Rytíři ze Zvonu II – kapitola 3

Začal foukat nepravidelný vítr. Většina Lukášových rytířů, včetně jeho, si šla konečně odpočinout. Ke kormidlu směřoval Nansen.

„Využijeme západního větru natočením plachty,“ ukazoval Torger Martinovi. Veslaři uložili vesla.

„Asi taky chvilku zdřímneme, zajdu pro Zdislava.“

Právě se objevil a s ním Nicolas s košíkem ovoce.

„Zanesu naší trosečnici něco na spravení chuti. Snad už bude jíst.“

Vzápětí se vracel. Ani si nevšimli, že od boku paluby vyběhl Goméz.

„Nikdo nesmí k Marii bez mého svolení. Musím chránit její čest a nevinnost.“ Vytasil meč.

Nicolas také, ale dříve, než je zkřížili, vyrazil ho mladíkovi z rukou. Odletěl určitě na půl sáhu.

„To není od tebe hezké, Gomézi. Teprve jsme vás vyzvedli z vraku a ty tasíš na zachránce?“ zvýšil hlas Martin.

„Promiň, pane, měl jsem obavu…“

„Tady ji mít nemusíš, nejsme žádní žoldáci, ale rytíři vévody z Nevers.“

Goméz zvedl svůj meč.

„Omlouvám se, na galéře měli všichni divné řeči, tak nebylo to nevděkem.“

„Pojď za námi,“ vyzval ho Martin. „Kde ses, Nicolasi, naučil ten odzbrojující výpad? Tak ho neznám ani já.“

„Teď na ostrově, od Jáchyma.“

„Mělo mě to hned napadnout. Naše šikmoočko. Když ho Hanek přivedl, myslel jsem si, že by mu spíš slušela sukně a spřádat len. Zbrojíř mu dal nezastřílený luk, který neměl nikdy v ruce. Vzal ho a jen tak vystřelil na vránu, co nám spadla k nohám. První dojem je mnohdy klamný. Doufám, že se polepšíš, Gomézi. Tady se od každého můžeš něco naučit.“

„Ano, vynasnažím se,“ zčervenal. „U nás jsou většinou jen žoldnéři, vojáci, lodníci a rybáři. Jsme z pevnosti postavené za Umajjovského chalífátu. Člověk si tam musí dávat neustále pozor.“ Přistoupil k Nicolasovi.

„Prosím, pane, odpusť mi, naučíš mne ten výpad?“

„No nic, chlapci, jen se tady nezraňte, Ludvík si chce také odpočinout. Zalehneme na přídi.“ Martin s Torgerem odešli.

„Jedete také do Gijónu. Mám obavy, jak bude vypadat Mariin ženich. Kdybys jím byl ty, pane. Mohli byste přistát v jiném přístavu.“

„Nejdřív jsi mě chtěl probodnout, teď bys mi navlékl chomout. Pěkná změna. Máš smůlu, jedeme až někam na Konec světa. To si rozhodně nenechám ujít.“

„Jako panoše bys mě nechtěl, pane Nicolasi? Můj José, kdoví, postaví-li se na nohy.“

„Tak snadné to není. Nemůžeš opustit svého pána. Možná se ještě někde potkáme, až se budeme vracet. Výpad tě naučím. Pár dnů spolu poplujeme.“

„Díky, pane, půjdu za sestrou a děkuji za ovoce pro ni.“

Nicolas se za ním díval. Horkokrevný mládeneček, snad bude mít štěstí. Všichni ho nebudou šetřit. Kolik takových se nedožije ani pasování. Zajde s ním za Jáchymem. Řekne i Martinovi. Ať se něco přiučí.

K večeru přišla bouře. Tentokrát nesměřovala k pobřeží, držela se na západě. Projevovala se velkými vlnami. Když se místy protrhla mračna, snažili se určovat polohu.

„Moc jsme se neodchýlili.“

Torger odnesl astroláb. Na palubu u zádi přišel i Jakub, Zdislav a Nicolas.

„Co tady ten malý Goméz prováděl?“

„Až tak malý není, spíš trochu nevychovaný. Ale bál se o neposkvrněnost své sestry.“

„Jaká je? Nikdo ji moc neviděl, jen ty, Nicolasi.“

„Docela hezká, jestli na ni čeká nějaký starý hrabě.“

„Ona ho neviděla?“

„Prý ne. Už mi ji Goméz nabízel, ať přistaneme jinde,“ smál se Nicolas.

„Ženy na Zvonu, manželky Dominika, Pietra i Zdeňka byly hezké i hodné, i Johanova Anna. Ale také jsme poznali hraběnku Apolenu a mohlo to skončit vévodovou smrtí. Viděl jsi Máriu, Zdislave?“

„Jenom zdálky.“

„A?“

„Nevím.“

„Budu ji muset navštívit.“

„Jen pozor na bratříčka, je divoký, Jakube.“

Moře se zase uklidnilo.

„Každou chvíli je jiné počasí, už jsem si trochu zvyknul, ale plavit se na moři celý život, to bych nedokázal. Ještě dva tři dny a těším se na Auroru. Taky se jí na lodi moc nelíbí. První den přespíme v přístavu a pak pojedeme do Ovieda. Je tam veliká katedrální knihovna a největší skriptorium v Leónském císařství. Lukáš mi slíbil, že se tam nějakou dobu zdržíme. Jsou tam staré kostely, klášter a královský palác až z osmého století. Pak do Leónu. Měl by tam být můj otec.“

„Myslel jsem, že pocházíš z českého knížectví,“ divil se Nicolas.

„Já ano, odkud pochází otec, nevím. V Čechách jen maloval obrazy. A biskup Simon zjistil, že teď žije zde. Nikdy jsem ho neviděl.“

Chlapci ještě dlouho rozmlouvali, než se rozhodli uložit ke spánku. Ludvík byl v kajutě u Josého, ve druhé byl Goméz se svoji sestrou. Na přídi se uvolnilo místo ke spaní, protože lodníci zasedli k veslům. Nějaký čas pojedou. Možná i zítra bude bezvětří. V klidu noci nic nehrozilo. Lodí se tu moc neplaví, je tu hlubina bez skalisek a ostrovů.

Kadeřavé růžové červánky jako krajka se vynořovaly z drobných vln.

„To bývává po takovémto ránu vítr,“ ukazoval Martinovi Torger. Stáli na přídi u hrazení kastelu. První paprsky začaly prohřívat chladné ráno. Právě se veslaři chystali odpočinout. Jednotvárný zvuk nořících se a zabírajících vesel ustal. Jeli celou noc. I Martin už byl obeznámený s činností astrolábu. Trávil s mladým kormidelníkem většinu času na lodi.

„Myslím, tři dny. S větrem dva?“

„Tak nějak. Byl by z tebe i dobrý kormidelník.“

„Vždyť víš, raději mám pevnou zemi. Podívej směrem, co jedeme. Před námi je určitě loď.“

„Ještě jsme daleko od pobřeží, zajdu za Nansenem ke kormidlu, ty raději uvědom vévodu Lukase.“

Sešli se u kormidla. Larson vylezl na stěžeň. Chvíli se rozhlížel. Kroutil hlavou.

„Až budeme blíž. V bezvětří nerozeznám vlajku. Je to válečná galéra. Jede v našem směru, ne proti nám. Zřejmě také stojí. Vesla mají na vodě, ale neplují.“

„Myslím, počkáme. Určitě si nás všimli. Kogy jsou vždycky kupecké. Piráti by hned pluli k nám. Nepoužívají klouny, jde jim o náklad. Při proražení boku by se loď rychle potopila. Mám pocit, že je to leónská válečná loď.“

„Raději se připravíme na střet,“ mínil Lukáš. „Kdo nemá, gambesony a dostatek šípů.“

Všichni byli napjatí. Nikdy se nedá vyloučit napadení.

„Jedou k nám,“ hlásil Larson. „Ale spíš bokem než přímo.“

„Taky nám nevěří, dánský praporec není vidět. Zastaví na hraně dostřelu a vyšlou člun. To je obvyklé.“

„Na přídi je dřevěný lev, jsou to Španělé z Leónu,“ volal Larson.

Galéra se blížila. Byla to zřejmě nová loď. Na každé straně přes dvacet vesel. Veliký stěžeň a pomocný malý. Spustili na vodu člun. Čtyři veslaři a dva muži ve zbroji.

Nansen na ně zvolal hlásnou troubou, že jsou obchodní lodí dánského království. Z lodě odpověděli a potvrdili domněnku Larsona, galéra je z leonského císařství. Spustili do člunu žebřík. Vylezli po něm dva muži v šedých pláštích s vyšitým znakem Leónu – zlatým lvem. Starší s bílou bradkou se představil jako velitel lodi Manuel de Castro a jeho zástupce Esteban. Sem je zahnala bouře, která byla při pobřeží neobvykle silná. Hledají dvě další galéry, co jely s nimi a zmizely. Lukáš nechal udělat stůl ze dvou soudků a prken a pozval je na kus uzeného a nakládané chobotnice. Také jim představil jejich trosečníky. Mladý Goméz omluvil sestru, leží a spí. Hraběte navštívili v kajutě. Poseděli u vína. Začal se zvedat vítr. Vojáci se vrátili na svou loď. Společně zamířili ke Gijónu, vzdáleni od sebe na viditelnost. Kdyby náhodou narazili na zbývající dvě lodě nebo trosečníky. Vítr zesílil a vál celou noc.

„Viděli jste Goméze, rozhodně mu sebevědomí nechybí. Vypadal, jako by mu koga patřila,“ smál se Martin.

„Přišel za mnou,“ říkal Jakub, „abych ho naučil číst mapu. Teď ho Jáchym učí házet malé harpuny na provaze po rybách. Ale málem ho tam hodil taky. Goméz chtěl harpunovat delfína. Poprvé jsem viděl, jak se Jáchym rozčiluje.“

Galéra se přes noc ztratila z dohledu. Uviděli ji až druhý den z rána. Kolem lodi plulo několik vorvaňů.

„Pojďte se všichni podívat, orcy,“ ukazoval Torger.

„Francouzi jim říkají cachalot, loví se pro maso a tuk. Dá se z nich zužitkovat skoro všechno. Tady je asi samice a mláďata. Určitě začnou vypouštět páru.“

Taky se objevily na chvilku vodotrysky na dva sáhy vysoké. Obrovské kolosy se držely u hladiny.

„Slušná rybička, ty velké jsou jak půl lodi,“ Martin se otočil k Torgerovi.

„Jsou různé, některé mají zuby jak obrovské husté hřebeny, ty loví jen drobné živočichy, tyto se živí krakaticemi. To jsou veliké chobotnice. Jako máme naložené v oleji, ale velké jak naše loď. Žijí v hlubinách. Když velrybáři uloví orcy, nacházejí je v jejich žaludcích. A taky dokáží při lovu rozbít velrybářskou loď. Nás ale nikdy nenapadly.“

„Ty chobotnice jsou jak loď? A jak je můžou spolknout?“ divil se Zdislav.

„Tím myslím, když roztáhnou chapadla. Ale i o nich se říká, že dokáží strhnout loď do hlubin. V moři je plno nestvůr.“

Přišel Jáchym.

„Gudé, ne tohle jsou chan jugudé. U nás je lovíme. Jejich maso je jako hovězí. Ale tady ne. Mohli by napadnout kogu, musí být víc lodí a čluny k tomu. Umět zasáhnout.“

V tom se nad hladinou vztyčily obrovské ocasní ploutve a vorvani téměř bezhlučně zmizeli v hlubinách.

Během dne jim zase galéra zmizela. Rozhlíželi se po moři, ale ani oni nespatřili jinou loď nebo nějaké trosky. Noc byla klidná. Ještě za tmy bylo vidět světlo z majáku na výběžku u přístavu Gijón. Tam už také byla zakotvená galéra.

„Nějaký den odpočineme. Pak podle pobřeží do Portugalska. Bylo mi ctí, vévodo, strávit s vámi všemi kus cesty. Ať vaše další kroky provází Bůh,“ loučil se Nansen.

Všichni se srdečně loučili s Torgerem.

„Doufám, že se naše cesty ještě někdy spojí. Naučil jsem se tady díky tobě spoustu věcí a našel přítele,“ objal ho Martin.

„Cítím to stejně, bylo krásně na ostrově na koňském hřbetu. Teď mě čekají jen hřbety vln. Bude tu smutno, věřím, že se ještě potkáme.“

„Večer tě, Torgere, i Nansena zvu k posezení. Pronajali jsme si místa v přístavním hostinci U zlatého vesla. Odpočineme, aby si koně zvykli. Pozítří vyjedeme do Oviéda,“ zval je Lukáš.

„Málem jsem líbal matičku pevnou zem,“ usmíval se Jakub. „A klaněl se tomu pahorku nad městem. Santa Catalíně. Tak jsem aspoň vyčetl z mapy. A co náš Goméz a jeho krásná sestřička?“

„Zatím je tu nikdo nečekal, tak se ubytovali vedle nás v hostinci. A hraběte převezli do špitálu, jel s ním Ludvík, měl by se vrátit co nevidět,“ sděloval Lukáš. Nic na lodi během cesty nedošlo újmy díky pečlivému zabalení. Ubytovali se.

„Konečně široké postele oproti těm titěrným lehátkům v kajutě,“ pochvaloval si Jakub. „Dole mají i lázeň, jsme za naši cestu úplně slaní. Postarají se i o naše oblečení.“

„Myslel jsem, že máš vody na dlouho dost,“ uculoval se Martin.

„Jen mořské, ty nemáš potřebu se pořádně vydrhnout houbou?“

„Ale jo. Víc mě lákají v krčmě, jak jsem viděl, na rožni opékaná žebra, potíraná česnekovou jíchou. Na lodi měl kuchař oheň jak tři svíce, maso bylo napůl syrové. Na pevné zemi snad bude rozdělávat pořádný.“

Místní lázeň byla kůlna s ohništěm a kotlem vody. Pak tři vysoké, ale úzké kádě, kde se nedalo ani posadit, a chtěl-li se někdo ponořit až po krk, musel si s obtížemi kleknout. Lázeňský byl menší, ale hezký chlapec, okolo dvacítky, snědý, černovlasý, přepásaný jen bílou rouškou. Zřejmě zvyklý poskytovat i jiné služby. Nevtíravý, úslužný. Jakuba překvapil částečnou znalostí nejméně deseti jazyků, včetně arabštiny a hebrejštiny. On i Lukáš s Martinem se nechali i oholit. Sice mají svého lázeňského, ale je spíš krejčí jak holič. Hned po nich využili jeho služeb Zdislav s Nicolasem. Ten shodil oblečení, polil se vodou a zavolal na lázeňského, ať mu namydlí záda. Po zádech sklouzly jeho ruce na krásně tvarované půlky zadečku. Nicolas se otočil. Zdislav, který se mezi tím vysvlékl a vlezl do vody, s údivem pozoroval, jak jeho druhovi nádherně ztopořil penis. Lázeňský své ruce přesunul a v mydlinkách mu promnul koule a párkrát přejel rukou po naběhlé kráse. Nicolas přikývl. Hoch mu ho začal honit. Netrvalo dlouho a až na káď vystříkly bílé cákance semene. Nicolas si vlezl do vody.

„Chceš taky odpustit?“ zeptal se Zdislava.

Ten jen zavrtěl hlavou. Byl úplně ochromený Nicolasovým nahým tělem. S obavami pociťoval, jak mu tvrdne jeho penis. Vždyť od doby v polské tvrzi, od hrůzného zážitku, si nebyl schopný ani si ho nahonit. Bál se jen na něco takového pomyslet. A teď.

„Uleví se ti, pane,“ přistoupil k němu černovlásek. Viděl, že i ta jeho rouška je napjatá. A co se rýsovalo pod ní. Zalekl se. Neví, co dělat, neví, co chce, byl zmatený a vyděšený.

„Jen záda prosím,“ konečně se vzmohl na odpověď.

Hoch k němu přistoupil s namydlenou houbou. Zdislav si stoupl a přitiskl se břichem ke kádi. Cítil jemné pohyby houby, pak ruce zajíždějící až k zadečku. Ukazováček jen jako by sjel do štěrbiny v jeho půlkách. Napětí, jaké nikdy nepoznal. Chlapec skončil a šel chystat osušky. Zdislav se křečovitě držel kádě. Podlamovaly se mu kolena. Až s bolestným ale úžasným pocitem uvolnění pociťoval mohutné výstřiky spermatu. Oblékli se, vyšli ven.

„Nemusel ses stydět, nemáš za co. Ten chlapec je na to zvyklý. Bylo to mnohem lepší než vlastní rukou. Všichni si tak pomáhají. Je tu hned vedle i nevěstinec, hampejz, zítra tam můžeme zajít. Jsi nějaký vyděšený. Jak malý klouček.“

Nikolas ho objal a políbil letmo na tvář. Zdislav měl co dělat, aby se nesesul k zemi. Všechno se s ním zatočilo. Zase viděl topořící penis v houštince černých zkadeřených chloupků, vzrušení obou v jejich tvářích.

„Je čas, chvilku si lehnu, vzbuď mě, prosím, Nicolasi, až půjdeš k večeři.“

„Jistě, tady se postele nehoupou, odpočiň si.“ Vyšel ven.

Co se s ním stalo, pomyslel si Zdislav. Touží po dotecích a polibcích Nicolase. Nemůže to být nějaká nemoc? O Lukáši s Jakubem věděl hned od začátku a o Martinovi. Pak poznal, že i Matěj s Čeňkem a Hanek s Jáchymem tomu propadli. Jen Ludvík. Měl by se ho optat, ale nemá odvahu. Vždyť taková láska je zakázaná, trestají za ni smrtí. Sevřelo se mu srdce. Mohli by je upálit. Jeho přítele, jeho nádherného Nicolase. A všechny, co jsou mu tak drazí. Otec Jeroným, ten tu není. Je přece mnichem, vzdělaným a váženým. Zná se s biskupy i arcibiskupy, dokonce s papežem. Kdo mu poradí. Snažil se přemýšlet, co dělat. Od začátku se mu Nicolas líbil, hned na jejich hradě. Ale bylo to jako u Jakuba. Stejná léta, měli si co říct. A o Jakubovi věděl, že miluje Lukáše a Martina. Dokonce tak, že nasadil svůj život. Strašně se o něj bál a cítil vinu, že ho neuhlídal. Nikdy na něj ani nikoho jiného nemyslel jako na milence. Až teď, v lázni. Vnucovala se mu myšlenka, která ho děsila ve snech. Zase viděl komnatu ve tvrzi. Na stole byl přivázaný Nicolas. Znásilňovali ho. Nikdy se nezbaví krutých vidin. Zapalují pochodně. Vykřikl.

„Zdislave,“ u něj stál Nicolas s loučkou. „Co je ti? Máš horkost, jdu hned pro Ludvíka, už se vrátil.“

Než mohl něco říct, byl pryč. Vrátil se s Ludvíkem.

„Jdu dolů, až Ludvík zjistí, co ti je, přinesu ti, na co budeš mít chuť.“

„Připadal jsi mi zdravý, když jsme přišli z lodi. Lázeň ti tak rychle ublížit nemohla.“

„Ludvíku, prosím, nejsem nemocný, nebo možná jsem, nevím. Bojím se o tom mluvit.“

„No, neznáme se až tak dlouho, ale před doktorem se nemusíš bát. I když pravda, nejsem ještě doktor, ale každopádně přítel. Přátelé si pomáhají.“

Zdislav začal vyprávět o událostech na tvrzi, obavách o Lukáše a Jakuba. Jak se nevědomky sbližoval s Nicolasem. Co dnes prožil v lázni a obavách co dál.

„Nejsi v tom sám. Vidíš, já nikoho nemám. Ani chlapce, ani dívku. Všechny krásné city ve mně odumřely. Snad jednou. Teď jsem našel naplnění díky mému adoptivnímu otci, v pomoci druhým. To je mým štěstím. Jako dítě mě unesli. Viděl jsem, jak mniši nějaké pohanské sekty zabíjeli starší chlapce před mýma očima. Nechávali je vykrvácet a pili jejich krev. Mnohokrát mě unesli a znásilnili, starší hochy brutálně vykastrovali, odřízli jim varlata, některým i penisy, mnozí zemřeli v hrozných bolestech. Kupci byli zlí, nakonec jsem skončil prodán Albrechtovi Krvavému ještě s malým chlapcem k jeho zrůdnostem. Já přežil díky Martinovi, který Albrechta zabil. Život na Zvonu byl rájem. Poznáním, že i nenáviděná a zatracovaná láska mezi muži může být stejně krásná a pevná. To jsi musel také poznat na všech s námi. U vévody měli štěstí, že svoji lásku mohli projevit. Je takových víc, jen se k ní nehlásí a z těch jsou pak největší pronásledovatelé. Když nemohu já, tak nesmí nikdo. Jen se neboj své city projevit. Jen mám obavy, bude-li je sdílet i Nicolas. Lásce neporučíš. Svěř se mu. Věřím, i když tomu nebude nakloněn, věrného přítele v něm neztratíš. Jen si všichni musíte dávat pozor před cizími, to víš.“

„Díky, Ludvíku, netušil jsem, jak krutý jsi měl život. Přeji ti štěstí, snad i na této cestě.“

„Zvládneš večeři dole, nebo ti ji máme přinést?“

„Půjdu s tebou. Stejně se budu bát říci to Nicolasovi.“

V krčmě všichni hodovali.

„Už jsem měl obavy, můj milý Zdislave, že ti plavba ublížila,“ staral se Lukáš.

„To víš, můj pane, ani mně nepřidala.“

„A ty, Ludvíku?“

„Do teď jsem byl ve špitále, nemám chuti o tom mluvit. Naštěstí hrabě José snad bude v pořádku. Má místnost jen pro sebe, otoky zmizely, snad mu vše dobře sroste.“

„Tak, chlapci, pečínka čeká,“ ukazoval Martin, odkrajuje kus opečeného masa z žeber.

„Měl jsem obavy. To mi nedělej, pěkně jsi mne vyděsil,“ volal Nicolas.

Vedle Jakuba seděl mladíček Goméz a nahlíželi do mapy.

„Sestřičku zamknul na dva západy a holduje tu vínu,“ ukazoval smějící se Martin. Sám zvedl pohár a připíjel si s Torgerem a Nansenem.

„Pozítří vyjedeme, zvládneš cestu, Zdislave? Je to jen asi tři míle. V Oviedu nějaký den zůstaneme, i koně si musí zvyknout,“ ptal se Lukáš.

„Jistě, můj pane, neměj o mne obavy.“

„Aby nám Goméz a jeho sestra nezůstali na krku. Tobě, Zdislave, ji ještě nenabízel za nevěstu?“ ptal se Martin.

Zdislav zrudnul. To není zrovna, o čem by se chtěl bavit.

„Dej si se mnou,“ zachránil ho Nicolas. Ukazoval na velikou porci opečených žeber. „Je to víc, než zvládnu.“

Dosti pozdě se rozcházeli do svých pokojů.

Zdislav si hned lehl a otočil se ke stěně. Nicolas, trochu rozjařený dobrým vínem, nemohl usnout. Měl o Zdislava obavy. Vůbec se nedivil jeho blízkosti s Jakubem. Oba byli nejenom hezcí, ale i jemní, nejen rysy, ale i svým chováním. Neměli v sobě bezstarostnost a tvrdost rytířů jako Martin, Hanek nebo i on sám. I když nepochyboval o jejich zodpovědnosti a udatnosti. Také Jakub byl nadaný malíř, hudebník i zpěvák, obdivovatel vědy a knih. Určitě podobné vlastnosti dřímají i u Zdislava, jen je probudit. Žil dosti osamoceně na jejich tvrzi. To jeho život byl spíš plný lásky otce i bratrů. Večery s vyprávěním z křížové výpravy, nebo v jejich komnatě chlubící se bratříčci svými milostnými úspěchy. A on? Divoké projížďky na koni, dvě dívky shrabující seno na lesní mýtině. Zastavil se a požádal o vodu. Dostal nejen napít. Stáhly svrchní košile, jediné jejich oblečení. Rozepjaly jeho pás, jedna mu sundala košili, druhá oboje kalhoty. Jejich nahá těla se svíjela v omamně vonícím senu. Plavení koní. Vždycky se vysvlékli a koupali se. Chlapec v jeho létech, pomocník ve stájích. S uhrančivýma zelenýma očima. Jako by slyšel jeho podmanivý hlas.

„Uděláme si dobře, Nicu, neboj se. Poznáš, jak je milování krásné.“ Chvíle plné vzrušení i ukojení ve starém zapomenutém sklípku. Jednou chtěl zachytit splašeného koně jeho bratra. Okované kopyto mu rozbilo hlavu. Byl na místě mrtvý. Zvlhly mu oči. Snad jediná, opravdu velmi zlá vzpomínka. Musí zjistit, co se se Zdislavem děje. Je mu ze všech nejbližší. Kdoví, kam jejich cesty povedou.

„Můj milý Lukáši, po trmácení na moři konečně postel vhodná nejen ke spánku.“

„Taky jsem za ni vděčný, ale co tvá noha? Jakubovy rány se zhojily.“

„Je v pořádku, jen Ludvík mi ji převazuje pro okrasu.“

„Nevím, budu se ho muset zeptat.“

„Jsou tu kamenné zdi,“ byl rozradostněný Jakub.

„Vedle nás je Zdislav a Nicolas, tak ať je nepoplašíš. A z druhé strany mají Jáchyma s Hankem.“

„Nebudete mi možná věřit, myslím, že kluci se budou mít taky rádi.“

„Bylo by to sice hezké, můj milý, ty je znáš nejlépe, ale zatím se spíš obávám o Zdislava. Možná na takovou cestu nebyl připravený.“

„Jen nemějte obavy, zvykne si. Vždyť jsme se ani nedostali do nějaké šarvátky.“

„Máš ještě ovázanou nohu.“

„To jen zmatkuje Ludvík, neměl by nic na práci.“

„Náhodou dnes byl ve zdejším špitále. Je u kláštera. Domluvit léčení Gomézovu rytíři. Říkal, jak je to tam strašné. Nemají žádného lékaře, jen nějaký jezdí občas z Ovieda, kam pojedeme. Slíbil jim ještě zítra pomoc.“

„To je od něj hezké, ale tak tomu je i jinde. My máme štěstí, máme dva doktory. Tedy měli jsme doma,“ zauvažoval Martin.

„Ale máme i dva domovy. Musíš říkat na Zvonu nebo v Nevers. Tam všude už určitě začíná zima, tady je spíš podzim. Vzpomínám, jak se všude mají. Myslím na Davida a Victora se Stefanem. A taky na mého otce. Nedovedu si ho představit. Viděl jsem jen jeho autoportrét, po takové době bude vypadat jinak.“

Ve zdejších krbech se ještě netopilo. Noci byly chladné. Bylo proto dobrým důvodem zahřát se milováním. Jakub si plně vychutnával znova nabytého Martina, vždyť na cestách bylo vše jen krátce, ale ani Lukáše nenechal stranou. Jeho „prosím, chci vás najednou,“ už oba dávno znali.

Hanek s Jáchymem si zpestřili noc černovláskem z lázně. Užívali si do ranních hodin.

Goméz po ránu nikoho nemohl najít. Pak potkal Ludvíka, co se chystal do špitálu. Ženich jeho sestry se dostavil. Chtěl se se všemi rozloučit. Také se pomalu objevovali dole v hostinci na pozdní snídani. Všichni mu dali upomínkou nějakou maličkost a přáli mu štěstí a brzké pasování. Od Lukáše dostal krásnou sponu na plášť. Od Martina lovecký nůž. Ženicha viděli před hostincem. Čekal vedle dvoukolky pro nevěstu.

„Mladý, ale nemastný, neslaný,“ ohodnotil ho Jakub.

„Lepší by byl hodně starý a bohatý,“ dodal hned Martin. „Brzo by umřel a byla by bohatou vdovu pro nějakého zajíčka.“

„Ženy to mají těžké, nemohou si vybírat,“ přidal se Nicolas. „Ale stejně je to třeba u panovníků, určí jim nevěstu, která je ještě v kolébce.“

„A vyroste z ní ošklivá divoženka,“ smál se Martin. „Já, můj pane, zajdu s Hankem a Jáchymem ještě do přístavu. Večer se sejdeme a zítra vyrazíme. Oviedo je jen kousek.“

„Vedou tam dvě hlavní cesty, zeptáme se s Jakubem, kterou zvolit. A vy, chlapci?“ obrátil se Lukáš na Zdislava s Nicolasem.

„Podíváme se po městě. Jen se trochu dooblékneme. Jeli jsme do tepla, já vím, to přijde. Ale táhne tu od moře chlad, pojď, Zdislave.“

Vyšli zpět do jejich pokoje. Oblékli si teplejší kabátce.

„Zdislave,“ Nicolas ho vzal za ruku. „Co se děje? Nechci, aby ses něčím trápil. Všechno hoď za hlavu. Myslel jsem, že se na naši cestu těšíš. Teď nemůžeš couvnout. Jsme vévodovi družiníci a jeho cesta je i naší. Tak mě učil otec. Lepšího pána jsme nemohli dostat, než je Lukas.“

„To všechno vím, máš pravdu. Za všechno mohu jen já. Jako by ve mně bylo několik bytostí, neumím si poradit.“

„Dáme si to výborné rudé víno. Můžeme zajít do hampejzu vedle, určitě tam bude i nějaká hezká dívka, přijdeš na jiné myšlenky.“

„Nechci žádnou dívku,“ skoro vykřikl.

„Jsou tam možná i chlapci, nebo ten z lázně včera.“

„Nechci chlapce,“ prohodil spíš smutně.

„Tak co chceš?“

„Včera, jak jsme byli…, jak jsi…, tebe,“ skoro zašeptal a zrudl.

„Cože? Řekni to ještě jednou!“

„Nevím co dál.“

„Tys vážně řekl mne?“

Zdislav jen přikývnul. Nicolas ho objal a začal líbat. Vytrhnul se mu.

„Promiň, nevím si s tím rady, nejsem připravený na takový vztah, ale chci tě. Nijak tomu nemůžu zabránit.“

„Blázínku, proč bys tomu bránil? Počkáme, až se tvé obavy rozplynou. Na džbánek vína tě snad pozvat mohu?“

Vyšli do města. Oproti přístavu nebylo velké. Většina domů z kamene nebo nepálených cihel. Malé šenky jen s několika stoly a lavicemi. Obchůdky se vším možným. Jedna malá hospůdka je okouzlila už svým vchodem. Kamenný, románský oblouk s vytesanými delfíny. Uvnitř uprostřed ohniště, kolem tři větší stoly, lavice a židle. V tuto dobu byli jediní hosté. Na stolech talíře s hrozny a fíky. Horší bylo dorozumívání. Hostinská, kypřejších rozměrů, zřejmě zdejší majitelka, uměla jen španělsky. S francouzštinou, němčinou ani latinou nepochodili. Samozřejmě pochopila, že chtějí víno a červené.

„Sangria?“ Přinesla ochutnat v miniaturním džbánečku. Nádherně vonělo kořením a ovocem. Přikývli. S velkým džbánem přinesla i kameninové číše a s ní přišel chlapec ve stáří Goméze, oblečený v různých odstínech modři.

„Jsem Marcos, studuji v klášteře, teď se starám o nemocnou matku v sousedství. Paní Sancha mne požádala, abych se postaral o tak vzácnou návštěvu. Mohu se zeptat, odkud pocházíte?“ řekl latinsky.

„Jsme rytíři neverského vévody Lukase. Z Francie a z Českého knížectví.“

„V klášteře jsem slyšel o českém králi Wenceslausi. Jak ve Vánocích přinesl chudáku, co neměl co jíst, všeho dostatek. Zpívá se o jeho činech a milosrdenství několik písní. Je to velmi daleká země na severu.“

„Určitě tím myslí sv. Václava. Ale že ho znají až zde, to mne překvapilo.“

„K vínu, vzácní a osvícení pánové, patří jamón, hned nakrájím.“

Přinesl malou prasečí šunku i s kopýtkem. Nožem ji krájel na velmi tenké plátky. Také misku naložených oliv, plněných citronem a mandlemi.

„Něco tak božského jsem v životě nejedl. To by ocenil Martin. Počkej tu, skočím do našeho hostince, vždyť je to kousek. Je tam Lukáš s Jakubem. Pošlou pro Martina.“ Nicolas vyběhl ven.

„Není něco v pořádku?“ ptal se s obavami Marcos.

„Naopak, řekni paní Sanche, že nás bude víc, nejméně o pět, určitě tu zůstaneme déle.“

Nejprve se objevil s Nicolasem Lukáš s Jakubem a asi po hodince Martin, Hanek, Jáchym a Nansen s Torgerem.

„To jsem zvědavý, Nicolasi, zda je ta šunka tak dobrá. Doufám, že jsme se sem netrmáceli zbytečně. Tady ji mají všude.“

Martin si plátek svinul do roličky. Chvíli kousal a převaloval na jazyku.

„Tohle předčí všechny lahůdky i Marca a Luigiho. Musím tě, Nicolasi, obejmout. A nezapomeňte vzít pro Ludvíka a naše dva zbrojnoše.“

Přihlížející paní hostinská Sancha se dmula pýchou. Martin šel i k ní a objal ji. Pak něco řekla Marcosovi.

„Prý nám přinese šunku, co jí jen králové,“ vysvětloval Lukáš, který španělštinu docela ovládal.

„Myslím, že lepší už nic nemůže být,“ pochyboval Martin.

Hostinská, doprovázená mladým děvčetem, měla v rukou koš zvláštního podlouhlého tvaru. Vyndala z něj podobnou šunku, jakou měli na stole. Byla zabalená v suchých velikých listech. Přeřízla motouzy a listí shrnula zpět do košíku. Všichni se shromáždili okolo. Marcos jim začal vysvětlovat, že jamón se nasolí s bylinkami a suší, někdy i tři roky. Ale tato se po nasolení obalí pytlovinou a na rok zakope do jílovité hlíny, která se musí udusat, aby k ní nemohl vzduch. Pak se teprve suší a obaluje ve směsi koření a bylin i několik let. Prasata, ze kterých jsou připravované kýty, žijí v ohradách v dubových lesích a před porážkou se krmí žaludy. Je to zvláštní druh s černou kůží.

Všichni se posadili. Podnos přisunuli před Lukáše. Pak si už brali všichni.

„Až budu jednou v nebi, určitě tam mají tento jamón. A ne-li, šel bych raději do pekla, když tam bude,“ ocenil šunku Martin.

Ostatně nikdo nešetřil chválou. Rozhodli se zůstat do večera.

„Tak tady se neopomeneme zastavit, když zakotvíme v Gijónu,“ pochvaloval Nansen s Torgerem.

V dalších hodinách si pochutnávali na paelle z rýže, cizrny, řepy a masa, vařené býčí oháňce v cibuli a česneku s hřebíčkem, pepřem a bobkovým listem. K tomu vepřové klobásy chorizo. Také chobotnice na oleji s kapary a citronem.

„Můj pane, myslíš, že takové hody jsou všude v Leónu?“ usmíval se Martin.

„Určitě ne, ale zítra musíme do Ovieda, nedá se nic dělat. Snad tam najdeme podobnou krčmu.“

Ještě že do jejich hostince nebylo daleko. Ráno se vstávalo těžce.

Vyjeli okolo bažin u vesničky San Andrés de los Tacones do úzkého údolí mezi Kantabrijskými horami, táhnoucími se podél severního pobřeží Španělska. V dálce na obou stranách byly vidět vysoké štíty hor, které pokrýval sníh.

„Můj pane, jeli jsme do tepla, nemáme ani teplé oblečení a tady je zima. A jedeme pořád nahoru,“ ukazoval Jakub.

„Začíná zimní období. Ale většinou tu nemrzne. Až překročíme hory k Leónu, ten je na náhorní plošině, tam bude spíš pršet. Pak už pojedeme stále na jih. Zimy jako jsou na Šumavě nebo v Nevers tu nejsou. Jen v těch vysokých horách.“

„Jakoubku, neboj, nezmrzneš. Ještě tě musí hřát jamón. Já pár kousků přikoupil.“

„Ale všechno jsme platili, měl jsi říci a neutrácet své peníze.“

„Můj pane, vždyť jinak za nic neutrácím. A bude po cestě pro všechny. Až přijdou horší časy, jsou zabalené, vydrží horka i mrazy.“

„Tady dole rostou samé duby, vysoko borovice, pak jen skály.“

„A taky na cestách nepotkáváme tolik lidí. Nejsou tu vidět vinice, jen sady a pastviny. Jak je Oviedo velké?“ ptal se Martin.

„Dřív bylo hlavním městem království Asturie. Jsou tam i hrobky asturských králů. Je sídelním městem biskupa. Žel Bohu jsem se v Gijónu dozvěděl, že biskup Pelayo loni zemřel. Máme na něj doporučení od otce Jeronýma. Doufám, že se domluvíme i s novým. Jakub se těší na skriptórium, největší ve Španělsku.“

Když projížděli kolem svahů zcela porostlých vřesem, rozpršelo se. Oblohu zahalila potrhaná šedá mračna a okolí válející se mlha. Ta ještě houstla. Při příjezdu k městu stěží viděli obnovenou katedrálu sv. Spasitele (San Salvador). Projeli městskou bránou v kamenných hradbách. Biskupské sídlo bylo na náměstí, blízko katedrály. Lukáš předal listiny mnichovi, který je nechal projet na nádvoří. Nový biskup Ignátio je přišel přivítat. Byl nadšený vévodou Lukášem. Sám studoval v Paříži několik let a výborně ovládal francouzštinu. Také do ní v konverzaci přešli. Hned zařídil, aby bylo postaráno o jejich koně a oba zbrojnoše. Rytíře pozval do jídelního sálu. Využil i Ludvíka. Hlavní písař z biskupského skriptória měl ošklivé zranění. Při procházení kuchyní zachytil o kotlík s vařící se polévkou a ta se mu vylila na nohu. Na rychlo připravili kuřata a paellu. Chléb byl s hrozinkami a olivami ve tvaru malých bochánků. Výborné pivo i vína přinesli mniši z kláštera postaveného již v osmém století. Nocleh byl připraven ve čtyřech mnišských celách po dvou postelích. Zařízení jen prosté, ale postele prostorné. Vytápění malými krby. Dlouho neponocovali. Zdrží se tu několik dnů. Ubytování bylo v nepoužívané části, připravené jen pro návštěvy.

„Tady se skoro vlezeme,“ pochvaloval si Jakub. „Jen Ludvíkovi bude vedle smutno samotnému. Nebude si mít s kým povídat.“

„Myslím, že bude vděčný za odpočinek. V Gijónu ošetřoval ve špitále, zatímco my jsme jen hodovali, a tady měl hned práci,“ mínil Lukáš.

„Je obdivuhodné, co všechno dokázal. Není to dlouho, co ležel zkrvavený na posteli u Albrechta. Já také neměl žádné zkušenosti, vedl mě jen strach o tvůj život, můj Lukáši. Všichni jsme ušli kus cesty, jen ať se daří i nadále.“

Z jejich cel v poschodí uviděli ráno mohutnou horu Naranco. Město bylo v údolí dvou řek, Nalónu a Nory. Nejstarší královský palác byl za městem na svahu hory, nyní sloužící jako kostel. Románskou stavbu s půlkulatými oblouky viděli zdaleka. Svítila žlutohnědou opukou a bílým mramorem. Odpoledne se tam zajedou podívat. Ráno se zúčastnili mše sloužené biskupem. Jakub se Zdislavem a Ludvíkem konečně navštívili knihovnu a pověstnou písárnu. U nakloněných pultů stáli, ale většinou seděli písaři a iluminátoři. Na stolech bylo množství různých pergamenů, čekajících na vazbu. Jakub u jednoho s vynechaným místem pro iluminaci požádal biskupa, zda může velké písmeno nakreslit. Jako pozadí zvolil horu Naranco s palácem, dnes kostelem Panny Marie. Na druhém listu pro breviář načrtl hlavu Ježíše s trnovou korunou. Biskup svolal všechny, aby přišli obdivovat Jakubovo umění.

„Zítra zajdeme do kaple Cámara Santa, ukáži vám vzácnou relikvii Sudárium, plátno, kterým měl Ježíš ovinutou hlavu po jeho sundání z kříže.“ Požádal Jakuba, nechce-li v iluminacích pokračovat. Ludvík slíbil návštěvu zdejšího špitálu.

„Pomůžeš mi, Zdislave, s vybarvováním. Dříve mi pomáhal Čeněk a Ludvík. Jeden tu není, druhý půjde k nemocným.“

„Nikdy jsem nic takového nedělal. Mohl bych tvoji krásu zkazit.“

„Neboj, naučíš se, vždyť knihy máš rád. Až zítra a odpoledne objedeme pamětihodnosti, pojedou všichni jistě na lov. Jak tě znám, moc mu neholduješ jako já. Tak co, ale nutit tě nemohu.“

„Budu se snažit, jen musíš na mne dohlédnout.“

„Díky, doufal jsem v tvou pomoc.“

Odpoledne bylo sice pod mrakem, ale nepršelo. Vyjeli s biskupem necelé čtvrt míle k úbočí hory. Bylo zde několik budov starého královského paláce, opuštěných, někde i polozbořených. Pak navštívili část kostela sv. Michaela Archanděla (San Miguel de Lilo). Původně byl tříloďovou basilikou z poloviny devátého století jako hradní palác. A byl zasvěcený Panně Marii. Zůstala jen jedna loď, opravená, se vstupním portálem s obloukovou klenbou. Blízko, jen výš na svahu hory stál nádherný patrový královský palác, Aula Regia, postavený asturským králem Ramirem I. Dnes přeměněný na kostel Panny Marie. Byl patrový, určitě přes šedesát stop zdéli a třicet šíře. Okna zaklenutá oblouky, vstup po dvouramenném schodišti. Spodní patro nyní obsahovalo kryptu s třemi komorami. Když se vraceli, byla skoro tma. Po večeři se vzpomínalo na křížovou výpravu a boje s Maury. Vždyť dřív ovládali celý poloostrov a jejich výboje zasahovaly až hluboko do Francie. Další den po mši navštívili kostel San Julian de los Prados a kapli Cámara Santa. Dubová truhla pokrytá stříbrem ukrývala mimo jiné svaté relikvie pověstné Sudárium. Před jejich zraky biskup opatrně rozvinul plátno se stopami po trnech, kdysi potřísněných krví Ježíše. Poklonili se i u hrobek prvních asturských králů. Odpoledne je uvítali mniši v klášteře sv. Vincenta z osmého století. Tato návštěva nejvíce nadchla milovníky skvělého vína a krásně vyuzené slaniny. Jakub se Zdislavem ještě zvolili katedrální knihovnu.

Biskup je seznámil s místním mladým hrabětem, pocházejícího z větve královského rodu Jimenéz i vladařského jména Sancho de Oviedo. Bude se věnovat lovcům a vezme je do zdejších hor. Byl ve věku Martina, snědý, s výrazným nosem, ale jemnou tváří zděděnou po své matce, arabské princezně z větve dříve panujících Almorávidů. Ne vždy byly vztahy mezi Maury a křesťany vyhrocené. Byla i léta tolerance a oboustranného rozkvětu.

„Má sice jméno králů, ale hostinská v Gijónu byla také Sancha,“ sděloval s úsměvem Martin ostatním. „Uvidíme, co tu mají za zvěř.“

Sancho je upozornil, aby si ráno vzali mimo teplé oblečení dobré pláště.

„Jste tady v nejhorší měsíce roku, mrazy tu nejsou, ale nejvíc prší. Výš bude padat sníh.“

Večeře i ostatní strava u biskupa byla dobrá, ale ničím nevynikající. Snad jen některé místní speciality.

Jakub se Zdislavem se ještě vrátili do knihovny. Nicolas už ležel, když přišel Zdislav. Ten si sedl na postel, v hlavě se mu rojilo plno zážitků, vzpomínek i obav. Dokáže pomoci Jakubovi při iluminacích? Skoro by raději zítra jel na lov. I když o něj moc nestál. Jenže tam bude Nicolas. Zase viděl jeho krásné tělo v lázni. Cítil, jak tvrdne jeho penis. Nemůže tomu zabránit a ani nechce. Nicolas se otočil. V záři dohořívajících polen v krbu uviděl svého druha.

„Zdislave, proč nespíš, stalo se něco?“

„Ne, jen jsme dlouho prohlíželi knihy.“

„Pojď si sednout ke mně.“

Nicolas poodhrnul pokrývku, aby mu udělal místo.

„Připadáš mi pořád smutný. Nevzpomínej na špatné. Spolu tvé chmury zaplašíme.“ Posadil se na posteli a objal ho. Políbil. Cítil, jak sevřené zuby povolily. Hned vnikl do nabízejících se úst jazykem. Jak dlouho nepoznal tak slastný pocit. Pomalu svůj protějšek pokládal na postel. Jemně zajel rukou na jeho kalhoty. Cítil krásně ztopořený penis. Uchopil šňůrky na bruchách a chtěl je rozvázat. V tom se mu Zdislav vytrhl, vstal a utekl na svoji postel.

„Odpusť, odpusť mi, prosím. Nemohu.“

Nicolas byl zticha.

„Budeš mne nenávidět, zasloužím si to, neměl jsem ti dávat naději, nemohu, nejde to.“

„Ty promiň, nechal jsem se strhnout tvojí krásou, vůní sametové kůže, chutí tvých úst. Touhou po tvém těle. Možná ostych časem překonáš. Vždycky tu budu pro tebe. Jdi spát a zapomeň na dnešní noc.“

Zdislav stěží zadržoval slzy. Co jsem udělal? Vždyť cítil, jak touží po pevném sevření paží, po nepoznaných polibcích, po všem, čeho se zároveň obával.

„Krásné ráno, milý Zdislave. Konečně máme i slunce,“ budil ho Nicolas. „Určitě se dva tři dny neuvidíme, pojedeme do okolních hor.“

Snažil se také usmát, ale moc mu to nešlo.

Po snídani se shromáždili lovci spolu se Sanchem a několika jeho muži, kteří se postarají o ulovenou zvěř, proviant a koně.

„Počasí v tuto dobu moc nepřeje. Bude nás určitě doprovázet déšť, ale pro rytíře vašeho věhlasu nebude jistě překážkou. Pojedeme údolím řeky Nalón až ke obrannému a strážnímu hradu El Torreón. Pak nahoru soutěskami do pohoří Sierra de Peňa Mayor. Tam možná někde bude sníh. Na vrcholech určitě. Pak sjedeme dolů do Navy a přes La Rozu se vrátíme. To je v okolí nejlepší místo k lovu.“

Jakub, Zdislav a Ludvík se přišli rozloučit. Lovecká výprava se může protáhnout i na týden. Vše bude záležet na počasí. Vyjeli jižním směrem mezi políčky, sady a pastvinami až k řece Nalón. Jejich cesta směřovala proti proudu, údolím mezi horami na obou stranách. Potkávali četné povozy, hlavně dvoukolky tažené osly nebo mulami. Podél řeky bylo hodně roztroušených malých osad a vesnic. V mnohých malé románské kostely. Neměly věže. Místo nich nad vchody venkovní zvonice, většinou se dvěma zvony, zakončené nad stříškami z arabských tašek půlobloukového tvaru křížem. V poledne se zastavili v hostinci, kde byla jako všude paella, i když vždy poněkud jiná, a opékané jehněčí. Pak dál kolem klikatící se řeky k vesnici San Martin, kde před večerem zajeli ke kostelu stejného jména s hrobkou asturského krále Aurélia z osmého století. Nocleh ve společných ubikacích, výborný, velmi tvrdý, kořeněný a zauzený sýr gamoneu, klobásy ze zvěřiny a skopového spolu s vínem přivítali všichni s radostí.

„Kolem, i na druhé straně řeky, jsou v lesích četní medvědi. Nebudeme se jimi zdržovat, jsou všude po cestě. Až zítra, u pohoří San Mamés. A v dubových a jedlových lesích s mýtinami tetřevi. Doufám, že jich pár ulovíme jako dárek pro přátele v El Torreónu.“

Ráno vycházející slunce zalilo svojí září zelené pastviny. Odbočili do lesů na vápencové pahorkatině. Prvního tetřeva objevil a ulovil Jáchym. Ostatně kdo jiný. Pak byl úspěšný Nicolas a další. Ještě daleko před polednem jich měli přes tucet. Pojedli slaninu a uzené úhoře z vlastních zásob. Před večerem se na strmém vápencovém ostrohu objevila vysoká čtyřboká věž, bergfried, s přilehlým dřevěným hradem. Na skále působila dojmem mohutnosti. Nahoře lemovaná stínkami.

„Tak odsud bych nechtěl spadnout,“ ukazoval Martin a Sanchovi vyprávěl o jeho pádu z Kamenné věže na Malši.

Cesta ke hradu byla vysekaná ve skále a několikrát se esovitě zatáčela.

„Jsme tak trochu rodina a taky jsme spolu pobili pár Maurů.“

Uvítal je téměř světlovlasý mladík, Ángel.

„Myslel jsem, že všichni Španělé jsou snědí a černovlasí,“ podivoval se Nicolas Martinovi.

„Jak vidíš, nejsou. Proto mu dali tak přiléhavé jméno. Je jako skutečný anděl.“

Vlasy, sčesané do dvou stran, měl na zátylku sepnuté zlatou sponou. Zelenomodré oči, rovný nos, na první pohled spíš menší, ale plná rudá ústa.

Nastalo představování. Před Lukášem poklekl Ángel na jedno koleno.

„Ještě žádný vévoda z Francie nenavštívil náš hrad. Obdivuji, že ses, pane, vydal na lov v tomto nepříznivém počasí.“

„Jeden z mých rytířů se věnuje studiu katedrální knihovny v Oviedu a iluminacím. Lov je nejlepším vyplněním volného času. A díky pohostinnosti Sancha jsme navštívili tvůj hrad.“

„Zatím není ještě mým. Představím vás otci, následujte mne, prosím.“

Prošli malým nádvořím chodbou do většího, rytířského sálu. V čele stolu seděl bělovlasý starý muž s bílou bradkou, vrásčité tváře v zelenožlutém kabátci. Ángel je představoval.

„Buď vítán, vévodo Lukasi, i ostatní i ty, můj milý Sancho. Promiňte mi, že jsem nepovstal. Mám jen jednu nohu a druhou mi trápí podagra.“

„Otče, přivezli nám tvé zamilované tetřevy. Zdrží se pár dnů na lovu.“

„Bude nám nesmírnou ctí poskytnout skromné pohoštění. Kdysi jsem byl vášnivým lovcem. Dnes mohu lovit jen tak mouchy u talíře. Ángeli, můj drahý, zajisti hned v kuchyni dostatek jídla. Jsme tu jen sami dva. Přes zimu nás nikdo nenavštěvuje.“

„Přijměte trochu vína a náš modrý sýr, cabrales.“

Dva sloužící přinesli sýr ve tvaru malých oválných bochánků, zabalených v platanovém listí. Po očištění nakrájeli větší výseče. Byl nažloutle smetanové barvy s modrou plísní.

„Je z kravského, kozího a ovčího mléka. Zraje tady kousek od nás v jeskyních mnoho měsíců. Náš má jinou chuť než podobné, je kořenitá. Nabídněte si k němu hrozny a mandle.“

„My jsme ve Francii také zemí sýrů, ale tak lahodné nemáme,“ pochvaloval Lukáš.

„Budeme muset vzít ochutnat našim chlapcům v Oviedu, ať nepřijdou zkrátka,“ staral se Martin.

„Tady všude, kde jsme byli, mají vždy něco výborného, co jinde není, Španělsko je zemí lahůdek,“ byl nadšený Nicolas.

V kuchyni se nakonec přeci jen něco našlo. Slepičí polévka, vařená telecí hlava, uzená zvěřina.

„Zítra večer, až se vrátíme, budou tetřevi na kaštanech, tak jste je určitě nejedli,“ oznamoval Ángel. Martin se ho ptal na spaní. Šel mu ukázat tři komnaty s velkými postelemi.

„Snad vám postačí, Sancho tu má svou komnatu, když přijede.“

Moc ponocovat dnes nesmí, zítra se pojede na medvědy, kteří tady, kde nikdy nemrzne, většinou nespí. Když tak až od prosince nebo spíš ledna, podle dostatku potravy. A ve vyšších horách na kozorohy, rysy. Všude je jelení a srnčí zvěř, daňci. A také vlci, ty lovit nebudou, dohodli se. Martin byl zvědavý, co na ně bude říkat Aura. Ta se moc přívětivě netvářila na zdejší smečku honicích psů, tentokráte je ponechají doma, aby předešli šarvátkám.

Hned za hradem se zvedaly pahorkatiny rozbrázděné malými potoky s množstvím schodovitých kaskád. Holé stráně sloužily jako pastviny s keři hlohů, cesmíny, černého bezu. Ve stínu porostlé vřesy a kapradinami. Lípy, jasany, u vody vrby a olše. Hájky moruší a kaštanů přecházely v porosty dubů, buků a jedlí. Některé stromy už měly opadané listí. Další jako duby byly stále zelené, buky hýřily žlutohnědými a rudými odstíny. Zatím bylo všude množství divokých prasat, pochutnávajících si na bukvicích a žaludech. Těmi se dnes nebudou zatěžovat, snad při zpáteční cestě. Lesy výš houstly a měnily se v prales. Použili stezky zvěře, úžlabí potoků. Před nimi se objevila veliká kamenitá pláň s neskutečným rozhledem. Vpravo několik vrcholků, jak ukazoval Ángel.

„Pico Peńa la Xamoca, Les Llombes, La Carba, La Collaina, před námi v dálce Les Praeres z pohoří Sierra de Peňa Mayor, které pokračuje vlevo. Dáme se do lesů nejprve vpravo.“

Kamenitá pláň před nimi byla porostlá sporou trávou s trsy levandule a rozmarýnu, porosty šalvěje a koberci tymiánu. Na jedné straně končila strmým srázem padajícím k prohlubni s potokem. Na srázu se stěží drželo několik nízkých borovic a prastaré pokroucené tisy. Začal vítr s prudkými poryvy.

„Zajedeme do lesa před námi, tady jsou největší medvědi. Nikdo je sem nejezdí lovit,“ ukazoval Ángel.

Lukáš se sehnul pro něco do zavěšené torny a spadla mu kožešinová čapka. Hned se ji zmocnil vítr a hnal ji k okraji srázu. Nejblíž byl Nicolas. Seskočil z koně a rozběhl se pro ni. Když už ji zachytil a zasunul si ji za řemen u luku, celý kus okraje se utrhl a padal do údolí.