Co jsem? Kdo jsem? 6

Mé tělo sebou silně trhlo.

Znáte ten prudký pohyb těsně před tím, než usnete, nebo když se probudíte. Prý to způsobuje asynchronizace činnosti mozku a těla. Zkrátka, když mozek usíná a tělo ještě bdí, nebo naopak tělo usíná a mozek ještě bdí. A totéž se stává ráno, když se mozek nebo tělo probouzí a ta druhá část spí. Moc tomu nerozumím, ale čas od času se mi to děje.

Toto trhnutí mě právě probralo.

Něco se změnilo, něco je jinak.

Oči mám ještě zavřené, ale cítím, že je něco jinak. Ochladilo se, na pokožce cítím závany vzduchu. Otvírám oči, směřují na vodní hladinu, která částečně tone ve stínu. Její původně zcela klidná hladina je nyní zčeřena drobounkými vlnkami, které jsou způsobeny lehkým vánkem. Na protějším břehu se třepotají listy osik. Těm stačí opravdu malý závan vzduchu a třesou se jako drahý pes.

Bezděky vzpomínám na hodinu přírodopisu.

„Studente, vysvětlete nám, proč se listy vrby – osiky chvějí i při sebemenším vánku,“ zněla oblíbená věta učitele příslušného předmětu.

Odpovědět se dalo velice krátce a stroze. Pokud vyučující nebazíroval na odpovědi celou větou.

„Protože řapík je kolmý k vlastnímu listu.“
„Máte za jedna, studente.“
„Děkuji.“
„Můžete se posadit, studente.“

Nutno podotknout, že u všech ostatních listnáčů tato kolmost není.

Pohlédnu vzhůru. Na obloze se objevilo několik bílých, nadýchaných oblaků, které se pomalu šinou ze západu na východ. Jeden z nich právě vstoupil mezi slunce a moje tělo. Stín, společně s vánkem, způsobily ono ochlazení, které mě probudilo. Hlava se mi motá, pravděpodobně z přehřátí. Kdo ví, jak dlouho jsem tady ležel.

„Rob, Robert, můj Robert!!!“ bleskne mi hlavou a prudce se otočím doleva.

Vedle mě je pusto a totéž na druhé straně. Vztyčím se na rukou a střelím pohledem na konec zátoky, kde Robert prvně ležel. Také nic. Vztyčím se na kolena a přejedu zrakem blízké i vzdálenější okolí. Pusto a prázdno.

„NÉÉÉÉ, TO SNAD NÉÉÉÉ…,“ vzlykám a vlhnou mi oči, to přece nemohl být sen! Vždyť to bylo tak dokonalé, tak živé, tak opravdové…“

Hlava mi třeští, nejspíš se mi rozpadne. Asi jsem dostal úpal. Nebo úžeh, či co. Vždycky jsem si tyto dva pojmy pletl. Jedno je z přehřátí organismu, druhé je z přímého působení slunce. Jako by to teď nebylo jedno, sakra. Pokouším se zvednout, ale zatočí se mi hlava. Kleknu opět na kolena a čekám, až se mi vyrovná tlak. Po čtyřech se šourám k vodě, nyní již zase pod plnou palbou slunečních paprsků, protože mrak odtáhl někam za les. Lezu do vody jako bych přetrmácel celou polovinu pouště poté, co mi vysílením totálně klekl velbloud.

Ó, jaký to rozdíl mezi tím, jak jsem do vody vletěl při mém prvním příchodu a jak se teď plahočím stejnou cestou. To jsem dopadl.

Lehám si na břicho do vody, ponořím obličej a sunu se na větší hloubku. Ne však moc, protože si připadám jako dýmnutý. Abych se pak dostal zpět na břeh. Voda dělá divy, cítím, jak se ochlazuji, a po několika ponorech hlavy se mi začíná rozjasňovat. Sednu si tak, že mi voda sahá po prsa, pokrčím kolena, opřu o ně lokty a hlavu skládám do dlaní. Zavírám oči a pokouším se vědomě dostat do onoho živého snu. Byl jsem v něm zcela šťastný. Cítil jsem to, co nikdy dříve.

Nechal jsem HO na sebe sahat.
Nechal jsem se od NĚJ laskat a laskal jsem HO sám.
Toužil jsem po tom mužském těle, dával jsem se MU.
Otevřel jsem se MU.
Chtěl jsem od NĚJ být milován a milovat JEHO.
JEHO!

A skutečně jsem ho miloval! Já jsem ho miloval… Já jsem konečně pocítil, co jsem nikdy dříve nepocítil a po čem jsem tolikrát, a tak tajně, toužil. Právě tohle mě naplnilo, to je to, co tak dlouho hledám.

Je ale sen odrazem skutečnosti? Co cítím ve snu, cítím i v reálu? Proč to musel být jenom sen? A proč mám v podbřišku to zvláštní brnění, jako když jsou moje ruce neposedné a dokonají dílo? Hmm… Pravděpodobně mě ten sen vydráždil k nepříčetnosti. Ach jo…

Jsem pragmatik, a tak se tedy, byť nerad, uklidňuji myšlenkou, že to tak asi muselo být, a to pravé „poprvé“ na mě teprve čeká a jednou musí přijít.

Myslím, že už vím, co jsem a kdo jsem. Určitě jsem se našel. Rozhodně v tom něco podniknu.

Vstávám, zatřepu hlavou, obracím se, šouravým krokem vystupuji z vody a blížím se k ručníku. Dívám se, jak se mi písek prosévá mezi prsty u nohou, a když dorazím na své místo, můj zrak padne na podivný předmět zpola ukrytý pod pískem. Zastavím se, pomalu ho podeberu prsty levé nohy, nadzvednu a nechám písek, aby se z něj sesypal.

Nevěřím svým očím. Ohýbám se, předmět vytahuji z písku a zvedám jej k očím.

V ruce držím, naprosto nezaměnitelné…

… ocasní pero volavky popelavé…