Co jsem? Kdo jsem? 21

Nám všem třem vyjede obočí na vrch hlavy, já opět cítím nějakou nejistotu a svírá se mi žaludek.

„Není to žádná jobovka,“ uklidňuje nás, „nebojte. Jde o to, že právě začaly prázdniny, čas dovolených, a vy určitě máte nějaké plány a do těch jste zahrnuli i Robina. A já bych vám je nerad překazil. Pokud by se ale našlo například čtrnáct dní, rád bych s ním někam vyrazil.“

Takový ‚žulvan‘, který mi spadl ze srdce, jste ještě neviděli.

Žulvan… To vymyslel můj dědeček, který pochází z oblasti, kde se těží žula. Kdykoliv se u něj něco kopalo na zahradě, narazilo se na obrovský kámen, tedy balvan, který tam spíš před miliony let přitlačil ledovec. Některé byly až ze Skandinávie a měly krásně červenou barvu. A ve spojení žula a balvan, vymyslel děda slovo žulvan. S chutí ho doma a na chalupě používáme a přivádíme tím slovem spoustu lidí k šílenství.

Ale zpět k Robovu návrhu. Mamka s taťkou na sebe koukli a přikývli v očekávání, co bude dál.

„Ona by to vlastně byla i zkouška, jestli nejsme jen poblouznění a jestli to s naším vztahem myslíme do budoucna vážně.“

A tím to završil. Na to nebylo co říct.

„Tak je pravda, že máme v plánu s maminkou jet na chalupu tak na tři týdny,“ začíná tatík, „ale je jasné, že tam Robina tak dlouho neudržíme. „Letos se nechystáme nikam daleko, chceme si polenošit a na chalupě je také nějaké opravování,“ pokračuje.

„Což neznamená, že byste, Roberte, nemohl na pár dní přijet. Robíšek by vám ukázal okolí, něco byste spolu podnikli a další dvě ruce se také hodí,“ přidá se mamka.

„Mamííí! Robíšek!!!“ sjedu mamku pohledem a všichni se dáme do smíchu.

Dáme další dvojku se sodou a ledem a taťka už reálně:

„Máme dva týdny července za sebou. Na chalupu jsme chtěli vyrazit ve středu. Synek vám to neřekl, že ne?“ káravě se na mě zadívá. „To nic, stejně chtěl za námi přijet o trochu později. Nemusí tam být celou dobu. V podstatě bychom ho od začátku srpna mohli postrádat. Tedy, pokud mu nebude po rodičích smutno. Semestr začíná až někdy v říjnu, tak může být jen váš,“ spiklenecky mrká na Roba, „ale někdy nám ho půjčíte, že jo?“

„On přece vždy bude váš. A jestli se neukáže nebo se vám neozve minimálně jednou za čtrnáct dní, tak si ho podám,“ kontruje Rob a tím je věc uzavřená.

Ono by se ještě povídalo, ale já chci Roba vytáhnout ven a alespoň trošku mu ukázat tu naši vesničku. Také vím, že musí vydýchat tu slivovici i ta vína, protože pojede domů autem.

Sděluji to rodičům, ti chápavě přikyvují, rychle se loučíme a padáme z bytu. Konečně mám Roba pro sebe.

„Nebyl ti ten výslech nepříjemný?“ ptám se s obavami, co mi odpoví.

„Skoro jako na gestapu,“ říká s kamennou tváří, kterou otáčí ke mně. Pak mě však štípne do zadku a rozesměje se:

„Vždyť to bylo úplně parádní a tví rodiče jsou úžasní,“ šveholí a směje se jako Budulínek.

Beru Roba zkratkou do blízkého lesoparčíku. Nechci mu ukazovat krásy a pamětihodnosti naší vísky. To si nechám na jindy. Zatahuji Roba na lavičku, která stojí trochu stranou, zatlačím na ni Roba a skočím mu obkročmo na klín. Přimáčknu se k němu jako klíště a chvilku si ten pocit užívám. On mě k sobě také tiskne a nechce mě pustit. Trochu mi dá práce se odtáhnout.

„Ty mě chceš někam vzít? A kam by to mělo být? Na Mácháč?“ culím se jako měsíček.

„Tam si někdy můžeme udělat několikadenní výlet na kole, ale já myslel někam za exotikou,“ říká naprosto vážně. „Máš platný pas?“

„Mám…,“ to jediné ze mě vypadlo, protože jsem naprosto ochromen. „Já na to ale nemám,“ sklápím zrak a zase je ze mě ten ušlápnutej.

„To neřeš. To teprve probereme. Já mám nějaké možnosti. Hlavně, že jsme dostali od vašich zelenou, ne?“

„Ty můj statečný rytíři, jak ty to dovedeš vždy skoulet?“ culím se a přisaju se na jeho ústa.

Několikrát pohnu zadkem po jeho stehnech a cítím, že oba tuhneme. Rob se tomu nebrání, naopak mě tiskne do klína. Za několik vteřin si musíme každý sáhnout do kalhot a narovnat kamarády směrem nahoru, protože jsou různě zkrouceni a je to nepříjemné. Pokračujeme v té hře a cítím, že jsme oba tvrdí jak kámen. Rob mi zničehonic zajede pod kraťasy – mám je jen na gumu a uchopí toho mého nabušence. Částečně mi ho vysvobozuje z kalhot a bezostyšně mi ho honí. Ještě dva tahy a budu stříkat. Bože, jak je to vzrušující tady na veřejnosti. Co kdyby nás někdo viděl? Ale právě to je snad to nejrajcovnější.

V poslední chvíli se zvedám, sedám si Robovi na klín obráceně a už to ze mě jede. Stříkanec doprostřed pěšinky a pak ještě několik slabších.

Rychle se rozhlížím, jestli někdo není poblíž. Naštěstí není. Moje nadělení se pomalu vpíjí do pískové cestičky a za okamžik není po něm ani ponětí. Tolik malých Robinků a jsou někde v písku. Rob mi vymačkává poslední kapky a já schovávám toho svého neodbytného kamaráda do kalhot. Sedám si zase obličejem k Robovi a provinile na něj koukám.

„A ty?“

„Já si počkám. O to víc se mi to bude líbit.“

Políbí mě na obě víčka, nos, bradu a pak i na ústa. Vlíznu se mu jazykem do těch jeho a on mi jej krásně žužlá. Cítím pod sebou, že je nadržený a nabušený jako stepní kanec, ale už vím, že se dovede ovládat a pak popustit uzdu, ale co kdyby?

„Nechceš tady do keříčků? Opřu si tě o strom a krásně tě vykouřím,“ šeptám mu horkým dechem do ucha.

„Bylo by to děsně romantické, ale já už musím domů. Mám ještě nějaké zařizování,“ zvedá mě z lavičky, „vynahradíme si to příště, souhlas?“

Nesouhlasím, ale to je asi tak všechno, co s tím můžu dělat. Počkej příště, vysaju tě úplně do sucha, zasním se a nechám se vést.

Šouráme se k jeho autu, nechce se mi od něj odloučit, ale vím, že to nebude mít dlouhého trvání. S ujištěním, že si zavoláme, a s jeho průpovídkou, že ‚loučení se má vzít zkrátka‘, nasedá do auta a odjíždí. Sleduji, jak koncová světla jeho vozu mizí za nejbližší zatáčkou.

Je mi smutno, ale naopak veselo, jak se dnešní den vyvinul.

Doma je všechno jako dřív, zeptám se mamky, jestli není potřeba s něčím pomoci, a protože není, zapluju za taťkou do obýváku a přidám se ke sledování fotbalu.

„Ten tvůj Robert udělal dobrý dojem,“ prohodí jakoby mimochodem tatík, „trochu jsme ho s mamkou zdrbli, zatímco jste byli venku.“

„To jsem rád,“ odpovím zase já jakoby mimochodem.

„Doufám, že umí vzít za práci,“ pokračuje taťka opět jakoby mimochodem.

„Jsem si jistý, že jo. Aby vás ale na chalupě neuhnal. Teda nás všechny. Někdy není k zastavení,“ prohlásím zase já jakoby mimochodem.

Dokoukáme fotbálek, já popřeju dobrou noc a mizím ve svém pokoji.

Lala la, to byl super den.

***

Probouzí mě zvuk sonaru…

Vyváněcí tón pro WhatsUpp.

Rob.

Teď v noci?

Co se zase děje??? Jsem rázem zcela vzhůru. 02:14…

‚Potřebuji s tebou zítra co nejdřív mluvit. Nutně! Až se vzbudíš, hned se ozvi. Pa. R.‘

No teď teda určitě znovu usnu. Ten mi teda dává, Zlobr. Honí se mi hlavou zase samé jobovky, ale nakonec se uklidňuji, protože si vzpomenu, že nejhorší smrt je z vyděšení. A Rob mě určitě vyděsit nechce. Asi je to něco složitějšího, co se nedá písmenkama stručně vysvětlit. Opět sonar:

‚A nejanči, není to žádná jobobka. Dobrou noc štěňátko. R.‘

‚OK, dobrou. R.‘ odepisuji, zachumlám se do lehké letní peřinky, ona je to jen lehoučká deka v povlaku, jinak bych se v noci ugriloval, a propadám se do říše snění.

***

Čtyři čtyřicet osm.

Tisíce permoníčků mi buší na všechna mozková centra:

 „Vstávat, máš se ozvat, hned jak se probudíš, tak dělej! Vstávat a cvičit!!!“

„A próoooč?“

„Protože je ráno…“

No bezva!!!

Jak se mi dostali králíci z klobouku do hlavy? Taková vykopávka. Ovšem stále aktuální a milá.

‚Až se vzbudíš, hned se mi ozvi,‘ honí se mi hlavou.

Vzbuzený jsem. Mám volat už teď? Za okny je bílý den, modrá obloha, na kterou se co chvíli vyhoupne slunce. Tyto prázdniny se ale opravdu vyvíjejí skvěle. Alespoň co se počasí týče. A nejenom počasí.

Přemítám, přemítám a čas běží. Určitě Roba nenaštvu, když zavolám před pátou.

„No vida, kocourek se vzbudil? Dobré ráno,“ ozve se v mobilu.

Mluvím potichu, protože i stěny mohou mít uši:

„Copak se děje? Jsem jako na trní. Nenapínej a netrap mě.“

„Můžeš na chvíli ven? Za dvacet minut před domem? Nech vašim vzkaz, že něco probíráme v autě před domem, ať nemají strach.“

„Domluveno,“ típáme mobil, kouknu na hodinky.

04:55. Takže ve čtvrt je před domem. To asi bude pěkně hnát.

Tak rychlou sprchu jsem snad ještě neměl. V podstatě se oblékám ještě mokrý, pečlivě drhnu kly (pro neznalé zuby), jen tak trochu kuličkou pod pažemi, rychlý vzkaz v kuchyni na stole a peláším dolů. Za mnou vlaje mikina, kterou jsem pro jistotu stáhnul z věšáku a držím ji za kapuci.

Venku je poměrně příjemně, ale kdybych měl čekat 10 minut na zastávce, dala by se do mě zima. To ale nemám čas řešit, protože zpoza rohu se tiše sune známé auto.

Jsem, jako bych si loknul hopsinkové šťávy nebo toho zázračného lektvaru, do kterého v mládí spadl Obelix, a proto ho měl zakázáno pít. To mohl jen Asterix a ostatní bojovníci před bojovou akcí. Stejně tak poskakuji ke dveřím spolujezdce, vklouznu do auta, které je jen tak příjemně vyhřáté a přisaju se na Roba. Dostávám tu nejsladší pusu a jsem zatlačen zpět do sedadla. Rob popojede jen kousek na přilehlé parkoviště, aby neblokoval ulici, kterou inženýři minulého režimu plánovali snad jen tak, aby se v ní minuly dva velorexy nebo trabanti.

„Tak co se děje? Co mi potřebuješ říct?“ jsem netrpělivý a v očekávání jako mrouskající se kočka.

„Hele buď v klidu a hlavně nejanči, jo? A nech mě to celé dokončit,“ dívá se mi upřeně do očí.

Mám pocit, že toho moc nenaspal. Nedá mi to a opatrně se ptám:

„Ty si toho asi moc nenaspal, že jo? Co jsi řešil?“

„Právě to s tím souvisí,“ povídá a tajemně zvedá obočí, „připrav se na nejhorší.“

Mě z něj snad mrskne! Co mi to zase dělá? Já nebudu mít od té nejistoty snad nikdy klid.

„Nééé, proč zase nějaká jobovka? Proč nemůžu mít jeden den v klidu? Chci to vůbec slyšet?“ ztrápeně se na Roberta dívám.

Ten se na mě útrpně dívá a pak se mu začnou smát oči a nakonec roztáhne ústa do toho nejkrásnějšího úsměvu, co u něj znám. Bere mě za ruku a konečně to z něj vypadne.

„Za 14 dní letíme na Bali. A nechci slyšet jedinou námitku!“ vypadne z něj.

Pokouší se o mě infark, lapám po dechu. To snad nerozchodím. Poleje mě pot a přitom se do mě dává zima. Poulím oči a otáčím je k Robovi.

„Nemám ti dát umělé dýchání, nebo rovnou z kufru vyndat defibrilátor? Mám ho od značky Philils a ten tě určitě spolehlivě nakopne,“ směje se mi a mačká mi ruku.

„Ty, ty, ty máš v kufru defi-, defibri-, prostě tu věc na infark?“ valím na něj oči jako ovce před kolmou stěnou, kterou chce zdolat.

„Jasně, že nemám, ale přišlo mi vtipný ti to říct, když jsi tak ochrnul,“ povídá jemně a pohladí mě po tváři a pak dodá: „Už jsi tu informaci schroustal?“

„Ne, neschroustal. To přece nejde, na to já nikdy nebudu mít,“ povídám smutně a oči mi čtou kobereček pod nohama.

„Za prve jsem ti před chvílí řekl, abys nejančil, a za druhé mě máš vyslechnout do konce. Tak se pohodlně usaď a poslouchej.“

Trochu nasupeně se zapřu do sedačky a dělám uraženého. Dlouho mi to nevydrží a začnou mi koutky úst cukat, až se mi roztáhnou do úsměvu. Rob to po očku sleduje a také se jeho napětí uklidňuje.

„Takže: Když jsem přijel od vás, najel jsem na internet a své známé. Trvalo to celou noc, tak jsem ani nespal. Ale stálo to za to. Podařilo se mi najít neskutečný spoj na Bali. Sice s dvěma přestupy, ale je to nevytížená linka a oni lákají cestující na slevy. To samé zpátky. Většinu času se letí širokotrupým letadlem a v noci, takže se spí, nebo koukáš na televizi, co máš na opěradle před sebou, a sluchátka jsou samozřejmostí. Navíc máš polštářek a deku. Jídelní servis celý let.“

„Ale…,“ začnu.

„Žádné ale! Letenka tam a zpět je tak výhodná, že vyjde na čtvrtinu běžného letu. A na Bali se dá stravovat bez domluvené polopenze, či all inclusive. Ty jejich varungy jsou neskutečně levný. A co je hlavní. Mám tam známé, kteří jsou mi zavázáni a poskytnou nám ubytování v těch jejich tzv. vilách zadarmo. Tedy, něco poskytneme personálu.“

Nevím, co na to mám říci. Těch informací je strašně moc. A pořád mě straší ta cena, ke které jsme se ještě nedobrali.

Pomalu otáčím zvědavé oči na Roba a on si toho samozřejmě všímá, ale stále se soustředí na něco daleko před volantem. Nakonec to nevydrží, sklouzne mu pohled na mě a něžně mě bere za bradu.

„Neboj kuřátko, není to nijaká darda. Povedlo se mi to stáhnout na dvanáct tisíc na osobu. To se nikdy nebude opakovat. Stravovat se budeme tam a to si piš, že to tam je za hubičku. I alkohol.“

Teď padá brada mě a je mi vidět snad až do žaludku. To si ze mě dělá srandu, ne? Přes půl světa a za takovou cenu? Hned si v hlavě promítám výpis z účtu a z fleku bych to dal. I když se dostanu na nulu. Ale předpokládám, že by mi naši přispěli a možná i něco babičky a dědečci, kteří mě pravidelně „sponzorují“ nějakou tou stovkou na měsíc, a někdy i mimořádně víc. Hlava mi šrotuje, ale nakonec emoce převáží. Vrhám se na Roba, a kdyby nám nepřekážel volant, snad bych mu obkročmo skočil do klína.

„Takže souhlasíš?“ šeptne Rob, protože určitě měl nějaké pochybnosti, jak to poberu.

„Ano, všemi deseti, ty můj gladiátore. Jak se ti to povedlo? Kdy letíme? A…,“ otázky se ze mě sypou jedna za druhou, až mě Rob zarazí.

„Letíme za 11 dnů. Navrhuji zajet k vašim na chatu na pár dnů, pomoct jim, s čím potřebují, a pak odletět. Běž domů, vydýchej to, prober to s rodiči a dej vědět.“

Dá mi pusu a se slovy:

„Mazej,“ mě vyprovodí z auta, nastartuje a je fuč.

Je něco před šestou a já se zamyšleně loudám domů. V hlavě mám větrné mlýny, s kterými bojuje Don Quiote de la Mancha.

Jak to jen našim nadhodím?