Rytíři ze Zvonu II – kapitola 4

V poslední chvíli se zachytil pokrouceného keře tisu, který visel díky svým mohutným kořenům. Martin rychle rozepjal pás s mečem, shodil luk a rozběhl se k němu. Když doběhl k okraji, přidržoval se kořenu od dalšího tisu a uchopil Nicolase za pás.

„Držím tě, snaž se chytit těch kořenů výš. Nechoďte až sem,“ vykřikl. „Všechno pod námi se zřítilo, víc lidí pařez neunese.“

Ale to už tam byl Jáchym s provazem, co měli na přivazování ulovené zvěře pro nosiče. Lehl si a hodil provaz k Martinovi. Ten stále jednou rukou držel Nicolase. Kolem druhé si ovinul provaz. Za Jáchymem se ostatní přidali a pomalu táhli, podle Jáchymových pokynů. Martin už byl na skále a vytáhnul i Nicolase.

„Díky Bohu. Pojď sem, Nicolasi.“ Lukáš ho obejmul. „Martine, Jáchyme, díky vám. Kvůli čapce, nevím, jak mi mohla spadnout.“

„Můj milý pane, nikdo nemohl vědět, že celý kus trávy drží jen na pár kořenech. Skála pod nimi se vydrolila. Spadli bysme z daleko větší výšky než já do Malše. A tady je v potoce vody žábě po kolena,“ rozesmál se Martin.

„Martine, Nicolas jen může děkovat, že má tak oddaného přítele, co bez váhání nasadil svůj život. Přijmi můj obdiv a poděkování,“ Ángel ho objal.

„No chlapci, tak kde jsou ti medvědi? Snad už nezalezli do brlohů?“ Martin si připjal meč.

„Martine, díky…,“ přijel k němu Nicolas.

„To bylo za tu šunku, už jsem byl skoro v nebi, i bez padání.“

„Můj milý, kdyby tu byl otec Jeroným, já byl strachy bez sebe a ty vše obrátíš v žert,“ také se už usmíval Lukáš.

„Na pláč je vždycky času dost. A můžeme někde po cestě poděkovat Pánu, potkáme-li kapličku.“

„Je tu starý kostelík, budeme ho míjet. San Estéban del Condao. Hned, jak vyjedeme z pralesů,“ řekl Ángel.

Na pořádného medvěda narazili hned, co vjeli do lesa. A Martin si přišel na své. Do poledne ulovili ještě dva. Všichni byli spokojeni. Sjeli do údolí ke kostelíku, co sliboval Ángel. Byl jako všechny zde. Jen se zvonicí nad vchodem, s půdorysem kříže. Uvnitř stará dřevěná socha sv. Štěpána, neboli San Estéban. Ángel odříkal latinskou děkovnou modlitbu. Venku se občerstvili u pramene a pojedli z nesených zásob. Odtud se část doprovodu s několika místními vracela s ulovenými medvědy. Vydali se vzhůru bukovými lesy, lemovanými skalnatým hřebenem až k planině s letními pastvinami, s porosty nízkých keřů tisů.

„Ukážu vám bránu do pekel, ďáblovu studnu, nebo také studnu mrtvých, El Pozo Funeres. Tam ale není radno se přibližovat. Kdo tam spadnul, nikdy se nedostal ven. Prý vede až k bránám pekla. Je o ní spousta pověstí,“ říkal v čele jedoucí Ángel.

„No, padání jsme si dnes užili dost,“ obrátil vše v žert Martin. „Tohle je ono? Myslel jsem, jak je to velká propast. Je to jen díra v zemi. Nespletl jsi se?“

Rozjeli se k pásu skal. Nikolas a Jáchym ulovili krásné kozorožce. Začal poletovat sníh. Vrcholky v dálce byly bílé.

„Škoda, že nemůžeme brát trofeje,“ litoval Nicolas, „když jedeme bůhví kde.“

Při sestupu do lesa zasáhl Sancho rysa a potkali malou smečku vlků. Aura se naježila, vycenila zuby a výhružně vrčela.

Párkrát štěkli a zmizeli směrem k planině. Dál v lese skolil Hanek velikého daňka s lopatovitým parožím. Lukáš s Martinem jelena. Všichni pak pár divokých prasat.

„Vyšel nám lov nad očekávání krásně. Nebýt příhody kvůli mé čapce,“ mínil Lukáš.

„Trošku jsme se vyděsili, ale i to je lov. A číše vína nám daleko víc zachutná, můj milý pane,“ rozjel se Martin s ostatními ke hradu.

Tam je čekala další lahůdka, tetřevi v kaštanové šalši. Své nadšení tentokrát projevoval i Jáchym.

Lukáš pociťoval, že objetí jeho milence je pevné jako dřív.

„Mám pocit, můj pane, sice jenom chvilku, že našeho Jakoubka o něco ochuzujeme, když se milujeme. Ale myslím, že mu nijak neubližujeme.“

„Taky mi chybí. Vždycky mi ruka spočine v prázdnotě. Jen je vše jiné, než když jsi nám chyběl ty. Víme, že žije a u svých milovaných knih a iluminací mu až tak nechybíme. Určitě si nás užije po návratu.“

„Je zvláštní, některá místa jsou jako stvořená k lásce, jiná přímo odstrašují svojí pochmurností. Divím se, že Ángel je tu tak sám, ani o nějaké dívce nemluví, zatímco Sancho se neustále chlubí svými úspěchy u žen.“

„Možná je to také tím, že se stará o svého otce. V okolí moc příležitostí není, říká, jak jsou v zimě vděční za návštěvu.“

Lukáš zcela podléhal závrati jako vždy, když Martinova ústa pevně svírala jeho penis. Ruce zabořené ve vlasech sjížděly níž a mazlily se s ušními lalůčky, masírovaly krk. Při tom nechybělo mnoho a mohl o něj přijít. I o svěřeného Nicolase. Neutuchající vlny vzrušení zaplavily jeho tělo, když v sobě pocítil svého chlapce. Vnímal všechny jeho napínající se svaly, hluboké přírazy, stejně tak jako jazyk pronikající mezi zuby. Chuť, vůně jeho těla i trošku škrábající jednodenní strniště.

Nicolas usínal sám. Na stolku dohořívala malá loučka. Měl by se radovat z jejího teplého naoranžovělého světla. Když visel nad propastí, viděl před sebou Zdislava. Jeho vlasy lesknoucí se jako bronz. Husté obočí a malou pihu nad ním. V rukou pociťoval křeč. Musí vydržet. Chce se znovu dotýkat jeho těla a ne jen dotýkat. Pomoci překonat jeho ostych, objevovat s ním cizí země a jejich lásku. Martin a hned i Jáchym. Děkuje jim za život. Je zvláštní, jsou jiní, všichni jakoby propojení svou jinakostí. Zakázanou, opovrhovanou, stejně nebezpečnou jak šklebící se propast pod ním. Díky vévodovi jsou ostrůvkem v moři nepochopení.

Hanek také objímal svého Jáchyma. Věděl si jako vždy rady. Ten se jen usmíval, říkal mu, že ví, jakou má sílu, ať ho nerozmáčkne. Pak se usadil v jeho klíně, obejmul za sebou jeho záda a nechal svůj krk laskat Hankovou bradou a nosem.

Ještě za ranního šera směřoval Martin, jako vždy vstávající brzy, ke koni do stáje. Podle vlasů poznal Ángela, jak někoho objímá. Dvojice se od sebe odtrhla. Tím druhým byl hezký mladý chlapec, kterého viděl při večeři obsluhovat. Hned odběhl.

„Promiň mi, vstávám časně, nechtěl jsem vás vyrušit.“

„Tebe můj vztah nepohoršuje?“

„Vůbec ne. Jsem taky takový.“

Martin mu vyprávěl o všech u Lukáše, Ángel o sobě.

„Velmi miluji svého otce a on mne. Jenže přenést se přes něco takového by se nedokázal. Manuela by nechal upálit a mne uvrhnout do vězení. Vůbec o tom nepochybuji. Je neoblomný. Snad to nikdo neví, jen Sancho a ten mi Manuela přeje. Přivezl mi ho. Otec si Sancha velice váží, že je královské krve, ale pokud jde o sodomii, jak říká, nedá na nikoho. Byl vychován v klášteře, nezná tělesnou lásku. I plození dětí je pro něj nutné zlo. Kdyby zůstal naživu můj starší bratr, jako pětiletý se utopil v Nalónu, byl bych také v klášteře. Ale potřeboval dědice. Dokud otec žije, nemohu nic dát najevo. Manuel to naštěstí chápe. Někdy z rána zajdeme ke koním, v létě na střechu věže. Vím, je to kruté, ale otcova smrt bude pro nás vysvobozením. Musí být krásný život, jaký prožíváte, něco takového se málokomu podaří.“

Ostatní se ještě nevzbudili, když na hrad přiběhlo několik pastevců. Martin španělštině nerozuměl, ale z jejich gestikulace pochopil, že žádají Ángela o ochranu před nebezpečím, nějakými jezdci.

„Musím rychle za otcem, poradit se. Asi dvě míle odsud je Vieja ruina, kdysi tam chtěli postavit hrad, nebo částečně postavili, jenže tam není voda. Byla tam, ale ztratila se někde v podzemí. Teď se tam usadili nějací jezdci a všude kolem loupí hlavně potraviny. Mouku, ovce, prasata, sýry, všechno, co se dá, pak obyvatele povraždí a vše spálí. Jedni říkají, že je jich deset, jiní dvacet. Všichni prý nemají koně a zbroj. Bude nutné zasáhnout, je to ještě naše území.“

„Půjdu s tebou, samozřejmě vám pomůžeme.“

Hned se dohodli. Martin vzbudil ty, co ještě nevstali. Je třeba obléknout válečnou zbroj.

„Jsou to zločinci, ne rytíři, neočekávejte, že se budou bít čestně. Nejlépe bude využít luky. Pak kopí.“

Místních napočítali patnáct zbrojnošů, ovšem kdoví jaký mají výcvik. Ángel, Sancho a Lukáš se svými čtyřmi rytíři. Vyjeli rychle proti proudu Nalónu. Pak proláklinou mezi vápencovými skalisky. Dostali se na pahorkatinu se spoustou keřů cesmíny a rozmarýnu. Minuli několik stádeček ovcí. V dálce svou šedobělavou barvou vyčnívaly nižší hory na pozadí vysokých se zasněženými vrcholky. Začalo mrholit. Jak vjeli mezi hory, uviděli několik zcela vypálených usedlostí.

„Drž se při nás s Lukášem, Nicolasi, Hanek s Jáchymem si poradí,“ obrátil se k němu Martin.

Ángel se přidal k Jáchymovi, zbrojnoši se také rozdělili. Vznikly dvě skupiny. Uviděli kouř. Pozůstatky hradu byly téměř neviditelné. Vše bylo vylámané ve skále. Na jednom místě viděli kus střechy, narychlo pokryté kůrou a suchou trávou. Lukáš pokynul Jáchymovi. Po Magarovi přejal střelbu zápalnými šípy. Dvakrát vyletěl šíp. Přes mrholení byla najednou střecha v jednom plameni. Ze štěrbin ve skále vylétly šípy, ale většina dopadala před jejich koně. Pak se objevilo mezi skalisky okolo deseti jezdců. Bylo vidět, že dobře vyzbrojená byla snad polovina. Určitě polovinu zasáhli. Ale bylo i zasaženo několik jejich zbrojnošů, kteří se špatně chránili. Jeden z mužů v částečné plátové zbroji se střetl s Martinem s kopími. Obě se zlomila na jejich štítech. Než se rozjeli proti sobě s meči, vytrhl Martinův protivník někde od sedla sekeru a vhodil ji po Nicolasovi. Ten se štítem bránil proti kopí dalšího z jezdců a také ho zasáhl. Sám se po zasažení skácel k zemi. Lukáš, kterému se podařilo srazit kopím dalšího z lapků k Nicolasovi seskočil. Mezi tím srazil mečem svého protivníka Martin. Hanek s Jáchymem zasáhli kopími dva jezdce, co se otočili zpět, zasáhl Jáchym šípy. Ángel měl zasažené kopím stehno. Zřejmě se během šarvátky připojilo ještě několik jezdců.

Zatím se nikdo další neobjevil. Shlukli se kolem Nicolase. Lukáš vyhrnul kroužkovou zbroj a rozřízl gambeson. Zasáhla ho část ostří, které proseklo zbroj i gambeson v místě blízko prsní bradavky, zřejmě až k žebru. Byl při vědomí.

„Zvládnu to, pane, co ostatní?“

Jáchym už provizorně ošetřil Ángela. Tři jeho zbrojnoši byli mrtví po střelách šípy. Lehčí zranění měl i Hanek a několik zbrojnošů. Ve skalách byl klid. Když se tam vypravili, našli čtyři mrtvé a pár raněných. Dalším se zřejmě podařilo utéct mezi skalami.

„Zajatí stejně neuniknou smrti. Otec je nechá hned pověsit,“ ukazoval Ángel. Mrtvé vhodili do prolákliny a zavalili kameny. U první osady jim poskytli dvoukolku pro zraněné. Jáchym ošetřil i Nicolase.

„Pošleme hned pro Ludvíka,“ řekl Lukáš. Vypravili spěšného posla po návratu do El Torreónu.

Zatím se ošetřování zhostil Jáchym. Zítra k večeru tu může být Ludvík. Rána na noze Ángela se zanítila, u Nicolase jen částečně.

„Náš doktor přijede zítra, myslím, pane, někdo by měl dohlížet na Ángela. Všimnul jsem si jednoho ze sluhů, myslím, že mu říkali Manuel, zdá se být pozorný,“ zastavil se Martin u jeho otce.

„Máš pravdu, vždycky dbá, aby mi nechybělo víno a olivy.“

„Ani nevím, jak ti poděkovat Martine,“ řekl mu Ángel, když ho Martin večer navštívil.

„Nu což, musíme si pomáhat. Ale stejně pozor na ostatní. Lidská závist a zloba nezná mezí.“

Zastavil se ještě u Nicolase. Byl u něj Jáchym.

„Rána byla čistá, neroztřepená, myslím, že zde nebezpečí nehrozí, zítra ho prohlédne Ludvík.“

„Zde se nám smůla přilepila na paty. Utržený svah, lupiči. Čekám, co se ještě zlého stane. Bába Ančí říkávala, zlo chodí vždy ve trojici, můj pane.“

„Snad ne, jak jsou na tom Ángel s Nicolasem teď?“

„Nicolasovo zranění nevypadá zle, u Ángela podle Jáchyma je to horší. I moje noha se hojila velmi pomalu.“

Zlá Martinova předtucha se vyplnila. Když šli ráno oblékat Ángelova otce, byl mrtvý. Pozítří ho pohřbí do rodinné hrobky. Přijel Ludvík a prohlédl zraněné, lépe by je neošetřil ani on. Jakub se Zdislavem a jejich dvěma zbrojnoši přijedou za nimi během tří dnů, jak Jakub dokončí iluminace. Mohou pak na León jinudy, než měli v úmyslu. Sancho připravil vše potřebné k pohřbu, hlavně mnicha.

„Jakub by nám řekl, že bába Ančí má vždycky pravdu. Je podivné, jak se nám tu smísily krásné i smutné okamžiky.“

„Ten další už je hezký, můj pane, a snad takovým zůstane.“

Martin vyprávěl o Ángelovi a Manuelovi.

Pohřeb proběhl v krátkosti. Další den přijel Jakub se Zdislavem.

„Biskup vás všechny zdraví, lituje, že se s vámi neuvidí. Kdykoliv jsou vrata jeho paláce pro vás otevřeny a posílá mnoho darů.“

Hned mu o všem vyprávěli. Zdislav se rozběhl k Nicolasovi. Obejmul ho a políbil. Bude se starat o něj i jeho ránu.

Bude zapotřebí dohodnout se, kdy vyjedou a kterou cestou. Kdy rozhodne Ludvík podle Nicolasova stavu. Cesty na León jsou dvě. Obě údolími řek a horskými soutěskami. Až do El Moclínu za kostelem Santa Cristina de Lena je cesta stejná, pak se rozdělí na kratší, ale výškově náročnější přes průsmyky v Luně, nebo kolem řek Pajares a Bernesga. Druhá teče až do města León, jejich cíle. Zvolili nakonec delší, pojedou asi pět dnů, v kratších úsecích, ale méně náročnou.

Lovci, v čele se Sanchem, který velmi dobře znal zdejší kraj, vyjeli ještě několikrát do okolí, i na druhý břeh Nalónu. Svahy, protkané spoustou pramenů, potoků a jezírek v proláklinách porostlé většinou listnáči, byly plné zvěře. Úlovky zpestřili divokými kačenami, králíky a veverkami, které učil zdejšího kuchaře Jáchym upravit podle báby Ančí. Taky na ni večer zavzpomínali, stejně jako na všechny na Zvonu, i na ty, co zůstali v Nevers.

„Častokrát vzpomínám na Davida, Victora a Stefana. Kde asi zimují a jak se jim daří,“ připomínal Jakub.

Vůbec večery byly zasvěceny vzpomínkám ve vzájemném vyprávění.

Asi po týdnu usoudil Ludvík, že Nicolas jízdu snese. Zranění Ángela se také lepšilo. Ludvík zde zanechá léčivé masti a zásypy. Loučení z rána bylo dlouhé a srdečné.

Na tuto dobu bylo krásné počasí. Slunce se vylouplo z hradby hor. Jeli rychle po udržované cestě až ke kostelu sv. Martina, kde se jen na chviličku zastavili, aby si Jakub se Zdislavem mohli prohlédnout hrobku krále Aurélia. Ještě kus cesty k San Pedru Villoria. Opustili Nalón a následovali řeku Villoriu, která zde do Nalónu ústila. Jeli jejím údolím až k Cabaňaquintě. Odtud dalším údolím řeky Aller ke hradu Soto. Tam měli doporučení od Ángela. Přespali v ubikacích pro vojáky a hned z rána vyjeli k El Rebollo, k soutoku řeky Aller a Lena. Údolím Leny ke kostelu Santa Cristina de Lena.

„Hradů je tu daleko méně jak jinde, zato na každou míli aspoň tři kostely. Jsou jeden jako druhý. Žádné věže, jen vysoké venkovní zvonice,“ ukazoval Martin.

Kousek dál, na rozcestí El Moclín, přespali v hostinci. Polovina v pokojích, někteří dole na lavicích. Druhý den z rána se zastavili v blízkém a známém špitálu poutníků u kaple sv. Bartoloměje. Ludvík byl zklamaný. Delší, kamenná místnost s asi deseti lůžky. Jen několik mnichů. Spíš oni byli rádi z jeho návštěvy. Žádného doktora zde neměli. Pohostili je mlékem a výborným sýrem. Samozřejmě vínem. Pokračování bylo zase podle řeky Pajares k Arbas del Puerto. Tady je zastihl déšť a sníh. Taky všude po cestě byly vyšší vrcholy zasněžené. Nikde ale ani v noci nemrzlo. U cesty a hlavně u kostelů byly jednotlivé obrovské prastaré tisy. Jinak buky, duby, jasany. Mimo lesy jen pastviny, s keři cesmín, hlohů a na kamenitých výspách jalovců. V hostinci bylo zavřeno, neměl majitele. Přespali na větší usedlosti v seníku, i když jim chtěli uvolnit své stavení. Měli tam plno malých dětí a jen jedinou místnost.

„Přece ty drobečky nevyženeme do zimy,“ staral se Jakub a všichni souhlasili.

Zato jim nad uhlíky upekli množství pstruhů, které ocenil i Martin, přestože ryby nemusel. Opět je vítal kostel Panny Marie. Údolím řeky Bernesgy poputují až do Leónu. Ještě jeden nocleh je čekal v Santa Lucii de Gordon, v malém, ale útulném hostinci. I když tentokrát v šenku přespali všichni. Venku byl jen přístřešek a sněžilo. Sníh se hned rozpouštěl. Zlatě opečená selata byla skvělá i paella.

Vítr a déšť je doprovázel až do La Robly. Sjížděli neustále podél řeky Bernesgy, až nechali vysoké hory za sebou. Před nimi se rozprostírala náhorní plošina nebo spíš pahorkatina.

Začaly se objevovat sady, malé vinice a pole. Město se rozkládalo na obou stranách řeky Bernesgy. Silně opevněný střed s mohutnými hradbami, s vystouplými baštami na levém břehu. Jeden ze strážných u brány ji ukazoval, že tato je ještě z dob římských, Arco de la Cárcel. V blízkosti je vězení a starý hrad. Palác je dále vlevo, ale mají smůlu, leónský císař, Alfons VII. Kastilský, ke kterému měli doporučující listiny od francouzského krále, není ve městě. Měl by se vrátit během týdne. Ukázal jim zájezdní hostinec, prý s dobrou kuchyní, blízko baziliky sv. Isidora a kláštera sv. Marka.

„To je kostel, kde by měl malovat můj otec,“ sděloval Jakub.

„Nejprve se ubytujeme, bude-li místo, hlavně aby si odpočinul Nicolas. Viděl jsem přes obvazy krvavé skvrny.“

„To je z malých ostrůvků hnisu, co teče z rány, ale už se čistí,“ dodal hned Ludvík.

V hostinci, když zjistili, že jde o vévodu z Francie, jim poskytli dosti slušné pokoje. Museli se postarat o koně a náklad. To bylo poněkud horší, jejich patnáct koní stěží ustájili. V pokojích jim zatopí v krbech. Než se usadili, byl večer. Každý se převléknul z těžké zbroje. Sešli se dole k večeři. Připravili jim stůl, hned u ohniště. Na rožních bylo jehně a menší prase. Konečně zde bylo i dobré pivo. Tady tak tomu bylo jen v některých klášterech. Zato víno bylo dobré všude. I přes protesty sešel dolů Nicolas.

„Teď mne nic nebolí.“

„Nelži mi, viděl jsem tě na schodech,“ staral se Zdislav.

„Na schodech ano, ale když se nehýbám a nebudu přece sám v pokoji.“

„Byl bych s tebou a nosil ti jídlo.“

Martin, který už nahlédl i do kuchyně, se smál Jakubovi.

„Nějak jsi tam u biskupa v Oviedu zhubl, doufám, že to bylo jen stravou, musíš vše dohnat,“ usmíval se.

„Nicolasi, neměl bys raději odpočívat?“ ptal se Lukáš.

„Ne, je mi dobře a Ludvík mě prohlédnul.“

„Musíme zjistit, kde tvůj otec bydlí, snad ho zítra najdeme v chrámu,“ řekl k Jakubovi.

Do hostince vstoupil zřejmě zdejší mladý šlechtic. Někteří se s ním zdravili, další ho ignorovali. Nebylo nikde volné místo, jen u Lukášova stolu. Přistoupil k nim, smekl kožešinový baret, který mu pokrýval delší, černé a zvlněné vlasy.

Lukáše v čele stolu oslovil latinsky.

„Tvá výsosti, zřejmě se nemýlím, slyšel jsem o vévodovi z Francie, dovol mi, abych se ti poklonil a zároveň požádal o poskytnutí místa u tvého stolu. Jsem Augusto de la Reina.“

Lukáš se představil, i své rytíře. Zároveň ho vyzval, aby s nimi povečeřel.

„Jsem vám nesmírně zavázán. Dovol mi, vévodo Lukasi, přispět trochou dobrého vína.“

Dívka přinesla tři velké džbány rudého moku. Skvělého. Martin si všiml, jak od vedlejšího stolu se na jejich hosta upírají nenávistné pohledy. Když viděl, jak Augusto vychází na dvůr, zřejmě vykonat potřebu, zvedli se asi tři ozbrojení mladíci hned za ním. Vstal také a vyšel ven. Viděl Augusta, jak se vrací od hnojiště u stájí. Také ti tři ho napadli. To rozhodně nesvědčí o jejich dobrém vychování a přispěchal na pomoc. Dva z nich skončili na hnojišti, třetí utekl.

„Díky za pomoc, nemýlím-li se, Martine. Ti se už dnes neobjeví. Budou pěkně navonění. Většinou mě napadli dva, to jsem zvládal, ale tři už jsou nebezpeční.“

Když se vrátili, sesedli se, aby si mohl sednout vedle Martina. Vyprávěl jim jeho příběh.

Je odsud, z nedaleka, z malého hradu. V šestnácti letech ho oženili se sestrou těch dvou, co ho napadli. Bohužel, ta po roce při porodu zemřela i s dítětem, co se narodilo. Rodiče jeho zemřelé ženy chtěli, aby si vzal její sestru. Odmítnul to a raději šel na rok k vojsku, co chrání jižní hranici s Almohádským chalífátem. V době, kdy byl mimo domov, zemřela i ta druhá sestra na nějakou otravu. Když se vrátil, začali ho z obou smrtí vinit. Hlavně dva bratři. Dnes si ještě někoho přizvali.

„Pokud znáš místní poměry, prosím, hledám svého otce, určitě je zde, maluje v bazilice sv. Isidora.“

„Proto jsi mi připadal nějaký známý, rysy tváře, dnes spíš bílé vlasy, znám mistra Jákoba, jak ho tu nazývají.“

„Byl bys ochotný mě k němu zavést, zítra?“

„Což o to, jen jestli ho ještě najdeme, kde bydlí, nebo bydlel.“

„Odstěhoval se?“

„Ne, spíš ho vyhodili.“

„Vyhodili, proč? Nerozumím tomu.“

„Můj známý je správcem přes stavby u dvora. Mistr Jákob zde maloval, ale pak neustále porušoval smlouvy. Protože byl často opilý. Maloval strop v pohřební kapli. Několikrát mu smlouvu prodloužili, teď mu řekli, že ji zruší a najdou jiného malíře.“

„Je to velmi smutné, nikdy jsem ho neviděl. A on o mně ani neví.“

„Ráno tam zkusíme zajít. Budu zde, přespím na lavici, jako kolikrát.“

„Ale to není nutné,“ ozval se Ludvík. „Já jsem v pokoji sám a jsou tam dvě postele. Že, můj pane,“ obrátil s k Lukášovi.

„Samozřejmě a není kam spěchat, víno je znamenité. Zítra, Jakube, uvidíš, jak na tom tvůj otec je a jak mu můžeme pomoci.“

Ještě se vyprávělo dlouho, než se rozešli spát. Ludvík zkontroloval Nicolase.

Zdislav si k němu sedl. Vzal ho za ruku.

„Už jsi mi prominul večer, co jsem…“

„Neprominul,“ přerušil ho. „Protože není co promíjet. A bylo mně po tobě smutno.“

„I mně, Nicolasi.“

Celé město bylo ráno ponořené v mlze. Po snídani vyšel Jakub s Augustem k jeho otci. Přidal se i Martin.

„Snad tu nebudou všichni tak nepříjemní jako ti tři včera. Raději Jakuba doprovodím.“

Nebylo pořádně vidět ani o dva domy dál. Prošli několika uličkami do jedné slepé, končící hradbami. Úzký malý domek, dole dveře, zamřížované okénko, nahoře jedno větší. Všechny domky z kamene byly podobné. Augusto uchopil klepadlo. Párkrát kovovým kruhem ve tvaru dvou hadů uhodil do dubových dveří. Pootevřelo se okno nahoře. Z něj vykoukl asi patnáctiletý snědý chlapec.

„Prosím, vzácní pánové, mistr Jákob spí, není mu dobře. Snad zítra,“ volal španělsky.

„Tak pojď dolů ty a rychle,“ zvolal na něj Augusto.

Zarachotil zámek, dveře se pootevřely.

„Velmi prosím, nemáme teď žádné peníze, ještě posečkejte, bude mu lépe a bude pokračovat v malbě v kapli. Jen prosím o strpení nad námi.“

„Nejdeme vymáhat žádné peníze ani něco jiného, tito pánové by rádi mluvili s mistrem. A mluv latinsky, aby rozuměli, ovládáš přece latinsky, pokud vím.“

„Ano pane, i italsky, okcitánsky, baskicky.“

„To je od tebe hezké, nám postačí latina.“

„Snad můžeme dál, rád bych viděl svého otce,“ řekl Jakub.

„Mistr nemá žádného syna, i když tvá podoba, pane, pojďte dál, ale omluvte nepořádek, nesmím uklízet.“

Hned za nimi zamknul vchodové dveře a vedl je po prošlapaných opukových schodech do patra. Nahoře byla jen jedna veliká místnost, ponořená do šera. Vše prostupoval nepříjemný pach barev, levného vína a stařiny.

„Otevřu okno, nedá se tu dýchat,“ přistoupil Martin k boční stěně a otevřel ho.

„Bude tu zima, nemáme na otop,“ protestoval mladík.

Naproti dveřím byla veliká postel s potrhanými závěsy. Na ní, ve změti pokrývek, kožešin, prádla a různých hader ležel muž s bílými vlasy, s místy prosvětlující žlutí. Spal. Nebo spíš byl úplně opilý. Jakub přistoupil a díval se na něj se zděšením.

„Tady se teď nic nedozvíme,“ Martin zavřel okno. „Půjdeš s námi a zatím nám něco povíš,“ otočil se k chlapci.

„Jsem Martino,“ řekl hoch.

„Vida, jmenovec, já také, ale pojďme odsud, zapít tu pachuť v ústech. Pojď, Jakube, kdoví, vystřízliví-li do večera. Teď nemá cenu nic dělat.“

„Tady hned kousek je hezká hospůdka, jen aby bylo otevřeno, je časně a špatné počasí,“ dodal Augusto.

Prošli do boční uličky. Mlha snad ještě zhoustla. Zastavili u jen přivřených dveří hospody.

„Sem nemohu, tady dlužíme,“ stál venku Martino.

„Neboj se, zaplatím to, jsem tu proto, abych otci pomohl. I já mám jeho jméno, Jakub.“

V šenku bylo šero jako venku. Na boku v krbu ještě žhnulo několik uhlíků. Všude prázdno.

„Je zde někdo?“ zavolal Augusto. Asi po jeho třetím zvolání se objevila starší, rozcuchaná žena.

„Je zavřeno. A co tu děláš ty?“ obořila se na Martina. „Už ani nevím, kolik mi dlužíte, chcípněte hlady, nuzoto.“

Martin sáhl do měšce u pasu a na stůl vhodil několik stříbrných arabských dirhamů, španělských reálů a říšských denárů. Viděl, jak se ženě rozsvítily oči.

„Netušila jsem, odpusťte, vaše urozenosti, hned připravím, co si budete přát.“

„Pro začátek víno, ale dobré, v tomhle počasí, pak srovnáme dluh a uvidíme,“ řekl Martin.

Vše hned překládal Augusto.

Žena odběhla. Pak přinesla víno, na misce hrozny, fíky a datle. Taky nakládané olivy a cibuli. Přinesla i soupis dluhů za víno. Martin jí ho zaplatil.

„Teď nám řekni něco o sobě a co se tu děje,“ vyzval Martin svého jmenovce.

„Žil jsem v Itálii v horách. Jednou se objevili jezdci a unesli mě. Prodali na galéru, kde jsem se musel starat o vězně, veslaře. Dával jim jídlo, vodu, vynášel kbelík s močí a, no víte. Byli přikovaní. Já byl dítě, tak nehrozilo, že bych mohl někomu pomoct k útěku. Bili mě tam, měl jsem pořád hlad. Asi před pěti léty jsem z lodi v Gijónu utekl. Skrýval jsem se v přístavu, než odjeli. Ve městě jsem sebral z kárky chleba. Jen malý bochánek. Už jsem nemohl vydržet hlady. Někdo mě uviděl, další chytil. Chtěli mi useknout ruku. Nakonec sám pekař mne nechal jen pro výstrahu přivázat ke kůlu. Lidé kolem na mě plivali, někdo si kopnul, hodil kamenem. Mistr Jákob byl v přístavu pro plátna a barvy. Zaplatil za mne pekaři a biřicům. Od té doby mu sloužím. Byl vždy hodný, měl jsem se jako v ráji. Všichni si ho vážili. Začal malby v bazilice. Dostával hodně peněz. Utrácel, hlavně za víno. Maloval už jen některé dny. Peníze docházely. Platil mi za službu a dobře. Najednou nebylo z čeho. Na jídlo jsem bral z mých úspor, co jsem měl z platu. Teď nám došly i ty. Posílal mě pro víno na úvěr, vždycky jen napsal kousek pergamenu. Teď už nám nechtějí dát nikde. Začal jsem chodit uklízet do jedné krčmy. Dali mi aspoň trochu jídla a vína. Ale byli tu z paláce a z kláštera, pokud nedokončí malbu v pohřební kapli, vyhodí nás odsud. Choval se ke mně vždy dobře. Nemohu ho opustit. Ale nevím si rady.“

„Učí tě taky malovat?“ zeptal se Jakub.

„Začal, pomáhal jsem míchat barvy, i víc, ale malovat výjevy z Nového zákona v kapli, to neumím.“

„Zavedeš nás tam. Ale určitě jsi nejedl. I nám vyhládlo,“ Jakub zavolal na hostinskou.

„Prosím, Augusto, objednej nějaké jídlo, pak zajdeme do baziliky.“

Žena přinesla sýry, máslo a tvaroh. Také kus rožněných žeber na studeno a chlebové placky. Martino hned větší část ze svého dával do šátku.

„Nemusíš si nic ukládat, jak bude hlad, pojíme jinde,“ ubezpečoval ho Jakub.

„Ne pro mne, pro mistra. On také na mne vždy pamatoval.“ Jakubovi stouply slzy do očí. Vážil si chlapce pro jeho starostlivost, jako by on byl jeho synem.

„Myslím, že mistr potřebuje, aby mu spíš někdo promluvil do duše. Uvidíme zítra. Tak jdeme do té katedrály.“

„To je bazilika, románská, značená tak papežem, katedrálu se chystají stavět. Jsou i jiné stavebně,“ doplnil hned Jakub.

„Tak prostě do kostela.“

Bazilika sv. Isidora, pojmenovaná po španělském světci sv. Isidorovi ze Sevilly, ze sedmého století, měla bohatou historii. Původně za Římanů zde byl chrám boha Merkura, na jeho základech vznikl kostel sv. Jana Křtitele. Chrám nechal rozbořit i v okolí klášter Al Mansůr v době maurské nadvlády. V polovině jedenáctého století ho znovu vybudoval král Alfons V. Byl zasvěcen sv. Isidorovi. Mohutná stavba z velkých kamenů vypadala v pomalu klesající mlze dosti pochmurně. Vstoupili do hlavní lodi a přešli k boční kapli, zvané pohřební. Už v předchozí lodi byly na stěnách malby. V kapli bylo dřevěné lešení. Malba na stropě pokrývala necelou polovinu. Bylo tu šero. Martino přinesl velkou louč a s Jakubem vystoupal na lešení po žebříku. Jakub prohlížel otcovy malby. Byly překrásné. Pak už bylo na omítce jen několik podkresů a rozmazaných barev. Pocítil velký obdiv k otcovu umění a touhu mu pomoci. Pomůže mu s malbou. Maloval už na zeď, sice jen v malém a tady je všechno obrovské. Pokusí se přimět otce zase k malování. Pokud toho bude schopný. Pevně se rozhodnul.

„Máte tu, Martino, vše potřebné k malbě?“

„Jistě pane, u sakristie je místnost se vším potřebným.“

Slezli dolů.

„Pokud otec nebude chtít, dokončím malbu. Jen pokud povolí Lukáš. Nevím, jak moc spěcháme, ale podle dřívější cesty až tolik ne.“

„Zřejmě nám ten darebák, co ho hledáme, neuteče. Ale nevím, plocha je obrovská. To tady strávíme i Vánoce.“

„Nemohu nechat otce vyhodit do zimy. Věřím, že ho k malování vrátím. Pomůže mi Martino, Zdislav i Ludvík.“

„Jistě ti všichni rádi pomůžeme, ale ne v malování, určitě já ne. Ani nevím, jak se štětec drží v ruce, to není meč,“ smál se Martin.

Vyšli do vlhkého zamračeného dne. Mlha už zmizela, ale vystřídalo ji mrholení. Zašli na tržiště. Martin koupil kárku polen a domluvil na zítra celý vůz. Nakoupili kameninové hrnce se sádlem, máslem, sýry, uzené maso, slaninu. Sušené i čerstvé ovoce, vejce, jablečný cider, i trochu vína. Vše nechal dopravit k Jakubovu otci.

„Až se probere, řekneš, že zítra přijde jeho syn z Českého knížectví. Nedávej mu žádné víno, ať se s ním dá mluvit. Ráno se zde potkáme. A pořádně se najez a zatop.“

Dal ještě Martinovi peníze, ať srovná všechny dluhy. Rozloučili se.

„Skvělý chlapec, jiný by tvého otce už dávno opustil.“

„Pravda, no už se zase smráká. Budu se muset rozjet domů, zítra, dovolíte-li, přijedu. A pokud bude nějak potřeba, pomohu,“ rozloučil se Augusto.

Lukáš už byl netrpělivý a chodil před hostinec vyhlížet. O všem ho zpravili.

„Víš, můj pane, mám doma, tedy v Nevers, úspory. Všechno, budou-li stačit, zaplatím. Nemohu nechat otce v bídě, když já mám všeho dostatek.“

„O tom můj milý nepřemýšlej, uděláme, co půjde. Martin bude vše vyřizovat.“

„Hlavně musí chtít sám a přestat pít. Jakub chce v malbě pokračovat, aby ho nevystěhovali.“

„Myslíš, že něco takového zvládneš?“

„Věřím, že ano, jen to vypadá, no nebude to rychle.“

„Počítal jsem, že se nějaký čas zdržíme, uvidíš zítra. Já mám pozvání na zítra do kláštera San Marcos, k opatovi. Taky nás bude chtít vidět arcibiskup, a až se vrátí král, nebo jak si říká, císař.“

„Kde máme našeho doktora?“ ptal se Martin. „Ve špitále, že ano?“ odpověděl si.

Za chvíli se objevil.

„Víte, že ve zdejší bazilice je Svatý grál? Kalich ze kterého pili na Poslední večeři. Získala ho královna Urraca. Musí nám ho ukázat. Má prý velkou moc.“

„Mně stačí i obyčejný, jen když je v něm dobré víno.“

„Jen si musíš dávat pozor, abys neskončil jak Jakubův otec. Jak jsem slyšel,“ usmíval se Nicolas.

„Můj milý Nicolasi, vidím, žes nějak pookřál, čím to může být?“ Martin se zadíval na Zdislava, který zčervenal.

„Každopádně, tady se zcela vyzdravíš, budeme tu přes Vánoce. Jakoubek chce dokončit malby v Pohřební kapli.“

Další den byl stejný. Mlha s mrholením, vlezlá zima. Augusto ještě nepřijel. Jakub s Martinem se vydali k mistru Jákobovi. Martino jim přišel otevřít.

„Mistr je vzhůru, něco pojedl a shání se po víně.“

Na posteli seděl muž vypadající sice velmi staře, ale bylo vidět, že je spíš zanedbaný. V místnosti bylo vyvětráno a příjemné teplo. Vesele plápolal oheň a praskal. Pozdravili. Natáhl ruce před sebe.

„Vypadáš, vzácný pane, jako já kdysi, to je pravda, ale já nemám syna. Musel ses zmýlit, pane. To ta podoba.“

„Vím, mistře, že jsi v mládí žil v Českém knížectví, na hradě Zvon. Moje matka tam pomáhala v kuchyni.“

„María, é bellissima, byla vdova a měla malého chlapce.“

„Ano, to byl můj bratr. Já se asi narodil, když jsi odjel. Maminka už nežije a ani bratr, jen já.“

„Tolik jsem si přál mít syna, že by se Bůh smiloval nad nehodným učedníkem. Už je konec. Podívejte se, neudržím štětec, nevidím anděly, jen ty Zkázy.“ Napřáhl třesoucí se ruce a po tvářích mu kanuly slzy.

„Otče, mohu tě obejmout?“

Jen pokývnul.

„Martino, podej mi vína, mám sucho v krku.“

Ten se podíval na svého jmenovce.

„Ne mistře, víno tě dostalo, kde jsi. Jen jablečný mošt, nebo vodu, musíš dokončit malby v Pohřební kapli. Víš jinak, co ti hrozí.“

„Ty jsi z paláce, pane?“

„Ne, jsem rytíř neverského vévody, stejně jako tvůj syn.“

„Jsi rytířem, chlapče?“

„Je i dobrým malířem a chce ti pomoci s malbou.“

„Ne, tomu nevěřím, je to jen sen, Martino, podej mi víno, zaplaším ho.“

„Mistře, není to sen. Tvůj syn a jeho přítel zaplatili všechny naše dluhy, nakoupili otop a jídlo.“

„Nevěřím, Martino. Dones stojan a plátno, barvy.“

Chvíli trvalo, než chlapec v kupě nepořádku požadované našel. Jakub s Martinem seděli u stolu.

„Otevři okno, Jakube, říkáš, že jsi můj syn, říkají, že jsi malíř. Vidíš venku na protější zdi kamenný chrlič? A crčící z něj vodu? Namaluj ho, jen pomocí černé barvy.“

Muž zavřel oči. Martino k němu přiskočil.

„Musím si lehnout, jsem unavený.“

Jakub si rozmíchal barvu na staré paletě. Chvíli se díval ven na chrlič tvaru lví hlavy. Jistě, vždyť jsou v Leónu. I když lev nebyl původně důvodem pojmenování, ale byl i znakem a vyskytoval se na všem možném. Začal malovat. Několika tahy vytvořil chrlič, přidal pramínek padajících stružek a kapek. Přistoupili k němu oba Martinové.

„Netušil jsem, můj pane, voda je, jako by tekla.“

Starý muž se probral a posadil se. Martino mu přinesl Jakubovu kresbu ukázat.

„Pojď sem, Jakube, promiň, u jakého mistra jsi získal svoji zručnost?“

„Od tebe, otče, pozoroval jsem tvé obrazy na Zvonu v kapli a snažil se je napodobit.“

„Pak se musím sklonit, odpusť, vidíš, tady na konci hrany kamene na lince malý jakoby zobáček, tak oddaluji štětec i já, když u malby přemýšlím. Není pochyb, jsi mým synem. Jen jsi přijel pozdě, už nic nedokážu, najdi nějakou službu Martinovi.“

„Proč, bude u tebe jako dosud, naučíš ho malbě. On se o tebe staral a postará i nadále, viď, Martíno. I on je jako tvůj syn, choval se tak k tobě.“

„Nechte mne prosím spát, nemohu, zastav se zítra, chlapče,“ starý malíř znovu ulehl.

„Tady jsou napsané a načrtnuté výjevy z Nového zákona, co měl mistr malovat, pane, nebo tě mám oslovovat také mistře?“

„Zaopatři zde zítra otce, najmi nějakou služku, ráno tě čekám v Pohřební kapli. Otce nech spát a pak musí jíst, ručíš mi za něj. Žádné víno, ani kdyby prosil.“

„Myslíš, že se otec vrátí k malbě?“ ptal se Martin.

„Snad, já zítra začnu, už jsem na suchou omítku maloval, říká se tomu al secco, na mokrou, al fresko, to bych asi nezvládl, je to příliš rychlé. Tady to ani jinak nejde. Malby, fresky, se nehodí do vlhkého prostředí, jaké je spíš v kapli. Nakonec Martino všechno zná, bude mně barvy připravovat. Je to podobné jako dřevo, tady je podklad tenká vrstva hlinky. Pak podkres a malba vaječnou temperou se lněným olejem. Nejdřív si všechno vyzkouším. Nenechám otce vystěhovat.“

„To je od tebe hezké, Jakube, jen jestli nesklouzne zase k pití.“

„Udělám, co půjde.“

Venku pršelo. Přeběhli do jejich hostince. Lukáš s Ludvíkem a Zdislavem byli v klášteře sv. Marka. Jáchym s Hankem se vydali s Augustem, který také dorazil, prohlížet starý hrad a k posádce na hradbách. Byl zde jen Nicolas.

„Nemysli si, můj milý, že tě necháme jen se povalovat.“

„To také nemíním, říkal jsem Lukáši…“

„Budeš pár dnů přes den hlídat Jakubova otce, aby se nedostal k vínu. Zdislav bude pomáhat Jakubovi v kapli a Ludvík podle toho, co bude mít na práci. Spíš bude ve špitále, mají prý tu dva. No, na lov ještě nemůžeš a míchat v kotlíku vejce do tempery by tě určitě nebavilo. Nějaké děvče tam bude uklízet, třeba bude hezká.“

„Půjdu tam rád, ale ne kvůli děvčeti.“

„Že by bylo něco pravdy, co předpovídal náš Jakoubek? On tu nahrazuje bábu Ančí.“

„No nic, vidím, že se nám vrací náš pán. Tak jak byli mniši pohostinní?“

„Dělali, co mohli,“ usmíval se Lukáš. „Ale o Ludvíka se mezi sebou málem poškorpili. Jsou tu dva špitály. Bude tam chodit po dvou dnech, aby se dostalo na všechny. A co vy?“

„Otec je zatím zesláblý a nemá chuť do života, nevím. Pokusím se v malbách pokračovat.“

„Měli bysme asi o tom uvědomit nějakého správce či purkrabího.“

„Toho zná Augusto, zařídí vše potřebné.“

Večer se všichni sešli.

„Jak vidím, mohli bysme se stát klidně obyvateli Leónu,“ sděloval Hanek. „Jáchyma by brali hned jako učitele střelby, Ludvíka do špitálu, Jakuba na malbu do kaple a ty bys, náš pane, to tu mohl převzít po jejich císaři, co se někde toulá.“

U stolu bylo veselo. Jen Jakub měl obavy. Nevzal si na sebe příliš velké břímě? Musí se s tím poprat.

„Na jednu stranu se bojím, na druhou těším,“ sděloval, když Lukáš s Martinem odpočívali mezi milováním u ošatky medových koláčků s fíky a datlemi.

„Navíc u stropu budu muset ležet, to jsem ještě nezkoušel a nevím. A nechci otci udělat ostudu.“

„O to se nebojím, spíš aby ji on neudělal tobě. Dáme k němu Nicolase, pohlídá ho s pitím.“

„To je až tak špatné?“

„Je sice nadšený, že má syna, ale ani o tom moc nestihl promluvit, jen spí.“

„Kdoví jak jedli, viděl jsi, Martine, Martina, tak to se povedlo,“ usmíval se Jakub. „Je kost a kůže.“

„Jen ho musím ocenit, včera z prvního jídla hned odložil pro mistra. Má klučina dobré srdce.“

Zdislav přinesl Nicolasovi z kláštera posilující víno. Když šli spát, nalil ho do skleněného poháru a přinesl k posteli.

„Krásně voní, má hezkou barvu a je zázračné, říkali mniši.“

„A kde máš nalito ty?“

„Nikde, je vzácné, jen pro nemocné.“

„Já nejsem nemocný.“

„Tak zraněný.“

„Už jenom trošku. Pojď, ochutnej.“

Zdislav trochu upil.

„Je i dobré.“

„Jistě, mniši si přece nebudou dělat nějaké patoky. Zítra už půjdu hlídat Jakubova otce.“

„Vždyť ten leží, mne Jakub bude potřebovat v kapli.“

„Budu jen dohlížet na děvče, co tam bude uklízet, a na starého pána, aby se nedostal k vínu.“

„Tam bude dívka? Hezká?“

„No to nevím, neviděl jsem ji. Snad nežárlíš?“ usmál se.

Zdislav zrudnul a byl v rozpacích.

„Ne, ne, jen jsem netušil, že někam půjdeš.“

Slunce. Hned se ráno zdálo všem hezčí. Jakub se vypravil do baziliky spolu se Zdislavem, kde už je čekal Martino. Ludvíka potřebují ve špitále. Šel s nimi i Lukáš s Martinem a Augusto. Ti pak zvolí královský palác. Jednak zjistit, kdy se vrátí císař, a domluvit Jakubovi malbu. Jakub vylezl po lešení, měl s sebou náčrty na pergamenu. Prohlížel rozmalované scény. Poslední bude nutné přemalovat. Začal si hned připravovat podkres na hlince. Světlo je zde špatné. Ale mají připravené zvláštní loučky. S velkou svítivostí a nečadící. Taky kovové svícny. Martino mu vše připravoval a přinášel. Lukáš s ostatními pozoroval svého chlapce, jak si zdatně vede.

„Teď u klenby leží, obdivuji ho, tak ještě nikdy nemaloval.“

„A Nicolase jste poslali k jeho otci?“ ptal se Martin.

„Hned časně z rána. To byl ještě doma Martino.“

Ten už přinesl barvy a Jakub ukazoval Zdislavovi, jak nanášet podkladní vrstvu.

Nicolas zatím jen seděl u krbu. Jakubův otec spal. Docela hezké děvče uklízelo nepořádek v místnosti. Na jednu hromadu věci pro malbu, na druhou použitelné oblečení, na třetí, co je k vyhození. Ta byla největší. Občas se vyzývavě usmála. Určitě by si dala říct, pomyslel si Nicolas a dříve by rozhodně neváhal. Ale teď viděl před sebou Zdislava. Mnohem vzrušivější pocit. Jeho chuť, když se líbali. Asi je touha po něm mnohem silnější než možnost udělat si dobře. Zrovna se skláněla u truhly a rovnala do ní ošacení, které vypadalo jakž takž čistě. Ostatní odnese vyprat. Stačilo by jen nadzvednout sukni. Taky se občas po něm ohlédla. Musel se usmát, jindy by si jeho penis už hledal místečko kudy ven. Teď si v poklidu ležel. Nikdy neměl proti mužské lásce žádné výhrady. Slyšel o ní jen v dobrém. A také si ji vyzkoušel a užíval. Jen nebyl rozhodnutý. U Zdislava bude těžké zbavit ho jeho vzpomínek a strachu.

Starý malíř se probral.

„Co se to tady děje? Kde je Martino? Kdo jsi ty, pane?“

Když viděl, že hoch neodpovídá, zopakoval vše latinsky.

„Martino ti, mistře Jákobe, vše ráno řekl. Jsem Nicolas, vévodův rytíř, jako tvůj syn.“

„Nemám syna, pane, spletl jsi se.“

„Podívej, mistře, včera maloval chrlič, jak jsi chtěl.“

„María, opustil jsem ji. Nevěděl jsem, že čeká… Kde je Jákob, pane?“

„V Pohřební kapli, chce domalovat výjevy z Nového zákona.“

„Už mne nebude třeba. Musím odejít, na jih, kde je teplo a víno. Určitě zde nějaké bude. Chci se napít, pane.“

„Žádné tu není, jen voda s citronem, jablečný mošt. Máš tu plno jídla, sýry, maso, klobásy, nebo sladké bochánky s medem, skořicí a citronem, myslím mantecádo.“

„Už nedokážu, nech mne odejít, ať se můj syn nemusí stydět.“

„Nikam nemůžeš jít, nejsi zdravý, odpočívej, mistře.“

Zezdola někdo volal, španělsky. Vše se vysvětlilo. Martino objednal lázeňského a holiče. Postavili větší kotlík na oheň, děvče nanosilo vodu. Lázeňský přinesl malou káď, břitvy, hřebeny, škrabky. Ostříhal malíři vlasy. Oholil ho a nakonec vykoupal. Když byl oblečený v čistém ošacení, byl k nepoznání. Ještě pořád přes polovinu vlasů zářilo zlatě, oholená tvář byla hezká a jemná, i když částečně vrásčitá. Jen tím víc byla vidět jeho pohublost. Sedli si ke stolu.

„Pověz mi, prosím, pane Nicolasi, o mém synovi.“

„Moc ti toho nepovím, znám ho jen krátce, tak jen, co znám.“

Když zapálili svíce, objevil se Martino s Jakubem a Zdislavem.

„Otče, nemohu tě poznat, jsi skoro jako na obrázku, co jsme našli na Zvonu.“

„Chtěl jsem ho dát Marii, brzo se potkáme.“

„Tak nemluv, prosím, jak ti bude lépe, společně dokončíme malbu v kapli.“

„Nevím, hochu, jsi hodný.“

„Teď se o tebe postará Martino. Přijdu zase zítra. Buď tu s Bohem.“

Vrátili se do hostince. Nejprve se všichni ptali na zdraví Jakubova otce, pak jak jde malba v kapli.

„My jsme se domluvili s místními. Moc rytířů tu není, většina je s císařem. Uspořádáme malý turnaj. Tady pořád něco slaví. Od jedenáctého listopadu Čtyřicet dnů sv. Martina z Tours. To je Martin z mé kaple. Ono je jich tu plno. Ludvík už říkal Nicolasovi, že pro tebe něco takového zatím není vhodné. Mohly by se ti srůsty potrhat. Zdislav a Jakub jsou v kapli a stejně by o to moc nestáli. A hlavně, Augustovi rodiče nás zvou na celé svátky na jejich hrad. Tomu tu zase říkají Dvanáct svatých dní.“

„Nevím, asi by se slušelo strávit svátky s mým otcem, co myslíš, pane?“ otočil se Jakub k Lukášovi.

„Ale to je samozřejmé, vezmeme ho s sebou, i toho Martina,“ hned dodal Augusto.

Večer byl Jakub hezky utahaný. Nijak nedivočil.

„Musím si vzít jinou houni, bolí mne záda. A když maluji nad sebou ve stoje, bolí krk. Obdivuji otce, jak to zvládal.“

„Tak tě máme jen natřít vonným olejíčkem a zakrýt?“ dobíral si ho Martin.

„To rozhodně ne. Taky se mi nelíbí lázeňský dole. O všechno aby si člověk říkal. Voda studená, mýdlo nemá mydlinky, špatně mě oholil a má kukuč jak nějaký lapka.“

„Máš se holit sám. I mně se nelíbí. Na hradě prý je část starých římských lázní. Zítra je můžeme vyzkoušet.“

Do paláce se dostavil posel od císaře. Zůstane ještě nějakou dobu na jednom z hradů a do města se zatím nevrátí. Všichni se obávali. Snad se jeho manželce, co je prý těhotná, nic zlého nepřihodilo. Martin, Augusto a velitel vojáků spolu s několika rytíři z okolí domluvili rytířské hry.

Ráno vzkázali Martínovi, že se dnes nebude malovat, ať odpočine a postará se o pohodlí Jakubova otce. Zítra ho vezmou do kaple. Z římských lázní mnoho nezbylo. Jeden z mladých vojáků jim vysvětloval, jak byly veliké a co vše v nich bylo. Zůstal vstup do svlékárny, apodyteria, která byla krásně zdobená mozaikami. Zde si odložili všechno oblečení a s utěrkami je lázeňský zavedl do mírně vytopeného tepidária. Zdi se vytápěly teplým vzduchem. Odtud pak do caldária s kruhovým bazénkem s horkou vodou. Pod těmito prostory byl hypokaust, místnost, kam přicházel horký vzduch z pece a spaliny, a vše vycházelo trubkami ve zdích nad střechu. Podlaha i zdi tak byly krásně teplé. Voda se ohřívala v měděných kotlích. Ještě tady byl velký bazén, piscina, ale používal se jen v létě. Všichni si zde užili horké koupele, masáží, oholení a úprav vlasů. S nimi Augusto a několik mladých rytířů, kteří se těšili na malý turnaj pozítří. A pak už budou slavit svátky na hradě Augustových rodičů.

„Je to jako znovuzrození,“ pochvaloval si Jakub. „Ne jako ten náš lazebník v hostinci. Byl jsem z malování celý pokřivený. To si ještě musíme zopakovat. Zítra vezmu do kaple otce. Doufám, že nám to půjde a bude moct pak pokračovat s Martínem.“

Taky ráno se v kapli setkali. Mistr Jákob s Martínem, Jakub, Zdislav a Nicolas. Jakubův otec obdivoval, co jeho syn zatím namaloval, a oba se dali do malby. Zdislav u barev, Martíno už vypomáhal s malbou a Nicolas se staral o jídlo. Bylo docela chladno. Z blízké krčmy jim nosil horkou polévku z hovězí oháňky, slabou medovinu, sýry a opečené kousky masa.

Na dvoře kasáren v bývalém hradu se zatím vše chystalo na rytířské zápolení. Byla zbudována malá tribuna, kde zasednou starší a hlavně manželky či milenky rytířů. Kolem za hrazením z prken se shromáždí ostatní obyvatelé města, kteří si rádi zpestří nadcházející veselé svátky. Kvůli malému prostoru budou jen jednotlivá zápolení rytířů na koních s cvičnými meči, závody v lukostřelbě a stejně tak plno zábavy, o kterou se postarají různí potulní komedianti, minesengři a hudebníci. Bude to krásný začátek vánočního veselí.

Večer se všichni sešli.

„Jak vám šlo malování s otcem, Jakube?“ ptal se Lukáš.

„Mám se od něj hodně co učit. A Martíno bude skvělý malíř. Má nadání. Není to jen, co se naučil. Jen je příliš skromný. Velice ho obdivuji. Nebýt jeho, nevím, jak by otec dopadl. Myslím, že se o otce nemusím bát, až odjedeme. Některé dny mezi svátky ještě budeme věnovat malbě. Myslím, že po Dnu králů, po pár dnech můžeme pokračovat v cestě. Pokud to vidíš stejně, můj drahý pane.“

„Jistě. Nemusíme zase tolik spěchat. Budeme se muset poohlédnout po nějaké kupecké karavaně, co míří do chalífátu. Věřím, že cestou se někdo naskytne. Nyní žádné tažení není a obchod neustává ani v dobách válečných. Můj milý Martine, zítřek máte s Augustem a Diegem připravený?“

„Jistě, můj pane. Budeš na tribuně tou nejváženější postavou. S condesou Esperanzou, příbuznou císaře.“

„Nevadí, můj pane, že se nezúčastníme?“

„Jistě že ne. Zdislav je zvyklý ti pomáhat, Nicolas ještě nemůže pro nedávná zranění. A Ludvík bude ve špitále. Všichni se sejdeme odpoledne na Štědrý den na hradě Augustových rodičů. Už tam chystají pro nás ubytování. Jak jsem pochopil, není to velký hrad a nás bude s tvým otcem a Martínem dvanáct.“

Turnaj proběhl za velké účasti diváků, kteří zaplnili i přiléhající hradby. Vítězství Martina v klání s mečem i Jáchyma ve střelbě s lukem se dalo čekat. Oba dostali šperky od hraběnky Esperanzy. Dobře si vedl i Hanek a Augusto. Z ostatních trochu litoval jen Nicolas, že se nemohl zúčastnit. Večer se slavení přelilo do celého města. Všude plály malé ohně, kde se opékalo maso. Místní pekaři připravili mnoho sladkostí. Všude bylo i výborné víno.

Během dopoledne Martin vše vyřídil k jejich odjezdu. Z Augustova hradu se nebudou vracet. Jen Jakub, ale ten bude i se Zdislavem a Nicolasem v novém domě, co pořídili pro Jakubova otce a Martína. Bude to pár dnů v lednu. Ludvíka uprosili v nemocnici a klášterech.

Hrad hrabat De la Reina byl na malém skalním vrchu, obklopený palisádami s hospodářskými budovami a malou osadou. Za mohutnou starou hradbou byly dva kamenné obranné bergfrity se střílnami, napůl dřevěný hradní palác z mohutných klád, sýpka a budovy pro služebnictvo. Malá kaple z načervenalé žuly. Na nádvoří byla prastará oliva. Vlastně jen velký kmen a několik pahýlů obrostlých novými větvičkami. Mimo severní stěny hradeb s břečťanem byly ostatní porostlé vinnou révou. Všude bylo plno dětí a psů. Aura, jako vždy u svého pána, obojí ignorovala.

„Lobo, lobo,“ volaly děti.

„Perro grande,“ uklidňoval je Augusto.

Několik chlapců se hned věnovalo jejich koním a spolu s jejich dvěma sloužícími i nákladu. Přivítali je rodiče, seňor del castillo, José María De la Reina a jeho paní Isabella. Po uvítání a přípitku jejich vlastním vínem Macabeo, jehož sazenice přivezli předkové ze Svaté země, se všichni šli podívat na připravené komnaty a převléct do pohodlných lehčích oděvů. Vévoda byl ubytovaný se svými chlapci, pak ostatní po dvou jako vždy. Mistr Jákob s Martínem, jen Ludvík měl malou komnatu sám. Ostatně hned ho využili. Mít na hradě doktora, komu se to povede? Vždycky je někdo, koho schvátil nějaký neduh. Taky stará zranění, dušnost a podagra, drobné úrazy v kuchyni nebo ve stájích. Dárky tady dostávají na třikrát. Na Štědrý den, Noche buena, na Den svatých neviňátek, a hlavní dárky pak přináší Tři králové, kteří zde přijedou na velbloudech. Dnes se byli podívat na děti, které pod houně schovaly Tió de Nadal, což jsou pomalovaná polínka dřeva. Těm pak natlučou přes houni holemi. Čím víc úderů, tím víc pak najdou dál pod houní drobných dárků a sladkostí. Dospělí se při tom obdarovávají maličkostmi. Provázení po hradě a líčení zdejších zvyklostí se ujal ctihodný otec, reverendo padre Giuliano. Příjemný růžovolící mnich, zřejmě zde velmi oblíbený. Všichni ho s úklonou a úsměvy zdravili. Ukázal jim i zdejší vězení, kde naposledy byl nějaký lapka někdy před deseti lety.

„Jsme malé panství, lidé jsou tu většinou pastevci, vinaři a drobní řemeslníci. Od všeho něco. Ve městě je to jiné. Tady každý každého zná, nejsou tu velmi bohatí, ale ani chudí. Poslední mendigo, žebrák, veterán z bojů s Almorávidy, zemřel loni. Naše paní Isabella je velmi starostlivá a dobrotivá.“

Prohlédli si místní kapli s několika cennými relikviemi ze Svaté země, přivezenými z první i druhé křížové výpravy, na které otec Giuliano byl. Hned začali vzpomínat s vévodou Lukášem. Prohlídku zakončili v místním sklepě u poháru dobrého vína. Nejen bílé Macabeo, ale i skvělé Syrah, které proslavili už Peršané a Féničané.

Večer započala po přáních a přípitcích štědrovečerní hostina. Polévka s cizrnou, vařené jehněčí, pečená selata, opékaná hovězí žebra, štika v marinádě a uzený úhoř. Kaše, chleba, množství sladkostí ze sádla, mouky, medu a koření. Taky se objevili koledníci. Nejprve děti, co za dozoru otce Giuliana zazpívaly vánoční písně o narození Páně. Po obdarování pak větší výrostci s žertovnými písněmi a s nimi i muzikanti a kejklíři. Ti se teprve uplatní v dalších dnech s mnohými nástroji. Slavit se bude až do El Día de los Reyes, šestého ledna. V čas půlnoční se odebrali všichni do kaple, kde byla odsloužena padrem Giulianem Misa del Gallo, takzvaná Kohoutí mše. Neboť kohout byl prý první, kdo zvěstoval narození Ježíše. Po mši se pokračovalo až do doby, jak kdo vydržel.

Jakub měl starost o otce. Ale ten se držel jen u kalíšku slabé medoviny, zato si dopřával červené kůrečky na pečených selatech spolu s oběma Martiny.

„Tohle, můj pane, zavedeme i u nás. Na Zvonu, kam doufám se ještě vrátíme, i v Nevers. Dvanáct svatých dnů. Mají pravdu. Za celoroční lopotu je třeba dopřát si odpočinku a blahobytu. Zdejší selata jsou skvělá. Poslal jsem toho našeho jakoby kuchaře do zdejší kuchyně, ať se naučí takto je připravit. Dají se po cestě koupit, ale skvěle je upéct nad ohništěm už zvládá málokdo. Prý se musí naložit do marinády a pak jí potírat. I mistr Jákob říká, že taková ještě nejedl, a to poznal půl světa.“

„Jsem rád, Martine, že si tak dobře s mým otcem rozumíš. Mám stále obavy, ale snad ho pak ohlídá Martíno. Slíbil tady, až skončí v Leonské kapli, namalovat oltář. No to my už budeme kdoví kde.“

„Jak dokončíte výjevy z Nového zákona, myslím tak v půli ledna, vyjedeme, mí chlapci. Pak můžeme zase zrychlit. Tady není sice hezké počasí, zato příjemní lidé. Jen ty, Jakoubku, si neodpočineš. Ale nejbližší cesta nebude nijak náročná. Máme už přes Augusta i otce Giuliana domluveny hrady a klášter přátel.“

Štědrý den byl opravdu štědrý pro všechny.

Následující den začínal až okolo poledne. Venku svítilo slunce. A bylo slyšet veselé popěvky z nádvoří za doprovodu guigy, což byl malý hudební nástroj mající dvě struny a měl místo resonanční dřevěné desky nataženou kůži. Hrálo se na něj smyčcem, nebo drnkalo plektrem z husího brku. Takové středověké trsátko. Vše doprovázely tamburíny. Většina zdejších hudebních nástrojů pocházela z islámského světa.

Nikomu se moc vstávat nechtělo. Lukáš s chlapci tu měl velikou postel, docela skvělý pelíšek, jak říkal Jakub. Jen litoval, že ho zítra na několik dnů opustí. Vrátí se do Leónu malovat s otcem, Martínem a Zdislavem. Nicolas zůstane zde a zúčastní se s ostatními lovu. Je už zapotřebí vyzkoušet si luk i meč a oštěp. Na snídani byla spousta sladkostí a všichni ocenili jablečný mošt. Žízeň po včerejších hodech byla veliká. Odpoledne se zúčastní španělské speciality. Zde velmi populárních kohoutích zápasů. Už se připravovaly proutěné ohrádky a v klecích se ozývali první přinesení kohouti. Kohoutí zápasy zde byly oblíbeny odnepaměti ještě z pohanských dob. Bojovní kohouti byli vysoce ceněni, dokonce dosahovali ceny kvalitních koní. Zápasy byly také příležitostí k uzavírání vysokých sázek. I zde byla ohlášena jména kohoutů zde proslavených a dva židovští sázkaři už uzavírali první sázky. Tohle dění velmi zaujalo Jáchyma, podobné zápasy jsou i v kitajských zemích.

Kohouti byli různých barev, velcí na dlouhých silných nohách s dlouhými krky. Zvláštní byla ocasní pera tvořící dva překrývající se vějíře. Hlavní zbraní jsou ostruhy na běhácích, kterými pak kohouti útočí na protivníka. Jakuba ani Zdislava tato zábava nijak nenadchla a šli se raději s otcem Giulianem podívat do zdejší malé knihovny. Zato ostatní se zapojili do sázení. Nechali si poradit od Jáchyma, který si všechny šampiony prohlédl a doporučil na kterého vsadit. Dobře udělali. Jistěže všechny sázky nevyšly. Ale bylo jich mnoho a nakonec nikdo z Lukášových mužů neztratil, ale i něco vyhráli. Dohodli se, že výhry věnují na budoucí oltář v kapli, který bude malovat mistr Jákob a Martíno.

Zápasy byla velmi hlučná podívaná. Odehrávaly se ve čtyřech ohrádkách a kolem byli vždy ti, co si vsadili. Mohutně svého favorita povzbuzovali pokřikem, ale i klepáním na malé bubínky. V podvečer dorazili obchodníci ze Sevilly a Malagy, se kterými se šel hned radit vévoda Lukáš. Zatím nejsou žádné bojové konflikty na hranicích. Doporučili mu místa bezpečná na cestě i kde je třeba si dávat pozor. Přivezli látky, což hned využily paní a dívky, ale také levné datle a hlavně čerstvé citrony. Hned ráno vyrazí na cestu do Gijónu.

Jakub si tentokrát konečně užil milování v prostorném pelíšku. Ráno odjedou na pět dnů zpět do Leonu a stejně tak po Novém roce dokončit smluvené malby v kapli. Oba své milence hezky utahal. Určitě si užíval i Jáchym s Hankem. Zdislav se zatím jen občas políbil s Nicolasem. Měl ohledy na jeho zranění, ale ta mizela a dalo se tušit další sbližování. Noci nebyly nijak chladné a přes den krásně svítilo slunce. Ráno vyjela skupinka s mistrem Jákobem. Na cestě je doprovodil Augusto s Martinem. Jejich dva sluhové se budou starat o stravu a zařídí zbytek nového domu vším, co bude potřeba. Ludvík jedoucí s nimi směřoval do nemocnice. Zase se tak i vrátí. Na hradě zatím pokračovalo sváteční veselí.

Ochutnávce vín se budou věnovat odpoledne.

Taky se k tomuto účelu připravovaly klobásky a sýry na zajezení, aby jednotlivé chuti vynikly. Tentokrát je do tajů výroby zasvětí sám zdejší sklepmistr, maestro de bodega. Macabeo a Syrah už znali, teď přišlo místní Grenache, Tempranillo z Rioji, Mazuelo z Aragonie, Albariňo z Galicie, Palomino z Andalusie a Verdejo až z Afriky.

„Co říkáš, můj drahý pane, jaké zvolíme? Každé je výborné. Aragonské Mazuelo?“

Celý hrad byl roztančený. Došlo na muzikanty.

„Netušil jsem, že zde také budou kozice, ve Francii chevrette, dudy. Tady zvané odrecillo. Měch z kozí kůže a dvě píšťaly. Taky tu vidím šalmaj.“

„Té se tady říká caramilla nebo zampogna.“

Augusto jim jednotlivé nástroje ukazoval a jmenoval ve španělštině.

„Hodně nástrojů je převzato od Maurů. Loutny s krátkým krkem jsou al-úd, s dlouhým tunbur. Tahle široká je guitarra sarracenia. Na ty se drnká. Na figellu, taky zvanou viola, se hraje smyčcem, stejně jako na malé rybebky. Už jste viděli guigu, tohle je větší rabab s třemi strunami. Trubadůři hrají na psalterium, to jsou ty velké s mnoha strunami tvaru štítu, trojúhelníku nebo kosočtverce. Ty bývají velmi drahé. Struny jsou kovové i z mosazi a zlata.“

Vždy po nějaké době, kdy drnkal kde kdo podle písně, co se zpívala, bylo vystoupení jednotlivých trubadúrů neboli minesengrů. Zde to samozřejmě byly písně opěvující národního hrdinu z minulého století El Cida. Augusto jim o něm vyprávěl. Původně rytíř Rodrigo Diaz de Vivar z Kastilie se proslavil za reconquisty neboli znovudobytí Pyrenejského poloostrova od Maurů. Byl uznávaným bojovníkem na obou stranách. Jeho přezdívka El Cid pochází z arabského al-síd, velitel, a druhá Campeador, značí mistra válečných umění. Ostatně písní i básní opěvujících Cida si ještě do Tří králů vyslechnou spoustu. Je stejně jako zamilované příběhy vděčným námětem.