Rytíři ze Zvonu – kapitola 34

34

Řezno bylo veliké a v té době jedno z nejbohatších německých měst. Hned z rána Hanek se skupinou rytířů projížděl zcela zaplněnými ulicemi. Na nárožích byly srovnány zapálené hranice dřeva. Jednak, aby se kolemjdoucí trochu ohřáli, ale také se zde opékaly hlavně ryby na rožních a podávalo horké víno s kořením, nabírané ze zavěšených kotlíků. Herman je zavedl do malé dílny, kde ukázali nákresy na pergamenu. Na praporce je zapotřebí obzvlášť pevné sukno, vždyť vlají při cestách i v bojích za každého počasí. Vše by měli stihnout do dnešního večera. Minuli biskupský palác. Kurt jim vysvětloval, že biskupství zde bylo založeno už v osmém století svatým Bonifácem. Nynější biskup Heinrich I. z Volfratshausenu má i titul knížete. Kousek za kostelem svatého Jana je zavedl do dlouhé malé uličky. Otevřel vrátka ve zdi jednoho z domů. Před nimi se ukázalo malé nádvoří. Ze tří stran podloubí předělené plachtami, někde koberci. Seděly zde dívky, nyní v pokrývkách. Přesto bylo vidět, jak je jim zima. Hlavně když přistoupil zájemce o koupi, prodávající je odkryl. Byly většinou polonahé, oděné jen pruhy hedvábí. Zakázaný trh s otroky, spíš s otrokyněmi. Kupující byli většinou židovští i arabští obchodníci. Uprostřed nádvoří bylo velké ohniště s pečícím se jehněčím. Zde se smlouvaly ceny. Na konci jedné řady bylo několik chlapců, samozřejmě pohanů jako všichni zde. Věřící se prodávat nesměli vůbec. Ale kde není žalobce…

„Všichni tady jsou většinou pro harémy do chalífátů. Někteří chlapci jsou již vykastrovaní,“ ukazoval jim Kurt. „Cena u všech od tří čtyř set denárů až po tisíc.“

„Říkáš tisíc, nevím, asi špatně vidím,“ ozval se Herman. „Tady je deset tisíc, myslíš taky denárů?“

Všichni se seskupili okolo chlapce v tenkém plášti s kapucí, který zrovna kašlal. Hned byl u nich jeho majitel. Strhl z něj plášť. Hoch se schoulil. Muž ho začal mrskat bičíkem. Chlapec se postavil a několikrát otočil. Uklonil se a prosebně se podíval po svém plášti.

„To snad nemůže být ani člověk,“ žasl Herman. „Jako by sestoupil z nebes. Jeho pleť je tak jemná. A oči, podobné jsme viděli v Benátkách u Kitajců.“

„Ale ta cena, to je asi dvaačtyřicet hřiven stříbra. I nejdražší válečný kůň Konrádův stál prý třicet hřiven,“ dodal jeho bratr.

Hanek stál a nebyl schopný slova. Pak rozepnul svůj teplý plášť s kožešinou a chlapce jím zakryl.

„Máš o něj zájem, pane?“ přiskočil prodavač. „Zítra se bude dražit, hned ráno. Není obyčejný. Je z Korje. Daleko za Kitájí. Žijí tam nejlepší lučištníci. Tento je cvičen k lásce k mužům. Kupují je mohamedáni. Cena je nízká, brzy udeřila zima. Chceme se pozítří vydat na cestu. Ten plášť mu mám nechat, vzácný pane? No zastav se zítra ráno, pane.“

„Bylo to od tebe šlechetné, ale teď zmrzneš ty,“ usmál se Kurt.

„Kdepak, kousek vedle je trh s kožešinami,“ řekl Herman. „Hned si tam něco koupíš. Je to hezké, jak ses zachoval. Ale co s ním. Koupit ho a dát mu svobodu? To je příliš peněz. A ještě by ho tady někde upálili na hranici.“

Vyšli a na tržišti si koupil Hanek obyčejný, ale velmi teplý plášť. Nebyl schopný slova. Večer se všichni rozloučí, Kurt se s Hermanem a Gerhardem pustí za Řezno na hrad jejich známých. Čeněk se vrátil s Arabem, domluvili lodě na pozítří. Zítra bude čas vše připravit. Večer to zapili, ráno se jejich cesty rozdělí. Hanek pak zašel k Čeňkovi. Nejprve se zdráhal mluvit před Ludvíkem. Pak jim vyprávěl.

„Já, přiznám se, nemám moc peněz, už ten plášť. Nešetřil jsem, nevím ani, co mám doma v pokladnici. Nikdy jsem nic takového neřešil. Prosím, Čeňku, budu ti všechno splácet. Možná, kdybych se tam vkradl v noci.“

„A máme na krku všechny zbrojnoše z Řezna. Sám jsem to poznal. Otroci jsou dobře hlídaní. Zvlášť drazí. Ale napadá mě ten třetí Hildegardin verš.“

„Máš pravdu, přej, co přáno tobě, pane, odkud je ten chlapec?“

„Z Korje, daleko za Kitájí.“

„Květ vyrostlý v cizí zemi, ač v rukou tvých nezůstane, jistě v mrazu sněhu zmizí. Mělo mě to napadnout hned, díky, Ludvíku. Ale nekoupíme ho jako otroka.“

„Samozřejmě, myslíš, že bych byl takové zrůdnosti schopný? Nás také prodali otrokáři.“

„Ne že bych ti ho nepřál, Hanku, ale jsou to velké peníze a Čeněk si je zasloužil za cenu vlastního života. Říkal jsi, že takové chlapce kupují Arabové. Můžeme se poradit s Ibn Latífem a zítra tam zajít s ním.“

„Určitě. A ani jsem nepoděkoval za můj praporec, je nádherný.“

„Jen díky Hermanovi, kdyby tam neměl známé, trvalo by vše týden. Nezlob se, Čeňku, udělám cokoliv…“

„A kdo myslíš, že se o mne staral na tvrzi. Když jsem byl nemocný, přinesl jsi jídlo ze spíže. Usekli by ti ruku, kdyby tě chytili, jako tomu chlapci z druhé stáje. Zemřel. A tak bych mohl vypočítávat dál a dál. Myslím, že život se nedá porovnávat penězi.“

„A přece díky jim, tobě a Hildegardě žije Johan s Annou.“

„Jdi spát, ráno se stavíme pro Araba.“

Po ranním rozloučení s Kurtem a pány z Velburku zašli na tržiště. Ibn Latíf s Ludvíkem se dali do hovoru s dalšími, co zde nakupovali pro harémy. Jeden z arabských kupců jim říkal, že už jednou takového chlapce z Korje kupoval pro seldžuckého sultána Ahmeda Sandžara. Ten se ho však po nějaké době nabažil a nechal ho uškrtit hedvábnou šňůrou, aby nemohl mluvit. Ale uvažoval, že by chlapce koupil. V Benátkách by jeho cena byla desetinásobná. Ale jednak má strach, že by nepřežil zimu, koupí za stejný obnos několik krasavic do harému. Nu což, pomůže jim při smlouvání ceny. Seskupili se okolo hocha. Umí prý trochu arabsky a latinsky. Původní zájemce řekl, že chlapec mu připadá nemocný. Byly by to vyhozené peníze. Přidal se Ibn Latíf. Měl podobný názor, koupil by ho za polovinu sumy. Trhy už končí, stejně ho teď jinde neprodají. Prodávající se tvářil zoufale. Zapřísahal se Jehovou, Aláhem i Pánem Bohem. Nakonec ho Hanek koupil za třicet hřiven stříbra.

„Vůbec mi nedošlo, jak se s ním domluvím, z latiny znám pár slov, z arabštiny nic,“ hořekoval Hanek.

„Jen se neboj, jsou i ruce a nohy pro domluvu, aspoň důvod, aby ses latinu naučil. A můžeš ho naučit česky,“ poplácal ho po zádech Čeněk.

Na vedlejším tržišti koupili pro chlapce teplé oblečení.

„Kolik myslíš, že má let, a zeptej se ho na jméno, Ludvíku.“

„Léta se u lidí se sešikmenýma očima těžce hádají. Může mít patnáct i pětadvacet.“

„Nemá ještě dvacet. Jmenuje se Acim Kum, to prý je Ranní Sen. Tady mi to napsal, achim kkum, píše se jinak, než vyslovuje. Když je oblečený, zimy se nebojí. V jejich horách jsou kruté zimy, ale u moře jen mírné. Umí zacházet s mečem i kopím a u nich se děti rodí na luku. Zřejmě střílí dobře. A velice ti děkuje. Splní každé tvé přání.“

„Asim nebo Acim, to je jako Jáchym, přece mu nebudu říkat Sne?“

Ludvík vše přeložil. Chvíli trvalo, než se shodli, i za pomoci arabštiny.

Chlapec se usmál: „Já Chim.“

„Ještě zbývá jeden verš, ale pojedeme jinudy. O vodě tam nic není. Ale bažiny. Jeli jsme přes ně. Ten malý chlapec, co chtěl jídlo za bahno proti komárům. On se dotýkal mého koně. Kde to jen bylo, musíme se tam zastavit.“

„Tak to vím já,“ ozval se Hanek. „U osady Offenberk. Uvidíme ji z Dunaje.“

V přístavišti stály jejich lodě. Největší pramice, co tam byly. Nízké, dlouhé, široké, jen s malým ponorem. Dobře utěsněné a vysmolené proti vodě. Jako tehdy všechny říční lodě neměly žádný kryt. Při nepohodě poslouží dílce stanů. Část nákladu tvořilo i seno pro koně a krmný ječmen. Každá loď měla šest veslařů, po proudu není víc zapotřebí. Spíš se starají o správný směr a kotvení provrtanými kameny na laně. Všichni byli osvědčení plavci, co znali každý kout Dunaje. Pokud bude jasná noc, kde to bude možné, poplují. Za tmy by je mohla čekat srážka s malými loďkami pašeráků, kteří přejížděli mezi břehy. Naopak je mohou zdržet dlouhé pomalé vory z klád, kterým se bude nutné vyhnout. Přídě i zádě lodí byly mírně zvednuté. Ve dvou třetinách bylo na několika plochých kamenech ohniště z proutí a hlíny. Koně byli uvázáni ve stáních. Náklad složený a přikrytý voskovanými plátny. Všichni se rovnoměrně rozdělili. Na první pramici Čeněk, lodivod, na druhé Ludvík i Anna s Johanem, třetí obsadil Ibn Latíf, poslední Hanek, nově pokřtěný Jáchym a jejich kuchař. V případě nebezpečí se dají vždy dvě lodě přes kruhy spojit lany. Na první a poslední byly ještě malé čluny pro potřebu zajet ke břehu. Po cestě budou výběrčí daní za průjezd řekou a clo. Teď se plně uplatní Čeňkův nový praporec i doporučení krále Friedricha Barbarossy.

Hodně času ztratily jejich lodě, než se dostaly z přístavu. Navíc začalo sněžit. Bylo nutné použít i bidla a vesla. Konečně přístav zmizel za nimi. Koryto bylo velmi široké s roztroušenými ostrůvky. Byly jen písečné nebo kamenité, sem tam porostlé travinami. Čeněk seděl vedle lodivoda. Ukazoval mu četná slepá ramena a různé přítoky. Minuli v protisměru dvě lodě, plně obsazené veslaři i s čtvercovou plachtou na sklopném stěžni. Hustě sněžilo až do dalšího přístavu Donaustaufu, po levé straně. Stejně tak bylo vidět na břehu cestu, kudy vedl jejich příjezd. Jako místo noclehu posloužil písčitý ostrov, za kterým bylo ústí do mrtvého ramene. Postavili jen dva malé stany. Ostatní přespali na lodích. Sníh neroztál, bylo chladno a zataženo. U Straubigu je zastihla krátká vánice. Na vyvýšenině nebyl vidět kostel sv. Petra ani hrad. Také žádné lodě vybírající poplatky. Přespali zase u ostrůvku. Jen s přístřešky z celt, v blízkosti lodních ohnišť. Ráno vysvitlo slunce, osvítilo kostel Nanebevzetí Panny Marie a hrad v Bogenu. Dunaj byl skoro prázdný až na malé čluny zřejmě rybářů. Vlevo v ohbí řeky byl pás bažin. Teď se blížili k Offenbergu. Čeněk nechal zastavit u mělčin blízko břehu. Kousek odtud vedla cesta, kde jim chlapec nabízel bahno proti komárům. Ani nemuseli použít malý člun. Vyjel se dvěma zbrojnoši a s Ludvíkem. Sníh se místy na slunci rozpouštěl, ale kalužiny ve stínu zůstaly zamrzlé. Rozhlížel se, když se mezi proutím již opadaných vrbiček hoch objevil. Opět v ruce s košíkem.

„Prosím, vzácní pánové, poslední vodní ořechy, prosím o trochu chleba.“ Místní slepá ramena a vzniklá jezírka byla plná kotvice plovoucí, od pravěku známé jedlými plody. „Promiň, můj pane, už jste tady jeli, dostal jsem mnoho jídla.“

„Proč si raději nevezmeš peníze?“

„Nemohu, pane, vzali by mně je a vsadili do klády, že jsem je ukradl.“

„A co tví rodiče?“

„Nemám, pane, nikoho. Jsem prokletý. Do městečka nesmím.“

„A kde žiješ?“

„Na ostrůvku v bažinách. Na jaře moji maminku upálili. Prý všem uhranula dobytek a způsobila nemoci. Musím také pryč. Už jsem zkoušel po vodě, ale vyhnali mě. Jak bažina zamrzne, prý přijdou a spálí ďáblovo sémě. Nedávno spálili jednu samotu tady blízko. Přijdou v noci s pochodněmi. Všichni uhoří. Pane, prosím, vezmi mě s sebou. Budu se starat o tvého koně.“

Čeňkovi zvlhly oči. Vyzvedl chlapce k sobě. Není to tak dávno, když ho odvážel Jakub. Jenže tohle je nevinné dítě. V duchu poděkoval Hildegardě. Snad tím končí květy zmaru. Rychle se rozjeli k lodím. Jejich nepřítomnosti využili všichni ke sporé pastvě. A koně potřebují i pohyb. Nakonec se rozhodli, že zde přenocují. Postavili stany, zapálili ohně. V blízkosti nebyla žádná obydlí. Noc proběhla klidně. Anna pro chlapce upravila jen narychlo oblečení. V Pasově mu koupí něco hodně teplého. Opět přituhlo. Ráno byl okolo lodí a břehu led. Přístav v Deggendorfu ještě nejevil známky života, když ho míjeli. Jen pramice výběrčích poplatků a cla byla zakotvená na řece. Po všech formalitách přijali pozvání k ohni, horké polévce a uzené zvěřině. Postupně minuli hrady Winzer a Hilgartsberg, původně vystavěné proti pronikání Maďarů, nyní v držení biskupa z Bamberka, Eberharda z Otelingenu. Na obou místech jako biskupské poselství žádné poplatky neplatili. Zdržela je ale jejich zvědavost na Svatou Hildegardu. Tentokrát zůstali na noc na zakotvených lodích u skalnatého ostrůvku. Na břehu prý není bezpečno. No což, zítra dorazí do Pasova. V noci mráz povolil, ale o to víc sněžilo. Sešli se všichni na lodi u Ludvíka. V malém, nízkém stanu. Určitě nejméně den budou potřebovat koně k přípravě na další cestu. Tady měli na lodích málo pohybu. Nepočítali s tak pozdním návratem ani s brzkým nástupem zimy. Je málo teplých kožešin. Do Freyungu je to přes pět mílí a dobrou cestou, pak raději zvolí stezku přes Prachatice. Karavany už určitě nepojedou. Záleží, kolik kde bude sněhu. A ten vytrvale padal celou noc. Sněžilo i ráno a celou další cestu. Když přijížděli do Pasova, vše mimo Dunaj bylo bílé. Zakotvili pod biskupským hradem. Konrád byl překvapený, hned je nechal ubytovat a hlavně dosucha vytřít koně. Večer se sešli v rytířském sále. Vyprávění nebralo konce. Sálavé teplo krbů, červená kůrka na opékaném kančím, rozinkový chléb, silné pivo a skvělé víno. Co víc si může člověk přát.

Zima udeřila i na hradě Zvon. Přišla rychle a zákeřně. Po odjezdu kejklířů byly ještě slunečné, i když chladné dny. Davida s Victorem ubytovali v jedné menší místnosti, kde byly ubikace zbrojnošů na prvním nádvoří. Rádi přijali výpomoc u koní rytířů. Dlouhý Robert už jen na vše dohlížel. Občas zpříjemnili večer různými dovednostmi. Hlavně Victora si všichni zamilovali pro spoustu žertovných kouzel. David dokázal balancovat na ostří meče, hrotech dýk a kopí. Také miloval tyto zbraně. Toho využil Martin. Dokázali spolu s meči zápolit tak, že udivovali i Magara, který se k nim často přidal. Nakonec jim Lukáš povolil jen cvičné meče. Měl obavy o vzájemná zranění.

„Nemohu se na vás dívat. Vždyť si ublížíte.“

Dokonce se začal obávat, jestli si Martin neuvědomuje, že je rád v Davidově přítomnosti, a nežárlí. A nemohl si nevšimnout Jakuba, jak kolikrát zrudne, když je jen David pozdraví. Jenže jak proti tomu bojovat?

Začaly noční mrazy. Lovci ohlašovali ve vyšších lesích sníh. Přitáhlo ze severu velké množství kvíčal a nádherných brkoslavů v červenohnědém peří s chocholkou a žlutými ocasními pery. Jejich velké počty prý nevěstí nic dobrého. Jednoho rána se probudili a bylo všude bílo. Hned všichni vzpomněli na poselství k Hildegardě. Zpozdili se, snad se nic zlého nepřihodilo. Všichni rytíři, zeman Heřman, učenci a Sigimund se sešli, zdali je vše uchystáno na tuhou zimu.

Matěj dohlížel, aby se na nic nezapomnělo. Jsou snad na vše připraveni. Zásoby potravin, krmiva pro koně a dobytek. Také dříví na otop. Zdeněk se svou paní se přestěhují do tvrze. Jsou tam menší místnosti a lépe se vytopí než na hradě. Navíc jsou tam i ženy Pietra a Dominika a všechny ostatní služebné. Některé kamenné zdi v donjonu částečně obložili dřevem a napnuli trofejní kožešiny. U postelí se zavěsí houně. Vesnice je zabezpečena dobře. Nikdo by neměl strádat. Jen s obavami zhlíželi k lesním cestám. Projela poslední karavana z Pasova s velkými obtížemi. Sníh sice přestával padat, ale počaly silné noční mrazy. Lukáš vyhlížel často z donjonu nebo z hradeb jejich poselství. Stejně tak po poledni tohoto dne. Jakub už dokončoval oltářní desky, ať je stihnou ještě odvézt. Šel se za ním podívat, když přiběhl malý Victor.

„Můj pane vévodo Lukáši, jedou sem jezdci a sáně a mnoho koní.“

„To budou naši chlapci.“

Všichni tři se rozběhli po schodišti a pak na hradby.

„To nejsou naši,“ posmutněl Jakub. „Bílý, zlatě lemovaný praporec se znakem, jedny kryté sáně. Jednou tolik jezdců. Půjdeme ke bráně. Nevypadají na špatné úmysly.“

U brány už byl Martin s Matějem a Vahe. Od skupiny jezdců se jeden oddělil a rozjel se k nim. Rozvázal si kožešinovou kapuci.

„Vždyť je to Hanek!“ zvolal Vahe.

Hned otvírali vrata.

„Ve jménu sv. Mathiase,“ četl Jakub na praporci, „kdo s vámi přijel?“

Hanek se se všemi objímal.

„Jel jsem napřed, abyste věděli, že nejsme žádní cizáci. Jen jsme promrzlí na kost.“

Postupně všichni dojeli. Z hradiště vyšel Zdeněk s Dominikem a Pietrem.

„První se postarejte o Annu na saních a malého Stefana.“ Čeněk objal Matěje. Nastalo všeobecné objímání a vítání.

„Sáně a deset zbrojnošů máme od biskupa Konráda. Vrátíme mu je z jara. A kožené vaky jsou hrabství našeho nového říšského hraběte, ty se nám do pokladnice ani nevlezou,“ smál se Hanek.

Johana poslali za Annou, Stefana z bažiny se s radostí ujal Victor. A Jáchym se držel neustále u Hanka. Přiběhl i doktor uvítat Ludvíka. Všichni se přesunuli k teplým krbům a vyprávění nebralo konce.

„Můj milý Čeňku, Friedrichu, česky je to Bedřichu, tak ses nakonec dočkal nejen pasování. Titul říšského hraběte v Českém knížectví nikdo nemá, ale je zasloužený. Jen hrabata z Bogenu, ale to jsou Němci. Kus na západ od nás. Jeden z nich, také Friedrich, to území vyženil svatbou se sestrou knížete Vladislava Svatavou. Sám nevím, jestli bych něco takového podstoupil pro neznámé dítě.“

„Já také ne. Všechno Hildegardina vidění, můj pane.“

„Víš, to mé oslovení, vždyť jsi hrabě.“

„Za to vděčím i tobě, pane Lukáši, i kdybych byl císařem. A pak Jakub s Martinem tě také tak oslovují a jsou ti mnohem bližší.“

„Ale já to po nich nevyžaduji, kolikrát jsem jim říkal…“

„Můj pane, můj Lukáši,“ přerušil ho Martin. „Zvykli jsme si říkat ti tak, je to i naše úcta k tobě, vždyť každý zde kolem nás ti za něco vděčí.“

„A mnozí i za život,“ dodal Čeněk.

Po večeři vyprávěl Ludvík o semináři, Volmarovi a abatyši Hildegardě, Hanek o událostech na cestě a pak na ostrově u Bingenu. Čeněk, jak se naplnily prorocké vidiny. Manželky rytířů přivedly konečně do ženských šatů převlečenou Annu, které se ujaly. Snad jí cesta neublížila. A také Johana. Lukáš s Matějem jim navrhli možnost usadit se zde v zájezdním hostinci, který chtějí z jara postavit. Nadšeně přijali. Jen otec Jeroným jim připomněl, že nejsou oddáni, aby vše napravili, než nadejdou svátky vánoční. A Lukáš svatbu přislíbil v co nejkratší době. Čeňka při tom pojala divná tíseň. Rozmluvě s Johanem se vyhýbal celou cestu. Tak bude vše nejlepší. Vždyť má Matěje. Jenže červ pochybností ho nenápadně nahlodával. Byl rád, když odešli do hradiště. Došlo i na vyprávění o událostech na Zvonu. David předváděl svá umění a Victor rozveseloval stolovníky. Čeněk byl rád, že se ujmuli Stefana. David, když předváděl balancování s noži a dýkami, sundal kabátec i košili. Hra svalů v odlesku loučí na jeho těle zaujala úplně všechny. A vyprávění nemělo konce. Zítra udělají změny v ubytování. Čeněk a Hanek se svým Jáchymem obsadí místnosti po Zdeňkovi a jeho paní. Do jejich místnosti vedle Dlouhého Roberta přestěhují z ubikací Davida s Victorem a teď i se Stefanem. Jen Hanek byl nesvůj, co řekne Matěj na to, že si přivedl Jáchyma. A trochu zbaběle, když se rozcházeli, utekl.

Jakub s Lukášem ještě chvíli čekali u sálajících kamen na Martina. Ten šel obejít nádvoří s Matějem a přidal se k nim Čeněk. Když se vrátil, oklepával z kapuce jinovatku.

„Rozhodně jsem se zimního počasí nikdy nebál, vždyť v jeskyni mě hřálo jen ohniště a Aura. Bába Ančí má pravdu, už teď je zima, jakou nepamatuji. Přijeli na poslední chvíli.“

„Bába Ančí má vždycky pravdu, viď, můj pane, věděla i o ohni, co předpověděla Hildegarda, i že se vrátí jiní. Čeněk je hrabětem a Hanek si přivezl otroka.“

„Tak to hlavně neříkej před ním. Neslyšel jsi, hned mu dal svobodu. Mohl odejít, kdyby chtěl.“

„Ibn Hafid říkal, že tihle chlapci jsou vychovávaní tak, že dělat vše, co jejich pán chce, je pro ně potěšením. Že jsou v té zemi Korja obrovské armády, ale i university, lékařská věda, dokonce lepší než arabská, ale i otroci.“

„Má zvláštní krásu,“ přidal se Lukáš. „Vůbec se Hankovi nedivím, že si ho zamiloval. Oči tak jemně sešikmené, jako když se vznáší křídla, a pleť barvy rozpuštěného másla.“

„Prý tam všichni skvěle střílí z luku,“ dodal ještě Jakub.

„To můžeme vyzkoušet, pokud přes den nebude takový mráz, vzpomínáš, pane, když jsem přišel s Aurou?“

„Dodnes vidím rány na tvých zádech.“

„Už je zhojil čas a vaše polibky.“ Martin si jednou rukou přivinul Lukáše a druhou Jakoubka.

Přece jen i přes dřevěné obložení a napjaté kožešiny kamenné zdi chladily a což teprve, až bude mrznout déle. Teplé pokrývky nahřáté u kamen dnes určitě neodhodí jako kolikrát v zápalu milování.

Matěj s Čeňkem vzpomínali na vzrušující, i když krátká milování v Prčici. Teď po odloučení si mohou vše užít dle libosti. Hankovi jeho exotickou lásku přáli. A ten? Nechal si od Ludvíka napsat pár krátkých vět, v latině i arabštině, o kterých si myslel, že bude potřebovat. Když se snažil něco z toho přečíst, jeho Jáchym mu dal prst na ústa, svlékl se a pomalu svlékal i Hanka. Pak si klekl nad něj a celé jeho tělo masíroval. Používal jednotlivé prsty i dlaně a lokty. Pokynul mu, aby se otočil. Totéž proběhlo, když ležel na břiše. Začal přejíždět po hrázi, mnout a nechat mezi prsty proklouzávat jeho varlata. Neomylně poznal, kdy přestat a kdy s ještě větší intenzitou pokračovat. To už se nedalo vydržet. Hanek strhl chlapce k sobě, přetočili se a pronikal do jeho těla. Stejně tak svým jazykem do na první pohled malých úst.

Příští den vycházející slunce rozzářilo sněhové království. Matěj, jak měl ve zvyku, obcházel obě nádvoří. Na voze u stájí, kam právě vyváželi čerstvý hnůj, bylo celé hejno vrabců, hledajících něco k snědku. Z kobylinců se kouřilo a ptáčci se hašteřili o každé upadlé zrnko. Vždyť skoro vše je pod sněhem. I z keřů šípků, hlohů a trnek jsou jen sněhové koule. A s větrem přijdou závěje. Potkal Martina. Ten zvyklý na divočinu vstával většinou velmi časně. Ostatní si v takovém počasí rádi přispali.

„Zdá se mi, že mráz trochu povolil, sice štípe do tváří, na slunci je dobře,“ Matěj srážel bidlem rampouchy nad vchodem do stájí.

„Prý to šikmoočko, co si přivezl Hanek, moc dobře střílí. Nezkusíme trochu se popasovat? Myslím po ranní mši.“

„Trochu cvičení nikomu neublíží a kdoví, jak bude zítra. Zajdu do tvrze, ty obejdi hrad.“

Po mši se všichni rytíři sešli před kaplí. Hanek přinesl Jáchymovi luk od zbrojíře. Ludvík se s ním přece jen domluví.

„Měl by sis luk vyzkoušet, zastřílet.“

Chlapec ho vzal, aniž by se nějak připravoval, a vystřelil na letící vránu. Spadla stojícímu hloučku k nohám. Právě přicházel Martin se svým lukem. Když ho sundal, popošel Jáchym k němu a najednou se vrhl na zem před Martinem, rozprostřel ruce a hlavu položil do sněhu.

„Déwan, déwan, Rex magnus.“

„Považuje tě, Martine, za krále, to ten luk, asi je z Korje.“

Hanek svého Jáchyma zvedl ze sněhu. To, co na luku považovali za ornamenty, bylo písmo. Takový luk směl vlastnit jen panovník. Zřejmě kořist Kitajců, od kterých luk získali kupci a putoval dál, až se opět stal válečnou kořistí Magara. Ten také s obdivem sledoval chlapcovu střelu na letící vránu. Stříleli všichni a na různé cíle. Vždycky v čele byl Martin s Magarem. Teď se našel jejich přemožitel. Skvěle střílel i vleže, ve skoku, za sebe. Pověst, že se u nich chlapci rodí na tětivě luku, nelhala. Teď i ti, kteří ho považovali podle vzhledu za zženštilého chlapce jen tak do harému, nešetřili uznáním. Takový střelec dokáže někdy i rozhodnout bitvu. Nikdo nelitoval, že zima zábla za nehty. Všichni vydrželi, až když se slunce schovalo za hradbu. Pak si pochutnávali na slepičí polévce, roznášené ve velikých mísách. Luigi uvařil výtečnou ovesnou kaši s ořechy, zázvorem a badyánem podle Hildegardina receptu. Večer začal foukat vítr od severu. Zavřeli všechny okenice. Matěj s Martinem zašli do hradiště. Chtěli se přesvědčit, jestli je vše dobře zabezpečeno, hlavně koně. Ti sice vydrží i velmi silné mrazy venku, ale nesnáší vichr, kdy jim mohou omrznout uši. Heřman s Dominikem je provedli stájemi i přístřešky. U koní se zde uplatnil i Johan. Tamější kuchyně je také dobře zásobena. Když se vraceli, byla malá vrátka v bráně zcela zavátá a museli počkat, než sníh odhodí vrátní. Vítr se začal měnit ve vichřici, která v chodbách hradu kvílela jak rozzlobená čarodějka.

„Lituji každého, kdo je teď někde venku,“ Matěj sklepával z namrzlého pláště sníh.

„Snad tak nebude mrznout i přes Vánoce, jsou ještě daleko,“ obával se otec Jeroným.

„Co bába Ančí? Budou velké závěje. Teď se tam ani nedostaneme,“ staral se Jakub.

„Neboj se, vždycky si poradila a jeden z chlapců, co jí pomáhali přes rok, tam je i teď. Od severu jsou skály, jídla tam mají dost i krmení. Jak mrazy a vítr povolí, zajedeme za ní,“ uklidňoval ho Lukáš.

Zimy na Šumavě byly vždy velmi studené, zvlášť v horských údolích, ale většinou takové mrazy hrozily v lednu a únoru. Vichřice nepolevovala několik dnů. Vytvářela závěje až přes sáh vysoké. Pak se utišila, vyšlo i slunce, ale nehorázně mrzlo. A to teprve začínal prosinec. V hradní kapli oddal otec Jeroným Johana s Annou. O vše se postaral Zdeněk a manželky rytířů na tvrzi v hradišti. Přišel Lukáš a ostatní z hradu. V hradišti uspořádali malou svatební hostinu. Když Čeněk vyšel na chvíli na dvůr, objevil se vedle něj Johan.

„Můj pane, pane hrabě, prosím, odlož svůj hněv. Nemohu zapomenout. Udělám cokoliv.“

„Nehněvám se, i tak to byl hřích, ale teď? Máš ženu, čekáš dítě.“

„Ano vím, mám ji rád, ale tebe také, pane, odpusť mi.“

Johan se vracel zpět. Čeněk ještě chvíli stál venku, až ho mráz donutil k návratu. Byl vděčný, že se hradní osazenstvo zvedalo k odchodu.

„Tváříš se, jako bys přišel z pohřbu, ne ze svatby,“ Matěj mu podával pohár vína.

„To jen pár vzpomínek, přejdou,“ usmál se.

„Vzpomínat máme jen na všechno krásné.“

Jenže, pomyslel si Čeněk, milování s Johanem bylo krásné a zapomenout snad dá jen čas.

Ještě před svátky mrazy poněkud povolily, zato napadl další sníh. Vypravili se na lov a k bábě Ančí. V lese přece jen tolik sněhu na zemi nebylo. Hodně se zachytilo na větvích jedlí a smrků. Jakub, Čeněk a Ludvík hned zamířili k bábě. Ani jeden z nich nebyl milovníkem lovu. Od lesa ke stavení byla proházená pěšina. Otevřel jim Lysek, chlapec, který tu zůstal přes zimu.

„Bába vás očekává, už včera říkala, že určitě přijedete. Napekla chléb i sladké placky se sušeným ovocem a medem.“

„Bábi Ančí, měl jsem strach, když udeřily mrazy, a zima teprve přijde,“ hrnul se k ní Jakub.

Ludvík s Čeňkem hned povyprávěli o jejich cestě. Lysek přinesl horký nápoj z medoviny a bylin, vařené uzené a chléb.

„Ostatní jsou na lovu, postupně dojedou, všichni bychom se nevešli.“

Taky se po nějaké době objevil Lukáš, Zdeněk a Matěj.

„Necháme ti tu, bábi, divočáka, Lysek si s ním poradí. Něco ještě přinese Vahe s Martinem a Hankem.“ Matěj ještě předal koš od kuchařů.

Rozloučili se. Slunce bylo nízko na obloze a počaly připlouvat šedé chuchvalce mraků. U kostela je dohnala vánice.

„Doufám, že naši lovci nezajeli moc daleko,“ obával se Lukáš.

„Mračna jsou jako nějaké příšery,“ ukazoval Jakub.

„V nejhorším přečkají u báby Ančí,“ mínil Matěj.

Ostatní lovci přijeli, když vánice ještě zesílila. Všichni se hrnuli ke krbům.

„Varoval nás Hankův Jáchym k návratu. A pak i bába Ančí. Mu to řekli ptáci a bábě oheň. Přijde velká vichřice. Měli pravdu,“ Vahe si nahříval prsty na horkém poháru.

Úplně se setmělo. Na dvou oknech v rytířském sále nebyly zavřené okenice. Teď v tom vichru to ani nešlo. Uviděli první vzdálené blesky. Ještě je nebylo slyšet. Zato vítr přecházel z kvílení k ohlušujícímu rachotu.

„Pán Bůh nás všechny ochraňuj,“ pokřižoval se otec Jeroným.

Pak udeřilo někde blízko v lese.

„To je v místě sklářské hutě,“ ukazoval Matěj.

Všichni vzpomněli na požár donjonu. Naštěstí další blesky bylo vidět jen v dálce, zato zesílil vítr a sníh se točil v obrovských chuchvalcích jako svíjející se hadi.

„Zimní bouřky jsou málokdy. O to jsou horší,“ Lukáš odstoupil od okna.

Znovu někde v blízkosti sjel blesk. Po doznívajícím rachotu udeřilo něco do okna, kde předtím stál. Řezavý zvuk tříštícího se skla, následoval proud sněhových vloček a krup. Na zemi ležel kus ledu větší jak mužská pěst. Zvedli a přistavili k rozbitému oknu jednu z lavic a kolem vše ucpali přinesenými houněmi. Lavici zapřeli dvěma dalšími.

„Jak bouře zeslábne, hned okno opravíme. Bude třeba prohlédnout všechna okna, ale kde jsou okenice, snad nic nehrozí,“ Matěj měl přesto starosti.

I když se po večeři rozešli do svých komnat, nikdo nespal. Vítr nijak nepolevoval. Všude bylo citelně chladněji. Na chodbách táhlo. Čeněk s Matějem si nalévali horký nápoj z vína a sušeného ovoce, který všem roznášeli pomocníci z kuchyně.

„Pokud bude zítra líp, budu se muset se Sigimundem vypravit ke skelné huti. Mám pocit, že blesk sjel zrovna tam. Naštěstí přes zimu v ní nikdo není. A prohlédnout všechny střechy. Pomrzne určitě i nějaká zvěř. A teprve budou Vánoce.“

„Jednou, ještě na tvrzi, byli jsme s Hankem děti, přišla také veliká zima. Ale až v únoru. Do dvora se dostaly lišky a nebýt kejhání hus, nezbylo by v kurníku nic.“

Stejně Lukáš seděl s chlapci poblíž kamen.

„Chudáček moje sovička, musí jí být v tom trámoví zima.“

„Sovy jsou zvyklé, mají teplé peří a v jakém trámoví?“

„Nad námi na půdě, říkal to Victor.“

„Ten by také potřeboval přistřihnout křídla,“ naoko se zlobil Martin. „Je všude, ještě že mrzne a neleze po zdích. Nemám rád, když mi někdo nahlíží do oken. A ještě Čeněk přiveze Stefana.“

„Copak nemáš rád děti?“

„Mám, jen na ně nejsem zvyklý a tohle nejsou děti. Posledně se váleli s Dominikovou Cilkou a Bellou ve sněhu. V jednom chlupatém chumlu. A Aura se k nim přidala.“

„Měl ses také přidat,“ zasmál se Lukáš. „Jsi poslední dobou moc vážný.“

„Asi máš pravdu, můj pane, polepším se. Dnes už toho moc nenaspíme. Pošlu chlapce, co chodí topit, pro něco do kuchyně.“

Vichřice ustala až z rána. Mimo rozbité okno na hradě žádné škody nenadělala. V hradišti utrhla pár střech z přístřešků a z jedné stáje. Všechno objížděl Matěj s Martinem. Pak se přidal Čeněk a Sigimund. Jeli na skelnou huť. Byla kus za osadou v lese u teď zamrzlého potoka. Z hlavní pece ulétl přístřešek, menší zasáhl blesk, byla zcela zničená. Stavení, kde skladovali vápenec a křemen z lomu u Starého Kýzu, z panství hrabat z Bogenu, mělo poničenou střechu. Bude se muset hned opravit. Pec se postaví až z jara. Velké hromady dříví pro přípravu popela na potaš byly rozmetány po okolí. Také v osadě bylo několik střech poničených, zde už zjednávali opravu jejich obyvatelé. Na okrajích lesa bylo dost zpřerážených stromů. Martin měl obavu o bábu Ančí, stavil se pro Jakuba a rozjel se s nimi i Lukáš a Hanek s Jáchymem. Na okraji byly vyvrácené smrky a přelámané jedle. Pak kus cesty úplně vymetené vichřicí beze sněhu. Zato když přijeli ke skalám, chalupu ani chlév nebylo vidět. Vše zaváté. Mladý Lysek už proházel ode dveří tunel. Chvíli všichni pomohli. Pak se rádi ohřáli u ohniště a pojedli horkou uzenou polévku s kroupami a kysaným zelím. Velice se pobavili, jak bába Ančí rozmlouvala s Jáchymem. Ona mu ukazovala, co jí před bouří řekl oheň, on i hlasem napodobil ptáky a ukazoval jejich sdělení. Pak něco přeložil Jakub. Z jara se těší, jestli tu porostou léčivé byliny jako u nich.