Co jsem? Kdo jsem? 20

„Co to? Čí je to oblečení? Do prdele…,“ vyjede mi obočí až pod ofinu. Zase ta trýznivá nejistota…

„Čí by bylo, tvoje,“ tajemně se Rob usmívá.

„Jak moje?“ povídám a teprve teď si uvědomuji, že oba kusy jsou nové, i když čerstvě vyprané.

„Prostě tvoje. A neřeš to.“

„A jak si trefil moji velikost?“ vyzvídám.

„Ty nevíš, že jsem špión? Prostě jsem se kouknul na velikosti tvého trika a kraťasů, když jsi tady byl poprvé. A napadlo mě, že ne vždy tady budeš mít něco na převlečení. Tak pro jistotu jsem to zařídil. Doufám, že nevadí. Pokud jo, dám to na charitu.“

„Samozřejmě, že nevadí, jsem z toho dojatý. Děkuji,“ špitnu a vlepím mu pusu na tvář.

Proč jsem stále tak podezřívavý? A zrovna u toho, do kterého jsem se beznadějně zamiloval? Že by pořád hlodal červík žárlivosti nebo mi to nutí ten parazit v mé hlavě? Já se z toho snad zblázním. Teda, zblázním se sám ze sebe! Ještě si tou žárlivostí Roba od sebe odeženu…

***

Studeno-teplý oběd je velmi osvěžující a kupodivu i silně chutný. Určitou pikantnost tomu dodává česnekový dip. Dojídáme, dopíjíme, já uklízím ze stolu a snažím se vše narovnat do myčky. Děkuji za skvělý oběd, Rob děkuje za úklid, trochu se rozvalujeme na křesílkách.

„Dal jsi rodičům vědět, jak dopadla zkouška?“ ptá se jakoby mimochodem.

„Jojo, hned, jak jsem měl po ní. Mamka by šílela,“ usměju se.

„To je dobře, máš tuším pěkný vztah s rodiči.“

„To tedy jo, to musím zaklepat. I když si se mnou taky pěkně užili. Nebyl jsem vždy dokonalé dítě. Ale kdo kdy byl, že jo?“ culím se.

„No to mi povídej,“ usměje se také.

Odpolední teplota stoupá, a tak se nám pohledy stočí na hladinu bazénu.

„Až řeknu tři, platí?“ navrhuje Rob.

„Platí…,“ napnu se a čekám na odpočet.

„TŘI!“ vyhrkne Rob, zvedá se, shazuje svršky a peláší k bazénu.

„Ty podvodníku!“ hulákám za ním a jsem o ten moment překvapení pozadu.

Ale snad jen o vteřinku. Když se vynořuje, jsem já pod vodou. A tady se mi v hlavě rodí plán. Zůstávám pod vodou o něco déle, obeplouvám ho a pak se vynořuji a sápu se mu zezadu na ramena se snahou Roba ponořit.

Jsem proti němu jako pápěrka, takže se mi to samozřejmě nedaří, ale Rob mi dělá radost a potápí se i se mnou. Jsme pod hladinou a mrskáme sebou oba dva. Snažíme se toho druhého chytit za ptáčka nebo kuličky. Nakonec se nám to daří oběma a vynořujeme hlavy. Smějeme se jako blázni, pouštíme se a dáváme si pár délek bazénu. Jenže já jsem vedle toho obra jako bělice vedle plejtváka. Rob je ale tak milý, že mi poslední bazény nechává fóra a tváří se, že už nemůže. On by ale klidně přeplaval kanál La Manche v kuse tam i zpět.

Když vylézáme, navrhuje Rob kávu a ty moje zákusky. Nadšeně souhlasím a cupitáme nahatí do kuchyně. Rob zprovozní kávovar a já vytahuju z lednice zákusky. Zatímco je dávám na talířek, Rob mě poplácáva po zadku a pak mi zmáčkne obě půlky. A dost silně, že slabě vyjeknu. Povoluje a masíruje mi je. Nakloní se mi k pravému rameni a šeptá mi do ucha:

„Stejně ti jednou tu tvoji skvěle tvarovanou prdelku seřežu.“

„Hmmm…,“ ozve se mi hluboko v hrdle.

„Ale! Že by o to střízlíček stál?“ dál mi šeptá do ucha.

Naskakuje mi husí kůže po celém těle, což se nedá přehlédnout a Rob to musí cítit na svém těle, protože je přitisknuté na má záda a tlačí mě na kuchyňskou linku. Tlačí mě svým hrudníkem dál, takže se musím předklonit. Trochu se sesouvá bokem a pak mě dvakrát plácá na každou půlku.

„To je jen taková ochutnávka,“ sykne, hladí mě rukou po obou půlkách a pouští mě.

Otáčím se k Robovi zády, aby neviděl, jak mi tvrdne tykadlo, beru do ruky talířky a jdu před Robem na terasu. Je to jen pár roků, tak mi stejně neklesnul. Stále se od Roba odvracím, ale ten se mi jen směje:

„Ty nenasytný úchyláčku, já si tě jednou ztrestám a ochočím.“

„Ano, prosím…,“ špitám a zase čtu dlažbu.

„Na to si ale počkáš, teď si dejme tu kávu a zamlsejme.“

Vychutnáváme sladké dobroty a zapíjíme hořkou kávou. Ani jeden z nás kávu nesladí a hořkost se sladkostmi se skvěle snoubí. Máme spořádáno, nakláníme se k sobě a dáváme si sladkohořkou pusu. Ta mě zase mírně nabudí, a tak se zeptám, jestli už nastal čas na to, abych si s Robem mohl pohrát, a pohladím ho po ptáčkovi.

Rob se zhluboka nadechne a já cítím, jak dole tvrdne.

„Kde si chceš hrát? V bazénu, na lehátku, na křesle? Nebo na zemi?“ ptá se a v jeho hlase již je slyšet určitá touha.

„Nemohlo by to být pod palmičkami jako minule?“ špitnu a tisknu se na jeho bok.

„Tobě se to místo nějak zamlouvá,“ usměje se tajemně Rob a zvedá se.

Nechává mě, abych ho cestou držel za už pořádně tvrdého chlapáka, pokládá se na to ratanové letiště a já opět rozehrávám tu pekelnou hru, u které se mi můj Bertík rozplývá, taje, kroutí sebou a je úplně bezbranný.

To se mi na něm líbí. I když je to kus chlapa, teď mi protéká mezi prsty a nechává se unášet něžnostmi. Přestože se mě také dotýká a sem tam mi projede ptáčka, kuličky a masíruje mi půlky, většinu iniciativy mám v rukou já.

Dávám si záležet a protahuji to do té doby, dokud mě nezačíná prosit, abych ho už konečně udělal, že se to nedá vydržet. Dokonce u toho kňourá, což jsem u něj ještě nezažil.

„Prosíím, prosíííím, Robíškuuu…“

„Tak jo, pojď ty můj hřebče, ukaž, co je v tobě,“ poroučím, strčím si ho hluboko do krku a několika dlouhými tahy pusou a jazykem ho dovádím k vrcholu. A protože miluji pohled na stříkající péra, dodělávám ho rukama.

V takové extázi jsem ho ještě neviděl. Škube a trhá sebou a já mám strach, že se mu zastavuje srdce. Je to však zdravý chlap a určitě to vydrží.

Trvá to poměrně dlouho a záškuby v jeho kámošovi trvají o mnoho déle než při obyčejném vyhonění. Nakonec slábnou, až odezní úplně a Robův nabušený nástroj začíná lehce povadat. Ještě mu pořádně ohrnu předkožku, olíznu jeho žalud a pak ho zase schovám do těch záhybů.

Teď teprve Rob otvírá oči a po obličeji se mu rozlévá blažený úsměv.

„Tys mi teda dal,“ polohlasem prohlášuje, „úplně jsi mě zničil.“

„To je dobře, jsem rád, žes mi to dovolil. Byl jsi tak sladký a tak můj.“

„Nechal jsem se unést a úplně sem se ti oddal. A stálo to za to. Kdo by to řekl, že máš tak šikovné ručičky a pusinku, ty můj drobečku,“ povídá, natáhne ruku, bere mě za krkem a přitáhne si mě k sobě, ústa na ústa a vpíjí se do mě. Klečím vedle něj a ještě mu lehce masíruji kuličky. On stále leží na zádech, drží za krkem mě a tiskne si mě na svá ústa. Druhou rukou šátralkou však nahmatává moje nádobí a zjišťuje, že je v pozoru jako voják na raportu.

„Ale, copak on nebude mít nikdy dost?“ oddálí moji hlavu od té své a dívá se mi hluboce do očí.

„Já za to nemůžu, on prostě někdy není k zastavení. Omlouvám se.“

„Za co se omlouváš? Že jsi vzrušený, když jsi se mnou? To mi přece lichotí. Pojď, uděláme mu dobře. Jen se utřu.“

Vytasí se s ubrousky, potom ještě vlhčenými a já mu nadšeně pomáhám. Načež se mi vrhá na to moje kladivo a přisaje se na něj. Pokládá mě na záda, kleká si mezi moje nohy a já zmizím v jeho puse. Ruce mi vsune pod zadek a začíná mi zpracovávat moje půlky. Hněte je důkladně a mně se to náramně líbí. Prsty se občas přiblíží k mé dírce a neuniká mu, že se vždy mírně otřesu. Pěkně mě to rajcuje a začínám vzdychat, neklamný to důkaz toho, že brzy budu.

„Tak a teď si zahrajeme na pejska. Obrať se a na všechny čtyři,“ poručí mi.

Provedu to, co říká, a Rob si klekne vedle mě. Mírně mi roztáhne kolena od sebe a zezadu mně mezi nohama obejme koule, které táhne dozadu. Předkožka mi sjíždí a Rob mi druhou rukou pod břichem mastí obnažený žalud. Je to hrozně dráždivé, ale Rob má v rukou cit.

Po chvíli mi moje kulaté poklady pouští a předkožka může klouzat po celém těle penisu. Jenže jeho právě uvolněná ruka nezahálí a opět mi začne masírovat prdelku. Klesám na lokty a pokládám bradu na spojené dlaně. Tím prdelku ještě víc vystrčím.

Jako by to pro Roba bylo znamení, začne mi prsty projíždět po celé rýze mezi půlkami až na pytlík a zase zpátky. Dírku vždy jen tak míjí nebo přes ní lehce přejíždí. Zavrtím zadkem, což je jasné znamení, že se mi to líbí. A tak trochu přitvrzuje, přiloží na ni prst a lehce zakrouží. Krásně to klouže, takže předpokládám, že si prst nebo prsty naslinil.

Heknu a mírně proti prstu zatlačím.

„Koukám, že by tvoje dírečka chtěla něco dovnitř, co?“

„Hmmm…“

„Už tam někoho měla?“ ptá se tak nějak samozřejmě a jemně.

„Živého ještě ne,“ zamumlám.

„Takže něco už bylo. To je skvělé. Chtěla by teď?“

„Asi dnes né, musel bych si ji připravit. Nebo bys mi ji musel připravit ty.“

„V pořádku, chce to delší přípravu a na tu teď nemáme čas. Třeba příště.“

„Děkuji,“ špitnu a cítím, jak to na mě jde.

Ještě ucítím, jak si Rob znovu naslinil prst, opět obkružuje moji dírku, malinko do ni proniká jen tak na půl článku a přitom mě pod břichem řádně protahuje. Nakonec si kleká za mě, natláčí se polotuhým ptáčkem mezi moje půlky a své břicho, objímá mě oběma rukama kolem boků, jednou masíruje koule a druhou mě řádně protahuje. Pohybujeme se, jako kdybychom souložili, a já cítím, jak ty dva Robovy poklady narážejí do mé hráze.

Teď si připadám jak šukající pumr, kterého se snaží ojet ještě další pes. Robova sevřená dlaň je jako pochva nebo prdelka a já to ze sebe dostávám. Není toho mnoho, protože jsem dnes už dvakrát byl, ale tahle poloha je něco zcela jiného a nepoznaného. Kolena mě neudrží a já padám na břicho do té loužičky.

Rob se pokládá na mě, i když se mírně nadlehčuje na loktech. Dýchá mi za krk, líbá mě za ušima a hladí mi paže a ramena těmi skvělými dlaněmi.

Za chviličku se překulujeme, utírám tu trošku ze sebe i z toho ratanového letiště a sedám si na okraj vedle Roba. Opírám se o něj bokem a zasněně hledím na vzdálené kopečky.

„Chceš do bazénu, nebo si dáš jen sprchu?“ ptá se mě Rob.

„Raději ten bazén. Dělá mi dobře být ve vodě nahý, neva?“ koukám na něj prosebně.

„Hele, neomlouvej se pořád nebo ti udělám vojenský výcvik a to se z toho zblázníš,“ povídá přísně.

Sesouváme se do bazénu, protože na nějaké skákání určitě nemám sílu a Rob vypadá také tak nějak vysíleně. Pár temp, vylézáme a lehce se osušíme. Sluníčko přestává hřát, ale ještě nás osušuje. Sedám si opět po Robově boku.

„Měl bych jít domů, jsem dnes nějaký unavený, asi odpadnu, jen co vstoupím do pokoje,“ prohodím.

„Vidím to stejně jako ty,“ odpoví Rob, „mám za sebou několik hodin v letadle a pak ještě ta cesta domů. Mám spánkový dluh.“

Takže přece jen někde mimo republiku. Kdepak asi?

„Pojď, zavezu tě domů, abys nemusel čekat na bus a pak se v něm ještě štrachat hodinu cesty.“

„To budeš moc hodný, děkuji,“ říkám a poohlížím se po tom svém obleku.

Rob si toho všímá a nadnese:

„Nechceš jet v tom modrém, co máš ode mě? Šaty dáme do nějaké papírové tašky. A abys nemusel v polobotkách, tak ti půjčím nějaké žabky. Budou ti asi trochu větší, ale ty také nemáš nohu jako Popelka. Příště si to dovezeš zase zpátky ke mně.“

Vděčně se na Roba podívám a sáhnu po modrých svršcích. Rob na sebe natahuje to své bílé oblečení, odněkud vyštrachá papírovou tašku, asi od Rohlíku, a já do ní dávám boty a pečlivě poskládaný oblek. Na košili nesejde, ta jde hned do pračky.

Rob vykouzlil pro mě žabky. A jakou asi mají barvu? Samozřejmě modrou. Trochu jiný odstín, ale modrou. Potutelně se usměji a s díky přijímám. Jsou snad jen o jedno číslo větší, ale to není problém.

Sjíždíme výtahem, procházíme vnitřkem domu do garáže, sedáme do auta a za necelou půlhodinku zastavujeme před domem.

„Brouku, přemýšlel jsi nad tím obědem u nás v neděli?“ ptám se trochu s obavami, co se dozvím.

„Promiň, ale dnes jsem na to neměl čas. Bude ti stačit odpověď zítra? Budu na to myslet, neboj, pejsku,“ čímž jistě naráží na mou poslední šukací pozici.

„Jasně, děkuji za pěkný den, dobrou noc,“ beru to zkrátka, jinak bych se neurval.

Dávám Robovi rychlou pusu a vystupuji z auta. Mávnu na něj ještě přes okýnko a rázně vykročím k našemu vchodu.

***

Neděle, půl jedenácté a já jsem jako na trní. V pátek odpoledne řekl Rob konečný verdikt, že pozvání přijímá. Já jsem od té doby nervózní, ale kupodivu mamka a taťka jsou naprosto v pohodě, jako kdyby měla přijet tetička z Jaroměře. My tam teda žádnou tetičku nemáme, ale to přirovnání mi připadá vtipné. V sobotu jsem musel taťkovi pomoct s nějakou prací na zahrádce, tak jsem Roba neviděl. Alespoň mě taťka přivedl na jiné myšlenky a sobota utekla poměrně rychle a je tady neděle.

V jedenáct by měl být Rob tady. Chodím z místa na místo, mamce v kuchyni spíš překážím, tak raději zapluju do pokojíčku a ještě se snažím uspořádat vše, co je už uspořádané.

„Aby ses z toho svého Roba nepoprděl,“ ozývá se mi v hlavě, „stejně pozná, že si jen hraješ na spořádaného synka.“

Ten hajzlík goa’uld se dlouho neozval. A umí se ozvat opravdu v tu pravou chvíli.

„No co, tak jsem z něj poprděnej. Závidíš mi to?“ utrhnu se na něj.

„V podstatě ano, závidím. Vždyť já mám jen tebe, s kým si můžu promluvit?“

„A proč se se mnou nebavíš normálně a vážně, namísto toho, abys do mě neustále šil?“ rýpnu si do něj.

„Tak předně: Mě to děsně baví a pak… asi to jinak neumím. Kde jsou ty doby, kdy sis se mnou povídal a objevoval svá citlivá místa a zjistil si, že existují sexuální pohnutky a chutě? A teď, když máš toho Róóóóba…“

Že bych zaslechl nějakou provinilost?

„Možná by ses mohl trochu snažit. Vždyť, když jsem si tě v dětství stvořil, byl jsi na mě hodný a byl jsi mi parťákem. Vlastně téměř jediným parťákem. Kdy se to změnilo?“ ptám se.

„No, přemýšlím… Asi tehdy, kdy ses stal sebestředným a začal ses zabývat jen sebou a svým tělem. Hlavně sis začal povídat s tím svým ocasem, který si měl neustále v ruce, otíral ses s ním o kde co, strkal si ho do kdejakého otvoru a díry a bavil ses tím svým sekretem. Kolikrát si z něj už nic nevyždímal, ale druhý den si zase leštil kládu a měl ty svý představy. Uzavřel ses a těžko se s tebou dalo komunikovat. Stále jsi byl myšlenkami někde jinde a hlavně uvnitř sebe. Jediný, na co jsi reagoval, bylo moje popichování,“ vysvětluje.

A já mu musím dát bohužel nebo bohudík za pravdu. Stranil jsem se všech kamarádů, přátel a lidí. Myslel jsem jen na sebe, i když jsem nikomu neubližoval. To už muselo být, když mě někdo vytáhl na nějakou párty, kde jsem se odvázal. Prý se mnou potom byla docela zábava.

Z tichého dialogu nás vytrhuje zvonek. Nadskočím a upaluju ke dveřím. Několikrát se zhluboka nadechnu a rázně zmáčknu kliku.

Je tady. A jak mu to sluší. Přiléhavé světlé džíny, plátěná bílá košile s krátkým rukávem, hnědý pásek a hnědé polobotky, v ruce nějaké balíčky. Hladce oholen, dobře naladěn a opět neodolatelně krásný.

Vlítám mu do náručí. Chci si ho trochu užít, než budeme před rodiči dělat spořádané přátelé. Vlepím mu lehkou pusu a vedu ho dovnitř.

„Mami, tati, to je Robert, můj kamarád. Teda trochu víc než kamarád…,“ blekotám.

Ovšem Robert je elegance sama. Žádný ostych, sebevědomé vystupování. Tasí krásnou kytku, papír od ní mi vmáčkne do ruky společně s nějakou lahví. Přistupuje k mamce a mírně se uklání.

„Dobrý den, rád vás poznávám. Když dovolíte,“ a vrazí ji kytku do levé ruky, zatímco mu mamka podává pravou.

Maminka se ošije, začervená a zamrká. Není na takovou pozornost zvyklá, i když taťka ji nezanedbává.

Rob se otočí k otci, bere si ode mě láhev. Rozbalí ji a papír mi opět vmáčkne do dlaně s díky v očích. Následuje podobná zdvořilostní fráze zakončená předáním sedmičky whisky Jameson.

Pak se otočí ke mně a povídá:

„Aby ti to nebylo líto,“ a podává mi Studentskou pečeť, kterou měl zčásti zastrčenou v zadní kapse. Ví, že ji mám rád.

„Tak se posadíme,“ navrhne tatík.

Maminka s omluvou, aby se jí něco nepřipálilo v kuchyni a že musí dát kytku do vody, odběhne. Vzápětí se ale vrací s vázou, v níž je kytice od Roba a pokládá ji na nedaleký stolek všem na očích.

Nastává běžné oťukávání mezi mým taťkou a Robem. A Rob to s lidmi umí vážně skoulet. Tatík se vytáhne s nachlazenou slivovicí, přivoláme mamku a připíjíme si na zdraví a budoucnost.

A je tady oběd. Mamka se fakt vycajchnovala s kuřetem na paprice a domácím houskovým knedlíkem. Všichni jí jídlo svorně vychvalujeme do nebes. Pomáhám uklidit stůl, nacpu nádobí do myčky a jdeme si sednout do obýváku. Shodujeme se, že na kafe je ještě čas, a tak se rozjíždí konverzace. Naši, mnou poučeni, že se nemají vyptávat na Robovo povolání, protože jim stejně nic neřekne, se tomuto tématu vyhýbají, a tak se klábosí o lecčems.

Ovšem hlavním Robovým tématem je, jestli by naši svolili, kdybych po prázdninách mohl bydlet u něj jako na koleji, tedy spíše na privátu. Rovnou našim sebral argument od úst, ještě než začali o tom, kolik to bude stát.

Já bych prý ušetřil za každodenní dojíždění, to bych Robovi dával jako nájem. Ušetřil bych i čas s dojížděním. Vždy jsem ráno ve škole mrtvý, protože musím vstávat minimálně o hodinu a půl před začátkem školy. A to někdy začínáme až od devíti nebo půl desáté a to mi pozdější autobus nejede. A odpolední nebo večerní návrat to samé.

Doma bych také tolik nejedl – teda ušetřil bych snídaně a večeře, protože na obědy bych dále chodil do menzy. Kapesné bych dostával tak jako doposud.

„No, a protože váš chlapec je snaživý,“ a poplácá mě po stehně, „tak už mi dopředu avízoval, že chce nějakou brigádu, a vysloužil si i stipendium, které není k zahození. A mně by se hodila nějaká šikovná ruka k úklidu, protože byt mám poměrně velký a často nejsem doma. Takže bych mu vlastně za ten úklid mohl přispívat i já. Kromě toho bych na něj dohlídnul, aby se někde nespustil,“ říká s úsměvem a mrká na mamku.

Ta je z něj úplně na větvi. Má oči jen pro něj a já jako bych neexistoval. Počkej, Roberte, to si ještě vypiješ.

Taťka na to jde dilomaticky:

„To nezní špatně, ale určitě nám, Roberte, necháte nějaký čas na rozmyšlenou.“

„No to v každém případě. Nechci, aby to vyznělo, že jsem něco vymyslel a ostatním to nařídím. Budete to muset probrat i s Robinem. My o tom mluvili jen zevrubně. Nic není konečné. Dokud má u vás trvalé bydliště, bude se chovat podle vašich pravidel.“

Tím samozřejmě zahrál na ješitnou strunu mého tatíka a ještě více si šplhnul u mamky.

Do dalších panáků se nám nechce, a tak se shodneme na vinném střiku s ledem. Chvilku mluvíme o všeličem a Rob elegantně zamlouvá odpovědi na zvědavé otázky, které stejně nakonec přišly. Elegantně to zakončuje tím, že je součástí ministersta obrany, ale ne tak úplně. O svém zaměstnání nesmí mluvit a může se stát, že pokud u něj budu bydlet, že si mě jisté složky prověří a mé rodiče také. Ani o tom nebudeme vědět, ale Rob spadá pod přísné prověrky.

A je čas na kávičku a punčové řezy, které já miluju a které mamka doopravdy umí. Samozřejmě jsou napuštěny pravým Tuzemákem, že to z těch řezů skoro kape.

„Mám ještě jednu věc,“ nadhodí vážně Rob, „na kterou bych se chtěl zeptat.“

Nám všem třem vyjede obočí na vrch hlavy, já opět cítím nějakou nejistotu a svírá se mi žaludek.