Co jsem? Kdo jsem? 15

Dost! Počkat! Ještě chvilku oddalování…

Posunu se ještě víc směrem k Robovu pupíku a jeho tvrdý kůl přisednu svými půlkami. Dvakrát se pohnu dozadu a dopředu, nakláním se a lehounce ozobávám Robovy rty. Ten se, myslím, drží z posledních chvil.

„Líbí se ti to takto?“ šeptám mu do ucha.

„Líbí. A moc. Neříkej, že jsi to ještě nikomu nedělal,“ zafuní on na to.

„Přísahám, že ne. Vše jsem si natrénoval na sobě,“ přiznávám.

Jeho tvrdý pašák je teď pevně zasazen podélně v mé rýžce a já cítím, že mě ta tvrdá kláda dráždí na zadní dírce. Začínám mít divný pocit. Trochu se vzpřímím, opřu ruce o Robova prsa a zavrtím se.

„Chtěl bys mě dovnitř?“ ptá se hlasem, který v sobě nemá chtíč, ale spíš by mi rád splnil přání.

„Ještě jsem to nedělal. Tedy… myslím naživo.“

„Ale zkoušel sis se zadečkem hrát, ne? Vždyť vidím, že se ti to líbí,“ opět nenaléhavý hlas.

„To jo, ale to vlastně nic nebylo,“ jsem trochu nervózní.

„Necháme to na později,“ ukončí tento hovor a já vím, že mě čeká nejedno dobrodružství.

Jsem za to neskonale vděčný. Bleskne mi hlavou, jak jsem si zadní dírky všimnul někdy v patnácti letech a jak mě začala víc a víc zajímat. Začal jsem o ni více pečovat, umýval jsem si ji důkladně a i dovnitř jsem vsunoval namydlený prst. Cítil jsem zvláštní pocity a zkoumal hlouběji a hlouběji.

Trochu mě odrazoval nedostatek estetiky a čistoty, a tak jsem začal studovat klystýry a výplachy. A jako řádný student a čtenář literatury jsem dospěl k dokonalosti. Umím se vyčistit tak, že by mi to kde kdo záviděl. Kdybych šel na kolonoskopii, určitě bych dostal pochvalu.

Teda, nechci se chlubit, ale opravdu se mi to dařilo, a když jsem zadečku dělal dobře, byl jsem si jistý, že prostěradlo pode mnou zůstane čisté. Stejně jsem si vždy pod sebe dával osušku.

Možná to zní divně a nepatřičně, že o tom píšu, ale jsem si jistý, že každý, kdo si se zadečkem hraje a jednou chce nabídnout zadeček někomu jinému, chce být čistý a voňavý. A to já rozhodně chci být. Je to hodně intimní záležitost, která vyžaduje jisté dovednosti, ovšem výsledek je pak dokonalý. Myslete si o tom každý, co kdo chcete.

Ale zpět k těm krásným okamžikům s mým idolem Robertem…

Znovu několikrát půlkami přejedu přes tu pevnou nádheru a pak se zase přesouvám mezi Robovy nohy a věnuji se plně jeho nádobíčku. Nemohu se vynadívat na ten dokonalý nástroj, kterým nás příroda obdařila. Znám ho do nejmenších podrobností, vždyť jsem ho měl tisíckrát v ruce a na očích (ten svůj), ale z této opačné strany a takto zblízka jsem ho ještě neviděl.

Trochu mu ho u kořene zaškrtím pevným stiskem. Žíly hned nabíhají, žalud se plní k prasknutí a je nádherně lesklý. Přejíždím po něm prsty i celou dlaní. Vím, že to nedře, protože je ode mě pěkně oslintaný. Osahávám a tahám jeho uzdičku, kde je strašně citlivé místečko, zkouším strkat malíček do dírky. A opět s ním do pusinky. Je poznat, že se žalud o něco zvětšil tím zaškrcením.

Jsem moc opatrný a něžný, protože vím, že by to mohlo být nepříjemné. Nemá to dlouhého trvání a Robovo tělo se začne prohýbat, jeho dech se zrychlil a začíná i nahlas vzdychat. Mám Robova pašáka hluboko v puse, jazyk maká jak divý. Nikdy jsem si nemyslel, že jazyk může bolet. Ale je to bolest příjemná. Saju a cítím v puse chuť přípravných šťáv. Tu chuť dobře poznám, protože jsem mnohokrát ochutnával šťávy svoje.

Je to tady. Záškuby v podbřišku, břišních svalů, tělo v luku, křečovitě stažené hýžďové a stehenní svaly, chvilka napětí a už je to neodvratitelné. Lavina se utrhla a rychlostí větru míří do údolí. Tedy spíše na vrcholek sopky a odtud na světlo boží. Nestíhám uhnout obličejem a první dávku dostávám přímo do ještě otevřené pusy a hned na to druhou mezi oči. Dávek je několik, jsou fakt mega a skrápí Robovi břicho. Jeho tělo se vzpíná, má zatnuté zuby, aby neřval nahlas. Tak jen úpí a zmítá se ve slastných křečích.

Snažím se ho rukama dodělat, dlouze a jemně přetahuji po celé délce a vymačkávám poslední kapičky za občasných cukavých záškubů, jejichž časový interval se postupně prodlužuje. Jsem něžný na jeho citlivý žalud, který vypadá, že praskne.

Sesouvám se na levý bok Robova cukajícího se těla a ještě mu lehounce přejíždím po upatlaném ptákovi. Upatlaném, ale aspoň to pěkně klouže a nedře. Schovávám mu žalud do předkožky, abych ji opět stáhnul až ke kořeni, což způsobí další záchvěv toho božského těla. Trochu jsem si protřel oči a pusu, přičemž mi část šťávy v puse zůstala.

Vymetám ústní dutinu jazykem a kontroluji chuť. Hmm, celkem chutná. Asi jako to moje nadělení. Kdo ví, třeba si někdy na Robově Pribináčku jednou důkladně pochutnám. Nakláním se nad Roba a, už s olízanou pusou a rty, ho lehce políbím. Jeho levá ruka mě chytá zezadu za hlavu a přitiskne si mě víc na sebe. Chvilku se ochutnáváme, potom si položí mou levou tvář na svou a do ucha mi zašeptá:

„Děkuji, koloušku, bylo to dokonalé. Tak intenzivně jsem to ještě nezažil.“

„Neděkuj, já také ne. Vše pro mě bylo prvně a dokonalé,“ myslím to upřímně, ale zase zavrtá červík, co všechno vlastně zažil.

„Ale ty jsi ještě pořád nabušený, co kdybych si tě vzal do parády?“

„Ale já už dnes jednou byl…,“ blekotám, přitom vím, že to chci.

„Na to jsem se tě, ty prďolo, neptal. Vyskoč na mě a namáčkni se prdelkou na můj kolík jako posledně,“ povídá a já to s nadšením dělám.

Opět mám tu jeho kládu, která ne úplně ochabla vsunutou mezi půlky. Mírně se nadzvednu, roztáhnu půlky, zase nasedávám a mám ho pěkně po celé délce v mé rýžce. Trochu se na něm zavrtím a můj kolík je opět tvrdý a nachystaný k zatlučení do země. Vzadu mě to šimrá, čím dál víc, intenzivněji. Kuličky si popotáhnu a položím je na Robůb podbřišek.

Rob bere do dlaní ten můj klacík a druhou rukou moje varlata. Co vám budu povídat. Pár dlouhých tahů a je to tady. Prohýbám se a tlačím se na to, co mám mezi půlkami. Já snad chci něco i dovnitř. Ale teď stříkám a moje semeno dosahuje Robovy brady. Vůbec neuhýbá. Zbytek se smíchává s tím, co zůstalo z Robovy nadílky.

Padám na jeho břicho, bradu zasunu za Robovo pravé rameno, funím mu do ucha a vůbec mi nevadí, že naše břicha jsou zapatlaná, jako když po sobě hážou děti pribináčky. Po zádech mi neskutečně lehce přejíždějí Robovy dlaně a já se vydýchávám. Nadzvedávám se a pěkně to mlaskne, jak se naše břicha od sebe odlepují.

Rob odněkud vyčarovává papírové vlhčené ubrousky. Utíráme si to nadělení navzájem a napadá nás oba, že nás to poměrně zchvátilo a v tom vedru se i zapotili. Nabízí se jediné řešení a to je bazén, tekutiny a ovoce, které se chladí na ledu.

***

Po osvěžující koupeli se ani nehalíme do ručníku, protože nám je příjemné být nazí, Rob nadhodí, že bychom si mohli dát ledovou kávu a vyrazit někam na kola a přitom se stavit na brzkou večeři. S tím já nadšeně souhlasím a nabízím se, že mu s tím pomůžu. Uklízím ze stolečku talířky se zbytky dopolední svačinky a mezitím Rob ušlehá skvělé ledové frapíčko. Našlehal ho tyčovým mixérem ve vysokých sklenicích. Toto kafe má lavinový efekt jako pivo velvet, které bylo před časem strašně cool.

Pochutnáváme si na něm a následně se oblékáme do cykla. To moje dal Rob po vyprání na terasu a sluníčko ho dokonale vysušilo. Pane jo, jak mu to oblečení sluší. Je úplně k sežrání. Začínám žárlit na všechny, kteří se na něj někdy podívají. Chci ho mít jen pro sebe. Na druhou stranu, neměl bych být rád, že patří ke mně, že mi ho ostatní mohou závidět?

Troubo, nedělej si nároky na něco, co není tvoje. Tedy, zatím není tvoje.

Plníme camelbaky vodou, nějakou rychlou energií a už mažeme výtahem dolů a do garáže. Naskakujeme na kola a já nechávám Roba jet prvního, aby určoval trasu. Pane jo, ten nádherný zadek v těch upnutých kraťasech. Jak se vlní a namakaná stehna se jen kmitají. Rob zvolil poměrně svižné tempo, ale já mám na kole dost natrénováno, takže mu stačím úplně v pohodě.

Asi po půl hodině jsme z města venku a jedeme po málo frekventované silnici. Ona je to spíše zpevněná polní cesta, která nás zavedla mezi soustavu menších rybníčků. Poměrně romantika, která mi připomněla naše pískové jezírko, ale také rybníček, kde jsme se s Olinkou a Martinkou opalovali a učili na zkoušky. Copak holky asi dnes, když je sobota, dělají? Opalujou se na našem místečku nebo se tam i milují? Jak jim to asi jde? Zpět myšlenkama k mému idolu…

Po této cestě můžeme jet vedle sebe a nijak moc nespěcháme. Hodně se rozhlížím a udivuje mě, že v této blízkosti města je takovýto krásný kout světa. Jedeme mezi políčky a vysoko nad námi švitoří hlas skřivánka. Mám to moc rád, protože ve městě ho nikdy neslyším. Romantika jako z filmu „Seno, slunce, jahody“. Nezapomenutelná věta faráře (herec Kopřivy):

„Kraji můj líbezný…,“ a pak se vykokotil na kole mezi lány obilí.

Nebo: „Panenko Maria Podsrpenská, vidíš to?“ vždy vděčné hlášky.

Projíždíme po hrázích a březích jednotlivých rybníčků, mnohdy zarostlých rákosem nebo orobincem, odkud se ozývají hlasy všelijakého vodního ptactva. Na chvilku zastavujeme a v naprosté tichosti si tento koncert užíváme.

„Nejsi unavený? Máš za sebou ranní jízdu za mnou a já tě ještě proháním takovýmto terénem,“ promlouvá ke mně Robert.

„No, trochu to v nohách cítím, ale pokud nepojedeme někam do kopců, tak ještě nějakou tu desítku kilometrů zvládnu.“

„Pár minut odtud je útulná hospůdka. Dříve to byl zájezdní hostinec a docela dobře tam vaří a mají skvělé pivo. Tam si odpočineme.“

Vyjíždíme z lesíků, které obklopuji tu soustavu rybníků, a v dálce se červená střecha slíbené hospůdky. Parkujeme kola a já tentokrát neodolám a nechám si také přinést pivo, které si dáváme v sedě na trávě pod košatými duby. Odtud se krajina mírně svažuje do rozlehlého údolí, ve kterém se skví malebná vesnička s nízkými domky také vesměs pokrytými červeným taškami. Nádherný pohled. Kdybych měl malířské sklony, určitě by to stálo za zvěčnění.

Doba pokročila, tak si přesedáváme na zahrádku ke stolu a objednáváme něco malého a lehkého k večeři, další pivko a ve mně se rozlévá blažený pocit i přes tu nepříjemnost v sauně, kterou jsem se snažil vytěsnit. Rob mi to mnohonásobně vynahradil a jsem mu neskonale vděčný, s jakou razancí se mě zastal. A ten pozdější zážitek byl nevýslovný a ještě teď při té vzpomínce mě brní v podbřišku.

Stejně by mě zajímalo, kde se naučil takto prát. Bylo to dost profesionální a tak chladnokrevné. Po celou dobu toho extempore zachovával stoický klid. Co o něm ještě nevím?

Po lehké večeři se znovu přesouváme na trávník a opíráme se zády o vzrostlý dub, který už něco jistě pamatuje. Dotýkáme se rameny a je nám dobře. Ideální chvilka k tomu si něco o sobě povědět. V pravé ruce držím pivo, levou mám na Robově stehně a lehce ho hladím. Chloupky mi klouzají mezi prsty.

„Tak mi o sobě konečně něco řekni. Vždyť toho o tobě moc nevím. Teda kromě toho, že tady ve městě studuješ vysokou. Máš nějaké sourozence?“ začne Rob.

„No kde začít…,“ zamumlám a zamyslím se.

„Zkus svým narozením, jestli na něj vzpomeneš,“ usměje se a já také.

Já jsem strašná slepice a o sobě vždy všechno vyslepičím rychleji, než bych chtěl. Teda kromě intimností. Ale tady u Roba vím, že mu můžu říct všechno. A tak se rozpovídám a padá to ze mě jako Němci do krytu za bombardování. Nepřerušuje mě a jen sem tam vydá zvuk jako: „hmm, mhm, ehm“, a podobně, a já vím, že mě vnímá.

Rozpovídávám se o svém dětství: Byl jsem jedináček, naši nemohli mít další děti. Byli dost vytížení v práci, ale na mě si vždy udělali čas. Moc se mě nevyptávali, ale dovedli naslouchat, když jsem něco potřeboval nebo měl problém. Vlastně jsem měl spokojené dětství. Jezdili jsme na chalupu, později k Balatonu do Maďarska, pak do Chorvatska a i několikrát letecky do vzdálenějších destinací. Svoji sexuální orientaci, teda spíše nejistotu, jsem s nimi nerozebíral a rodiče se mě strategicky nevyptávali.

A tak nějak na přeskáčku o sobě povídám vše, co by Roba mohlo zajímat. Nesnažím se nic zatajovat, protože mi to nepřipadá fér. Trochu jako kolem horké kaše obcházím téma mé sexuality, tedy spíše toho, co s ní souviselo a se svými praktikami, které jsem provozoval a na které nejsem zrovna hrdý.

Když se na nějakou chvilku odmlčím, lehce mě Rob popíchne nenápadnou otázkou. A tak mu nakonec vykládám všechny moje tajnosti, mé pochybnostech, mé sexuální introvertní praktiky a představy, extempore s Jarmilou na maturitním večírku, o tom, jak jsem se jí pak vyhýbal, abych se nepropadl hanbou a tři měsíce trpěl nejistotou, zda jsem ji nezbouchnul. Jak jsem se náhodou setkal právě s Robem, jak mě podržela kamarádka Olinka s její přítelkyní Martinkou a jak jsem nakonec skončil v Robově náručí.

Přichází číšník, nese nám na trávník další dvě piva, ptá se, jestli je vše v pořádku, a odnáší prázdné sklenice.

„A tys´ opravdu s žádným klukem nebyl? Nic jsi nezkusil?“ ptá se nenápadně a rozhodně netlačí na pilu. „Takže se mnou to bylo poprvé? Připadlo mi, že jsi téměř profesionál.“

Tomu se musím od srdce zasmát a Rob se zasměje také. Vysvětluji poměrně stručně:

„Kdybys viděl ty tuny literatury, co jsem nastudoval. A vše jsem praktikoval a natrénoval na sobě. Takže jsem se ti snažil dělat jen to, co dělá dobře mně. A asi jsem nic nepokazil, nebo jo?“

„To víš, že jsi nic nepokazil a byl si úžasný. Připravil jsi mi jedinečné chvilky a doufám, že ještě připravíš.“

„Moc rád,“ usměju se a pohladím Robovo stehno.

Při mém vyprávění se slunce hodně naklonilo k obzoru a my máme před sebou ještě dosti kilometrů k Robovi domů. Rob bere prázdné sklenice, jde je vrátit a platí. Já mezitím připravuji kola, nasedáme na ně a s posledním ohlednutím se loučíme s tou romantickou hospůdkou.

Jedem vedle sebe mlčky a já se koukám na krajinu, kterou míjíme. Barvy se mění se zapadajícím sluncem, a kdybychom nespěchali domů, rád bych se zastavil a užíval si to tajemno. Poslední kilometry jsou už po silnici, takže musíme jet za sebou. Tentokráte mě Rob pouští před sebe a já vím, že mi očima visí na mém zadku, nohách, ramenou a krku. Víc toho pro baťůžek asi nevidí. Kdo ví, jak se mu moje stehna a lýtka líbí. Mám je docela namakaná, ale Robových kvalit nedosahují.

U Roba parkujeme kola do garáže a jedeme výtahem k němu do patra. Jsme docela zpocení, a tak vše sundáváme a Rob odnáší oblečení do pračky.

„Skoč si do sprchy, za chvilku za tebou přijdu,“ povídá a mizí mi z očí.

Moc dlouho mi ten krásnej zadek neukázal a zapadl s ním do technické místnosti s pračkou. Já zalézám do sprchového boxu, našteluji vlažnou vodu do sprchy u stropu a nastavím jí své tělo. Zavírám oči a nechávám po sobě klouzat ty skvělé proudy vody.

Ani nevím, jak to udělal, ale najednou se na mě zezadu nalepí teplé tělo a objímají mě pevné paže. Křížem se Robovy ruce uhnízďují na mých bradavkách a pěkně mi masírují prsní svaly. Já zase neodolám, trochu vystrčím zadeček a zavrtávám se mu do slabin, abych na zadečku cítil to jeho mužství. Zakláním hlavu dozadu na jeho rameno a užívám si té nádherné chvíle, kdy chci být jen a jenom jeho. Vše ostatní je sekundární. Jsem tady pro Roba a on je tady jen pro mě.

Otáčím se a tisknu se na jeho hruď, na jeho břicho, na jeho slabiny. Ochutnávám jeho ramena, prsní svaly, bradavky, bříško a chci ještě níž, ale vím, že by to vypadalo, že jsem nenasytný, a dnes už toho bylo dost.

Ale večer je ještě mladý a kdo ví, co bude následovat.

Končíme sprchování, kdy jsme se vzájemně pěkně namydlili a promasírovali. Bereme si jen ručníky kolem pasu a jdeme na terasu. Sluníčko zapadlo za obzor, je ještě šero a na terase se rozsvítila spousta skrytých světýlek. Jak rafinované.

Rozlévá se ve mně slastný pocit uvolněný sprchou. Ležíme na tom ratanovém lůžku, Rob na zádech a já po jeho levici na boku s hlavou v jeho ramenní jamce. Levou rukou mě zezadu objímá a hladí po mých zádech a boku.

„Co mi povíš o sobě ty?“ obracím oči na Robův obličej.

Chvilku mlčí a já nespěchám. Určitě hledá ta správná slova, jak by začal.

„Můj život byl dosti dramatický, a dokonce i drastický, ale já si ho nevybral. Málokdo o něm ví, ale mám pocit, že bych se s ním mohl svěřit právě tobě a že ty toho nezneužiješ.“

„A proč bych měl?“ vyjede mi obočí na vrch hlavy.

„Něco mi říká, že zrovna tobě bych to mohl říct. Také jsem se ve svých pocitech motal.“

A teď Robert začíná svoje vyprávění…

Vyprávění, z kterého mám husí kůži…

Vyprávění, které je jako ze špatného filmu…