Co jsem? Kdo jsem? 32

„Toto je jako co? Okamžitě s tím dolů a přistup na kontrolu, jestli si do sucha utřený!“

„Jsem,“ sebevědomě odpovídám, stahuji osušku a přistupuji k holkám.

Martinka si mě otáčí bokem, jednu ruku mi vráží mezi půlky až k dírce a druhou zajede zepředu po stehně do slabin a protahuje dlaní štěrbinu mezi mým stehnem a pytlíkem s kuličkami. Zvedá ruce, které jsou vlhké a mračí se:

„Tohle je suché tělo? A to jsem ještě nekontrolovala tvůj žalud. Znovu a pořádně, jsi pod kontrolou.“

Trochu shovívavějším tónem dodává:

„Ten krém musí na fakt suchou kůži.“

Snažím se tedy třít hlavně ta inkriminovaná místa osuškou, raději víc než míň, aby bylo všechno dokonalé.

„Tak ho už netrap,“ říká Olinka a přitahuje si mě za ruku blíže. Sama si přitahuje židli a já teď stojím mezi nimi, ony si natahují latexové rukavice, napatlávají si krém na ruce a začínají mi ho nanášet na moje bílá místa. Přitom si mě otáčejí, abych nebyl náhodou přední částí déle na očích jedné nebo druhé. Nakonec si mě staví bokem, jednou rukou mi vtírají samoopalovák do půlek a zajíždějí až na dírečku. Nevím, která, ale jedna si nedá pokoj a snaží se proniknout dovnitř. Že bych potřeboval chytit barvu i tam? Stahuji svěrač a dávám tím najevo, že nechci.

Druhýma rukama mi vmasírovávají krém do slabin, do kuliček a do ptáčka, z kterého mi shrnují předkožku. Vždy jedna předkožku shrnuje ke kořeni, druhá přejíždí přes žalud a pak si to mění. Cítit na sobě dlaně v chirurgických rukavicích je další level. Budu to muset zkusit na Robovi.

„Necukej se, musíš být opálený celý a ne, že někde shrneš předkožku a za žaludem budeš mít bílý límec jako nějaký černoch. Nebo bys to tak chtěl?“ domlouvá mi Martinka.

Což o to, chtěl jsem vždy mít tělo v jedné bronzové barvě, ale toto už zavání nějakou masturbací. Nestříkal jsem už minimálně týden a toto by mohlo skončit katastrofou. Předkláním se tedy, zadek vystrčím dozadu, abych se vymanil z těch všetečných prstíků. Holky chápou.

„Chlapečku, teď se nesmíš těmi natřenými místy nikde dotknout, nebo nám to tady zasviníš, my si musíme rychle umýt ruce.“

Prchají do koupelny k umyvadlu, mydlí si ruce a drhnou si hlavně místa, kde se jim krém nad rukavicemi dostal. Dveře mají dokořán, tak k nim nakukuju a ptám se, co se děje.

„Ten samoopalovák je zákeřný a po delší době ti zbarví nepřirozeně dlaně nebo místa, která nechceš. Jednou jsme se natíraly bez rukavic a vypadaly jsme jako černoši, kteří mají světlé dlaně, ale v negativu. Proto jsme si braly ty rukavice.“

„Aha,“ vypadne ze mě a vzdaluji se od koupelny.

Holky zaplouvají do sprcháče, chichotají se, něco si špitají a také juchají. Dveře zapomněly zavřít, nebo je schválně nechaly otevřené, jakože přede mnou nemají žádné tajemství.

Já mezitím, pamětliv toho, že se natřenými partiemi nesmím nikde dotknout, okukuji ložnici, která je poměrně prostorná. Kromě více než širokého lůžka je zde minimum nábytku, dekorací a vybavení. Ve zdi je prostorná vestavěná šatna, proto v ložnici nepotřebují žádné skříně.

Holky se asi zařizují v minimalistickém stylu, tedy žádná zbytečnost, žádný lapač prachu. Pár fotek na zdi vesměs těch dvou na různých místech. Dokonce i několik poměrně vydařených aktů těchto dvou kočiček. Žádný sladký holčičí pokoj.

Že bych si nechal také nafotit nějaké akty? Ocenilo by to moje zlato?

Dívky se hrnou z koupelny, vlasy mokré stažené dozadu a těla zabalená v osuškách, které jim díky kozičkám drží na těle a taktak jim zakrývají zadečky.

„A toto je co? Vy můžete?“ ptám se a ukazuji na osušky.

„Ano, my můžeme a také musíme. Nejsme napatlány opalovákem. Máme práci v kuchyni a ty se tady budeš producírovat nahatý a my si tě budeme užívat pohledem a kontrolovat tě, jak se nám vybarvuješ. A bez debat.“

Samozřejmě proslov typu rozkazu Martinky, která je takový nějaký vůdčí typ.

A tak se tedy producíruju. Z ložnice do celkem velké kuchyně, kde je kuchyňská linka se zabudovanými spotřebiči, polička s kořenkami, několik živých kytiček kolem okna a poměrně velký stůl, který zřejmě slouží jako jídelní i jako pracovní. Z kuchyně se jde do předsíně, kde je šatní skříň a velké zrcadlo. Asi odtud byl zřejmě vstup do koupelny a na WC, ale tento vchod byl zrušen a do koupelny se teď vchází z ložnice, která je zčásti i obývacím pokojem.

Olince se mně, zdá se, zželelo a odněkud vylovila vytahané triko, které mi podává se slovy:

„To aby ses necítil tak úplně nahatý.“

Natahuji triko a ono je víc široké než dlouhé. Dosahuje mi osm centimetrů pod pupík, takže moji nahotu vlastně neskrývá. No co nadělám.

A tak, zatímco ty kuchty něco šušní u kuchyňské linky, já se tady procházím polonahý jako nějaký exhibicionista v parku. Sem tam se na mě některá podívá, úsměvem mě podpoří a sjede mě pohledem, hlavně tam dole. Není mi zrovna příjemné, že jsem tady nahý jen já, a tak se raději zdržuji v ložnici a studuji fotografie na zdech, koukám z okna a přemýšlím, co bych se z tohoto bytu mohl o těch mých holkách dozvědět víc. Lézt do šuplíčků jim rozhodně nechci.

Do nosu mi proudí několik různých vůní. Smažená cibulka, smažené něco, co voní jako anglická, a pak zvuk smažených vajíček na pánvi. Přesunuji se do kuchyně, abych pochválil tu vůni. Mezitím na stole přistávají namazané krajíce máslem, nakrájená čerstvá zelenina, na talířku nasekaná pažitka, sklenice s vodou, sůl, pepř.

Holky se na střídačku prohodí v ložnici a přicházejí ve volných tričkách bez rukávů a kolem beder nějaké barevné proužky látky, které tvoří minisukni. Ale opravdu mini… Vepředu jim to sotva zakrývá štěrbinku, zato vzadu jim vykukují dva půlměsíce zadečku.

Jasně, k jídlu se obléknou a já? Jezdím očima od jedné k druhé. Až mě vysvobozuje Martinka.

„Pojď,“ bere mě za ruku, vede do ložnice, nechává mě stát u postele a jde ke komodě, odkud vytahuje žíhaný pruh látky o délce cca sto dvacet centimetrů a šíře tak padesát centimetrů. Pruh látky mi zkušeně obtočí kolem boků dosti nízko a zasouvá konec, aby mi to nespadlo. Sahá mi to pod zadek a je jasné, že si v tom budu moct sednout. Kývá na mě, ať jdu do kuchyně.

Tady už na stole leží tři talíře se smaženými vajíčky posypanými pažitkou a několika kousky osmahnuté slaniny. Uprostřed stolu talířek s nakrájenou zeleninou. Snídaně jako v Anglii na vidličku. Přejeme si dobrou chuť a se stejnou chutí se do toho pouštíme. Po několika soustech se slova ujímá Olinka:

„Mám návrh na dnešní den a věřím, že nebudete proti.“

Zvědavě zvedáme zraky, zatímco si Olinka nabírá další sousto a pomalu ho převaluje v puse. Jistě, že nás schválně napíná. Když dožvýkává a polyká, ještě se chápe sklenice s vodou a to sousto zapíjí. Nejraději bych ji zaškrtil, ale Martinka mě předbíhá:

„Budeš nás dlouho napínat, Olívie?“

Olívie, takovéto oslovení směrem k Olince jsem nikdy neslyšel. Teď čekám, že Olinka po Martince vyjede, ale není tomu tak. Olinka se na Martinku usměje co nejsladším úsměvem a co nejjemněji ji utírá:

„To víš, že jo, Martini…“

A je to. Zjišťuji, že se holky těmito pseudojmény kočkují a nemyslí to vůbec zle.

Já jen klopím hlavu do talíře, láduji se, co to dá, aby náhodou nedošlo ke rvačce a tu dobrotu mi nikdo neukradl, nebo neskončila někde na zdi i s talířem.

Holky se řežou jako puberťačky a pak si zase plní pusu.

„Takže, napadlo mě, že dnes nemá nikdo z nás žádné povinnosti, tak bychom si mohli naposledy užít našeho paloučku u rybníka. Sluníčko ještě pěkně peče, ale dny se krátí a noci už jsou chladné. Voda nebude nic moc. Třeba to bude naposledy. Uděláme si takové společné rozloučení s koupací sezónou?“

Martinka, protože má plnou pusu té bašty, jen horlivě přikyvuje, já s snažím si to nechat projít hlavou. Strávili jsme tam pěkné chvíle. Nejraději bych tam s holkama byl společně i s Robem. Nějak se nám nepodařilo to zlogistikovat a Roba jsem na to místo nechtěl brát bez holek. Přece jen, je to jejich místo. Stejně jako pískovna je zase naše místo s mým zlatem.

Ovšem, nakonec, proč ne? Odvede mě to alespoň od truchlení a utápění se v sebelítosti. Musím nechat na Robovi, jak se se situací popere, a určitě by nebyl rád, kdyby věděl, že někde bulím do jeho polštáře a promáčím ho slzami.

Holky pomalu žvýkají poslední zbytky snídaně, chroupají potichu nakrájenou zeleninu a zvědavě se na mě dívají. Já zvedám zrak od dojedeného jídla, hrdě zvedám hlavu, napřimuji záda, podívám se vlevo na Olinku, vpravo na Martinku a pevným hlasem prohlašuji:

„A proč ne? Co nám brání? Aspoň přijdeme na jiné myšlenky. Teda spíše já.“

Nadšení, které je vidět v očích těch mých holek, se snaží tlumit, aby nejásaly nahlas.

„Akorát mám problém. Kromě toho, v čem jsem přišel, nemám s sebou nic, i když plavky nepotřebuji, poprosím jen o osušku. Po cestě se stavíme v Coopu pro nějakou sváču a pití a pak si dáme nějaký pozdější oběd. Třeba pizzu nebo kebab. Může být?“

„Není problém,“ říkají unisimo, zvedají se a uklízí ze stolu.

„Kromě toho potřebuješ ještě jednou přeblafnout ta světlá místa na mapě tvého těla,“ přisazuje si Martinka.

V mžiku máme sbaleno, holky kontrolují, jestli se mi samoopalovák už vstřebal, a po ujištění, že jo, se oblékáme. Já nesu větší batůžek s osuškami a proprietami, holky mají jen takové ty holčičí na nákup. Míjíme lavičku, u které se vždy naše cesty s Olinkou rozdělovaly, a míříme cestou k obchodu. Nakupujeme jídlo a pití a hurá k rybníku.

„Ještě chvilku, něco jsem zapomněla,“ zdržuje nás Martinka a mizí ve dveřích obchodu. Obracíme s Olinkou oči v sloup, ale Martinka se do dvou minut vrací a jako by nic nás míjí a štráduje si to směr rybník.

***

Už z dáli je jasné, že léto se chýlí k podzimu. Dlouhé a štíhlé listy vrbiček a i srdčité listy olší dostávají žlutou a hnědou barvu a už se jich několik povaluje po trávě. Podzim se blíží, co se dá dělat. Prodíráme se na naše místečko a to je celé sporadicky pokryté těmi jemnými vrbovými lístky. Přesto jsou větvičky ještě hustě porostlé a zvědavé oko nezvaného návštěvníka sem nepronikne.

Slunce nás po cestě poměrně dost vysálo, a tak jsme zpocení jako dveře od chlíva. Roztahujeme osušky, svlékáme se a nastává rozhodnutí. Jdeme, nebo nejdeme? Hecneme se a vlítneme do té vody? Dodáváme si vzájemně odvahu, zatínáme pěsti a zuby, stahujeme svaly tak, že nám na krku nabíhají žíly jako zelenému Hulkovi, a už pádíme směr hlubiny. Několik vysokých skoků, abychom se dostali k větší hloubce a pak trojité šplouchnutí, které doprovází naše pády do vody.

Jen se nad námi zavře voda, už se stavíme na nohy, snažíme se děsně pohybovat, aby se nám rozproudila krev, ale stejně svorně prcháme na břeh. Ještě nejsme na suchu a já si v dlaních mačkám kuličky, zatímco holky si mačkají kozičky. Asi jim je na ně taková zima jako mně na kuličkách.

Namísto toho, abychom se plácli na sluníčko, bereme osušky, hážeme je přes ramena na záda, stáhneme pod krkem a s pěstmi pod bradou drkotáme zubama.

Zbav se vody na svém těle, zní mi Robova slova. A tak roztahuji paže, v rukou konce osušky a rychlými pohyby si utírám záda až k zadku. Potom několika tahy utírám obličej, krk, stahuju osušku dolů přes hrudník, břicho, své potěšení, které skoro musím hledat, stehna a holeně k nártům. To samé od hýždí, zadní strana stehen, lýtka. Teď ještě pomuchlat kuličky, stáhnout předkožku a v osušce pomačkat obnažený žalud. A je mi dobře. Nastavuji tělo sluníčku a připadám si jako David od Michelangela.

Hážu okem po holkách. Ty se utírají vzájemně, ale mažou se s tím, až hrůza. Jenže ony si to ty rajdy užívají. Jedna druhé utře rameno a pečetí to polibkem na to rameno. Pak druhá a takto pokračují až ke kotníkům. Jenže to utírání u nich přechází v něco jiného, než jen nasávání zbytků vody do osušek. Holky jdou do kleku a začínají rozehrávat svojí hru.

No což, říkám si. Mají na to právo. Beru si osušku kolem ramen, popojdu na hranu břehu a vody a sedám si na vyhřátý břeh. Koukám na hladinu, která se lehce vlní, a někde v dáli na ní přistávají dvě divoké kachny. Je tady neskutečné ticho. Stejné jako na našem pískovém jezírku. Sezóna skončila a dřívější hlaholení z protějšího břehu se již nekoná.

Mám skrčené nohy, rukama si objímám holeně a bradu položenou na kolenou. Jde na mě takový mírný splín, ale není to depresivní. Holky mě dokázaly dostat z nejhoršího a jsem za ně rád. Kdo ví, co se za mými zády děje, ale je mi to svým způsobem jedno a přeji jim to. Stejně musí ve mně mít určitou jistotu a věřit mi, když se se svými city k sobě přede mnou nestydí.

Kdyby to tak na světě mohlo být vždy a všude. A ne, že vás většina hned zařízne, protože nešlapete stejným krokem a nedržíte úhel. Kdo ví, jestli se to jednou změní. Asi to bude chtít nějaký čas. Bohužel myšlení minulých generací a systému se ještě zcela nevymýtilo. Ale já si nemůžu na nic stěžovat. Dostalo se mi plného pochopení od Roba, mých rodičů i mých nejlepších kamarádek.

Já tady snad zapustím kořeny, to je nuda. Kdybych tady takhle šaškoval s Robertem, kdo ví, jestli by byly tak trpělivé. A kdo ví? Ba ne, dělám si srandu. Vzdechy těch kočen se nedají přeslechnout a přesně bych mohl zaznamenat, kdy která dosáhla orgasmu. Musím se tomu smát, ale opravdu ze srdce jim to přeji.

Nějak holky vycítily, na co myslím, a tak, když se uklidnily, přehodily osušky na větvičky, aby je sluníčko alespoň trošku osušilo, a přišly ke mně.

Sedíme tady jako tři nazí svatí a nastavujeme těla slunečním paprskům. Opravdu hřejí, ale ta voda už pro nás není.

Martinka si bere svůj baťůžek a poodejde k vrbičkám, otáčí se k nám zády a něco tam šušní.

Dívám se zvědavě na Olinku, ale ta jen bezradně krčí rameny. Stejně jako já nemá potuchy, co se děje.

Martinka se zvedá a opatrně, krok sun krok se k nám blíží se třemi plastovými kelímky. Jsou plné po okraj, proto ten plouživý pohyb. Slunce má za zády a je na ní opravdu boží pohled. Pomalu nám podává kelímky se světle oranžovou tekutinou. Bude to nějaký multi džusík.

„Na ukončení koupací sezóny,“ prohlásí Martinka a všichni se napijeme. Máme poměrně velkou žízeň, a tak nasajeme dobrou polovinu. Skvělé, osvěžující, ale…

Co to je zase za lumpárnu? Jasně, že je v tom alkohol. Ale není nic cítit, tak to může být jen vodka. Káravě se na Martinku díváme, ale ona se jen provinile tváří a krčí se před námi jako Glum z Pána prstenů.

„Jen trošičku. Vrátila jsem se pro placatici, abychom se rozloučili s koupáním. Přísahám, že toho víc nemám.“

„Robíšku, nemysli si, že nějak holdujeme alkoholu,“ začíná Olinka a pokračuje, „opak je pravdou. Někdy nám větrá celé měsíce načatá láhev vína v lednici. Ale někdy si situace žádá trošku zhřešit. A včera a dneska byl důvod. To snad chápeš.“

„Ale samo, víš, že jsem taky přinesl placatičku a ani jsme ji nedopili. Raději si dám pivo nebo střik.“

Dopíjíme zbytek kelímku a Olinka prohlašuje, že je čas na druhý nátěr, aby bylo dílo dokonáno. Koukám na svá původně bílá místa a musím říct, že jsou o poznání méně bledší než ráno. Holky si mě opět berou do parády a opakuje se stejná procedura. A ony si ty dvě potvory nezapomněly vzít zase ty latexové rukavice. Jen mám pocit, že se více věnují mým varlátkům a penisu, který od včerejška už vystřízlivěl a doteky ho začínají iritovat.

„Hej hej, vy dvě rajdy, vy mě chcete vystříkat?“ řeknu, vystrčím zadek, abych jim unikl z jejich dlaní a nenechavých prstíků. Vycouvávám z jejich dosahu, jenže moje Thorovo kladivo je už ze dvou třetin vzrušené a trčí šikmo dolů. Tedy spíš jen několik stupňů od vodorovné polohy dolů. Jednou dlaní si ptáčka tlačím ke stehnům a druhou to vše překrývám.

Co je ale pro mě zvláštní, je reakce Martinky. Sklápí zrak k zemi a celá se choulí do sebe. Jde si sama umýt ruce od samoopalováku, pak si bere osušku, roztahuje si ji a sedá na ni. A bokem k nám.

„Stalo se něco?“ otáčím se na Olinku.

Ta se vydává k vodě a hlavou naznačí, že mám jít s ní. Dřepne si a pečlivě si myje dlaně.

„Hele, ty sis sahal na ptáka, tak si ty ruce umyj hned teď, jinak se budeš divit,“ povídá.

To je všechno pěkný, ale já chci vědět, co se stalo Martince, a tak se Olinky napřímo zeptám.

„No, víš, ona mi celou dobu závidí, že jsem viděla, jak ses přede mnou udělal a vystříkal ses. Tajně doufá, že se toho také jednou dočká, a dnes si asi myslela, že by se to mohlo stát. Šla na to ale trochu krkolomně. Nemůžu tě o to žádat. Jsi Robův a patříš jen jemu. Ale kdyby to proběhlo jako se mnou, že bychom tě nijak nedráždily, myslíš, že by to mohlo jít?“

To je na mě trochu moc. Tehdy s Olinkou jsme se jeden před druhým udělali. Chvíli jsem z toho měl výčitky, ale Rob mi vysvětlil, že se vlastně nic nestalo, jen jsme si uvolnili napětí v těle a také se dozvěděli něco o druhém pohlaví. A hlavně mi vštípil do hlavy, že důležité jsou city, které jeden k druhému chová. Což ovšem neznamená, že si s někým vrznu a budu tvrdit, že jsem k němu nic necítil.

Nevím, co na to mám říct. A mé těkavé očička mluví za vše.

„Jak dlouho jsi nestříkal?“ šeptem se ptá Olinka.

„Asi deset dnů a jsem opravdu nadržený. Však jsi to viděla, jen jste se dotkly mých kuliček a přetáhly mi předkožku a už jsem byl jak nabušený kačer,“ odpovídám stejně tak šeptem. I teď, když o tom mluvíme, mi v něm cuká.“

„Takže až přijdeš dnes domů, uděláš si to?“

„Určitě. Další noc bych nevydržel a nechci mít zaneřáděné prostěradlo. Proč se vlastně ptáš?“ zvedám obočí.

„Nóóó, jestli se máš udělat doma sám, nebylo by lepší udělat se tady v přítomnosti nás, které tě mají rády? Přede mnou ses udělal a nestyděl ses, tak kdyby sis to zopakoval, akorát bychom u toho byly dvě? Třeba by tě to mohlo i rajcovat a nás vlastně taky. Třeba bychom si daly druhé kolo. Vím, že sníš o tom dělat se na veřejnosti, ale aby tě nikdo nenačapal. Tady si to můžeš zkusit s tím, že tě jako načapáme. Může to být taková naše hra.“

„Ty mi dáváš, dívej, jak tvrdnu. Víš, jak na mě. Ale nemůžu přijít teď k Martince a říct jí, koukej, jak se vystříkám.“

„Tak to je jasný, pojď, já se to pokusím nějak navléknout, a když to nepůjde, tak to holt nepůjde.“

Jdeme k Martince, bereme osušky a pokládáme je vedle té její, takže to vypadá jako deka. Olinka se uvelebí bokem od Martinky a já se chci uvelebit naproti.

„Né, to nesmíš,“ napomínají mě obě jak jeden muž. Tedy jedna žena.

Zapomněl jsem, že jsem napatlaný tím krémem a zaneřádil bych osušku. Tak si na ni jen kleknu a lehce se dotýkám půlkami pat. Kouknu na Martinku, ale ona už se zase tváří, jako by se nic nestalo, a navrhuje, že dáme ‚Desítku‘ a u toho něco zblajzneme.

„Robí, mohl bys, prosím donést ty naše baťůžky?“ žádá mě Olinka a já jdu asi deset metrů pro baťůžky schované ve stínu před pálícím sluníčkem. Když je zvedám a otáčím se, všímám si, že se Olinka odtahuje od Martinčina ucha. Určitě si něco špitaly a domlouvají se na mě. Dělám, že jsem si toho nevšiml a pokládám baťůžky holkám k nohám. Klekám si naproti nim opět na paty, abych neseděl na osušce.

Martinka vybaluje a rozděluje svačinky a Olinka chystá hru Desítka. Mají k tomu i předtištěnou tabulku, tak to jde ráz na ráz. Otázky, odpovědi, body nebo pas, tabulka se plní čísly a svačinka pomalu mizí.

Dáváme tři kola a čas nám plyne ve vzájemné pohodě. Mám už dřevěné nohy, a tak jdu do dřepu, sedám si na paty, kolena trochu od sebe a mezi stehny mi krásně visí to moje nádobíčko. Dřepím přímo před holkami a vůbec si neuvědomuji, že mají nádherný výhled na to moje můžo.

Když si to v hlavě srovnám, začnu tuhnout. Sakra, ono na to snad i dojde. Naštěstí je hry konec, já se sesunuji na kolena a tuhého ptáčka schovávám pod stehny. Je to nepříjemné.

„Hele, hochu, už ses natrápil dost, měly bychom z tebe umýt zbytek toho krému, ať si můžeš udělat pohodlí. Pojď k vodě.“

Vidina koupání mi není příjemná, ale holky mě vezmou do vody jen po kolena, odněkud kouzlí froté žínky, namáčejí je ve vodě a omývají mi zbytky opalováku. Když jsou na bocích a na zadku, ještě to jde, ale jak zajedou do slabin, je zle.

„Musíme ti umýt i kuličky a ptáčka nebo si to chceš umýt sám?“

Zavrtím hlavou a vím, co bude následovat. Holky jsou ale citlivé a opravdu hodně opatrně mi omývají a oplachují nádobíčko. Přestože je voda studená a kuličky se tisknou k břichu, moje kopí se pochlapuje. Přivírám oči a v tom cítím na kuličkách i ptáčkovi pořádné chlapácké ruce, které by tomu kanadskému dřevorubci mohly fakt konkurovat. Dlaně mého Roba, mého domina, mého tryznitele, utěšovatele, mého zbožňovaného miláčka.

Zpátky do reality.

Holky mě berou za paže, vedou k osušce, na kterou mě pokládají a přepečlivě mě osušují. Penis mám tvrdý jako skála, nabušenost mi prochází od pat až po krk. Dál ne, protože mozek mi padá do rozkroku. Mírná, no mírná…, dávka alkoholu ve mně vždy vyvolává představy, a tak se jimi nechávám unášet.

„Můžeš se zkontrolovat, jestli jsme tě dobře utřely?“ ptá se Olinka a s Martinkou zaujímají sed nad mými rameny vedle hlavy. Začínají mě hladit po ramenech ve vlasech, pažích a prsou. Dále jejich ruce nepokračují.

Zkoumám na svých koulích, jestli jsem dostatečně suchý, pak přecházím na ptáčka a zjišťuji, že předkožku i žalud mám ještě trochu vlhké, tak je trochu větrám na vzduchu a slunci, načež se po těchto místech dá přejíždět suchou rukou. Zavírám oči a hladím se všude kolem nádobíčka, masíruju kuličky a protahuju ptáčka.

Olinka se sklání k mému uchu a vemlouvavě mi šeptá krásná slovíčka a větičky, které mě víc a víc dráždí.

V jejím vyprávění se mi zjevuje můj milovaný Rob, který hýčká mé tělo, dotýká se mě na těch nejcitlivějších místech, masíruje mi bříško, podbřišek, který je tak dokonale hladký. Masíruje mi stejně tak hladké kuličky, převaluje je sem a tam, zamačkává mi je do bříška a zase je situuje do váčku, za který mě popotahuje, až mě to mírně bolí. Šeptá mi do ucha sladká slovíčka a popisuje, co mi dělá. Jak Bertíček ví, co mi dělá dobře, doteky a šepot do oušek, to je jeho specialita a já se nechávám unášet.

Zaměřuje se na mého ptáčka, tahá mě lehce za předkožku, až mi schovává celý žalud. Mezi předkožku a žalud vsouvá prst a žalud mi obkružuje, což je zrovna na uzdičce děsně dráždivé. Pak ji zase stahuje a objíždí mi prsty a dlaněmi naběhlý žalud. Teď přechází k pohybu nahoru a dolů po celé délce mého nástroje a já cítím, jak se ve mně všechno vaří a to magma z nitra chce jít ven.

S dlouhým zaúpěním, které se podobá vytí vlka, exploduje moje tělo a dochází k obrovskému výronu té žhavé lávy, která vysokým obloukem dopadá na má prsa, krk a bříško. Další dávky jsou mírnější a zbytek už jen vymačkávám a pootvírám oči. Nade mnou vidím Martinku s očima doširoka otevřenýma a pusou dokořán, jak jí spadla brada.

„Pane jo, to jsem ještě nezažila. A zažila jsem toho hodně,“ šeptá a teprve teď si všímá, že se na ni zespodu dívám. „Byl jsi dokonalý. Moc ti děkuji, splnil jsi mi moje velké přání.“ Vlepí mi pusu na tvář a podává mi dvě vlhké žínky, abych se mohl utřít. Jsou to ty, kterými mi umývaly zbytky opalováku a kterými to vlastně všechno začalo.

Sedám si, utírám se a pohledem vyhledávám Olinku. Ona se na mě mile usmívá a v jejich očích vidím obdiv a poděkování. Poděkování za Martinku, ale také za sebe.

„Doufám, že se necítíš provinile, ale musím ti říct, že zároveň s tebou jsem se s Martinkou udělala také. Pohled na tvé vzpínající se tělo nás prostě nenechal chladnými a nadržené jsme také byly dost. Jen jsme se dříve probraly. Ty sis to ještě chvilku užíval. Myslím, že jsme si to užili všichni tři, i když každý po svém.“

Co na to říct? Užil jsem si opravdu pár nádherných chvil a byl jsem alespoň v duchu chvilku s mým Robem.

Dokončuji svoji očistu a jdu vymáchat ty dvě žínky, které by jinak za chvilku ztvrdly a byly by jako struhadlo. Přece jen ta dávka po deseti dnech byla vydatná.

Balíme věci do batůžků a jako poslední se oblékáme. Evidentně nám nahatým bylo dobře, ale přeci jen… Jdeme do civilizace a tam se nahota moc nenosí.

***

Cestou se zastavujeme, jak jinak, na zahrádce pod kaštany na jedno pivo. Sluníčko se kloní k obzoru o dobrou hodinu a půl dříve než při letním slunovratu, tak to nevypadá na dlouhé sezení. Trošku zhodnotíme včerejší a dnešní den, jsme rádi, že jsme si ještě loučku u rybníka užili. Kdo ví, kdy se tam zase sejdeme. Možná si tam někdy v zimě uděláme výlet, uděláme si tam ohníček a opečeme buřta. Mám takové zimní procházky rád.

Vstáváme od stolu a jdeme známou cestičkou, na jejímž konci je naše pověstná lavička, u které se naše cesty rozděluji. Objímám se postupně s oběma děvčaty a ony mi přejí, aby se mi Rob co nejdříve ozval. A kladou mi na srdce, abych hned dal vědět, jak se věci mají. Předávám svůj batoh a vydávám se k našim domů.

***

Vím, že spím u Roba v bytě, a přitom nějak vnímám, že tichounce klaply vchodové dveře a po chvíli se ozývá slabé šumění sprchy. Sprcha je slyšet jen díky dokonalému tichu, které tuto noc panuje, a je to spíš jen takové ševelení. Znovu se propadám do slastného bezvědomí, když cítím, jak se mi k zádům, zadku a stehnům tiskne teplé tělo. Jedna ruka se prodírá pod mým bokem na bříško a druhá ruka mě objímá zeshora a obě dlaně si mě tisknou na to mohutné tělo za mnou.

Levá dlaň se zvedá na moje prsa, zatímco pravá sjíždí na mého ptáčka, podebírá moje kuličky, které zkušeně mne, a končí na mém ptáčkovi, který neochvějně tuhne. Na krk mi dýchá horký dech a do ucha mi pronikná nejsladší hlas, jaký jsem kdy slyšel a po kterém tolik toužím:

„Koloušku můj holátkový, už je to dobré, už jsem zase u tebe a už tě nikdy na takovou dlouhou dobu neopustím.“

Líbá mě na krk a dlaněmi mi masíruje má citlivá místa. Protáčím se mu v pažích a celým tělem se tisknu na Robovo horké tělo. Má ústa nacházejí ta jeho a přisávají se na ně jako hladové klíště, takže nemohu vypovědět, jak mi moje zlato, můj gladiátor chyběl a jak jsem si stýskal a zoufal. Oba naši ptáci jsou tvrdí jako olšové kmeny, mačkám svůj podbřišek na Robův a masírujeme si tak naše naběhlé ptáčky. Jsem v mžiku tak vzrušený, že se věci dějí nezávisle na mé vůli a já se dělám přímo mezi naše bříška. Rob to vycítí a ještě více si mě přitiskne na sebe a pohybuje se tak, abych se dodělal úplně dokonale. Je to tak úlevné, i když provinilé. Představoval jsem si naše první milování po tak dlouhé době jinak. Poslední zácukání, poslední stahy a já…

…já otvírám oči.

‚Pane Bože, to snad né! To né, to né, to NÉÉÉÉ!!!‘

Za oknem je už světlo, já ležím na břiše v posteli a cítím, jak se mé ztopořené péro mačká mezi mým břichem a matrací, na kterém je hodně, ale fakt hodně vlhko. Přímo louže lepkavé tekutiny. Cítím poslední záchvěvy v mém podbřišku, otáčím se na záda a do očí se mi hrnou slzy.

‚Proč to musel být jenom sen?‘ splývá mi potichu ze rtů, zatímco už regulérně bulím. ‚Roberte, Berte, Robertíku, Bertíku, moje zlato, kdy se ten sen stane realitou?‘

Honem beru z nočního stolku mobil, jestli na něm není nějaká zpráva, ale kromě notifikaci, že mi na účtu přistály a také odešly nějaké peníze, zásilka je na cestě do balíkovny a podobné zprávy, nic dalšího.

Vím, že je to zcela zbytečné, ale vytáčím Robovo číslo. Třeba se vlny nějak protlačí. Mé naděje jsou však opět zklamány a já pokládám mobil zpátky.

Musím vstávat a uklidit po sobě to ranní nadělení. Stahuji dvouprostěradlo a musím stáhnout i povlak z matrace, protože by na něm zůstala skvrna. Říkám si, že bych mohl převléknout oba polštáře i obě deky. Co kdyby brouk nečekaně přijel? Mohl by si lehnout do čistého. Vše házím do pračky, dávám program „lůžkoviny“, tekutý prací prostředek a tu skvělou aviváž, která provoní všechno prádlo.

Povlékám postel naším oblíbeným povlečením, ve kterém jsem poprvé spal, když jsem u Roba strávil první noc.

Zatím to dávám na Robovu stranu postele, než povleču svoji matraci. Po bytě se pohybuji nahý, protože jsem ještě ulepený od mého zaschlého ejakulátu. Skáču pod sprchu, udělám rychlý proces a říkám si, že bych měl zalít rostlinky a také rostliny na terase. Trochu jsem je zanedbával, tak jim dodávám vydatnou zálivku. Na snídani si dávám misku studeného mléka s nějakými müsli lupínky, snažím se uklidit uklizené a přitom se mi pořád vrací můj živý sen.

Přemýšlím, čím bych se zabavil, a vtom zahraje pračka, že má dopráno. Potah z matrace dávám do sušičky, ale povlečení věším na terasu na skládací sušák a nechávám ho na sluníčku. Mohl bych to nacpat do sušičky, ale ta by vytáhla tu skvělou vůni Softlanu. To se na šňůře nestane a také se prádlo pěkně vyvěsí a lépe se žehlí. Paní na úklid mě určitě pochválí.

Bloumám od ničeho k ničemu, asi se tady zcvoknu. A proto se sbírám a o dobré tři hodiny dříve jdu do restaurace Pod javory. Martin se diví, co tady dělám tak brzy, proto mu odpovídám, že bych se doma ukousal, a tak alespoň přerovnám prázdné láhve do beden a nachystám vše dozadu na rampu, až přijede auto se zbožím. Uklízím ve skladu, vytahuji prázdné sudy, zametám pomalu opadávající listí ze zahrádky a tak se zabavuji.

***

Je neděle u nás doma, já vstávám poměrně brzy. Včerejší sobota byla v práci trochu slabší, a proto mě barman poslal dříve domů, že už to zvládne sám. Ani jsem se necukal, pátek byl výživný, a proto jsem za kratší sobotu rád. Stihnul jsem poslední autobus a domů dorazil před jedenáctou v noci. Cestou busem se mi žaludek začal svírat nejistotou, co se děje s Robem. Uplynul další týden a já o něm nemám žádnou zprávu a nemám se koho zeptat.

S rodiči se v podstatě skoro nevidím. Když vstávají do práce, já mám půlnoc, když se vrací z práce, já mám šichtu. Dnes se ale zadařilo, protože je neděle a potkávám se s našima u snídaně.

„Máš na poště nějaké rekomando. Je to s červeným pruhem a to nemůže převzít nikdo jiný. Tak se tam zastav. A občanku s sebou,“ popíchne si mamka.

„Mami, nechceš mě tam dovést za ruku?“ Zakoulím očima a házím na mamku úsměv, protože vím, jak to myslí.

Kdo mi může psát? Že by škola? Ta ale nepoužívá obálky s červeným pruhem. Asi to bude něco zvláštního. No, uvidí se. Dnes mám volno, užiju si ho s rodiči, ráno se protočím na poště a odpoledne mám službu Pod javory, takže mě to nijak nevzrušuje.

V klidu snídáme a povídáme si, co bylo přes týden nového a zajímavého. V podstatě klábosíme o ničem. Tatík potřebuje na otočku na chalupu. Je to asi hodinka cesty, a tak se mě ptá, jestli si nechci udělat výlet.

„Potřebuju tam dovézt pár věcí, co tady v bytě zavazejí. Vyklidíme alespoň pole a mamka bude moc kouknout na nějakou romantiku,“ úkosem se na mamku podívá a potutelně se uculuje.

„No jasně, já nemám co na práci,“ kontruje mamina a na taťku se zašklebí.

Raději tedy padáme. Je trochu pošmourně, ale cesty jsou suché a prázdné. Je neděle dopoledne a lidi jsou zalezlí. Po cestě vyprávím, jak se mi daří na brigádě, jak se těším – netěším do školy, protože semestr se blíží a podobně. Tématu ‚Rob‘ se oba vyhýbáme, protože je to citlivé téma a máme domluvu, že jakmile se něco dozvím, neprodleně dám vědět.

Na chalupě vynosíme z auta spoustu věcí, ale neuklízíme ho, protože to si bude muset rozhodnout mamka. Zkontrolujeme, jestli je chata zabezpečená, voda uzavřená, elektrika vypnutá a mažeme zpátky.

Doma nás čeká nedělní oběd, jako vždy skvělý a po obědě se jdu projít a nohy mě samy vedou k lavičce, kde je naše rozcestí s holkama. Pokračuji jejich směrem zahloubán do vlastních myšlenek a najednou stojím před Martinčinou cukrárnou.

Nerozpakuji se a vcházím dovnitř. Za pultem brigádničí Olinka ještě s kolegyní a Martinka je určitě někde vzadu v kanclíku.

Zdravíme se a dáváme si všichni tři preso u malého stolečku.

„Nechceš nějaký zákusek?“ ptá se Martinka.

„Nene, děkuji,“ odpovídám, ale pak mě něco napadá, „ale jak půjdu, vezmu něco našim domů.“

Nedělní odpoledne je ve znamení ctihodných paniček, které chodí do cukrárny na kafíčko, špičku plněnou vaječňákem, z kterého se vždy „zbombí“, jak s oblibou říkají. Začíná tady být plno a tak se mám k odchodu.

Martinčina cukrárna je vyhlášená tím, že dělá malé kousky cukroví. Proto si zákazníci kupují více druhů. Nesnáším ty obrovské větrníky, které jsou skoro jako dezertní talířek. Člověk má co dělat, aby ho snědl, a ostatní dobroty může jíst leda tak očima.

A tak kupuju třikrát tři kousky, loučím se s holkama a vyrážím k domovu, kde si dáváme další kávu, teda já další, naši první odpolední a k ní zákusky. Dáváme si sérii několika filmů a jdeme spát. Naši brzy vstávají a já se chci oddat vzpomínkám na miláčka.

Copak mě čeká na té poště za jobovku? Nebo něco příjemného?

Co se bude dít dál, to bude můj nejčernější ze všech nejvíce černých snů…