, viď? Pěkný ty stehna, viď? Hmmm, takový ty nemáš!“ „Drž hubu!“ „No nemáš. Všiml sis, že je bosky? Ten má ale široký chodidla, líbí se ti to? Mně moc, hele ta klenba.“ „Drž hubu!“ „Kolikátku asi má nohu? Zeptáš se?“ „Kolikátku… eeee, kolik je venku stupňů? Nevíte, pane Ondro?“ Do prdele, ještě se ho na to fakt zeptám!

„S tím, že jste mi sáhl do rozkroku, jsem se už smířil. Pochopil jsem za ty týdny, že mě na to nenecháte zapomenout. Ale řekněte mi, líbilo se vám to, co jste cítil?“ zeptal se hlasem, který byl o oktávu nižší než obvykle. Pokud se chtěl mstít, Damian se tak lehce nemínil vzdát a doufal, že mu tím nadobro zamezí, aby tuhle situaci ještě někdy vytáhl. Kromě toho byl velmi zvědavý, jak na tuto narážku bude reagovat. Eda zapomněl na vše, co předtím řekl a dělal – snad jen ústa mu zůstala pootevřená ze smíchu, kterým se do té doby zalykal. Vykulil oči, jako by mu to mělo pomoct srovnat se s šokem plynoucím z té otázky. Neměl nejmenší tušení, jak na to odpovědět, primárně protože se nad tím nikdy nezamyslel. Na něco takového se jej ještě nikdy nikdo nezeptal, nikdo po něm nechtěl, aby nad tím přemýšlel. Tváře mu začaly nabírat nachový odstín. „No, jakoby, takhle to, no… to,“ dostal ze sebe moudře. „Totiž, jakože… co?“ Pan Kraus ho balil? Panebože, znělo to, jako by ho balil. Vůbec ho nenapadlo, že by mohl chtít. Mluvil tak jinak. Co měl říct? Netušil!

Ostávala posledná otázka. Mal by o to Filip vôbec záujem? Chcel by na mňa počkať? Nikdy sme sa o tom nerozprávali. Vlastne ho to možno ani nenapadlo. Vôbec som sa tomu nečudoval. Aj ja som dlho vnímal náš vzťah ako niečo dočasné. Krátkodobé. Prchavé. Ťažko povedať, kedy som prestal. Možno v deň, keď som odchádzal z Prahy a niečo vo mne sa tomu neskutočne bránilo. Alebo až na Štedrý deň, keď som mal Filipa vedľa svojej rodiny a mne to pripadalo tak neuveriteľne správne, až som tomu nerozumel.

Než jsme vešli do včelína, sundal jsem si triko, aby mi do něj některá včela nezalezla. Marián se na mne vyděšeně podíval, ale viděl jsem v jeho pohledu i obdiv. Že by? Problesklo mi hlavou, musím to zjistit. Marián nebyl žádný model, ale vypadal dobře stavěný a byl mi velmi sympatický. „Od malička k nim chodím skoro nahý, len v trenkách a nikdy mi neublížili. Musíš len dávať pozor, aby si ich niekde nezovrel. Počkaj!“ Zastavili se, i děda byl zvědav, co chci. Vzal jsem jeho ruce a sundal mu rukavice. Pak jsem jeho dlaně položil na svou hruď.

Z živýho veselýho dítěte se samozřejmě obratem nestal totálně zasmušilej melancholik, co se jen zavírá doma se zataženejma závěsama. Se spolužákama z průmky jsem jakž takž vycházel. Jen řeči o holkách jsem musel vždycky nějak nenápadně zahrát do autu. Hrál jsem s nima fotbal ve škole, občas i po škole. Docela mi to šlo. Jen ostatní byli bezstarostní a veselí, ve sprchách po hře „kravili“, běhali nahatí a šlehali se ručníkama po zadku a pro mě zase nastával očistec, když v legraci začali předvádět kopulační pohyby nebo měli narážky na to, že není dobré se ve sprše shejbat pro mejdlo. Holt nevybouřená puberta. Tvářil jsem se, že rozhodně nekoukám na jejich bimbající se pérka a poskakující pevný prdelky. Asi blbnuli vcelku normálně, jako mladý prdlý kluci všude jinde, jak se mě moje hlava snažila přesvědčit. Nic tím nemyslí. Jenže můj „kámoš, co bydlí o patro níž“ se z toho hned zase plašil, já jsem možná i rudnul v obličeji a nevěděl jsem kam s očima.

Ramin si sundal zvířecí převlek. Chlapec měl, pokud to šlo, pokrčené nohy, otevřel oči a zdálo se, že se usmál. Měl chuť mu odvázat ruce, ale nakonec jen kouskem kožešiny otřel jeho půlky a začal zasouvat svoje naběhlé péro. Necítil odpor. Pomalu zrychloval. Přiblížil se k jeho ústům a políbil ho. Hoch mu oplatil stejně. Pak už oba zažívali krásné milování se vším všudy.

Kristián k nemu pristúpil a chytil ho za bundu. „Povedal som, že stačilo. Neviem, či si si všimol, ale ak tu niekto Olivera mláti, som to ja. Rozumieš?“ Jano a jeho partia ustúpili, zjavne nechceli riskovať konflikt s Kristiánom, ktorý mal v škole povesť chladnokrvného a silného športovca. „Fajn, fajn, veď sa len bavíme. Tak šťastné a veselé,“ zamrmlal Jano a spolu s ostatnými odišiel. Kristián sa otočil k Oliverovi, ktorý sa stále držal za tvár, na ktorej sa už začínala črtať červená škvrna. „Si v poriadku?“ spýtal sa Kristián, no jeho hlas neznel práve starostlivo.

„Já vám nějaký věci donesu, vždyť to z vás padá! Jen řekněte, kde je mám vyzvednout?“ Zas na mě koukal jak harpyje. Bože, jestli tohle budu mít někdy na krku! To mě čeká očistec, ale krásnej, chichichi. V práci mi to jde, být tvrdej na lidi i na sebe. Nejsem teda žádnej kat, ale práce musí být hotová. Ale tady u toho rošťáka prohrávám na celý čáře. Koupil jsem mu pyžamo, pantofle a doma jsem vzal nějakej župan. Přece ho tu nenechám lítat s padajícíma gatěma a bosky!

„Co se s tebou děje?“ vyjela na něj hned poté, co ukořistila dvě skleničky se šampaňským z tácu pikolíka, který kolem nich prošel. „Nic,“ odfrkl otráveně a zabloudil očima zpět na parket, aby vyhledal blonďatou kštici. Zrovna hrála pomalá píseň a Eduard se tiskl ke své tanečnici rozhodně intimněji, než by bylo zdrávo. U něj by to nejspíš nehrálo velkou roli, co ho tak znal, ale ani jeho partnerka se neostýchala a jedna ruka položená na jeho zadnici rozhodně nepůsobila, že jsou jen přátelé z práce. Stiskl ruce v pěst a málem zaskřípal zuby. „Nic? Ale já vidím, že nejsi ve své kůži, a mám dojem, že pan Petiška by mi byl dnes lepším tanečníkem nežli ty.“

Do môjho odchodu ostával jeden deň a my sme sa ešte nerozlúčili. Ani nerozišli. Vlastne sme o tom ani poriadne nehovorili. Asi preto mi pred chvíľou napadlo, že si zvolil jednoduchšiu cestu a jednoducho odišiel. Len tak. Z ničoho nič. Bez zbytočných slov.

A tady se to ve mně láme. Pochopení od spolužačky Olinky ze základky a ten vemlouvavý hlas maminky bourá veškeré překážky. Pravda musí ven. Akorát mamince to musím podat velmi opatrně. Nejsem si jistý, jak to pobere.

Začal mě hladit po mém svázaném těle. Když se dostal k hlavě, strčil mi své prsty v rukavici do pusy, až jsem se začal dávit. Zasmál se a řekl, že to se časem naučím. Zatímco mi rejdil svými koženými prsty v puse, uviděl jsem někoho vstoupit do místnosti.

Tak tohle jeho partner mohl. Chlapcovy rty shrnovaly nalepené sladkosti, zuby jemně svíraly na hraně žaludu, aby uvolnily místo jazyku. Tohle sladké kouření si oba užívali. Samozřejmě i s konečnou odměnou. To už si Bořek rovněž připravil svého hocha jako lízátko. Neochudil ani kulky v hebkém šourku, které tak rád cumlal. Ještě chvíli si potom dopřáli děvětašedesátky.