Rytíři ze Zvonu – kapitoly 17-18

17

Po ranní modlitbě a děkovné mši za záchranu Jakuba budou dnešní den věnovat nalezení tajné chodby. Musí projít celý hrad. Všichni, co neměli neodkladnou práci, budou využiti. Rozdělili se na skupiny, každý rytíř vedl jednu. Lukáš se svými hochy a Matějem projdou sklepení v donjonu. Točité schody procházely celou věží. Dole končily zasekané ve skále. Pokračovala chodba s několika sklepními místnostmi. Největší bylo sklepení na západní straně. Měli kladiva na proklepávání stěn. První, východní sklepení sloužilo kdysi jako vězení. Svědčila o tom silná mříž. Uvnitř byl kamenný stůl. Vše ostatní se při úklidu vyhodilo. Žádného vězně neměli. Nic nenasvědčovalo, že je tam nějaká dutina. Ve stěnách ani v podlaze. Stejně místnost na severní straně, kde měli v policích různé věci učenci a doktor. Malé spíš komory byly vylámány v kameni na jihu. Za nimi je sráz, dole říčka. Tam by se už žádná chodba nevešla. Největší západní byla stejně vylámána v kameni, jen malá část stěny na severozápad byla zděná, opět z kamenů. A zněla dutě.

Matěj doběhl pro zásobu loučí, Jakub přivedl kováře a jeho pomocníka. Přinesli páčidla a další nářadí. I Aura očichávala v jednom místě zeď a vrtěla ocasem. Nejdřív poklepem určili pravděpodobný otvor. Jakub ho obmaloval křídou. Kameny byly dokonale opracované, těsně sesazené k sobě. Podlaha také z velkých hladkých kamenných dlaždic. Martin hledal trochu vyčnívající kámen. Nějaké našel, ale při poklepu ani páčení se nic nedělo. Při silnějším světle větší louče našel Matěj nepatrně vyčnívající kus železa. Jako zbytek hřebu. Pomocník kováře do něj uhodil.

„Ukaž, to chce větší ránu,“ řekl Martin.

Když mu podával velké, těžké kladivo, vypadlo mu z rukou. Ozvalo se divné zaskřípění. Uhodili znovu na dlaždici, část stěny se posunula. Martin s kovářem se do ní opřeli. Zvětšeným otvorem tak mohli projít. Zapálenou pochodeň vhodil dovnitř Matěj. Před nimi viděli vylámanou chodbu ve skále. První skočila do průchodu Aura. Byla klidná, žádné nebezpečí nehrozí. Prošli za ní. Kovář zabezpečil dveře. Byly na dřevěných jakoby sáních, pohybujících se ve vysekaných žlabech. Dlaždice, na kterou udeřili, byla uvolňující páka. Prošli pár sáhů. Kámen vystřídaly výdřevy z velkých klád.

„Asi jsme v místě, co stálo stanové městečko, blízko hradiště, pak je louka a les,“ domníval se Lukáš.

O tom svědčilo pár velkých, přesekaných kořenů. Podlaha se zvedala, každý uvažoval, jak vypadá místo nahoře. Nejprve řídký les u skal zhoustnul a stával se neprostupným. Také chodba byla zase vylámána ve skále. Na loučích mohli vidět tah vzduchu. Objevilo se pár schodů, železné dveře. Nebyly zamčené, vedly do malé, úzké jeskyňky. Na konci kus modré oblohy. Jeskyňka vyúsťovala před obrovským balvanem, co zcela zakrýval vchod. Dál se klikatila stezka mezi příkrými skalami. Končila velkým jezírkem. Zaražený kůl svědčil o dříve přivázané loďce. Z druhé strany jezírko znali. Končila jím loučka a les, kterým vedla cesta do blízkého městečka.

„Myslíš, pane, že o chodbě Ješek ví?“ ptal se Matěj.

„Nevypadá to na to, léta tu nikdo nebyl. Ale bude nutné osadit sem mříže a také chodbu napojit na hradiště.“

„A vrátit sem loďku,“ dodal Jakub.

Při návratu je očekával Vahe.

„Také jsme něco našli. Už vím, proč sem Ješek chce. O hrad nestojí. Stačilo by mu obejít bránu, pojďte se podívat.“

Obě věže u brány měly také sklepy. Nehluboké, nevelké. Sklep u východní brány sloužil před časem Děpoltovým lidem jako kuchyňský, když nepoužívali hrad. I teď byl skladištěm všeho možného. V západním měl potřeby kovář a zbrojíř. Za odsunutými policemi byl otvor do podlouhlé kobky. V ní uložený Ješkův lup. Truhlice s předměty ze stříbra i zlata. Nádoby, kříže, svícny, ozdobné vykládané pásy, spony, vzácné zbraně. Zlaté i stříbrné hřivny, váčky s denáry starších i novějších ražení i mince zcela neznámé. Mnoho dalších klenotů a šperků s drahými kameny, sakrální předměty, křesťanské, židovské i arabské.

„Jsou to krvavé předměty i peníze. Nikomu by štěstí nepřinesly. Postavíme za ně kostel a opravíme naši kapli, co myslíš, otče Jeronýme?“ mínil Lukáš.

Ten byl jeho rozhodnutím nadšený, skutečný kostel. Zatím vše přenesli do pokladnice u kaple. Jinak se jinde už nic nenašlo.

Počasí se počalo kazit. Dorazil, jak slíbil, i Radim od Mělníka. Přivezl ve velkých kádích zelí na dokvašení, mnoho dalších plodin i luštěnin, hlavně čočku, která zde nedozrávala. Také velmi žádaná povidla, tehdy tuhé jíchy, ze švestek, jablek a broskví. Jakub byl nadšený broskvemi. Měly sice chlupatý a kožovitý povrch, ale uvnitř vynikající dužinu skoro jako zlatá jablka. Zastavila se zde celá karavana, vždyť třetinu už tvořily Radimovy vozy. Ke koupi a prodeji bylo mnoho věcí. Měli také ozbrojený doprovod. Cesta přes Šumavu kvůli Ješkovi začínala být nebezpečná. Matěj vzpomínal, je to jen rok, co byl také nájemným žoldnéřem. A dnes? Nejvíc si cenil důvěry, jakou v něj všichni vkládali. Dominik vypomáhal se vším, co se dělo v hradišti. Heřman okolo koní. Hlavní rozhodnutí byla vždy na něm. Samozřejmě vždy zašel za Lukášem.

„Můj milý Matěji, vidím, že o dění na hradě víš mnohem víc než já. Nechávám vše na tobě. Jen kdyby nám snad někdo vyhlásil válku,“ smál se, „tak mě o tom aspoň zprav.“

Sotva odjela karavana s Radimem, objevil se posel od vévody v Nevers a Simona. Přijel v doprovodu asi tuctu zbrojnošů od pasovského biskupa. Na německé straně není bezpečno. Od biskupa Konráda nesl list, kde je varoval před Ješkem. Vyptával se na Auroru a Achila, z jara, dá-li Bůh, určitě se za nimi vypraví. Lukášův adoptivní otec, vévoda z Nevers, poslal mapy nového území, přání úspěchů na Zvonu a vůbec v Čechách. Těšil se na Lukášův návrat.

Simon poslal Jakubovi proutěný koš zlatých jablek. Všem plno malých, ale drahých dárků. Pro Heřmana veliký spis o chovu koní, i když mu ho někdo bude muset přečíst a přeložit. Otci Jeronýmovi kříž se svatými ostatky. Nezapomněl ani na Marca a Luigiho, Lukáš s chlapci dostali stejné prsteny a spony. Truhličku s dalšími vánočními dary, dopis a několik svitků o lásce a přátelství. Učencům a doktorovi pár svitků z jejich oborů. A konečně Matěj zase truhličku s dary, lovecký tesák vykládaný slonovinou a drahokamy, svitky o lásce a dopis.

Lukáš dostal i dopis od biskupa v Nevers, ptal se, je-li ten Matěj tak čestný, statečný a usměvavý, jak ho líčí Simon. Je rád, že si někoho takového našel, i když ví, že ani jeho neopustí. Museli rychle napsat odpovědi, přiložit dárky, posel se bál, aby ho nezastihla zima. Martin s Jakubem a Vahem zavezli pár dárků i bábě Ančí. Také jí navrhli, že ji přes zimu vezmou na hrad kvůli Ješkovi. Nechtěla, dřív jí neublížil, je pověrčivý, bojí se kouzel a čar. Myslí si, že je čarodějnice. Snad se jí vyhne i teď. Nemá tam nic, po čem by toužil. I ona poslala Simonovi léčivou medovinu a masti.

Posel odjel i s doprovodem. Začaly první noční mrazy. Z polí rychle sklízeli zelí, tuřín, vodnici a pastinák. Lesy byly stále plné šípků, jeřabin a hub. Narychlo se vracela poslední karavana. Radim přivezl nové zásoby soli přímo z Hallstattu za velmi přijatelnou cenu. Z Pasova až do Prachatic jim biskup Konrád poskytl ochranu svými vojáky. Přesto je napadlo asi dvacet zřejmě Ješkových lupičů. Když viděli ozbrojený doprovod, stáhli se zpět do lesa. Biskup vzkázal Lukášovi, že z jara bude nutné proti Ješkovi vytáhnout. Ten však počítal s tím, že je Ješek napadne počátkem zimy. Rozhodně se vrátí pro naloupené věci. Navštívili ještě Děpolta, Prachatice a poslední trh.

V lesích napadl první sníh. Mnohem dříve než loni. Jakub jezdil nejdál k bábě Ančí. Vždycky s ním i další rytíři. Aurora už určitě nosí Achilova potomka. Nahoře v donjonu topil Hanek s Čeňkem, Matěj s otcem Jeronýmem třídili Ješkovy poklady, které využijí na stavbu kostela. Tajná chodba procházela jen kousek od nově postavené tvrze. Stačilo prokopat a vydřevit pár loktů. Takové spojení se může v budoucnu hodit. Občas se ještě na hradě nebo v hradišti zastavili pocestní, aby nabízeli své služby nebo umění. Bylo nutné dávat si bedlivý pozor, obzvlášť když čekali od Ješka nějakou zradu.

Brzy se jejich tušení potvrdilo. Zastavil se na hradě mladý kovářský pomocník. Žádal, aby ho vzali do služby. Což o to, množství koní na hradě i v hradišti vyžadovalo nové lidi. Kovárnu, spíš podkovárnu, mělo i hradiště. Kovář ho postavil k výhni, ať ukáže, co umí. Přišel se podívat Lukáš s Matějem. Už jak bral do rukou různé nástroje, dávalo tušit, že své řemeslo dokonale ovládá. Vykoval hrot kopí, ozdobnou sponu ve tvaru koníka, druhou jako květ růže. I starý mistr žasl. Měl velkou radost, že ho přijali. Hned druhý den požádal o rozmluvu s vévodou Lukášem. Navíc o samotě. Martin ho prohlédl, nemá-li u sebe nějakou zbraň. Spolu s Matějem zůstali ve vedlejší místnosti. Byl to sice mladý chlapec, ale silou se mohl měřit i s Magarem. Nechali s nimi aspoň Auru.

Lukáš vybídl chlapce, ať si sedne, že ho rád vyslechne. Pocházel z malého městečka poblíž Pasova. Už jako malý se rád díval na práci kováře. Učarovala mu možnost dávat žhavému železu tvar. Stal se učněm. Byl velmi schopný, vyhlédl si ho zbrojíř, slíbil mu po vyučení u něj práci v Pasově s vynikajícími mečíři. Zhotovovali lovecké zbraně, zdobené a vykládané stříbrem i zlatem. Bohužel zbrojíř byl vášnivý hráč. Začal prohrávat velké sumy. Když neměl čím zaplatit dluhy, použil svěřené stříbro a zlato. Mladého Sigimunda, jak se chlapec jmenoval, obvinil z krádeže. Věřili zbrojíři, chlapce odsoudili pasovští měšťané k smrti. Měl být popraven spolu s několika chycenými Ješkovými lupiči. Ješek přepadl v noci vězení, osvobodil všechny vězně a hned se rozhodl Sigimunda využít. Měl se ucházet o místo u kováře. Až by si na něj zvykli a nepodezírali ho, otrávit pivo nebo jídlo strážných, shodit z palisády provazový žebřík a s muži, co se po něm vyšplhají, otevřít bránu. Kdy, mu řekne pocestný, žebravý mnich. Bude mít s sebou i jed. On sám nikdy nikomu neublížil, není žádný zloděj, jak si myslel Ješek. Jinou možnost neměl, než se k němu přidat, nikdo by mu nevěřil, že nekradl a byl křivě obviněn. Lukáš zavolal Martina a Matěje, Sigimund jim vše zopakoval.

„Věděl jsem, že je to nějaká zrada, co čekat od Ješka,“ rozčiloval se Martin. „Nemusel by dobývat hrad, o ten nestojí. Jen chce vyzvednout svůj lup, hned u brány. Nezbude, než čekat na mnicha.“

Lukáš Sigimundovi poděkoval, slíbil u něj službu i potrestání pravého viníka. To domluví z jara s pasovským biskupem. Mladý kovář se uplatní i u zbrojíře. Martin s Matějem na něj dohlédnou. Co kdyby to bylo jinak? V půli listopadu mrzlo, padal sníh. Každý den čekali mnicha. Až napadne hodně sněhu, těžko by se sem Ješek z druhé strany Šumavy dostával. Konečně se objevil. Požádal otce Jeronýma, aby si tu mohl pár dnů odpočinout. Ten mu nabídl, ať zůstane přes Vánoce. Viděl, jak se mnich zaradoval. Chtěl pak do kovárny opravit hrot na holi. Sigimundovi předal pytlík s jedem. Pozítří odpoledne ho nasype strážným do piva a jídla. Jed působí pomalu, nejdřív usnou. Jak dostoupí měsíc vrcholu, shodí dva žebříky. Pak otevřou bránu. Sigimund vše vzkázal po Čeňkovi, který po dvoře vodil Auroru.

Mnich se šel pomodlit do kaple a usmíval se. Hned se pak vyptával, jak to chodí v hradišti, na kuchyni, kuchaře, kde je varna piva. Když se k ní dostal, chytil ho Magar s Vahem. Vedli ho k Lukášovi. Nejprve se dovolával otce Jeronýma, ale najednou se skácel k zemi. Byl mrtvý. Arabský učenec Ibn Hafid jim řekl, že použil bleskově učinkující jed. U sebe měl další jed, působící zřejmě pomalu stejně jako jed, co dal Sigimundovi. Všechno připraví podle Ješka. Snad mnich neměl dávat jiné znamení. Spustí žebříky, nechají je otevřít bránu. Strážci budou předstírat spánek. Jak se dostanou ke sklepení, budou připraveni. Většina lupičů nemá kroužkovou zbroj. Když na ně vystřelí z luků, mohou polovinu mužů zabít. Pak přijdou na řadu kopí a meče. Rozhodne také moment překvapení. Budou se krýt štíty. Žádný čestný boj, žádná pravidla, nikoho nešetřit. Je zapotřebí udělat Ješkovým nájezdům konec. Oddechne si celý kraj. Nachystají dvě hranice dříví, ty zapálí i pochodně v držácích. Na druhé nádvoří by se neměli vůbec dostat. Přesto Bohuslavu a její komorné poslali do hradiště na tvrz. Tu určitě nenapadne. A kdyby, jsou připraveni.

Nadešla očekávaná noc. Měsíc byl za mraky, nebylo moc vidět, přesto rozpoznali několik jezdců i pěších na cestě z lesa. Přibližovali se k bráně. Sigimund spustil dva provazové žebříky. Po nich hned vyšplhalo asi šest mužů, kteří seběhli otevřít vrata. Pár zůstalo na mostě u koní, ostatní se rozdělili na dvě skupiny. Menší vyběhla ke stájím a sýpce, další, početnější, vylamovali zámek u sklepa věže. Několik vjelo na koních. Ozval se gong, vzplály dvě hranice dřeva. Ze všech oken a dveří vyletěly šípy obránců. Zasáhly určitě hodně přes polovinu Ješkových mužů. Vyběhli z úkrytů, s kopími a meči. Jakubovi někdo srazil helmici. Lukáš uviděl zazářit zlaté vlasy. Spěchal k němu.

„Ješku,“ vykřikl Martin, „vyzývám tě. Neschovávej se za své muže!“

Jeden z jezdců seskočil z koně, vyběhl na ochoz palisády. Uviděl prostovlasého Jakuba, vyndal malý luk. Vystřelil, zasáhl ho do ramene. Chystal se vystřelit další, to už k němu dobíhal Martin. Najednou jako letící stín se objevila Aura, skočila na muže a prokousla mu hrdlo. Skácel se, po střeše přilehlé budovy sjel k zemi. Aura, jako by se rozhlédla na ochozu, začala výt. Bránilo se jen několik mužů u sklepení a na mostě u koní. Tam vyjel z hradiště Zdeněk se zbrojnoši. Přece se podařil malé skupince útěk. Chtěli je pronásledovat. Měsíc poněkud vyšel z mraků. Ozvalo se nervy drásající vytí vlků. Poprvé uviděli Auřiny vlky. Utíkajícím mužům nepomohla zbroj ani zbraně. Na každého se vrhlo několik zvířat. Neunikl ani jeden. Aura znovu táhle zavyla. Vlci se vytráceli, až i poslední zmizel v lese.

Bylo potřeba ošetřit raněné. Nejvíc jich bylo u sklepení, ale neměli žádné mrtvé. Střelec na Jakuba, zakousnutý Aurou, byl Ješek. Vážná zranění ošetřoval doktor se svým mladým pomocníkem. Už si zde zvykl, když se ho Martin ptal, chce-li být také doktorem, radostně přisvědčil. I Jakubovi ošetřil zranění, šíp uvízl v kroužkové košili a v gambesonu, neboli prošívanici, pod ní. Bylo to jen nepatrné škrábnutí. Mrtvé vynesli před hrad. Zítra je spálí na hranicích a popel nasypou do ještě nezamrzlé říčky, aby je nic nepřipomínalo. Všichni děkovali Sigimundovi. Nikdo už nešel spát. Ráno vzplály hranice dřeva s mrtvými lupiči. Hořely ještě druhý den.

Jakub byl odpoledne malátný, stěžoval si, že ho všechno bolí. Večer dostal vysokou horečku. Dojeli i pro bábu Ančí. Přikládala mu pijavice, čistila ránu, s doktorem zkusili vše možné. Rána zezelenala a pak přešla do krvavě fialové. Přišel i starý Arab Ibn Hafid, který měl Jakuba velmi rád. Řekl, že šíp byl otrávený, už se s tím setkal. Není žádný protijed. Jakub upadl do bezvědomí. Když se radili, co počít, vběhla k Jakubovi Aura. Strhala mu zuby obvaz a začala hnisající ránu lízat. Snažili se ji odtrhnout, ale vrčela i na Martina. Ibn Hafid řekl, ať ji nechají, ví prý líp, co dělat, než oni. Vylízala ránu, lehla si k posteli a od Jakuba se nehnula. Jeho stav se nelepšil, k ránu se nedokázala postavit ani Aura, museli jí přinést misku vody. Jakub měl stále vysoké horečky, i Aura.

Otec Jeroným sloužil mši za jeho uzdravení, všichni se modlili, ať mu Pán Bůh navrátí zdraví. Hanek s Čeňkem, kteří měli náboženství smíchané se starými bohy, přišli za otcem Jeronýmem. Chtěli, aby je dva obětoval Bohu místo Jakuba. Byli zklamaní, že něco takového nejde. Chodili za ním, střídali se u Aurory, které se už trochu zakulacovalo bříško. I ona smutnila, když neviděla svého pána. Každý se vyptával, jak se Jakubovi vede. Lukáš, Martin a Matěj byli u něj, jak se jen dalo. Jeho stav se stále zhoršoval. Další ráno nebyl znát jeho dech, srdce přestávalo bít. Ani Aura nejevila známky života. Všichni se u něj shromáždili. Přišel otec Jeroným s nádobkou svěceného oleje, aby udělil Jakubovi poslední pomazání.

V noci padal sníh, teď vyšlo slunce. Lukáš držel Jakuba za ruku a klečel u postele. Z druhé strany Martin, Matěj, přišel i Marc, Hanek s Čeňkem. Ostatní se tísnili v předchozí, kdysi Jakubově komnatě. Otec Jeroným přistoupil k posteli. Slunce vyšlo nad lesem. Jeho paprsky pronikly oknem a otevřenými dveřmi. Rozzářily, možná naposledy, jeho zlaté vlasy. V tom zvedla Aura hlavu. Měla zavřené oči. Začala vydávat zvláštní zvuk. Žádné vytí. Vysoký tón píšťaly, ze kterého všem běhal mráz po zádech. Jakub trhl skoro chladnoucí rukou.

„Volá ho zpět z říše mrtvých,“ vykřikl Ibn Hafid. Znova se ozval sílící zvuk. Jakubovo tělo se rozechvělo.

„Dýchá!“ Martin pohlédl po ostatních.

Aura se pokusila zvednout, pohlédla na Jakuba. Martin jí přinesl misku vody. Chlemtavě pila. Jakub sice dýchal, ale nevnímal, když na něj Lukáš promluvil. Možná i trochu opadla horečka. Při první zapálené louči otevřel oči. Něco říká, usmál se Matěj a naklonil k němu hlavu. Určitě bude mít žízeň. Martin přinesl vodu z pramene pod kuchyní, Marc slepičí vývar. Po lžičkách ho opatrně krmil. Dostala i Aura. Snad je z nejhoršího venku. Všichni odešli, zůstal jen Lukáš s Martinem a vedle Matěj, Ibn Hafid, bába Ančí a doktor s pomocníkem Ludvíkem. Když se Jakub pořádně probral, začal se divit:

„Proč tu bylo tolik lidí? A proč ležím v posteli?“

„Byl jsi moc nemocný. Otrávil tě Jěškův šíp.“

„Vždyť to bylo jen škrábnutí a máme zlatá jablka nebo od Radima broskve?“

Matěj odběhl do kuchyně, věděl, obojí naložil a zavařil Marc do medu. Přinesl v mističce. Jakub všem nabídl, když odmítli, podělil se s Aurou.

„To je od tebe hezké, zachránila ti život.“ Martin začal o všem vyprávět.

„Co Aurora?“ ptal se s obavami.

„Neboj, Čeněk s Hankem se o ni dobře starají.“

„Taky přišli za otcem Jeronýmem, aby je obětoval Pánu Bohu místo tebe.“

„Trochu si bohy popletli,“ smál se Matěj.

Jakub si vzpomněl na staré obětiště, kostěné sekerky, kamenný oltář. Když pak usnul, zdálo se mu, jak Ješek v obřadním rouchu hodlá obětovat Čeňka, Hanka i jeho. Vykřikl a vzbudil Martina s Lukášem, vedle něj i Matěje, co usnul u stolu. Hned jim o snu vyprávěl.

„Neboj, Ješek je mrtvý, už nikomu neublíží. Bude chvíli klid, než se zase objeví nějaká jiná loupeživá čeládka.“

Matěj se šel konečně vyspat do své vedlejší komnaty. Z truhličky vyndal jeden svitek od Simona. Ve čtení nebyl ještě tak zběhlý jako třeba Jakub, který uměl recitovat i básně. Stejně znal obsah nazpaměť. Další posel dorazí až z jara. Teprve budou Vánoce. Co všechno se od těch minulých změnilo. Ty trávil ještě ve hradišti u koní. Poprvé dostal dárek jako všichni z doprovodných zbrojnošů, co zůstali. Krásný lovecký nůž, malý měšec s několika denáry. A toho jídla. Od Dominika tabulku, křídu a svitek s abecedou. U každého písmena bylo něco namalovaného, co jím začínalo, aby si vše lépe pamatoval. Tolik mu za jeho zájem vděčí, oblíbil si ho a začal brávat s sebou, když sjednával obchody. Za pouhý rok. Když se Dominik oženil, převzal starost o všechny finance sám. Dominik už jen vypomáhal, když bylo třeba. Mohl by si klidně nějaké peníze odložit i pro sebe, druzí to tak dělají. Mnohdy o tom slyšel. Copak by toho byl schopný, vždyť i on má Lukáše rád. Nikde jinde by se tak neměl. A má Simona, i když daleko, až na druhém konci světa.

Z truhličky vyndal koženou kazetu a z ní v hedvábí zabalené dildo, ze zvláštního, prý afrického dřeva. Byla to nádherná napodobenina penisu s kroužkem ze slonoviny, kam se daly zasunout prsty k snadnému ovládání. Takové už měli kdysi ve starém Římě i v Řecku, říkal Simon, když mu popisoval, o co jde. Pak ho poslal. Spolu s vonnými oleji, vodami a mastmi. Ještě ho nepoužil. Určitě takové poslal i Lukášovi s jeho chlapci. Zřejmě vánoční dárek. Snad se Jakub do té doby zcela uzdraví. Moc nechybělo a zemřel by, nebýt Aury. Pohrál si s umělým penisem, zabalil ho do hedvábí a uložil. Tak moc mu chybí Simon. Vyšel ven s malou lampičkou. Viděl u lavice hořet loučku. Hanek nakládal polena do obou pecí. Byl skloněný. I přes zimní oblečení, teplou suknici a pletené nohavice se rýsoval jeho pěkný zadek. Na lavici měl odložený plášť z plsti a kožešinovou čapku. Možná by stálo za to zkusit něco s nimi. Sám Simon mu říkal, jak odjede, ať naučí chlapce umění lásky. Jen se smál, aby pak nezapomněl na něho. V tom se Hanek otočil:

„Přeješ si něco, pane?“

Vždyť je docela hezký. Světle hnědé, kučeravé vlasy, hnědé oči, výrazné obočí, dlouhé řasy a hlavně velké, plné rty.

„Přeješ si něco, pane?“ zopakoval Hanek.

„Ach ne, jen jsem nemohl usnout,“ trochu zalhal.

„Máš tam dost teplo, pane Matěji?“ Hanek trochu zčervenal.

A ty bys mě nezahřál? Pomyslel si. Kolik mu může být, devatenáct, dvacet? Čeněk je určitě o něco mladší.

„Čeněk spí?“

„Ne pane, chodí se dívat na Auroru, bude mít s Achilem hříbátko.“

„To bude až za půl roku.“

„Báli jsme se, že náš pán zemře,“ posmutněl Hanek.

„Slyšel jsem, že jste se nabídli otci Jeronýmovi, aby vás obětoval za jeho záchranu. Takhle to v křesťanství nechodí.“

„Mysleli jsme, když dáme dva životy, tak jeden může Bůh vrátit.“

„Musíte chodit k otci Jeronýmovi, ať se něco naučíte.“

„Říkal nám, že se naučíme i číst, ale čtení je moc těžké. Na tvrzi nikdo neuměl číst ani psát.“

„Není a to vás mohu naučit i já. Mám k tomu svitek s obrázky. Každý den se naučíte jedno písmeno.“

„Musíme pečovat o Auroru.“

„Postará se i Dlouhý Robert.“

„Nebude se pan Jakub zlobit? Číst umí jen urození.“

„Určitě ne, on také nebyl vždy urozený, ani já.“

„Dobře pane,“ Hanek se usmál, oblékl plášť, nasadil čapku a seběhl po točitých schodech.

Snad je tím nepoplaší. Bude je učit písmena a číst, později i něco víc. Vrátil se do komnaty. V duchu si představoval, jak je bude učit i lásce. Sice se mají rádi, ale určitě toho moc neumí.

K ránu se vzbudil Jakub. Chtělo se mu moc čurat a měl hlad. Pomalu se snažil vylézt a dobelhat se k určenému vědru. Byla i dost tma, došel jen k židli. Martin s Lukášem se vystrašili. Zažnuli loučku.

„Co se děje, proč jsi nás nevzbudil?“ Martin přinesl misku od vědra.

„Nikam bez nás nechoď. Jsi moc slabý.“

„Když jsem myslel, že dojdu. A mám strašný hlad.“

„To je dobrá zpráva,“ radoval se Lukáš.

„Hned běžím do kuchyně,“ Martin se oblékl.

„Vždyť jsi jedl jen polévku a trochu broskví a zlatých jablek v medu.“

Martin přinesl chleba. V sádle naložená husí játra.

„Je toho jen kousíček,“ protestoval Jakub.

„Musíš pomalu, říkal doktor, neboj, my si tě vykrmíme.“

„Toho sádla bylo jen úplně na dně, ani nevím, jak chutnalo, teď umřu hlady.“

„Neboj, bude snídaně, v kuchyni voní zelná polévka. Jen musíme Marcovi zakázat jeho lahůdky. Až budeš zdravý.“

„Už je mi dobře, jenom jsem zesláblý, asi hladem.“

„Zanesu tě.“ Martin ho vzal a zanesl zpět do postele. Za chvíli usnul.

„Zůstaň u něj, půjdu se projít.“ Lukáš sešel schody, namířil ke kapli.

U oltáře hořela velká svíce. Za okny se pomalu rozednívalo. Pomodlil se. Rozjímal o všem za poslední dny. Dvakrát už mohl ztratit své chlapce. Vzpomínal i na Jeana, svého i adoptivního otce. Na biskupa v Nevers, na Simona. Na loňské šťastné Vánoce. Kéž by byly i tyto takové. Ani si nevšiml otce Jeronýma.

„Jak je Jakubovi? Můj milý synu.“

„Snad dobře, otče Jeronýme, je pořád takový, trochu dětský, snad bude do Vánoc v pořádku.“

„Můj pane, vévodo Lukáši, Lukášku, není tak dávno, co jsi byl také takový. A jako malé dítě velice neposedný. Tvá chůva tě neustále hledala. Jednou tě hlídali tři zbrojnoši tvého otce. Neuhlídali. Hrál sis pod starým stromem a oni byli okolo ze všech stran. Ale ty jsi na strom vylezl, ze stromu na hradby a na střechu kaple. A odloupával šindele. Když jich byla hezká hromádka, házels je po holubech. Z jara budeme muset zajet k hrobu tvé matky, do Cvilína. Dnes ho prý zvou Lobenštejn.“

„Jistě, otče, vím, také pak uvažovat o návratu. Tady je také doma. Všechno, co se událo.“

„Pán Bůh nás vede různými cestami, děkuj mu, že tě na nich doprovází lidé, co tě mají rádi. Kéž to tak zůstane. Budou Vánoce. Musíme vybrat místo pro kostel. Choďte na mše, neznabozi. Budete jak Čeněk s Hankem. Co naplat, víš, jak se na vše dívám. Ani nevím, co je větší hřích. I Matěj, budu se za vás modlit.“ Mávnul rukou. „Dnes poděkujeme Pánu za uzdravení Jakuba.“

Vyšlo slunce, postříbřilo celý kraj. Sněhu ještě moc nenapadlo. Nepokryl ani spálenou zem po velkých hranicích na břehu říčky. Jakub se probudil před polednem, došel už sám k vědru a říkal, že opět umírá hlady. Museli brzdit Marca, co přispěchal s jídlem. Doktor mu převazoval ránu. Skvrna mizela. Také Aura se zlepšila a chtěla vyjít s Martinem. Raději ji nechali u Jakuba, pomůže mu s množstvím jídla. Jsou prý oba velcí nenažranci, dobíral si je Martin.

18

Matěj sdělil Lukášovi, bude učit Čeňka a Hanka číst a psát.

„To je chvályhodné, hlavně při tom nezapomeň na Simona,“ hrozil mu smějící se Lukáš.

„Jak bych mohl, pane.“

„Být sám je zlé, dobře znám samotu. Nemohu nikoho soudit.“

„Budeme muset probrat Vánoce. Nevím ani, jak jsme na tom. Svatby a turnaj, třeba je pokladnice prázdná.“

„Chtěl jsem o tom mluvit, neboj se, pane. Všechno vedu v účetnictví po Dominikovi.“

„Zajdu k tobě, ať nerušíme Jakuba, ten jen jí a spí.“

Po nějaké době se sešli. Čeněk nakládal v chodbě do kamen.

„Pane vévodo, prosím, jak je Jakubovi, mohu za ním zajít?“

„Jistě, můžete za Aurorou, s tvojí pomocí cestu zvládne.“

Matěj měl vše sepsané na několika pergamenech. Pak spoustu výdajů až do cesty na Prahu. To už začaly i příjmy. Po čase se dostaly nad původní stav. Pak veliké výdaje, to už vedl Matěj, svatby, turnaj.

„Přírůstky po turnaji?“ divil se Lukáš. „O ničem takovém nevím.“

„Částečně odvod ze sázek a dál, o tom jsem neměl mluvit, teď je to jedno. Naši lidé se domluvili, polovinu z výher odvedli do pokladny. Tady je položka od Viléma na opatrování Achila. Koupil jiného koně, i Uwe a další rytíři. Část tržby z prodeje od Heřmana. Simon i pasovský biskup přidali velké částky z výher.“

„Cože? Nic mi neřekli. Ani jsem nepoděkoval.“

„To jsem učinil já tvým jménem. Nechtěli o darech mluvit. Zde máš, pane, odvody pro knížete Vladislava, výplaty řemeslníkům, žold pro naše lidi, nákupy kovářů, zbrojíře, kuchyně. Příjmy za dřevo, štípanou břidlici a kámen, obilí a další. Všichni mi příjmy i výdaje sepisují, tedy ti, co to umí, pak vše porovnávám. Stále máme z původního sklo a hedvábí. Zásoby velmi levné soli nám doplnil Radim přímo z dolů v Hallstattu.“

„Radim? Chlapec co přivezl na turnaj kvašené okurky a vsadil na Jakuba s Aurorou?“

„Přesně tak, můj pane, bude z něj skvělý obchodník. No, když jsem vše porovnal, tak jsme celkově i přes vysoké náklady jmění zdvojnásobili.“

„Skutečně? S něčím takovým jsem nepočítal. Říkal jsem si, budeme se muset určitě uskromnit.“

„Ale to můžeme i tak, můj pane,“ usmíval se Matěj. „A to nepočítám Ješkův lup, co použijeme na stavbu kostela. Už jsem se radil s Ibn Hafidem.“

„Otci Jeronýmovi nevadí, že nám nevěřící bude stavět kostel?“

„Rozhodně ho něco takového netrápí, větší hříšníci jsme my. Bude se za nás modlit. Stejně myslím, má nás rád.“

Matějova zpráva Lukáše velmi potěšila. Není potřeba obávat se Vánoc. Vrátil se Jakub v doprovodu Čeňka.

„Víš, pane, Matěj bude Čeňka a Hanka učit číst a psát. Stejně si myslím, že je bude učit i jiné věci.“

„Snad jim nezávidíš?“

„Ne, ne, jak bych mohl, asi toho z lásky moc neznají.“

Martin se vrátil z lovu a od báby Ančí, kde byl s Vahem a Magarem. Přinesl léčivou a posilující medovinu, bylinkový sýr, hrušková povidla, v medu naložené brusinky a sušené houby. Ulovili dvě divoká prasata, srnce a několik veverek. Luigi musí udělat srnčí se smetanovou šalší. Maso se předvařilo a pak peklo na rožni, potírané sádlem s bylinkami. Z koření, octa, vína, ořechů a česneku uvařili hustou šalši, zjemněnou smetanou. Skutečná delikatesa, zvlášť když se přidaly strouhané sušené lanýže, dovezené ještě z Francie. Každý si ukrajoval z masa a namáčel v šalši.

Večer bylo Jakubovi o hodně lépe.

„Nechci jen hladit a líbat,“ dožadoval se, „mohu i víc. Jen se bojím, jestli jed nezůstal v kulkách a neublížil vám.“

„Zatím žádné milování, nejsi úplně zdravý,“ mínil Lukáš.

„Tak se aspoň milujte vy.“

Oběma se moc nechtělo do milostných hrátek bez něj. Příliš si zvykli, raději nějaký den počkají.

V noci začalo sněžit. Sněžilo i následující dny. Prohazovali jen cestu mezi hradem, hradištěm a osadou. Všichni byli veselí, těšili se na Vánoce. V oblibě bylo koulování a jízda na saních. Ještě se dalo zajet i k bábě Ančí, kam se opatrně vydal Jakub. V lednu a únoru bude sněhu tolik, že by se jím koně jen těžce brodili. A navíc veliké závěje. Dříví na otop bylo letos dostatek. V hradišti bylo potřeba doplnit košíky, koše, nůše, dřevěné nářadí, opravit vozy, všichni měli plné ruce práce. Kolem koní a dobytka byla péče neustálá. Na hradě opravit i doplnit zbraně, oděvy, zbroj. Neustále cvičit ve zbrani, nejen rytíře a zbrojnoše. Každý, kdo sloužil u Lukáše, i posluhové, kočí, dokonce i kuchaři, museli dokonale ovládat aspoň nějakou zbraň. Jak dobře se taková dovednost vyplatila, věděli všichni z křížové výpravy. Chlapci cvičili nejvíc s Vahem a Magarem, rád se přidal Lukáš a s Martinem se nijak nešetřili. Jen Jakub až tak zbraně nemusel, rád přenechal své místo Hankovi, který byl nadšen. Jeho velkým přáním bylo stát se také rytířem. Nejen Aurora čekala svého potomka, ale i všechny tři novomanželky nosily pod srdcem plody lásky. Už, už tu budou Vánoce.

V několika dnech, co zbývaly do Štědrého večera, dostali návštěvu, kterou nikdo nečekal. U lesa, na zaváté cestě od Prachatic se objevili jezdci, těžce se prodírající sněhovou závějí. Mířili ke hradu. Zavřeli bránu i v hradišti. Opatrnosti není nikdy dost. Bylo to sice asi deset mužů a pár nákladních koní, ale po zkušenostech s Ješkem nelze věřit nikomu. Když se dostali na udržovanou cestu, zrychlili. Lukáš s Martinem a Matějem spěchal po ochozu ke bráně. Už bylo možné rozeznat praporec Dánského království. Podle oblečení jezdců bylo vidět, že jde o dva rytíře, zřejmě jejich panoše a sloužící. Jezdců bylo jedenáct a pět nákladních koní.

„Otevřete bránu, to je Klint!“ zavolal Lukáš a s hochy seběhl dolů.

K bráně vyjel velký muž s prošedivělým vousem v přilbici, za ním druhý stejně zarostlý, jen jeho vousy byly zcela rudé. U jeho koně pobíhal veliký pes, velmi podobný Auře. Všichni seskočili z koní.

„Pán Bůh je mi svědkem,“ zvolal prošedivělý muž německy, „vždyť to je Lukas z Nevers. Co v těchto končinách děláš?“

Objali se. Druhý rytíř byl také Dán, jménem Ejnar. Lukáš představil Martina a Matěje. Lidé z hradu se ujali ostatních mužů a koní. U obou rytířů zůstali jen jejich panoši, Gudmund a Otto, asi ve věku Martina a Matěje. To už tu byl Vahe s Magarem a přibíhali další rytíři se Zdeňkem. Všichni se znali z křížové výpravy. Lukáš je hned pozval ke stolu, což přijali s radostí. Kovář i zbrojíř je také znali a hned si vzali na starost jejich doprovod. Jedna komnata na poschodí je volná, Vahe se přestěhuje k Magarovi. Bude tak místo pro dánské rytíře a jejich panoše. Přiběhl i Jakub, který pracoval na vánočních dárcích.

Hned je ubytovali, aby mohli svléct zbroj. V rytířském sále se Klint sešel i s oběma kuchaři, těch vzpomínek.

„Pamatuješ, Lukasi, jsou kouzelníci. Ze starého berana, pytlíku cizrny a pár datlí připravili hostinu pro krále.“

„Doufám, že budeš spokojený i dnes. I když, starý beran, toho určitě nemáme. Zato je nasolené medvědí.“

Aura, která teď často seděla u Jakuba, na Ejnarova psa sice vrčela, ale nijak výhružně. Byl asi stejně velký a jeho předci, jako Aurory, byli rozhodně vlci. Jmenoval se Ralf. Jen se rozhlížel a seděl poslušně u svého pána.

S hosty se přivítali oba učenci, doktor i otec Jeroným. Klint začal vyprávět. Odjeli také loďmi z Jeruzaléma. V Kilikii nějaký čas pomohli v boji proti Seldžudským Turkům. Dál jejich cesta vedla Byzancií a Uhrami. Nakonec zvolili návrat do Dánska. O vládu soupeří Sven a Knut i mladý Valdemar. Ten se jim zdá být nejlepší, ale ještě uvidí, ke komu se přidají. Vydali se na cestu pozdě, z Uher přes Moravu a jihem Čech. Od Prachatic chtěli na Prahu, v hostinci se doslechli o Zvonu. Prý i Vladislav shání zdatné rytíře. Pak přes Německo nebo Polsko domů.

„A co tady? Není tu potřeba našich mečů?“ zeptal se Klint.

„Bylo, bylo. Nedávno, naštěstí vše dobře dopadlo,“ vyprávěl Lukáš, jak Ješek napadl Zvon.

„Stává se to docela často. Po křížové výpravě je všude plno rytířů. Nic jiného neumí než válčit. Někteří se dají na loupení.“

Lukáš jim nabídl, ať zůstanou do jara. Vždyť teď bude všude plno sněhu.

„My jsme na zimu zvyklí, ale takové hody jako tady nás do smrti nepotkají,“ smál se Klint.

Seděli dlouho, i když byli unaveni cestou. Klint miloval česnekové placky. Luigi jich napekl celý kopec. Namáčel si je v pivu a jen v něm mizely. Toho piva, medoviny i vína, co se vypilo. Rozešli se až z rána. Jakub pití trošku přehnal, i když se chtěl velice milovat, usnul, sotva se dostal k posteli. Lukáš s Martinem poseděli ještě chvilku u vína. Tolik vzpomínek se vyrojilo. Úplně přestal vnímat okolní svět.

„Vzpomínáš na Jeana, viď, můj pane. Možná se málo snažíme, věř, milujeme tě víc než svůj život. Jen řekni, co máme udělat, abys byl šťastný.“

„Jsem s vámi šťastný, promiň, vzpomínky se nedají zaplašit. Teď, s Dány, se vrátily.“

Martin klečel u něj. Vyhrnul jeho košili, sevřel rukou topořící penis. Obkroužil jazykem žalud, jemně ho stiskl zuby. Jeho ruce sjely až ke kolenům. Vnitřní stranou stehen stoupaly k bokům, aby se spojily v proláklině půlek. Vnímal tlak, záchvěvy i prudké vyvrcholení, Lukášovy tlumené výkřiky. Miloval střídání rolí, stejně jako on. Teď už se jeho napjaté tělo uvolňovalo, rozechvělé nadcházející slastí. Lukáš mu vše vracel, s vášnivostí i něhou. To jejich malý Jakoubek, jak mu láskyplně říkali, byl naprosto pasivní. K opačnému způsobu se nechal málokdy přemluvit. Zato hlazení, líbání, jakékoliv mazlení mohl mít celou noc. I Lukáš s Martinem milovali všechny druhy milostných hrátek.

Když se Matěj chystal ke spánku, potkal na chodbě Hanka. Byl přiložit v kamnech. Hned za ním přišel i Čeněk s dřevěnou miskou teplých hrozinkových koláčků. Jak uviděl Matěje, natáhl misku k němu.

„Pane Matěji, vezmi si koláček, dali nám je v kuchyni,“ dodal omluvně.

„No, nevím, ale pojďte ke mně, dáme si trochu vína.“

Chlapci byli trochu nerozhodní, ale šli. Matěj vzal tři poháry a z kameninového džbánku nalil. Měl tu vždy zásobu. Přes den řešívali s Lukášem Vánoce. Sklenka vína byla vždy vítaná.

„Napijeme se na budoucí svátky,“ pozvedl sklenku. Pak na jejich úspěchy v učení, na Jakubovo zdraví, na Auroru.

Byli zvyklí jako všichni na pivo, voda se moc nepila, i když na Zvonu byla dobrá z pramene. Víno, to stoupalo do hlavy.

„Doufám, že se máte pořád rádi.“

„Ano, pane,“ zčervenal Hanek. „Snad nikomu nevadíme?“

„Jistě že ne. Už vám někdo vyprávěl, třeba Jakub, jak se milovat?“

„Ne, pane,“ znejistěl Čeněk. Skoro vypadal, že se bojí.

„Jak se tedy milujete?“

„No, to tak přišlo samo,“ dodal si odvahy Hanek.

„Když ležíte, tak se hladíte? A líbáte? A dál?“

„Ano, pak, pak…,“ Hanek nevěděl co říct.

„Můžeme si to vyzkoušet, nebo nechcete?“

„Jenže pane, ty jsi rytíř, ten pan biskup z Francie, Simon, říkají, že se máte rádi. My jsme jen ze stáje, ani nevíme, odkud jsme. Neumíme ještě ani číst a psát. Ani se chovat jako ty, pane. Milování taky asi neumíme. Jen co přišlo tak samo, když jsme se v zimě hřáli,“ Hanek se tvářil velmi zoufale.

„Kdo vám vyprávěl o Simonovi, on není biskup,“ smál se Matěj.

„V kuchyni, pane, ale nezlobte se na ně, to my se ptali,“ řekl prosebně Čeněk.

„Nezlobím se na nikoho. Se Simonem bylo krásně, ale odjel. Kdo ví, jestli se ještě uvidíme. Jistě, přál bych si to. Teď je mi bez lásky smutno. Lukáš má Jakuba a Martina. Je jim spolu dobře. Stejně sem chodíte topit a učit se. U Aurory pořád být nemusíte. Je tam i Dlouhý Robert. Já se také učil od Simona a nebyl jsem urozený, jen zbrojnoš.“

„Vy jste všichni krásní,“ osmělil se Čeněk, „nám ve tvrzi říkali hnusní bastardi, ať nelezeme mezi lidi.“

„Hnusní byli ti, co vás chtěli zabít, i s tím falešným knězem. Jste každý jiný. Jako Martin a Jakub. Hanek má krásné kučeravé vlasy jako beránek. Ty tvoje,“ obrátil se k Čeňkovi, „potřebují přistřihnout, řeknu lazebníkovi. Máš modrozelené oči, pěkné rty, jen se musíš usmívat, ne se kabonit.“

„Když já se bojím.“

„Čeho, nic strašného nikde nevidím.“

„Když nebudeme umět, co budeš chtít, tak nás zapudíš.“

„Kdes tohle slyšel? Víš, co to znamená?“

„Když nějaký rytíř má ženu, co neumí milovat, tak ji zapudí.“

„V kuchyni si tedy vypráví pěkné báchorky.“

„Ne z kuchyně, v kovárně o tom mluvili, když jsem tam s Aurorou.“

„Nesmíš věřit všemu, co se povídá.“

„Nezlob se na něj, pane. Je trochu jako dítě.“

„Pojď ke mně.“

Čeněk přistoupil. Matěj mu sundal kabátec, svrchní košili, nahmatal spodní kalhoty, rozvázal nohavice, obojí stáhl a sundal spodní košili.

„No, moc dětsky nevypadáš a máš hezkou prdelku.“

Čeněk stál před nimi nahý a celý se chvěl.

„Snad ti není zima?“

„Spíš se bojí. Že mám pravdu?“ dodal Hanek.

Když viděl, jak se Matěj svléká, vysvlékl se také. Měl hezké svalnaté tělo. Při pohledu na Matěje se i jeho krasavec rychle postavil. Matěj na tom byl stejně. Přivedl je k míse s vodou, kam nalil něco krásně voňavého z malého džbánku. Zítra nechám přinést koupací vědro. Ještě trochu oleje nalil každému do rukou, aby se vzájemně potřeli. Už se vzrušil i Čeněk.

„Tak krásná vůně, pane, nic takového jsme neměli.“

„Nahřejeme se u kamen, abyste nestudili.“

Postupně si je přitáhl k sobě. Vzpomněl na Simona, musí si je ochutnat. První byl navýsost vzrušený Hanek s velkým množstvím nijak výrazného semene. Využil toho, že jeho penis ani neklesl, a nechal Hanka do sebe vniknout. Jeho tělo po dlouhém půstu bylo napjaté očekáváním. Hanek byl moc rychlý.

„Zpomal trochu, ať si naší rozkoše víc užijeme.“

„Promiň, pane, my jsme vždycky spěchali, aby nás nikdo nepřistihl, a stejně, nebýt vás…“

„Tady vám nic nehrozí.“

Matěj si při tom natočil Čeňka. Krásně vzdychal a jeho nektar měl sladce natrpklou chuť mandlí. Hned vzpomněl na Simona. Jak by tohle nadělení ocenil. Když chlapci odešli, nalil si ještě trochu vína. Je tady teprve rok. Co všechno se v jeho životě změnilo. Nebýt Dominika, byl by jen zbrojnošem v hradišti. Musí mu připravit nějaký dárek. Přemýšlel o všem, ale záhy usnul.