Co jsem? Kdo jsem? 31

…plácám sebou do postele a s mírným trnutím tam dole čekám na Roba, aby…, kdyby…, coby…, kéž by…

…žádné aby…, kdyby..., coby..., kéž by… není, protože v momentě, kdy se uvádím do vodorovné polohy a rovnám si opět vzpouzející nádobí, mi padají víčka a já se propadám opět do snové říše. Jako ve snu – to je dobré přirovnání, protože spím – vnímám, jak se Robertík ukládá vedle mě na bok, přitahuje si mě zadečkem do klína, levou rukou mi podkládá hlavu a já se uvelebuji na jeho bicepsu, zatímco druhou rukou obepíná můj bok, a jak to dělává často, obejme mi kuličky i s ptáčkem. Já se zadečkem zavrtávám hlouběji do jeho klína a pokračuji v chrupkání.

Vynahrazujeme si to až ráno, kdy se k sobě tiskneme, jako bychom se neviděli čtrnáct dnů a užijeme si vzájemného mazlení, lechtání, něžností i sexíku. Z postele lezeme, až když se nabažíme a uvolníme, a to je kolem půl jedenácté. Konečně jsme pořádně dospaní a biorytmus se nám vrací do normálu.

Skáčeme do bazénu a dáváme si několik délek, abychom jen nelenošili, ale také trochu zasportovali. Pak několik sad dřepů, kliků, sedů – lehů, práci s ručními činkami… Přece jen jsme čtrnáct dnů lenošili a trocha posilování nám neškodí. Znovu bazén a pozdní snídaně.

***

Ve zbytku srpnových dní si užíváme s Robem výletů pěšky, klusem i na kolech. Několikrát zajíždíme na naše tajné místečko do opuštěné pískovny, kde to všechno začalo, a neodoláváme, abychom si nezopakovali naše milování. Je to tady tak romantické a pro nás oba takové jakoby svaté. Mimochodem volavčí péro mám doma v pokoji zastrčeno mezi ostatními psacími potřebami na psacím stole. „TO“ volavčí péro, které bylo hlavním aktérem našeho tak netradičního setkání.

Když na něj koukám, vybavují se mi okamžiky nádherně žluté pláže, voda lehce zbarvená do modra a bílo zelenkava, mladé i statné borovice, které se majestátně vypínají nad tou oázou klidu. Jejich tmavě zelené koruny se rýsují v kontrastu s blankytně modrou oblohou, na které jako trosečníci na moři se sem tam pomalu plouží nadýchané obláčky.

Jsou to sotva dva měsíce a pro mě se toho stalo neskutečně mnoho. Hodnotím tyto úžasné prázdniny, které jsem si náramně užil. Ještě mě čeká volný měsíc, protože pro vysokoškoláky, kteří mají zkoušky hotové již na začátku července, dovedou být opravdu dlouhé.

Rob musí dvakrát až třikrát v týdnu na celou dvacet čtyřku do služby, a tak volné dny trávím doma nebo v Robově bytě. Zastavuju se v hospůdce, kterou jsem nazval Pod javory, abych se domluvil na případné brigádě. Martin mi jde vstříc a pak mě vede za šéfem. Domlouváme se poměrně rychle a pro obě strany výhodně. Někdy si máknu několik dní v kuse, pak si zase nějaký ten den spočnu. Na Robertíka si jistě nacházím spoustu času. Navíc když teď přebývám u něj a do práce to mám opravdu coby dup.

Martin mě několik dní zaučuje a nakládá mi na bedra čím dál víc povinností, až nakonec pikolíkuju já a on na mě jen dohlíží a špelí takové ty drobnosti, které podnik dělají podnikem a na které nezbývá moc času. Je to puntičkář, a tak hledá práci i tam, kde není. Prach, který je dávno utřený, zalévá kytky v truhlících, které jsou už dávno zalité, pucuje už vypucované příbory, prostě podnikem žije a šéf si ho hejčká.

I když není předepsané oblečení, pokouším se napodobit styl. Dlouhé černé plátěné kalhoty, které mimochodem mají tu skvělou vlastnost, že když se něčím polejete, není to na té černé vidět, jakékoliv pohodové kecky, jak plátěné, tak teniskového typu. Jde o pohodlnost, protože toho nachodím i dvacet kilometrů za den. A u košil se ustáluji na střídání bílé, černé a tmavomodré, obojí s krátkým rukávem. Ve všech barvách neskutečně rezonuje moje opálené tělo a dva knoflíčky rozepnuté u krku iritují hlavně ženské osazenstvo.

Mám tu výhodu, že se obstojně domluvím anglicky a nějaký ten gastro termín se rychle doučuji. Někdy, ale opravdu jen někdy si mě Martin volá ke stolu, když se nemůže s cizincema domluvit. Hlavně s Američanama, protože ti dovedou spisovnou angličtinu zkomolit tak, že pokud americkou angličtinu nemáte trochu naposlouchanou, jste v pasti. Asi jako když se baví Chod s Hanákem.

Postupně mě Martin nechává samotného a já se oťukávám a zoceluji. Nejednou mě přijde okouknout i můj Rob. Někdy je sám, někdy s nějakými lidmi, kdy při nealku listují ve složkách papírů. Sem tam to jsou pracovní obědy nebo večeře, někdy si zajdou jen tak na pivo.

Jsem rád, že je v mé blízkosti, ale snažím se chovat profesionálně jako Martin, aby nebylo znát, že s Robem něco mezi sebou máme.

***

Rob má odjíždět na tentokrát delší misi. Vypadá to na dva, možná tři týdny, ale prý se to klidně může protáhnout. Když se mu podaří se se mnou spojit, dá vědět. Nemám na to ale spoléhat, protože někdy signál není, někdy je zakázáno komunikovat se světem. Nejsem za to rád, užívám si ho do odjezdu až tak moc, že samou únavou vždy usíná dřív než já, ale on mi to zase svojí přítomností jistě vynahradí.

„Nemám ti nasadit pás cudnosti na ptáčka i na prdelku?“ ptá se mě jednoho večera. „Abys mi tady nezvlčil a nebyl mi nevěrný,“ dodává a má co dělat, aby se nahlas nerozesmál.

V první chvíli se na něj vrhám a začínám mu bušit do jeho mohutných prsou pěstmi. Vypadá to směšně jako nějaká žárlivá holka. Naoko se zlobím, pak se urážím, odvracím se a poodcházím od něj. Vidina nějakého takového zařízení mě ovšem vzrušuje a rád bych to vyzkoušel. Avšak jen na chvilku. Rozhodně ne na čtrnáct, možná dvacet jedna dnů. A jak Rob povídal, mohlo by se to protáhnout. A to by byla teda řehole.

Miláček se přibližuje ke mně a zezadu se na mě tiskne celým tělem. Cítím mezi půlkami a na dolní části zad jeho ztopořenou chloubu, ruce mě objímají kolem hrudníku a na krk se mi přilepují jeho horké rty.

„Vždyť víš, že si z tebe jen utahuji, drobku,“ šeptá mi do ucha.

„Já vím, ale mohli bychom to jednou zkusit, co říkáš?“ odpovídám, protáčím se v jeho pažích a tisknu se k tomu gladiátorovi.

Rádi se takto špičkujeme a vždy to končí usmiřovačkou, která je pokaždé tak krásná.

Přichází den odjezdu a snažíme se tvářit, jako by Rob jel na obvyklou čtyřiadvacetihodinovou službu. Je mi do breku, ostatně jako vždy. Loučení je pro mě těžké, ale děláme to jako vždy, krátce, rychle. V hlavě mi přitom vždycky zní refrén písně od Hradišťanu:

‚Loučení se má vzít zkrátka,
loučení, loučení…
Jen pár slov, jen krátká řádka,
to má být loučení.
Žádný smích a žádná hádka,
nic už víc nezmění…
Loučení se má vzít zkrátka,
loučení, loučení…‘

A tak jsme to vzali zkrátka…

***

Na brigádě trávím většinu času. Nic mě nehoní domů, a tak klidně zaskakuji i za ostatní brigádníky nebo zaměstnance. Šéfík je rád, že má takovéhoto nadšence. Práce mě baví, naučil jsem se komunikovat s lidmi, někdy i cizinci, jak jsem již zmínil, podle Martina vystupuji seriózně a sebevědomě. Rob ze mě bude mít určitě radost.

V tom jednom shonu si ani neuvědomuji, že čtrnáct dnů uplynulo a Rob nikde. Naposledy se mi ozval před třemi dny s tím, že bude mimo signál. Vyměnili jsme si moře krásných slovíček a ujištění, že se milujeme a nemůžeme bez sebe žít.

Snažím se nevyšilovat, vždyť říkal, že to mohou být i tři týdny. Je mi jasné, že Rob má velmi dobré důvody se zdržet a nedávat mi vědět, abych se zbytečně netrápil. Jistě to nestojí jen na něm, ale na určité skupině lidí a situaci, kde se právě nachází. Ta může čítat deset, ale také stovky lidí, jak mi jednou nenápadně sdělil.

Je mi smutno. Smutno po jeho hřejivém objetí, po jeho temném hlase a vibracích v hrudi, když mi něco polohlasem vypráví. S jistým proviněním ulevuji svému tělesnému tlaku sám. Věřím, že se na mě nezlobí a sám si také ulevuje. Jsem si jist, že sám, stejně jako on si je jist mnou. Ale přece jen…

Dny trávím vesměs na brigádě, mám plně k dispozici Robův byt, kam chodím vlastně jen přespávat, zalévat kytky, utírat prach, vytírat podlahu a sem tam si něco přeperu. Každý týden chodí servisák na bazén a to mi Rob kladl na srdce, abych u toho raději byl. Když mám volno nebo víkend, jsem raději doma, abych si naše užil, než nastane semestr. Paní na úklid dávám dopředu vědět, kdy bude Robův byt prázdný, aby zkontrolovala a případně douklízela to, co mi uniklo. Také jsem rád za její žehlení. Vyperu a usuším prádlo bez problémů, co se nemusí žehlit, to poskládám a dám do skříní, ale žehlení – to fakt neumím.

No, neumím, když jde do tuhého, tak něco vyžehlím, ale nebaví mě to, na rozdíl od paní na úklid, protože ona si žehlení užívá a přitom ještě shlédne nějakou tu romantiku v telce.

Občas, když mám den nebo dva volno, dáváme si scuka s Olinkou, a pokud to vyjde, i s Martinkou. Obě jsou však v jednom kole. Martinka v té své cukrárně. Lidi se prý zbláznili, mají po krk tohoto přehřátého léta, a tak tráví čas na zahrádce u chladných nápojů, zmrzlinových pohárů a ledových káv. Olinka si u Martinky domluvila brigádu a dělá děvečku pro všechno. Je za pultem, ve výrobně, u zmrzliny, na lokále a zahrádce, prostě mezi lidmi a hlavně za zadkem Martinky. Oběma to vyhovuje.

***

Je to dvacet šet dnů od odjezdu Robertíka a začínám být hodně nervózní. Holky mě vytahují pod kaštany na pokec. Vidí, že jsem jako na trní, stále žmoulám mobil a oči mi těkají nervozitou. Obě ví, že jsem ‚slaměný vdovec‘, a chápou moji nejistotu. Vědí, že Rob musí čas od času na nějaké mise, či co, a tak se mě snaží uklidňovat, co to jen jde.

Sedím mezi holkama jako hromádka neštěstí, není se mnou žádná zábava. Ony stále nadhazují různá témata, ale já se nechytám. Nakonec blekotám:

„Asi před pěti dny mi Rob volal, ale stačil říct jen dvě slova a signál se přerušil,“ povídám a pokračuji, „od té doby je jeho telefon hluchý. Nevím, co se děje, a ta nejistota je ubíjející.“

Dávám si hlavu do dlaní, na stůl mi začínají kapat slzy a ramena se mi nekontrolovaně otřásají.

Olinka mě hladí po rameni a paži, zatímco Martinka rázně odsunuje židli a staví se na nohy.

„Tohle nikam nevede,“ prohlásí. Otočí se a zmizí v útrobách restaurace. V mžiku se vrací a sedá si na své místo. Olinka zvedá v otázce obočí, ale Martinka jen shovívavě mrkne. Já sedím jako hromádka neštěstí, utírám si oči papírovým kapesníkem, který mi podstrčí Olinka a který je v momentě promočený a zasoplený z nudlí, které mi tečou z nosu. Holky mi strkají pod nos další a další kapesníky, zatímco já ty probrečené a prosoplené žmoulám v dlaních a ani nevnímám, co se děje.

Do minuty nám přistávají tři tuplované panáky s ledem a Martinka mi jednu sklenici vmačkává do ruky se slovy:

„Na zaplašení chmur.“

Olinka přitakává, ťukáme si, holky slušně upíjejí, zatímco já házím celou dávku do sebe. Zapíjím to vydatně pivem, které mám od začátku sezení na stole, a znovu začínám natahovat.

„Ale no ták, Robínkůůů,“ promlouvá ke mně Olinka. „Tvůj Rob je velký kluk, určitě se o sebe dovede postarat. Musíš být trpělivý. Vše má své důvody a určitě tě nechce trápit.“

Ta tomu dala. Je mi jasné, že to myslí dobře, stejně jako Martinka, ale já to nemůžu unést. Pokládám si paže na stůl, opírám o ně čelo a brečím jako malé děcko, kterému někdo na pískovišti rozšlapal bábovičky. Holky mě hladí po zádech, šeptají smířlivá a konějšivá slovíčka, zatímco na ubruse se rozlévá kaluž z mých slz a nudlí z nosu. Možná začíná působit alkohol, protože se cukám míň a míň a ještě si žádám několik papírových kapesníků, abych si utřel ty svoje tělesné tekutiny. Zvedám se a tu kaluž na ubruse zakrývám papírovým podtáckem s pivem.

Musí na mě být teda fakt pohled pro bohy. Jsem jak stará plačka na pohřbu Stalina nebo Gottwalda a nejsem na to vůbec hrdý. Poslední dobou jsem se snažil na sobě pracovat, abych nebyl nějaká bázlivá fňukna, a teď se tady takhle složím. Naštěstí před těmi, kdo mě mají rádi.

Narovnávám se a dojíždím rozpité pivo. Holky mezitím pomalu dopíjejí ty whiskovky.

„Chci ještě jednoho panáka,“ prohlásím a zvedám se od stolu.

„Počkej, co děláš?“ ptají se mě sborově se starostmi v očích.

„Nebojte, musím si odskočit,“ potichu odpovím a snažím se pousmát. Místo toho vykouzluji pouze připitomělý úsměv.

Do dveří restaurace se trefuji na poprvé a celkem sebejistě. Do pisoáru se trefuji také. Když si umývám ruce, kouknu na sebe do zrcadla.

„No ty vypadáš, seber se!“ poroučím sám sobě, když vidím ty rudé oči.

Nabírám studenou vodu do dlaní a několikrát si opláchnu obličej. Pak si ještě mokrými prsty projedu vlasy a trochu se ochladím za krkem. Utírám se papírovými ručníky, znovu na sebe koukám.

„Lepší,“ prohlášuji polohlasem, vyprsím se, narovnávámm záda, pokouším se nasadit ležérní výraz a vyrážím ke dveřím. U pultu zopakuji Martinčinu objednávku a jedno pivo, protože pohledem ze dveří vidím, že ty moje kočky mají ještě polovinu piv ve výškách.

Při příchodu ke stolu lehce zavrávorám a doufám, že si toho holky nevšimly. Asi ne, ale pro jistotu chytily do rukou svoje sklenice. Zajedu na svoji židli a vítězoslavně se rozhlížím.

Na stole přistávají opět tři double drinky s ledem a přede mnou pivo.

„A jéje,“ povzdychne si Olinka a protáčí oči.

„Hele, Robiňo, kolik si toho dnes snědl?“ ptá se Martinka, ale tak opatrně, aby mě nenadzvedla.

„A víš, že ani nevím? Asi jeden rohlík, proč?“ odpovídám rozšafně a sápu se po skleničce.

„A to asi na snídani, že?“

„Jak to víš? Seš snad vědma?“ culím se a vyžaduji ťuknutí.

Někde vzadu v hlavě se mi vybavuje scéna s Pohlreichlem, když se mu nějaký ‚poskákaný‘ kuchařský učeň svěřil, že něco ukradl – neukradl babičce. To jeho: „Jak to víte?“ oběhlo celou republiku a snad i svět. Kdo to neznáte, najděte si to na webu.

„Na to, že je sedm večer a leješ do sebe vlastně čtvrtého panáka, tak to není dobrý základ.“

„Neboj, mám to pod kontrolou,“ mumlám do sklenice s pivem, kterou do polovinu polykám.

Holky se přes mou sklenici na sebe dívají a beze slov se domlouvají, že je načase ukončit náš sedánek. Jenže já se dostávám do ráže. Nikdy jsem toho moc nevypil a stačí mi opravdu málo. Teď ale ztrácím zábrany a kývám na číšníka. Když přijde, s přehnanou artikulací se dožaduji repete. Olinka s Martinkou jsou ale nekompromisně proti, a protože se cukám, svolí, že pouze pro mě, ale normální panák s podmínkou, že hned po něm se dekujeme.

Nadšeně souhlasím, kopu panáka do sebe, dožbrndávám pivo a zvedám se. Teda, pokouším se zvednout. Co to? Já jsem v normě a vše kolem mě je opilé? Fakt jsou všchni sťatí, protože mají rozmazané obličeje.

Děvčata se do mě zavěšují z obou stran, ale namísto toho, abych já vedl je, vedou mě ony. Na mě teda musí být pohled. Doplazíme se k lavičce, která je vždy rozcestím mezi cestou k nám a cestou k Olinčině bytu. Holčiny usoudily, že je třeba si odpočinout, protože poslední metry už mě vlastně táhly. Sedíme, já se přihlouple usmívám a najednou je to tady zase. Oči se mi zamlžují, začínám popotahovat a už se mi koulí slzy po tvářích a huba se mi křiví.

„Ježíši, takhle ho nemůžeme dovést domů. To by nebylo příjemné jak jeho rodičům, tak i Robínkovi samotnému, až se z toho vyspí, a nám samozřejmě také.“

„Máš pravdu, tak co s ním?“ ptá se Martinka.

„Prostě ho vezmeme k nám. Vyspí se, ráno bude mít kocovinu a bolehlav jako kráva, ale aspoň bude zašitý u nás a neudělá nikde ostudu.“

„Tak jo, pojďme, ať to máme za sebou.“

„Ještě moment, zavolám Robinovým rodičům, ať si o něj nedělají starost,“ povídá Olinka a já jako ve snu slyším, jak našim vysvětluje, že jsme všichni u Olinky, já mám trochu splín, a tak mě budou chvilku chlácholit a pak u ní přespím.

Naši pravděpodobně pochopili situaci, protože o zpožděném příjezdu Roba ví, a tak se s nimi Olinka v poklidu loučí a přeje jim dobrou noc.

Vyrážíme směr Olinčin bejvák. Holky se fakt dřou a já jim moc nepomáhám. Naštěstí jsou obyvatelé zalezlí a nikdo nás moc nevidí. Každý schod bereme dvakrát. Holky mají také trochu naváto, tak se chichotají, zatímco já bulím a dožaduji se Roba. V ložnici padám na širokou postel, holky si sedají vedle mě a vydýchávají se. Pak zalezou do kuchyně, kde si dávají něco z ledničky na pití.

Já se částečně probírám, zjišťuji, že jsem na posteli a vnitřní vědomí mi velí, že v oblečení se nespí. Proto ze sebe stahuji triko, skopávám kraťasy i spodní prádlo, rozhazuji ruce, roztahuji nohy a tuhnu uprostřed postele jako Ježíš Kristus na kříži.

***

Budí mě neskonalá bolest v celé hlavě. Tisíce permoníků mi kutají v hlavě cepíny a kladívky nějakou vzácnou rudu a asi je hlušina kolem dost tvrdá, protože to setsakra bolí. Pootvírám oči a dostávám další ránu v podobě neskutečně silného světla, které sem proniká oknem. Tisknu víčka k sobě, ještě je přikrývám dlaněmi a palci si mačkám spánky. Snažím se přijít na to, kde se ta bolest v mém těle bere.

Ráno moudřejší večera – otřepaná fráze, ale jak trefná. Připomíná mi to tu písničku „Galánečko moje…“ V jedné sloce se zpívá:

„Ještě včil sa stydím, ještě včil sa stydím, co jsem všecko ró-óbil.
Ještě včil sa stydím, ještě včil sa stydím, co jsem všecko ró-óbil…“

Co jsem to pro Boha včera vyváděl?

Nemůžu na nic přijít, protože přemýšlení bolest ještě znásobuje. Mé tělo přichází k sobě a cítím, že v posteli nejsem sám. Na svém hrudi cítím paže, na stehnech a břichu stehna.

‚Rob, Rob se vrátil! Rob je tady v postýlce se mnou!‘ Chci vyskočit radostí, ale uvědomuji si, že se mě dotýkají dvě těla z každé strany jedno. Přece nejsou Robové dva. Nebo si přizval kamaráda?

Se sebezapřením pootvírám oči a kouknu na prsa. Mám roztažené ruce a na každém rameni mi spočívá drobná hlava. Jedna má vlasy vlnité, druhá rovné.

Co to je?!!!

Hlava mi třeští a postupně si vybavuje včerejší večer. Co jsem to vyváděl a kde jsem to skončil? S dvěma holkama v posteli? Snad se nezopakovala scéna z maturitního večírku navíc zdublovaná?

Holky tvrdě zařezávají a já mírnými pohyby těla zjišťuji, že opravdu mají jednu ruku na mých prsou, a stehno na mých stehnech a břiše. O žebra se mi opírají jedním svým ňadrem, z kterého do mě proniká teplo. Takhle tedy indiánky a eskymačky zahřívaly zmrzlé bojovníky a polárníky.

Rukama kolem hlav děvčat beru lehoučký přehoz, který nás všechny zakrývá a nadzvedávám ho.

No, bezva, všichni jsme nazí. Jak se to mohlo stát? Že by holky využily toho, že jsem byl na ‚káry‘, svlékly mě a pak si se mnou užily? Vždyť Martinka říkala, že by mě chtěla vidět stříkat. Bylo to jen o vystříkání? Neudělaly se na mě jako tenkrát Jarmila?

Žaludek se mi začíná ozývat a nevím, jestli je to hladem nebo nevolností.

‚Uklidni se přeci, nic nevíš určitě. S holkama si na toto téma hovořil několikrát a všichni víme, jak to mezi sebou máme. Ráno moudřejší večera! Ty jsi hlava pomazaná. Ráno už je, tak musíš počkat, až se holky vzbudí.‘ I když mi kedlubna stále třeští, rodí se mi v ní přitroublý plán.

Začínám rukama hladit ta pevná těla po vlasech, po krcích, po bocích až k zadečkům a zase zpět, trochu je po žebrech lechtám, až se začnou vrtět a probouzet. Mají hlavy blízko sebe na mé hrudi, a když se probouzí, určitě se dívají vzájemně do očí. Trochu se zavrtí tělem, rukou i stehnem, posunou se prsem trochu po mém boku a teď zaklánějí hlavu a koukají do mého obličeje a kalného zraku. A teď přichází moje chvíle:

„Dobré ráno, dívky,“ prohlásím se zářivým úsměvem, „jaký jsem byl? Užily jste si to?“ A rukama je obejmu co nejtěsněji až jim konečky prstů dosáhnu na ňadra, která mají na mém hrudníku, a mírně stisknu.

Tento pohled vám přeji. Nebylo to zděšení, jen údiv, střídání pohledů mezi nimi samotnými a mnou a pak najednou výbuch smíchu. Vzápětí se ale chytají za hlavu, protože jsou na tom jistě podobně jako já.

Sedáme si na postel vedle sebe, držíme se za hlavy a ještě pořád se smějeme.

„Jaký si byl?“ povídá Olinka. „Naprosto sladký. Hlavně po cestě, kdy jsme se s tebou dost nadřely.“

„A pak se svlékneš do naha, okupuješ nám střed postele,“ pokračuje Martinka, „a nemínil jsi uhnout ani píď.“

„Tak jsme vytáhly přehoz, lehly si vedle tebe, přikryly jsme nás všechny a prostě jsme usnuli.“

„Měl bych se vám omluvit za všechna příkoří, která jsem vám způsobil. Tak se tedy omlouvám. Nevíte, kde mám oblečení?“

„Všechno jsem ještě stačila hodit do pračky. Je se sušičkou, tak by mělo být všechno suché. Ale nespěchejme, dojdu pro něco na ty naše hlavy.“

Olinka se vyhrabe zpod přehozu a naprosto samozřejmě odchází nahá do kuchyně. Slyším klapnout skříňku, napouštění vody a je tady zpět jako Venuše a podává nám každému dvoudecovku s vodou, ve které se vznáší tableta rozpustného acylpirínu. Svoji pokládá na noční stolek, bere do rukou přehoz a se slovy:

„Tak já se tady producíruju nahá a vy se schováváte? Že se nestydíte,“ jediným plynulým pohybem z nás stahuje ten velký přehoz a odhazuje ho do rohu místnosti.

V první chvíli mi volná ruka zajíždí do rozkroku, abych zakryl intimní místa, ale vtom si uvědomuju, že mě vlastně holky nahého už viděly a Olinka velmi zblízka. Tak zase ruku sundávám a tvářím se naprosto samozřejmě.

„Teda Robíšku – bobíšku, ty jsi na tom Bali chytl hodně pěknou barvu, škoda, že ne všude. Budeš to muset někde dohnat,“ švitoří Martinka a prohlíží si mé opálení, ale také o hodně bělejší a hladký podbřišek boky a prdelku. Na bílém zadečku sedím, tak tam toho moc nevidí, ale brzy uvidí. Na rozdíl od Roba já nosil na Bali hodně slipové plavky, takže na bocích mám jen tenký světlý proužek. Holky na rozdíl ode mě jsou opálené rovnoměrně bez náznaku nějakých plavek. Bodejť by ne, když se chodí na palouček koupat a opalovat nahé. A co nedokázalo sluníčko, to už provedly jako základ na jaře v solárku.

„Já vím, co s tím,“ nadhazuje jen tak na půl pusy Olinka, „máme přece ještě ten samoopalovák, kterým jsme se natíraly v zimě a čerstvě z jara. To by mohlo pomoct.“

A už se žene do koupelny, chvilku se přehrabuje v nějaké skříňce a s vítězoslavným úsměvem se přihrne zpět.

Sedíme všichni tři vedle sebe na kraji postele a dopíjíme šumivý nápoj. Holky si pokládají hlavu na má ramena a jen tak mlčíme. Jak je krásné s někým, s kým tak nějak soužíte, mlčet.

„Jak ti je, Bobínku?“ ptá se šeptem Olinka a zezadu mi pohladí záda.

Dostává mě zpátky do reality, ale rozhodně je mi líp než včera, kdy to na mě dopadlo celou vahou.

Napřimuji se, zvedám hrdě hlavu, otáčím se k Olince a prohlašuji, že je to mnohem lepší, a lípám jí pusu do vlasů.

„No no,“ ozývá se Martinka a já honem pusou do jejich vlasů napravuji chybu.

Prudké pohyby hlavou mi nedělají dobře. Přesto trochu nuceně promlouvám:

„Díky vám se cítím opravdu dobře, i když ta hlava. A žaludek…“

Martinka se ode mě trochu odlepí, mírně se předkloní a otáčí hlavu k našim obličejům. Načež zasvěceně promlouvá:

„Nikomu z nás není nejlépe, mám jeden zaručený recept na tyto stavy po ránu. Acylpyrin jako start nebyl špatný, ale moc nepomohl. Měl by nastoupit tak zvaný ‚vyprošťovák,‘ který nás zaručeně postaví na nohy.“

Zvedáme s Olinkou zvědavě obočí. Martinka se nezdá, ale asi těch zážitků má, na rozdíl od nás, povícero. Čekáme, co z ní vypadne.

„Internet hovoří o česnečce, silném hovězím nebo kuřecím vývaru a dalších specialitách. Mně se teda ale vůbec nechce vařit a vám evidentně také ne. Proto nastupuje můj plán ‚Bé,‘ který se vám nebude líbit, ale je zaručený. Seďte, ani se nehněte a uděláte přesně to, co vám řeknu.“

S posledními slovy se odebírá do kuchyně a je slyšet, jak otvírá skříňky, ledničku, mrazák a něco čochtá. Mezitím se mě Olinka znovu ptá, jestli jsem v pohodě a že holky jsou tady pro mě, ať se děje, co se děje. Jsem za ta slova moc rád. Olinka to umí říct s citem a tak nějak romanticky.

Martinka je spíš pragmatická a nechodí moc kolem kaše. Teď se ladně postavila do dveří od kuchyně, v jedné ruce dvě sklenice s ledem, v druhé jednu. A ty kostky promíchávájí tmavě hnědou tekutinu. Bože, co to vymyslela?

Každému z nás vtiskává sklenici do ruky a sedá si opět k mému volnému boku. Čichneme si a s odporem ohrneme nos.

„FERNET?!“ vykřikujeme svorně s Olinkou.

„Na nic se neptejte, zatněte zuby a kopněte to tam,“ velí Martinka, „raz, dva, tři, vzhůru do bezvědomí, teda k střízlivosti.“

Zakloní hlavu a mlaskne celý obsah do sebe. Tekutinu polyká a kostky ledu chroupá mezi zuby.

„Nóóó,“ sjíždí nás nekompromisním pohledem a napřahuje ruku.

Zatínám zuby a přes ně přecedím tu ledovou tekutinu. Kupodivu klouže do krku úplně hladce. Kostky ledu zůstávají ve skleničce, ale já je jednu po druhé beru do pusy a chroustám je. Olinka to dělá po způsobu Martinky.

„Dobrá práce, za chvilku nám bude líp. Teď navrhuji sprchu. Napřed náš hrdina. Až uschne, natřeme mu ta bílá místa samoopalovákem.“

Otáčí se ke mně a vysvětluje:

„Budeš muset pak alespoň dvacet minut stát a nesedat si, jinak bys to utřel do toho, na čem bys seděl. Prostě se tady budeš procházet a mezitím se osprchujeme my, jasno?“

Přikyvuji a Martinka mě směruje do koupelny a přes okraj sprchového koutu přehazuje hráškově zelenou osušku. Mizím ve sprchovém koutu, i když je tady poměrně prostorná vana. Kdo ví, co se v té vaně děje, přemítám, ale snažím se věnovat sobě a svému tělu. Holil jsem se včera ráno a chloupky mi zase tak rychle nerostou, tak je to cajk. Namáčím se a v nepřeberném množství sprcháčů nacházím takový neutrální, ani ne sladký, ani ne přímo kořeněný. Mimochodem, čichám ke všem sprcháčům. Ono jich tady zase až tak moc není a žádný není tak sladký, aby mě z něj vrzaly zuby. Mydlím se opravdu důkladně, abych ze sebe smyl včerejší pot, prach, náladu, a všechno, co se dá očistit.

Jsem stejně čuně, že jsem vlezl do postele těm holkám takhle zaprasený. Mimochodem, ony té hygieně také včera moc nedaly. Myslím si, že jsme rádi, že jsme trefili k Olince a spadli do postele, místo toho, abychom skončili někde pod mostem.

Mydlím se opravdu důkladně, pak si snižuji teplotu sprchy, až je skoro studená. Narychlo se utírám, omotávám osušku okolo boků a sebevědomě vcházím do ložnice. Holky sedí na okraji postele jako nějaký tribunál.

Martinka střílí rukou s nataženým ukazováčkem směrem k mé osušce a štěkne:

„Toto je jako co? Okamžitě s tím dolů a přistup na kontrolu, jestli si do sucha utřený.“