Rytíři ze Zvonu – kapitola 32

32

Kejklířská společnost zatím na pódiu z několika koz a bočnic vozů u hradiště předváděla své umění.

„Jdeme se podívat, co nás čeká zítra.“ Martin s Jakubem a Matějem vyšli před bránu hradu.

„Zítra budou mít něco zvláštního i mimo provazochodce,“ sděloval Matěj, když se posadili na vystouplou mez.

„Schválně, kolik jich je, vždyť jsem říkal, jsou to většinou děti,“ Jakub začal počítat.

Děti byly různého věku snad od tří do dvanácti třinácti let. Všechny měly pestrobarevné oblečení. Děvčátka košilky a suknice, chlapci nohavice a malé kabátce. Všichni neustále v pohybu. Někteří s bubínky a píšťalami poskakovali, tančili, větší metali kozelce, nebo ze svých těl vytvářeli různé obrazce, stojíce jeden druhému na ramenou.

„Šestnáct,“ ukazoval Jakub.

„Mně vyjde pokaždé jinak,“ usmíval se Matěj.

„Ale, vždyť je to jedno, prostě je jich víc jak tucet,“ zakončil počítání Martin.

„Jsou tu asi tři starší ženy, zřejmě matky toho houfu, dvě mladší a asi tři mladíci v našem věku, principál a medvěd.“

„Kde ho vidíš, Jakube?“

„Přece ve voze s plachtou. Viď, Matěji.“

„Taky se může někdo jen obléct do medvědí kůže, už jsem o tom slyšel.“

Teď se na pódiu objevil na dřevech namalovaný smrček. Jeden z mladíků přišel s náručí nožů. Házel jimi tak, že zasáhl vždy špičku větvičky. Přihlížející se podivovali. Přišel druhý a místo smrčku házel nože na přinesený terč s kruhy. Z přesných zásahů vytvořil kříž. Konečně do třetice samotný principál. Ke smrčku přinesli namalovanou figurínu ženy. Vše doprovázelo víření bubínků. Oba mladíci přišli s noži. Před figurínu se postavila jedna z dívek a rozpřáhla ruce. Přihlížející ztichli, i bubny. Střídavě házeli nože muži, ten vždy nůž chytl a hned hodil k dívce, až ji celou obházel. Pak se rychle sklonila a poslední nůž uvázl namalované figuríně v srdci. Tak to bylo něco. Účinkující na pódiu se ukláněli. Potlesk a jásot nebral konce.

„Nerad bych stál na místě té dívky, musím uznat, že házet umí,“ ocenil výstup Matěj.

„Navíc musel hozený nůž chytit a pak ho hodit. Vždycky z jiné strany,“ divil se Jakub.

„Umí, to je pravda, ale co když hodí nůž třeba po Lukáši? Jeho kukuč se mi nelíbí.“

„Martine, nemůžeš ve všem vidět hned zradu.“

„A jak je to dlouho, co jsme byli u Děpolta? Pár dnů. Přijeli nějak moc brzo. Při všem vidím, jak chtěli zabít Lukáše. Přilbu zaseklou v jeho hlavě. Promiňte, dřív jsem tak netrojčil. Až od Prčice. Co se vůbec teď děje? Zase kvílí píšťaly.“

„Máme tu medvěda,“ ukazoval Jakub. „A skutečného huňáče.“

Přicházel znovu jeden z mladíků. Každý kousek jeho oblečení měl jinou barvu. Všude přišité rolničky. Dokonce i na špičkách škorní. Na řetězu vedl velkého medvěda. U pódia se postavil na zadní nohy. Přední tlapy přiložil k sobě, jako by prosil. Z mošny mu dal hoch jablíčko. Pak udělal několik přemetů. Děti spustily kvílivou melodii na píšťalky a medvěd se kolébal do rytmu. Diváci kolem se počali klátit stejně jako medvěd a smáli se.

„Uvidíme, s čím se vytáhnou zítra,“ Martin se pořád kabonil.

Na louce, když všichni sledovali medvěda, postavili dvě vysoké trojnožky, dobré dva sáhy a napnuli silný provaz. První se k němu vyšplhal tak desetiletý klučina. Několikrát po něm přeběhl s malým bidlem v rukou. Pak zůstal stát uprostřed. Tři další výrostci mu házeli barevné kruhy. Chytal je na ruce, krk i nohy. Najednou povyskočil, všichni vykřikli v domnění, že padá. Kruhy se rozlétly a on se na rukou několikrát přetočil. Znovu k němu vyhazovali kruhy. Chytal je a opět házel jeden za druhým vysoko nad sebe, při tom stál na jedné noze i klečel. Chlapec dole přinesl šíp, kýval s ním na všechny strany. Přesto se malý provazochodec vždy s kruhem trefil i zavěšený jako netopýr. Sklidil zasloužený potlesk. Další byli zase dva mladíci, co házeli noži, a třetí od medvěda. Na provaze prováděli všechny možné kousky. Míjeli se, přeskakovali, pohupovali jako při tanci, točili na jedné ruce, nebo viseli za jednu nohu. Dole poskakovaly děti s píšťalkami a bubínky.

„To je tedy mumraj,“ Martin kroutil hlavou. „Vždyť musí být všichni úplně hluší poslouchat ten řev denně.“

„Z tohohle bych asi nic nezvládl, ale ten klučík před nimi je už teď o moc lepší.“

„Určitě, Matěji, bude skvělý, jen si myslím, že ho bijí.“

„Jak tě něco takového napadlo?“

„Usmíval se a klaněl. Zašel za pódium. Pak jsem si všiml, jak šel k vozům. Stáhl si košilku. Na zádech měl rudé pruhy.“

„Na takovou dálku kdoví, cos viděl. Nebo to mohl mít od provazu, když se na něm točil.“

„Vidím dobře. A přijdu tomu na kloub.“

„Jenom se do ničeho sám nepleť.“

„Vezmu si Auru, nebo Bellušku.“

„To ses úplně zbláznil? Mají tam medvěda, myslely by si, že jsou na lovu,“ rozčiloval se Martin. „A vůbec, zítra večer si jich užiješ až až. Stejně končí. Vrátíme se.“

Jakub se vracel nerad. Ohlížel se k vozu, kde malý provazochodec zmizel. Večer se půjde projet na Auroře. Může se dostat od kobylího pole až k vozům. Byly to určitě rány, nejspíš od hole nebo prutu. Něco takového nesmí dopustit. Odpoledne se vrátil k malbě desek. Byl roztěkaný, nemohl se na nic soustředit. Lukáš se jako vždy poslední dobou přišel podívat.

„Malba ti jde skvěle, zbytečně ses strachoval.“

„Jen mě bolí záda, jsem celý skrčený.“

„Na to je nejlepší léčba koňský hřbet. Můžeš zajet k bábě Ančí. Do večeře budeš zpět.“

„Asi ano, můj pane, a ty?“

„Chci s Matějem prohlédnout jezírko v Údolíčku. Ubývá tam voda. A pár sáhů je potok. Chce tam svést malou stružku. Už tam byl se Sigimundem i Ibn Hafidem. Po mně chce, abych tomu dal požehnání.“

Jakub zašel pro Auroru a také vyjel směrem k lesní cestě, ale pak vše objel, i hradiště od severu, stáje s dobytkem, kobylí pole. Zastavil u několika bříz. Viděl dobře k vozům kejklířů.

„Vzácný pane, máš překrásného koně, i když je to kobyla.“

„Kde ses tu vzal? Nikoho jsem neviděl.“

Na ohrazení seděl malý provazochodec. Seskočil, uklonil se, udělal přemet a znovu se uklonil.

„Říkají mně Victor, pane. Je to prý vítěz. Jenže já jsem vězeň. I když nejsem na řetězu jako medvěd nebo David.“

„David je ten medvěd?“

„Ne pane, Davida uvidíš zítra za tmy. David mne našel a všemu naučil. Je v kleci. Rochus, principál, zabil jeho otce a nás odvlekl. Snažíme se utéct. Jaký je zdejší pán, ten vévoda?“

„Nejlepší člověk, jakého znám, pomůžeme vám.“

„Nevydal by nás Rochusovi?“

„Určitě ne, ale všechno můžeme vyřešit hned.“

„Ne, pane, nic nedělej, nikomu nic neříkej, až pak. Když se nám podaří vyklouznout. Je zákeřný, ví, že bez Davida neodejdu. A on beze mne. Když jsem volný já, je v kleci. Když je na provaze, mám pod krkem nůž. Když jsme tam oba, hlídají na obou koncích. Zabili by nás. Máš-li, pane, tu moc, až budou natahovat provaz, ať je co nejblíž ke kapli.“

Jakub chtěl něco říct, ale Victor zmizel, jako by se do země propadl. Nejen že ho bijí, ale to ostatní. Martin měl pravdu, když se mu principál nelíbil. Je to vrah, zloděj a surovec. Nebo si všechno chlapec vymyslel? Proč by něco takového dělal? Uvědomil si, neví ani, jak hradby u kaple vypadají. Všichni chodí jen na východní, kde je vidět na vesnici, cestu od báby Ančí i od Prachatic. Musí tam hned zajít. Vyšvihl se na koně a vracel se stejně, jak přijel. Vyběhl po dřevěném schodišti na západní hradby. Procházející strážný se hned ptal, co si přeje. Nikdy mu hradby nepřipadaly tak vysoké. Uklouznout na provazu, pád by nikdo nepřežil. Hrušně, mohli by seskočit do jejich korun. Ale zrovna na druhém nádvoří na skále se jim moc nedařilo. Byly poloviční jak v prvním a blíž ke kapli už alej končila. Díval se, kam všude mohou přivázat provaz.

Večer byl bez nálady a celý vystrašený.

„Špatné zprávy od báby Ančí?“ ptal se Lukáš.

„Ne, můj pane, ani jsem tam nedojel.“

„To Aurora šlápla na bludný kořen?“ usmíval se Martin.

„Ne, jen jsem se projížděl, ještě se půjdu podívat na desky. Něco mě napadlo.“

„To chceš malovat při loučích?“

„Za chvíli budu zpět.“

Musí se někomu svěřit. Martinovi nemůže. Okamžitě by vzal meč a běžel do ležení kejklířů. Jak moc mu chybí Čeněk a Ludvík. Zkusí opatrně něco říct Matějovi. Ten nemá tak horkou hlavu. U desky, kterou teď maloval, zapálil v držáku louče. Usilovně přemýšlel. Připadlo mu, že slyší od okna šramot. Zasmál se, to bude jeho sovička. Kolikrát večer přiletěla. Malý puštík s velikou hlavou oproti tělu. Jejich hvězdopravec říkal, že sovy jsou symbolem moudrosti. I otec Jeroným, když jim vyprávěl o Řecku. Konečně o tom četl i sám. Ale okno bylo prázdné, asi už odletěla.

„Copak tu mám za strašidlo?“ vracel se Matěj.

„Něco ti chci říct. Ale nevím co. Tedy vím co, ale nevím kolik.“

„Říct mi něco podobného někdo jiný, pošlu ho k doktorovi,“ rozesmál se Matěj.

Jakub mu řekl vše, co vyslechl od Victora.

„Martin má pravdu s principálem. Provaz už přinesli, silný, konopný, zvlášť pletený. Budou ho natahovat zítra odpoledne, něco vymyslím. Myslíš, že by skočili na střechu kaple? Ale co pak. Všude vevnitř budou zbrojnoši, to Martinovi nevymluvím, jen snad domluvit, aby nikomu neubližovali, jen je zadrželi. Nesmíš zapomenout, že by vše mohlo sloužit k tomu dostat se do donjonu.“

„Věřím tomu chlapci, rozhodně jim nikdo nesmí ublížit ani je vydat.“

Jakub se vracel trochu upokojený. Rychle se svlékl a zalehl do jejich pelíšku, jak s oblibou říkal.

Když ráno vyšli na dvůr, viděli na západní hradbě nezvyklý ruch. Několik mužů vytahovalo kladkou kameny.

„Neber to, pane, ve zlém,“ obrátil se Martin na Lukáše. „Ale co je Matěj purkrabím, nějak svou starost přehání. Vždyť stínky byly docela dobré.“

Matěj právě sestupoval ze schodů.

„Krásné ráno, pane. Včera jsme vynášeli lano pro provazochodce. Na dřevěné zábradlí do dvora dát nejde. Tady byly uvolněné kameny, opraví všechno, neboj, do večera budou pryč.“

„Asi máš pravdu, Matěji. Ten principál,“ mávl Martin rukou. „Něco zlého se přihodit, ještě by vše shodili na nás. Doufám, že na provaz dohlédneš. Raději přijdu taky. Budu rád, až zmizí za horama.“

Jakub se radoval. Matěj si poradí úplně se vším. Ale co bude dál. Pociťoval k Victorovi a neznámému Davidovi zvláštní sympatie. Nikdo jim tu nesmí ublížit. Do večera daleko a dnes je novoluní, vždyť bude úplná tma. Jak provaz uvidí provazochodci?

Poselství, vracející se od Hildegardy, ujíždělo s větrem o závod. Jediný těžší náklad byly stany. Koně odpočatí, jako by se také těšili domů. Minuli Mohuč, v Bischofsheimu se rozloučili s Rýnem. Teď je bude doprovázet Mohan. Přespali ve stejném hostinci ve Selingenstadtu. Tentokrát bylo nakládané kančí na rožni. Do ohně se vhazovala směs bylin s jalovčinkami, polévalo se pivem a bylo skvělé. Další nocleh u Weibersbrunnu jim poskytlo stejné ohrazení. Vlci vyli docela na dosah.

„Ludvíku,“ poprosil Čeněk, „mám tu od abatyše nějaká její vidění. Pro naši cestu zpět. Je to latinsky. Volmar na boku napsal překlad v němčině, ale je to malé a špatně čitelné. Moc tomu nerozumím.“

„I k nám promlouvala v příměrech, někdy bylo těžké pochopit, o co jde. Některá slova mohou mít různé významy. Zkusím, co dokážu.“

Zapálili ve stanu větší loučku. Po chvíli usilovného snažení četl z malého pergamenu.

Nevinnost sama v ohni zhyne,
když ruka tvá ji neochrání.
Svatý Matthias už kyne,
vyvede tě za svítání.
Tři životy zničí lidská zloba,
havran na kůlu již sedí.

Bůh dej, zachraň je oba,
pod křížem smrt sňala hledí.
Přej, co přáno tobě, pane,
květ vyrostlý v zemi cizí,
ač v rukou tvých nezůstane,
jistě v mrazu sněhu zmizí.

Hrob v bažině krutost chystá,
nenávist pochodeň nese,
nebude-li pomoc jistá
ruka koně nedotkne se.

„Líp to nedovedu. V prvním verši se mluví o požáru, máš někoho zachránit a vyvede tě svatý Matthias, Mateo, Matěj. Ve druhém se mluví o třech životech, ale zachránit máš jen dva. Určitě jsem se nespletl. I Volmar to tak píše. Třetí je o záchraně před zmrznutím. Ve čtvrtém je zase oheň v pochodni, ale jinak nedává smysl. To musíš poznat sám.“

„Abatyše mluvila o cestě s květy zmaru. Několikrát o stříbrných podkovách, o sestoupení Osvícenosti, jsem z toho zmatený.“

„Také ale říkala, že vše pochopíme, když nadejde čas. Věř jí, určitě poznáš, kdy budou platit její slova.“

Čeněk vyšel ze stanu. Nahřál se u hořícího ohně. Silně se v noci ochladilo. Přijdou mrazy. Vzal pochodeň a vyšel před ohradu. Vlci nepobíhali kolem. Byli seskupeni skoro v půlkruhu o něco dál a všichni se dívali směrem jejich zítřejší cesty. Že by někdo v noci přijížděl k jejich ohradě? Vůbec si ho nevšímali a po chvíli zmizeli směrem východním. Měli nové mapy z Bingenu. Proto se ráno rozhodli, že pojedou z Uettingenu jinudy. Podjedou Würzburk přímo na vinařský Kitzingen. Cesta nebude tak přeplněná. Navíc bylo pod mrakem. Jenom spustit. Přespí ve stanech. V dálce se začalo blýskat. Bouřka se držela na západě a postupovala s nimi. Pár kapek ani nestačilo skropit prach. Po poledni uviděli malou osadu. Dřevorubci, uhlíři. Zastavili, snědli něco ze svých zásob. Ještě podruhé přebrodili Mohan, než se začalo stmívat. Všude už byly samé vinice, což svědčilo, že Kitzingen je nedaleko. Stany postavili u malé kapličky. Bude zapotřebí vybalit teplé houně. Citelně se ochladilo. Také, než zcela vyšlo slunce, bylo vše v okolí postříbřené jinovatkou. Ve městě byl poslední most přes Mohan. Pak už jen vinice, které vystřídaly pahorky s lesy. Včera byla cesta dlouhá a namáhavá. Snad najdou přístřeší v hostinci v Nivenstadtu. Když vyjeli z lesů na skalnatou planinu, v dálce za dalšími lesy uviděli kouř.

„Snad nehoří les?“ obrátil se na ostatní Ludvík.

„Les by hořel v širokém pásu,“ zamračil se Kurt. „Dým by byl nestejnoměrný. Tady je vysoký sloup. Tím směrem je Hohenberg. Hoří hrad.“

Dopoledne kočovní kejklíři předváděli své umění na louce poblíž kostela. Skončili až v pozdním odpoledni. Provaz byl připevněn hned po ránu na ozuby hradeb – stínky. Poblíž kaple opravovali cimbuří zedníci. Natahovali ho tři mladíci s Victorem. S nimi vše kontroloval Matěj s Martinem.

„Závratí sice netrpím, ale na tenhle špagát bych nevlezl, ani kdyby byl na dva lokty vysoko,“ Martin se oklepal.

„Máš pravdu a pod námi je jen kámen,“ Matěj prohlížel upevnění.

Dole zatím pár mužů z hradiště skládalo pódium. Do budoucího hlediště snášeli vše, na čem se dalo sedět. První dvě řady byly ze židlí, stoliček a trojnožek. Jakub sledoval dění na nádvoří z okna pro vytahování dříví. Viděl Victora, ale nechtěl prozradit, že ho zná. Byl plný obav. Konečně ho ze všech úvah vytrhlo volání z palisád. Přijížděla kupecká karavana s mnoha vozy – Radim. Určitě veze broskve. I Martin se konečně usmál.

„Po čase někdo, komu se dá věřit. Posledně říkal, že přiveze z Polska nasolené mořské ryby. Jdeme ochutnávat víno.“

Lukáš přišel za Jakubem. Stoupl si za něj a objal ho.

„Taky se už těšíš na večerní představení?“

„Spíš se bojím, můj pane. Já, no snad… Něco ti musím říct.“

Zpravil ho o včerejším setkání s Victorem.

„Nemusíš mít obavy. Jistě je nevydáme a ochráníme. Ale jak se chtějí dostat z lana, když na obou koncích budou Rochusovi lidé i on. Střecha kaple je příliš daleko. Musíme připravit i naše zbrojnoše.“

„To všechno už zařídil Matěj. I s tím provazem, aby byl blíž. Nezlobíš se, že jsem nic neřekl?“

„Vůbec ne, chtěl jsi je ochránit. Teď zajdeme za Radimem.“

Na prvním nádvoří uviděli Radima se Sigimundem, Matějem a Martinem. Mávali na ně a zvali je k plnému džbánu.

Zbytek dne utekl velice rychle. Ještě za plného světla započalo představení na pódiu. Vše doprovázely děti s píšťalami a bubínky. S malými obměnami podobné, jak viděli dopoledne. Jen bohatší a barevnější. Medvěd mnohem víc tančil a Rochus i tři jeho mladíci mimo noži házeli i malými šípy, které padaly do podlouhlých džbánů, nebo zhášely malé dřevěné lampičky. Jak se víc setmělo, předváděli své kousky se zapálenými pochodněmi nebo loučkami. Dole pod pódiem byla velká podlouhlá káď s vodou, kam vždy použité ještě hořící smolnice vhazovali. Velice efektní bylo házení hořícími loučemi. Nejprve si je vzájemně přehazovali dva mladíci, přidal se další, Rochus, tři ženy a dva větší výrostci. Celé nádvoří i hrad osvětloval létající oheň. Pak zase postupně mizeli, až zůstala jen jedna dvojice. I píšťaly a bubínky zmlkly. V naprosté tmě kvílela jen jedna píšťala. Ozvala se rána do gongu.

Vysoko, v úrovni hradeb, kde jen tušili provaz, zazářilo modré světlo. Osvítilo bílý plášť. Vznášel se jako duch. Žádnou postavu nebylo vidět. Z modrého světla se vyloupla dvě malá. Plášť se vlnil, vznášel, skláněl, točil a tančil podle zvuku píšťaly. Najednou vyskočil a spolu se světly padal k zemi. Všichni vykřikli. Nahoře se rozzářila do žluta hořící pochodeň. Někde, na kraji provazu, druhá. Jedna svými pohyby jako by lákala druhou. Ta se jen odmítavě přechylovala ze strany na stranu. Pak vysoko vyletěla a začala se kývavě přibližovat. Žádné postavy nebylo vidět. Jen nepatrně tušili ruce, kousek za zápěstím držící pochodně. S gongem vzplála pochodeň zářící zeleně. Pak modrá, červená a další. Spíš zářily, než planuly. Dávaly pocit, že nejasné černé stíny, míhající se mezi světly, jsou provazochodci. Všichni v úžasu sledovali rej světel. V tom se všechna světla slila do jednoho, co padalo k zemi. Zase všichni vykřikli. Z kádě s vodou vyšlehl obrovský plamen.

„Řecký oheň,“ vykřikl někdo z diváků. Jeden z Rochusových mladíků zvolal:

„Světlo.“ Na smluvený signál zapálili zbrojnoši všude pochodně v držácích. Plamen zezdola osvětlil celý provaz nad ním. Byl prázdný. Teď se teprve rozhořely pochodně a osvětlily nádvoří. Jakub vyběhl ke kapli. Rochus na východní hradbě se od provazu vrhl ke schodům. Stačil ještě vykřiknout:„Chyťte je!“

Zřejmě mu podjela noha a zřítil se ze schodů dolů, kde narazil hlavou do kamenného sloupu s kruhy, kdysi k uvazování koní. U vlasů se vytvořila kalužina krve. Jeho lidé se shromáždili kolem. Přiběhl hned doktor, byl mezi diváky. Zakroutil hlavou. Nejstarší z mladíků poklekl k mrtvému muži.

„Jestli najdete Davida s Victorem, řekněte, že se už nemusí ničeho obávat. My jim nechceme ubližovat. Jestli nám dovolíte, otce ráno pohřbíme a odjedeme. Ti dva už budou za hradbami. Nemají ani nůž. Nevím, jak obstojí. Začne zima. Nepřežijí. Je to i naše vina. Neuměli jsme se vzepřít. Ale byl to náš otec, skoro všechno nás naučil. I když… Jeho učební pomůcky byla hůl, důtky, provaz, řemeny.“ Nikdo, ani větší děti nebo ženy, neprojevil žádnou lítost. Mrtvého Rochuse položili na svázané hole a odnesli. Všichni teď prohledávali hrad.

„Prohledali jsme úplně všechno od sklepů až po půdu i střechu kaple,“ tvrdil Matěj s Martinem. „Volali jsme, že se už nemusí bát. Asi nejspíš zmizeli za hradbami.“

Jakub byl zoufalý: „Slíbil jsem pomoc. Nemají nic, ani oblečení, peníze, jídlo, nějakou zbraň.“

„Možná se ozvou, Jakube,“ uklidňoval ho Lukáš. „Jen čekají, až odjedou. Nevěří ani Rochusovým synům. Uvidíš zítra.“

Diváci se rozcházeli v pochmurné náladě.

„Můj pane, myslím, že jsme udělali vše, co se dalo. Spláchneme starosti sklenkou Radimova vína,“ zval je Matěj.

Vystoupali do donjonu. Posadili se, Matěj všem nalil. Vedle, kde měl Jakub oltářní desky, něco kleplo jako spadlý kámen. Rozběhl se k oknu. Bylo prázdné.

„Sovičko, sovičko, leť se podívat, kde jsou, nic nehrozí, najdi je prosím.“

„S kým tam Jakub mluví?“ optal se Lukáš.

„S puštíkem, nosí mu kousky masa.“

„Náš Jakoubek snad nikdy nedospěje,“ usmál se Martin.

„Pojď si na víno a jsou i broskve,“ volal Matěj.

Ale Jakub stále viděl prosebný výraz Victora a přemýšlel, kde mohou být.

Snad hned za rozbřesku pohřbili kejklíři Rochuse. Jejich vozy odjížděly na Prachatice. Jakub znovu prošel kaplí a celým donjonem. Skončil na půdě věže. Přistoupil k jednomu z podlouhlých oken pro pozorování hvězd.

„Nelekni se, pane Jakube,“ ozvalo se za ním.

Otočil se. Před sebou viděl Victorovu tvářičku, černě ušmudlanou. Celé tělo měl obalené zvláštním černým suknem.

„Kde jsi byl? Od včera vás hledáme.“

„Tady pane,“ ukázal do trámoví vazby střechy. „Je tu i David.“

„Vždyť nikoho nevidím.“

„Prosíme o trochu vody a nějakou hadru. A pár kousků oblečení. Nemůžeme tak před tvého vévodu, pane.“

„Zajdeme k nám a pošlu někoho do hradiště pro oblečení na tebe. Jak je velký David?“

„Jako ty, pane Jakube.“

Sešli z půdy. Nejprve se zastavili před komnatou, kde maloval Jakub.

„Počkej, možná tu Matěj nechal Bellu.“

„Belluška mi nic neudělá, ani Aura, žádné zvíře, umím s nimi mluvit.“

Jakub měl na lavici celou kupu různých kousků pláten a potrhaných košil. Utíral do nich štětce, stíral vosk na podkresu. Na druhé straně u sebe vyndal z truhly bruchy, zelené nohavice, obě košile, suknici, kabátec. Victor vzal od prevétu malé vědro s vodou. Vynesli vše na půdu věže.

„Zajdu dolů, ať přinesou něco pro tebe.“

Na schodišti potkal jednoho z chlapců z hradiště, co budou topit místo Hanka a Čeňka. Vrátil se nahoru. U vědra s vodou uviděl konečně Davida. Odmotával poslední lokty černého sukna. Byl asi stejně vysoký, velmi štíhlý, ale nikoliv vyzáblý. Celé jeho tělo bylo seskupením svalů. Při každém sebenepatrnějším pohybu se vše na něm rozehrálo, jak struny na loutně. Připomněl mu olympijské běžce na staré řecké amfoře. Nádherné tělo. A rozhodně netrpěl žádným studem. Odložil smotanou látku. Aniž by si zakryl své přirození rukou, uklonil se a usmál.

„Děkujeme ti, pane. Zachránil jsi nás. Nikdy nezapomeneme.“

„To ne já, i Matěj a všichni tady. Jak jste se sem dostali? Všude byli zbrojnoši.“

„Po venkovní zdi, pane. Kdo zvládá provaz, umí i šplhat po kamenech.“

„Žádný provaz nikde nevisel.“

„Kameny jsou hrubě opracované, jsou mezi nimi mezery, některé vyčnívají. Není to moc vidět, ale my se řídíme hmatem rukou i nohou.“

Jakub byl zcela fascinovaný Davidovým tělem. Poloodhalený žalud na visícím penisu, šourek s velkými varlaty, malá houštinka zkroucených hnědých chloupků. Podával mu oblečení, ale nejraději by se díval dál na jeho nahé tělo.

„Díky, díky.“

Nemohl odtrhnout oči. Co se s ním děje? Nikdy ho nenapadlo obdivovat Matěje, Hanka nebo Čeňka, snad se mu líbil jen Simon, když přijel poprvé. Ale to byla spíš žárlivost. Bál se, aby neodešel Lukáš. Toho a Martina bral jako součást sebe sama. Stál jako přimrzlý k zemi. David byl dávno oblečený, nepatrně se usmál:

„Máš nádherné vlasy, pane, zlaté jak andělé v nebi.“

„Jsi, pane, jistě andělem,“ ozval se Victor. „Dáváš jim tvář na těch deskách.“

„Jak to můžeš vědět?“ probral se konečně Jakub. „Desky byly otočeny.“

„Nezlob se, pane, to jsem byl já, ne tvoje sova. Musel jsem vědět, co s námi zamýšlíte.“

Ozvalo se volání zezdola. Přinesli celou kopu oblečení pro Victora. I on se vymotal z černého sukna a oblékl se. Jakub byl pořád v zajetí obdivu Davida. Tmavé krátké vlasy, husté obočí, hlouběji posazené hnědé oči, tak trochu i s nosem připomínaly tvář Martina, jeho rty, to byla ústa Lukáše. Úsměv nebyl tak široký a odzbrojující jako Matějův, byl jen lehký, naznačený, neustále se rodící. Cítil nepoznaný svírající pocit ve slabinách.

„Zajdeme za Lukášem,“ konečně se vzchopil.

Našli ho poblíž kaple, s Martinem, Matějem, Zdeňkem a Pietrem. Zrovna rozmlouvali o včerejšku.

„Tvá osvícenosti, vévodo Lukasi, jsem provazochodec David a můj učedník Victor.“

Oba poklekli a sklonili se.

„Vstaňte, chlapci, my si tady na dvorskou etiketu nepotrpíme. Jsem rád, že se vám nic nestalo. Posadíme se u stolu. Vyslechnu si váš příběh. Předem slibuji pomoc, jaká bude v našich silách.“

Zasedli na lavice u podlouhlého stolu. Matěj nechal přinést kus pečeně, chléb a pro ostatní víno.

„Určitě jste od včerejška nejedli, ať se vám líp vypráví.“

„Nám také neuškodí malý kousek, ať nejíte sami,“ usmíval se Matěj „Přineste ještě.“ Všichni si rádi zakrojili z kusu pečeně. Když pojedli, vstal David a stoupl si před stůl.

„Rochus a můj otec byli bratranci. Když zemřela má matka, otec zůstal sám se mnou. Učil mě provazochodectví. Rochus měl tři ženy. Všichni ostatní jsou jeho děti. Bez rozdílu všechny neustále mlátil za každou maličkost, nebo jen tak, pro svoji potěchu. Kolikrát zbil i mne. S otcem se denně hádali. Záviděl, že my bereme víc peněz než on. Jezdili jsme po Francii, Německu, Itálii. Navštívili jsme i Uhry. Poslední léta jsme se zdržovali v Polsku, Slezsku, na Moravě a v Čechách. Zimu jsme trávili v podhradí Znojma. Mohli jsme přebývat v nízké původně stodole. V polovině byli koně, ve druhé my. Uprostřed ohniště, po bocích ležení, oddělené plachtami z vozů. Často jsme měli hlad. My jsme sice peníze měli, ale nestačily pro všechny. Rochus jejich díl utrácel za pití a sázky v krčmě. Tak to šlo každý rok. Když jsme se tam vraceli na zimu před osmi lety, byla to druhá zima ve Znojmě, našli jsme v lese u kapličky Victora. Často tak odkládají matky děti, když je nemohou uživit. Já tolik toužil mít bratra. Uprosil jsem otce, že se o dítě budu starat. Sám jsem byl jako dnes Victor. Lezl spíš zavěšený na provazu než po zemi. I chodit jsem ho naučil po provaze dřív, než mluvil. Byly to jen krůčky, ale byl den ode dne lepší. Začal s námi vystupovat. Chtěli jsme od Rochuse odejít. Nejdřív prosil, pak vyhrožoval. Na jaře letošního roku odešel s otcem vyjednávat vystoupení. Vrátil se sám. Prostě ho zabil. Sám se k tomu nedávno přiznal. Abychom nemohli uprchnout, začal mne zavírat do klece a vázat na řetěz. Stejně jako medvěda. Když byl Victor volný, já byl v kleci. Když jsem byl na provazu, měl pod krkem nůž. Na laně nás hlídali z obou stran. Čekali jsme na příležitost, jak utéct.“ Davidova řeč všechny dojala. Victor vyběhl za ním a uklonil se.

„Pane vévodo a všichni urození pánové, po večerech vás mohu rozveselit. Umím mnoho kousků.“

Přistoupil k Jakubovi, sáhl mu do vlasů a vyndal z nich hrušku. Vzal ji, vyhodil do vzduchu. Zmizela.

„Je v tvé torně, pane,“ ukázal na Matěje. Přistoupil k němu, odepnul přezku a vyndal hrušku. Uklonil se. Konečně se kolem rozlehl smích. Lukáš hned vzpomněl na Francoise a jeho triky. Zůstal v Prčické tvrzi. Pořád nese následky svého zranění. Aspoň, že tam našel lásku. Jak spletité a podivné dokáží být lidské osudy. Prohlížel Davida. Vyzařovala z něj zvláštní síla. Zároveň jistota. Představoval si ho s mečem. S jakou lehkostí by zvládal zbraň. Začal mu ponenáhlu splývat s Jeanem. Neskutečné objetí, plné utajované touhy, přerůstající v nekonečnou rozkoš. Co se to děje? Ptal se sám sebe. Má tu oba své miláčky, co jsou pro něj vším. Ale jeho myšlenky se přesto toulají, kde by neměly být. Není možné je odehnat.

„Matěji, prosím, najdi pro ně nějaké bydlení na zimu, taky oblečení, a čím vás zaměstnáme, to ještě zvážíme.“