Co jsem? Kdo jsem? 33

(Jako Kristova léta…)

Co se bude dít dál, to bude můj nejčernější ze všech nejčernějších snů…

A taky že jo, jenže o tom ještě nevím.

Ráno vstávám okolo půl osmé a to už jsou naši na cestě do práce nebo v práci. V kuchyni mám pod freškou talířek s dvěma krajíci s máslem a kolečky vajíčka na tvrdo. Vedle hrnek, v něm sáček s čajem a cukřenka u něj. Zapínám varnou konvici s vodou, z lednice si na stůl pokládám výzvu k převzetí dopisu a jdu si ustlat do pokoje. Kdo ví, kdy tady zase přespím.

Snídani do sebe hážu, zapíjím čajem, zušlechtím se v koupelně a těsně po osmé vyrážím na poštu. Tady je to otázka okamžiku, zašermuji občankou u přepážky a dostávám proti podpisu to tajemné psaní.

JUDr. Alexandr Jirák, Ph.D., notář, a následuje adresa krajského města. Tolik odesílatel.

Že bych něco zdědil? Podivuji se a nenapadá mě nic kloudného. Zvědavost mi nedá, a tak si hned na poště sedám na lavici určenou pro čekající klienty a dopis otvírám.

Vážený pane…

…byl jste určen k převzetí…

Následuje několik frází a takových těch formálních vět, které stejně nikomu nic moc neřeknou.

…dostavte se kterékoliv pondělí v době od 10:00 do 12:00 hod. Do mé kanceláře na uvedené adrese…

…s pozdravem

JUDr. Alexandr Jirák, Ph.D.

No bezva, že by mě někdo tahal po soudech? Vždyť jsem se k ničemu nenachomýtnul. A taky by mně nepsal notář, ale nějaký advokát. Mrkám na hodinky, je něco před devátou a ve čtvrt na deset mi jede bus. Mířím tedy na zastávku a za chvíli si to hasím směr město a blíže k Robovu bytečku.

***

Najít adresu notáře není problém, a tak pár minut po desáté klepu v prvním patře na dveře s mosaznou tabulkou se jménem notáře. Po vyzvání mě vítá sekretářka, a když jí sdělím důvod návštěvy, vyzve mě, abych se posadil, že se mi pan doktor bude brzy věnovat. Zvedá telefon a oznamuje, že jsem zde, a čekám.

Netrvá to ani pět minut, telefon zavrní, sekretářka bere sluchátko a pak se na mě podívá a pokyne, abych šel do dalších dveří. Zdvořile zaklepu a vcházím. V prostorné kanceláři je masivní a řekl bych, že i starožitný stůl, který je natočený tak, aby na něj z levé strany dopadalo světlo z vysokého okna. Za stolem na rozložité pracovní židli sedí statný padesátník s již prošedivělými vlasy. Na sobě skvěle padnoucí oblek a hedvábnou kravatou. Naproti stolu jsou dvě pohodlné polstrované židle, o kus dále konferenční stůl s deseti židlemi. Tady se asi musejí probírat dosti zásadní věci.

Pozdravím, představím se a notář vstává, obchází stůl, jde ke mně s napřáhnutou pravicí. Krátký, ale pevný stisk. Temným, klidným hlasem se představí a pohybem ruky mě vybízí k židlím před stolem. Vybírám si tu pravou a čekám, až notář obejde stůl a usadí se. Teprve potom si sedám já.

„Mohu požádat o váš občanský průkaz?“ požádá mě.

Podávám mu občanku, on poděkuje a pak ji podrobně zkoumá a porovnává údaje s nějakými listinami na stole. Pokyvuje souhlasně hlavou a posouvá občanku na kraj stolu směrem ke mně.

Beru si ji a zasouvám do kapsy.

Teď se na mě upřeně podívá a spustí:

„Jistá osoba u mě uložila zásilku na vaše jméno. Předání vám bylo podmíněno jistými skutečnostmi. Chci vás ujistit, že takovýchto uložených zásilek má každý notář i několik set. Bývají to závěti, odkazy, ale také dary k různým příležitostem. My notáři neznáme obsah sdělení nebo obsah zásilky, dokud ji příjemce neotevře. Proto ani já neznám obsah této obálky.“

S těmi slovy zvedná ze stolu obálku z tuhého papíru, velikosti A4, která je na záložce opatřena několika otvory, v kterých je provlečen provázek. Konce tohoto provázku jsou zality pečetním voskem s otiskem pečetidla. Na obálce je pouze sled několika písmen a čísel.

„Potřebuji, abyste mi svým podpisem stvrdil převzetí obsahu této obálky.“

Přistrkuje mi na okraj stolu, kde sedím, list papíru a na něj pokládá otevřené plnící pero, které jistě nestálo do tisíce korun.

Začínám mít zvláštní nejistý pocit, ale to bude nejspíš tím, že jsem u notáře nikdy nebyl a toto jsou nejspíše obvyklé praktiky, které musí být. Klid, sebejistota a vstřícnost pana doktora mě uklidňuje, já si poposedám na kraj židle, trochu se nakláním a čtu onen předávací protokol. V podstatě je tam uvedeno, že přebírám uloženou zásilku č.j., a následuje stejná řada písmen a čísel.

V…………, dne….…,

podpis……………….

Nevidím v tom žádný háček, a tak podepisuji, vracím pero na stůl a otáčím list směrem k notáři. On letmo kontroluje můj podpis a datum, pokládá protokol na kraj stolu a znovu bere do ruky obálku.

„Předpis stanoví, že vnitřní obsah musí být otevřen před notářem, aby nemohl být následně zpochybněn. Potřebujeme k tomu ještě svědka a tou bude kolegyně, která vás uvedla.“

Mačká tlačítko na telefonu a do reproduktoru říká stručně:

„Eliško, mohla byste?“

Takže kolegyně, ne tedy sekretářka, prochází mi hlavou, ale to se již otvírají dveře, kolegyně elegantně vchází dovnitř a zaujímá místo na sousední židli.

Notář láme pečeť na obálce, vytahuje provázek a z útrob obálky vytahuje menší, tenkou. Tato je rovněž opatřena sérií znaků stejných jako na obálce první. Nic jiného.

Tuto obálku mi podává, přisouvá mi elegntní nůž na otvírání dopisů a čeká, až obálku otevřu.

Klepou se mi ruce i kolena a musím se pekelně soustředit, aby to nebylo vidět. Po několika pokusech se mi to daří a vytahuji jeden jediný list papíru A4 složený na polovinu. Nůž i obálku pokládám zpátky na stůl, posouvám se na židli dozadu a opírám se o opěradlo. Rozkládám list papíru a spatřím úhledné písmo, které je nezaměnitelné s žádnou jinou osobou na světě. Takto umí psát jen Rob. Můj Rob, můj Bertík, moje všechno. Mám pocit, že se mi zastavuje srdce a zrak se mi rozmazává. Otáčím list, protože ho držím vzhůru nohama a začínám číst.

Můj milovaný Robínku, koloušku, holátko, miláčku,

pokud budeš číst tento dopis…